Gallirea - Příspěvky uživatele

Storm
1x los – příspěvek (12.12)
1x los – příspěvek (13.12.)
2x los – příspěvky (16.12.)
2x los – příspěvky (17.12.)
celkem = 22 losů

Suerte
celkem = 6 losů

Litai
1x los – příspěvek (16.12.)
celkem = 6 losů

NOVÁ INFORMACE NA NÁSTĚNCE, SMEČKO! -> Kdo má zájem, doporučuji zhlédnout.

Zdravím vlkouši!

Po několika měsících je tu další oznámení ze strany Alf. První úsek bych chtěla zahrnout jednou informací.
Nevím, zda si někdo všiml jedné docela čerstvé novinky, ale konečně byla zveřejněna smečková magie. Sice ještě není vyroben banner, ale to je jen malý detail. Odteď už ji můžete libovolně využívat.
A teď se vrhneme na tu akčnější část...

Aby těch soutěží po celé stránce nebylo málo, také se s jednou hlásíme. Tentokrát se nebude jednat o váš umělecký a spisovatelský projev, ale trochu se zapotí vaše mozkové buňky. První dvě odvětví jsou trochu těžší a stačí jen dobře hledat, ta poslední je naopak naprosto lehoučká (aspoň pro ty, kteří holdují biologii).
A co za to? Každý zúčastněný vlk dostane odměnu, kterou vám samozřejmě neprozradím, a vítěz k tomu všemu obdrží jakýsi bonus. Nechte se překvapit :)

Hádám, že každý ví, o co se jedná. Máte dané znaky a podle nich sestavíte slovo. Určitá písmenka v podobě znaků jsou oddělena čarou, abyste v tom neměli takový guláš. Legend je na netu spoustu, stačí jenom hledat.

1) - - . | . - | . - . . | . - . . | . . | . - . | . | . -
2) - - . . | . . | - - | . -
3) . . . - | . - . . | - . - . | . .
4) - . . | . - . | . - | . . . . | - - - | - . - | . - | - -
5) - - | . - | - - . | . . | .

Na řadě je další odvětví, tentokrát o trochu těžší. Máte napsanou větu a v ní se schovává jedno slovo, které ale na první pohled není vidno. Vzhledem k tomu, že sestavení smysluplných vět mi dalo docela zabrat, v jedné větě se může vyskytnout ještě jedno slovo navíc. Pokud jich najdete víc, také je zapište. Získáte tak bod k dobru. Jedná se jen o podstatná jména a musí být k přečtení zleva doprava, a ne naopak.
VZOR - Po pláni běželi krásní huskyové.

1) V osadě se našly starobylé totemy.
2) Horská lanovka se nebezpečně prohnula.
3) Dva hospodští se hádali o sudy piva.
4) Štěně stůně v koutě.
5) Zametla pavučiny na stropě.

Jak už název napovídá, budete rozeznávat zvířata, která se nacházejí na obrázcích níže. Ale aby to nebylo tak lehké, zabrousíte do učiva biologie a napíšete rodové i druhové jméno onoho živočicha.

1)

Souhlasně jsem přikývl a jemně se pousmál. Byl jsem vážně zvědavý, co teď všechno dovede. Kdo ví, třeba mě jednou v magií předčí. Vždyť jsem odsud nevytáhl paty už od léta, ale vůbec jsem si nechtěl stěžovat. Kdybych se už vypravil někam pryč, tak jedině za Životem. Se Smrtí jsem ještě nějaký ten pátek nechtěl mít nic společného. Představila mi i svého spolucestovatele. Jmenoval se Atimu a prý žije společně s jinými vlky v protějším lese. Nakrátko jsem se zamračil a zamyslel se. „Ne, toho asi neznám,” zamumlal jsem si spíše pro sebe. Smrkovou smečku jsem znal docela dobře ještě za starých časů, ale teď už jsem se v tom opravdu nevyznal. Ty časy už zřejmě byly dávno pryč. Zastříhal jsem oušky a znovu se myšlenkami vrátil k Naomi. „Smrt ti, doufám, nijak neublížila. Jestli ano, tak si to s ní pěkně vyříkám,” pověděl jsem hlubokým, vážným hlasem. Jasně, byla to Smrt, ale na mou rodinu si nikdo nebude dovolovat!
„Vždycky o tebe budeme mít starost, když nám zmizíš z dohledu,” řekl jsem a usmál se. Nijak jsem jí to nevyčítal, jak bych mohl? Možná jsem byl až příliš starostlivý a pečovatelský typ vlka, ale zkrátka jsem si nemohl pomoc, když se moji nejbližší rozeběhnou do všech stran. Cítil jsem se stejně, když Tai byla dlouho pryč a pořád si dělám starost o Coffa, kterého mi málem zabijí piraně. O svého druhého syna jsem si už starost nedělal. Zřejmě byl mrtvý, a já už přestal doufat.
Ze zamyšlení mě vytrhl rychlý pohyb. Zastříhal jsem ušima a pohledem zjistil, jaký drzoun srazil Naomi k zemi. Je zajímavé, že se vždycky objeví, když je poblíž Naomi, neodpustil jsem si hořkou poznámku směrem k Faelnirovi, ale přesto se mile usmál. Koneckonců jsem byl rád, že spolu mají dobré vztahy. Začal se vyptávat a Naom mu odpovídala celkem pohotově. Najednou jsem se tu cítil jako páté kolo u vozu. Vždyť jsem byl úplně jiná věková generace a na takové hry s mladými už jsem moc nebyl. Pomalu jsem jim nestačil.
Hnědý vlk si mě zřejmě ani nevšiml, protože se na mě ani nepodíval, nebo mi nevěnoval letmý pozdrav. Nicméně na to už jsem si od něj zvykl. „Nemám vás nechat o samotě?” zeptal jsem se nakonec a na oba se podíval. Kdybych jim tu opravdu vadil, sebral bych se a šel za svou milou. To by bylo možná lepší, než tu mlčky sedět a dívat se na jejich energické jiskřičky v očích.

Už nějakou tu hodinu jsem nevěděl o světě. Takový stav mi vyhovoval. Možná bych se ještě dobrou hodinu neprobouzel, kdyby na mě něco neskočilo. Zmateně jsem cukl hlavou a ocasem bouchl do stromu. Z hrdla se mi vydralo rozhořčené zavrčení, ale když jsem zaslechl známý hlas, rychle jsem přestal. Místo toho jsem se usmál a podíval se na mladinkou vlčici. „Naomi! Vítej doma,” promluvil jsem ještě pořád trošku rozespale. Až teď mi došlo, že na mě leží. Nikdy bych si netipoval, že je tak těžká. Mé kosti dostaly zabrat.
Naštěstí ze mě rychle slezla a v tu ránu začala povídat. Bohužel můj mozek by ještě rád spal, takže jsem se musel hodně soustředit, abych všechno dostatečně pochytil. Zastříhal jsem ušima a znovu se vesele usmál. „Tak to gratuluji k magiím. Určitě je využiješ jak tady, tak někde mimo les,” promluvil jsem na ní pro začátek, ale ještě jsem nekončil. Zaujal mě ten milý vlk, o kterém mluvila. Lehce jsem si odkašlal. „Je dobře, že jsi necestovala sama. Ač se to nezdá, zdejší zem je pořád dosti nebezpečná. A jak na tebe zapůsobili Život se Smrtí?” zeptal jsem se a konečně se posadil. Zajímalo mě, jaký na ně má názor. Každého mohla vnímat jinak, ale z předešlého průzkumu jsem již dávno zjistil, že většina vlků má podobný názor. Většina totiž sympatizovala se Životem.
Bylo vidět, že je na sebe pyšná. Každý je rád za jakékoliv vylepšení svých dovedností, nedivil jsem se jí. Oblízla mi obě tváře a já se spokojeně usmál. Když se ke mně přitulila, obtočil jsem kolem ní ocas a čumákem jí srovnal srst na líčkách. „Taky jsi mi chyběla. Jsem rád, že jsi se vrátila v pořádku a ve zdraví,” zašeptal jsem a přivřel očka. Mohla mě zřetelně slyšet, protože jsme byli u sebe opravdu blízko. Krátce jsem si vzpomněl na Coffina, který se zmiňoval, že by se taky rád vydal na putování. Jelikož jsem jej v lese necítil, tipoval jsem, že už je někde na cestě. Doufal jsem, že dorazí taky v pořádku nabit novými zážitky. Rychle jsem zastříhal ušima, když se mě zeptala na Tai. Neunikl mi možná trochu tupý, nepřítomný, avšak spokojený úsměv. „Už se vrátila z návštěvy a spí někde poblíž jeskyně. Já se od ní musel vzdálit, protože sem po dlouhé době zavítal můj nejlepší přítel, a trochu jsem tu usnul,” vysvětlil jsem, proč se nenacházím po jejím boku. Zastříhal jsem oušky a rozhlédl se kolem. Až teď mi došlo, že mám kožíšek lehce zasněžený a kolem se taky povalovala bílá nadílka. Zamračil jsem se. Vždyť jsem ještě usínal mezi spadlými listy.

Storm
1x los – Bellatrixina akce
2x los – 20 ametystů
5x los – 50 vlčích máků
4x los – 40 kopretin
4x los – 35 opálů, 5 pomněnek
celkem = 16 losů

Suerte
1x los – koulovačka
1x los – příspěvek (11.12.)
4x los – 20 vlčích máků, 10 pomněnek , 10 kopretin
celkem = 6 losů

Litai
1x los – příspěvek (11.12.)
2x los – 20 opálů
2x los – 40 oblázků
celkem = 5 losů

Zahleděl jsem se na svého přítele a už po několikáté usoudil, že nejsem jediný, kdo by nejraději spal a několik hodin se neprobouzel. Pousmál jsem se a neodpustil si rychlou kontrolu území. Nic se tu samozřejmě nezměnilo, ale já musel mít les pod kontrolou. Co kdyby náhodou. Bylo vidět, že ho ztráta domova dostala. Ale kdo by na tom byl jinak? Rozhlédl jsem se po lese a usoudil, že bych nepřežil, kdyby to tu jen tak, ze dne na den, zmizelo. Je blbé, nemít žádné zázemí a možnost se někam vrátit, i když už tam dávno nesídlila smečka. Pak se opravdu cítíš jako bezdomovec, pomyslel jsem si a povzdechl si. Byl jsem opravdu rád za svou schopnosti empatie a nedělalo mi problém, si takovou situaci představit.
Usmál jsem se a krátce zavrtěl ocasem, když aspoň trochu povolil a s občerstvením se částečně souhlasil. 'Možná' neznamenalo plný souhlas, ale po spánku bude určitě ještě více hladový, tím pádem žádným zajícem nepohrdne. Měl jsem tedy napůl vyhráno! Tak přeci je bude po mém. Možná, neodpustil jsem si vítězoslavný úšklebek. Nebylo to sice jisté, ale co není, může být.
Savior si lehl do trávy stejně jako já a hlasitě zívl. Pousmál jsem se a následně rázně přikývl. „Nic takového se nestane. Nedovolím jim to,” řekl jsem, abych ho uklidnil. Kdyby se totiž takový vlk vyskytl, já sám bych mu roztrhal hrdlo a vyhnal ho ze smečky pryč. To se dělá, napadnout přítele svého Alfy? Položil jsem si hlavu na na tlapky a ještě hodno chvíli se na něj díval. Když spal, vypadal krotce jako beránek. Zazubil jsem se a z posledních sil ještě hlavu zvedl a rozhlédl se po okolí. Jestli se někdo opováží byť jen přiblížit se špatným úmyslem, trest ho nemine, pomyslel jsem si a výhružně se zamračil. Pochyboval jsem ale, že tu má někdo tak vyvinutou magii myšlenek, že by můj vzkaz zachytil.
Znovu jsem položil hlavu na packy a lehl si na bok. Packy jsem složil pod sebe a hlavu položil na trávu. Taková poloha spánku mi vyhovovala a já se o chvilku později ponořil do své fantazie. Zdejší svět jsem úplně přestal vnímat.

Omluvně jsem se pousmál a švihl ocasem. Byl jsem si vědom toho, že mé odpovědi jsou nepřímé a je částečně zahrnují věc, o které jsem mluvit. Můj stav mi ale žádnou jinou reakci nedovoloval. Nepřítomně jsem se rozhlédl po lese a zamyslel se, jestli se na mě má milá nezlobí. Konečně se u mě uvelebila, a já odešel. Však ona mi to určitě promine, pomyslel jsem si a lehce se usmál. Pohledem jsem se vrátil k Saviorovi a samozřejmě mu sdělil, že je tu kdykoliv vítán. Já bych jen uvítal, kdybychom se vídali zase o něco častěji. Takhle jsme na sebe nenatrefili více jak půl roku, ale zase jsme toho měli hodně co říct.
Potěšilo mě, že tu chce zůstat na přespání. Zavrtěl jsem ocasem a přikývl. „A když už jsme u toho zůstávání, mohl by ses tu něčeho najíst. Všeho je tu dost,” poznamenal jsem a znovu si ho přeměřil. Dal jsem si za úkol, že tu něco sní a jestli ne, tak odsud neodejde! Klidně bych mu to maso narval do hrdla násilím, bylo by mi to jedno. Kdyby po spánku přeci jen nějakou energii našel, povolil bych mu lov na našem území. Hádal jsem, že divočák už nebude poživatelný a takových zajíců je tu až nechutně moc. Možná, že se trochu přemnožili. Stejně jako vlci tady, neodpustil jsem si myšlenku, která byla částečně mířená na trojici vlčat. Neměl jsem k nim špatný vztah, ale byly to další hladové krky, které byly o něco hladovější než ty ostatní. Vlk, který roste, potřebuje mnoho živin, ne?
Zamračil jsem se nad zkázou Klímového lesa. Na jihu jsem dlouho nebyl, to je pravda, ale nechtělo se mi věřit, že by během pár měsíců zkrátka zmizel. Zastříhal jsem tedy ušima a pečlivě naslouchal tomu, co Savior říká. „Tak to mě opravdu mrzí,” vykoktal jsem ze sebe a soucitně se zatvářil. Věděl jsem jaké to je ztratit smečku a zároveň rodinu, ale že by se můj bývalý domov úplně vypařil ze světa? To muselo být něco strašného. Neodkázal jsem si přestavit, jak bych se v tu situaci zachoval. Složil jsem se k zemi, ale hlavu jsem pořád držel nahoře. Kdybych si jí položil na packy, na místě bych usnul, a to jsem ještě nechtěl. Jen jsme hlasitě zafuněl a zastříhal ušima. Pohled jsem stále upíral na Saviora. V tuhle chvíli jsem toho moc nenamluvil, což bylo víceméně zvláštní. Písmenka se mi pletla a jazyk se mi div nezlámal.

S jiskřičkami v očích jsem se podíval po Saviorovi. Evidentně jsem tu byl ten, co má z našeho setkání po dlouhé době větší radost. Kdyby to nebylo na můj věk nevhodné, a nebyl by na tom zdravotně tak špatně, popustil bych uzdu své hravé náladě a zřejmě bych ho na místě stáhl z kůže. Samozřejmě ve vší počestnosti.
Po jeh poznámce mi ještě více došlo, že jsme na tom s věkem stejně. Sám jsem na sobě zub času pociťoval, bohužel. Mírně jsem se ušklíbl. „Už to není to, co bývalo,” zamumlal jsem a na tváři se mi rozlil docela starostlivý výraz. Vždyť jsem si na bedra vzal celou smečku, a to mě docela vyčerpávalo. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem se pořádně vyspal. Holt daň, kterou jsem musel nějak skousnout.
Souhlasně jsem přikývl, i když jsem svůj život považoval docela za nudný. Všechno bylo docela stereotypní, ale to přesně mi nevadilo. Jen mi došlo, že nějaké pořádné zážitky jsem získal až tedy. V rodné krajině a na dalekém severu jsem nic nezažil. A když už, tak to nebylo nic neobvyklého a nic, o čem bych chtěl vyprávět. Savior mi přišel unavený. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlédl si ho. „Nechceš se prospat?” zeptal jsem se krátce a pousmál se. Bylo mi jasné, že by do jeskyně nechtěl jít, tak bych ho tu mohl nechat. Když už jídlo nechce, mohl by se aspoň vyspat. Klidně bych tu s ním zůstal a pohlídal ho, aby se nesetkal s nějakým členem smečky, který by se pokoušel o velké haló a vyhnání.
Za chvilku jsem se už sbíral z borůvčí. Takový výpad jsem skutečně nečekal. I přesto jsem se vesele usmál a zavrtěl ocasem. Postavil jsem se a popošel o dva metry dál. Napůl poničený keřík se dal zase zpátky dohromady. „To jsi nemusel,” poznamenal jsem a opět si kecl na zadek. Podíval jsem se na svého přítele a krátce švihl ocasem. „Máš nějaké zprávy o starých známých? Co jsem se toulal, téměř nikoho jsem nepotkal. Jenom samé nové tváře. Copak všichni někam odešli?” zeptal jsem se na věc, která mě trápila docela dlouho. A on by přeci mohl vědět více.

Sledoval jsem, jak se v kruzích prochází. Pro mě to bylo naprosto nepochopitelné. Divil jsem se, že z toho není celý pomatený a netočí se mu hlava. I když to se mohlo po chvilce stát. Stál jsem jako přikovaný. Ani se od něj nevzdaloval, a ani nepřibližoval. Pohyboval jsem hlavou, ušima a maximálně ocasem. Naštěstí se po několika dalších zbytečných kruzích posadil. Kdyby tuhle divou aktivitu prováděl ještě chvíli, dozajista bych mu do toho skočil.
Promluvil znovu, ale tentokrát už ne tak morbidním a otráveným tónem. Usmál jsem se a krátce zavrtěl. „Nejsi starý. Naopak jsi v těch nejlepších letech!” povzbudil jsem ho. Jestliže se on považoval za starce, co jsem byl potom já? Byli jsme oba stejně staří, já jsem byl možná dokonce o něco málo starší. Zrovna mě věk moc netrápil. Jak umřu, tak umřu. Čas nejde zastavit. „Zažil jsi toho více než kdejaký mladý vlk. Máš toho více co říct, ne?” dodal jsem a znovu se usmál. Chtěl jsem zamumlat něco o historkách, které později bude vyprávět vnoučatům, ale tím bych ho spíše naštval. Když už tví potomci mají své potomky, to už jsi pak stařík. Ale takhle ne.
Když tu tak seděl a já mu hleděl do očí nebo maximálně na čumák, všiml jsem si, že u cosi visí z ucha. Nedokázal jsem to identifikovat. Ještě jsem nic takového neviděl a ani mě nenapadalo, jak k tomu přišel, jak se mu to dostalo do ucha. Nicméně jsem se na nic neptal, protože by určitě odpověděl podobně jako všichni vlci s takovými cetkami. Někde si ho to chytlo,spadlo to na něj ze stromu, našel to v jámě. Takových povídaček jsem už taky slyšel dost.
Zmínil jsem jídlo, které tu určitě ještě bylo a nezačalo hnít. Moc dobře jsem si pamatoval, že společnost moc nemusí, ale s takovou reakcí jsem nepočítal. „Jasně, však jo,” zamumlal jsem a krátce se mu podíval do zelených očí. Já bych mu opravdu neublížil, i když jsem měl navrch a kdybych byl cholerik, takovou reakci bych si nenechal líbit. Vzhledem k jeho stavu by byl jakýkoliv útok podpásovkou a zkrátka hnusárnou. Z přemýšlení mě ale vytrhl prudký pohyb. A najednou jsme oba leželi v borůvčí. Chvilku mi trvalo, než jsme si uvědomil, že to Savior do mě strčil. Zazubil jsem se a zavrtěl ocasem. Po chvilce jsem se znovu posadil se slovy: „Já o tobě nepochybuji.” Nebýt této zakrvavené 'přetvářky', považoval jsem ho za jednoho z nejschopnějších vlků, kterého by nikdo neměl naštvat. Byl jsem si vědom, že i on by byl velmi silným soupeřem, kdybychom měli stejné podmínky.

Pachů tu bylo dost, ale přesto jsem si nemohl nevšimnout dalšího. Vážně jsem začínal mít pocit, že vlků je tu jako much v kravíně. I přesto mě nově příchozí nijak nevyvedl z míry, a dokonce jsem se mírně usmál. To jsem při příchodu vetřelce nikdy neudělal. Raději jsem se zvedl, abych se o něj postaral. Nechtěl jsem přeci, aby k němu nakráčel nějaký člen smečky a chtěl ho odsud vyhnat. To bych byl protivný spíše na domácího než cizince.
Doběhl jsem k známému vlkovi a zůstal na něj vyjeveně zírat. Nebylo to ani trochu slušné, ale já si v tu chvíli nemohl pomoct. Hlavou mi běhaly myšlenky, kde se tak zřídil, že vypadá jako po masakru motorkou pilou. Pídil jsem se tedy po informacích, i když jsem na něj pořád zíral jako na zjevení z pekel. Promluvil otráveným hlasem o docela morbidních věcech. Byl mrtvý a teď... Je zase mezi živými? Tohle má hlava trochu nebrala, ale pravda, tady bylo možné opravdu všechno. „Ale jdi ty... To se nějak vyléčí,” snažil jsem se ho přivést na nějakou lepší 'vlnu'. Rychle jsem si ale uvědomil, že můj optimismus nemá každý a kolikrát může lézt i pěkně na nervy. Nicméně jsem nechtěl, aby se jen shazoval, to z toho snad chápal.
Nemohl jsem si nevšimnou, že si mě prohlíží, a to docela bedlivě. Zastříhal jsem ušima a trochu se narovnal, abych nevypadal jako ustrašené vlče. Párkrát jsem švihl ocasem z jedné strany na stranu a čekal jsem, co z mého přítele vypadne. Mohl bych mu nabídnout kousek divočáka. Určitě bude ještě dobrý. Aby měl aspoň z čeho brát další energii, pomyslel jsem si a podíval se na jeho bok. Kdekdo by se na něm mohl učit vlčí kosterní soustavu. Shrnutě řečeno, byl až nezdravě hubený.
Hnědavý vlk se začal procházet po okolí a už jsem si myslel, že má namířeno pryč. To bych mu jednoduše zatrhl, protože v tomhle stavu by ho ještě sežrali medvědi a jiná havěť, která by se chtěla přiživit. „Máme tu ještě dobrý kus divočáka, kterého jsme ulovili. Musíš se něčeho najíst,” promluvil jsem k němu vlídným hlasem, ale přitom jsem dost jasně dával najevo, že nemá cenu odporovat. „Jestli nemáš chuť jít k ostatním, přinesu ho k tobě,” dodal jsem rychle. Pochopil bych, kdyby se nechtěl přibližovat k ostatním ze smečky. Dívali by se na něj divně, to zaprvé. Zadruhé, pochyboval jsem, že by měl energii někam chodit. Sledoval jsem každý jeho krok a přitom si v hlavě říkal, že je pořád stejný. Sice byl rozmrzelý svým stavem, ale věřil jsem, že pokud by se dal dohromady, a to jakože dá, bude to pořád ten samý Savior, jakého jsem znal předtím. Naivní představa? Možná...

Tailla se dívala opravdu nechápavě na jedno z vlčat, které u mě sedělo. Tedy na Arta. Nechtěl jsem ani hádat, co se jí muselo honit hlavou, když mě tu viděla s tím prcek. Ale nemohla si myslet, že bych jí snad podvedl. Vždyť jsme si nebyli vůbec podobní! S úšklebkem jsem se podíval po Haruhi a následně pohledem sklouzl na vlče, které bylo pořád menší, i když jsem ležel. Bylo to takové malé, roztomilé stvoření. „Stát se Alfou? Jednoznačně musíš být dospělý a přímo oplývat zkušenostmi. Nemůžeš přeci přijít a vést smečku bez hlavy a paty,” odpověděl jsem a švihl ocasem. Možná, že nemusel přímo překypovat zkušenostmi, ale něco by měl mít zažité. A ano, možná jsem v tu chvíli trochu přeháněl. „Ty a tvoji rodiče jste na základním postavení. Na Kappě, abych byl konkrétní. Ne, vlk bez postavení neexistuje, leda tak tulák. Když se přidáš do smečky, automaticky se dostaneš na onen základní stupeň. Pak je jen na tobě, čím si povýšení vysloužíš,” trpělivě jsem odpověděl na jeho otázky. Stejně jsem ale doufal, že na mě nevybalí ještě nějaké mnohem fikanější. S úsměvem jsem se podíval po své partnerce a úsměv se mi snad ještě více rozzářil. Naplnil mě skvělý pocit, že jsem aspoň něco udělal dobře a nic nepokazil. I když něco se najde. Vždycky se něco najde, v mysli jsem se trochu zkrotil, protože takhle bych jinak přetekl pýchou, a to by opravdu nebylo nejlepší.
Přiběhlo další z vlčat a začalo se vyptávat. Zrovna tyhle dokola opakující se otázky mi nechyběly. To se Coffin zeptal na jednu věc, odpoledne s tím přišel znovu a k večeru se na to samé zeptal Whiskey. Bylo to opravdu hektické období, ale nelitoval jsem toho času. Jak bych mohl? Spokojeně jsem zavrněl, když se ke mně Tai přitulila. Bylo fajn cítit teplý kožíšek doprovázený její osobitou vůní. Přivřel jsem oči a zhluboka vydechl. Ideální čas si odpočinout.
Z čistajasna se mezi stromy vynořilo bíločerné cosi a prudce to zabrzdilo před námi, hlásajíc svůj návrat. Vločka. Rozmrzele jsem otevřel oči a její řeči pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pokud nemluvila přímo na mě, bylo mi jedno, co tam štěbetá. Vážně, osobo? Proč zrovna teď, povzdechl jsem si a podíval se na Vločku. Jen jsem uvítal, když jí Tailla poslala vyřídit ty dva cizí pachy. Když jsem se na ně více soustředil, přišel jsem na to, že ten jeden je mi více než povědomý. Byl jsem si jistý, že jeho nositele znám, ale těch vlků v mém životě už bylo zkrátka moc a já si nemohl vzpomenout. Čenich jsem zahrabal do černobílé srsti a usmál se. Těž jsem se od ní nechtěl hnout. Znovu mi utekla na docela dlouhou dobu a mě se po ní zkrátka stýskalo, i když byla 'jen' u sousedů, kde se jí nemohlo nic stát.
Místo hyperaktivní Vločky se k vetřelcům rozešel Sayap. Trochu nám to tu prořídlo. Haruhi s Artem se vydali pryč z lesa, jak jsem podle pachů poznal. Na druhou stranu se k nám přiblížil Coffin a nechal nám tu poslední vlče, jehož jméno jsem neznal. Podíval se na nás všechny, ale nad Faelnirem se trochu zarazil. V tu chvilku jsem se mu nenápadně přikradl do hlavy a poslechl si jeho poslední myšlenku. Zazubil jsem se, ale zároveň jsem nemohl vynechat mírný úšklebek. Těšilo mě, že má starost o vlčata, evidentně v ní našel kamarádku. Ale vždyť tady by se jí nic nic nestalo.
Do čenichu mi vrazil další nový pach. Znovu byl více než známý. Zastříhal jsem ušima a trochu jsem ztuhl. Svého přítele jsem neviděl tak strašně dlouho a teď byl na území smečky. Zajímalo by mě, co ho sem zavedlo. Nicméně jsem se natáhl k oušku své partnerky a lehce jí ho ožužlal. „Postarám se o to,” zašeptal jsem a pomalu se zvedl ze svého vyhřátého místa, na kterém jsem ležel už nějakou tu hodinu. Automaticky jsem se protáhl. Pravda, kosti ve mně dosti hlasitě zakřupaly. Ušklíbl jsem se a rozklusal se za pachem, který nebyl tak daleko, jak jsem si myslel.
Dorazil jsem k vlkovi, který měl k Saviorovi opravdu daleko. „Co se ti proboha stalo?!” zeptal jsem se vytřeštěnýma očima. V mém hlase bylo výrazně slyšet zděšení. Přitom by jeden řekl, že jsem si na tak zdevastované vlky zvykl. Coffin na tom nebyl o moc lépe, když se vrátil. Stejně mě to ale zarazilo. Přistoupil jsem blíže k němu a starostlivě si ho prohlédl. Chtěl jsem to sice nechat na později, až mi vysvětlí, kde se tak zřídil, ale já si nemohl pomoct: „Rád tě znovu vidím...”

Klidně jsem hleděl na mladého vlčka, který si mě prohlížel, a to docela výrazně. Bylo vidět, že ho asi nejvíce zaujala má přední pravá tlapa. Bílý znak připomínající hada a barevnou cetku neměl jen tak každý vlk. Mírně jsem se usmál a vlčka si také nenápadně prohlížel. Byl zvláštně zbarvený a okolí pravého očka měl tmavé, naopak srst u druhého oka měl světlou. Hexëd, pomyslel jsem si krátce, protože v tomhle si byli podobní. Oba měli znak podobný monoklu, a to nemá jen tak někdo. Představil se jako Art. Zavrtěl jsem ocasem a mile se usmál. Pojmy, které jsem zmínil při svém představování, zřejmě neznal. Zamyšleně jsem se podíval do dálky a přemýšlel, jak dobře větu formulovat, aby ji pochopil. „Smečka je, dalo by se říct, velká rodina, která stojí na vzájemné spolupráci všech členů. Staráme se jeden o druhého a pomáháme si. Každý vlk má nějaké postavení, se kterým se pojí i určité povinnosti. Alfa je to nejvyšší postavení, kterého může vlk dosáhnout. Jsem ten, co to tu má na povel,” vysvětlil jsem a přitom stříhal ušima. Ve vysvětlování jsem nikdy nebyl moc dobrý, ale tohle se snad dalo pochopit.
Potvrdil, že Haruhi a Sayap jsou jeho rodiče. Líbilo se mi, jakou starost si dělá o své sestřičky. „Já jsem ten poslední vlk, který by jim ubližoval,” oznámil jsem a mrkl. Neměl jsem důvod a na malá, bezbranná vlčata se přece neútočí. Znovu jsem si Arta prohlédl a všiml jsem si, že je špinavý až za ušima. Pobaveně jsem se zazubil a nemohl se nezeptat, kde se válel. Začal mi vykládat, jak přišel k 'ozdobě' na svém kožichu. Když skončil, přikývl jsem a pobaveně se usmál. Ne že bych mu nevěřil, ale byl přeci jen mladý a určitě se chtěl předvést v tom lepším světle, i kdyby si onu historku měl nějak dozdobit.
O chvilku později k nám dohopsala Haruhi a docela vyděšeně se ptala, kde se nachází Litai. Porozhlédl jsem se po okolí a nakonec klidným hlasem pronesl: „Je někde s Coffinem. Neboj se o ni, s ním jev bezpečí.” Následně jsem se na ní lehce pousmál a nad její další otázku se musel opravdu hluboce zamyslet. „Už je to dávno a bylo to docela komplikované, protože jsme se s mou bývalou partnerkou rozešli ve zlém a kluci to taky trochu odnesli. Každopádně jsem se jim věnoval co nejvíce. Vlčata mají potřebu zkoumat nové věci a být tebou, tak jim v tom moc nebráním. Každý z nás se tak choval, když byl v jejich věku,” domluvil jsem a mírně se usmál. O svá vlčata si určitě dělala starosti, ale nemohla po nich chtít, aby neustále seděla na jednom místě.
Mezi stromy jsem zahlédl pohyb a konečně se k nám přiblížila vlčice, které jsem se nemohl dočkat. Taky tě rád vidím, pomyslel jsem si, když mě na chvilku vyměnila za kus divočáka. Mírně jsem se ušklíbl, ale nakonec se spokojeně usmál, protože jsem jí měl na dosah tlapky. „Jak jsi se měla?” zeptal jsem se a o kousek se k ní přiblížil. Nechtěl jsem se jí na férovku zeptat, co jí tak dlouho trvalo a kde se celou tu dobu courala. Mohl jsem pak působit upjatě a žárlivě, a to jsem nechtěl. Zaregistroval jsem její nechápavý pohled. Andělsky a zářivě jsem se zazubil a natáhl se k ní, abych jí mohl oblíznout čumáček. Pak jsem se kousek odtáhl a zhluboka se nadechl. Tohle povídání bude dlouhé. „Nic velkého se tu vlastně nedělo. Když jsi odešla, přijal jsem do smečky Haruhi a Sayapa. Har čekala vlčata a mě nepřišlo moc dobré, aby vyrůstala někde bez ochrany a zázemí. Takže je nás o pět vlků víc. Vlastně o šest! Coffin se také vrátil. Ještě tu byly další dvě vlčice, ale obě jsem odmítl, protože mi přijde, že je nás docela dost. Naomi šla k Životu, Vločku jsem od jejího přijetí neviděl,” na moment jsem se zarazil, abych nabral potřebný vzduch. „Zvládl jsem to dobře, že?” dodal jsem ještě a zářivě se usmál. Vážně jsem byl se svým počínáním spokojený a doufal jsem, že Tai nebude mít nějaké velké výhrady.
K naší skupince se připojil i Faelnir, ale příchod vzal tak trochu po svém. „Jsi v pořádku?” broukl jsem a celého si ho prohlédl. Nevypadal zraněně, ale jeden nikdy neví. Následně jsem mu pokýval hlavou na pozdrav a usmál se. Začal se věnovat Artovi a já doufal, že na mě vlče nebude mít další otázky. Přicupitalo k nám poslední vlče, které jsem ještě neznal. Trochu zaraženě se dívalo na Taillu. Usmál jsem se a prohlédl si jí. Byla docela stroze zbarvená, oproti ostatním vlčatům. Ale v jednoduchosti je krása. „Jsem Storm. Těší mě,” představil jsem se Inaye a zavrtěl ocasem. Chtěl jsem působit mile, abych ty maličké od začátku nevystrašil. Vlčici se líbil modrý náhrdelník, který se Tai houpal na krku. Položil jsem hlavu na své packy a se spokojeným výrazem sledoval situaci. Takhle pohodově jsem se už dlouho necítil. Nově příchozích pachů jsem si všiml, ale byl jsem líný na nějaké uvítání. Pokud něco chtějí, ať si nás najdou, ne?

// Já taktéž čekám na Arta, i když jeho reakci tolik nepotřebuji. Nechci v pořadí udělat ještě větší guláš.

Pokojně jsem ležel a ohlodával maso, které jsem si z úlovku urval. Vážně jsem byl rád, že všechno dopadlo podle plánu. Nic nečekaného se neodehrálo, takže lov proběhl naprosto bez problémů. Na jídlo jsem se ani tolik nesoustředil. Většinu své pozornosti jsem přesunul k voňavému pachu mé partnerky. Byl jsem rád, že se vrátila v pořádku. Kdyby jí tam něco udělali, pocuchal bych jim kožichy takovým způsobem, že by to jen těžko rozchodili. Coffin se najedl, a to samé udělala Haruhi. Nad její huhňavou poznámkou jsem se usmál a zavrtěl ocasem. Překvapilo mě, že Sayap ani neochutnal. Copak neměl hlad po takovém fyzickém výkonu?
Nakonec jsem nad tím jen pokrčil rameny a dál se věnoval zadnímu běhu divočáka, který ležel mezi mými tlapkami. Najednou do mě narazila malá chlupatá kulička. Zastříhal jsem ušima a podíval se na malé vlče. Vypadalo docela v rozpacích. „To nevadí, nemusíš se omlouvat,” mrkl jsem na něj a přátelsky zavrtěl ocasem. „Jsem Storm, Alfa zdejší smečky. Ty budeš určitě jedno z vlčat Haruhi a Sayapa, že?” představil jsem se a zároveň se chtěl dozvědět, jak se ten uliční jmenuje. Jedno jméno navíc mi neuškodí. Aspoň si potrénuji paměť.
Sayap se od nás oddálil a šel někam za Coffinem, který si hrál s jedním z vlčat. Nikdy by mě nenapadlo, že by zrovna on mě nervy na nějaké malé vlče. Trochu mě znervózňovalo, když jsem ty dva viděl u sebe. Vždyť se neměli rádi a já ve smečce nechtěl rozbroje. Zamračil jsem se a ještě chvíli je v dálce sledoval. Zatím všechno vypadalo v naprostém pořádku. Chlupy ani z jednoho nelítaly. „Kdepak ses to válel?” optal jsem se znovu vlčka, který do mě před chvilkou narazil. Mile jsem se na něj usmíval, protože jsem chtěl zapůsobit na první dojem. Vždyť ten byl nejdůležitější, zvláště u vlčete. Další pokažený vztah s mladým vlčkem jsem nepotřeboval. Jednou mi to se Santiagem stačilo. Co ti tak dlouho trvá, Tai? pomyslel jsem si a nedočkavě zavrtěl ocasem. Už jsem se na ní těšil. Vždyť jsem jí už nějaký ten pátek neviděl.