Gallirea - Příspěvky uživatele

Trochu jsem se zarazil nad tím, co mi povídala. Začala mi tedy vyprávět, co tím myslela. Po chvilce se zarazila a popsala mi vlka, kterého jsem nedávno viděl. Automaticky se mi rozpohyboval ocas z jedné strany na stranu. „Ano, znám ho. Je to můj přítel, Savior,” odpověděl jsem v rychlosti, protože jsem ji nechtěl zdržovat. Jen jsem seděl a poslouchal ji. Docela jsem se té vlčici divil. Já bych svá vlčata nikomu cizímu nesvěřil. Savior s ukecaným vlčetem? nad tou představou jsem se musel usmát. Živě jsem si dokázal představit, jak nabručený musel být. Když celé vyprávění skončila, zůstal jsem ještě chvilku mlčky sedět. „Takže jejich matka je mrtvá a otec i je odvedl. Není to trochu drastické?” poznamenal jsem a ušklíbl se. Kdybych naše mrtvého vlka, nevěděl bych, jak se zachovat. Zvláštně kdybych jej neznal.
Zmínil jsem Anney, ale můj výraz zůstával pořád chladný. Neměl jsem k ní žádný přátelský vztah, spíše jsem je věděl, že je členkou smečky. Vločka byla rozlítaná po okolí a třeba ji potkala. Ona však mou domněnku úplně převrátila. „Hmm, to je divné,” zamumlal jsem a ušklíbl se. Mluvil jsem s ní jen párkrát a neznal jsem ji, takže jsem ani nevěděl, jaký k tomu má důvod. V lese už její pach nebyl cítit hodně dlouho, ale bylo možné, že se mísil s další hromadou jiných. Třeba ji jenom přehlížím a nemůžu na ni natrefit.
Krátce jsme se zastavili u Tavarillëho jména. Kdyby nás slyšel, určitě by si myslel, že si z něj děláme srandu. Ale vždyť měl skutečně komplikované jméno a chtělo to vymyslet přezdívku! Zamyslel jsem se a zastříhal ušima. „Neřekl mi, jak ho mám oslovit a vůbec mi to neusnadnil. Co třeba Tav, Tavo?” řekl jsem své myšlenky nahlas a podíval se na Vločku. Nechtěl jsem přeci vymyslet něco, co by se tomu dotyčnému nelíbilo. Kdo ví, třeba mu jinak než celým jménem neříkali. To by bylo ale divné, protože každý vlk má přezdívku.
Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem tůňky a usmál se. Ten zasněný pohled mě snad nikdy nepřejde. Škoda, že tu neroste žádné ovoce, to by bylo ještě autentičtější, pomyslel jsem si a znovu se podíval na Vločku. Vážně jsem jí byl vděčný, že mi tohle místo ukázala. „Maličkost to sice je, ale co když se vytratíš na skutečně dlouhou dobu a my s tebou už nebudeme počítat?” ještě jednou jsem se vyjádřil k tomuto tématu a pak jej nechal být. Něco takového by se nemohlo stát, protože jak bychom mohli na Vločku zapomenout?
Usmál jsem se a taky zavrtěl ocasem. Vážně jsem se těšil, až si na sebe konečně uděláme čas. Ale to by se má drahá musela ještě probudit ze stoletého spánku. „A vůbec, jak se ti ve smečce líbí?” položil jsem jí otázku, aby řeč mezi námi nestála. Vlastně to mělo i svůj záměr. Chtěl jsem zjistit, jestli se tu členi cítí dobře a jestli by měla nějaký nápad, uvítal bych ho.

Storm
1x los – příspěvek (18.12.)
2x los – příspěvky (19.12.)
5x los – příspěvky (20.12.)
3x los – příspěvky (21.12.)
celkem = 33 losů

Suerte
celkem = 6 losů

Litai
1x los – příspěvek (20.12.)
celkem = 7 losů

Podivil jsem se, když mi sdělila, že jí jedno vlče málem prokouslo ucho. Vždyť už nějako dobu nebyla na území smečky, jak se jí to tím pádem mohlo stát? Zmínila se o horách, které s vlčaty měly jistou spojitost. Zmateně jsem se zamračil a naklonil hlavu na stranu. „Vlčata v horách? To zní zajímavě,” poznamenal jsem. Proč by tam chodila, když je zima a mohou umrznout? To by hlava opravdu nebrala. Navíc jsem začal přemýšlet i o tom, jestli se tam náhodou nevyskytl i Morfeus. Prý nedávno nějaké vlče hlídal, a to samé mi vlastně pověděla Vločka. Buď to byla náhoda, nebo se souvislosti skutečně propojovaly.
Usmál jsem se a lehce švihl ocasem. Už od léta jsem odsud nevytáhl čumák, takže jsem trochu ztrácel přehled v novinkách. „Myslím, že s přijímáním už končíme. Je nás v lese dost, akorát mě tak napadá... Kde je vlastně Anney? Dlouho jsem ji neviděl a její pach jakoby vymizel. Nepotkala jsi ji třeba mimo území, když jsi byla pryč?” zeptal jsem se a zastříhal ušima. Vždyť tohle nebylo normální, aby se jen tak beze slova vypařila, ne? Vločka tohle taky dělávala, ale vždycky se vrátila. Ta má známosti skutečně všude, pomyslel jsem si s úsměvem, když řekla, že Tavarillëho potkala v úkrytu. „Máš pravdu. Kvůli tomu jménu se ho docela bojím oslovit. Kdybych jej nějak zkomolil, byl by to trapas jako vyšitý,” souhlasil jsem a ještě přikyvoval. Nebudu na něj přeci volat jinak než jeho jménem, ale když ono se pomalu nedalo vyslovit!
Vločka poznamenala, že by tu nemělo být nic nebezpečného. Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a přikývl. „To je jenom dobře,” přitakal jsem a po chvilce dodal: „Aspoň se tu vlčata o nic neporaní.” Žádné ostré kameny tu nebyly a o ostnatých keřích taky nemůže být řeč. V létě to tu muselo vypadat nádherně. Ta vůně se sice táhla po celý rok, ale když na jaře všechno kvete, je to mnohem výraznější.
Dostali jsme se k mé spící partnerce. Trochu odskočila o tématu a omluvila se za svou nepřítomnost. Usmál jsem se a jen nad tím mávl tlapkou. „Nemám ti to za zlé, jenom bys nám mohla dát vědět. Jen pro příště,” mrkl jsem na ní a pousmál se. Samozřejmě jsem jí za to nechtěl vynadat, ale nějaké malé upozornění mi stejně neuniklo. Sklonil jsem hlavu k zemi a povzdechl si. „Schopnější snad ano, jen doufám, že si ti noví sednou se staršími členy,” řekl jsem trochu ustaraně. Přeci jen přišli do již zaběhnutého prostředí a nemuseli by to mít lehké. Pokud by však oni chtěli zapadnout, něco pro to udělají. Její další věta mě překvapila. Zvedl jsem hlavu a podíval se po ní. „No... Asi jo,” zamumlal jsem a lehce přikývl. Nepočítal jsem s tím, že by mi něco takového nabídla. „Tak to bys byla hodná,” dodal jsem a na mé tváři se rozlil široký úsměv. Byl bych jí za to skutečně vděčný, protože se vždycky našel někdo, kdo nás vyrušil.

Ohlédl jsem se po Vločce a usmál se. Zrovna tohle téma jsme oba vnímali úplně jinak. S její povahou si v obklopení vlčat musela přímo libovat. „Tobě by asi nevadilo, kdyby ti někdo celý den žužlal ucho, skákal by ti po hřbetě a vůbec ti nenechal chvilku klidu, viď?” zářivě jsem se na ní usmál a zavrtěl ocasem. Nemyslel jsem o špatně, jenom jsem znovu zavzpomínal na doby, kdy byli Coffin a Whis malými vlčaty. Hrozně rád bych to vrátil, ale společně s tím dobrým se pojilo i to horší. V tu dobu jsem přeci prožíval neopětovanou lásku, a to jsem už vícekrát nechtěl zažít. Nikomu bych to nepřál, ten pocit bezmoci byl strašlivý.
Vločka trochu odběhla od tématu a zeptala se na Morfeusovu partnerku. „Neyteri,” odpověděl jsem krátce ale výstižně. Více po mě přeci nechtěla. Objevil se i dotaz na nového člena smečky, který se tu objevil před pár hodinami. „Ano, na jeden den je jich trochu hodně. Jmenuje se Tavarillë a působí mile a loajálně,” vyjádřil jsem se k jejímu druhému dotazu a znovu se pousmál. Se všemi jsem byl zatím spokojený, udělali na mě dojem, jinak bych je přeci nevzal. Líbilo se mi, že chce být v obraze a mít o všem přehled.
Zasněně jsem se rozhlédl po okolí. Bylo tu vážně příjemně a když jsem si všiml té nádherné vůně, nemohl jsem odolat. Prostě jsem se nad tím místem musel rozplývat. Nic jiného ani nepřipadalo v úvahu. Krátce jsem hodil očkem po Vločce a vděčně se na ní usmál. Zajímalo mě, jak to tu našla. Tůňka vypadala nedobytně a byla pečlivě skryta. Čumáček vlka jen těžko zradí. Ještě jednou jsem se prošel kolem tůňky a pak se posadil vedle své společnice. Pořád jsem se však zamilovaně rozhlížel po krajině.
„Už spí jako Šípková Růženka snad několik dní. Doufám, že mě za to početnější přijmutí nevyžene,” zamumlal jsem a v rozpacích se pousmál. Tohle bych si přeci nezasloužil, nebo snad ano? „Navíc tohle musí vidět!” dodal jsem o poznání veseleji. Mohlo se to zkombinovat s procházkou a konečně bychom měli soukromí a klid. Vždyť jak dlouho už jsem se k ní nepřitulil? Potřeboval jsem cítit její sladkou vůni.

// Borůvkový les

Neoblomně jsem zavrtěl hlavou a lehce se pousmál. Takhle správně ztřeštěnou vlčici jsem skutečně neznal. Těžko by se hledala, takže jsem si zkrátka postavil hlavu a na její názor nedbal. Ten můj mi stejně nemohla vymluvit. Svůj krok jsem srovnal s tím jejím a běželi jsme po boku. Uvědomoval jsem si, že tímhle směrem jsem nikdy nešel.
Když jsme se znovu nepřímo dostali k vlčatům, trochu jsem se otřásl. „Já ti nevím. Více vlčat bych v lese asi nesnesl. Ty tři mi bohatě stačí, a to jsem s nimi pomalu ani nemluvil,” řekl jsem a znechuceně se ušklíbl. Když vezmeme v potaz to, že páry většinou mívají dvě až tři vlčata, bylo by jich tam skutečně moc. Zjišťoval jsem, že jsem už trochu vyšel ze cviku a vlčatům se spíše stranil. Nechtěl jsem odpovídat na jejich neustálé otázky, to bych jim musel zalepit tlamu lepicí páskou. Něco takového by se hodilo i pro nějaké dospělé vlky.
Před námi se objevily skály. Zarazil jsem se a podíval se po Vločce. Ne že bych jí nevěřil, ale pořád jsem byl trochu nedůvěřivý k místům, které jsem neznal. Prošel jsem tedy až za ní. Naskytl se mi pohled na něco, co jsem ještě neviděl. Zdálky mi to tu trochu připomínalo tůňku, kterou jsme měli v lese. Tahle byla ale jiná. Vonělo to tu po ovoci. Přivřel jsem oči a zhluboka se nadechl toho krásného vzduchu. „Je to tu trochu jako v ráji,” řekl jsem úplně nenuceně a popošel blíže k vlčici. Vděčně jsem se na ní usmál a rychle vykročil zase kupředu, abych si to tu pořádně prohlédl.
Tůň byla o pěkný kus větší než ta, kterou jsem znal z domova. Přišel jsem k ní blíže a znovu se nadechl. Zjistil jsem, že ta příjemná vůně vychází právě z ní. Zasněně jsem se rozhlédl a pohled mi spočinul na Vločce, která stála opodál a usmívala se jako měsíček na hnoji. „Vážně se mi tu líbí. I ta atmosféra je podobná té v Borůvkáči,” odpověděl jsem na její otázku a znovu se usmál. „Jak jsi na tohle vůbec narazila? Nezdá se mi, že by se jednalo o nějaké frekventované místo,” dodal jsem rychle a přeměřil si ji pohledem. Nepochyboval jsem jejích kvalitách, ale vždyť tůňka byla tak pečlivě schovaná, jako by jí nikdo neměl najít.
„Mám jenom problém s tím, co by na to řekla má drahá polovička. Nejsem si jistý, jestli udělat tak zásadní rozhodnutí bez ní,” trochu jsem se zarazil a možná jsem chtěl couvnout. Nápad to byl skvělý, Vločka by si za něj zasloužila metál, ale jak by reagovala Tailla? Pochopitelně jsem nechtěl připojit území, které by se jí nelíbilo.

Morfeuse a Neyteri jsem už bral za uzavřenou věc. Byli přijatí do smečky a teď už bylo na nic, jak budou trávit čas. Kdyby něco potřebovali, tak jim samozřejmě rád pomohu, to mi nedělalo problém. Podíval jsem se tentokrát na Vločku, která se do lesa přihnala zase po dlouhé době. Nechápal jsem, kam se vždycky vypaří. Že by snad někoho měla mimo smečku? A já o tom nevěděl?!
Svou poznámku jsem chtěl co nejvíce zakrýt, ale moc se mi to nepodařilo. Slyšela mě a dočkal jsem se i zpětné vazby. Pousmál jsem se a přeměřil si jí pohledem. „Byla by tě škoda. Kde bychom sehnali druhou takovou vlčici?” položil jsem řečnickou otázku. Nikdo jí podobný snad ani neexistoval. Ještě nikdy jsem nepotkal někoho, kdo se na všechny usmívá, je pořád energický a nabuzený. Ještě nikdy jsem jí neviděl spát. Kde tím pádem bere tu svou energii a sílu něco dělat?
Konečně mi sdělila svůj záměr. Překvapilo mě, že o něčem takovém přemýšlí. Nicméně se mi její návrh docela zamlouval. „Neboj. Do takového stádia bychom to určitě nedotáhli. Kde je totiž hodně vlků, tam je plno rozdílných názorů a kvůli nim potom vznikají konflikty. Takovou smečku, kde by se vlci vraždili pohledy, bych opravdu vést nechtěl,” uklidnil jsem jí a nad tou představou se zamyslel. Když jsem se rozhlédl, bylo tu spoustu stromů. Místo nich jsem si představil vlky. Takhle bychom tu měli snad všechny vlky z Gallirei, ne? To by se nedalo uhlídat.
Poslušně jsem souhlasil s tím, že by mě na to kouzelné místo zavedla. Když už kolem toho dělala takové haló, musel jsem jí dát šanci. Byl jsem si vědom toho, že ona vidí svět o něco růžověji než já, takže bych k tomu mohl mít i jiný názor, ale takové podobné myšlenky jsem hodil za hlavu. Rychle jsem se rozešel za ní. Hlavou mi krátce problesklo, jestli je tu můžu nechat bez velení. Má partnerka spala a já les měl hlídat. Vždyť budu jenom kousek odsud. Kdyby někdo vyl, uslyším to. Tak starý zase nejsem, pomyslel jsem si a tím pádem si dodal sebevědomí. Doufal jsem, že se na těch pár minut neobjeví vlk, který by chtěl mou rodinu vybít. Byla to sice malá pravděpodobnost, ale stejně tu nějaké malé procento bylo. A co není stoprocentní, tomu prostě nevěřím.

// Ovocná tůň

Pořád jsem svou veškerou pozornost věnoval těm dvěma. Morfeus úplně sršel energií. Takového vlka jsem už dlouho nepotkal. „Myslím, že vlčata spí v jeskyni, ale jejich rodiče jsou odsud nedaleko. Zkuste za nimi zajít,” řekl jsem a na tváři se mi znovu objevil milý úsměv. Sice jsem si jistý, jestli jim budou věřit, ale za zkoušku nic nedají. Haruhi se mi zdála jako správně starostlivá matka, která své maličké nechtěla nikomu dát. Nedivil jsem se jí, sám jsem si vzpomínal na svou roli novopečeného otce, ale vždyť si musela dopřát nějaký odpočinek.
Trochu jsem se zarazil nad jeho obavou. „Zdejší vlci jsou přátelští, nic by vám neměli udělat. Kdyby se ale o něco snažili, pošlete dotyčného za mnou. Já si to s ním vyřídím,” uklidnil jsem ho a lehce švihl ocasem. Nedokázal jsem si vybavit vlka, který by hned útočil. Možná se na ně budou dívat divně, ale zvyknou si. Nic jiného jim totiž nezbývalo. Doufám, že Tailla proti tomu nic mít nebude, zaváhal jsem a rozhlédl se. Její sladký pach jsem pořád cítil, zřejmě ještě stále spala. Většinou jsme se na všem shodli, tohle by neměl být tak velký problém.
Od hranic se najednou přiřítila mě známá vlčice. Nebo spíš čuňátko? Na Vloččiny nevhodné příchody jsem si už zvykl, takže jsem její další výpravu nijak neřešil. Sice nám to mohla aspoň oznámit, ale zřejmě počítala s tím, že na ní nezanevřeme. Chtěl jsem nechat Morfeusovi a Neyteri prostor, ať si území projdou sami. „Ty se jednou celá rozlámeš,” zamumlal jsem směrem k Vločce a už se věnoval jenom jí. Kožich měla opravdu podivně zašpiněný od bláta. Na její bílé srsti šlo všechno vidět, i sebemenší smítko.
Ptal jsem se, co bylo tak strašně naléhavého, že musí křičet po celém lese. Chudáci spící zvířata a vlci. Začala docela nepřesně a já vůbec netušil, o co jí jde. Chtěla mi snad naznačit, že je nás tu hodně? Zřejmě ano, po chvilce se dostala k jádru věci. „Tak to jsi mě opravdu překvapila. Neřekl bych do tebe, že jsi tak všímavá. Mnoho vlků se o takové věci nestará, ty jsi ale očividně výjimka,” začal jsem a vřele se usmál. Představa, že bychom měli ohlídat Galtavar, mě docela děsila. Ta tůňka, o které mluvila, se zdála jako skvělá alternativa. „Jistě že ji chci vidět!” dodal jsem a nadšeně zavrtěl ocasem. V očkách mi zaplápolal ohníček radosti a já v tu chvíli mohl vypadat jako malé vlče, které se těší na svůj první lov. V některých případech jsem si zkrátka nemohl pomoct. Jen jsem doufal, že tůňka nezklame mé očekávání. To bych byl poněkud mrzutý, a to snad nikdo nechce, ne?

Nemohl jsem je nechat, aby obsadili pomalu poslední místa ve smečce, a já o nich absolutně nic nevěděl. Něco takového bych si na triko nevzal. Morfeus však správně odhadl, že je budu zkoušet. Souhlasně jsem přikývl a natočil uši k němu, abych jej dobře slyšel. Začal s tím, že by se rádi zapojili do chodu smečky. Já už s tím přeci počítal. Jednoho takového povaleče, který se celý den neobjeví a ani o sobě nedá vědět, jsme tu měli a nebylo potřeba přijmout další dva takové. Žije vůbec Anney? pomyslel jsem si a drobátko se ušklíbl. Vždyť její pach zde nebyl téměř vůbec cítit a já už s ní vlastně v ničem nepočítal. Zmínil i svou sílu, ta by se prý v budoucnu mohla hodit. Souhlasně jsem přikývl a usmál se. „Jako ochránce území by jsi časem určitě našel uplatnění. Vlk nikdy neví, co se může přihodit,” promluvil jsem směrem k němu a opět si ho krátce prohlédl. Pak jsem se podíval po vlčici a očekával i její reakci. Popsala své zkušenosti s jinými smečkami. Podle toho jsem usoudil, že rozhodně nebude k zahození.
Při zmínce o vlčatech jsem si nemohl nevšimnout Morfeusovy tváře, která se trochu zkřivila. Vypadalo to, že s nimi nemá moc zkušeností a o kladných vztazích by se asi taky nemohlo hovořit. „Už jsou větší, dá se s nimi domluvit. Dvě jsou trochu akčnější, to třetí je spíše takové tiché, jak jsem vypozoroval,” řekl jsem a znovu se usmál. Je fakt, že ani já jsem jejich společnost nevyhledával. Možná proto, že už jsem bylo něco starší a k cizím vlčatům jsem neměl žádné pouto. Podíval jsem se po Neyteri a zářivě se usmál. „Nějaká pečovatelka o vlčata by byla fajn záležitost. Jejich rodiče jsou už docela vyčerpaní,” vysvětlil jsem a natáhl do čenichu pachy. Sayapa a Haruhi jsem cítil nedaleko, vlčata určitě spala v jeskyni. Znovu jsem se podíval po Morfeusovi a souhlasně přikývl. „Hodila, to máš pravdu,” přitakal jsem a znovu se usmál. Evidentně mě chtěl zuby drápy přesvědčit, že jsou pro naši smečku ti praví.
Zaslechl jsem, jak mě někdo volá. Ohlédl jsem se. Mělo to hlas jako Vločka, i to ztřeštěné chování by odpovídalo, ale její kožich snad patřil úplně někomu jinému. Jakmile si všimla, že mám společnost, zarazila se. Zřejmě se s Morfeusem znala a až teď se zeptala, jestli neruší. Zakoulel jsem očima a podíval se po ní. „Dej mi chvilku, drahá,” zamumlal jsem a znovu se podíval po Morfeusovi a Neyteri. Zamlouvali se mi, fakt že jo. Jen v rychlosti jsem si všechno seřadil v hlavě. „Myslím, že si místa skutečně zasloužíte, snad mě časem nezklamete. Vítejte v Borůvkové smečce. Jestli chcete, můžete si to tu projít, zkrátka se chovejte jako doma,” oznámil jsem se zářivým úsměvem a zavrtěl ocasem. „Jmenuji se Storm,” rychle nato jsem se představil, aby věděli, s kým mají tu čest.
Pootočil jsem se k Vločce a ještě jednou si jí prohlédl. Hlava mi skutečně nebrala, kde y se tak mohla válet. I když s její šikovností je možné všechno. „Co bylo tak důležitého a naléhavého, že mé jméno křičíš po celém lese?” zeptal jsem se a zastříhal ušima. Nic jsem jí nevyčítal, na její příchody a odchody už jsem zvykl. Příště by ale mohla dát vědět, ne?

Šel jsem mnohem naštvaněji, než tomu u mě bylo zvykem. Oni za to nemohli, s vetřelci jsem se dokázal vypořádat i v klidu, ale nejvíc mě naštvalo, že jsem si prostě nedokázal udělat volný čas jen pro sebe. A tak stačilo jenom malé popíchnutí a já vybouchl. Cestou jsem všechny nejhorší pocity ze sebe vybil, takže jsem k nim přišel relativně v klidu.
Má otázka je nemohla nijak zarazit, protože tohle bylo tak strašně známé, až to začínalo být nudné. I přesto jsem ale z nich musel dostat, co tu chtějí. Vlčici jsem si obzvláště prohlížel, protože mi někoho připomínala. Znal jsem ji určitě z vidění, ale na jméno či jinou informaci jsem si prostě nemohl vzpomenout. Vlků, které jsem potkal, bylo neskutečné množství, a proto se mi trochu míchali do sebe. Vlkovi se zřejmě nelíbilo, že na ní tak civím, takže se mu mírně zježila srst na zádech. Nešlo si toho nevšimnout. Jenom jsem se ušklíbl a protočil očima. Vždyť já tu svou už dávno našel, nehodlal jsem mu ji vzít. Území jsme měli dobře označkované, jak z vlkovo slov vyplynulo, ale přesto sem šli. Jenom jsem přikývl a čekal, jestli mi řekne ještě něco.
Představil se jako Morfeus a tu vlčici vedle něj pojmenoval jako Neyteri. Viditelně jsem se zarazil a znovu se podíval po vlčici. Už mi klaply nějaké spojitosti, ale nedokázal jsem si vybavit, jestli jsem s ní někdy mluvil. Bývalá členka Smrkové smečky, kamarádka Blueberryho a možná se s ní zná i Tailla, pomyslel jsem si krátce a přistihl se, že pomalu přestávám vnímat. Takže jsem se zase rychle vrátil do reality. Konečně z něj vylezl pravý důvod, proč sem přišli. Další zájemci o členství. Naše smečka byla docela žádána, a to mě poněkud děsilo. Když jsem se už chystal k odpovědi, promluvila Neyteri. Souhlasně jsem přikývl a promluvil: „Není, to máš pravdu. Dřív tu byla původní, ale ta se minulou zimu rozpadla.” Zřejmě o historii něco věděla, jinak by se neptala.
Znovu jsem se podíval po Morfeusovi a šibalsky se usmál. „Dvě místa by se zřejmě našla, ale jak mohu vědět, že si je zasloužíte?” konstatoval jsem a rozhlédl se po okolí. Byl tu vážně nějaký klid. „Už tak je smečka téměř plná a ještě k tomu živíme tři malá vlčata,” dodal jsem rychle a ušklíbl se. Znovu jsem narazil na ono téma, které s Tavarillëm naštěstí nic neudělalo, ale jak už jsem řekl i jemu, vlčata nemusí vyhovovat každému. Nepřímo jsem tedy vlky vyzval k tomu, aby mi o sobě pověděli něco víc.

Už jsem byl od Tavarillëho docela daleko, takže jsem s klidem zpomalil do kroku. Už jsem byl vzhůru nějakou tu hodinu a myšlenkami jsem se krátce vrátil ke svému příteli. Byl jsem hrozně rád, že jsme se znovu po tak dlouhé době setkali. Akorát mě trochu zarazilo, že se ani nerozloučil. Jasně, možná mi něco povídal, ale spal jsem jako dřevo. Povzdechl jsem si a sklonil hlavu k zemi. Počasí se mi nelíbilo. Kdyby aspoň sněžilo, ale ono pršelo!
Původně jsem měl v plánu najít svou partnerku, konečně být s ní a věnovat se jí. Do čenichu mi ale vletěly další neznámé pachy. Zastavil jsem a nasál je ještě více do čenichu. Znovu jsem se naježil. Co je to dneska za den, že si tu každý chodí jako na nějaké obyčejné území, pomyslel jsem si a naštvaně švihl ocasem. Taky jsem chtěl mít klid a pokoj. Aspoň na jeden den. Aspoň jeden den nic nedělat, jen se válet a o ničem nepřemýšlet. Takový luxus jsem si evidentně nemohl dopřávat ani na stará kolena. Zaslechl jsem táhlé vytí, zase. Na nic jsem tedy nečekal a rychlejším cvalem se rozeběhl k neznámým vlkům.
Když jsem se blížil, znovu jsem zpomalil do klusu a vlastně úplně zopakoval to, co jsem udělal při příchodu Tavarillëho. Naježil jsem se a na chvilku odhalil zoubky. Ty dva jsem si důkladně prohlédl a pozastavil se na té vlčici. Neznám jí jen tak náhodou? pomyslel jsem si a můj pohled na ní spočinul o něco déle. „Proč tu jste? Cítíte snad, že je tu teritorium smečky,” zeptal jsem se rázně a trochu se zamračil. Pravda, byl jsem poněkud naštvanější než v předchozím případě, ale nemohli se mi divit. Takhle to vážně vypadalo, že vlci nerespektují hranice smečky, a to jsme je před nedávnem obnovovali. Pohledem jsem přebíhal mezi nimi a pořád stál v obranném postoji.
Můj pohled dával jasně najevo, že by měli co nejrychleji začít mluvit, jestli chtějí vyváznout s neucvaknutým ocasem a neposkvrněným kožichem. Evidentně se jednalo o pár nebo sourozence. Ale moc se nepodobali, takže jsem dával větší naději do prvního řešení.

Už jsem se k vlkovi choval mnohem vřeleji a přátelštěji. Rozhodně jsem mu do mluvení neskákal a nepřerušoval ho, bylo by to neslušné. Vždycky jsem počkal a až pak nějak zareagoval. Mluvil na můj vkus až příliš klidně a k věci. Většinou jsou nově příchozí vystresovaní a bojí se byť jen pípnout. On byl však úplný opak, a to mě na něj zaujalo.
Zatím se mi jako potencionální člen smečky zamlouval. Ale byl tu jeden malý problém. Potřeboval jsem vědět, jak je na tom s vlčaty. Opravdu nerad bych měl ve smečce nějaké potyčky a zádrhely. Rodičům malých by se určitě taky nelíbilo, kdyby se někdo na jejich prcky koukal nenávistně. To by přeci pokazilo všechno. Na mé upozornění zareagoval a po mé zpětné vazbě již mlčel. Teď jsem si byl alespoň částečně jistý, že vlčatům nic neudělá. Určitě věděl, co by ho čekalo a jak on sám řekl, o domov stojí. Proto jsem tohle téma již dál nerozváděl a raději si všechny informace seskupil v hlavě, abych mu mohl říct koneční verdikt.
Mezi námi bylo chvíli ticho. Já přemýšlel, on čekal na mou reakci. Pořád v klidu posedával, a dokonce mě i vnímal. Seskládal jsem všechny plusy i mínusy a nakonec se definitivně rozhodl. Další vlk, který by pomáhal s lovem a ochraňováním u zemi, se vždycky hodí. Zvláště teď na zimu. Když jsem domluvil, mile jsem se na něj usmál a krátce zavrtěl ocasem. Nabídl jsem mu o provedení po území. Slušně poděkoval a mou nabídku odmítl s tím, že by si to tu rád prošel sám. Chápavě jsem přikývl a nevinně se pousmál. „Promiň, málem bych zapomněl. Jsem Storm,” představil jsem se mu po dlouhé době. Většinou jsem své jméno sděloval hned v první větě a teď bych na to zapomněl? Už jsem byl poněkud mimo, abych pravdu řekl. „Jestli si chceš něco ulovit, určitě tu někde budou zajíci. Stačí jen dobře hledat. Většina smečky se vždycky schází u tůňky mezi skalními převisy. Takové místo nemůže minout. A támhle,” odmlčel jsem se a čenich naznačil správný směr: „Támhle se nachází úkryt, taky docela klíčové místo.”
Ještě jsem se na něj jednou usmál a pomalu se k němu otočil zády. „Kdybys cokoliv potřeboval, stačí si najít mě nebo jiného člena smečky,” promluvil jsem k němu naposledy a rozklusal se kupředu. Míjel jsem pár stromů a nakonec se vrátil k tůňce, kde byla onehdy ta velká skupina členů. Kam jen se poděli?

Zatím jsem nedělal nějaké předběžné závěry a už vůbec jsem nedokázal odhadnout jeho povahu. Pár vět o něm přeci vůbec nevypovídalo. Nicméně mluvil k věci, nikam neodbíhal a vypadal, že si stojí za svým. Asi mu o to opravdu hodně šlo. Když mi sdělil své přednosti, zamyslel jsem se, na co dalšího bych se mohl zeptat. Otázek přeci nebylo nikdy dost, zvláště v tomhle případě. Trochu mě zarazilo, že se vyzná i v uspořádání smečky. Podle jeho fyzického stavu bych totiž netipoval, že by byl v nejbližší době pod křídly nějaké smečky. Musel se toulat už nějaký ten pátek. Prý se narodil do smečky, takže něco pochytil. Přikývl jsem, jakože jsem rozuměl. Tohle téma jsem už rozvádět nechtěl, protože podle zkušeností jsem věděl, že drtivá většina vlků nerada mluví o své minulosti.
Místo toho jsem si všechny informace, které jsem se o něm dozvěděl, shromáždil v hlavě a ještě jednou si je zrekapituloval. Opakování nebylo nikdy dost. Smečce by se hodil další použitelný vlk pro lov, protože Sayap s Haruhi měli pořád plné tlapky práce s vlčaty. Tím mě napadla další otázka, tedy spíše připomínka. Znal jsem pár vlků, kteří vlčata přímo nesnáší. Kdyby i on mezi ně patřil, měl by to u nás hodně těžké, protože zrovna naše nejmladší trojka se vždycky roztáhla po celém lese a bylo jich všude plno. Musel jsem ho tedy upozornit, ale doufal jsem, že s nimi nebude mít žádný problém. Docela se mi zamlouval a mrzelo by mě, kdyby si to teď pokazil.
Pousmál jsem se a znovu pokýval hlavou. „Zatím se na ně stačí škaredě podívat a oni se staženými ocásky odejdou. Myslím, že už tyhle záležitosti chápou, takže by se s nimi dalo domluvit a nechali by tě. Už jsou na to chytří dost, aspoň doufám,” promluvil jsem po docela dlouhé době a lehce se usmál. Párkrát jsem švihl ocasem a rozhlédl se po okolí. Kupodivu tu bylo pusto prázdno. Na to jsem nebyl tolik zvyklý. Pak jsem svůj pohled vrátil znovu k Tavarillëmu, abych už konečně vyhodnotil jeho situaci. Díval jsem se na něj o poznání přátelštěji, a dokonce jsem krátce zavrtěl ocasem. „Abych pravdu řekl, schopných vlků, kteří by měli chuť pro smečku něco dělat, je tu docela málo. Proto budu jedině rád, když získáme další posilu. Doufám, že nezmaříš svou příležitost,” řekl jsem a lehce zastříhal ušima. Pořádně jsem se nadechl a myšlenku dokončil: „Vítej v Borůvkové smečce.”
Usmál jsem se a už konečně vydechl. Úplně jsem se uvolnil a zaujal zase svůj normální postoj. „Chceš tu provést, nebo budeš prozkoumávat sám?” nabídl jsem se mu jako průvodce po území. Smečkový úkryt by určitě našel sám, na to byl určitě dost schopný. Navíc si kdykoliv mohl ustlat pod nějakým stromem.

Vlk stál přede mnou a já si ho pořád trošku prohlížel. Zaměřil jsem se na jeho oči. Evidentně měl stejnou vrozenou magii jako já. Nešlo mi o to, jak daleko s ní je, protože mohl mít v záloze ještě jiné, které by byly o něco užitečnější. Ale myšlenkami nemůže nic zkazit, protože takhle si mohl v cizinci číst jako v knížce. Možná byl v tomhle zákeřnější než já.
Vyzval jsem ho, aby mi řekl o svých dovednostech. Byl hubený jako každý druhý tulák, ale určitě by se časem nějak vybarvil. Ptal jsem se přímo na schopnosti v lovení, ale on myslel i na jinou funkci ve smečce. Přikývl jsem se znovu se ho krátce prohlédl. Zrovna teď se mi zdál jako docela loajální typ. „Přes zimu je lovu vždycky trochu více, takže bys měl možnost se zlepšit,” promluvil jsem k němu krátce a hlavě formuloval další slova. Samozřejmě diplomaticky a chytře, abych se neptal na úplně nepotřebné blbosti. „Vidím, že víš, jak to chodí. Aspoň co se týče funkcí. Žil jsi dlouho v nějaké smečce?” položil jsem mu další otázku. Nemohl jsem přeci vědět, jestli se narodil tulákům, nebo nějakým výše postaveným jedincům. Na přesnou pozici v hierarchii jsem se neptal, ale pokud by se o to chtěl podělit, rozhodně bych ho za to nebral špatně.
Teď jsem se rozmluvil trochu já, abych ho pobídl k trochu rozvinutějším větám. Sice mi neodpovídal jedním slovem, ale přesto jsem chtěl z něj 'vytlouct' více informací. Začal docela podivně. Vždyť já očekával, že bude mluvit upřímně a pravdivě. Pokud o místo opravdu stál, nemohl mi lhát, to mu bylo snad jasné. Znovu jsem se o trochu uvolnil a ocas spustil do normální polohy. Všechna jeho slova jsem pochytil, ale chvilku mi trvalo, než jsem si v hlavě vytvořil zpětnou vazbu. Nicméně vypadal skutečně odhodlaně. „Dobrá, v tomhle by problém nebyl, ale je tu háček,” začal jsem a chvilku se odmlčel, abych se kolem sebe mohl porozhlédnout. Nikde jsem ty malé tvorečky neviděl, takže jsem mu nemohl dát jasný příklad. Ale určitě by si je dokázal představit. „Docela hodně vlků nesnese malá vlčata, a v naší smečce jsou rovnou tři. Pravda je, že už nejsou nejmenší, ale pořád jsou schopní se druhým zavěsit na uši. Smečka za nimi stojí, ochraňuje je před nebezpečím venkovního světa a nechci, abys byl výjimka. Takže jestli máš s malými, dotěrnými a hlučnými vlčaty problém, raději mi to předem řekni, protože i na to budu brát ohled při finálním rozhodnutí,” dodal jsem po chvilce a tvářil se opravdu vážně. Je fakt, že s těmi třemi jsem moc nemluvil, ale všiml jsem si, jak se Coffinovi jedno z vlčat zalíbilo. Kdyby se jim něco stalo, Tavarillë by měl problém s celou smečkou, a to by nedopadlo ani trošku dobře.
Už jsem ho tu nechtěl moc dlouho trápit, takže jsem si už žádné jiné otázky a připomínky nechystal. Kdybych se v jeho minulosti šťoural ještě víc, určitě by mi nepoděkoval.

Zastříhal jsem ušima a už z dálky si neznámého vlka prohlédl. Sice jen ve spěchu, ale přesto jsem si udělal nějaký ten obrázek. Asi nejvíce mě na mě zaujalo zbarvení, protože takové jsem ještě na nikom neviděl. Když jsem přišel o něco blíže, klasicky jsem se naježil. Ale rozhodně jsem situaci nijak nehrotil. Nepřišpendlil jsem ho k zemi a ani jsem to neměl v plánu. Z tohohle jsem už dávno vyrostl. Věci jsem řešil domluvou, a ne nějakým stupidním bojem.
Krátce jsem kolem něj obkroužil a pak se postavil před něj, abych dobře slyšel jeho odpovědi. Představil se jako Tavarillë. Na tom jméně si vylámu jazyk, už to vidím, ušklíbl jsem se a rozhodl se, že mu časem vymyslím nějakou přezdívku. Na taková složitá jména jsem opravdu nebyl. Vypadal klidně a má naježená srst ho nijak nevyvedla z míry. Aspoň to tak na první pohled vypadalo. Mluvil v docela krátkých ale výstižných větách. Vyslechl jsem jej až do konce a přikývl. Kupodivu jsem ho nevyhnal s nulou šancí jako ty dvě vlčice před ním. Nějaká doba už přeci uběhla, vlčata o něco vyrostla a přibyly další hladové krky, protože se už určitě neživila z mateřského mléka.
S dalším mluvením jsem si dal docela na čas. Přemýšlel jsem a všechno zhodnotil. „Pověz mi něco o tvých dovednostech. Jsi dobrý v lovu? Máme tu hodně hladových krků, které je potřeba nakrmit,” řekl jsem a povytáhl obočí. Naježená srst se už dávno vrátila do původní polohy, protože jsem ho nebral jako nebezpečí. Spíše jako vlka, který hledá domov. Vždyť to sám řekl. Potřebovali jsme lovce. Nemohl jsem se přeci smířit s tím, že jediný ochotný, použitelný vlk je tu Sayap. Coffin by se dal taky připočítat, ale nebyl jsem si jistý, kdy přesně se vrátí. „Volné místo by bylo, ale musím vědět, že o něj vážně máš zájem a zasloužíš si ho. Členství ve smečce by znamenalo zázemí - úkryt před nepříznivým počasím a místo, kde si můžeš odpočinout. To je pravda, ale zároveň máš nějaké povinnosti. Například pomáhat ochraňovat území, a to i kdybys měl položit život za druhého vlka. Lovení potravy pro sebe i ostatní je snad samozřejmostí,” znovu jsem se trochu více rozmluvil, abych mu dodal nějakou naději. Kdyby mě nějak oslnil a vážně bych viděl, že o místo stojí, zřejmě bych se nebál ho přijmout. Vypadal schopně a odhodlaně.

Hleděl jsem na Naomi docela zadumaným pohledem. Z toho mě ale vyrušil Faelnir, který jí povalil na zem. S povzdechem jsem zakroutil hlavou, ale přesto se mile usmál. Ačkoliv už měli stavbu dospělých vlků, z vlčat ještě zdaleka nevyrostli. Samozřejmě se jí začal vyptávat, kde všude byla a co prožila. Jak typické a stereotypní. Ale já bych jí položil stejné otázky, takže jsem se mu ani nedivil. Následně se otočil na mě a omluvil se za ignorování mé osoby. „To je v pohodě. Už jsem si zvykl,” zamumlal jsem a krátce zvedl zrak. Bradu jsem musel zvednout k výšinám, protože já ležel, zatímco oni stáli. Navrhl jsem, že bych se odsud klidil, kdyby si chtěli povídat o samotě. To ale Faelnir zavrhl s tím, že půjde on. Vždyť Naom přišla za mnou. To byla sice pravda, ale já se stejně chtěl vydat za svou partnerkou. Přesvědčit se, jestli mi v té zimě nezmrzla. Hnědavý vlk rázem zmizel a zbyli jsme tu jen dva. Jako na začátku.
Najednou mi to čenichu vlétl neznámý pach. Nespokojeně jsem se zamračil a rychle vyskočil na nohy. Následně jsem zaslechl i vytí, které vycházelo z tlamy onoho cizince. Obrátil jsem se ke své nevlastní dceři a zářivě se usmál, aby mi následující věc neměla za zlé. „Půjdu to zkontrolovat. Utíkej za Faelnirem, už jste se dlouho neviděli a určitě si toho máte hodně co říct,” broukl jsem směrem k ní a oblízl jí tvářičku. Naposledy jsem švihl ocasem a ještě dodal: „Však já si tě najdu, neboj.” Pak už jsem se rozeběhl směrem k tomu neznámému pachu, který mě dráždil v čenichu. Ačkoliv bych si s Naom hrozně rád povídal, bezpečí smečky mi bylo nyní přednější.
Neběžel jsem ani tak dlouho. Naštěstí vetřelec nebyl tak vzdálený. Mezi stromy jsem zahlédl vlk, který hrál snad všemi odstíny hnědé. Usoudil jsem, že jsem jej ještě neviděl. Někoho takového bych si určitě zapamatoval. Několik metrů před ním jsem zpomalil a naježil se na hřbetě. Další stereotyp, který jsem zkrátka musel překousnout. „Zaslechl jsem tvé vytí. Co tu děláš? Co chceš?” zeptal jsem se rázně, ale s docela klidným pohledem. Ocas jsem měl narovnaný a celkově jsem byl docela napjatý. Probodl jsem ho pohledem a naznačil mu, že by měl začít mluvit. Naštěstí měl tu slušnost, že o sobě dal vědět zavytím. Kdyby sem jen tak vešel a čekal, než si ho někdo z nás všimne, bylo by to mnohem horší.
Vlka jsem si ještě jednou pořádně prohlédl a začal kolem něj kroužit. Stačil jsme udělat jen dva kruhy a stačilo mě to. Nasál jsem jeho pach a řádně ho prozkoumal. Zároveň jsem se díval na jeho stavbu těla a přemýšlel, zda by k něčemu byl. Dobré maso by z něho určitě nebylo. Potom jsem se postavil před něj a díval se mu přímo do očí.

// Omlouvám se Naomi za přeskočení, ale chci to mít co nejdříve vyřešené :)