Gallirea - Příspěvky uživatele

Znovu mi vykouzlila úsměv na tváři, ale tentokrát tím, že tu prý pár dnů rozhodně zůstane. Potěšeně jsem zavrtěl ocasem a koukl jí do očí. Připomínala mi Naomi. Taky se vydala 'jen' k Životu a vrátila se po několika týdnech. Vlčice se zkrátka vždycky s někým zakecaly a zapomněly na svůj původní záměr. Uculil jsem a rychle zastříhal ušima. Znovu jsem se rozhlédl po okolí a zkontroloval, jestli jsme tu pořád sami. Tohle skutečně nebylo frekventované místo na to, jak krásné bylo. Já bych tu byl schopný strávit mládí. S otázkou v očích jsem se podíval po Vločce a nakonec souhlasně přikývl. Můj úsměv zase na chvilku vystřídala docela vážná tvář. „Možná bych měl, ale to taky můžu projít Gallireu křížem krážem, než najdu někoho známého. Vím od Coffina, že Aranel se usídlila ve smečce v protějším lese, Savior žije pořád tuláckým životem, ale o zbytku nemám ani páru. Je tu mnoho nových tváří, se kterými si nemám co říct,” odpověděl jsem a povzdechl si. Sice mé přátelské vztahy mizely, ale aspoň jsem měl rodinu pohromadě. Kdyby i ta byla roztroušená po celá zemi, za den bych se toho naběhal a v mém věku už to není to nejzdravější. „Ale neboj, rozhodně se někdy vydám na malou procházku. Jenom teď si to nemůžu dovolit. Vždyť jsi viděla, že v jeden den se tu vystřídali hned tři vlci, co kdyby jich bylo víc?” dodal jsem po chvilce a znovu se podíval po vlčici. Povinnosti mi nevadily, potřeboval jsem je k životu, ale můj problém byl ten, že jsem nepoznal, kdy jich je už moc a přerůstají mi přes hlavu.
Když jsem to tak poslouchal, náš rozhovor se vždycky časem stočil zpátky ke smečce. I když jsme to přímo nezamýšleli. A přesně tady bylo vidět, jak na ní lpíme. Uculil jsem se a jen mlčky přikývl. „Pokud hlídal jedno, a teď se na něj vrhnou hned tři, nemusí to psychicky vydržet,” vesele jsem zastříhal ušima a představil si tu bandu malých, jak různě skáčou po Morfeusovi a týrají ho. Přesně tohle jim šlo nejlépe. Já si toho taky užil dost, ale za tohle přeci vlčatům nemůžeme křivdit. Všichni jsme byli jednou takoví.
Vločka zareagovala podle mých představ. Když někomu řeknu, že by to neměl vědět, že je to nějakým způsobem neobyčejné, vlk se o to začne zajímat více než předtím. A tak tomu bylo i nyní. Pokrčil jsem rameny, jakože za nic neručím a plácl ocasem do země. „Ta jedna je taková obyčejnější. Umožní mi na chvilku splynout s prostředím. Je to něco jako magie neviditelnosti, ale já nezmizím, jenom na sebe vezmu podobu okolí,” řekl jsem a rozhodl se tentokrát pro názornou ukázku. Krátce jsem přivřel oči a začal se soustředit. Během pár sekund jsem sice zmizel, ale byly mi vidět oči, odznak magie a ten zvláštní náramek. Takhle jsem zůstal jen pár sekund, pak jsem se zase přeměnil zpátky. „No a ta druhá... Je to komplikované na vysvětlování. Prostě někde v mém podvědomí žije něco, co se zmocní mého těla na neurčitou dobu. A když se tak stane, tak nemám podobu vlka. Ta věc je asi třikrát větší než ten největší vlk a věř, je opravdu strašidelná. Má dvě hlavy, dva různé mozky, které si dělají, co chtějí,” odhodlal jsem se k popsání i té druhé. Její popis jsem ale poněkud zamumlal a má řeč se rapidně zrychlila. Mluvil jsem tak jako kolovrátek. Nakonec toho všeho jsem se nevinně uculil a doufal, že jsem jí od sebe nějak neodradil.

Potěšilo mě, že Vločka můj názor sdílí. Aspoň jsem jej neříkal do větru bez jakékoli odpovědi. Mile jsem se usmál a švihl ocasem. Zase jsem se cítil o něco víc ceněný a důležitější. Nad tímhle tématem jsem se už nezamýšlel, protože tohle by nebralo konce. Úvah by tu bylo opravdu hodně a pak by to přerostlo v dohady, co je pravda, a co ne.
Sklopil jsem zrak k zemi a povzdechl si. Tohle jsem nedělal často a když už, tak to mělo svůj pádný důvod. Má společnice se mě snažila rozveselit, což jí šlo snadno. Vždyť s vlkem, který má pořád úsměv na tváři, jsem vždycky v dobré náladě. Jen těžko se u mě mohla objevit špatná nálada nebo deprese. A tohle téma rozhodně nic nezměnilo. „Doufám, že tu aspoň těch pár dnů pobudeš, abychom stihli nalovit. Pak bych tě klidně zase propustil někam za známými. Vždyť každý si potřebuje vztahy udržovat,” pousmál jsem se na ní. Já rozhodně příkladem nešel. Své staré přátele jsem neviděl už řádku měsíců. Netušil jsem, kam se poděl Arcanus, Mea, Vision, Blueberry a spoustu dalších. Vztahy jsem si na dálku nedokázal udržet, a tak to i vypadalo. Ale na druhou stranu jsem měl smečku, ve které bylo opravdu dost vlků. Nové známosti jsem mohl vidět v nich, ale ty staré mi nikdy nic nevrátí. Docela smutné.
Poohlédl jsem se znovu na bílo-hnědou vlčici a zastříhal ušima. Čekal jsem, že mi svůj přidušený smích nějak vysvětlí. Morfeus se skutečně zmiňoval o vlčeti, které hlídal, ale podrobnosti mi neříkal. „Vypadal ale plný energie, jako by se těšil. Myslím, že když tam bude společně se svou partnerkou, bude se zdržet na uzdě. Přeci před vlčetem vylekaně neuskočí, jako kdyby to byl velký, chlupatý pavouk,” zazubil jsem se a bouchl ocasem do země. Sice jsem na něco takového černého vlka netipoval, ale kdo ví, co se dělo v horách. Opravdu mě mrzelo, že jsem si takové věci nechával ujít. Mohla by být docela legrace.
Řeč jsem chtěl zase trochu rozproudit, takže jsem se optal na dost základní věc, a to na magie. Sdělila mi, že ovládá jenom svou vrozenou magii. Pravda, trochu mě to překvapilo, ale nic jsem na to neříkal. „Vrozenou magii myšlenek, pak příkaz, emoce a vzduch. Ještě mám dvě speciální magie, ale o těch ti moc nechci vykládat. Ta jedna je dost... No přeběhl by ti mráz po zádech a nechci tě zbytečně vylekat,” řekl jsem a lehce se usmál. Možná jsem nasadil i trochu tajuplný výraz, když jsem mluvil o svých tajných magiích. O nich vlastně nikdo nevěděl. Jenom Tailla, a to už je hodně. Členy jsem nechtěl děsit tím, že se ve mně schovává tříhlavé monstrum, které dokáže rozcupovat kořist třemi údery. Ještě by se mi vyhýbali obloukem, a to bych opravdu nesnesl.

Zaposlouchal jsem se do Vloččina hlasu. Přitom jsem lehce zakroutil hlavou na náznak nesouhlasu. „Některé vlčice jsou silnější než vlci, i když se nachází na stejném postavení,” poznamenal jsem a snažil se přijít na nějaký jmenovitý příklad. Jenže nic mě teď narychlo nenapadalo. „Srab je podle mě ten, který prohru nepřizná. Ať už s vlčicí nebo sobě rovným jedincem,” dodal jsem a lehce se pousmál. Pohled na rádoby statečné vlky, kteří se po prohře vymlouvají na všechno možné i nemožné. Takové typy jsem vážně neměl rád. A naštěstí jsem na Galliree žádného takového sraba neznal. Někde mimo na svém putování jsem se s nimi setkal, ale zřejmě je tento vlčí ráj nelákal.
Myslí jsem se vrátil k lovu, který byl sice úspěšný, ale lovců bylo málo, a to mě štvalo. „Vlastně... Asi máš pravdu,” zamumlal jsem a trochu se zamračil. Vlastně až teď jsem si uvědomil, že skutečně nikdo jiný nemohl. „Ale pořád mi přijde pořád blbé, že když je před zimou, tak si polovina smečky někam odejde a přitom ví, že je potřeba najít jídlo. Teď, když nasněží, bude lovení mnohem horší,” dodal jsem a pohled sklopil k zemi. Teď jsem nenarážel na ni, protože kdyby odešla jenom ona, zbytek smečky by byl připraven. Doufám, že se z těch špuntů vyklube něco smysluplného a užitečného, pomyslel jsem si a ušklíbl se. Právě vlčata mi přišla jako největší zátěž pro smečku. Byla ve vývinu, potřebovala hodně živin.
Znovu jsem souhlasně pokýval hlavou a jemně mlaskl. „Uvidíme, jak na tom budou ostatní, když se vrátíme do lesa. Ney s Morfeusem se vydali hlídat vlčata a kdo ví, třeba si rodičové šli odpočinout někam mimo území,” zakončil jsem nakonec téma o lovu a koulovačce zároveň. Nemohli jsme nic dopředu plánovat, když jsme nevěděli, jak jsou na tom zbylí vlci. Však my se přizpůsobíme.
Nastalo mezi námi docela dlouhé ticho a já doufal, že Vločka nadhodí nějaké téma. Jenže nic takového se nestalo, takže oživení konverzace zůstalo zase na mě. Skousl jsem si pysk u zubů a hluboce se zamyslel. Chtělo by to něco na odlehčení situace, protože teď jsme řešili spoustu důležitých věcí. „Jaké magie vlastně ovládáš, Vloč?” zeptal jsem se krátce a prohlédl si jí. Nikdy nebylo od věci vědět, co od toho druhého čekat. Třeba mohla přispět dalšími užitečnými magiemi.

Můj úsměv se ještě protáhl, že když mě nazvala gentlemanem, vlastně gentlevlkem. Ale nehledal jsem v tom rozdíly, určitě to mělo ten samý význam. „Odvaha? Vždyť na tom nic není,” pousmál jsem se a lehce švihl ocasem. I když je fakt, že pro některé jedince by to byla strašná tragédie a potupa. Náhodou, já s 'rvačkou' s vlčicí shledával samé klady. Vždyť to byl skvělý případ, kdy jsem jí blíže než obvykle. Kdybych samozřejmě nebyl šťastně zadaný, možná bych toho využíval. Tohle jsem nahlas neřekl, ještě by mě podezřívala z nějakých černých myšlenek.
Vločka nad posledním lovem zapřemýšlela docela hluboce. Nevěděl jsem, že s toho tématu tak chytne. Pousmál jsem se a lehce pokýval hlavou. „To máš pravdu. Ale abych se vrátil k těm třem. Coffin byl čerstvě po zranění, nehodlal jsem ho brát do akce, ještě by se více zranil. A jak jsem již řekl. Faelnir se objeví tehdy, když je na území Naomi, a ta byla zrovna u Života,” poznamenal jsem a v nějakých věcech jí opravil. Svého syna jsem tím vlastně trochu bránil. Zrovna on by mě určitě nenechal ve štychu. Navíc lovil určitě rád a nad takový rodinný lov není. Zastříhal jsem ušima a znovu se podíval po své společnici. Říkala věci, které jsem si ani neuvědomoval, ale měla pravdu. Souhlasně jsem pokýval hlavou a ještě o tom přemýšlel. „Na jednu stranu říkáš pravdu. Ale zase na tu druhou... Co když si ti noví vůbec nesednou. S hrami a soutěžemi přeci vzrůstá i vzájemná rivalita, co když se do toho někdo vážně moc zahlodá a nebude si uvědomovat, že při hře se chová každý trochu jinak?” odpověděl jsem nakonec a povzdechl si. Doufal jsem ale, že začlenění do smečky jim nebude dělat sebemenší problém. Zároveň jsem lovcům potřeboval věřit, že mě nezklamou a do lovu půjdou se stejnou vášní. Když nebyla chuť ze strany skupiny, lov se samozřejmě nemohl vydařit. Takhle bychom se ošidili o jídlo na dalších pár dnů.
O Smrti jsem se už vícekrát nezmínil. Nechtěl jsem si přeci představovat, jak moc by si nás vychutnala. To jsem znal z mých návštěv a rozhodně jsem se u ní nechtěl zdržovat déle. Vždycky mi vyrazila dech tím, že mě složila na zem, nebo mi jakkoliv ublížila. Jak by někdo s takovou vlčicí vydržel? Vždyť jí dělalo dobře, když se mohla koukat na druhého vlka, který trpí.
Po mém vylétnutí se Vločka začala smát. Ne nahlas, tak zvláštně přidušeně. Jen jsem něco procedil mezi zuby a posadil se zase vedle ní. Teď tam bylo ještě více bahna než předtím. To jsem si tedy pomohl. Ocas jsem si omotal kolem sebe a podíval se na svou společnici. Chtěl jsem jí dát přednášku o tom, že kdyby si rozvzpomněla, nečekalo by jí nic dobrého, ale nakonec jsem to nechal plavat. Jestli nechtěla mít z Alfy největší lamu z okolí, určitě o tom sama pomlčí.

Podíval jsem se po své společnici a zářivě se usmál. Vážně jsem nechápal, kde se to najednou ve mně vzalo. Vločka skutečně uměla svůj optimismus převést na ostatní. Byl jsem jí na druhou stranu vděčný. Hrdě jsem vypjal hruď, když mi potvrdila, že nejsem srab. Potřeboval jsem to od někoho slyšet a potěšilo mě to. Někdy vlk potřebuje slyšet chválu, no ne? „Já vlčice nechávám vyhrát. Mají z toho strašnou radost a mě ani netrápí, že jsem byl poražen tím slabším z nás,” odpověděl jsem a prohlédl si ji. Narážela snad na něco? Pokud se se mnou chtěla rvát, byl bych proti. Neměl jsem chuť na nějakou větší akci, vždyť už jsem byl taky trochu postarší.
Souhlasně jsem pokýval hlavou a zářivě se usmál. Automaticky jsem zavrtěl ocasem. Výrazy těch rozumnějších v naší smečce by mě skutečně dostaly. Nevěřil jsem ale, že by se nakonec nepřipojili. Jak by mohli nečinně sedět, kdyby se ostatní bavili? Takhle se nedokázal ovládat nikdo. Trochu se podivila, když jsem mluvil o účasti v minulém lovu. „Dobře, tak jednoprocentní asi ne,” řekl jsem rychle a zastříhal ušima. „Nicméně šel jsem jenom já a Sayap, a to je na množství vlků ve smečce sakra bídné,” dodal jsem. Trochu jsem se přitom zamračil. Štvalo mě to a mrzelo zároveň. Kdysi nebylo zvykem, že by vlci alfu s výzvou na lov ignorovali. V tomhle se mi někteří nelíbili. „Já bych dal přednost lovu. Potrava je přeci důležitější než zábava,” odpověděl jsem ve stručnosti a ušklíbl si. Jídlo bylo důležitější a s plným žaludkem je drtivá většina vlků spokojenější.
Povzbudivě jsem do ní šťouchl a pousmál se. Nevěřil jsem, že takové hovadině věří. A jestli ne, tak ten úzkostlivý pohled hrála na jedničku. „Ale jdi ty. Na území zříceniny žádná klícka není. Nebo jsem jí nevšiml,” řekl jsem a tím ji chtěl znovu uchlácholit. Vlci by jí měli přirozeně zajímat více než vlčice, ale u Smrti nikdo neví. Byla nepředvídatelná, mohla se jakkoliv překvapit.
Vločka tu zřejmě chtěla zůstat se mnou, protože neřekla nic v tom smyslu, že půjde domů sama. Zalíbilo se mi tu a nějak jsem nechtěl do toho chaosu. O pár hodin později bych šel, ale teď ještě ne. Jakmile jsem si lehl do bahna a uvědomil si to, vyletěl jsem jako střela. Srst na hřbetu se mi trochu naježila a já zavrčel. Zaslechl jsem Vloččin tlumený smích. Otočil jsem se na ní a přemýšlel, co bych jí provedl. „Tohle jsi neviděla,” zvlášť jsem zdůraznil poslední slovo a šel si sednout k ní, jako by se nic nestalo.

Oblízl jsem si čenich a na svou společnici se s jiskřičkami v očích podíval. To značilo, že i když jsem jí něco říkal s vážnou tváří, pořád ve mně převládala ta hravá část mé povahy. Měl jsem dobrou náladu a rozhodně jsem si ji nechtěl nechat zkazit. Zeptala se, jestli jsem až tak lekavý. Tuhle otázku jsem od nikoho neslyšel, takže jsem narychlo nevěděl odpověď. „Srab nejsem, to ti je snad jasné. Ale nemám rád neočekávaná překvapení, která na mě houknou ze sněhu a ještě mě přitom povalí k zemi. Jestli mi tohle někdy uděláš, tak si tě pěkně podám!” zamručel jsem a při poslední větě mírně odhalil zoubky. Myslel jsem to ze srandy, ve skutečnosti bych jí neublížil. To jí muselo být jasné, protože jsem se pořád usmíval a v očích mi zářilo.
Ten šťastný výraz se ještě zintenzivnil, když Vločka navrhla smečkovou koulovanou. Vážně, teď jsem se choval jako malé vlče. Ve společnosti smečky jsem se choval vždycky vážně, aby mou autoritu nebrali na lehkou váhu. Ale dalo by se říct, že ji jsem bral jako kamarádku. Nebo mi přišla sympatická, to je ten správný postoj. „Jistě, hlavně nenápadně. Aby to nevypadalo, že chceme ukojit své vlčecí já,” zazubil jsem se a švihl ocasem ze strany na stranu. Oblízl jsem si čenich a pohlédl na nebe. Čím dál tím víc jsem chtěl, aby začalo sněžit. A ne pár centimetrů, rovnou metr! Možná jsem měl na naše podnebí až moc vysoké nároky. „Doufám, že to nedopadne jako s tím minulým lovem, jednoprocentní účast, to by mě opravdu nepotěšilo,” poznamenal jsem a lehce se zamračil. Od nováčků jsem očekával slibovanou aktivitu a pomoc smečce. Tohle sice nebyla povinnost a ani kdovíjaká pomoc, ale šlo o zábavu.
Odfrkl jsem si a znechuceně pokrčil čenich. Nedokázal jsem si představit, jak by ten chudák v zřícenině dýchal. Vždyť to tam smrdělo mrtvolami a shnilým masem. Lahůdka. „Kdo ví, třeba by si tě zavřela do klícky a týrala by tě, dokud bys s ní nesouhlasila. Třeba je až tak zoufalá, že to zkouší i na vlčice,” řekl jsem rychle a zasmál se. Taková představa mě vážně dokázala rozesmát. Po chvilce jsem však přestal a znovu nahodil nějaký normální výraz. Sice mi koutky pořád cukaly, ale nevybouchl jsem v druhý záchvat smíchu.
„Mě se tu líbí a docela si potřebuji odpočinout od toho kvanta vlků. Asi tu ještě chvilku zůstanu,” poznamenal jsem a kecl si do bahna. Až teď jsem si to uvědomil, takže jsem v rychlosti vyletěl zpátky na všechny čtyři a naštvaně zavrčel. Alfa se nebojí ničeho, ale bahno je největší zlo! No to je tedy morálka.

Vločce jsem nevěnoval moc pozornosti, ale kupodivu jsem zaslechl její myšlenku. Podíval jsem se po ní a zatvářil se trochu překvapeně. Nikdy bych neřekl, že se mnou bude komunikovat i prostřednictvím myšlenek. Nebyl jsem na to zvyklý, takže jsem se docela divil, že jsem její mysl zaslechl. Svou vrozenou magii jsem nepoužil už nějaký ten pátek, ale ovládal jsem ji skutečně dobře.
Zazubil jsem se a představil si Vločku celou zasypanou sněhem. „Ne že to na mě jednou zkusíš a vylekáš mě. To bych ti nebyl moc vděčný,” poznamenal jsem a má tvář se na moment změnila na vážnou. Ne, tohle by opravdu neměla dělat. Byl bych na ni zlý, protože kdo by se v tu chvíli nevylekal? Navíc taková 'překvapení' jsem přímo nenáviděl. Pohlédl jsem směrem k nebi a ušklíbl se. Snad nějaký sníh ještě napadne. Mrzelo by mě, kdybychom si tuhle zimu nehráli, pomyslel jsem si. Ačkoliv jsem to nedával najevo, pořád ve mně byla malá jiskřička vlčete. Byl jsem hravý vlk, když jsem měl tu správnou společnost. Rozhodně bych svou slabost nedal najevo v přítomnosti svého soka a nepřítele.
U zimy jsem zůstali i dalším tématem. Přitom jsem vzpomínal na minulou zimu. Vždyť na takové zábavné příhody by se mělo vzpomínat co nejvíce, ne? Jsou mnohem lepší než ty opačné okamžiky, které by vlk nejraději zapomněl. Vločka navrhla smečkovou koulovanou. Zavrtěl jsem ocasem a horlivě přikývl. „To by bylo opravdu super. Aspoň bychom se více poznali a vlčata by se určitě taky zapojila,” krátce jsem se k tomu vyjádřil a zavrtěl ocasem. Vždyť tohle byl vážně skvělý nápad. Při hře se všichni odvážou, pokud to nejsou zabručení vlci, kteří s tím nebudou mít nic společného. Doufal jsem, že se takový typ vlka v naší smečce nevyskytne. S kým bychom si potom hráli.
Pravda je, že mě se představa partnera Smrti taky moc nelíbila. Nebo spíše to bylo pro mě až moc velké fantazírování. Na to byla má představivost moc krátká. Vločka si to zřejmě taky nedokázala představit. „To bych radši byl sám až do svého konce, než dělat partnera Smrti,” dodal jsem s úsměvem. Žádné výhody by to nemělo, protože je pěkně chamtivá a nic by mi nedala, a hlavně by to bylo pěkně o tlamu. Neměl bych žádné jiné kamarády, byl bych přeci druhá polovička obávané Smrti.
Zastříhal jsem ušima a pohlédl někam směrem k lesu. „Mě je tu příjemně. Jestli domů nespěcháš, můžeme tu ještě zůstat,” pousmál jsem se a klesl předními tlapami k zemi. Tím pádem jsem si lehl na bok a na Vločku jsem se díval zezdola. Proč si neudělat pohodlí, když nám nic nehrozí?

Zastříhal jsem ušima a pokrčil rameny. Zrovna jeho bych na nějakého stydlivého vlka netipoval. Vždyť když už se jednou objeví v lese, je ho taky všude plno, pomyslel jsem si. Samozřejmě že jsem proti němu nic neměl, někdy jsem byl rád, že si mě vlci nevšímají. Ale nemuselo by to přerůst v takový extrém, ne? Nakonec jsem znovu pokýval hlavou a pohled upřel od země. Kdyby k sobě skutečně něco cítili, stejně bych s tím nic neudělal. Takže proč se rozčilovat nad takovými drobnostmi, které nemohu ovlivnit.
Podíval jsem se po obloze. Už nesněžilo, to mě trochu zamrzelo, ale na druhou stranu jsem konečně po dlouhé době viděl hvězdy. Usmál jsem se a natáhl hlavu výše. Jak já miloval pohled na noční oblohu. Byla taková tajemná a kouzelná. Podíval jsem se zase po Vločce a zářivě se usmál. „Tebe bych asi ve sněhu nenašel. Pokud by ti samozřejmě netrčela špička ocasu,” poznamenal jsem se širokým úsměvem. Hra na schovávanou mě vždycky bavila a když se k tomu přidala hromada sněhu, byla ještě větší zábava. Uvědomil jsem si, že spoustu zimních hrátek tuhle zimu zřejmě promeškám. K jezeru jsem se nevydal už nějaký ten pátek a na tůňkách se bruslit nedá. A i kdyby, tak je to poměrně malá plocha. Jezero k těmto účelům posloužilo mnohem lépe. „Anebo koulovaná, ta je taky fajn,” doplnil jsem její zasněné přemýšlení o ještě jednu zimní aktivitu. Takhle jsem se hrávali hodně často, i když více než polovinu celkového času nám zabralo tvoření jediné, obstojné koule. To vrhání už bylo mnohem snazší. A když takové munice bylo mnoho, dokázali jsme se zabavit na hodně dlouhou dobu a hlavně jsme zapomněli na všechny starosti.
Naše řeč se tentokrát obrátila k Životu. Vážně mě všechny informace velice zajímaly. Mohly se mi hodit do budoucna. „Když se to tak vezme, třeba není tak špatná. Každý má tu horší stránku, ale někde uvnitř je i ta dobrá. Kdo ví, jednou se třeba najde vlk, který by její oplzlou povahu snesl,” zamyslel jsem se a snažil si představit budoucího partnera Smrti. Takový vlk neexistoval. Kdo by ji chtěl? Ten chudák by musel být hluchý, slepý a snadno ovladatelný, aby si z něj mohla udělat loutku a tahat za šňůrky. Taková představa mi připomněla Stellu. Jo, to byla taky taková manipulační mrška, pomyslel jsem si a ušklíbl se. Neodpustil jsem jí a ani jsem se to nechystal udělat. Byl jsem pro ní jenom pitomá hračka, vždycky tomu tak bylo.
„Chceš tu ještě zůstat nebo se už vrátíme?” zeptal jsem se a pohlédl jí krátce do očí. Cítil jsem, že v lese se nic zásadního neděje, takže jsem byl pořád naprosto klidný. Pokud už se ale chtěla vrátit zpátky do středu dění, následoval bych jí. Co bych si tu počal sám?

S úšklebkem jsem se na svou společnici. Přišla totiž na to, že příčinou nebude žárlení, ale možná si chtěl získat všechnu její pozornost. Pokrčil jsem rameny a švihl ocasem. Dobře, teď jsem možná žárlil trochu já, nemohl jsem si pomoct. Byla to jediná má dcera, byť nevlastní, a zkrátka jsem se o ní nechtěl dělit. Majetnickost je velmi špatná vlastnost. „To si nemyslím, ale mají k sobě až moc blízko. Jsou nejlepší kamarádi, a v téhle fázi stačí k partnerství vážně málo,” poznamenal jsem s úšklebkem a odvrátil hlavu někam jinam. „Nic proti nemám, ale přijde mi zvláštní. Už jenom proto, že mě ignoruje!” dodal jsem. Tohle už jsem bral jako osobní věc. Příště ho budu ignorovat já, a to si chlapeček snad uvědomí, co dělá.
Věc o Anney jsme úspěšně ukončili a místo toho jsme se začali bavit o počasí. Docela neutrální téma, nemohlo to nic pokazit. Opravdu se mi nelíbilo, že je zima taková rozlítaná. Za svého mládí, které jsem strávil na druhém úpatí Zubaté, jsem byl zvyklý na to, že když už zima, tak i s pěknými mrazy. „Docela se mi stýská po metru sněhu. Takhle jsem si v něm mohl udělat provizorní úkryt před počasím a hlavně byla s ním strašná legrace. A taky jsme se klouzali na zamrzlém jezeře,” krátce jsem zavzpomínal na minulou zimu, kdy jsem nebyl zavázaný nějaké smečce. V té době jsem si mohl užívat zimním radovánek, ale nebylo mi to nic platné, protože jsem neměl zázemí. Já nebyl tulácký typ, takže jsem potřeboval nějaký pevně stanovený řád a povinnosti. Za nic bych nynější život nevyměnil, i když jsem byl spíše vyčerpaný a unavený.
Zastříhal jsem ušima, když se zmínila o Životu. Chtěl jsem, aby mi o něm řekla více. Takhle jsme našli další téma k projednání a těch nebylo nikdy dost. Aspoň řeč nestála a nepanovalo tu trapné ticho. Nejprve mi popsala jeho vzhled. Bujnou představivost jsem měl dostatečnou, takže jsem si jej dokázal představit. S jeho sestrou se v tomhle vůbec nemohli srovnávat. Byli si opakem. A jak jsem se po chvilce dozvěděl, jeho povaha byla přátelská. „Ten by mi mnohem více vyhovoval. Někdy si vážně musím najít čas a skočit za ním. Pokud se nemýlím, sídlí na vrchu těch pískových kopců, že?” vyjádřil jsem se k tomuto tématu značně kladně a pousmál se. Už jsem věděl, že si u něj mohu koupit nějaké magie a požádat ho o zlepšení mých vlastností. Zřejmě to vyzněje egoisticky, ale já byl sám se sebou spokojený. Nic jsem na sobě nechtěl měnit. Magie mi stačily, protože nikdo mi netipoval ono prokletí s názvem Chiméra. Právě ona byla mou skrytou sílou.

Lehce jsem se ušklíbl, když přišla řeč na Faelnira. Jeho ignoraci mé osoby jsem nechápal už jenom proto, že jsem byl jeho Alfák a nadřízený. K Taille se nikdy takhle nechoval. Měl snad něco proti mně? Pokud jsem si dobře vzpomínal, žádnou potyčku jsme mezi sebou neměli. „Žárlit a na mě? Vždyť je to naprostá hloupost. Jsem Naomin nevlastní otec, nemá ve mně vidět hrozbu,” odpověděl jsem a švihl ocasem. „Leda tak že by jí zlomil srdce a ublížil jí. To je jiná,” dodal jsem a má tvář se zkřivila ve škodolibý úsměv. Nerad jsem projevoval zlost vůči jiným vlků, ale kdyby někdo ublížil mé rodině, neudržel bych se. Souhlasně jsem pokýval hlavou, když přišla řeč k Ann. Já k ní žádný vztah neměl, takže mě to vůbec netrápilo. Akorát mě možná tak zamrzelo, že jí nestojíme ani za odůvodnění jejího odchodu.
S úšklebkem jsem sledoval, jak se kolem nás začal shromažďovat sníh. Zimu jsem neměl moc v lásce, ale byla mnohem lepší než lepkavé bahno. To jsem přímo nenáviděl a dokázal jsem vyskočit z kůže, když jsem se v nějakém nedopatřením vyválel. „Dělá si, co se mu zlíbí a na nás vůbec nebere ohled!” postěžoval jsem si a švihl ocasem. Taky jsem doufal, že sníh se tentokrát udrží na povrchu zemském. Ačkoliv mě z něj pěkně studily tlapky, ale vždycky jsem to nějak vydržel. Bahno na srsti jsem snášel mnohem hůře.
Oblízl jsem si čenich a zapřemýšlel nad tématem onoho rádce Alf. Samozřejmě bych nebyl proti, ale muselo by se to pořádně promyslet. Navíc nějaký vlk, kterému bych naprosto věřil a strčil bych za něj tlapku do ohně, ve smečce nebyl. Samozřejmě když jsem nepočítal svou partnerku. Zastříhal jsem ušima, když se zmínila o Životu. „Všichni o něm mluví a já se už taky chystám na návštěvu. Jaký vlastně je? Vím, že je bratr Smrti, to je všechno,” vybídl jsem jí, aby mi o něm řekla něco více. Možná, že mi o něm pár vlků povídalo, ale pořád se jednalo o nepotvrzené věci. Jenže Vločka u něj byla osobně, proč se tedy nezeptat?

Pohodlně jsem se uvelebil a ocas stočil kolem svého těla. Netušil jsem, že se tu zdržíme tak dlouho, ale nestěžoval jsem si. Bylo fajn z lesa na chvilku vypadnout a provětrat si hlavu. Sice to byla vzdálenost nesmírně 'daleká', ale přesto jsem se nacházel mimo hlavní dění. Spokojeně jsem se pousmál a už po několikáté si tohle místo prohlédl.
Pohlédl jsem zpátky na Vločky a pousmál se. Přitom jsem lehce stříhal ušima, aby mi neuniklo jediné slovo. „Naomi přišla společně s Faelnirem několik dní po Anney. Je podivné, že ten vlk se vždycky objeví, když je Naom v lese a zrovna se baví se mnou,” poznamenal jsem s úšklebkem. Jasně, byli kamarádi už od malička, ale nemusel mě přeci ignorovat, ne? Zatřásl jsem hlavou a onu myšlenku se snažil odehnat. Měl jsem pocit, jako bych na něj žárlil, a přitom jsem k tomu neměl důvod. Oblízl jsem si tlamu a souhlasně pokýval hlavou. „Od té doby jsem ji neviděl a nemluvil s ní,” vysvětlil jsem a švihl ocasem. Mohl jsem být jediný ze smečky, který měl pocit, že se po ní slehla zem. Třeba se bavila s jinými členy, kteří o ní věděli více. Třeba jenom já byl ten, který o ničem neví a nikdo mu nic neřekne.
Vločka se mi zdála poněkud zamyšlená, takže i já zůstal potichu. Zajímalo by mě, jestli nakonec Haruhi se Sayapem našli, a jestli se s nimi nějak domluvili, myšlenkami jsem se krátce vrátil k Morfeusovi a Neyteri. Ti dva měli opravdu moc přebytečné energie a vlčata byla určitě správný způsob, jak se jí zbavit. Tlapkou jsem krátce hrábl do země a zjistil, že se celou dobu nacházíme v bahně. Packy jsem měl hnědé a ocas na tom nebyl o moc lépe. Znechuceně jsem se ušklíbl a tiše zavrčel. Jak já to nenáviděl. Akorát se mi slepila srst k sobě a nešlo to sundat ani umýt. Proč vůbec bláto existuje?!
Když jsem zaslechl Vloččin smutný tón, lehce jsem do ní šťouchl čenichem. „Až se všichni vrátí ze svých výprav, určitě to napravíš. Jenom tě předem upozorním, že Coffin je od určité doby docela náladový,” poznamenal jsem a povzdechl si. Od té doby, co se původní smečka rozpadla, jsem nad tím přestával mít kontrolu, jako bych ho přestával znát. Při představě onoho duhového vlka jsem se také zářivě usmál. To jsem si rovnou mohl představit jednorožce s duhou, vyšlo by to nastejno. Souhlasně jsem tedy pokýval hlavou a úsměv se mi pořád z tváře neztrácel. Nicméně tohle téma jsem už také považoval za vyřešené, takže jsem už nic jiného neříkal.
„Kolikrát se vlk opravdu nenudí,” dodal jsem, když utichl její smích. Dřív jsem si ani nemyslel, že se s Vločkou dá popovídat jako s normální, ne hyperaktivní vlčicí. Vážně, začínala se mi zamlouvat čím dál tím víc. Taktéž jsem radostně zavrtěl ocasem. Na lov jsem se vždycky těšil, a když budeme skupinka tvořená ze schopných vlků, bude to ještě fajnovější.

Storm
5x los – příspěvky (21.12.)
celkem = 35 losů

Suerte
celkem = 6 losů

Litai
celkem = 7 losů

Vypadalo to, že se mi Vločka snaží zvednout náladu. Nebo spíše tohle téma chtěla ukončit. Neměl jsem jí to za zlé, ale stejně jsem si v hlavě myslel své. Ačkoliv jsem už nic nahlas neřekl, pořád jsem nad tím přemýšlel.
Přikývl jsem a pootočil se na ní. „Překvapuje tě to snad?” zeptal jsem se a přeměřil si jí pohledem. Pokud jsem si dobře vzpomínal, tak po ní přišla Naomi s Faelnirem a po nich až Vločka. Na to, že pořád někde procházkovala, měla neskutečný přehled. Taková kecka se skutečně pozná. „Pochybuji. Myslím, že se ani s vlčaty nesetkala. A přitom nám říkala, jak bývala pečovatelkou a jak si s nimi bude hrát... No počkej! Vlastně byla u toho, když Haruhi rodila a myslím, že jí pomáhala,” vzpomněl jsem si zčistajasna a švihl ocasem. Moje paměť nebyla tak hrozná, jak jsem si myslel. Nakonec jsem se docela obratně pohyboval v událostech, které se ani mě tolik netýkaly.
Zazubil jsem se nad její poznámkou a zavrtěl ocasem. Drsnějších vlků na zemi nebylo! A tím jsem si byl skutečně jistý. Vločka mi ze všech členů přišla nejvřelejší a nejukecanější. Haruhi se Sayapem se nejraději schovali do kouta a byli spolu jen dva. Ona se dokázala bavit snad úplně s každým. Na tváři pořád měla zářivý úsměv a věčně dobrou náladu, kterou pomalu ale jistě předávala i mě. Všiml jsem si toho až teď, protože nikdy předtím jsme spolu takhle dlouho nemluvili. Zářivě jsem se usmál nad její další větou. Vážně mě to zahřálo u srdce. Nic jsem na to ale neříkal, jen si užíval ten hřejivý pocit uvnitř.
Koukl jsem po ní a k tématu Tavarillë se vyjádřil, když po mě chtěla odpověď. Jinak jsem tohle téma chtěl ale pomalu ukončit. „Já jsem zastánce jednoduchosti, takže ani extra zbarvené kožichy se mi nelíbí. A zvláště, když je na tak výrazném zbarvení ještě výraznější odznak magie. Z toho se mi opravdu zvedá žaludek,” začal jsem a trochu se nevinně usmál. „Se jmény je to to samé. Když je tam hodně složitých souhlásek, samohlásek a bůhví čeho ještě, nepřijde mi to hezké a znělé,” dodal jsem a pousmál se. Nechtěl jsem působit nijak vztahovačně, ale vždyť po mě chtěla vyjádření, tak jej dostala.
Má smyšlená funkce se mi docela zalíbila. Nemusel bych řešit takové prkotiny, když si jeden vlk houkne. „Jaké? Třeba na postavení a taky na všechno možné okolo lesa, protože jsou tu pořád noví a les neznají,” odpověděl jsem a snažil si vzpomenout na ještě nějaké výžblebty. „Art se mě ptal na smečku jako celek a chtěl vědět, jak se stane Alfou. Přišlo mi to roztomilé, ale pak mi to začalo přelézat přes hlavu, když se optal na něco, co jsem mu už dvakrát řekl,” svěřil jsem se a švihl ocasem. Vlastně jenom s mladým vlčkem jsem mluvil. S těmi slečnami jsem neměl tu čest.
„Možná zkusíme vysokou nebo daňky, ale na Galtavaru jsem dlouho nebyl, takže nevím, jaká stáda se tam zdržují,” odpověděl jsem a oblízl si tlamu. Když jsme tak hodili řeč o lovu, přistihl jsem se, že mi skutečně začíná chybět. Lovení malých zajíců nebylo nic pro mne. Já potřeboval adrenalin a risk.

Povzdechl jsem si a rychle jsem souhlasně pokýval hlavou. „Taky jsem si myslel, že se zdrží na delší dobu, ale co s tím nadělám,” zamumlal jsem a pokrčil rameny. Chtěl jsem aby to vypadalo co nejvíc lhostejně, ale zřejmě to byl jen chabý pokus. Jasně že jsem s ním chtěl prokecat celý den, ale když musel jít, tak bych ho tu určitě nedržel násilím. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že se zase brzy setkáme.
Krátce jsem se zamyslel nad tím, co mi teď Vločka vyprávěla. Bylo to realistické, protože tady se mohlo stát cokoliv. Už jsem se o tom několikrát přesvědčil. Nad tímhle tématem jsem už nepřemýšlel a dál jsem jej neprotahoval. Místo toho jsem se vrátil k Anney. Pohlédl jsem na svou společnici a pokrčil rameny. „To nevím. Nicméně byla první vlčice, která k nám v létě zavítala. Nepřišlo mi ale, že si sedly tak moc, že z nich budou kamarádky,” odpověděl jsem a zakoulel očima. Trochu mě zaráželo, že by skutečně odešla. Když jsme jí přijímali, vypadala odhodlaně a nápomocně. Že by po tu dobu změnila názor? „Copak jsme skutečně tak drsné Alfy, až svým podřízeným naháníme strach?” zeptal jsem se s úsměvem na tváři. Samozřejmě jsem si nemyslel, že by něco takového bylo možné. Já měl čisté svědomí, protože jsem se ke všem choval mile a férově. Pochyboval jsem, že by na tom má partnerka byla jinak.
Tavarillëho jsme pořád nějak nerozluštili a nedořešili. Zrovna na něm se dalo řešit určitě více věcí. Například proč má tak nehorázně pěkný a originální kožich? V tomhle jsem se mu nerovnal ani po kotníky. Já byl vždycky ten obyčejný, blátivý vlk. Ničím jsem na první pohled nezaujal. „Jeho jméno je strašně dlouhé, to za prvé. Když ho rychle budu potřebovat, celý čas strávím nad tím, že se ho budu snažit oslovit správně. A za druhé, pořád si nejsem jistý, jestli se ho někdy naučím vyslovovat,” dodal jsem a znovu se zazubil. Tohle téma se mi líbilo, to je pravda, ale už bychom možná měli přestat. Kdybychom ho probírali ještě více, určitě bych na něj divně civěl.
Těšilo mě, že si taky někdo myslí, že Alfy nejsou stroje. Je fakt, že všechno jsem nemohli stíhat. „Ještě by to chtělo někoho, kdo by zodpovídal na otázky členů. Z některých bych opravdu kolikrát vyrostl,” naoko jsem si postěžoval a usmál se. Samozřejmě že tohle jsme si museli vyřešit sami. Nemohl být nějaký spojník, protože by si původní větu přetvořil k obrazu svému. Zavrtěl jsem ocasem, když mi Vločka odpověděla kladně. „To jsem rád, protože minule jsme na toho kance šli jenom se Sayapem, a to bylo o tlamu. Nevím, kam se v tu chvíli všichni poděli,” poznamenal jsem a trochu se ušklíbl. Vážně, v tu chvíli jsem byl docela naštvaný, že mě všichni ignorují. Kdyby se nenabídl Sayap, zřejmě bych to musel zvládnout sám.

Souhlasně jsem pokýval hlavou a při vzpomínce na svého přítele se pousmál. „Byl mě navštívit nedávno. Vlastně ani nevím, kdy přesně odešel,” zamumlal jsem a znovu si povzdechl. Promluvil bych mu do mozku díru, protože jsem toho měl ještě hodně na srdci. Když jsem se ale vzbudil, ležel jsem tam sám zapadaný sněhem. Svou pozornost jsem raději vrátil znovu ke své společnici, která právě ukončila své vyprávění. „Jak se asi ta vlčata mohla cítit? Přijít o matku v tak brzkém věku není vůbec nic dobrého,” zamumlal jsem, ale zřejmě to bylo slyšet, jelikož tu bylo ticho. Přivřel jsem oči a zastříhal ušima. Já to poznal na vlastní kůži, tu dobu bych nejraději vymazal ze svých vzpomínek. Ten první rok bez matky byl skutečně strašný, protože jsem se nedokázal tak rychle postavit na vlastní nohy.
Souhlasně jsem pokýval hlavou. Vlastně jsem zastával podobný názor. „Máš pravdu, ale kdo ví, třeba Taille něco řekla,” řekl jsem s nadějí v hlase, ale přesto jsem tomu nedával příliš hodně šancí. „Sice o žádném dalším vlkovi, který by chtěl do naší smečky, nevím, ale co není, může být,” dodal jsem a lehce se usmál. Byl jsem toho názoru, že když i nějaká vlčata vyletí z hnízda, bude nás méně, a tak to možná bude lepší. Otázka ale byla, jestli se najde nějaký takový odvážlivec, který by opustil rodinu a rodný les. Moc jsem je na to netipoval.
„Nepřijde mi jako moc výřečný typ, ale třeba se mýlím. Nicméně se ho asi taky zeptám, abych předešel tomu ztrapnění,” řekl jsem a rozhlédl se. Kdyby nás Tavarillë celou dobu slyšel, byl by to ještě větší trapas než nějaké zkomolení jména. My ho nepomlouvali, jenom jsme se o něm bavili v dobrém smyslu. To není pomlouvání, ne? A kdo ví, třeba nemá rád přezdívky. Mě osobně tedy nevadily, ale když mě někdo oslovil Strome, byl jsem schopný mu rozervat hrdlo. Jak si mě někdo může splést s dřevnatou rostlinou?
Ačkoliv jsem se pořád díval kolem, Vločku jsem neustále vnímal. Jak bych nemohl, když sedí přímo vedle mě. „My s tebou počítáme vždycky,” odpověděl jsem a znovu se na ní podíval: „Ale co kdyby se ti něco stalo a my nevěděli, že jsi šla jenom na procházku po okolí?” No vážně, mohla zapadnout do sněhu a nějak se tam zablokovat. Kdybychom nevěděli, že se šla projít, třeba bychom to brali tak, že už v naší smečce nechce být. Například jako Anney. Vločku bychom v tomhle případě našli až na jaře, kdy už bývá bez sněhu. Taková morbidní představa se mi nelíbila.
Tentokrát jsem jí položil otázku, abych se dozvěděl taky něco kloudného. Zase spustila jako kolovrátek, ale mě to nevadilo. Zazubil jsem se nad zmínce o vyšším postavení. „Věř, že já už nějaké adepty na funkce i povýšení mám, ale ještě jsme to s Tai neprobírali,” řekl jsem a švihl ocasem. Jak bychom se k tomu mohli dostat, když jsme neměli soukromí? Určitě takové alfácké záležitosti budeme řešit před celou smečkou. Na tohle jsme oba potřebovali klid. „Když jsi zmínila tu potravu, chtěl bych se znovu vypravit na společný lov. Tentokrát asi na Galtavar. Mohl bych s tebou počítat?” zeptal jsem se a přeměřil si jí pohledem. Když jsme šli na kance se Sayapem, zrovna nebyla v lese. Ani nevěděla, oč přišla.