Gallirea - Příspěvky uživatele

// Středozemní pláň

To zvládnu! Chybí už jen pár stovek metrů a budu u cíle! povzbuzoval jsem se, abych pořád udržoval stejné tempo. Nehnal jsem se jako splašený, takový pomalejší klus mi bohatě stačil. Mé kosti už taky pomalu stárly a vsadil bych se, že má srst začíná šedivět. V tomhle mě nikdo nemohl přesvědčit o opaku. Stárl jsem, bohužel.
„Proč je tu takové horko?” postěžoval jsem si a znechuceně vyplázl jazyk ven z tlamy. Až po chvilce mi došlo, že jsem se až moc přiblížil k jezeru s ohnivou hladinou. V zimě je ho možná potřeba, ale v létě by se tu nejeden upekl. A takový teplotní rozdíl mi taky neudělal dobře. Jako bych dostal něčím přes tlamu, nebo narazil do průhledné stěny. Nepříjemný to pocit. Nespokojeně jsem zamručel a ani se nezastavoval. Měl jsem přeci jasně daný cíl, za který mířily mé tlapky. I když jeden pach mi tu byl povědomý. Chudinka, oběť Schlammeho, poznamenal jsem a musel se nad tím usmát. Z tak neuvěřitelně strašlivého blátivce se nakonec vyklubal vlk, který byl navíc pod papučí své matky. Není nic lepšího.
Nebyl jsem si jistý, jestli jdu správným směrem. Zastavovat jsem ale nechtěl, protože pak by byl problém s dalším pohybem. Nohy by mi ztěžkly a nehnuly se z místa. Chtěl jsem být u smečky co nejdříve. Takový zásek by mi akorát uškodil. Už tak jsem měl výčitky svědomí, že na mě čekají už dost dlouho. Vločka si určitě taky chtěla užít volnosti, ale zřejmě pořád hlídala les. Za to měla u mě velké, významné plus!

// Narrské kopce

// Medvědí řeka

Už jsem se postupně blížil směrem k jihu. Jak ale byl mlha, nebylo vidět na ony písečné kopce, ve kterých přebýval Život. Šel jsem tedy tak trochu naslepo. Vydržel jsem tu už nějaký rok, i když jih mi byl neznámý. Jedinečná příležitost ho aspoň částečně a ve spěchu poznat! Oblízl jsem si čenich a s chutí vykročil dopředu.
Ucítil jsem pachy zvěře. Mé rozhodnutí platilo. Zima začínala nabírat na síle a smečka potřebovala jídlo. Pokud by byla účast druhého lovu jako na tom prvním, nic velkého bychom neulovili. Ačkoliv mě ta jejich vůně lákala, musel jsem ještě chvilku vydržet. Primární byla návštěva Života. Právě kvůli ní jsem sem šel. Znovu jsem musel zkontrolovat, jestli tu není nikdo známý. Vlastně jsem nějaký zachytil, byl ale starý, takže můj čenich nedokázal přesně identifikovat, o jakého vlka se jedná. Mám to já ale štěstí. Konečně mě smečka propustí a já zrovna nikoho nepotkám! Zákon schválnosti, zašklebil jsem se. Tohle by naštvalo snad každého, ne? Všichni se někam propadli a já se cítil odstrčený od zbylého světa. Jasně, měl jsem domov, rodinu a všechno, co vlk k životu potřebuje. Jenže za jakou cenu?
Takové přemýšlení do hloubky mi nikdy nesvědčilo a po dobu mé existence se nic nezměnilo. Když jsem se moc zamýšlel nad určitými věcmi, většinou se můj názor na ně měnil, a to se se smečkou nemohlo stát. Pokud je Život skutečně milejší než Smrt, mohl bych se ho zeptat na pár věcí, to mě nabudilo k aktivitě. Už jsem určitě nebyl daleko od cíle.

// Ohnivé jezero

// Řeka Mahtaë

Proběhl jsem drobným lesíkem, na kterém ale má pozornost nelpěla. Jen jsem jím proběhl a víc od něj nepotřeboval. Můj žaludek byl plný a už si více nežádal. To bylo jen dobře, protože přecpávání nebylo zdravé. Díval jsem se kolem, jestli neuvidím někoho známého. Když si jednou za zimu udělám výlet mimo smečku, mohl bych někoho potkat. Jistá šance tu určitě byla. Zvláště, když většina mých známých žila tulácký život. Meadow, Vision, Scrooty, Blueberry... Kam se všichni poděli? pomyslel jsem si už poněkolikáté za krátkou dobu. Všude jsem cítil nové pachy, ale ty staré jakoby se vypařily ze světa gallirejského.
Byl jsem si jistý, že na mě nečeká žádné nebezpečí. Medvědí spali zimním spánkem a jiného nepřítele nebylo. Pokud bych nepotkal Kaien, to by byl problém. Roztrhal bych ji ten plesnivý kožich! Ani Bluovi už na ní nezáleželo, takže bych měl čisté svědomí. Pobaveně jsem se zazubil. Docela příjemná změna. Už to nebyl ten Storm, který se na všechny usmívá a většina věcí u něj projde, měl jsem i jinou stránku. Tu horší, kterou moc vlků neznalo. Když jdeš k tomu Životu, najde se i něco pro mě? zaslechl jsem v hlavě myšlenku, která nebyla přímo má. Zakoulel jsem očima a jen přikývl. Chiméře jsem ale neodpověděl. Něco jsem pro ní plánoval, ať bude spokojená a dál mi slouží v tom lepším světle. Přeci si nechci takovou mocnou obludu rozeštvat.

// Středozemní pláň

// Ovocná tůň

S povzdechem jsem proběhl mezi skalisky a vydal se na putování k jihu. Chtěl jsem se také přesvědčit o tom, že Klímový les je skutečně srovnán se zemí. Myšlenkami jsem ale pořád neopustil svou partnerku. Co když si bude myslet, že jdu za jinou vlčicí? Ne, to přeci ne! Vždyť mě zná, na chvilku jsem téměř úplně zarazil. Nechtěl jsem, aby ji tohle vůbec napadlo. Musela vědět, že je pro mě ta jediná. Byl jsem do ní pořád zamilovaný, i přes ty roky co jsme tvořili pár. Nikdy bych jí neshodil, nevyměnil a nezradil. Když se to tak vezme, já nikdy nic takového neudělal. Vždycky byl problém ve vlčici. White Rose, Stella... Konec s Taillou bych už asi neunesl a úplně se vzdal všech opačných pohlaví.
Doklusal jsem k řece a ukotvil přímo u břehu. Až teď jsem si všiml, že počasí mi moc nepřeje. Nad Gallireou seděla těžká mlha, ve které nebylo téměř nic vidět. Nicméně na hladinu vody jsem ještě viděl. U břehu byl led, který ale nevypadl moc pevně, takže jsem se musel spolehnout na své schopnosti. Krk jsem natáhl směrem k vodě. Musel jsem vypadat jako žirafa. Nicméně po chvilce číhání mé oko zachytilo pohyb. Rychle jsem vystartoval a docela mohutnou rybu chytil. Mlsně jsem s i oblízl tlamu a vytáhl si ji k sobě. Začaly hody, které můj žaludek nutně potřeboval.
Po rybě nezbylo nic a já byl plný sil na další cestu. Pokud jsem plánoval lovit pro smečku, nějaká energie mi musela zbýt. Poklusem jsem se tedy vydal dál proti proudu řeky směrem k další, která ústila v Medvědím jezeře.

// Medvědí řeka

// Promiň, Tail, nějak jsem to už nevydržela

Pohlédl jsem na svou partnerku a zářivě se usmál. Ani nemohla vědět, jak mi chyběla a jak jsem si tuhle chvíli užíval. Jenže mě trochu znepokojovalo, že jsem z lesa pořád cítil Lexiett. Neviděl jsem ji tak dlouho a kdo ví, za jak dlouho na sebe zase narazíme. Krátce jsem si povzdechl a rozpačitě zamrkal. Nechtěl jsem tu Tail nechat samotnou, ale zároveň mě hnaly povinnosti zpátky do lesa. Má workoholická povaha nespala a nechce jen tak odejít.
Pohledem jsem tikal z jednoho místa na druhé a přemýšlel, jestli se mám skutečně pustit do risku. Nakonec jsem se přeci jen podíval na svou milou a něžně jí pocuchal srst na krku. Tak krásně voněla. Ne, nechtělo se mi od ní. „Princezno? Já si na chvilku odskočím na jih, cestou něco menšího ulovím a vrátím se zpátky ke smečce,” promluvil jsem docela nejistě. Doufal jsem, že si nebude myslet, že s ní nechci trávit čas. Zamručel jsem a lehce se oklepal. „Pokud mě totiž čenich nešálí, cítím Lexiett a chtěl bych vědět, jestli něco nepotřebuje,” rychle jsem vysvětlil důvod svého odchodu. Bylo v tom i něco jiného. Když už jsem byl mimo smečku a odtržen od povinností, měl jsem jedinečnou příležitost se podívat po Životu. Po tom jsem toužil už dlouho.
„Budu zpátky rychle. A až vyřeším Lexiett, zase si tě najdu,” zašeptal jsem do jejího ouška a lehce jí oblízl čenich. Naposledy jsem se nadechl její krásné vůně a vzchopil se. Mé packy dostanou zabral, musel jsem se na to připravit. Zvedl jsem svůj přetěžký zadek a pomalu se rozešel k řece Mahtaë. Ještě jsem se za Tail ohlédl a omluvně se usmál. Tentokrát jsem opouštěl já ji a nebyl to moc příjemný pocit. Až se vrátím, vynahradím jí to!

// Řeka Mahtaë

Zvesela jsem zavrtěl ocasem a znovu se nadšeně rozhlédl po okolí. Byl jsem rád, že to vyšlo. Teď už jenom oznámení předat smečce. Nic nám vyčítat nemohli, protože oni náš názor nezmění. Něco mi říkalo, že možná i budou rádi. Kdo by se nechtěl jen tak bezstarostně válet v hebké trávě u tůňky, když ví, že ho nikdo nevyžene a s žádným cizím vlkem se nesetká.
Nad její otázkou jsem se musel zamyslet. Momentálně v lese nebylo moc vlků, copak se všichni někam rozprchli? Měl jsem ve složení naší smečky o něco větší přehled než Tail, to jest pravda. „Vločku, Naomi, Faelnira a Coffina znáš. Pak jsem přijal Haruhi a Sayapa, když mě prosili o pomoc. Har čekala vlčata a báli se, že by to jako tuláci nezvládli. Takže tu jsou tři – Litai, Inaya a Art. Mluvil jsem jenom s jedním z nich a neznám je tolik. Tavarillë, Morfeus a Neyteri, nováčci. Poslední zmíněnou určitě znáš, je to bývalá členka Klímové a Smrkové smečky. Morf je její partner a Tav hraje snad všemi odstíny hnědé a šedivé, vážně zvláštní vlk. Myslím, že máme schopnou smečku,” když jsem skončil, usmál jsem se. Byl jsem s jejím složením vážně spokojený. Po chvilce jsem si vzpomněl ještě na jednu vlčici, která mi úplně vypadla. „Zapomněl jsem na Ann, ale tu jsem už dlouho neviděl. Z lesa jakoby její pach vyprchal a když jsem se ptal Vločky, té nejinformovanější vlčice, řekla mi, že o ní taky nemá zprávy. Nevím, co si o tom myslet,” dodal jsem a tentokrát se zamračil. První přijatá členka a vzdala to takhle brzy? No, vlci jsou různí.
Teď jsem se cítil poněkud provinile. Faelnir to neměl v životě jednoduché a svými úšklebky jsem mu určit nepomáhal. Krátce jsem stáhl uši k hlavě a přikývl, jakože rozumím. Měl jsem ale trochu výčitky svědomí, ale nic na mě nebylo poznat. „Myslím, že měli s Naomi namířeno sem. Ji tu cítím, ale on se možná obrátil a šel jinam,” řekl jsem a pokrčil rameny. Pamatoval jsem si tu situaci, kdy nás s Naom vyrušil a chtěl si s ní popovídat. Někdy v tu dobu přišel Tavarillë. Že by se nakonec nesetkali a každý odkráčel někam jinam? Kdo ví.
Já Coffina samozřejmě nepodceňoval, jenom jsem měl o něj strach. To bylo přirozené. Znovu jsem pokývl hlavou, jakože souhlasím a myšlenky se mi přenesly k Santiagovi. Od toho nepříjemného okamžiku, kdy na mě slušně vyjel, jsem ho neviděl ani necítil. Ale Tailla o něm zprávy měla, aspoň to tak vypadalo. K tomu jsem už nic jiného neměl a jen se usmál. Měla pravdu, určitě na sebe dá pozor. To, co se stalo Whiskeymu, ho určitě nečekalo.
Lehce jsem si odkašlal a připomněl si jedno téma, které ve mně leželo už docela dlouho. A když jsme byli o jedno území větší, určitě by se něco takového hodilo. „Přemýšlela jsi už třeba nad tím, kdo by si zasloužil pozici delty, popřípadě gammy?” zeptal jsem. Znovu jsme se vraceli k povinnostem, ale od smečky si prostě nejde odpočinout. Nebo to je neumím.

Odměny přidány! Morfe, až budeš mít novou magii, napiš Neonovi o tu jednu hvězdičku. Bude vědět.
Nel: Správné řešení tu mám, ale bohužel všechny vzkazy do soutěže jsem už smazala :/ Nenapadlo mě, že by někdo chtěl vidět odpovědi ostatních.

Morseovka:
1) Gallirea
2) Zima
3) Vlci
4) Drahokam
5) Magie

Schovaná slova:
1) Léto, vosa
2) Skála, lano
3) Osud
4) Tůně
5) Tlapa, metla, čin

Rozeznávání zvířat:
1) Chameleon obecný/jemenský
2) Žirafa núbijská/síťovaná
3) Papoušek Ara ararauna
4) Nosorožec tuponosý/dvourohý
5) Veverka obecná

Mezi námi nastalo chvilkové ticho, a to jsem v užil k další prohlídce okolí. Seděl jsem pořád na jednom místě, ale očima jsem bloudil i v těch nejzazších koutech. To místo se mi líbilo stále více a více. Koutkem oka jsem sledoval svou partnerku a uši měl našpicované k ní. Nechával jsem jí čas. Tohle rozhodnutí bylo zásadní a nerad bych, abychom v něm udělali chybu. V magii vzduchu jsem už byl opravdu dobrý a dokázal jsem k sobě přitáhnout pachy z lesa. Naomi se vrátila, Vločka pořád stráží les a... Lexi?! nad posledním pachem jsem se zarazil. Necítil jsem jej tak dlouho. Sice byl na našem území vetřelec v podobě mé kamarádky, ale čas s Taillou byl pro mě cennější. A Vločka mi přeci něco slíbila, určitě to dodrží!
Přestal jsem bloumat myšlenkami někde po okolí a pozornost vrátil ke své společnici. Evidentně se jí nápad líbil, ale zároveň se starala, jestli toho nebude moc. Švihl jsem ocasem a podíval se jí do studánkově modrých očí. „Zvládneme to!” řekl jsem pevně a na chvilku se odmlčel: „A kdyby ne, tak tu máme hodně schopných vlk, kteří by nám určitě pomohli. Například Vločka, Naom a nováčci taky nevypadají k zahození.” Sice jsme ve smečce měli stále jen kappy, ale pomoct nám mohli i bez vyššího postavení, ne? I když je pravda, že kdybychom měli třeba gammu, bude mít větší pravomoci než ostatní. Povyšování jsem se trochu obával, protože takhle budou mezi členy rozdíly. Kdo ví, jak to budou snášet. „Navíc tohle místo se k Borůvkáči perfektně hodí. Má podobně ovocný pach a je tu vážně útulně. Pro odpočinek od povinností naprosto ideální,” zářivě jsem se usmál. Byl jsem si jistý, že v tomhle neuděláme chybu.
Vždyť jemu je nějaká slušnost úplně cizí, postěžoval jsem si už jen v duchu. Věděl jsem, že Faelnir s Taillou jsou kamarádi a možná by to bral špatně. Jenže zrovna na něj jsem měl úplně jiný názor než má partnerka. Ji totiž nikdy neignoroval, neví, jaký to je pocit. Hnědého vlka jsem rychle hodil za hlavu. Proč se nad tím rozčilovat? Objeví se jen tehdy, když je v lese Naomi. Bez ní si ani neškrtne.
Při vzpomínce na Coffina mi neunikl posmutnělý výraz. Cítil jsem, jak se ke mně Tail ještě více přitulila. Rozpačitě jsem se pousmál a oblízl jí čenich. Jak mohla pochybovat, že bych jí snad nevěřil? Já bych jí řekl skutečně všechno, vždyť byla mou druhou polovičkou. „Když se Coffin vrátil domů, byl celý od krve. Vypadal jako nemrtvý. Prý ho pokousaly piraně v jedné řece. A teď se znovu vydal na cesty a... Mám o něj strach. Vím, že je to špatně, ale po té zkušenosti bych ho už nikam nepouštěl. Vždyť se tam ještě někde nedopatřením zraní a třeba i zabije. Říkal mi, že už párkrát měl namále, co když už nebude mít takové štěstí?” svěřil jsem se opravdu dlouze, ale potřeboval jsem to ze sebe dostat. Dál jsem jen zhluboka vydechl. Nikdy bych neřekl, že by mi to pomohlo. Starosti ohledně Coffa ze mě aspoň částečně opadly.

Prkna (56)
• za 1x 30 prken → 1 hvězdička do magie Neviditelnosti (Suerte)
• za 2x 10 prken → 15 drahokamů dle výběru (Suerte)
• za 3x 2 prkna → 2 drahokamy dle výběru (Suerte – opály)

Hřebíky (35)
• za 3x 10 hřebíků → 1 hvězdička do vlastnosti (Suerte – vytrvalost)
• za 5x 1 hřebík → 1 květina dle výběru (Storm – kopretiny)

Trubky (26)
• za 1x 24 trubek → 3 hvězdičky do magie (Storm – vzduch)
• za 2x 1 trubka → 1 darová hvězdička do vlastností pro jiného vlka (Inaya – obratnost)

Instantní sníh (19)
• za 19x 1 instantní sníh → 5 drahokamů (Storm – safíry)

Šrouby a matice (10)
• za 2x 5 šroubů a matic → 1 hvězdička do magie (Suerte – Neviditelnost)

Mléko (7,5)
• za 3x 2 l mléka → 1 hvězdička do magie (Suerte – Země)
• za 1x 1 l mléka → 1 křišťál (Suerte)
• za 1x 0,5 l mléka → 40 oblázků (Suerte)

Zdravím vlčci!
S malým zpožděním, ale přeci...

Ze začátku bych ráda řekla, že jste mě opravdu překvapili. Nečekala jsem, že akce bude mít takovou účast – přibližně 73% aktivních členů se zapojilo (nepočítám mou Litai). Vážně jste mi udělali radost! :)
Morseovka nedělala problém, ale přesto bych tu měla dvě poznámky - Coffovi se připletlo jedno písmenko navíc (drahokamy), strhla jsem jen půl bodu a Naomi jedno slovo úplně vynechala, takže jsem strhla jeden bod. U schovaných slov jste našli více slov než já, a to se samo o sobě počítá jako úspěch! :D Tady jsem nestrhla žádné body, protože jste všichni dodrželi zadání. Rozeznávání zvířat bylo kamenem úrazu i pro mě. Pro příště vím, že nemám dávat tak spekulativní zvířecí zástupce. Přiznávám, tady jsem to zavařila já. Takže jsem uznala chameleona jemenského i obecného, žirafu núbijskou a síťovanou, aru araraunu, nosorožce dvourohého i tuponosého a veverku obecnou. Za špatné druhové jméno jsem strhla půl bodu.
Zde jsou vaše bodová ohodnocení aneb jak jsem došla k závěru:

Vločka – Morseovka 5/5, Schovaná slova 9/5, Rozeznávání zvířat 5/5 – 19/15
Coffin – Morseovka 4,5/5, Schovaná slova 14/5, Rozeznávání zvířat 5/5 – 23,5/15
Inaya – Morseovka 5/5, Schovaná slova 9/5, Rozeznávání zvířat 4,5/5 – 18,5/15
Tavarillë – Morseovka 5/5, Schovaná slova 9/5, Rozeznávání zvířat 4/5 – 18/15
Haruhi – Morseovka 5/5, Schovaná slova 10/5, Rozeznávání zvířat 5/5 – 20/15
Morfeus – Morseovka 5/5, Schovaná slova 15/5, Rozeznávání zvířat 5/5 – 25/15
Naomi – Morseovka 4/5, Schovaná slova 16/5, Rozeznávání zvířat 4,5/5 – 24,5/15
Sayap – Morseovka 5/5, Schovaná slova 10/5, Rozeznávání zvířat 5/5 – 20/15

Oblízl jsem si čenich a ještě jednou si rozhlédl po okolí. Bylo tu ticho a klid. Něco takového jsem už nutně potřeboval. Položil jsem hlavu na packy a na chvilku přivřel oči. Samozřejmě jsem svou milou vnímal, jenom jsem si lehl do pohodlnější polohy. Jen tak mimoděk jsem si všiml, že už tu zase žádný sníh není. Copak se letošní zima úplně zbláznila?
Zastříhal jsem hlavou a podíval se po Tail. Ačkoliv mě sem Vločka táhla za jedním účelem, nemyslel jsem si, že by byl její nápad aktuální. No, ale když už se mě zeptala, neměl jsem důvod jí ho neříct. „Kupodivu myslela na budoucnost naší smečky. Pár dní byla na toulkách a když se vracela domů, narazila na tohle místo. Takže když jsem všechno dořešil s Morfeusem a Neyteri, zavedla mě sem s tím, že by se nám hodilo další území. Prý když přijmeme další vlky, bude nás tu tolik jako stromů v lese a za chvíli se nevejdeme do jednoho lesa. Podle mě trochu přeháněla, ale pravda je, že by se nám nějaké území hodilo. Sice by to byla další práce navíc, ale zvládli bychom to, zvlášť když máme ve smečce tak schopné vlky,” vysvětlil jsem a ke konci vesele zamával ocasem. Žádné tajnosti jsem před ní nikdy neměl, ale tohle byla další organizační záležitost, které jsem nechtěl vytahovat, když máme konečně čas na sebe.
Zeptala se na Naomi. Usmál jsem se a zavětřil, jestli tudy náhodou neprošla. Byla tu nedávno. V tu dobu mi dělala společnost Vločka, takže jsem ji možná nevnímal. „Vrátila se do lesa před několika dny, ale teď zase odešla. Myslím, že jí společnost dělá Faelnir. Mimochodem, ten vlk mě naprosto ignoruje a přehlíží!” postěžoval jsem si a bouchl ocasem do země. Pořád mě to žralo. „Byla u Života, takže je strašně nadšená z nových magií a vylepšených dovedností,” dodal jsem a pousmál se. Vzpomněl jsem si na Coffina, který se asi vydal prozkoumávat Gallireu, jak mi říkal. Povzdechl jsem si a trochu posmutněl.
Ucítil jsem dva známé pachy. Zamračil jsem se. Doufal jsem, že se tu neusadí, protože tak by nám narušili soukromí. To by si u mě vážně nepolepšili. Vlastně se tu jenom zastavili, aby nám oznámili, že jdou pryč z lesa. Neyteri s Morfeusem dostali vlčata na starosti, takže jsem zůstal klidný.

Náš rozhovor jakoby nebral konce. Pořád jsme měli o čem mluvit, ale témata mi už pomalu docházela. Počasí jsme totiž již dávno probrali a další se části rozvíjeli na aktuálnosti, co nás zrovna napadlo. Byl jsem rád, že jsem se nakonec optal na magie, protože takhle jsme se zase o něco posunuli. Ačkoliv naše konverzace nevázla, byl jsem rád, že se k nám připojila další vlčice.
Stačil jsem si všimnout jejího nechápavého výrazu. Rychle jsem tedy vysvětlil, oč kráčí. Ještě předtím jsem si díky magii emocí všiml jevu, který jsem u ní nepozoroval moc často. No, zřejmě bych zareagoval stejně, kdybych ji našel s jiným vlkem. Tohle jsem ale dál nerozebíral a snažil se, aby si nevšimla, že jsem na ní použil magii, i když neúmyslně. Taille se tohle místo též líbilo. Zavrtěl jsem ocasem a zářivě se usmál. Tak nakonec ze mě mírná nervozita opadla. Pohlédl jsem na Vločku a ještě jí stihl věnovat vděčný úsměv. Věřil jsem jí, i když jsme se moc neznali. Dala mi své slovo a určitě jej dodrží pokud se mnou nechce mít problém.
Když Vločka zmizela někde v lese, svou pozornost jsem už naplno věnoval své partnerce. Omotal jsem kolem ní ocas a čenichem jí setřel pár sněhových vloček, které se jí zachytily na srsti. Až teď mi vlastně došlo že začalo docela hustě sněžit. „Potřebovala sis odpočinout, nechtěl jsem tě budit předčasně,” zašeptal jsem a se širokým úsměvem dodal: „Určitě bys mi nepoděkovala, kdybych tě vzbudil uprostřed nějakého hezkého snu.” Navíc bych ještě možná dostal vynadáno. Když se vzbudím dříve, než je potřeba, tak jsem pěkně protivný. Už mám taky nějaký věk, potřebuji spánek dotáhnout do konce, a ne se probrat v polovině.
Svalila se k zemi a převrátila se na záda. „Vločka mi něco slíbila. Kdyby se něco dělo, budeme o tom informováni,” poznamenal jsem a také si lehl. Jenže já zůstal ležet na břiše. Myšlenkami jsem se vrátil do lesa a uvědomil si, že si určitě musela všimnout nových vlků. Možná bych to měl nějak vysvětlit, ale vždyť se zatím na nic neptala. Proč sem zase tahat starosti, když si užíváme oprávněného volna? Párkrát jsem se oklepal, abych neměl tak brzo promočený kožich. „Vlastně mě sem přitáhla s docela dobrým nápadem, ale nemyslím si, že by to nějak moc spěchalo,” řekl jsem a pak už mlčel. Hlavu jsem natáhl směrem k Taille a lehce se o ní otřel. Tohle bylo vážně kouzelné.

Vločka se mě snažila povzbudit. Za tu dobu jsem si ale všiml, že je až příliš empatická. Když jsem nasadil smutný výraz, ona udělala to samé. Už jenom z tohoto důvodu jsem se snažil o přívětivější tvář. Přeci jsem nechtěl, abychom byli skleslí oba. Proto jsem souhlasně pokývl hlavou a pousmál se. Měla pravdu, ostatně jako vždycky. Tohle téma už jsem nechtěl moc rozebírat, protože ztrátu svých přátel jsem vždycky nesl špatně, a tak to i zůstane. Nebyl jsem ten typ, který by jen pokrčil rameny, žil by si dál spokojeným životem a na ty, které ztratil, zapomněl.
Po očku jsem koukl na bílou vlčici a zavrtěl ocasem. Mě by ale skutečně nevadilo, kdybych v lese zůstal nadobro. Byl bych se svou rodinou a určitě by mi bylo dobře. „Chtělo by to více vlků jako jsi ty, Vločko,” poznamenal jsem a zářivě se usmál. Netušil jsem, jak to dělá, ale nějakým způsobem mě udržovala v dobré náladě. Třeba by byla skvělým komikem pro smečku. Takovou funkci mívají omegy. Jistě by to uplatnila, ale zrovna jí bych si nedokázal představit na nejnižším postě.
Mezi námi znovu zavládlo ticho a já jej využil k pořádnému odpočinku. Přivřel jsem oči a zhluboka dýchal tu krásnou ovocnou vůni. Některým by se mohlo zdát, že je dotěrná a otravná, ale já už si zvykl. Byla mnohem sladší než kterákoliv jiná vůně a strašně se mi líbilo, že členi smečky voní po ní. Aspoň dávali jasno najevo, že patří do nějaké smečky.
Začali jsme řešit mé dvě magie. Vločku spíše zaujala ta druhá, o které jsem moc často nemluvil. Ale vždyť se mi nemohla divit. Určitě bych se pochlubil tím, že má ďábelské alterego, které by každého nejraději popravilo. Zastříhal jsem ušima a znovu se podíval na vlčici překvapeným výrazem. „Pozdravit? Noo,” začal jsem a významně se zatvářil: „Abych řekl pravdu... Ona by tě asi nejraději sežrala stejně jako všechno živého.” Dál jsem se jen nevinně pousmál. Naštěstí teď jsem měl své tělo pod kontrolou a jen tak bych se ho nevzdal. Kdyby kolem mě nikdo nebyl, tak bych možná svolil, ale rozhodně jsem nechtěl Chiméru pouštět v blízkosti své smečky. Vločka se po chvilce zarazila. Asi jí něco nesedělo. „Promiň, špatně jsem se vyjádřil. Je dost inteligentní na to, aby se mnou komunikovala, ale co se týče toho ostatního, moc rozumu nepobrala. Hlavně jí úplně chybí slušné chování,” vysvětlil jsem. Tentokrát už by tomu mohla porozumět, ale věděl jsem, že já moc vysvětlovat neumím. Všiml jsem si, že se můj ocas změnil. Rychle jsem s ním zamával a doufal, že si toho Vločka nevšimla. Pozdě. Civěla na to místo, jako by nikdy neviděla vlčí ocas. „Tohle se mi stane jenom občas a když o ní mluvím,” okomentoval jsem to, aby už na mě dál necivěla jako nějaký exemplář v muzeu.
Všimla si mého náramku a zeptala se, kde jsem jej vzal. „Už je to docela dávno. Šel jsem k jezeru a najednou mi packa vklouzla do nějaké díry. Zasekla se mi tam a já ji nemohl vytáhnout. Jakoby mě za ni někdo držel. Pak sevření povolilo a když jsem packu vytáhl, objevil jsem tohle nepotřebné něco,” řekl jsem a čenichem se dotkl náramku. Ačkoliv mi k ničemu nebyl, dělal ze mě neobyčejného vlka. A světe div se, nikdy bych to z tlapky nestáhl, natož abych to někomu dal.
Ucítil jsem známý pach a než jsem se nadál už seděla vedle mě. Radostně jsem zamával ocasem a z hrdla se mi ozvalo podivné vrnění. V tu chvíli jsem byl snad ten nejspokojenější vlk pod sluncem. Začala se ptát, co tu děláme a jestli nás neruší. „Vločka mi byla ukázat tohle místo a tak trochu jsme se zakecali,” nadhodil jsem nevinný výraz a vykouzlil andělský úsměv. Snad si nemyslela to, co si myslet nesměla. To přeci nepřipadalo v úvahu. „Ty nerušíš nikdy,” poznamenal jsem o něco tišeji a oblízl ji po tváři. Ačkoliv jsem teď měl očka jenom pro Taillu, občas jsem se podíval i na Vločku.

Děkuji za skvělou akci a gratuluji ostatním výhercům :)
Poprosím o magii Neviditelnosti k Suertemu.

Koneckonců jsem byl rád, že si mohu zase po dlouhé době popovídat s jedním vlkem. Hlavně jsem nemusel řešit žádná zásadní rozhodnutí. Už jsem přestal s tím neustálým rozhlížením se. Líbilo se mi tu, ale vždyť jsem se měl věnovat vlčici, která mi dělala společnost. Mohl jsem si to tu prohlédnout kdykoliv se mi zachtělo.
Smutek jsem možná dal až moc najevo, ale zrovna tohle jsem skrýt nedokázal. Úplně samovolně jsem stáhl uši k hlavě a zadíval se od země. Začal jsem přemýšlet, jak dlouho jsem se vlastně se starými známými nesetkal. Nějaký pátek to určitě bude. Bývalé členy smečky jsem neviděl od jejího rozpadu. Vlastně jednou jsem potkal Aranel s Coedenem, ale tím to končilo. Jako by se propadli do země, protože jejich pachy jsem už dávno necítil. Možná je rozpad tak zasáhl, že odešli za hranice Gallirei. Kdybych řekl, že mě rozhodnutí bývalých alf neranilo, lhal bych. Samozřejmě mě to mrzelo, ale mám tu rodinu. Nedokázal bych ze dne na den odejít. Zastříhal jsem ušima a rychle se podíval na Vločku, abych aspoň kus věty zastihl. Nakonec jsem nebyl jediný, který už dlouho neviděl většinu známých. Snažil jsem se o nějaký lepší výraz, takže jsem se pokusil vykouzlit lehký úsměv. Moc se mi to nedařilo, ale aspoň v očích mi krátce zajiskřilo. „Doufám, že máš pravdu,” zamumlal jsem, i když jsem s naším shledáním moc nepočítal. Všichni jsme měli své životy a navzájem si do nich nezasahovali.
„Mě by to ani nevadilo. Sice bych ztratil kontakt s okolním světem, ale aspoň bych byl doma,” řekl jsem a zazubil se. Když jsem si představil sebe se zapuštěnými kořeny do země, opravdu mě to pobavilo. Pak by byla zkomolenina mého jména 'Strom' docela přesná. Aspoň by to přeřeknutí nebral jako urážku.
Já vlčata ještě zdaleka neznal, takže jsem nemohl posoudit. Nicméně pokud jsem si dobře vzpomínal, Vločka chvilku hlídala Inayu. Takže nějaký přehled měla, no ne? A Litai taky nemusela být špatná, když se s ní začal bavit Coffin. Docela mě překvapilo, že zrovna on se k jednu z vlčeti tak měl. Zatrhávat jsem mu to nechtěl, byl jsem naopak rád, že si spolu rozumí.
Trochu neochotně jsem se dal do vysvětlování svých magií. Jako první jsem vzal tu lehčí, která se dala snadno pochopit. Po praktické ukázce mě Vločka nazvala chameleonem. Zazubil jsem se a horlivě přikývl. Taková přezdívka se mi docela zalíbila. Výstižná a jednoduchá, ale ne každý by ji pochopil. Poté jsem znovu nasadil takový vážnější výraz a dal se do popisu té druhé, kterou jsem skoro vůbec nepoužíval. Kupodivu se jí očka rozzářila a začala se mě ptát. To jsem opravdu nečekal. „Ehm... Tak já ti to někdy ukážu,” řekl jsem trochu nejistě a přeměřil si ji pohledem. Nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně. „Jmenuje se Chiméra a komunikuji s ní pomocí myšlenek. Nevypadá tak úplně normálně. Je to kříženec lva a draka. Někdy mají rozdílné názory, ale většinou se shodnou. A ne, ” odpověděl jsem a zavrtěl sebou. Nikdy jsem ji do detailů popisoval. Přitom jsem slyšel její spokojené mručení, které šlo jen do mých uší. Rázně jsem švihl ocasem, ten se ale z vlčího přeměnil na dračí. Teď jsem s ním naopak zamával a nevinně se usmál. Jako by nic neviděla.

// Vločka je fakt strašně zlatá ^^