Gallirea - Příspěvky uživatele

VYHODNOCENÍ

Nebudu to zbytečně zdržovat, jenom bych řekla, že jsem čekala větší účast, ale tak nevadí.

Hlavní kategorie byla vážně těsná, co se týče prvních třech míst. Zbytek byl po jednom zmínění, takže jste se docela shodli. Dopadlo to následovně:
1. STORM (39 bodů), 2. MORFEUS (35 bodů), 3. VLOČKA (27 bodů)

Ve vedlejších kategoriích jste se tak úplně neshodli, takže to podle toho vypadá.
Bručoun roku – Tavarillë, Sayap (3 hlasy)
Nejvíc sexy vlk – Storm (5 hlasů)
Nejvíc sexy vlčice – Neyteri (4 hlasy)
Fiflena roku – Naomi (6 hlasů) – tady se shodli téměř všichni
Nejvíc otravný vlk – Morfeus, Haruhi, Coffin, Inaya, Faelnir, Tailla (1 hlas) – vážně jsem doufala, že se najde jeden vítěz, ale marně
Blázen roku – Vločka (4 hlasy)
Vlče roku – Litai (5 hlasů)

Odměny:
Ti, kteří se v nějaké kategorii umístili:
Storm – 60 drahokamů, 40 květin
Morfeus – 50 drahokamů, 40 květin + 1 křišťál (za návrh fakt bombastické akce)
Vločka – 40 drahokamů, 40 květin
Tavarillë – 40 květin
Sayap – 40 květin
Neyteri – 40 květin
Naomi – 40 květin
Haruhi – 40 květin
Coffin – 40 květin
Inaya – 40 květin
Faelnir – 40 květin
Tailla – 40 květin
Litai – 40 květin

Ti, kteří hlasovali, ale ani v jedné se neumístili:
Art – 20 květin

Do komentářů si můžete napsat o přesný druh drahokamů/květin. Já pak seznam zašlu Neonovi :) A kdo si nenapíše do týdne, budou mu dány náhodné druhy.
Všem výhercům gratuluji a doufám, že si každý přišel na své.

Storm – * cítí se jako fakt moc velký narcista*

Sledoval jsem počínání Morfeuse. Bylo mi docela líto, že nevím, co s Coffinem provádí, jakou představu mu podstrkuje. Magie iluzí mi byla cizí. Nevěděl jsem, jak funguje a co se díky ní dá způsobit. Vlček byl docela klidný, dokud se rány nedotkla první várka vody. V tu chvíli sebou trhl. Nedivil jsem se. Bolest byla určitě neskutečná. Musí však zůstat v klidu, protože pokud by sebou moc šil, bylo by to akorát horší a horší. Lexiett odváděla dobrou práci. Mluvila na něj klidným hlasem a bylo vidět, že to funguje. Pacient se po jejích slovech tolik nehýbal. Nebo to byla zásluha Morfeuse? Těžko říct.
Rána už byla mnohem čistší a neměla tak tmavě červenou barvu, která místy přecházela až v hnědou. Nebylo v ní nic špatného a nemohla se zanítit. Pod mým velením se potom následující vlna vody zmrazila v malou vrstvičku ledu. Nebyla nijak hutná, ale příjemně chladila. Pousmál jsem se a podíval se po Neyteri. Byl jsem rád za její pomoc. Kdyby se neozvala s magií vody, teď bych nebyl tak klidný. „Bez tebe bychom to nezvládli. Díky,” promluvil jsem a lehce do ní šťouchl bokem. Poděkování ale nebyla mířena jenom na ni, protože i zbylí vlci na tom měli zásluhu. Nemohl jsem je jen tak ignorovat. Teď jen zbývalo čekat, jak se rána zachová dál.
Kde k tomu sakra přišel? Copak je u vlků tak nenáviděný, že mu musí pořád ubližovat? povzdechl jsem si. Přitom jsem si ani za mák nemyslel, že by zrovna on vyvolával konflikty. Buď si na něj někdo zasedl, nebo je vážně smolař. Trochu jsem si dával za vinu, že jsem ho vůbec někam pouštěl. Nemůže zůstat celý život na jednom místě, to mi bylo jasné, ale jak jinak jsem to měl brát? Rychle jsem se podíval po Neyteri a zatvářil se, jako by mi chtěla vzít hračku. „Zůstanu tu,” řekl jsem rozhodným tónem. Snažil jsem se skrýt ten podivný podtón, který se ke mně vůbec nehodil, ale zřejmě se mi to nepodařilo. Teď jsem od něj přeci nemohl odejít! Koutkem oka jsem koukl po Lexiett. Cítil jsem, že se tu necítí ve své kůži. Přitom k tomu neměla důvod.
„Jestli se chcete projít, nebráním vám, ale zároveň vás odsud nevyhazuji. To by bylo ode mě pkěn hnusné,” poznamenal jsem a pousmál se. Úkryt byl přeci pro všechny. Neměl jsem právo je odsud sprostě vyhodit. V lese se nic akčního nedělo, jen jsem zaslechl známé vytí. Haruhi se Sayapem byli s vlčaty na procházce, zřejmě. Ulehl jsem ke stěně a díval se na vlky před sebou. Já tu zůstával, ale jejich rozhodnutí jsem nechtěl ovlivňovat.

Coffin souhlasil s naším dohadováním ohledně použití magií a jeho 'vyléčením'. Byl jsem si jistý, že mu aspoň trochu pomůžeme. Ta rána nebude tolik hicovat a vyčistí se. Hlavně aby se mu nezanítila. To by byl potom problém. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se ven z jeskyně. Vypadalo to, že se nikdo další nechystá dovnitř. Trochu mě znepokojovalo, že Tailla zůstala u tůňce. Musel se pach smečky roznést i tam, ale nemusí tam přeci trávit celé dny noci.
Odkašlal jsem si a rychle se podíval po Neyteri s Morfeusem. Vypadalo to, že každý z nás má nějaký úkol. No a Lexiett tu byla jako psychická podpora. Především pro Coffa. Lehce jsem se pousmál a ustoupil trochu stranou, abych tu tolik nepřekážel. Přemístil jsem se k zádům mladého vlčka, abychom se u jeho zraněné nohy nemačkali. Podíval jsem se po šedivé vlčici a jen souhlasně přikývl. Pamatoval jsem si, že kdysi jsem po Smrti chtěl magii příkazu. Proti velkému škubání by byla užitečná. Kdybych ale používal dvě magie současně, moc dlouho bych nevydržel a byl by to spíše hazard. Vyslechl jsem si postup, kterého se budeme držet. Souhlasně jsem pokývl hlavou. „Bude to v pohodě. Jsi přeci silný vlk, zvládneš to!” promluvil jsem ke svému synkovi a snažil se mu dodat trochu sebevědomí. Když se dokázal dostat až sem, tohle snad nebude tak velký problém.
Zprvu jsem tedy nechal Neyteri kouzlit samostatně. Zadíval jsem se na její packy a nemohl se neuculit. Ještě nikdy jsem neviděl tak detailně spolupráci mezi vlkem a ovládanou vodou. S mými magiemi jsem byl evidentně pozadu. Když se na ránu dostaly první kapky, podíval jsem se na Coffina. Doufal jsem, že sebou nezačne tolik cukat. To by se potom náš pokus nemohl vydařit. Když ke mně Ney pokývla hlavou, bral jsem to jako svolení začít se svou prací.
Zhluboka jsem se nadechl a upřeně se zadíval na cílené místo, které tvořila spálenina. Vzduch jsem ochlazoval jenom nad ní, nebo jsem se o to snažil. Kdyby taková teplota byla v celé místnosti, nebylo by nám příjemně. Teplota klesala pomalu, aby se vytvořila pravidelná a souměrná vrstva ledu. Za chvilku se tak skutečně stalo. Trochu jsem povolil svaly a pousmál se. Spálenina už nevypadala tak škaredě.

// Omlouvám se za zmatenost. Dneska už na víc nemám, ale nechtěla jsem zdržovat.

Po mém připomenutí se už ani nehnul. Nebylo to na něj moc přísné? krátce jsem stáhl uši k hlavě a omluvně se pousmál. Vycítil jsem, že se necítí dobře. Všichni jsme se na něj civěli a on neměl kam utéct. Měl docela štěstí, že tu nebylo více vlků. Pokud by ho viděla celá smečka, bylo by z toho pěkné pozdvižení. A zvláště, kdyby si toho všimla vlčata. Nedala by mu pokoj. Odkašlal jsem si, abych se dostal z těch úmorných myšlenek.
Nahlas jsem se Coffina tázal, zda ho rána hodně bolí. Sálalo z ní teplo. Divil bych se, kdyby své pocity popřel. Cítil jsem jen, že je zneklidněný, ale zda ho zranění opravdu moc bolí, to jsem nedokázal přesně odhadnout ani vycítit. Zaznamenal jsem jakýsi jeho pokus si sednout. Znepokojeně jsem se na něj podíval. Co když si takhle ještě více přitíží?! Copak už ignoruje můj příkaz ohledně nehýbání se? Jakmile si zase lehl, vypadal docela vylekaně. Svaly v obličeji jsem povolil a sklonil hlavu k němu. Jemně jsem mu oblízl tlamu a chlácholivě se na něj zadíval. V tu chvíli jsem zaslechl v hlavě něčí myšlenku. Byla adresována mě a kupodivu jsem ji slyšel. Už jsem si vytvořil k myšlenkovým pochodům jiných bariéru a docela mě překvapilo, že se ke mně nějaká dostala. Mlčky jsem přikývl, jakože rozumím.
Zastříhal jsem ušima a podíval se po Morfeusovi. Vměšovat? Jak jako? hlavou mi proběhla myšlenka. Vždyť já byl rád za každý dobrý nápad, protože má hlava zkrátka nechtěla přemýšlet. Copak to na mě nebylo vidět? „Máš pravdu. Voda by mu určitě pomohla, ale jak ji k němu dostaneme?” přitakal jsem mu na návrh a hledal nějaké východisko. Mističky jsme neměli a v tlapkách ji přeci nemůžeme přenášet. Než bychom došli od tůňky do jeskyně, voda by byla fuč. Očka se mi znovu rozzářila, když promluvila Neyteri. Hodil jsem po ní vděčný pohled a usmál se. „Jistě, můžeš pomoct. Nevím, jak to celé funguje, takže tě nechám kouzlit,” promluvil jsem o poznání klidněji. Takhle jsme měli větší jistotu, že se mu do rány nedostane špína a nezanítí se.
Mé zraky znovu spočinuly na Morfeusovi. Byl přitom, když Coffina napadly piraně? Zajímavé, zmiňoval se jenom o Kesselovi. „To taky nezní špatně. Můžeme vyzkoušet všechno, dalo by se říct,” vyjádřil jsem se ke zmínce o iluzích. V tomhle ohledu jsem byl opět nezkušený. Znal jsem jenom své magie a o ostatní jsem se moc nezajímal. Rychle jsem se podíval po strakatém vlčkovi. Doufal jsem, že to nebude brát nějak špatně. Vždyť se na něm nechystáme zkoušet různé experimenty. I když já sám nevěděl, jak přesně na vodu jeho rána zareaguje.
„Co myslíš, pomohl by třeba led?” otočil jsem se na Neyteri. Vzpomněl jsem si, že taky ovládám docela užitečnou magii. „Mohl bych ochladit teplotu toho vzduchu nad ránou až pod bod mrazu a tím by voda ztuhla,” dodal jsem, abych dovysvětlil svůj plán. Zmrzlá voda má přeci delší trvání než ta tekutá. Nechtěl jsem nikam odcházet, takže bych udržoval přívětivě podmínky. Se vzduchem jsem ještě tolik netrénoval, ale tohle bych dokázal. Když zvládnu teplotu zvednout, proč by to nešlo i opačně?

Nervózně jsem švihal ocasem a sledoval zraněného vlka. Hlavou mi běhaly smyslné myšlenky a já je nedokázal zastavit. Připadalo mi to, jako by má hlava měla v každou chvilku rupnout pod tím nátlakem. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se po Lexi. „Jestli máš hlad, vezmi si. A nechci slyšet žádné výmluvy, jasné?” nabídl jsem jí právě přivlečenou laň. Teď by mi opravdu neměla odporovat. Myslel jsem to vážně. Vždyť už předtím jsem jí řekl, že jestli chce, může si vzít. Nerad bych, aby tu byla úplně hlady. Přeměřil jsem si ji pohledem a trochu se zamračil. Vypadala stejně jako každý jiný tulák. Jen potažená kůží, téměř žádné svaly. Nechci, abych byl později někým nařknut, že tě tu držím úplně o hladu, pomyslel jsem si.
Vlček se nepatrně hnul. Zastříhal jsem ušima a očka se mi mírně rozzářily. Sklonil jsem se k němu a lehce mu načechral srst. „Opovaž se hnout sebou ještě víc,” broukl jsem k němu možná trochu výhružně a varovně. Nechtěl jsem ale, aby se nějak napínal. Zvlášť ne v tomhle stavu, proboha! Pohlédl jsem na spáleninu a zakřenil se. Nevypadala hezky a já nevěděl, jak mu pomoct. Mohlo být snad ještě něco horšího?
Koutkem oka jsem se podíval po Morfeusovi a Neyteri. „Teď už asi ne,” zamumlal jsem směrem k černému vlkovi a lehce se pousmál. Pak jsem na něj otočil celou hlavu, abych nemluvil do prázdna. „To netuším. Na přesnosti jsem se zatím neptal. Nicméně na zadní noze má popáleninu a nevím, co s tím,” dodal jsem se starostlivým tónem. Možná jsem byl trochu zoufalý. Slovo tentokrát, které Morfeus vyslovil, mi přišlo divné až teď. Hodil jsem po něm nechápavý pohled. No, teď bychom to asi neměli řešit. Tentokrát jsem se podíval po Neyteri. „Jen on,” zamumlal jsem téměř neslyšně.
Odkašlal jsem si a krátce se prošel kolem jeskyně. Potřeboval jsem něco vymyslet, ale můj mozek byl naprosto vygumovaný. Nedokázal přemýšlet. Proč se tu nemůže objevit Hoty, když ji vlk potřebuje? povzdechl jsem si a zavzpomínal na svou bývalou alfu a její dovednosti uzdravovat. Možná by tohle bylo moc i na ni, ale za zkoušku bychom nic nedali. Pak jsem se vrátil na své původní místo a přeměřil si Coffina pohledem. Vyčítavým a zároveň starostlivým. Zajímavá to kombinace. „Jak moc tě to bolí?” zeptal jsem se a čenich přiblížil k té spálenině. Sálalo z ní horko a smrad. Zkřivil jsem tvář. Na detaily jsem se zatím neptal, protože v tuhle chvíli určitě nebude výřečný. Stejně jako předtím.Proč? Proč se jednou nemůžeš vrátit zdravý a v celku? zabědoval jsem.

// Borůvkový les

Kráčel jsem až úmorně pomalu. Coffin nebyl nejlehčí a nechtěl jsem mu zapříčinit nějakou bolest. Třeba měl ještě něco zlomeného a my to jenom neviděli. Lexiett se chopila zadní části jeho těla, protože jsem už necítil tak velkou zátěž v tlamě. O chvilku později nás pohltil stín jeskyně. Konečně. Nemělo cenu chodit do vyšších pater, protože to by bylo docela obtížné a vysilující. K nejvyšší části jeskyně, kterou jsem označil za hnízdečko alf, se muselo skákat po převisech, a to bychom skutečně nezvládli. Rychle jsem zjistil situaci a vydal se do nejzazšího rohu, aby na něj nemohl mráz. Kdyby se náhodou počasí zbláznilo.
Zastavil jsem a pomalu jej položil na zem. Vypadal opravdu vyčerpaně a možná i spal. Jak dlouho sem sakra šel?! teď už jsem si mohl dovolit mírnou paniku. Zranění bylo opravdu škaredé. Kdo by něco takového provedl? Že by naštval nějakého vlka s magií ohně a on se mu takto odvděčil? Megan, nevím, proč mě napadla zrovna ona. Měla zlost na mě, proč za to neublížit jemu? Už to jednou udělala a nedivil bych se, kdyby i v tomhle měla tlapky. Povzdechl jsem si a podíval se po Lexi. „Děkuji za pomoc. Teď ho necháme odpočívat. Kdo ví, odkud přišel,” zamumlal jsem zlomeně a pokusil se vykouzlit vděčný úsměv. Nešlo to. Nebylo mi do smíchu, protože se vyplnila má obava, o kterou jsme mluvili s Taillou. Zaťal jsem zuby a konečně si všiml, že v jeskyni nejsme sami. Těm dvěma jsme narušili soukromí a věděl jsem, jak moc to u tůňky vadilo mě, ale nikam jinam jsme s Coffinem nemohli. Ve spěchu jsem si je prohlédl a pak se znovu podíval na Lexiett. „Asi skočím pro jednu z laní, kdyby měl po probuzení hlad,” znovu jsem zamumlal a pomalu se vydal k východu jeskyně. Laně ležely přímo u vchodu, takže jsem nemusel jít daleko.
Copak on si nikdo nedal? překvapeně jsem zůstal hledět na mé dva úlovky. Jednoho se sice někdo dotkl, ale jednalo se jen o jednoho vlka. Takže jsem je tu nesl úplně zbytečně? Ušklíbl jsem se a vzal načatou laň za zadky. Byla docela lehoučká. Dotáhl jsem ji až do středu jeskyně a nechal ji tam. Hlavou jsem pokývl i k Neyteri a Morfeusovi, ať si taky dají. Přeci to tu nenecháme shnít. Vrátil jsem se ke Coffinovi a posadil se nedaleko. Ta bezmoc, kterou jsem v sobě cítil, byla neústupná. Proč se vždycky vrátí zbídačený a zraněný? Copak mi to dělá naschvál?

Docela mě mrzelo, že jí toho nemohu říct více. Bohužel jsem o její rodině neslyšel pěkně dlouho. S Hexëdem jsme se potkali pár měsíců po rozpadu smečky, ale ta událost už byla minimálně rok a půl stará. Povzdechl jsem si a omluvně se podíval na svou přítelkyni. Vypadala docela smířeně, ale to ona byla vždycky. Ten její chladný pohled tu byl snad za každých okolností. Za tohle jsem ji obdivoval. Já bych se nedokázal chovat pořád stejně.
Poté se zeptala na Blueberryho. Došlo mi, že jsem se svými dávnými přáteli úplně ztratil kontakt. Už jsme se nevídali tak často jako kdysi. Až budu mít cestu na jih, zastavím se u něj. Pokud mě jejich alfa nesežere, pomyslel jsem si. On něm jsem ale přeci jen věděl něco více. Abych řekl pravdu, s Alicien a Elheem jsme se nikdy moc nebavili. S Hexëm možná trochu, ale jako by se po něm slehla zem. „Nemýlila ses, věř mi. Byla to mrcha a měla ho obtočeného kolem packy, bohužel. Chudák na to doplatil,” zamumlal jsem a můj pohled trochu zpřísnil. Strakatá vlčice, která si o sobě moc myslela, jak já ji nenáviděl. Zakroutil jsem hlavou, abych tu myšlenku odehnal. Nechtěl jsem si přeci kazit den tím, že si budu připomínat její společnost. Být s ní v jedné smečce, to bylo kolikrát o tlamu. A zvlášť o tu její.
Zamyslel jsem se a vrátil se do starých dob. „Ano, byly jste spolu v jedné smečce, ale možná si jí nepamatuješ, protože byla ještě malé vlče. Anebo jste na sebe neměly štěstí,” odpověděl jsem a krátce se pousmál. Ani já se nebavil se všemi členy bývalé smečky, takže jsem se jí nemohl divit. Pamatoval jsem si Lexiett, Blueberryho, Visiona, Zoe a tím můj seznam končil. A zrovna Tučňáka jsem bral za svého velmi dobrého přítele a on si jen tak odejde, aniž by se rozloučil. „Já si taky nepamatuji všechny, takže se tím tolik nezabývej,” řekl jsem, abych v ní probudil pocit, že není jediná zapomnětlivá. Inu já už na to měl věk.
Ze zamyšlení mě vytrhl nový pach. Byl mi tak povědomý, ale společně s ním se mísil zvláštní odér. Až smrad, řekl bych. Starostlivě jsem se zamračil a do čenichu ještě jednou natáhl ten pach. Byl to opravdu Coffin, ale něco mě znepokojovalo. Ve mžiku jsem stál na nohách a nervózně přešlápl. Mezi stromy jsem zahlédl bílý a flekatý kožich. Vločka ho táhla k nám. Zorničky se mi rozšířily. Chvilku jsem jen němě stál a sledoval je. „Děkuji ti. Máš to u mě,” nakonec jsem ze sebe přeci jen něco dostal. Ten fakt, že se vydává zase mimo les, jsem slyšel, ale má pozornost byla úplně někde jinde. Přistoupil jsem ke svému synkovi a povzdechl si. Měl spáleninu na zadní tlapce. Co se zase stalo? Ten má ale štěstí na průšvihy, zúžil jsem zrak a podíval se na Lexi. I v tuhle chvíli vypadala docela klidně. A já po minulé zkušenosti věděl, že nesmím zpanikařit. Vážně jsem se snažil zachovat chladnou hlavu, ale nešlo mi to. Vždyť přede mnou leží zraněný. Zase! „Měli bychom ho odtáhnout do jeskyně. Tam mu bude určitě lépe. Tady by se mu do rány mohl dostat nějaký bordel a ještě by se mu zanítila,” řekl jsem a přistoupil k němu. Zřejmě byl jenom vyčerpaný, protože pořád dýchal. „A pak se uvidí,” dodal jsem rychle a přistoupil k němu.
Nesnaž se bránit. Nepomůže ti to, pomyslel jsem si a výhružně se na něj podíval. Vždycky mě docela srazil na zem, když odmítl mou pomoc. Zkrátka ho tam odtáhnu a nebudu se ohlížet na jeho názor. Zuby jsem ho jemně chytil za volnou srst na krku. Už jsme ho nemohl tahat, jako když byl malé vlče. Teď to půjde trochu ztěžka, ale zvládnu to. Jeho přední část těla jsem zvedl do vzduchu, ale zadní packy pořád zůstávaly na zemi. Toho by mohla využít Lexiett a trochu mi pomoct. Jemně jsem k vlčici pokývl hlavou a vydal se pomalým tempem k jeskyni.

// Jeskyně Burüberi

Drobátko jsem si odkašlal, abych v sobě navodil zase to normální chování. Přátelské, vstřícné, a ne tolik šílené. Z toho jsem už dávno vyrostli a takové časy mne opustily. Díky bohu za to. Místo dalšího přemýšlení jsem se otočil na Naomi a Vločku. Bíločerná mě pozdravila s lehkým úšklebkem. V tuhle chvíli jsem je jistým způsobem ignoroval, ale musely mě pochopit. Vyhlásil jsem jí pohov a ona jej přijala. Rozeběhla se někam k jeskyni, odkud jsem cítil většinu vlků. Tai zřejmě zůstala u tůňky a po Faelnirovi se zase slehla zem.
Když obě odešly, podíval jsem se po Lexi a pohodlně se usadil. Čekal jsem, že naše povídání bude trochu na dlouho. Smečka by po tu dobu mohla zůstat v klidu. Určitě se bez mého velení obejdou. Na její úvodní slovo jsem jenom přikývl a zářivě se usmál. „Hexëda jsem neviděl už pěkně dlouho a ani o něm nemám zprávy. No a Allie... Když jsem se vracel od Života, ucítil jsem velmi podobný pach tomu jejímu. Byl už ale docela starý a ještě se mísil s ostatními. Nevím, jestli to byla ona a ani si netroufám tipovat. Nerad bych ti lhal,” odpověděl jsem trošku stručněji. Kdybych o nich měl zprávy, určitě bych jí všechno řekl. Jenže já o nich nic nevěděl. Od rozpadu smečky jsem je neviděl a neslyšel o nich.
„Blua jsem už taky dlouho neviděl, ale něco o něm vím. Pokud se nemýlím, usadil se někde ve smečce na jihu. Jeho poslední partnerka, Kaien, ho opustila a zřejmě odešla z Gallirei,” řekl jsem a pokývl čumákem směrem ke Středozemní pláni a ještě dál. Tam někde by se měl les nacházet, ale nikdy jsem jeho prostředí nezkoumal. Jméno té strakaté vlčice jsem vyslovil s ráznou nechutností. Na ni se nedalo zapomenout. „No a ostatní ze smečky … Coffin, Naomi, já a Tailla jsme se vrátili. Aranel se usadila ve Smrkové smečce naproti. O zbytku nemám zprávy. Nicméně doufám, že se všichni mají dobře a žijí,” vyjádřil jsem se k bývalým členům smečky. Už jsem si pomalu nepamatoval, kdo tam všechno byl. Někteří se ukázali jednou za uherský rok, takže jsem ztrácel pojetí, jestli do smečky patří, nebo ne. Ty důležité jsem ale vyjmenoval.
Odfrkla jsem si a musel zabloudit do minulosti. „Abych pravdu řekl, neuvědomuji si, že by se stalo něco převratného. Od léta trčím tady, takže se asi neptáš toho pravého vlka. Nicméně co jsem tak pozoroval, když mě živil tulácký život, přibylo tu spoustu nových vlků a ti staří známí se poděli kdovíkam,” neměl jsem toho moc co říct. V tomhle tématu jsem se nikdy moc nevyznal a navíc, vždycky jsem se točil kolem přátel a nové vlky nechával daleko za sebou.

Vlky můj návrat zřejmě nijak nezajímal. Zpětné vytí se taky neozvalo a nikdo se nestaral o přinesenou potravu. Když chtěli být o hladu, prosím, já jim to vyčítat nebudu. Měl jsem čisté svědomí, z mé strany totiž nějaká vazba přicházela. Úlovky ležely před jeskyní a až se někdo prospí, určitě si zobne. Přeci jsem je tu nenesl pro ostatní obyvatele lesa.
Po chvilce jsem se ocitl u cíle, jímž byla má kamarádka. Úplně jsem ignoroval zbylé vlčice, kterým se to určitě nelíbilo. Zvláště když ta jedna byla má nevlastní dcera. Lexiett jsem tlapkami přišpendlil k zemi a štěstí nešlo skrýt. Byla první ze starých známých, které jsem po tak dlouhé době potkal. Okamžitě jsem poznal, že ze mě není moc nadšená. Ledová princeznička, co jiného bych taky chtěl. Vždycky byla taková a evidentně se nezměnila. Ten její vražedný pohled zmizel, když jsem z ní slezl. Jako obvykle se neusmála, ale její očka už byla mnohem přívětivější. Rychle jsem se podíval po Vločce s Naomi a nevinně se usmál. „Omlouvám se, ale vy jste tu takové... Obvyklé,” řekl jsem a na obě se významně podíval. Co s divit, byly tu doma. Ale to Lexiett taky.
Rychle jsem se na ni podíval a pokýval hlavou. Zdálo se mi, že jsem o ní už dlouho neslyšel. Dokonce ani Coffin nic neříkal. „Obnovila se teprve od léta a moc vlků o tom neví. Aspoň tedy žiji v tomto přesvědčení,” poznamenal jsem. Nebral jsem ji jako vetřelce, protože na rozdíl od ostatních cizinců tu byla skutečně doma. Odpovídalo tomu i mé chování. Lehce jsem si odkašlal a podíval se po vlčicích. Vypadalo to, že se mnou chce mluvit o samotě, tudíž tu ty dvě překážely. Nic proti nim, samozřejmě. „Přinesl jsem jídlo, leží u jeskyně, tak si můžete vzít, pokud máte hlad. Vloč, děkuji moc za hlídání lesa během mé nepřítomnosti. Máte pohov, vojíne” zazubil jsem se a pokývl k nim hlavou. Taková elegantní žádost o odchod. Tak trochu jsem počítal s tím, že se bílá vlčice vypaří a neuvidím ji další dva týdny.
Když obě vlčice odešly bez jakýchkoli připomínek, otočil jsem se na Lexiett a pousmál se. „Povídej, co máš na srdíčku?” vybídl jsem ji, ať začne mluvit. Třeba mi přinášela nějaké novinky. Nějaké jsem se sice dozvěděl od Saviora, ale moc jich nebylo. „Mimochodem, jestli máš hlad, u jeskyně leží dvě laně, jak jsem říkal před chviličkou. Pokud budeš chtít, zavedu tě tam,” řekl jsem ještě předtím, než začala mluvit. Vypadala docela zbídačeně, co si budeme povídat.

Buďte zdrávi!

Od poslední akce uběhl téměř měsíc, tak abyste se nám nenudili, byla pro vás přichystána další! Děkujte za ni Morfeusovi a doufám, že se vám bude líbit, protože mě úplně nadchla.

Všichni určitě známe soutěže typu Miss World, Česká Miss apod. Vaši vlci se na moment přenesou na pomyslné přehlídkové molo a budou hodnoceni v různých kategoriích. Samozřejmě se tu nebudou producírovat z jedné strany na stranu jako ony vyhublé modelky. Kdo chce, nebude mu to zakázáno, ale žádné bonusové body se nepřičítají.

Hlavní kategorie: Budou se udělovat první tři místa podle počtu hlasů, logicky. O odměny (1. - 60 drahokamů, 2. - 50 drahokamů, 3. - 40 drahokamů) nebude nouze. Tady všichni zmíní tři své kandidáty. Nesmíte hlasovat pro sebe.
Příklad: 1. Tavarillë, 2. Coffin, 3. Neyteri

Vedlejší kategorie: Zde můžete zmínit jen jednoho vlka v každé kategorii. Jeho jméno se ale může opakovat. Opět nesmíte hlasovat pro svého vlka. Možnosti jsou následující – 1. Bručoun roku, 2. Nejvíc sexy vlk, 3. Nejvíc sexy vlčice, 4. Fiflena roku, 5. Nejvíce otravný vlk/vlčice, 6. Blázen roku, 7. Vlče roku
Příklad: Blázen roku – Vločka, Vlče roku – Inaya, ...

Odměny: Hlavní kategorie bude ohodnocena body. Váš první zmíněný vlk dostane 10 bodů, váš druhý 9 bodů a váš třetí 8 bodů. Logicky, ten jedinec s nejvyšším počtem bodů, vyhrává.
Ve vedlejších kategoriích zvítězí nejčastěji zmiňovaný vlk. Tady vlk dostane menší odměnu, než-li je ta hlavní. Bude se jednat především o květiny.
No, pokud to vyjde, mám v plánu udělat i jisté grafické ocenění, ať máte něco jako medaili/stužku. Zatím ale nic neslibuji :D

// Středozemní pláň (= letecký přesun přes Asgaar)

Stín velkého tvora nedopadal na zem, protože se přes hustou mlhu nedostal. Řídil se pachem, a proto poznal, že se nachází nad cílovým místem. Teď záleželo jenom na tom, aby do lesa přistála neslyšeně. Takové mohutné mase svalů a tuku to bude dělat pěkný problém, ale určitě to zvládne. Musí. Obě hlavy se ještě chvilku provokovaly a pošťuchovaly, než došlo k samotné akci. Lev nakonec našel odlehlejší místo, které hraničilo s jižními skalisky. Blízko s nacházela tůňka a úkryt – centra všeho dění ve smečce. Dračice stáhla křídla k sobě a znovu se rychle snesla k zemi. Těsně nad povrchem svůj rychlý pohyb zastavila a tiše dosedla. Elegantně provedená figura, která se vydařilo podle očekávání a plánů. Obě tlamy pustily laně a dílo bylo dovedeno k dokonalosti.
Byl jsem opravdu rád, že mám kontrolu nad svým tělem. Zhluboka jsem se a na místě mohutně zavyl. Aneb, smečko, večeře! Šibalsky jsem se zazubil a rozeběhl se za cizím, ačkoliv známým, pachem. No, jednalo se o vetřelce tak i tak. Jenže k ní jsem se nemohl chovat jako obyčejnému cizinci. VIP princezna. Nacválal jsem a už se nekontrolovaně hnal k vlčicím. V dálce jsem zahlédl Vločku, která téměř splývala s bílým povrchem, nechápavě vyhlížející Naomi a konečně svou kamarádku.
„Lexiett!” houkl jsem po ní a zvesela zavrtěl ocasem. Věděl jsem, že mě za to stáhne z kůže, ale radost mi nedala – přišpendlil jsem jí k zemi. „Co tu děláš? A vůbec, pověz. Jak dlouho jsme se my dva neviděli?” začal jsem na ní chrlit otázky. Až po hodné chvilce jsem si uvědomil, že tu nejsme sami. Nevinně jsem se uculil a slezl z toho nebožátka. Zabije mě za to, zabije! uvědomoval jsem si vážnost situace, ale že bych se podle toho choval, to ne. Ocasem mi pořád kmital a koutky ujížděly v rošťácký úsměv. Pošpinil jsem svou pověst zamlklého Alfy. „Ehm... Promiň, Lexi. Trochu jsem se nechal unést,” nakonec ze mě vylezla omluva. Sice až po hodné chvilce ale přece.

// Narrské kopce (přes Ohnivé jezero)

Běžel jsem opravdu docela svižně. Měl jsem jistý plán, který se v mé hlavě zrodil už při první návštěvě tohoto území. Nacházely se tu laně, které tu přes jiné roční období nebývaly. Výborná příležitost k lovu. Pomalu jsem přešel do kroku a rozhlédl se. Jejich pach mě vábil, takže tlapky se jejich směrem rozešly úplně samy. Musel jsem si mlsně oblíznout čenich. Zajímalo mě, jak se budou tvářit na takový úlovek. Úplně je tím dostanu! Zahleděl jsem se na menší stádo, které čítalo pět laní. Starších i mladších. V očích mi zablesklo a už jsem se ani nepotřeboval soustředit. Přeměna už byla tak banální a jednoduchá.
Dračí hlava znepokojeně mlaskla a podívala se po své druhé polovičce. Lev už byl od dávných časů ten klidnější a rozumnější. To načervenalý tvor se šupinami nedokázal pochopit. „Užijeme si trochu zábavy,” prohlásila dračice s chraplavým hlasem, který docela naháněl hrůzu. Příšera měla příkaz, který chtěla vyplnit. Ačkoliv pro ni to nic neznamenalo, chtěla se odvděčit svému hostiteli za možnost chrlit oheň. Teď to ještě nedokázala, ale za pár týdnů se změna projeví, a to bude teprve masakr. Takového divného a nezvyklého tvora tu jen tak někdo nevidí. Nechtěl tedy riskovat a raději vystoupal do výšin. Dračice už byla docela zkušená a svá křídla dokázala ovládat skvěle a neslyšeně. Pomalu se přenesla nad dvě laně, které u sebe stály bok po boku. V tu ránu stáhla křídla dolů a pustila se střemhlav k zemi. Na nebohé drobotiny dopadla celou svou vahou a tím jim zlomila vaz. Nemusela se snažit o nějaké přerušování krční tepny. Zvěř byla na místě mrtvá. Zbytek stáda se rozprchl po pláni. To ale Chiméru nezajímalo. Svůj hlavní cíl splnila, ale ještě jej musela dotáhnout do konce. Obě hlavy se chopily mrtvých těl a stvůra znovu vzlétla do oblak. Mířila směrem k Borůvkovému lesu. Kupodivu s mírumilovným úmyslem.

// Borůvkový les (= letecký přesun přes Asgaar)

// Vrchol Narrských kopců

Na tváři jsem měl šťastný výraz. Návštěva Života mi opravdu prospěla, i když jsem zjistil věc, která mě moc nepotěšila. Whiskey byl mrtvý. Jestli se i Coffin někam zatoulá, za ocas ho dotáhnu zpátky domů! rozhodl jsem se, ačkoliv to mohlo být dost sobecké. Kdybych přišel i o vlka, na kterého se mohu vždycky spolehnout, byla by to další rána. Nechtěl jsem skončit jako nešťastník a sám. To by bylo dost pesimistické a smutné.
Sešel jsem k kopců dolů. Tady už taková mlha nebyla, nebo aspoň ne tak hustá. Tam nahoře nešlo vidět ani na tři metry, a to bylo opravdu nepříjemné. Spokojeně jsem zamručel, protože tady se nic nezměnilo. Můj cíl byl jednoznačně Borůvkový les. Doma mě čekaly povinnosti, na které jsem se vyloženě těšil. Klasika. Jenže byla zima a menší zvěře by se vlk nedopátral. Kousek dál jsem zahlédl stádečko laní. Ty určitě přijdou k chuti. Mlsně jsem si oblízl tlamu a vydal se zpátky na sever. Běžel jsem o něco rychleji, protože už takhle uteklo hodně drahocenného času.

// Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

// Narrské kopce

Cesta nahoru mi trvala docela dlouho. Únava na mě byla znát, ale kupředu mě hnala myšlenka, že se konečně setkám s tím bájným Životem? Kolovalo kolem něj spoustu řečí a já si chtěl ověřit jejich pravdivost. Co kdyby nakonec nebyl hodný a onen protiklad Smrti, ale choval by se ještě hůře? Ale jdi ty. Něco takového jde? na tváři se mi objevil pobavený úšklebek. Neexistoval horší vlk než ta černá vlčice se zeleným ocasem. Myšlenkami jsem na chvilku odběhl pryč od původního tématu, a to se mi vymstilo. Jedna přední tlapka se propadla do hlubokého písku a já skončil o dva metry níže s hlavou zabořenou do malých, nesnesitelných zrníček. „Grr! Fuuj,” začal jsem prskat a přitom se nepřirozeně šklebit. Malé částečky mi zalezly pod pysky, a to bylo teprve nepříjemné! Naštvaně jsem zavrčel a znovu vyplázl jazyk. Tentokrát jsem se ale dal do pohybu, abych tu už dál neztrácel čas. Bylo ho totiž strašně málo.
Dostal jsem se do vyšší nadmořské výšky, ale nebylo vidět ani na krok. Mlha tady nabrala na hustotě a dala se přirovnat k mléku. V rozpacích jsem se zastavil a zmateně se rozhlédl kolem. Absolutně jsem netušil, kudy se vydat dál. Nikdy jsem tu nebyl a nikdo mi neřekl přesnou trasu. Jít na vlastní pěst byl docela riskantní nápad. „Je tu někdo?” zvolal jsem do nepřístupné mlhy. Chvilku se můj hlas odrážel, ale zpětná vazba nepřicházela, a proto jsem se vydal dál. Buď tu Život nebyl, nebo jsme se míjeli. Zdálo se mi, že chodím v kruzích. Povrch pod mými tlapami se neměnil a dopředu bylo vidět minimálně. Už jsem začínal ztrácet všechnu naději. Jenže najednou se přede mnou objevil jakýsi potůček. Byl napůl zamrzlý, ale pod ledem byl slyšet bublající zvuk vody. Zrovna jeho bych tu vážně nečekal. V písečných kopcích se nějak projevil život? Musel jsem být na správné stopě! Tentokrát jsem vyrazil rychlejším tempem.
V dálce jsem zahlédl podivný útvar. Byla to lávka spojující dvě místa. Dvounozí tomu říkají most, ale já pro to nenacházel slova. Nezastavoval jsem se a vydal se přes něj na druhou stranu. Doufal jsem, že tam najdu nějaký další záchytný bod, ale nestalo se tomu tak. Následovala další vlna husté mlhy, přes kterou nebylo vidět. „Vítej v Narrských kopcích, Storme,” promluvil někdo za mnou. Rychle jsem se otočil a tentokrát si odpustil naštvané zavrčení. I kdybych to chtěl udělat, neodvážil bych se. Na tom samém konci mostu stál bílý vlk s černými tlapkami a zvláštně zbarvenou srstí na plecích, břichu a části ocasu. „Živote? Skutečně existuješ!” pověděl jsem a neskrýval nadšení. Opravdu mi spadl kámen ze srdce. Kdyby tu nebyl, má cesta by byla naprosto zbytečná. Ani mě nezarazilo, že zná mé jméno. Oplýval magiemi a podivnou telepatií stejně jako Smrt. Tady mě už snad nic nepřekvapí. Na jeho tváři se rozlil milý úsměv. Jeho sestra se chovala úplně jinak a byla to příjemná změna. „Pochyboval jsi snad o mě?” pobaveně se zazubil a přeměřil si mě pohledem. Rychle jsem zakroutil hlavou. O jeho existenci jsem nikdy nepochyboval. Možná trošku, ze začátku.
„Přicházím k tobě, protože mám jisté přání a taky pár dotazů,” vysvětlil jsem důvod svého příchodu. Vlk lehce pokývl hlavou a malé rampouchy na jeho srsti zacinkaly. Byl to příjemný zvuk. Odkašlal jsem si, tohle bude na dlouho. „Chtěl bych naši smečku ochraňovat a hodila by se mi další magie. Myslím, že fyzička mi nechybí, ale silnější magie ano. Nerad bych o svou rodinu přišel. Jako silnější živel mě napadl oheň, s ním sedá udělat spoustu věcí,” začal jsem a udělal krátkou odmlku, kterou ale Život využil. „Spoustu věcí? Nechceš ho jen pro sebe, že?” zvídavě si mě přeměřil pohledem a trochu se zamračil. V rozpacích jsem přikývl. „Když jsem byl jednou za tvou sestrou s prosbou, jestli by mi nemohla udělit velmi mocnou magii, připravila si pro mě něco, co neumím pořádně korigovat. Dala mi druhou duši, to nejstrašnější alter ego. Ačkoliv si to nechci přiznat, jistým způsobem mě ovlivňuje a chci pro ni to nejlepší,” vylezlo ze mě nakonec. Nebyla to moje chyba. To Smrt je ta špatná! Jej výtvor mi neuvěřitelně kazil život, ale zároveň ho dělal zajímavějším. „Má sestra byla vždycky taková zlomyslná. Ačkoliv cítím, že i kdybys Chiméru nenáviděl, nedokážeš se jí vzdát. Je už součástí tebe, a to je trochu problém. Tím pádem naprosto chápu, že ti na ní nepřímo záleží,” odpověděl. Docela mě štvalo, že má pravdu. Už se jí nikdy nezbavím, i kdybych chtěl. Až naposledy vydechnu, ona odejde se mnou. „A taky jsem se chtěl zeptat, jestli bys nemohl přispět do mého chabého rozpočtu. Chci se brzy vydat i za Smrtí a nějaké blyštivé kamínky by se mi hodily,” hodil jsem po něm andělský pohled a přitom se nevinně zazubil. Na tohle většinou letěly vlčice, takže jsem nepočítal s tím, že by mi tak lehce podlehl. „Samozřejmě, všechno budeš mít. Za své služby si žádám několik květin. Nebude mi vadit, že budou trochu povadlé. Inu, v zimě bych taky nic jiného nečekal,” kupodivu i na tohle kývl. Začínal se mi líbit čím dál tím víc! „Vezmi si jich tolik, kolik chceš,” svolil jsem. Vždyť na nic jiného jsem rostliny nesbíral. Myslím, že po tomhle mi už stejně žádná nezbude.
Jak jsem ze začátku řekl, měl jsem ještě nějaký dotaz, který mě trápil už docela dlouho. „Mám otázku ohledně mého druhého syna, Whiskeyho. Už několik měsíců se neukázal a chci se zeptat, jestli pořád žije,” hlas se mi trochu třásl. Raději jsem nečekal žádný typ odpovědi, protože pak bych mohl být zklamaný. Život vypadal docela zaskočeně, ale netvářil se nijak. „Mám zprávy o každém, ale zrovna jeho si nemohu vybavit. Tím pádem tě budu muset zklamat. Nežije, je mrtvý,” jeho slova se mi v hlavě opakovaly ještě sakra dlouho. Stáhl jsem uši k hlavě a tiše zakňučel. Tušil jsem to, ale pocit ublížení moc neustupoval. Udělal ke mně pár kroků a povzbudivě se usmál. „Netrap se. Není to tvoje chyba, nemohl jsi to ovlivnit,” měl pravdu. Znovu.
Vděčně jsem se mu podíval do očí. „Děkuji moc za všechno. Měl bych se vrátit ke smečce, ale... Mě se odsud nechce,” nemohl jsem uvěřit tomu, co vyběhlo z mé tlamy. Nechtělo se mi domů, za povinnostmi. „Mám takový pocit, že tam na tebe čekají. Máš povinnosti, pokud se nemýlím... Rád jsem tě viděl,” připomněl mi. No jasně. Lexiett!Zvesela jsem se zazubil a pokýval hlavou. „Tak ještě jednou děkuji. Měj se a doufám, že se zase někdy setkáme,” pověděl jsem a v rychlosti se otočil na druhý konec mostu. Běžel jsem pomalejším tempem, což bylo docela zvláštní. Od Smrti jsem upaloval o sto šest.

// Narrské kopce

// Ohnivé jezero

Oblízl jsem si čenich a s úlevou zjistil, že můj směr byl celou dobu správný. Nezklamal jsem sám sebe, a to byl neuvěřitelný úspěch. Pachy jsem již nevnímal, protože má pozornost patřila těm pískovým kopcům, které se tyčily před mýma očima. Zprvu jsem nevěřil, že jeho sídlo skutečně existovalo! Bylo takové jak ho ostatní popisovali. Doufám, že tam bude i Život, pomyslel jsem si a na chvilku se posadil, abych nabral novou slinu. Naštvalo by mě, kdyby byl jen výmyslem. Plahočil jsem se tak daleko a ještě k tomu pro nic. Zhluboka jsem se nadechl.
Je skutečně takový jak mi ho popisovali? Rozhodně od něj budu chtít nějakou novou magii a možná bych se mohl zlepšit v nějaké vlastnosti, když už mám bránit teritorium smečky. Oheň, taky dokonalá zbraň. A možná bych se mohl zeptat, jestli by mi nemohl přispět kamínky, ať má jeho sestřička radost. Sice se za ní dostanu až zase za pár týdnů, ale rozhodně mě nikdo nezastaví, zářivě jsem se usmál a naposledy se rozhlédl po okolí. Počasí na výšlap nebylo vůbec dobré. Dokázal jsem si skvěle vybrat. Nu což, nějak se to určitě zvládne.
Hlavu jsem vztyčil vzhůru a pomalu se vydal vstříc zamlženým vrcholkům. Byl jsem zvědavý, jestli se cestou nepřizabiji.

// Vrchol Narrských kopců