Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedého vlka jsem přímo hypnotizoval pohledem. Nemohlo mi uniknout jediné slovo, jediný pohyb. Koutkem oka jsem se podíval po Vločce. Mlčela, a to mě trochu znervózňovalo. Ona vždycky měla co říct, proč teď stála a čekala? Třeba by mi mohla pomoct v rozhodování, protože mému přehřátému mozku se už nechtělo tolik přemýšlet.
Začal docela široce popisovat své schopnosti a trochu mi nastínil svou povahu. Líbilo se mi, že mluví k věci. „Další hlídač vlčat by se asi hodil. Rodiče zřejmě nezvládají své tři ratolesti v pubertě,” řekl jsem a lehce se ušklíbl. Byla tři, to sice jo, ale oni na ně byli dva. Já měl dva a většinou mi má partnerka nepomáhala. Buď mi je úplně zabavila, nebo na ně házela bobek. Odkašlal jsem si, abych se myšlenkami vrátil zpět k Astonovi. „Zamlouvá se mi tvá loajalita,” pověděl jsem po delší odmlce a usmál se. Tohle byl úplně jiný šálek kávy než Winter. Ta pořádně nevěděla, o čem mluví a chtěla se do smečky přidat, i když o ní původně nevěděla. Trochu mi připomínal mě samého. Taky jsem nedokázal žít bez smečky. Jako tulák jsem za nic nestál.
Celou řeč zakončil tím, že potřebuje pocit domova. Znovu jsem se nenuceně uculil a podíval se po Vločce. Stejně mě zajímalo, jak na sebe natrefili. Svou pozornost jsem na chvilku strhl ke Coffinovi a prohlédl si ho. Neušlo mi, že přede mnou schovává spáleninu. Nebo to tak vypadá. Proč se ji teď snaží skrývat, když já ji už dávno viděl, ušklíbl jsem se a pro změnu zaslechl myšlenku od Vločky. Neovládala mou vrozenou magii, takže mi nemohla vštípit vzkaz, ale stejně jsem ho nějakým záhadným způsobem zaslechl. Jen jsem pokrčil rameny. Nevěděl jsem totiž, co přesně potřebuje vysvětlit. „Myslím, že budeš vyhovovat našim požadavkům. Považuji tě tedy za právoplatného člena Borůvkové smečky,” oznámil jsem Astonovi a švihl ocasem ze strany na stranu. Už jsem se o něco málo uvolnil, ale stejně tu byl problém, který jsem potřeboval vyřešit. „Chovej se tu jako doma. Poblíž je tůň, u které se nachází zbytek smečky a pár metrů od nich najdeš náš úkryt. Předem upozorňuji, že nestrpím někoho cizího ve své nejvýše položené loži,” zamrkal jsem a čenichem lehce dloubl do Vločky. Možná, že jsem měl pro ni nachystanou jistou odměnu, ale všechno jsem si musel ještě jednou projít. „Myslím, že Vločka ti to tu ráda ukáže, že jo?” broukl jsem a nenápadně naznačil, aby nás s Coffinem nechali osamotě. Vločka tomu určitě porozumí.

„Fajn. Pokusím se to rychle vyřešit, ale kdybyste do té doby neodešli a potřebovali dalšího pomocníka, ozvěte se,” řekl jsem skupince ještě před svým příchodem. Domníval jsem se, že jich je dost, ale zřejmě se pěkně nalítají, když nevěděli, kam se vlastně poděl. Já naštěstí nikdy takový problém nebyl. Mě Whiskey zdrhl až v pokročilém stádiu. U předcházející skupinky se už nedělo nic zvláštního. Jenom se řešila ta věc kolem Arta, ale u toho jsem už nepotřeboval být. Další cizí pach mi vážně vadil, tudíž mé kroky mířily k němu. Nesnesl jsem nějakého cizince na území smečky. Poslední dobou jich bylo dost.
Po chvilce svižného klusu jsem dorazil ke skupince. Naomi už s nimi mluvila, ale já neslyšel ani slovo. Vlka jsem si prohlédl a zastavil vedle své dcery. Zároveň jsem jí poprosil, aby se přidala k druhé skupince a pomohla s hledáním vlčete. Tím jsem jí sice zkazil všechny naplánované otázky proto toho cizince, ale tam bude vážně užitečnější než tady. „Díky, jsi skvělá,” broukl jsem k ní ještě předtím, než stačila odejít. Takže mě určitě slyšela. Teď jsme tu zůstali jen tři, a to mi maximálně vyhovovalo.
Aspoň někdo mě rád vidí, mile jsem se podíval po Vločce. Na šedého vlka jsme teď koukali tři a nemuselo mu to být příjemné. Trochu mi vadilo, že za něj mluvil někdo jiný a on zatím mlčel. Zřejmě nebyl tak výřečný jako předcházející zájemkyně. „Právě jsem vyhnal jednu vlezlou vlčici, která taky žádala o místo. Nijak nepochodila. Míst už opravdu moc nemáme a nechci přijmout hned prvního vlka, co se objeví,” začal jsem vážným tónem a přimhouřil oči. Potřeboval jsem, aby se aspoň trochu rozmluvil. Čím více informací o ně budu vědět, tím lépe. Zajímaly mě jeho dovednosti, schopnosti a zkušenosti z minulosti. Jeho osobní problémy mě opravdu nebraly. „Tak povídej, co bys mohl naší smečce nabídnout,” vyzval jsem jej a čekal, s čím se pochlubí.
Ucítil jsem tentokrát známý pach. Automaticky jsem svraštil obočí. Snažil jsem se udržet pozornost u Astona, ale nešlo to. Na chvilku jsem vypustil a zadíval se mezi stromy. Coffin si to šinul k nám. Přísně jsem se mu podíval do očí a pokývl hlavou na pozdrav. Nic víc. Zachytil jsem jeho vzkaz. Jistě že jsem žádal vysvětlení, a to rovnou nějaké smysluplné. Teď jsem to ale řešit nehodlal, takže jsem znovu souhlasně pokývl hlavou. Zloba ze mě ještě pořád nevyprchala.

Byl jsem rád, že to Winter vzala relativně s klidem. Naštěstí jsem se nesetkal s vlkem, který by dělal scény na celý les. Vlastně... Jeden tu je – Kaien, zašklebil jsem se a podíval se po vlčici. Popsala nám, kde se s Artem setkala. Jen jsem přikývl. Pro mě to nebyla tak důležitá záležitost. Kdyby to byl můj syn, naprosto bych šílel. Bílá vlčice nabídla svou pomoc při hledání, ale opravdu nás bylo dost. Zvládneme to.
Winter konečně opustila naše teritorium a vydala se kamsi pryč. Její společnost ale nahradil Sayap, který se sem přiřítil s tím, že hledá Arta. Pokrčil jsem rameny a zašklebil se. Má nálada opravdu nebyla nejlepší, takže na mé tváři zůstal kyselý výraz. „Šel odpočívat do jeskyně? To těžko. Byli jsme tam dost dlouhou dobu a nikdo jiný tam nebyl. Vlčete bych si všiml,” pronesl jsem směrem k vlkovi. Měla k němu výhrady i Neyteri a nemusel jsem pokládat další otázky. Zbytek rodiny asi nechal za sebou, co já vím. Dcery měla u sebe Haruhi a on šel hledat Arta. Jo, to by sedělo.
Švihl jsem ocasem z jedné strany na stranu a podíval se na celou skupinku. Přitom jsem zaslechl další zavytí. Co je to dneska za den? Jeden nemůže mít chvíli klid! postěžoval jsem si a pohledem následoval Naomi, jak se vydala za pachem Vločky. Povzdechl jsem si. „Postaráte se o tu věc s Artem? Jsem teď trochu rozlítaný,” řekl jsem Neyteri a Morfeusovi a omluvně se usmál. Jenže jsem hodil utěšující pohled po Sayapovi alá on-se-určitě-najde. Pak jsem se rozklusal tím samým směrem jako Naomi.
„Vloč, ještě ty mi přidělávej starosti,” řekl jsem směrem k bílé vlčici, ale nemyslel to nijak zle. Byl jsem rád, že je zase doma. „Kohopak to vedeš?” dodal jsem téměř okamžitě a podíval se po šedém vlkovi. Neznal jsem jej. Že by si někoho našla? probliklo mi hlavou a já se neubránil lišáckému úsměvu. Na moment jsem přestal věnoval pozornost těm dvěma a přiblížil se k Naomi, kterou jsem oblízl po tváři. „Mohla bys pomoct zbytku s hledáním vlčete Arta? Zřejmě se někam poděl a nikdo neví kam, takže se bude muset prohledat větší území. Čím více vlků, tím lépe. Sayap z toho bude za chvilku na prášky. Já tu s nimi zůstanu,” promluvil jsem ke své dceři milým hlasem a prosebně se uculil. Určitě by jim další pomocná tlapka přišla vhod. Pak jsem se narovnal a podíval se na Vločku a toho cizince. Byl jsem vážně zvědavý, co z nich vypadne.

Docela mi vadilo, že jsem na všechno to rozhodování sám. Chtělo by to nějakého dvorního rádce! zašklebil jsem se a krátce se ohlédl na vlky za mnou. Zřejmě nevěděli co přesně dělat. Neposílal jsem je pryč, protože jsem si myslel, že se celá tahle věc vyřeší, ale trvala mnohem déle, než jsem si původně myslel. A abych řekl pravdu, ta vlčice mi už pomalu začínala lézt krkem. Snažil jsem se jí naznačit, že opravdu nezačala dobře, ale buď byla hluchá, nebo neuměla číst mezi řádky. Byl jsem docela rád, že se do našeho rozhovoru přidala Neyteri. Aspoň jsem nemluvil jenom já a ta bílá vlčice, která se mi ani nepředstavila jménem.
Chovala se opravdu nejistě a takhle na mě chtěla udělat dojem? Poznámka o Artovi mě docela zaskočila. Copak on není celou dobu s rodiči?! zamračil jsem se a nespokojeně se rozhlédl. Než jsem stačil pořádně zareagovat, slova se chopila Neyteri. Začala se té bílé vlčice vyptávat, kde jej naposledy viděla a zda byl sám. „Díky za informaci, bude se hodit,” špitl jsem a starostlivě se rozhlédl po lese, abych se ujistil, že tu vážně nikdy není. Jako smečka jsme se měli starat jeden o druhého a teď nám jedno z vlčat zmizelo. Skvělé, další starost navíc. Ale co Haru a Sayap? Ví, že je někde pryč? Co když ho pustili? zamyslel jsem se, ale zrovna oni dva mi nepřišli, že by své ratolesti nechávali samotné. Podíval jsem se po Ney a lehce se pousmál, aby se když tak o malého nezbedníka postarala. Šel bych s ní, ale tu vlčici jsem nejprve musel dostat z území.
„Myslím, že by to lepší nebylo. Nejsem zrovna v dobré náladě, a to taky odpovídá mému zhodnocení. Nechci ti to podat tak, aby ses nějak urazila, ale členy opravdu, vážně a skutečně nepotřebujeme,” promluvil jsem hlubokým hlasem a naposledy se jí podíval do očí. Už jsem nebyl agresivní, spíše jsem svá slova myslel smrtelně vážně. Aspoň ne takové zabedněnce, které se snaží přesvědčit alfu, aby jim dal druhou šanci. A přitom jim alfa celou dobu nenápadně naznačuje, že tu nejsou vítáni, zamračil jsem se a podíval se po Morfeusovi, který se objevil v mém zorném poli. „Myslím, že hranice si najde sama. Aspoň si zapamatuje, kudy vedou,” odpověděl jsem a pak se podíval na dotyčnou. Má slova byla mířena na ní, musela to poznat.
Ucítil jsem další pach, tentokrát ale známý. Nepozorovatelně jsem zavrtěl ocasem a spokojeně zamručel, když mi dcerka olízla tvář. Vydala se směrem k Morfeusovi a Neyteri, protože já byl zaneprázdněný. Odkašlal jsem si a znovu se podíval k té vlčici. Měj se krásně za hranicemi našeho teritoria! popřál jsem ji možná trochu zlomyslně. Štěstí, že jsem nic takového nevyslovil nahlas. Uslyšel jsem nějaké zavytí, celkem známé. Švihl jsem ocasem a podíval se po bílé vlčici, aby to urychlila a já se mohl vydat k Vločce a zjistit, co vlastně potřebuje.

Na všechno ohledně Tailly jsem pokrčil rameny. To bude radši běhat všude možně, než aby byla se mnou? povzdechl jsem si a myšlenkami se vrátil k našemu poslednímu rozhovoru. Neřekl jsem nic špatného, nic čím bych ji mohl urazit. Kdybych věděl, že zase někam zdrhne, zůstal bych tam a neopouštěl ji. „Vážně si to jinak nedokážu vysvětlit,” hlesl jsem a tohle téma už pro jistotu ukončil. Nechtěl jsem dělat unáhlené závěry.
Svou pozornost jsem upřel na tu bílou vlčici, která se k nám vetřela. Nevadilo by mi to, kdybych ji znal a byla členkou smečky. Přišla žádat o místo ve smečce, o které ani při příchodu nevěděla. Zajímavé jednání. Ušklíbl jsem se a švihl ocasem. „Tak pro příště,” procedil jsem mezi zuby a už po několikáté si ji prohlédl. Všiml jsem si pár jizev. Podobně poznamenaných vlků jsem už potkal více, takže mi to nepřišlo divné. Vytkl jsem jí schopnost větření a začal ji podezřívat, že není úplně v pořádku. Takový rázný pach smečky přeci musela cítit už z dálky, než vstoupila do lesa. Protočil jsem oči a vděčně se podíval po Neyteri. Konečně se k tomu vyjádřil i někdo jiný než já. „Čich v pořádku mít můžeš, ale teď si představ, že bys narazila na úplně jinou smečku s jinou alfou. Řekl bych, že já jsem ještě tolerantní a pochybuji, že jsou takoví všichni,” řekl jsem rázně a znovu se k ní o krok přiblížil. Cítil jsem, že je nejistá, ačkoliv se snažila vypadat sebevědomě. Nešlo jí to.
Rozhlédl jsem se po lese, jako bych hledal něco, co by mi poradilo. Něco, co by mi připomnělo problémy smečky, i když jsme jich moc neměli. „Teď tu nic akutního není. K vlčatům bych tě stejně nepustil, a abys byla k něčemu dobrá, musíš si nejdřív zasloužit mou důvěru, ale i ostatních členů. Jak jsem řekl, máme tu hodně schopných vlků. Nepotřebujeme další hladové krky,” asi marně jsem se jí snažil vysvětlit, že většinu šancí promrhala.
„Nepleteš se, ale jak to souvisí s tebou?” zastříhal jsem ušima a podezíravě se jí podíval do očí. Nestávalo se často, že by vetřelci věděli název naší smečky. Nechápal jsem tedy, proč se na to ptala. Znovu jsem se dal do pohybu a podruhé ji obešel. Spočinul jsem těsně před ní a tiše zavrčel. „Když už jsi při svém příchodu neudělala dojem, chceš snad po mě, abych ti věřil a vložil do tebe nějaké naděje?” zeptal jsem se a konečně ji dal prostor se vyjádřit.

Neušlo mi, jak se Morfeus zatvářil, když jeho družka zmínila údajně léčivou bylinu. Jeho výraz snad mluvil za vše. Pobaveně jsem se uculil a bouchl ocasem do země. K čemu by mi taky byla. Stejně ulehnu, až se sotva unesu na vlastních nohou. Kam se poděly časy, kdy jsem prospal celý den, trochu jsem svraštil obočí. Nedostatek spánku zřejmě nebyl zrovna dvakrát zdravý, ale vždycky se našlo něco důležitějšího než spánek.
„To věřím. Taky se kolikrát nachodím, když to tu spravuji sám,” podíval jsem se na Morfeuse a lehce se pousmál. Povětšinou jsem hlídkoval osamotě a jen málokdy mi dělal společnost nějaký vlk. Ale povinnosti jsou povinnosti, neměl jsem na vybranou.
Opravdu mě zklamala. Naivně jsem si myslel, že už nikam neodejde. Pěkně jsem se pletl. Odkašlal jsem si, abych aspoň částečně zahnal nával smutku. „Vlastně ano,” odpověděl jsem tiše a zhluboka se nadechl. „Poslední měsíce Tailla tráví mimo les a nevím, co dělá. Strašně mě vytáčí představa, že by měla někoho jiného. Naposledy jsme spolu mluvili právě u tůňky a já si myslel, že se sem vrátí, ale jak tak slyším, zase někam zmizela,” dopověděl jsem. Přitom jsem se díval všude možně, jenom ne na Morfa s Ney. Vážně jsem nechtěl dát najevo svou slabinu.
Donesl se k nám cizí pach a ten mě konečně přivedl do reality. Koutkem oka jsem se podíval po Morfeusovi. „Mnohdy se objeví zčistajasna, ani nevíš odkud přesně,” poznamenal jsem rychle a pobaveně se zazubil. Kdyby jim přišla do tlapek, určitě bych měl o starost méně. Napřímil jsem se a udělal pár kroků směrem k vlčici. Začala se omlouvat a podřízeně sklonila hlavu k zemi. Nepotřebuji si zvyšovat ego na tom, že se členové budou plazit po zemi, jen co mě uvidí, zašklebil jsem se a pokynul k ní hlavou, ať toho nechá. Zrovna tohle jsem opravdu nevyžadoval. Zeptala se, zda bychom ji nechtěli přijmout. Významně jsem si odkašlal. „Nechápu, proč jsi nezůstala na hranicích a nezavyla. Někdo by si tě tam vyzvedl. Ale musím uznat, že máš kuráž. Jen tak se někdo neodváží přiblížit se skupince místních na pár metrů a dát jim příležitost k útoku,” poznamenal jsem. Rozhodně se nejednalo o pochvalu, spíše jsem jí vytkl všechno, co šlo. Jistě že bych neútočil, ale nějak jsem jí pohrozit musel. „Myslím, že schopných vlků tu máme dost,” dodal jsem a pokývl směrem k Neyteri a Morfeusovi. Ti se už při svém příchodu chovali slušně a věcně. Za to na vlčici to přišlo až teď. „Nepotřebuji ve smečce vlka, který má evidentně problémy s tím nejzákladnějším – s čenichem.”

Zaskočil jsem je, ale v jejich pozici bych reagoval stejně. Jen mě trochu rozhodila poznámka Neyteri. Jako by se mě ani nelekla. „Taková další alfa v okolí určitě není,” řekl jsem ironicky a pořád trochu zahanbeně. Tohle asi nebyla pochvala či kompliment. Už jen to slovo vymítač znělo docela hrozivě. A já takový opravdu nebyl. Zastříhal jsem ušima a podíval se po Morfeusovi, který se mi omluvil za vyrušení. Neměl jsem jim to za zlé, vždyť mě museli vzbudit, když mi něco chtěli. Mohli by tu čekat další hodiny, než bych se sám probral. „Dobře. Děkuji vám, vážně jste mi ušetřili spoustu času,” usmál jsem se na oba dva. Ač to bylo vůči mému postavení špatné, teď jsem opravdu neměl náladu kontrolovat hranice území. Nad mátou jsem se trochu zakřenil. „Pokud vím, takovou rostlinu jsem ještě neochutnal. Vůbec se v tomhle oboru nevyznám. Snad to už bude dobré, ale kdyby ne, dám ti vědět,” slušně jsem její nabídku odmítl. No vážně, kde tu chce shánět mátu? Nechtěl jsem ji přeci hnát až na druhý konec Gallirei jen proto, aby mi našla tu zázračnou rostlinku, která mi na mě ve finále nefungovala.
„Ano, patří k nám krátce,” odpověděl jsem na jeho dotaz a myšlenkami se vrátil k předchozí části dialogu. Nikde nikdo nebyl, to znamená... trochu ve mně hrklo a možná to bylo patrné. „Vážně jste u tůňky nikoho nepotkali? Opravdu nikoho?” zeptal jsem se o něco důrazněji tak, aby si rozmyslel, co mi odpoví. Nemusel vědět, na co narážím, ale zrovna tuhle informaci jsem potřeboval vědět. Pokud by tam skutečně nikdo nebyl, znamenalo by to, že zase zmizela na dobu neurčitou? Copak si neuvědomovala, jak mě tím trápí? Neyteri se pro změnu zeptala se na Coffina. „Asi až nepřirozeně dobře. Běhat evidentně může a asi ho nějaká spálenina netrápí. Jsem jen zvědavý, v jakém stavu se vrátí tentokrát,” odpověděl jsem a uraženě se zamračil. Ani mi neřekl, kam jde. Zásadní chyba, synku.
Vážně se mi takové povídání zamlouvalo, ale vesmír byl proti. Automaticky jsem se zamračil a postavil se na všechny čtyři, abych působil mohutněji. Zimní srst tomu jen napomáhala. Mezi stromy se objevila úplně obyčejná bílá vlčice. Neznal jsem ji. „Jsi na území smečky a ty se ptáš, zda rušíš?” odpověděl jsem hlubokým a temným hlasem. Už takhle jsem nebyl v dobrém rozpoložení. S jejím příchodem jsem se už tuplem neuklidnil. „No, a aby ses dočkala odpovědi – Ano, rušíš,” dodal jsem a pomalu k ní vykročil. Tohle určitě nebude mít dlouhé trvání. Propaloval jsem ji pohledem a úmorně pomalu ji obešel. „Doufám, že jenom procházíš,” poznamenal jsem a spočinul zasena tom samém místě jako předtím.

Ze spaní jsem několikrát zavrčel a zacukal sebou. Mé chování odpovídalo snu, který se mi zdál. Nebyl zrovna pěkný a akorát se ve mně střádal vztek. Vážně jsem nespal tak dlouho, jak bylo plánováno. Kdybych nebyl vyrušen, určitě prospím celý následující den. Kvalitní spánek jsem totiž nutně potřeboval. Někde v dálce jsem slyšel hlas, který nebyl tak roztomilý a sladký. Takový jsem slyšet nepotřeboval. Následně do mě i kdosi šťouchl, a to ten dotyčný neměl dělat.
„Roztrhám tě na cucky a pak tě chodím šakalům jako hlavní chod!” zavrčel jsem na jeden nádech a přitom se rychle dostal z klubíčka. Srst na zádech se mi naježila a v očích plápolal ohníček zuřivosti. V bojovném postoji jsem vydržel docela úctyhodnou chvíli. Přede mnou byla jen tmavá mlha, která mi neumožňovala vyhodnocení situace, popřípadě další útok. Jenže potom jsem zaostřil na vlky před sebou a uvědomil si, že ani jeden z nich není postranní nápadník mé družky. Ou, trapas jak stehno! rychle jsem se posadil a rozpačitě se usmál. „Omlouvám se, asi jsem trochu přetažený,” pravil jsem a sklopil zraky k zemi. Tohle se opravdu nemělo stát. Ucítil jsem živý pach Naomi, který se ale táhl pryč z území. Zajímavé, že mi ani nepřišla říct, kam vlastně jde. Tohle ona obvykle dělávala.
Po hodné chvíli ticha jsem se znovu obrátil na Morfeuse a Neyteri, kteří museli být z mého chování vykolejení. „Ehm... Chtěli jste mi něco?” zeptal jsem se už normálním tónem hlasu. Už jsem se pomalu vracel do svého obvyklého chování. Uvědomil jsem si, že šli na obchůzku po lese, takže mi možná přišli říct, jak pochodili. Na území lesa jsem žádného vetřelce necítil, ale o tůňku jsem se zatím nezajímal. Té jsem se z určitého důvodu vyhýbal obloukem. Coffin se do lesa nevrátil, ale co jsem mohl čekat?

// Jeskyně Burūberī

Ze temného stínu jeskyně jsem vyběhl poněkud splašeně a zbrkle. Kdyby někdo stál před vchodem, už dávno by byl na zemi. Venku nebylo o moc jasnější světlo, ale aspoň jsem neměl pocit, že se ke mně ty studené stěny sunou a uzavírají mě do malého prostoru. Ještě jednou jsem naštvaně zavrčel a svůj krok ještě více natáhl. Nehleděl jsem na nějaké nerovnosti terénu, a to se mi nevyplatilo. Za chvilku jsem zůstal ležet celý zkroucený v jednom větším borůvčí. Malé kořínky mi podrazily nohy. Nevěřil bych, že i příroda je proti mně.
Naštěstí jsem si uvědomil, že bych během za ním akorát ztratil čas. Až se znovu vrátíš, nebudu se o tebe starat, ty nevděčníku! zavrčel jsem a vzteky se postavil na všechny čtyři nohy. Znovu jsem se vydal zpátky k tůňce. Pomalu jsem se coural a zadní nohy téměř vůbec nezvedal. Podlehl jsem afektu, ale rozčarování ze mě neopadlo. I kdyby se vrátil v polomrtvém stavu, nenechal bych ho jen tak ležet. Byl to můj jediný syn. Nechtěl jsem přijít i o něj. Whiskey je mrtvý, řekl to sám Život. Proč na něj nezapomeneš? dobíralo si mě podvědomí. Copak lze zapomenout na někoho, kdo tvořil mou blízkou rodinu?
Naprosto zlomeně jsem si lehl k tůňce a schoulil se o klubíčka tak, že mi nebyla vidět tvář. Až teď mi došlo, že jsem tu sám. Všichni někam odešli a měl jsem les pro sebe. Bohužel. Nikdy nenechávejte svou alfu o samotě, má pak dost divný proud myšlenek. A většinu tvořily ty špatné a pesimistické. Evidentně jsem se ještě pořád nesrovnal s tím, že už mám jenom jednoho syna, má partnerka na mě kašle a kdo ví, jestli nemá jiného, když je doma tak málo. Nejdřív bych rozpáral jeho, a pak ji! znovu jsem zlobně zavrčel. Nikdo mě nemohl slyšet, v lese bylo pusto prázdno. V hlavě mi projelo ještě několik docela hnusných komentářů, ale nakonec jsem teskně zakňučel. Únava byla stále veliká, takže jsem za pár minut usnul vyčerpáním. Jen tak mě nikdo nevzbudí.

Zdravím, Borůvky!
Dovolím si jedno sdělení z alfácké strany. Po X měsících naší existence se konečně uskutečnilo první povyšování.
Ráda bych pogratulovala novým gammám Coffinovi a Vločce, a dále deltám Morfeusovi a Neyteri. Společně s vyšším příčkami jsem rozdala i funkce, kterých je mnohem více. Jmenovitě gratuluji Coffinovi a Morfeusovi jako ochráncům, Vločce a Sayapovi jako lovcům, Neyteri jako pečovateli a Haruhi jako učiteli :) Snad je na vaší straně aspoň špetka spokojenosti. Další instrukce vám dá Storm už herně – informace především pro ochránce a lovce, ke kterým mám ještě pár poznámek.
Zároveň odkazuji na Cernunův článek ohledně zvednutí vrozených dovedností. Asi se s tím obraťte na Neona, až si najdete čas. Je to vaše věc, vyřizovat ji za vás nebudu, to byste po mě chtěli moc :D
Pak bych ráda přivítala Lexiett jako právoplatnou členku smečky (formalita je formalita). A ještě bych se chtěla obrátit na vlčata, zda plánují ve smečce zůstat i po dostání dospělého vzhledu. Abych s vámi (ne)mohla počítat.

Storm

Ztěžka jsem vydechl a ponořil se do toho ticha, které panovalo jeskyní. Lexiett se někam ztratila a já tu s Coffinem zůstal sám. Mě to samozřejmě nevadilo, jenom mě všechno nutilo do spánku. Mé tělo už nějaký ten odpočinek potřebovalo, ale rozhodně ne teď, když jsem držel hlídku nad synem, aby se jenom rána nějak nezanítila a nezhoršila se. To bych potom musel volat Neyteri a nechtěl jsem ji a jejího partnera rušit. Na vlastní kůži jsem znal, jak je to nepříjemné.
Od tvrdého spánku mě nedělil moc velký kus, ale zaregistroval jsem pohyb. Prudce jsem otevřel oči a podíval se po flekatém vlkovi, který chtěl odejít. Na zadní nohu evidentně normálně došlapoval, ale stejně mi to bylo proti srsti. Minimálně další dva týdny by měl být v klidu, aby se mu spálenina nezhoršila. Můj mozek nepobíral, jak se mohla takhle rychle vyléčit. „A... A kam chceš jít?” houkl jsem za ním a nemotorně se postavil. Po téměř omdlévajícím vlkovi toho moc nechtějte. Kolem Borůvkáče, takže to může jít prakticky kamkoliv, ušklíbl jsem se. Řek a jezer tu bylo dost. Mahtaë, Midiam, Velké vlčí jezero a mohl bych ještě pokračoval. Nevěděl jsem, jestli mu to překazit, nebo ho nechat jít. Jenže o něj jsem si opravdu dělal starosti. Nehodlám přeci přijít o jediného živého syna!
Moc dlouho jsem tedy nečekal a rozeběhl se ven. Díry v zemi jsem přeskočil, i když gravitace mě zlomyslně táhla k zemi. „Coffine, ty mě jednou zabiješ,” postěžoval jsem si nahlas a z mé tlam se vydralo tlumené zavrčení.

// Borůvkový les

Teď jsem měl opravdu trochu výčitky svědomí. Nikdy jsem se nad nikým nepovyšoval, natožpak nad členem své smečky, rodiny. Trochu jsem se otřásl a ještě jednou si za ta slova vyhuboval. Byl jsem si jistý, že něco tak nehorázně hnusného už nikdy nevypustím z tlamy. Podíval jsem se na spícího Coffina a lehce se uculil. Vypadal už podstatně lépe. Spánkem určitě nabíral další energii. Cítil jsem, že se tu Lexi necítí zrovna ve své kůži. V tuhle chvíli jsem svou citlivou magii nenáviděl, ale díky ní jsem zároveň věděl to, co ostatní ne. Už od jejího příchodu jsem jí bral jako součást něčeho, co v lese nesmí chybět. Narodila se tu a tak jsem se jí zeptal, jestli tu chce s námi zůstat. Mě by to jenom potěšilo a Tailla určitě nebude proti. Její kamenný výraz téměř neznatelně povolil a ona mou nabídku přijala. „Neděkuj. Je to pro mě samozřejmost,” usmál jsem se a nadšeně zavrtěl ocasem.
Hlavu jsem obrátil směrem ke Coffinovi, který se na chviličku probral. Souhlasně jsem přikývl na slova Lexiett. Bylo tu až hrobové ticho, což mi jenom vyhovovalo. Aspoň na chvilku jsem neměl vymluvenou díru do hlavy. „Jak se cítíš?” broukl jsem směrem k němu šeptem. Očekával jsem ale kladnou odpověď. Záporná nepřipadala v úvahu. Vydechl jsem a položil hlavu na packy. Víčka mi pomalu klesala. Byl jsem opravdu unavený, ale ještě pořád jsem vnímal. Ticho panovalo v celé jeskyni, když pomineme to Coffinovo mrmlání. Nad ním jsem se musel uculit. Bylo to docela legrační a roztomilé. Ještě nikdy jsem neslyšel vlka mluvit ze spaní, a že jsem toho zažil hodně.
Zhluboka jsem se nadechl a podíval se Lexi. „Dobře. Dávej na sebe pozor,” řekl jsem jí vřelým hlasem a pousmál se. Packy mi držely stále těžší hlavu, ale ještě pořád jsem musel zůstat vzhůru. Coffinovo zranění mě pořád tížilo na srdci a neodpustil bych si, kdyby se v době mého spánku cokoliv stalo. Jak jemu, tak celé smečce. Má drahá polovička vyspávala u Ovocné tůně a mě by taky neuškodil krátký šlofík. Kdykoliv jindy, jen ne teď! přímo jsem nutil, ale únava stejně částečně vítězila.

Byl jsem rád za trochu soukromí, i když mi Morf s Ney vůbec nevadili. Můj tep se pořád nepohyboval kolem normálu, protože jsem byl pořád ještě trochu vystresovaný. Oblízl jsem si čenich a udělal si pohodlí na studené zemi. Doufám, že se tu nepotuluje nějaký nezvaný host, ušklíbl jsem se a vzpomněl si na Leighton a ještě jednu vlčici, která nás též navštívila se stejným důvodem. V lese nás bylo opravdu dost a nějaké cizí vlčice jsem opravdu neuvítal.
Coffin cosi zamumlal a následně usnul. Usmál jsem se. Já bych v takovém stavu určitě nezabral, takže jsem jej docela obdivoval. Podíval jsem se na Lexiett a následně se trochu zamračil. „Když to řeknu hnusně, nikdo mi nic nemůže. A když to řeknu ještě hnusněji, mé slovo má větší hodnotu než stížnosti kohokoli jiného,” vysvětlil jsem tišším hlasem, abych Coffa náhodou nevzbudil. Chtěl jsem, aby se pořádně prospal a nabral energii. Jedině Tailla mohla protestovat a já bych na ni bral ohled. Nerad jsem se nad ostatní povyšoval, takže jsem se u toho šklebil, jako bych právě snědl citron. Ke mě tohle chování nesedělo. „A co se týče hladových krků... Nebylo to mířeno na tebe. Myslel jsem cizí vlky, kteří se tu zjevují pořád relativně často,” dodal jsem rychle a mírně s usmál. Pochopila mě špatně. Na ni jsem opravdu nenarážel.
„Když už jsme u toho, chtěla bys zůstat jako člen smečky? Jsi tu doma,” zeptal jsem se a hodil po ní zvídavý pohled. Chtěl jsem znát odpověď, protože takhle bych se vyhnul všetečným otázkám ostatních členů. Samozřejmě jsem jí nechtěl přesvědčovat a nutit ji, ale byl jsem si jistý, že i má drahá polovička by nebyla proti. Podíval jsem se na Coffinovu zraněnou nohu a zkontroloval led. Pomalu se začal roztékat, takže jsem jej znovu lehce zmrazil. Jen ať tam ještě chvilku vydrží.

// Ano, je to změna. Po domluvě s Neonem byly všechny odměny sraženy na polovinu. Omlouvám se za zmatky, ale většina už o tom věděla :) - výhoda skupinového Skypu

Jeskyní zavládlo ticho. Já se snažil moc nekoukat na to zranění, protože pak bych na něj blbě zíral, a to jsem nechtěl. Coffin by to nemusel brát zrovna dobře. Abych řekl pravdu, docela se mi z toho pohledu zvedal žaludek. Už jsem se trochu uklidnil a zaujal místo u studené stěny. Když se mnou dokáže hovořit pomocí myšlenek, znamená to, že objevil svou vrozenou magii, vrátil jsem se k nedávné události, kdy mi na otázku neodpověděl nahlas, ale přesto jsem slyšel jeho hlas. Potěšilo mě, že ji zdědil po mě, protože takhle jsem mu mohl s čímkoli poradit. S ohněm bych si opravdu neporadil a byl bych určitě zmatený.
Z přemýšlení mě vytrhla Lexiett. „Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Vždyť víš, že já bych tě odsud nevyhnal. A zvlášť ne do takového počasí,” odpověděl jsem a mile se usmál. A to jsem si myslel, že v tomhle jsem opravdu dost průhledný. Své kamarády bych nikdy odnikud nevyhodil. I Saviora jsem tu nechal přespat, ale ten se vytratil sám, aniž by se rozloučil. Měl jsem u něj nedořešenou věc. Lehl jsem si na studenou zem a spokojeně zavrněl. Podíval jsem se po Morfeusovi a Ney. Prý se půjdou podívat ven a kdyby se cokoliv dělo, mám na ně zavolat. Přikývl jsem. „Když někoho najdete na našem území, vyprovoďte ho pryč. Nepotřebujeme další hladové krky,” ještě jsem k nim stihl promluvit, než zmizeli venku. Opravdu mě těšilo, že se představili v tak dobrém světle. Že by někdo, komu můžu více věřit?
A jestli najdete Taillu, vezměte ji sebou, doplnil jsem se v myšlenkách, ale tohle jsem jim samozřejmě nemohl nařídit. Svou partnerku jsem znal moc dobře a mrzelo mě, že se vždycky někde zašije a měsíc se neukáže. Odkašlal jsem si a položil si hlavu na packy. „Kdyby tě to zase začalo bolet, řekni. Já se o to postarám, popřípadě zavolám Neyteri,” řekl jsem Coffinovi a vykouzlil prosebný úsměv. Co kdyby ho napadlo mlčet, kdyby mu rána znovu hicovala? To by pak bylo spíše horší než lepší. Zbytek otázek jsem mu chtěl položit, až se dostane z toho nejhoršího. Nemohl jsem na něj tlačit, ale žádal jsem nějaké další informace. Nemohl se mi přeci divit.
„Můžu pro vás udělat ještě něco jiného?” zeptal jsem se obou. V určitých situacích bych se nejraději rozkrájel, jen abych byl užitečný. A zrovna teď jsem si připadal strašně zbytečný a mé schopnosti nebyly plně využity.