Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To je ovšem opravdu nemilá zpráva. Nechci, aby se jí stalo ještě něco horšího, pomyslel jsem si. Měli jsme další starost navíc, ale zdraví členů bylo mnohem důležitější než ulovená kořist! „Vidím, že jsi opravdu všímavý,” pochválil jsem svého syna a lehce se pousmál. Teď jsem ale neměl náladu na rozdávání úsměvů. Ohlédl jsem se za naši skupinku, jestli tam tu nešťastnici neuvidím. Nebyla po ní ani stopa, ale však ona se určitě ukáže, nebo dá o sobě jakkoliv jinak vědět.
Když jsem zastavil a vybídl zbytek lovců, aby se mezi sebou poradili, měl jsem chvilku čas na rozjímání. Kromě losího stáda tu bylo cítit i nějaké daňčí, které už bylo dávno pryč. Zřejmě se jen přesouvalo z jedné strany Gallirei na druhou. Neodpustil jsem si vzpomínku na to, jak moc je Tailla miluje. Povzdechl jsem si a znovu se podíval na smečku. Snažil jsem se zorientovat v jejich návrzích a vizuálně si představit jejich rozpoložení kolem losa. Zatím to vypadalo opravdu dobře. „Mám já ale schopnou smečku,” pochválil jsem je a zářivě se usmál. Třeba mi to jednou oplatí.
Odkašlal jsem si a tentokrát slýchával reakce na návrh o komunikaci pomocí myšlenek. „Ale přijímat vštípené vzkazy můžeš, ne? Jen na ně nezareaguješ,” pověděl jsem směrem k Tavarillëmu a pousmál se. Podle jeho slov neovládal svou vrozenou magii na jedničku. „Stejně si myslím, že se obejdeme bez nějaké domluvy během práce, ale vlk nikdy neví. Kdyby se cokoliv dělo, křičte,” dodal jsem tentokrát ke všem vlkům. Překvapivě jsem ještě pořád zůstával klidný. Hromadné lovy jsme pořádali s Aranel a zbytkem původní Borůvkové smečky docela často, i když pravda, že ne v takovém počtu.
Vločka se nabídla jako záloha místo Lexiett. Rozpačitě jsem se podíval směrem k lesu. Nikde tam nebyla. „Kdyby byla nouze a ty se na to budeš cítit, nebudu tě přesvědčovat o opaku,” spiklenecky jsem na ni mrkl a pousmál se. „S Morfem bychom to ve dvou zvládli,” dodal jsem a podíval se po zmíněném vlkovi. Čekal jsem, že na mou poznámku přitaká. Byl to statný vlk, určitě jsem v něm mohl čekat oporu.
Za chvilku se Lexi objevila. Přejel jsem ji pohledem a vykročil k ní. „Jak se cítíš? Bolí to hodně?” zeptal jsem se s pohledem upřeným do jejích očí. Na mě si jen tak nepřišla. Měl jsem magii emocí, cítil jsem, že není tak úplně v pořádku. Kdo by taky byl, kdyby pomalu kulhal. „Jestli se na to necítíš, ve dvou na zálohu stačíme, snad. Nechci tě cestou zpátky nést na zádech,” řekl jsem ještě a pousmál se.
„Myslím, že se už pomalu můžeme vydat na místo. Obkličte stádo do kruhu a pamatujte na to, co jsem vám říkal,” zavelel jsem k začátku lovu. Nebo spíše k důkladné přípravě, abych byl přesný. Ještě jsem chtěl počkat, jak se Lexi rozhodne. Já bych je lehce doběhl a na mě to obkličování nezáleželo – nebyl jsem jeho součástí.

// Borůvkový les

Nikdo nic nenamítal, takže jsem se mohl vydat k místu konání plánovaného lovu. Podklad byl docela pevný a zatím se žádné bahno neukazovalo. Pro nás to byla jen výhoda. Podíval jsem se za sebe. Coffin s Vločkou běželi vedle sebe a zbytek tak nějak roztroušeně za nimi. Jen Lexiett jsem nezahlédl. Zamračil jsem se a trochu zpomalil, abych se dostal k boku mého syna. „Lexi se někde sekla, nebo si to rozmyslela?” prohodil jsem k němu. Pokud by zůstala v lese, záloha by přišla o jednoho vlka. Krátce jsem se podíval po Morfeusovi a zhodnotil případné měnění skupin. Nechci je zmást, takže to nechám tak, jak jsem řekl. Dva na zálohu stačíme, odfrkl jsem si. Stejně jsme se do lovu nemohli pustit hned a kdo ví, třeba nás stihne doběhnout.
Když jsme dorazili na místo, zastavil jsem. V dálce jsem zahlédl losí stádo a mlsně si olízl čenich. „Taktiku znáte, před případným nebezpečím jsem vás taky varoval,” řekl jsem a nemohl si vzpomenout, co jsem to vlastně chtěl. Ještě něco jsem chtěl pronést. Určitě něco strašně důležitého, když jsem to právě zapomněl. Odkašlal jsem si a volně navázal na předchozí větu: „Myslím, že už není co vysvětlovat. Jen se mezi sebou dohodněte, na jakou část losa budete útočit. Chceme dosáhnout toho, aby na něj z každé strany někdo útočil a on neměl cesty k úniku. Nerad bych viděl nějaké zmatky. A pamatujte, musíte spolupracovat a vnímat ostatní lovce.” Většina se asi moc neznala, a tak to pro ně bude těžší. Byl jsem zvědavý, jak se pohodnou.
Ještě jednou jsem se zadíval směrem k lesu. Lexiett jsem neviděl. Trochu mě to znervózňovalo. Bylo nás sice dost, ale spíše mě mrzelo, že ji neuvidím v akci. Stádo losů bylo docela velké a měli jsme větší šanci, že se mezi nimi najde slabší jedinec. Nemohou být všichni silní a zdraví. „Během lovu asi budeme komunikovat pomocí myšlenek, kdo tedy má tu možnost. Kdybychom na sebe křičeli, nebylo by to moc efektivní,” poznamenal jsem a rozhlédl se po ostatních. Věděl jsem o Coffinovi, Morfeusovi a Tavarillëovi, ale u něj jsem si nebyl jistý, jak dobře svou magii ovládal.

// Lexi po týdnu přeskakuji. Nechci zdržovat.

Podíval jsem se po vlcích a zhodnotil situaci. Byl jsem zvědavý především na ty, které jsem ještě lovit neviděl. Určitě něco umí. To by se přeci nehlásili do čelní skupiny, zhluboka jsem se nadechl a vyčkával, jestli se najdou nějaké dotazy, reklamace a připomínky. Zřejmě jsem všechno vysvětlil dobře a srozumitelně, protože si nikdo nestěžoval a neobracel se na mě s dotazem. Ty banální věci o bezpečnosti už jistě všichni věděli, ale stejně jsem si je neodpustil. Co kdyby se přeci jen našel někdo, kdo v lovu nebyl tak zběhlý?
Neznatelně jsem přikývl, když se mi do hlavy přikradla Coffinova odpověď. Vážně rád bych mu věřil, ale vždyť ještě před pár dny nemohl pořádně chodit a vypadal jako nemrtvý. Zvládne to. Však má být po kom šikovný a silný, tímhle jsem celý myšlenkový pochod zastavil. Už několikrát ukázal, že není slaboch, který by si dělal hlavu z prkotin. A i s nějakou spáleninou si nedělal starosti. Pokud s ní dokázal chodit a běhat, proč by nemohl zkusit lovit?
Podíval jsem se po Morfeusovi a souhlasně přikývl. „Myslím, že bychom mohli vyrazit. Pokud už nikdo nemá dotaz...” hlesl jsem a podíval se po všech. Většina mlčela a čekala na mé pokyny. Zvedl jsem se ze země a elegantně obešel skupinku, abych zůstal stát čelem k cíli. „Tak fajn, vyrážíme. Zbytek si vysvětlíme na místě,” zahlásil jsem a svižnějším klusem vyrazil kupředu. Bylo mi docela jedno, jak se za mnou seřadí. Až dorazíme na určené místo, stejně se zase přeskládáme. Podíval jsem se na oblohu. Lehce poprchávalo a na otevřeném prostranství se mohlo tvořit bahno. Jestli budeme lovit v rozmočeném terénu, bude to docela obtížné. Zvlášť pro někoho, kdo bahno vážně nenávidí, ušklíbl jsem se a naposledy se rozhlédl, jestli mě všichni následují. Nešli jsme na neznámé místo a určitě by tam trefili i beze mě. V teritoriu smečky zůstala Naomi s Astonem, takže les nebyl úplně prázdný.

// Východní Galtavar

// Omlouvám se za zdržování, teď už to bude v pohodě

// I já jsem marod, takže s mou odpovědí počítejte maximálně ve středu. To mi snad prášky zaberou.

Sešlo se nás tu opravdu dost. Nečekal jsem, že tolik vlků zareaguje na mé vytí. Tak nakonec jsem přeci jen dostal nějakou zpětnou vazbu. Oblízl jsem si čenich a zadíval se na přítomné. Snažil jsem se každého poslouchat, aby mi nic neušlo. Otočil jsem se ke Coffinovi a starostlivě si ho prohlédl. Chodit mohl, ale vydržel by běžet v dost rychlém tempu? Krátce jsem se zamračil. „Kdyby tě to začalo v průběhu lovu bolet, vykašli se na něj. Nestál by ti za další zranění. Je nás dost, něco bychom ulovili tak i tak,” vyslal jsem Coffinovi svůj vzkaz. Nechtěl jsem to řešit nahlas, ale nějaké upozornění bylo třeba. Vůbec jsem ho nepodceňoval, ale měl jsem o něj starost. Kdyby se mu spálenina zázrakem nevyléčila, ještě teď by nemohl normálně chodit. Zranění se mohlo kdykoliv ozvat.
Vlci se mi pomalu začali hlásit do skupinek. Nikdo neměl žádné otázky, což jsem jen uvítal. Helena a Neyteri. Vždyť je to skoro jedno a to samé, zazubil jsem se. Coffin se přede mnou spletl už jednou, ale teď mě to ještě více pobavilo. Aspoň že se Neyteri nějak neurazila. Vlastně jsem ho chápal. Tolik jmen si zapamatovat, to byl nadvlčí úkol. Byl jsem rád, že většina si řekla, jakou úlohu chce mít. A s těmi zbylými jsme si musel poradit sám.
Já, Coffin, Neyteri, Morfeus, Vločka, Tavarillë, Lexiett, když jsem si tak procházel všechny přítomné, zjistil jsem, že je nás opravdu dost. „První skupinku budou tvořit Coffin, Vločka, Neyteri a Tavarillë. A záloha je snad jasná,” rozdělil jsem funkce a zhluboka se nadechl. Určitě jsem měl na srdci i něco dalšího. „Pokud nebudete moci, vybočte z trasy tak, aby vás mohl nahradit jeden ze zálohy. Až los vyčerpáním padne na zem, ten nejbližší vlk mu prokousne krční tepnu, ale to už snad všichni znáte,” dodal jsem a živě si celý lov představoval. Doufal jsem, že lov bude probíhat v klidu a nikdo se nezraní. To by bylo nemilé.
„Ještě vás na něco upozorním. Dávejte si pozor na jeho zadní nohy a paroží, pokud půjde o slabšího samce. Nezdají se, ale jsou docela zákeřní,” raději jsem zmínil i úplně banální věc. Nebyl jsem si přesně jistý, zda se mezi námi neobjeví nějaký nováček, nebo nezkušený vlk. Následné odtáhnutí losa zpátky do lesa jsem snad nemusel zmiňovat. Nemohli jsme hodovat mimo území smečky, to bylo nad slunce jasné. „Kdyby se kdokoliv z vás zranil, na nějakou zvěř se vykašlete. Je nás dost, kdybychom přišli o jednoho lovce, stejně zvěř skolíme. Zkrátka zbytečně nehazardujte se svým zdravím,” dodal jsem a na všechny se ještě jednou podíval. I takový kopanec dokázal být dost nepříjemný.

Zatím to nevypadalo, že by se sem hrnul nějaký dav vlků. Při nejhorším bychom něco skolili ve dvou. Pohlédl jsem na skupinku vlků a přemýšlel nad konkrétním cílem. Vločka mi sdělila, že se nic zajímavého nestalo. Aspoň že tak. Neměl jsem v hlavě další záležitosti. Společný lov mi bohatě stačil. Zabral totiž celou mou kapacitu. „Nečtu, ale bylo by to pro mě přirozené,” řekl jsem tajemně a lehce se ušklíbl. Svou vrozenou magii jsem opravdu nevyužíval a nezneužíval. Členům smečky bych se v hlavě nikdy nehrabal. Po chvilce jsem se zářivě zazubil na bílou vlčici a švihl ocasem. „Takže s tebou můžu počítat, že?” pozvedl jsem obočí a lehce do ní šťouchl čenichem. Takové rychlé, hyperaktivní nohy se nám budou hodit.
Přidala se i Neyteri, a to už jsme byli čtyři. V takovém počtu bychom zvládli všelicos. Podíval jsem se na Coffinovu zadní nohu. Říkal mi, že už je v pořádku, ale stejně jsem pozapomněl, že ještě před pár dny byl úplně vyřazen z provozu. Věřil jsem mu a doufal, že mi nelhal. Kdyby nám na lovu nestačil, určitě bych ho dál nenutil. To by ta rána mohla znovu obživnout. Uši jsem natočil k Morfeusovi a se spokojeným úsměvem pokývl hlavou. Takový zájem jsem zprvu nečekal.
Ucítil jsem další známé pachy. Takže ho snad ve zdraví našel, pomyslel jsem si a podíval se mezi stromy, kde se pohyboval načervenalý kožich Sayapa. Když k nám přišli, pokývl jsem k nim hlavou a lehce se usmál. Byl jsem koneckonců rád, že vlčeti se nic nestalo. Odpočinek určitě potřebovalo a otec chtěl být s ním, takže s dalším lovcem jsem nemohl počítat.
„Asi se přemístíme na Galtavar. Tam je docela často cítit losí stádo, tak snad budeme mít štěstí,” odpověděl jsem Morfovi a pokývl směrem ven z lesa. Někam k Ovocné tůňce, odkud jsme přišli s Coffinem. Z úkrytu se vzápětí vynořil Tavarillë. Tak proto jsem jej neviděl, ale jeho pach tu byl. Přeměřil jsem si ho pohledem a přikývl. Teď už nás bylo dost, takže jsme se mohli pustit do práce.
Všechny přítomné vlky jsem přejel pohledem a narovnal se. „Měli bychom si rozdělit role, abychom to neřešili na místě a nevyplašili zvěř. Stádo obklíčíme a já se vydám do středu toho pomyslného kruhu, směrem ke zvěři. Vyvolám paniku, zvěř se dá do pohybu a z toho už poznáme nějaký slabší kus. Po něm půjdeme. Nebudeme plýtvat energii nad mladou, zdravou zvěří. Naši kořist budeme štvát. Když vlci vepředu budou zpomalovat, zastoupí je někdo za nimi, abychom udržovali rychlé tempo,” do vysvětlování jsem se docela zažral. Mezitím přišla Lexiett a naklonila se směrem ke Coffinovi. Pousmál jsem se a obrátil se na zbytek lovců. „Máte nějaké otázky? Zároveň bych vás potřeboval rozdělit na ty, kteří budou štvát zvěř jako první a zálohu, kterou určitě využijeme. Kdo se tedy hlásí?” dodal jsem. Snad si aspoň dokázali představit, jak to myslím.

// Ovocná tůň

Ty jsi mi prospěšný vždycky, jen o tom nevíš, krátce jsem se pousmál a neznatelně přikývl. Právě on mě držel nad vodou, když má partnerka nebyla k nalezení. Prakticky byl jediný z mé přímé rodiny, se kterým jsem se vídal. Whiskeyho jsem už bohužel nemohl počítat a Naomi byla má nevlastní dcerka. Za tu jsem byl samozřejmě rád, ale pořád jsem dával přednosti jemu před ní.
Míjel jsem skalnatý průchod a o něco málo zrychlil. Počasí bylo pořád krásné a na sluníčko mohlo být o něco tepleji než tady. Cestou jsem přemýšlel, kam bychom na lov vyrazili. Tady v lese jsme na podzim potkali divočáka, ale teď jsem žádného necítil. Zima je zřejmě odradila a vrátí se zase na jaře, až začnou růst borůvky. Podle pachů jsem poznal, že Sayap byl ještě pořád pryč, ale za to se vrátil Tavarillë. Každopádně na lov nás bylo opravdu dost. U jednoho stromu jsem zastavil a hlasitě zavyl. Určitě to museli slyšet všichni. Nebylo to obyčejné vytí, svolával jsem smečku. Ten, kdo chce, určitě přijde. Zamířil jsem ke skupince, která mě zajímala asi nejvíce.
Už zdálky jsem poznal, že Naomi s Astonem se od ostatních odpojili a určitě se nepohybovali daleko. Oblízl jsem si čenich a zakotvil vedle Vločky. Rychle jsem se ohlédl na Coffina a když se i on připojil k naší skupince, pomalu jsem se nadechl. „Doufám, že se po dobu naší nepřítomnosti nestalo nic zajímavého, o čem bychom měli vědět,” nadhodil jsem pro začátek a na všechny se podíval. „Sayap se nakonec vydal pryč sám? Byl asi trochu vzteklý, že?” dodal jsem a lehce se zašklebil. Magie emocí přeci nikdy nemůže lhát. Vycítím pocity ostatních a u něj opravdu nešly přeslechnout. Třeba jsem k tomu i přispěl já svým úšklebkem. Pardon, ale já nikdy takové problémy neměl. Žil jsem totiž v domnění, že vlčata se mnou byla ráda.
„Co byste řekli na společný lov? Počasí se snad konečně umoudřilo a na vedlejším území se určitě najde nějaké stádo vysoké,” navrhl jsem a znovu se po všech podíval. S Coffinem jsem počítal a Vločce jsem o něčem takovém říkal v nedávné minulosti, tak snad i s ní budu moct počítat. Pokud se ještě někdo přižene se zájmem, rozhodně bych nebyl proti. Ba naopak. Konečně bych měl pocit, že je aspoň nějaký zájem z jejich strany. Já se vždycky snažil, ale naposledy mi smečka nevyšla vstříc. To mě docela naštvalo a doufal jsem, že se něco takového nebude opakovat i nyní.

Souhlasně jsem pokýval hlavou. Byl to opravdu sympatický vlk, ale ještě jsem mu zdaleka nevěřil. Uvidíme, jak se projeví dál. „Aspoň vyváží tu Vloččinu hyperaktivitu. Ta totiž vydá hned za tři vlky,” zazubil jsem se a vzpomněl si na náš poslední rozhovor. Nikdy bych nevěřil, že se z ní vyklube rozumná vlčice, která umí přemýšlet i nad něčím jiným než nad zábavou. Oblízl jsem si čenich a krátce se rozhlédl kolem tůňky. Čerstvý pach naší smečky šel cítit snad až k řece Mahtaë, takže se sem určitě žádní cizí vlci nevydají. Pokud mají čichové smysly v pořádku, neodpustil jsem si mírnou poznámku na účet Winter.
Coffin začal hádat jméno Morfeusovy partnerky. Pobaveně jsem se uculil a bouchl ocasem do země. „Je to Neyteri. Myslím, že se ti nepředstavila,” opravil jsem svého synka a přeměřil si ho pohledem. Potom jsem se zvedl ze země a podíval se na oblohu. Počasí se nakonec stejně umoudřilo a vypadalo mnohem lépe než včera. Že by konečně skončila zima? Byl bych jen rád, protože na jaře bylo všechno hezčí a plné života.
Zastříhal jsem ušima a lišácky se usmál. „Jistě že něco plánuji. Máme už poměrně velké území a když tu má drahá polovička není, nechci na něj být sám. To bych asi opravdu nezvládl. Takže už mám pár vlků vytipováno na povyšování,” řekl jsem s tajemným výrazem. Takovou informaci bych neřekl nikomu předem, ale u Coffina jsem udělal výjimku, jako vždycky. Přiblížil jsem se k němu a lehce ho kousl do ucha. „A taky bych rád vyrazil na lov. S tebou, doufám, mohu počítat,” dodal jsem tentokrát už normálně. Tohle byla veřejně známá věc. I Vločce jsem něco podobného říkal a jelikož už sníh pomalu nebyl, nastal ten pravý čas.
„Tak vyrazíme zpátky? Abychom už dál nerušili šípkovou Růženku,” navrhl jsem a podíval se po Lexiett. Divil jsem se, že se za tu celou dobu neprobudila. Nepočkal jsem na synovu odpověď a uvolněným klusem se vydal zpátky do lesa.

// Borůvkový les

Zvesela jsem zavrtěl ocasem a horlivě pokyvoval hlavou. Vážně jsem ji chtěl poznat. Musel jsem se ukázat v tom nejlepším světle, což mi obvykle nedělalo problém. Rozhodně jsem se před ní nechtěl ztrapnit. Co by si o mě pomyslela?
„Myslím, že mezi nás dobře zapadne. Vypadá přátelsky,” poznamenal jsem na účet Astona. Vločka se s ním znala, jinak by ho sem přeci nevedla. A věřil jsem, že ho všude provede a ukáže mu důležité věci. Byla zkrátka schopná. Zastříhal jsem ušima a podíval se směrem k Lexi. Celou dobu klidně podřimovala. Souhlasně jsem pokýval hlavou a ohlédl se zase na Coffina. „Je tu doma, takže její přijmutí bylo jen formalitou,” řekl jsem a zhodnotil situaci v naší smečce. „Ann jsem už strašně dlouho neviděl, takže tu už nepovažuji za členku a Faelnir se taky někam poděl. Ignorant jeden,” dodal jsem a lehce se ušklíbl při vzpomínce na hnědého, žíhaného vlka. Pořád jsem nechápal, jak může mě, jako svou Alfu, dočista přehlížet. Jeho problém. V mých očích každý den klesl o stupeň níže. Ať je to přítel mé dcery, nebo ne.
Pokrčil jsem rameny. „Nemám o ní žádné zprávy, a popravdě, ani nechci. Třeba si zase nabalila nějakého frajera, který skáče, jak píská. To jí vždycky nejvíce vyhovovalo,” vyjádřil jsem se k černé vlčici a zašklebil se. Poslední měsíce se mi opravdu zhnusila a byl jsem rád, že jsme se už dlouho nepotkali. Od léta jsem trčel tady v lese, nikam jsem se moc nepodíval. Vděčně jsem se na Coffina pousmál. Nebyl jediný, který mě chtěl rozveselit, co se týče té záležitosti ohledně mé partnerky. Už jsem to nechtěl dál rozvádět. Bolelo to. Coffinovo objetí mi aspoň zvedlo náladu. Uculil jsem mu do srsti a pak o pár kroků ustoupil. Byl už stejně velký jako já, ale pořád jsem v něm viděl to malé, hravé vlče, které mi nedalo spát.
Zvědavě jsem zastříhal ušima a pokrčil rameny. „Většinou jí to chvilku trvá, ale můžeš to zkusit,” broukl jsem a sledoval jej. Za chvilku před námi stál opravdu obrovský kámen. S obdivem jsem jej sledoval. Náhle se ale přeměnil na veverku, která mi proběhla mezi nohama, následně na zajíce a nakonec na statného jelena. Mlsně jsem si oblízl čumák. Jak mě se po tom libovém mase stýskalo. „Myslíš Morfeuse? V tomhle druhu magie se moc neorientuji, takže nemohu posoudit. Musíš se zeptat přímo jeho,” odpověděl jsem na jeho otázku a byl ještě pořád paf z toho zvěřince, který se tu během pár sekund vystřídal.

Trošku jsem se uklidnil, když svou partnerku neopustil kvůli mně. Jen jsem pokývl hlavou a už raději nevyzvídal. Doufal jsem, že mi ji časem představí. Mrzelo by mě, kdybych nepoznal vyvolenou svého syna. To tedy bude zážitek. Rodící vlčice je vzteklá na všechny okolo a většinu nadávek slízne její partner, který má na to ten největší podíl, zakoulel jsem očima a vzpomněl si na den potopy a zároveň té chvíle, kdy Stella rodila. Svou bolest dávala zavinu mě. Jako bychom se několik týdnů předtím neshodli. Vážně, takhle mě žádná jiná neseřvala.
Zmínil Megan. Mlaskl jsem a rádoby pokrčil rameny. „Prakticky ano. Spáleninu jsem si spojil s magií ohně a u ní jsem si představil právě ji. Automatická asociace. Však víš, nenávidí mě. Mohla si svůj hněv vybít na tobě,” vysvětlil jsem. Docela to dávalo smysl, když se nad tím vlk zamyslel. A pokud jsem si dobře vzpomínal, i oni dva měli mezi sebou neshody. Další z důvodů, proč mě napadla právě ona.
Na mou otázku ohledně magií odpověděl věcně a krátce. Přikývl jsem a lehce se pousmál. Tenhle druh jsem neznal a nechápal jsem jeho princip a neřekl mi nic víc. Neměl jsem na ničem stavět. „V Erynijském lese byla, ale to už je nějaká doba. Pak se vrátila, pobyla chvilku se mnou, ale pak se něco vyvedlo v lese a já odsud musel odejít. A jak vidíš, není tu už pár týdnů. Ani nevím, kam měla zase namířeno,” vysvětlil jsem, abych věc přivedl na pravou míru. U sousedů byla snad už na podzim. Pamatoval jsem si, že mluvila něco o Freye. Že mě má příště vzít s sebou. „Díky,” usmál jsem se na něj a udělal pár kroků blíž k němu. Čenich jsem zabořil do jeho srsti a zhluboka se nadechl. Po chvilce jsem ale zase odstoupil. Přeci jen už nebyl vlčetem a mohlo mu to být nepříjemné.

Upřeně jsem se na něj díval a snažil se předvídat jeho reakce. I když je fakt, že zrovna tuhle jsem opravdu nečekal. Zůstal jsem na něj hledět a možná mi i o něco málo klesla spodní čelist. Co říct, byl jsem prostě překvapený. „A to jsi mi nemohl říct rovnou?” zeptal jsem se a usmál se. Neměl bych ho trestat za to, že jde za svým srdcem. Mě taky nikdo nenadával, a to jsem se choval dost šíleně. „Ale opustil jsi svou partnerku kvůli mně, i když víš, že se na tebe nedokážu zlobit dlouho? To mi přijde trošku ulítlé,” poznamenal jsem a přeměřil si ho pohledem. „Vždyť je teď u tebe na prvním místě ona,” dodal jsem. Po celou dobu jsem se tvářil docela nechápavě. Vážně jsem mu nestál za to, aby od ní odešel a vrátil se sem.
Odfrkl jsem si a následně se zamračil. „Jak typické,” hlesl jsem. Až k té ježibabě zase půjdu, vyříkám si to s ní. Na Coffina už nikdy nesáhne, to bych mu klidně odpřísahal! Zakoulel jsem očima a rozhlédl se po tůňce. Bylo tu krásně a téměř všechna agrese ze mě opadla. Byl jsem ten typ vlka, který se nedokáže zlobit dlouho. Nerad bych si znepřátelil svého vlastního syna. „Když jsi byl u Smrti, tak jistě musíš ovládat nějaké další magie,” nepřímo jsem jej vybídl, aby mi je trochu popsal. Pokud mu to ale bylo proti srsti, nechtěl jsem ho do ničeho nutit. Taky nevěděl všechny mé magie a byl jsem za to rád, zvlášť u té jedné.
„Neviděl jsi třeba cestou Taillu? Vím, nikdy ses po ní moc nekoukal, ale její pach bys určitě poznal,” podíval jsem se mu do očí. Většinou jsem od jakéhokoliv vlka dostal zápornou odpověď, ale teď ve mně byla jistá naděje. Zdržovala se na severu, k jihu moc nechodila. Tím se nám okruh hledání zužoval.

„Prakticky ano. Ale pamatuj, nic podobného už nikdy neuděláš,” odpověděl jsem na jeho otázku. Takové rozhodnutí zřejmě nečekal. Vyčetl jsem to z jeho výrazu. Chtěl jsem mu k noze přikovat těžkou vězeňskou kouli, ale co pak to šlo? Byl to dospělý vlk s vlastními názory a já si musel postupně zvykat na to, že na mě nebude brát ohledy.
Pozvedl jsem obočí a neznatelně přikývl. Jistě že mi dlužil vysvětlení. Právě na něj jsem čekal celou dobu. Zajímalo mě, co bylo důležitějšího než jeho zdraví. Poslouchal jsem každého jeho slovo a dával si věci do souvislostí. „Tak nějak jste co?” chtěl jsem po něm, aby se konečně vymáčkl. Informace z něj lezly jako z chlupaté deky. Když jsem se více zaměřil na jeho pach, ucítil jsem trochu jinou směs než obvykle. Nedokázal jsem přesně specifikovat, co to bylo za vlčici, ale určitě jsem jí neznal. Mladé vlčice se takovému morousovi vyhýbaly. „Chceš mi tedy říct, že jsi odešel kvůli vlčici a pak ji kvůli mně opustil a vrátil se sem?” položil jsem mu řečnickou otázku. Bylo to nad slunce jasné. „Záležitosti by se určitě neměly odkládat, to sice ano, ale...” větu jsem pro tentokrát nedokončil já. Podezřívavě jsem se na něj zadíval.
Trochu jsme odbočili do tématu, které mě více než zajímalo. Lehce jsem si odkašlal a prohlédl si jeho zadní nohu. Měl pravdu, spálenina už nevypadala tak škaredě, ale pořád tam byla. Zcela se nezacelila. „Kdo ti to udělal?” zeptal jsem se a zahleděl se mu do očí. Kdybych se nezeptal, sám od sebe by mi to neřekl. Přijde den, kdy mi už nebude říkat vůbec nic. Měl bych si zvykat.

Byl jsem na něj přísný, ale to mě ještě nezažil ve vzteklém amoku. No vážně, tohle bylo ještě opravdu mírné. Nikdy bych nevěřil, že takový budu na svého vlastního syna. Kdyby mi ale nedal důvod, o téhle mé stránce by se vůbec nedozvěděl.
Vypadalo to, že se hanbí, či tak něco. Sklápěl uši a díval se všude možně, jen ne mě do očí. Jako by se mě obával. Neměl jsem v plánu mu ublížit, to bych opravdu nikdy neudělal. Chtěl jsem mu jenom říct, že tohle se nedělá. Taky jsem nikdy nemizel, aniž bych neuvedl své plány. Posadil jsem se a hlasitě vydechl. Jen jsem odpouštěl páru z přetlakovaného hrnce. „A co bylo tak naléhavého, žes musel odejít, aniž bys mi udal nějaký smysluplný důvod?” zeptal jsem se stále ještě přísnějším tónem. Celou dobu jsem se mračil, ale s vrčení jsem už přestal. Vyřval jsem se, to mi stačilo. Teď jsem se chtěl dozvědět jeho důvody. S porovnáním se mnou toho nenamluvil moc.
A ve své přednášce jsem chtěl ještě pokračovat, i když už v trochu jiném duchu. „Nemůžu ti zakázat vycházení ven z lesa. Jsi dospělý vlk a měl bys mít zdravý rozum. A stejně bys mě neposlechl, jak jsi už ukázal,” řekl jsem a oči ještě více zúžil. Copak mu má přítomnosti tehdy opravdu vadila, že ode mě musel pryč? „Vyvázneš tedy bez trestu,” zakončil jsem to a obtočil ocas kolem sebe. Posadil jsem se, i když mé svaly byly pořád napjaté. Žádné potrestání ho nečekalo, ale doufal jsem, že ho bude hryzat svědomí, aspoň trošku, když už nic jiného.

// Borůvkový les

Celou dobu jsem se díval na Coffinovu záď a mírně mhouřil oči. V hlavě jsem si systematicky urovnal myšlenky a otázky. Stejně to ale ze mě nekontrolovatelně vylítne, cítil jsem to. Když jsme opouštěli les, ohlédl jsem se za sebe. Nikdo nás nenásledoval, což bylo jenom dobře. Později bude potřeba něco ulovit. Vlků je tu pro tentokrát dost, možná bychom zvládli i dva kusy, zapřemýšlel jsem nad tím, co budeme dělat, až se vrátíme zpátky do lesa. Zatím jsem ale neodhadoval, jakou dobu tu strávíme vysvětlováním a argumentováním.
Když jsme se ocitli u tůňky, nasál jsem všechny přítomné pachy. Cítil jsem Lexiett, která tu odpočívala. Nedivil jsem se, v lese teď bylo dost vlků, určitě chtěla soukromí. Měli pravdu. Skutečně je pryč. Jak mohla? Copak ji už opravdu nebavím? povzdechl jsem si a smutně stáhl ocas mezi nohy. Možná jsme si to jen nalhával, ale jiný důvod jsem neviděl. Pamatoval jsem si ten krásný pocit, když nás nedělily jediné centimetry. Ta její nádherná, smyslná vůně...
Z té nostalgie mě vyrušil Coffin. Koutkem oka jsem se po něm podíval a ušklíbl se. Vztek na něj a na Taillu se ve mně promítl bohužel opravdu hodně. „Copak se chceš opravdu jednou zabít? Ta spálenina opravdu nevypadala hezky a pokud se ti do toho dostala infekce, celá naše práce vyšla vniveč!” začal jsem přísně a podíval se po jeho zadní noze. Pořád jsem tam viděl tu škaredou ránu ve stejném stádiu jako naposledy. Byl jsem opravdu trochu zaslepený. „Co bylo tak důležitého, žes musel zdrhnout?! Správně bys měl ještě několik dnů ležet a tu nohu moc nenamáhat. Jak ale vidím, tvé zdraví tě evidentně nezajímá,” zavrčel jsem na něj a stáhl uši k hlavě. Ještě jsem ani nezmínil to, že svou nezodpovědností by o tu nohu mohl přijít, pokud by se opravdu škaredě zanítila a třeba se do ní dostali nějací paraziti ze špíny.
„Ty mě snad jednou přivedeš pod zem. Mám o tebe strach, chápeš?! Nechci, abys skončil jako Whiskey!” tentokrát mě vrčení nabralo na síle. Byl jsem vytočený do bíla a doteď jsem mu nedal možnost k vyjádření. Teď ji konečně dostal, tak ať se jí zhostí, jak uzná za vhodné.

Souhlasně jsem přikývl na Vloččina slova. Mně se jeho chování zamlouvalo. Byl slušný a věděl, jak se ve smečce chovat. Zároveň měl dost zkušeností. To se vždycky hodí. Jen jestli se teď nepřetvařuje a za pár dní se bude chovat úplně jinak, napadlo mě. Prozatím působil důvěryhodně a snad toho v budoucnu nevyužije. Jeho kladné vlastnosti přebili mou automatickou podezřívavost a začal jsem jej považovat za právoplatného člena naší smečky. Uvidíme, jak se bude projevovat dál. Vločka vypadala docela nadšeně, a dokonce i Coffin promluvil.
Aston slušně poděkoval a konečně se pořádně usmál. Takže by z něj nemusel být bručoun. Těch jsme tu ale stejně moc neměli. Nakonec jsem přikývl a podíval se po Vločce. Udělil jsem jí funkci hlavního průvodce. Já teď musel řešit něco jiného. Když se od nás začali vzdalovat, uvědomil jsem si, že mě ani nezná jménem. Poslední dobou jsem vážně nějaký zapomnětlivý, zašklebil jsem se a podíval se po Coffinovi.
Chvilku bylo mezi námi ticho a když jsem se nadechl k první větě, přerušil mě. Chtěl si to vyříkat mimo les. Nebyl jsem proti, i když se mi tůňka trochu protivila. Mohl jsem se sice přesvědčit, že tam opravdu nikdo není, ale právě to mě trochu děsilo. Ta představa, že zase zmizela kdoví kam, se mi nelíbila. Vydechl jsem a přikývl. Nic jsem neříkal a nechal ho jít prvního. Vážně mě zajímalo, jaké bude mít argumenty. Já měl toho na srdci opravdu hodně. Slova mi jen tak nemohla dojít.
Ještě před úplným odchodem jsem zkontroloval situaci. Sayap odešel, zbytek tu zůstal. Takže se Arta vydal hledat sám bez nabízené pomoci. Jak může být tak tvrdohlavý? Co když se tomu vlčeti něco stalo a on si s tím nebude vědět rady? nechápavě jsem zakroutil hlavou. A vůbec, kde nechal zbytek rodiny? Odcházel s dcerkami, syna tu nechal a vrátil se sám. To znamenalo, že museli potkat Haruhi. Odfrkl jsem si a přestal přemýšlet na problémy, které nebyly mé.

// Ovocná tůň