Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Borůvkový les (přes V. Galtavar)

Překročil jsem hranice lesa a klidným krokem se plahočil přes planinu, na které naše smečka většinou lovila. Nyní jsem tu necítil žádné výrazné pachy zvěře. Rozhlížel jsem se, ale skutečně jsem neviděl ani živáčka. Sněhu tu bylo více než v lese, s čímž jsem počítal, takže jsem tomu přizpůsobil svou chůzi. Nemělo cenu jít nějak rychle, protože to reálně nešlo. Závěje mnohdy byly opravdu hluboké a já do žádné z nich nechtěl spadnout, protože mi bylo jasné, že bych se odtamtud nevyhrabal snadno. Sněžilo už jen mírně, což byla výhoda. Zdálo se ale, že noc bude větrná, protože už nyní jsem cítil, že se vítr pomalu zvedá. Zatím ale nijak výrazně. Snad to nepřižene nějakou sněhovou bouři, pomyslel jsem si a zašklebil se. To by bylo to poslední, co by mi scházelo.
Došel jsem až k řece, u jejího koryta jsem se na chvilku zastavil, abych se napil. Voda byla ledová, ale já se potřeboval osvěžit, takže jsem její teplotu musel nějak překousnout. Napadlo mě, že bych si cestou zpátky ulovil nějakou rybičku. Nepochyboval jsem o tom, že Velké vlčí jezero bylo zamrzlé. Myšlenky se mi vrátily do minulosti, kdy právě toto jezero bylo jakýmsi bodem, kde se mnoho vlků setkávalo. Ať už jste tam přišli v jakoukoli denní dobu, někdo tam byl. Je tomu tak i nyní? pomyslel jsem si, ale moc jsem tomu nevěřil. Gallirea byla obrovská a ačkoliv tu bylo mnoho vlků, ti se dokázali nějakým způsobem rozptýlit, že na žádném území se nemačkaly hlavy na hlavách. V neužším místě jsem řeku překročil. Tady byly kraje koryta zamrzlé, takže jsem přešel suchou tlapou, což bylo jedině dobře. Nechtěl jsem se namočit a nachladnout. To by v mém věku mohlo být fatální. A i kdyby, tak co? neunikla mi pesimistická myšlenka. Však to byla pravda. Děti mi někam zmizely, Naomi s Taillou už byly po smrti. Co mě tu vlastně pořád drželo?

// Neprobádaný les (přes Měsíční rašeliniště)

// Úkryt

Vyšel jsem z jeskyně a zastavil se. Pohlédl jsem na nebe, které bylo zatažené a ještě víc se ochladilo. Bylo cítit, že se blíží noc. Ušklíbl jsem se a na malou chviličku se poddal myšlenkám, že bych nikam na noc asi neměl chodit. A kdo mi co může? pomyslel jsem si vzápětí. Byl jsem už nějaký ten pátek dospělý, nikdo mi neměl co rozmlouvat a rozkazovat. Ve smečce jsem by už zase docela dlouho. Naposledy jsem se vydal na výlet k řece Mahtaë. To ale byla dálka! Tam jsem zachránil Tati ze spárů Styx a od té doby jsem se pohyboval na smečkovém území. Byl jsem si jistý, že mě tu nikdo nebude postrádat na tu chviličku. Kdyby se mnou chtěl Blue něco řešit, určitě by si mě v úkrytu našel.
Cítil jsem velmi blízký pach Kayi, ale i tak jsem se rozešel. Byla členkou smečky, nyní jsem už o tom nepochyboval. Jenže já chtěl být chvilku sám, bez mého vyzvídání se určitě nějakou dobu obejde. Co jsem tak za minulou zimu strávenou při zachraňování Gallirei stihl povšimnout, nebyla moc sdílná. Olízl jsem si čenich a klidným krokem se rozešel směrem k severním hranicím a k Ovocné tůňce. K ní jsem ale nemířil. Pro jistotu jsem ale zavyl, aby alfa věděl, že opouštím území smečky. Ne na dlouho. Řekl bych mu to osobně, ale jeho pach se mísil s pachem Makadiho, a tak jsem je nechtěl rušit. Hranice byly pořád dobře značené, i když jejich pach nebyl tak úplně nejsilnější. Mohl bych je obejít, až se vrátím, nebo jestli to stihne Blueberry… myšlenku jsem nechal nedokončenou a tím hranice překročil a ocitl se na vedlejším území.

// Řeka Kiërb (přes V. Galtavar)

Všiml jsem si, že mě Sigyho synek zvědavě pozoroval a když z hromádky větviček vyšlehl oheň, přiběhl blíž. Usmál jsem se a krátce zavrtěl špičkou ocasu, když jsem se na něj ohlédl. „Použil jsem magii,“ řekl jsem mu zkráceně a lehnul si na své místo. Krátce jsem si olízl čumák a oheň pozoroval, abych se ujistil, že není nebezpečný. Reálně tu nebylo nic, co by mohlo chytnout. Kožešiny byly až na druhé straně jeskyně. Sloupec ohně nebyl už tak vysoký jako na začátku.
Nějakou dobu jsem se u ohně hřál. Bylo to opravdu příjemné. Klouby se mi prohřály a tolik nebolely. Zimu jsem si jako mladší vlastně užíval, tolik mi nevadila. Takhle na stáří jsem ale vnímal všechny její záporné stránky. Musím se zastavit u toho Života, připomněl jsem si. Nevěděl jsem, co je na tom všem pravdy. Taková kouzelná vločka mi mohla taky pěkně lhát. Třeba někdo chtěl, abych se takhle v zimě vydal na dlouhou výpravu a už se nevrátil. Přeci jen už jsem na to měl věk. Nikdy se mi nedoneslo, že by něco takového Život zvládl. Je pravda, že jsem ho viděl naposledy před několika lety. Za tu dobu se mohl naučit něco nového, ne? I Bohové se mohli učit novým věcem, ačkoliv jsme si všichni mysleli, že umí všechno na světě, nemusela to být pravda.
Věčné polehávání nebavilo nikoho a mně se aktuálně od všech bolestí ulevilo. Pousmál jsem se a zase se zvedl. „Možná by to občas chtělo přinést další klacíky, aby nevyhasl,“ promluvil jsem ke dvěma vlkům a protáhl si záda. Zdálo se, že se den přiblížil k noci. Nebyl to asi úplně nejvhodnější čas na procházku, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno. Chtěl jsem se přesvědčit, že mě cesta k Životu úplně nezřídí, takže jsem se chtěl projít kousek na sever. Zjistit, jestli se něco nezměnilo, jestli je všechno na svém místě jako před lety.

// Les
// Hádám, že oheň zůstane plápolat, dokud ho Storm sám neuhasí, nebo nedojde dřevo… Kdyžtak mě opravte.

// Les

Blížil jsem se ke vchodu jeskyně. Sněžilo, hřbet jsem měl úplně bílý a mokrý. Počasí bylo opravdu protivné, takže jsem ani na chvilku neváhal s tím, že bych se vrátil zpátky do úkrytu. Podivoval jsem se, že se vůbec někdo chce zdržovat v takovém nečasu v lese. Uši jsem měl sklopené k hlavě, když jsem si všimnul, že mi na čenichu přistála zvláštní vločka. Nebyla obyčejná, zářila. Zastavil jsem se a hlavu pomalu sklonil k zemi, abych z tlamy pustil všechny ty větvičky, které jsem nesl na zátop. Čenich jsem si olízl a vločka se mi rozpustila na jazyku. Před očima se mi objevily Naarské kopce, ve kterých žil Život a hlavou se mi rozezněla informace, že nějakým způsobem dokáže zpomalit to stárnutí, které jsem na sobě cítil. Oddálit ho. Hlava mi ještě perfektně fungovala, ale tělo kooperovalo čím dál tím méně ochotně. Měl bych se tam zastavit a dozvědět se víc, pomyslel jsem si a na tváři se mi mihnul úsměv. Sice se mi v takovém nečase nikam nechtělo, ale copak by to za to nestálo?
Pobral jsem větvičky a vydal se zpátky k jeskyni. Cestou jsem míjel Tati, která se probudila a šla asi na průzkum lesa. Já ale byl rád, že jsem se na chvilku mohl schovat, než si půjdu zopakovat značkovací kolečko. V jeskyni zůstal Sigy a přidal se k němu jeho synek. Zamával jsem ocasem a pronesl k nim: „Ahoj vespolek.“ Huhlal jsem, protože jsem měl plnou tlamu větviček. Ty jsem položil do jedné z prohlubní, aby na ně nemohl vítr. Už dlouho jsem magii ohně nepoužíval, ale byl jsem si jistý, že takové věci se nezapomínají. Soustředil jsem se na hromádku mokrých větviček, než se na nich objevila první jiskřička. Nechal jsem dříví pořádně rozhořet. Sálalo z něj příjemné teplo a v jeskyni bylo více světla. Spokojeně jsem zamručel a lehl si na podlahu vedle prohlubně. „Nechcete se přijít ohřát?“ nadhodil jsem dvojici vlků a usmál se. Jeskyně, ačkoliv byla vybavena kožešinami, nedokázala udržet teplo. Takže zdroj v podobě ohně se vážně hodil.

// Prosím o 9 drahokamů (+ 5 mušliček). Moc děkuji za akci!

Storm: b, b, b, d, e, c, e, f, a, f, f, a, d, c, c, d, a, a, b, a, a, b
Jednoznčně ani nezkoušej nic jiného Borůvková smečka. Nejhorší by pro tebe byl život tuláka.

Litai: a, e, c, f, f, b, d, e, a, f, f, a, e, a, c, a, b, a, b, a, a, a
Tuláctví, se mi zdá příznivé... a nebo tu na mě svítí Ragarská smečka.

Gee: c, d, e, a, d, d, a, d, d, e, d, c, b, e, e, c, b, a, a, a, b, b
Tvá mírná povaha by se nejvíce hodila v Mechové či Borůvkové smečce. Ale většina smeček je u tebe vyrovnaná, vyhla bych se snad jen. Ragaru nebo tuláctví.

Thoran: a, d, a, b, a, e, d, b, b, e, e, b, f, b, f, a, a, b, a, a, a, b
Nejvhodnější smečkou je Ragarská, ale dařit seti bude i jako tulákovi. Vyhnout by ses měl Asgaaru.

// Úkryt

Vyšel jsem z jeskyně a hned po několika krocích jsem se musel zastavit, protože se do mě opřel poryv větru. Chlad mi prostoupil snad až do morku kostí. Bylo neskutečné, jak rychle se roční doby prostřídaly. Najednou tu byl mráz takový, že by vlka nevyhnal, a sníh rychle přibýval. Na povinnosti jsem se ale vykašlat nemohl, takže jsem nebojácně pozvedl tlamu a vydal se kupředu. Na kožichu se mi začaly usazovat vločky. Mohl jsem se zahřát magií, ale bylo mi jasné, že by to bylo zbytečné. Nicméně bylo jasné, že jen co to budu mít hotové, vrátím se zpátky za Sigym a Tati. V úkrytu by přeci jen bylo příjemněji, tam aspoň nesněží. Rozhodl jsem se, že s sebou přinesu i nějaký hořlavý materiál, abych mohl vevnitř rozdělat oheň. Už jsem to sice dlouho nedělal, ale věřil jsem, že jsem to nezapomněl.
Propracoval jsem se až k hranicím a začal jsem značkovat. Pach smečky už byl opravdu vyčáhlý, takže jsem se toho musel chopit. Nebo nemusel, ale chtěl jsem být Blueberrymu nápomocný. On se věnoval cizincům a přijímání nového vlčete, dost možná, takže měl práce až nad hlavu. Já byl jedině rád, že jsem ho mohl zbavit nějakých starostí navíc. Moc dobře jsem věděl, čím si jako alfa procházel a chtěl jsem tu být pro něj. Měli bychom si zase někdy popovídat. Vždyť já vůbec nevím, jak se mu daří, povzdechl jsem si a označkoval další strom. Od lovu jsme se vlastně neviděli. Tam jsme si logicky moc popovídat nemohli. Slíbil jsme si, že jakmile to trochu půjde, odchytnu si ho. Nicméně nyní jsem tu nechtěl stát na mrazu. Cestou jsem do tlamy chytnul několik větviček. Plánoval jsem je v jeskyni zapálit, aby se tam vytvořila nějaká příjemnější teplota. Jakmile jsem uviděl nějaké další, trochu delší větve, vzal jsem je také s sebou. Ve finále jsem měl plnou tlamu materiálu na podpal.
Značení hranic v takovém nečasu nebylo nic příjemného. Byl jsem během chviličky zmrzlý jako rampouch. Na mém starém těle už nebylo moc svalů, které by mě dokázaly hřát. Konečně jsem dorazil na druhou stranu lesa, než na které jsem začal. Měl jsem tedy hotovo. Na hřbetu se mi mezitím usadila nepříjemná vrstva sněhu, kterou jsem ještě před vstupem do úkrytu musel setřást. Nyní už jsem venku nechtěl být ani vteřinku navíc. Povedlo se mi vše, co jsem chtěl udělat a nyní jsem jen plánoval zítra do jasného ohně. Pokud ho ještě zvládnu rozdělat, že ano, pomyslel jsem si krátce a už mířil zpátky do úkrytu.

// Úkryt

Bavili jsme se o již rozpadlé smečce. Byl to asi přirozený koloběh - nějaká smečka zanikla, jiná zase vznikla. Myslí tu smečku v lese se zářícím mechem? přemýšlel jsem. Nebyl jsem si jistý. O nějakých smečkách jsem se většinou jen doslechl. Plánoval jsem se ale zastavit za Morfeusem v Sarumenu, vždyť jsem mu to slíbil. Moc rád bych svého přítele po dlouhé době viděl. Na jeho díky jsem pokývl hlavou a pousmál se.
Střihl jsem ušima směrem k prohlubni, kde spala naše mladičká společnice. Pobaveně jsem se zazubil, protože její poznámka byla opravdu trefná. „To bez pochyb, Tati,“ promluvil jsem k ní pořád ještě úsměvem. Spala jako dudek, zaslechla asi jen část našeho rozhovoru, na který chtěla zareagovat. Vyprávěla mi, že pochází z krajiny na dalekém severu. Zimy tam byly asi ještě krutější než ty tady. Možná jí přišlo lehce úsměvné, že jsme si tu se Sigym stěžovali na loňské, neobvykle kruté a chladné období.
Venku nastala noc. Bohužel jsem ale pochyboval, že se počasí nějak uklidnilo. Povinnosti ale holt byly povinnosti. Třeba mě Blue předběhl, pomyslel jsem si. Stejně jsem se musel zvednout a jít k hranicím, abych se o tom přesvědčil. Jednoduše jsem musel úkryt opustit za každých okolností a že se mi teda vážně nechtělo. „Já půjdu zkontrolovat hranice, ať to mám co nejrychleji za sebou,“ vydechl jsem a střihl ušima. Na Sigyho jsem se pousmál a postavil se, abych se z prohlubně mohl dostat. Ještě jsem věnoval jeden pohled Tati, která byla zase stočená do klubíčka a vypadala spokojeně. V úkrytu bylo hezky nám všem, venku bylo přeci jen dost chladno. Ležérním krokem jsem se vydal ven z jeskyně. Zachvěl jsem se u jejího vchodu, kdy mým směrem zavanul nepříjemně chladný vítr.

// Borůvka

Věnoval jsem Sigymu jeden omluvný pohled. Nechtěl jsem, aby se blechy po naší smečce rozšířily, ale už se stalo. V uzavřeném úkrytu asi nebylo útěku. Kdyby tu s námi byl jen chviličku, možná by se jim vyhnul. Takhle se ale uvelebil na zemi a blechy si udělaly nový domov z jeho kožichu.
Pak mi vyprávěl, jak to bylo v minulé smečce. „Neshody s alfou jsou nepříjemné,“ pokývl jsem hlavou, aby vyjádřil souhlas s tím, že takhle by tam asi i tak nevydrželi žít dlouho. Já se naštěstí do takové pozice nikdy nedostal. Ať už jako alfa, nebo podřízený. Hotaru měla jedno nepříjemné období, kdy smečku vedla sama a Angelus ji opustil. Byla pak hrozně náladová, ale nyní, po těch letech, jsem ji dokázal pochopit, protože se mi stalo vlastně úplně to samé. „Co se podívat někde v okolí? S tolika vlčaty nemohli přejít na druhou stranu Gall,“ nadhodil jsem a švihl špičkou ocasu. Pak jsem se ještě na chviličku zamyslel. „Nebo se zkus pozeptat v okolních smečkách. S vlčaty ani nikam jinam jít nemohli,“ dodal jsem. Kdyby bylo léto, tak se možná mohli toulat, ale v zimě rozhodně ne. To šlo kolikrát o život i dospělým vlkům, nejen vlčatům.
„Chápu. Zkus jí to navrhnout, třeba bude nakonec pro,“ pousmál jsem se. Tak nějak jsem doufal, že jestli se Blue bude rozhodovat, koho na pozici ochranářů a lovců dosadit, poradí se se mnou. Přeci jen vždycky bylo lepší, když na nějaké zásadní rozhodování byly dvě hlavy. A ochranáři a lovci byli důležití. Pečovatelky jistě taky, ale ze strany vlčic bylo starání se o vlčata tak nějak intuitivní. Na jeho poslední otázkou jsem se krátce pousmál. „Bude to zní asi zvláštně, ale já byl celou zimu mimo smečku. Společně s dalšími členy jsme zachraňovali Gallireu před pohromou. Bylo to šíleně náročné a když jsme se vrátili, ve smečce už moc zásob nezbylo,“ zavzpomínal jsem se na loňskou zimu, kterou jsem strávil na cestách společně s dalšími vlky, i cizími, kteří nepatřili k naší smečce.

Ukázalo se, že má Sigy podobný názor jako já. Taky jsem si začínal myslet, že je to nějaký nehezký trend, protože kdysi tu tolik potulujících se vlčat opravdu nebývalo. Nebo že by byli rodiče ve výchově rok od roku horší? Těžko říct. „To je přeci dlouhodobě neudržitelný stav, ne? Vždyť by se smečka nedokázala jednotně bránit, kdyby šlo to tuhého,“ zamračil jsem se. Nemyslel jsem si, že by situace v našem světě došla až do takového bodu, že by proti sobě byly cel smečky. Mohlo se ale stát, že by se obnovila nějaká větev Temné smečky. Nebo by stačila jen Styx a vlci jí podobní. „Nevíš, jak to s tou smečkou dopadlo?“ zeptal jsem se ze zvědavosti.
Sdělil mi, že v bývalé smečce zastával funkci učitele. Pokývl jsem hlavou. Tento post jsme tu snad nikdy neměli, protože se tu nikdy dřív nepohybovalo tolik vlčat najednou. Rodiče se tedy o své ratolesti stíhali postarat sami. Nevěděl jsem, jak na tom byly pečovatelky, respektive do jaké míry svou funkci plnily. Ani o jedné jsem nepochyboval, vlčice to byly schopné, ale tyto dvě funkce se vlastně tak trochu prolínaly. „To je dobrý nápad,“ přikývl jsem na jeho návrh a pousmál se. „Lylwelin se ujala těch dvou cizinců u tůňky, než jsem tam došel já, a taky myslím, že by byla dobrou ochranářkou. S Blueberrym se dá diskutovat a věřím, že ocení, když někdo sám projeví iniciativu a nabídne se. Přeci jen je lepší dát funkci někomu, kdo o to má zájem než někomu jen tak na blind,“ dodal jsem. Pak by měl jako alfa jistotu, že vlk bude své povinnosti svědomitě plnit.
Střihl jsem k němu ušima a krátce zavrtěl hlavou. „Sigy, vůbec se neospravedlňuj. Je hezké, když se někdo o smečku zajímá a chce být nápomocný,“ řekl jsem a usmál se na něj. Baghý s Norim jsem naposledy viděl na lovu a pořád jsme se tak nějak nepředstavili, což bylo pěkně blbé, když jsem byl výše postavený. Jejich jména jsem znal tak akorát od Blueberryho. Rád bych se s nimi sám seznámil, víc je poznal. S Tati jsem se sblížil taky až v posledních dnech a mrzelo mě, že nové členy smečky jsem prakticky neznal.

Řekl mi, co mělo malé vlče za sebou. Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou. Na jednu stranu jsem chápal, že uživit vlče pře zimu bylo těžké. Vlk by se musel velmi omezovat a kdoví, třeba by sám zemřel. Pa by se vlče stejně objevilo v podobné situaci, v jaké bylo nyní. „Jedno vlče, které se tu objevilo na jaře, rodiče hodili do potoka,“ zamumlal jsem si spíš tak pro sebe, protože jsem byl konsternován tím, že tohle někdo byl schopný udělat. Narana jsem už hrozně dlouho neviděl, kdo ví, kam zmizel. „Obecně se tu toulá víc vlčat bez dozoru, tohle se v minulosti nedělo,“ řekl jsem už trochu hlasitěji a střihl ušima k Sigymu.
V Asgaaru se měli podle Sigyho dobře. Pokývl jsem hlavou a pousmál se, abych da najevo, že jsem jeho slova zareagoval. Jen jsem na ně neměl co říct. Byl jsem ale rád, že se sousední smečce dařilo. Zvlášť takhle před zimou. Tu naši mezismečkovou dohodu jsme uzavřeli, když naše smečka nebyla tak početná. Nyní už jsme na tom byli mnohem lépe, takže jsem doufal, že to tak i zůstane. Početnější smečka si dokázala poradit s kdejakými problémy. Zastříhal jsem ušima a věnoval se Sigymu. „Povyšování vlků do funkcí má pod palcem Blueberry a mně se s tím nesvěřuje,“ řekl jsem. Je pravda, že mě to trochu mrzelo, ale na své pozici se už rozkoukal a byl schopný alfa. Pořád ale platilo, že kdyby si s něčím nevěděl rady, byl jsem tu pro něj, abych se podělil o své dlouholeté zkušenosti. Obecně jsem tu byl pro něj jako přítel. Už jsme si dlouho nepovídali jen mezi čtyřma očima. „Funkci ochránce tu měla Naomi a místo ní nemáme žádného nástupce, pokud jsem správně informovaný. Aranel s Wizku jsou pečovatelkami, ale to určitě víš,“ dodal jsem a pak se na chviličku zamyslel. Nevěděl jsem, koho by chtěl Blue na volné pozice dosadit. Bylo tu mnoho nových vlků a chápal jsem, že chtěl vyčkat, aby pak na správné místo dosadil správného vlka. Nemohl jsem si nevšimnout, že se Sigy zajímá o chod smečky a bylo mi to sympatické. „Ty jsi měl nějakou funkci v bývalé smečce?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě to.

„V pořádku, neomlouvej se,“ mávl jsem nad tím tlapou. Už jsem byl ve věku, kdy jsem se chtěl válet déle, než by bylo únosné, takže jsem byl rád, že jsem se aspoň mohl soustředit na Sigyho, když Tati ještě spala. Měli jsme nedořešené záležitosti a tušil jsem, že jakmile se probudí, bude chtít navázat. Kde jsme to vlastně skončili? zamyslel jsem se. Povídali jsme si o Životu, odznacích a magiích celkově. Ale co jsme řešili jako poslední, to už mi trochu unikalo. Ona ale určitě bude vědět. Upozornil jsem Sigyho, aby se k nám příliš nepřibližoval. Nechtěl jsem, aby i on musel trpět s blechami v kožichu. Kdy už jsem k nim tak nešťastně přišel, nechtěl jsem je šířit dál.
Sigy chtěl vědět, co se v lese dělo, když byl s malou Heather pryč. „Opuštěné vlče takhle před zimou?“ podivil jsem se a znepokojeně se zamračil. Pořád jsem nechápal, kde se tu ta vlčata brala. Rodiče se jich vědomě a cíleně zbavovali? Možná, ale bylo to naprosto hrozné. Bezbranné tělíčko vyhodit takhle do mrazu. „Je dobře, že jsi ho sem vzal,“ pokývl jsem hlavou a na Sigyho se usmál. Když jsme se s Tati přesouvali od tůňky sem do úkrytu, žádné další cizí pachy jsem necítil, takže bylo možné, že se do lesa dostali až později. V tom případě jsem asi spal déle, než jsem plánoval. A cítím se ještě hůř než před spánkem, pomyslel jsem si a švihl špičkou ocasu. A abych se dostal k Sigyho otázce… „V lese je klid. U tůňky jsme měli jednu nezvanou návštěvu, ale ta už si šla po svém, předpokládám. Během dneška bych chtěl přeznačit hranice, ale musím říct, že se mi do toho nečasu opravdu nechce,“ sdělil jsem mu své plány a bílé oči opět upřel na vchod do jeskyně. Přemýšlel jsem, zda bude lepší počkat do noci, nebo si povinnost odbýt už během dne. Nevěděl jsem, jestli se se západem slunce situace zlepší, nebo zhorší. Mohlo by aspoň přestat sněžit. „Jak se mají asgaarští sousedi?“ navázal jsem a zvědavě zastříhal ušima.

Usnul jsem lehkým spánkem a neustále jsem se převaloval. Vlastně bylo dobře, že jsem si lehnul do jedné z prohlubní, jinak bych ve spánku odcestoval na druhou stranu jeskyně. Takhle jsem si pod sebou akorát podivně zmačkal kožešinu a ležel jsem jednou polovinou těla na ní a druhou na chladné zemi. Určitě bychom sem měli časem natáhnou jiné kožešiny, tyhle tu už byly několik let a co si budeme povídat, bylo to na nich opravdu vidět.
Zaslechl jsem blížící se kroky, takže jsem velmi snadno procitnul. Většinou jsem spal jako dudek, ale nyní mi to nějak nešlo. Asi mi vadil ten chlad, který od země sálal. Přeci jen jeskyně nedokázala udržet vyšší teplotu po nějak zvlášť dlouhou dobu. Kámen zkrátka velmi snadno a rychle chladnul. Intuitivně jsem kolem nás zvýšil teplotu vzduchu na trochu příjemnější hodnoty. Nebyla tak vysoká jako v létě, protože kdybychom z tohoto prostoru vyšli do kruté zimy, která panovala venku, koledovali bychom si o nějaké nachlazení.
Ukázalo se, že do jeskyně vešel Sigy a uvelebil se nedaleko od nás. „Ahoj, vůbec nerušíš,“ pozdravil jsem ho a pousmál se. Můj hlas byl trochu zastřený. Holt jsem byl trochu rozespalý, ale pohled ven z jeskyně na vrstvu sněhu mě velmi rychle probral. Podíval jsem se na místo, kde spala Tati. Musel jsem se posadit, abych na její tmavý kožíšek viděl. Ještě stále spala. Chudinka si toho za poslední dny užila až příliš, takže jsem se nedivil, že byla vyčerpaná. „Jen k nám nechoď moc blízko, máme blechy,“ varoval jsem chudáka Sigyho a s povzdechem se podrbal za ušima. Tak nějak jsem doufal, že za tu dobu někam odcestují, nebo pomrznou, ale evidentně měly tuhý kořínek. Asi hlavně kvůli nim jsem se nedokázal propadnout do hlubokého spánku.

Taky moc děkuji za oddechovou akci
Našla jsem 17 králíčků, odměny poprosím tyto: 34 drahokamů, 34 mušliček, 1 křišťál

Nahozeno.

Hlasuji:
1. mapa č. 8
2. mapa č. 3
3. mapa č. 5