Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vločka byla toho názoru, že to spíše ona by se měla omluvit mě. Rozhodně jsem zakroutil hlavou, ale už se k tomu nechtěl vracet. Řekl jsem to, co jsem chtěl. Nějaké další rozpitvávání už by bylo naprosto zbytečné. Ještě bych začal přicházet na další důvod, proč tu teď není. Raději to přestat řešit, než ji pak obviňovat z něčeho, co nedělala.
Odkašlal jsem si a rozhodl se změnit pozici. Přední packy jsem podsunul pod své tělo, takže jsem si na nich prakticky ležel. Zádi jsem si mezitím lehl na bok tak, že zadní packy jsem měl položené u břicha. Teď jsem se cítil mnohem komfortněji, i když to tak nevypadalo. Pousmál jsem se a souhlasně pokývl hlavou. „Počkej, tys byla taky na Zubaté?” zeptal jsem se s překvapeným výrazem. Nevšiml jsem si jí. Ale jak bych mohl, když tam bylo tolik vlků? „Slyšel jsem totiž, že pár jedinců se vydalo na jih k Narrským kopcům. Poměr jednoho vlka na metr čtvereční se ale nemohl srovnávat,” dodal jsem, abych vysvětlil své překvapení. Pokud jsem si dobře vzpomínal, všichni mí známí byli na Zubaté. Možná, že Tailla byla právě na jihu. Tehdy jsem jí nevěnoval takovou pozornost, nebyla pro mě důležitá tak jako teď. „Bude to lepší a lepší, věř mi. Jenom asi nějaké polní cvičení, aby se vám zlepšila kondice, zavrhnu. Pak by mi tu nezbyl ani jeden vlk,” zazubil jsem se a švihl ocasem. Nebyl by to špatný nápad, ale nechtěl jsem je chudáky týrat. I když takový vytrvalostní běh až někam na sever by jim jenom prospěl.
Souhlasně jsem pokyvoval hlavou a přitom se usmíval jak měsíček na hnoji. „Na jména taky nemám pamatováka. Docela se divím, že jsem nezmotal Tavarillëho,” jeho jméno jsem řekl o něco tišeji, protože co kdyby byl poblíž? Chudák, bral by to jako pomlouvání. A já jsem přeci ten dobrý alfa, co neřekne křivé slovo o svém kolegovi. Musel jsem se vesele culit, protože Vločka absolutně netušila, čeho je moje alter ego schopné. Kdyby bylo jenom po té velké příšerce, nežil by ani jeden člen ze smečky a les by si sama přivlastnila. Vážně jsem byl rád, že jsem ji stále zvládal držet na uzdě. „Možná by bylo pár škrábanců, ale o vážnějším zranění bych nemluvil,” řekl jsem a dál se culil. Ani jsem si nevšiml, jestli se nějak vyjádřila k té změně barvy očí, ale asi to nechala plavat.
Přejel mi mráz po zádech, když jsem si představil, že by se naše smečka rozpadla. Byl jsem na ni prakticky sám, ale zvládal jsem to dobře. Lépe, než jsem si v začátcích myslel. „O tom mi ani nepovídej. Jsem až moc společenský tvor, potřebuji k životu nějakou větší skupinu, ne jen své chmurné myšlení!” poznamenal jsem s tragickým výrazem. Rozhodně bych nedopustil, aby se něco takového stalo znovu. Připravil bych tak dost vlků o domov a mě by to psychicky vůbec neprospělo. Kdybych to už nezvládal a Tailla se do té doby nevrátila, možná bych uvažoval nad předání svého postu, ale... Vždyť se nic takového nedělo!
„Ne, pořád to nevím, a je mi to docela jedno,” odfrkl jsem si při vzpomínce na toho žíhaného vlčka. Vždycky mě naprosto ignoroval, jako bych ani nebyl jeho nadřízený. „Prý ano, ale osobně ji neznám,” odpověděl jsem a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Vážně mě zajímalo, kdy mi ji přivede představit, ale rozhodně jsem na ně nechtěl tlačit. „Doufám, že tak brzo to nepřijde,” zasmál jsem se. Ta představa byla sice hezká, ale vždyť jsem byl ještě mladý, ne?

Smutně jsem si povzdechl a podíval se na Vločku. Neznatelně jsem pokývl hlavou a pohled odvrátil pryč od ní. Nějak jsem to musel přenést přes srdce, ale když jsem žil v lese, který jí byl domovem, nešlo to tak snadno. Vlastně vůbec. Když jsem se na ni znovu podíval, v její tváři byl vidět smutek. Zřejmě jsem ji svou náladou nakazil. „Omlouvám se, už o tom nebudeme mluvit,” zašeptal jsem a snažil se vykouzlit milý úsměv. Nevěděl jsem, že je tak empatická. Měl bych se přední držet na uzdě a nepodléhat přívalům depresí.
Souhlasně jsem pokývl hlavou a také se usmál. Měl bych jistotu, že tím vlčata zaujmu a ještě bych jim byl za hrdinu. Kdo ví, jak to nakonec bude. Třeba zůstanu sám a nic takového se nestane. Na přemýšlení nad smrtí jsem byl ale ještě docela mladý a takové chmurné myšlenky jsem okamžitě zahnal. Místo toho jsem se vrátil k té povodni, která tu nadělala vážně velké škody. My jsme se mezitím schovávaly na Zubaté a v té době se narodili Coffin a Whiskey. Ani jsem si neuvědomoval, že už je to pěkná řádka měsíců. „Kožešiny bychom přinesli nové, lepší,” poznamenal jsem a podíval se na kraj jeskyně, kde jich pár bylo. Byly sice už staré, ale ještě stále plnily svůj účel. Na začátku další zimy bychom je mohli vyměnit, ať se máme o co hřát.
„Nejsi jediná zapomnětlivá vlčice na světě,” zazubil jsem se. Copak to bylo věkem? I já totiž zapomínal na méně podstatné věci, které si ostatní pamatovali. Nebo jsem jim nevěnoval tak velkou pozornost, protože prostě nebyly důležité. Docela mě potěšilo, že má o mě starost. „Neboj, rozhodně tě o tom budu informovat, pokud se něco dozvím. Myslíš si snad, že bych se sám neubránil?” řekl jsem s tázavým pohledem. V tu chvíli se mi zbarvily či do zlata. Byl to zlomek sekundy, ale mohla si toho všimnout. Máš vždycky dokonalé načasování, Chiméře jsem věnoval pro tentokrát pochvalu. Zrovna teď nechtěla nikoho zmrzačit, a dokonce mě podpořila.
Pokývl jsem hlavou a znepokojeně se zamračil. „Je to docela smutná situace. Ze začátku se smečka jeví jako fajn kolektiv a po jejím rozpadu se kolegové přestanou vnímat. Každý se rozejde na jinou stranu a už po sobě ani neštěknou,” povzdechl jsem si, ale tvářil se přitom docela smířeně. Nějací vlci mi opravdu chyběli. Třeba takový tučňák Vision! S ním byla vážně sranda.
Nad další otázkou jsem se opravdu musel zamyslet. „Vždycky jsem měl za to, že Faelnir má něco s Naomi, ale nakonec tomu tak není. Coffin si teď někoho našel a o zbytku vážně nevím,” odpověděl jsem jednoduše a ještě jednou se ujistil, že říkám pravdu. Moc párů jsme tu neměli, takže se pravděpodobnost zužovala.

Vážně mě těšilo, že mě s tím mým výrazem neopustila a nešla třeba spát do jeskyně. Obvykle jsem si nikomu nestěžoval, ale teď to asi bylo třeba. Upustit páru z přetlakovaného hrnce. Jinak bych brzo vybouchl a už by se mnou nikdo nehnul. Povzdechl jsem si a podíval se na svou společnici. „To já bohužel nevím. Kdyby jí to vadilo, nemyslíš, že by se vrátila?” řekl jsem naprosto rezignovaně. Snažil jsem se smířit s tím, že už ji u sebe nemám a třeba mě tam venku skutečně podvádí, ale nešlo to. Mé city k ní byly až moc zažité.
„Aspoň máme co povídat vnoučatům. Budou nás hltat. Vždyť jsme přežili dvě velké zloby matky Země, to se jen tak někomu nestane!” zazubil jsem se. Trochu mi nedošlo, že Vločka nemá partnera, natožpak vlčata, která by jí zařídila vnoučata. Já tu pravděpodobnost měl větší, ale stejně jsem se tomu chtěl vyhnout. Až mi jednou nějaký prcek bude říkat dědo, budu si připadat strašně, strašně staře. „Vážně se z toho vzpamatoval docela rychle, ale všechny nory byly zaplavené. Právě proto jsme raději zvolili jeskyni. Ta je přeci bytelnější,” vysvětlil jsem a spěšně se podíval na naši dokonalou pevnost. V létě příjemně chladná a v zimě se tam vlk zahřeje kožešinami. Nemohl jsme si stěžovat, protože náš domov byl zkrátka dokonalý!
Smečka ve vedlejším lese zřejmě nebyla nejstarší. Však ještě před založením té naší jsme se tam s Taillou váleli a nikdo nás odtamtud nevyháněl. „U Života jsem byl nedávno, ale rozhodně se budu chtít někdy projít. Možná to dojdu obhlídnout, ale obávám se, že v sobě nenajdu tu drzost, abych vešel přímo do jejich lesa. Budu je pozorovat z dálky a jestli najdu nějakého známého, pěkně z něj vypáčím, kdo to tam vede!” můj plán byl vskutku dokonalý. Jestli se někdy uskuteční, to jsem ani já sám nevěděl. Za pokud to ale stálo. Vysvětlila mi, jak to bylo s Högwarskou smečkou. O původních alfách jsem něco slyšel. Loki byl kamarád Tailly a s Dark Moonem jsem se zase znal já. Ta jména mi byla povědomá. „A setkáváš se ještě s někým? Po rozpadu původní Borůvkové smečky jsem už většinu nikdy nepotkal,” zajímalo mě, jak to bylo po jejím rozpadu. Jestli to skončilo stejně pesimisticky a smutně jako u nás.
Zazubil jsem se a souhlasně pokývl hlavou. „Kdyby někdo něco kul, věděl bych o tom,” dodal jsem a rozhlédl se po lese. Byl tu takový klid, který jen tak někdo nemohl narušit. Bylo mi blbé se ptát, jestli má nějakého vyhlídnutého vlka, který by se jí líbil. Nepřišlo mi vhodné se jí ptát zrovna na takové soukromé věci.

„Důvěřuji jí jak nejvíce mohu, ale proč mě tu nechala samotného už jen z principu? Ví, že máme dost početnou smečku a někdy jsou i její názory třeba,” snažil jsem se znít vážně a aspoň trochu v pohodě, ale hlas se mi stejně trochu třásl. Mé napětí se ale pomalu začalo uvolňovat. Když jsem o problému mluvil, pomáhalo mi to. Aspoň na tuhle chvíli. „Říkal jsem jí, že se mi prostě nelíbí, jak pořád mizí. A taky jak moc mi chybí. Ale vidíš, evidentně si z toho nic nevzala,” procedil jsem mezi zuby. Byl jsem trochu naštvaný. Vlk jí pořád dává najevo, jak ji u sebe potřebuje a ona ho tu pak nechává měsíce čekat. Jak sprosté...
„Nad tím radši ani nepřemýšlím. To by byla úplná pohroma! Nedokážu si představit, že by se stalo něco podobného jako tehdy s povodní nebo sopkou. Borůvkáč byl při obou katastrofách značně poškozený a docela se divím, že se z toho vyhrabal,” vrátil jsem se zpátky v čase. Už to byly snad tři roky. Ten čas neskutečně letěl dopředu, až mě to děsilo. Příroda nás zkrátka nepřestávala překvapovat. Byla mocnější než my všichni dohromady.
Vločka mi popisovala, že jižněji za horami se zřejmě nachází další smečka. Překvapeně jsem naklonil hlavu na stranu a našpicoval uši. „V Asgaaru? Tak to mě opravdu zajímá, kdo se tam usadil. Třeba nějací známí, to by mě docela potěšilo, protože pak by byli naše mezismečkové vztahy lepší,” švihl jsem ocasem a podíval se tím směrem. Vážně mě ani nenapadalo, kdo by mohl být tamějším alfa párem. Kdo ví, třeba se to jednou ke mně donese. „A co tvoje bývalá smečka? Po té se také slehla zem?” vyzvídal jsem. Bylo by to logické. Kdyby pořád existovala, sem by se ani nikdy nedostala. Byl jsem rád, že právě ona byla mezi prvními přijatými.
Souhlasně jsem pokývl hlavou. „Ve smečce je vždycky co dělat, takže ona by se nějaká práce našla,” poznamenal jsem a dál ji poslouchal. Mírně jsem se pousmál. Bylo mi jasné, že alfa pár už další vlčata mít nebude. Každý z nás si prošel svým vrhem a já se už na další necítil. Měl jsem rád svůj klid, který by mi malí tvorečkové narušovali. „Uvidíme, třeba se ještě někdo odhodlá. Ale já už rozhodně ne. Z dalšího vrhu bych asi vyletěl z kůže,” zazubil jsem se. Nemyslel jsem to nijak zle. Vlčata jsem měl rád, ale čeho je moc, toho je moc.

Ocas jsem obtočil kolem sebe a Vločku stále vnímal. Takové relaxování jsem už zkrátka nutně potřeboval. Nejprve běhání po lese, pak lov. Pro jednoho toho bylo opravdu hodně. Neudělal jsi nic špatně. Kdyby se náhodou Tailla objevila, určitě jí všechno vysvětlíš a třeba bude souhlasit, chlácholil jsem sám sebe. V názorech jsme se po těch letech nerozcházeli a když ji předložím pádné vysvětlení, určitě nebude proti!
Vypadalo to, že se jí Vločka snaží zastávat. Stejně jako Neyteri. Povzdechl jsem si a snažil se tomu uvěřit. Ale marně. „Byla u Freyi ze Smrkového lesa několik dní před naším posledním setkáním. Pochybuji, že by tam šla znovu. Co když má někoho více-než-kamaráda?” hlesl jsem a čenich zabořil do svých pacek. Chtěla mě rozveselit a dodat mi nějakou naději, ale se mnou to bylo opravdu marné. Za tímhle jsem si tvrdohlavě stál. Rozmluvit mi to mohla jedině sama Tailla. „Jsou to už měsíce. Takhle mizí docela často a pořád počítá s tím, že ji uvítám s otevřenou náručí. Jenže já už... Absolutně nevím, co mám dělat,” dodal jsem a snažil se zakrýt nervózní tón. Bohužel to bylo ale docela dost okaté.
Vločka začala předhazovat, co všechno se mohlo stát. Usmál jsem se a s vážným tónem dodal: „Přesně tohle řeknu Sayapovi. Je to dobrý, pádný argument. Proti tomu nemůže nic říct, protože budu mluvit holou pravdu.” Dokonale vystihla všechny ty nebezpečné možnosti. Je těžko by si hledal proti argument. Vrátil jsem se ale k těm nebezpečným smečkám, kterých tu opravdu moc nebylo. Vlastně jsem nevěděl ani o jedné. „Přes řeku je akorát Smrkový les, který je opravdu neškodný. Znám tamější betu a možná i alfu bych poznal. Žádná jiná není v našem dosahu, nebo o ní nevím,” řekl jsem a zadíval se mezi stromy na východ, kde se nacházel les plný smrků. Členi té smečky šli cítit na sta mil, protože smrková smůla šla cítit opravdu intenzivně.
„Uvidíme. A kdyby nám tu ani jedno nezbylo, Neyteri je tím pádem zbytečná ve své funkci a podle mě by jí byla škoda,” řekl jsem a trochu litoval svého rozhodnutí. Ale nemohl jsem vědět, že nám tu nakonec nezůstane ani jedno. Třeba mě překvapí a všechny zůstanou s rodiči, ale evidentně to nebylo moc časté.

Mile jsem se pousmál a zastříhal ušima. Stejně mi přišlo, že jí ještě pořád nedochází, na jaké příčce se teď nachází. Ale však ono na to dojde. K jejímu díku jsem nic neřekl, i když jsem si v hlavě myslel své. Za tohle se neděkovalo. Mou důvěru si získala díky svému chování a schopnostem. Měla děkovat jen sama sobě, mě rozhodně ne.
Přes Sayapa jsme se dostali k Taille. Nedivil jsem se. Sám jsem takové téma nadhodil. „Chtěl jsem se na tom domluvit. Nadhodil jsem to, ale nedostala se mi odpověď. Přestala mě vnímat,” mluvil jsem tak, jako by mi to bylo úplně jedno. Ale nebylo. Bolelo to a možná právě proto jsem byl ke Coffinovi tak shovívavý. Nikdy jsem jej necepoval, ale své povinnosti by si měl plnit. Když ale chtěl být s někým, koho miluje, nemohl jsem mu bránit. „Možná se mi potom uleví,” přiznal jsem a uši připlácl k hlavě. Mluvil jsem o tom s Neyteri, ale ta mi mou domněnku chtěla vyvrátit. Marně. Nikdo mě nemohl přesvědčit, že tomu tak není. Pokud jsem jí byl aspoň trochu cenný, proč tu teď není?! Vločka mi sdělila svůj názor na Sayapovo povýšení na lovce. Měla pravdu, ve všem. „To není špatný plán. Opuštění prázdného území je opravdu chyba. Co kdyby na nás po tu dobu zaútočil někdo jiný? Pochybuji, že tu máme nějakého nepřítele, co se týče smeček, ale nějaký nenávistivý vlk s magií ohně by tu udělal pěkný nepořádek. Budu po něm chtít řádné vysvětlení, pokud mi jej nepodá, žádný lovec ho nečeká. A jak ho znám, asi bude pěkně protivný,” řekl jsem a při závěru se zašklebil. Měl jsem důvod na něj být naštvaný a tvrdší.
„Pokud vím, tak Coffin nikdy neměl nutkání odejít. Ale zbytek vlčat je asi jiný,” poznamenal jsem a byl jenom rád, že se teď netoulá někde pryč. Měl jsem výbornou gammu a kdo ví, třeba se jednou seznámím s jeho drahou polovičkou. Byl jsem na ni zvědavý. „Haruhi se dvěma slečnami jsou pryč déle než Sayap a Art. Třeba je provádí po Galiree,” dodal jsem a lhostejně mlaskl. Bylo mi docela jedno, co zrovna teď dělají. Tížilo mě, že les byl kvůli nim prázdný. Kvůli Sayapovi, abych byl konkrétní. Art byl na takové rozhodnutí příliš mladý.

Vločka se uvelebila vedle mě. Až teď mi došlo, že jsem se ani nemusel hýbat, vešla se tu tak i tak, ale mě to prostě bylo blbé. Mě menší prostor na rozvalování se nevadil. S úsměvem jsem na ni podíval a švihl ocasem ze strany na stranu. „Nebuď skromná. Chválu si zasloužíš,” řekl jsem. Tohle mi vážně nemohla rozmluvit. Kdybych si svým rozhodnutím nebyl jistý, nepovýšil bych ji a neudělil funkci lovce. Ohledně toho neskrývala své překvapení. Zastříhal jsem ušima a naklonil hlavu na stranu. „Věřím ti, jsi schopná vlčice. Ujmeš se toho jak nejlépe umíš,” poznamenal jsem. Fajn, možná jsem jí trochu polichotil, ale za tu krátkou dobu si mě opravdu získala.
„Při lovu divočáka si vedl opravdu statečně a byl mi pomocnou tlapou, a proto ho chci aspoň trochu odměnit. Nebo spíš... Chtěl jsem,” vyjádřil jsem na Sayapovu adresu. Nechtěl jsem ho tu drbat, bylo to neslušné. Kvůli vlčatům ale byli oba věčně pryč. Jak bych jim mohl svěřit pozici delty, kupříkladu? Morfeus s Neyteri se na to hodili dokonale, a to si jen tak vymluvit nenechám. U toho červeného vlka jsme rovnou zůstali. Nakonec jsem pokrčil rameny a povzdechl si. „Kdyby se Tailla aspoň trochu starala, poradil bych se s ní. I tohle povyšování jsem udělal bez jejího vědomí, ale copak jsem měl na výběr? Sám už to bohužel nezvládám,” povzdechl jsem si a hlavu si položil na natažené tlapky. Zrovna teď jsem na ni myslet nechtěl, ale poslední dobou jsem se tomu nemohl bránit. Představa, že je někde s jiným vlkem, mě přiháněla k šílenství. „Jsi gamma, můj případný zástupce a jsi jistý nadřízený ostatních. Vzhledem k tomu, že nemáme beta pár, chci, aby ses taky trochu podílela na rozhodnutí ohledně smečky,” řekl jsem vážně a podíval se jí do očí. Její reakce mě opravdu zajímala. Byl tu i Coffin, ale ten se teď nacházel se svou milou. Přál jsem mu to, opravdu.
„Jsem docela zvědavý, jak to dopadne s vlčaty. Jestli se rozhodnou odejít, nebo zůstanou,” nadhodil jsem další téma. Byl jsme do přírody ukecaný a teď to nebyla výjimka. Kontakt s vlky jsem potřeboval k životu a Vločka byla ideální společnicí. Bral jsem ji za kamarádku, co více si přát?

Podíval jsem se na černé nebe a posmutněle si povzdechl. Kdybych měl důvod šplhat se až tam nahoru, určitě bych to nevzdal. Ale právě tento důležitý faktor chyběl. Tady na skalním převisu nebylo nejhůře, i když nad komfort alfácké jeskyně nic nemělo. Takhle jsem si aspoň nepřipadal zhýčkaný. Ležel jsem na obyčejném kusu kamene a cítil, že za chvilku snad vyplivnu plíce. Energii jsem pro jednou nemohl rozdával na počkání.
Zaslechl jsem nějaké zvuky. Mé uši se automaticky natočili tím směrem. Víčka jsem měl stále u sebe, tudíž jsem nemohl vidět onoho narušitele ticha a klidu. Po chvilce se ke mně donesl až moc známý hlas. Usmál jsem se a otevřel jedno očko. „Jistě, nevadí,” hlesl jsem na její otázku a posunul se více k okraji, abych se taky trochu uskromnil a neležel na celé ploše. Docela mě překvapovalo, že tu bylo tolik místa. Když se jedna alfa uskromní, vejdou se tu ještě minimálně dva vlci, pousmál jsem se a zvedl hlavu z pacek. Vločka taky nevypadala tak hyperaktivně jako obvykle. Náročná fyzická aktivita se snad podepsala na každém z nás.
„Šlo ti to opravdu dobře. Překvapila jsi mě,” vyjádřil jsem se k lovu. Logicky, jinak bych ji neudělil zrovna funkci love. Zasloužila si ji. Vydechl jsem a podíval se po lese, na který jsme měli krásný rozhled. „Chci ještě pověřit Sayapa, aby ti dělal společníka, ale nejsem si jistý, kdy se vrátí. Jsou pryč už docela dlouho a nechali les bez dozoru. Myslím, že si to nakonec rozmyslím,” svěřil jsem se a povzdechl si. Taková základní věc, a oni prostě odešli. Tím mě trochu více naštvali a hodlal jsem znát pádný důvod. To tu těch pár hodin nemohli počkat?
Podíval jsem na svůj příbytek, ale rozhodl se, že by to stejně nemělo cenu. Navíc mi dělala společnost Vločka. Už jenom kvůli ní jsem chtěl zůstat v této podřadné části jeskynního komplexu.

Sledování jejich reakcí bylo docela zajímavé. Byli zaskočení a koneckonců mi děkovali za důvěru a samotné povýšení. Zároveň si vzájemně gratulovali, což mě mile překvapilo. Coffin se dokonce uklonil. Nad tím jsem rozpačitě zakmital ušima a dál to neřešil. S takovým projevem jsem se ještě nesetkal, takže jsem to naprosto přirozeně nechal plavat. Radši se k tomu nevyjadřovat, než zareagovat nějak špatně. Ohlédl jsem se ještě na Neyteri. Jenom k ní jsem měl menší připomínku. „A jestli nám tu žádná vlčata nezbudou, určitě pro tebe najdu jiné uplatnění,” usmál jsem se. Její potenciálu by byla věčná škoda.
Ohlédl jsem se po Coffinovi, který se mnou chtěl mluvit o samotě. Jinak bychom nešli stranou. Zastavil jsem naproti jemu a poslouchal. Jeho problém mi vykouzlil úsměv na tváři. „To, že jsem vám rozdal funkce, neznamená, že musíte být k lesu připoutaní. Já to přeci zvládnu, ty si klidně běž,” všechno jsem shrnul ve dvou větách. Moc dobře jsem znal pocit, kdy svou polovičku prostě potřebuji vidět. On ale měl větší než já v poslední době. „Je jen na tobě, jestli ji přivedeš a hlavně jestli ona sama bude chtít. Já na tom samozřejmě netrvám,” dodal jsem a zhluboka se nadechl. Prohlédl jsem si ho. Ani mi nedocházelo, že už je dávno dospělý a mě už k životu nepotřebuje. „Dávej na sebe pozor,” broukl jsem k němu a opatrně se otřel o jeho krk. Pak jsem se zase znovu vrátil ke skupince.
Nic se tu po dobu mé nepřítomnosti nedělo. Aspoň ne nic zásadního. Zaslechl jsem hlas Tavarillëho. Otočil jsem se směrem k němu a pokývl hlavou. „Když půjdeš na sever, narazíš na cestičku mezi skalami. Tam se nachází Ovocná tůňka, která patří k našemu teritoriu. Jiné vedlejší území nemáme,” popsal jsem možnou cestu a čenichem ukázal tím směrem. Odtud nešly vidět ani ty skály, ale on byl šikovný vlk. Určitě to najde. Nikdo jiný už se na mě neobracel. Konečně, zasloužený odpočinek! Pomalu jsem se rozešel směrem k jeskyni, která od tůňky nebyla daleko. Smysly jsem měl nonstop funkční, takže kdyby se tu objevil někdo nezvaný, okamžitě bych o tom věděl. Na dlouhý spánek to stejně nevypadalo.

// Jaskyne Burūberī

// Východní Galtavar

Všichni se poslušně zapojili do práce. Vážně, spokojenější jsem být nemohl! Metry ubíhaly docela pomalu, ale nic jiného jsem taky nečekal. Většina už byla uštvaná z předešlé práce a tělo losa nebylo zrovna nejlehčí. Dvoumetrový jedinec se pozná. Párkrát jsme se samozřejmě zastavili, abychom chytli dech. Na jeden zátah to dát nešlo. „Dotáhneme jej k tůňce,” poznamenal jsem při jedné z takových přestávek. To už jsme ale byli na začátku lesa.
Po několika úmorně pomalu ubíhajících minutách jsme dotáhli bezvládné tělo k tůňce. Pokývl jsem hlavou a mrštně se přesunul k pleci, abych si odtamtud mohl uloupnout nějaký ten pořádný kus masa. „Ještě jednou, dobrá práce. Teď už se pusťte do hodování,” vyzval jsem je a svou část si odtáhl kousek stranou. Nevzal jsem si moc, protože nás tu bylo opravdu hodně. Mě takové plecko bohatě stačilo. Odejdou si z jeskyně a nechají les úplně bez dozoru? Byli na území poslední, Aston s Naomi už přeci dávno odešli, ušklíbl jsem se a zároveň se zamračil. Najednou jsem byl nervózní, jestli se tu něco v mé nepřítomnosti nestalo. Sayapův pach byl už trochu starší a stále se nevraceli. To vlče jsem ještě pořád nepovažoval za nějak spolehlivé. Mělo si užívat mladého věku, dokud jej nezastihnout povinnosti. Sayapa jsem už ale beztak naštval, takže malou připomínkou ohledně jeho nepozornosti, spíše nespolehlivostí, jsem to nemohl ještě zhoršit. Co kdyby tím přivedl území do nebezpečí? Zakroutil bych mu krkem!
Když jsem se znovu pohledem vrátil k losovi, víc jak polovina ho ubyla. Nějaký kus pro zbytek tu ale zůstal. Znovu jsem se otočil k přítomným a lehce se usmál. Uvědomoval jsem si, že už tak jsem je zdržel dlouho a dál jsem v tom nechtěl pokračovat. Jen tu bylo vážně něco důležitého, pro většinu z nich. S Taillou jsem to bohužel nestihl probrat, ale když ona se vždycky objeví jednou za uherský rok a pak zas zmizí. Poslední dobou jsem jí přestával rozumět. Odkašlal jsem si a konečně k nim promluvil: „Už vás nechci déle zdržovat. Jen vám sdělím pár informací a pak už máte pohov.” Aspoň jsem pro začátek upoutal jejich pozornost. Nebudu přeci mluvit o nějaké důležité věci, když mě nikdo neposlouchá. „Věc se má tak, máme o území navíc a mě už to všechno trochu přerůstá přes hlavu. Takže povyšuji Coffina s Vločkou na gammy. Odteď se se vším možným obracejte na ně, kdybych byl náhodou mimo les, nebo k nedostižení. A potom Morfeuse a Neyteri na delty. To je asi vše, co bych k tomuhle bodu řekl. Ještě pořád tu je docela dost práce, takže jsem přemýšlel i nad nějakými funkcemi. Vločku bych jmenoval na hlavního lovce. Kromě mě tedy může pořádat společné lovy. Jak jsem řekl, přibylo nám jedno území, které potřebuje hlídat. Tím bych tedy pověřil Morfeuse. Je to malé území, stačí na to sám. Co se týče hlavního lesa, ten bych zase svěřil Coffinovi, protože to tu zná jako své tlapky. No, a Neyteri... Nejsem si jistý, jestli se mé rozhodnutí ukáže jako dobré, ale přidělil bych ti funkci pečovatele. Vlčata tě určitě budou milovat, jen jestli nám tu nějakou zbudou,” domluvil jsem a mile se usmál. Vážně mě zajímaly jejich reakce. Pak jsem si uvědomil, že je tu ještě pořád Tavarillë s Lexiett, o kterých jsem se tentokrát nezmínil. Šedohnědého jsem viděl od přijmutí poprvé a Lexi tu byla krátce. Však oni se ještě pořádně vybarví.

„Většinu z vás jsem ještě neviděl lovit. Raději jsem nic nečekal, než abych byl potom zklamaný,” poznamenal jsem k Vločce a pousmál se. Bylo to docela logické vysvětlení. Sám jsem doposud nevěděl, jestli to rozmístění vlků bude fungovat. A naštěstí fungovalo. Spolupracovali opravdu zkušeně, jako by se znali dlouhé měsíce. Přitom tomu tak nebylo ani z poloviny. Usoudil jsem, že jsem jediný použitelný lovec z naší druhé linie. Lexiett se po mě ohradila a byla jiného názoru. Omluvně jsem švihl ocasem a nakonec svá slova přehodnotil: „Dobře, tak kdo má chuť a necítí se jak přejetý.”
Vlci si začali rozdělovat jednotlivé části losa. Já si předem zabral zadní část, tedy zadní nohy. Vločka se ujala předních nohou a k ní se přidala Neyteri. Pokývl jsem hlavou a podíval se na Coffina, který mi neřekl nic, co bych v hloubi duše nevěděl. „Až se vrátí, možná budou mít hlad. A když si nedají oni, tak některý z vás určitě přídavkem nepohrdne,” poznamenal jsem a znepokojeně se ošil. Vítr byl opravdu nepříjemný, jen co byla pravda. V tomhle by se mi lovit opravdu nechtělo. Koukl jsem po Morfovi a přátelsky se usmál. „Můžeš,” přitakal jsem a znovu se rozhlédl po skupince. Vločka s Neyteri u předních, Coffin s Lexi u paroží a já s Morfeusem budeme mít na starost zadní nohy. Bylo to dobře rozestavěno. A Tavarillë... Ten se chopí, co mu přijde nejlepší, nebo nám bude dělat bodyguarda, aby nás cestou něco nesestřelilo.
„Pokud jste všichni připraveni, můžeme se vydat k domovu,” poznamenal jsem a zakousl se do jedné zadní nohy. Tu druhou si vezme Morf, předpokládal jsem. Zřejmě nepotřebovali žádný příkaz, prostě jsme losa pomalu začali táhnout směrem k Borůvkovému lesu. Nebyla to ta nejkratší vzdálenost, ale aspoň budeme mít na maso ještě větší chuť!

// Borůvkový les

// Omlouvám se, jestli jsem na něco/někoho zapomněla, ale není mi zrovna moc dobře. Btw. Ještě od většiny nevím, do jaké vlastnosti budete chtít hvězdičku. Takže mi napište buď do vzkazů, nebo na Skype.

Starostlivě jsem střelil pohledem po Morfeusovi. Jeho pád opravdu nevypadal pěkně. Určitě nebyl úplně v pořádku, jak nám tvrdil. Když už neměl rozlámané nohy, našly by se možná nějaké modřiny, nebo naraženina. Zaslechl jsem v hlavě dotaz jednoho z lovců, konkrétně Vločky. „Jeden zbloudilý los nám málem zmasakroval Morfa, ale vypadá v pořádku, snad,” odpověděl jsem jí a znovu se ohlédl po naší skupince. Ti dva běželi trochu vzadu, ale byl jsem si jistý, že cestu zpátky do lesa zvládnou. Já se vydal trochu napřed, abych doběhl včas.
Los se rychle zhroutil k zemi a celé dění se najednou zastavilo. Tvářil jsem se opravdu spokojeně, protože opravdu odvedli skvělou práci. „Ani jsem nepředpokládal, že vám to půjde takhle bez problémů. Musím vás pochválit,” řekl jsem jim a všechny přejel pohledem. Los byl velký a byl jsem si jistý, že až se najíme my, ještě něco zbude. Naklonila se ke mně Vločka s docela dobrým nápadem. „Nebudu říkat, že ten pocit nemám, ale obávám se, že jsem snad jediný použitelný,” odvětil jsem a podíval se na Lexiett s Morfeusem. Mlaďounkou vlčici jsem nechtěl tahat do další zátěže, co když ji packy ještě pořád bolela? A černý vlk taky nevypadal úplně ready. Za chvilku už u něj asistovala Neyteri. Usmál jsem se a podíval se po zbytku.
„Teď ho odtáhneme do Borůvkáče, aby se mohli najíst i ostatní, kteří se na lovu nepodíleli, zvláště taková vlčata. Beru zadní část a kdo má ještě energii a není nijak zraněný, počítám s jeho pomocí,” promluvil jsem a přistoupil k losím zadním nohám. Kdybychom se najedli tady, mohla by to být čirá provokace pro kolemjdoucí tuláky, kteří si takové maso nemohli dovolit. Úlovek patřil smečce, a proto jsem ho chtěl odtáhnout. Třeba až se nají vlčata, ještě něco zbude. Do další akce jsem je nechtěl hnát. Určitě toho měli plné zuby a potřebovali odpočinek. Ačkoliv jsem měl trochu lehčí úlohu, naprosto jsem chápal jejich pocity. Podíval jsem se na Vločku. Ta měla ještě dost energie. Ostatně jako vždycky.

Los už běžel samostatně a stádo jsme snad nechali za našimi zády. Natáhl jsem hlavu dopředu a o trochu zrychlil. Lovci se dali do útoku, takže jsem jen čekal, kdy los začne zpomalovat a zpomalovat. Takový nápor z každé strany nemohl vydržet, ani kdyby s co nejvíce snažil. Už byl náš! Mlsně jsem si oblízl tlamu a svou pozornost na chvilku obrátil k naší skupince. Zatím nikdo nevypadal unaveně.
Morfeus zpozorněl a dal mi myšlenkami vědět, že nedaleko je nějaká skupinka losů. Neřekl mi to přímo, ale když jsem se rozhlédl, bylo na ně pěkně vidět. Jen jsem spěšně přikývl a mírně se pousmál. Hlídal jsem tedy naši kořist a samotného černého vlka na boku. Docela mě znervózňovalo, že se k nim vypravil sám. Kdyby řekl mě, určitě bych ho neodpálkoval. Ale zřejmě si na to věřil, a tak jsem jej nechal. Zatím jsem se podíval na Lexiett, abych zkontroloval i ji. Na to, že měla snad pohmožděnou nohu, běžela opravdu statečně a pohybovala se se vší elegancí. Takhle to uměla jenom ona. Zaslechl jsem podivný šramot ze strany. Rychle jsem ke zvuku otočil hlavu a na chvilku se mi zastavil dech. Morfeus ležel na zemi a to velké zvíře se rozeběhlo proti němu. Vypadalo to, že už jeden útok slízl. Naštěstí se nemotorně vyhnul a zmatené zvíře mu dalo pokoj. Zamračil jsem se a trochu zpomalil. Sledoval jsem ho, jestli náhodou nekulhá, nebo tak něco. Vypadal otřeseně, ale zatím žádné známky zranění nevykazoval. Povzbudivě jsem se na něj podíval a švihl ocasem. Lexi vyslovila otázku, kterou jsem měl na srdci i já, tudíž jsem ji už nepokládal. Jen jsem s nastraženýma ušima poslouchal odpověď.
Vlkům vepředu se dařilo. Vločce se podařilo zničit celý losí bok, Coffin se sice málem napíchl na paroží, ale přesto statečně bojoval s předními končetinami, Ney ho popoháněla dál dopředu a Tavarillë mu už visel na krku. Už jsem jenom čekal, až se los úplně zastaví. Zrychlil jsem do cvalu a běžel směrem k nim. Abych třeba pomohl se zabitím, ale však oni to zvládnou rychleji než já. Než jsem se tam dohrabal, los nevykazoval žádné známky života.

Stádo začalo plašit. Galtavarem se rozlehlo vyděšené zabučení a následně už jenom dusot kopyt. Každý z nich se ale rozeběhl někam jinam a vypadal opravdu zmateně. Bylo jim jedno, že se málem ušlapali, chtěli si zachránit krk. Zbytek smečky jsem zpravil o jednom kulhajícím kusu. Pádil na sever, kde nebyla žádná soustava lesů. Nemohlo se tedy stát, že by nám zmizel někde mezi stromy. Rozeběhl jsem se za ním. Kolem mě proběhlo ještě pár zmatených jedinců. Nevýhoda stádových zvířat. Bez sebe nedají ani ránu, zašklebil jsem se a hlavu natočil k ostatním lovcům.
Co si budeme povídat, Vločka vyrazila jako střela vpřed. Já se držel trochu vzadu, abych se jim nepletl do práce. Pro jednou na mě nevisela ta nejdůležitější úloha a já si to vysloveně užíval. Neměl jsem na bedrech všechnu tu zodpovědnost. Za chvilku se k ní přidal zbytek a začali toho nebožáka oddělovat od stáda. Držel se ho jako klíště, ale nakonec se jim to přeci jen podařilo. Se zamračením jsem zkontroloval vzdalující se kusy. Taková vyplašená a zmatená zvěř dokázala udělat spoustu neplechy. Kdo ví, co se jim honilo v hlavičkách.
Na mé úrovni se objevil Morfeus s Lexiett. Všichni jsme zatím rezervovali svou energie pro pozdější akci. Určitě se minimálně dva z nás zaangažují. Přesto jsem o něco málo zrychlil, aby nám moc neutekli. Zepředu se ozývalo vrčení a štěkání. Nedovolili mu zpomalit. Vzhledem k tomu, že byl zraněný, očekávalo se, že se vyčerpá za kratší dobu než-li zdravý, silný jedinec. Zaslechl jsem dusot kopyt někde za námi. Pár losů se hnalo našim směrem. Přejel mi mráz po zádech, byl to opravdu nepříjemný pocit. Opravdu jsem se nechtěl nechat zašlapat od dvoumetrového, tučného zvířete. Uskočil jsem stranou a kousek od skupinky odběhl. Hlasitě jsem zavrčel, abych je od nás odstrašil. Lexiett se rychle objevila mimo jejich dosah, za to Morfeus si dával na čas. Modlil jsem se, aby ho žádný z nich nekopl. Když se však i on vynořil z nebezpečné oblasti, lehce jsem se pousmál a znovu je doběhl.
Díval jsem se a každého lovce a snažil se odhadovat, kdo by mohl vypadnout jako první. Byl jsem připravený na střídání. Energie jsem měl ještě na rozdávání. Los už pomalu zpomaloval a funěl jak parní lokomotiva. Teď už jen zbývalo důrazně zaútočit a měli jsme ho v kapse! Tavarillë určitě nezklame a odvede prvotřídní práci. Však právě proto si vybral krk, ne?

Vlci si začali rozdělovat jednotlivé části losa. Hrubý náčrt jsme tedy měli. Pokud se nestane něco dramatického, co by naprosto změnilo situaci, byl jsem si jistý, že lov proběhne v klidu. Vypadalo to, že se na akci těšili a tudíž se do toho pustí s vervou. Adrenalin byl největší nakopávač, jaký jsem za tu dobu poznal. Po chvilce jsme naštěstí byli v kompletní sestavě.
Zúžil jsem oči a podíval se Lexiett do očí. Byla pro mě naprosto průhledná, protože pocity ostatních vlků procházely mým mozkem a já vždycky usoudil, jestli je ta emoce důležitá, nebo ne. Ačkoliv jsem se nerad hrabal v soukromí někoho cizího, tomuhle se nedalo zabránit jako proudu cizích myšlenek. „Vážně? Jsi si jistá?” zamumlal jsem a lehce pozvedl obočí. Copak si neuvědomovala, že si tak může akorát ještě více ublížit? Jak jsem řekl – nerad bych ji zpátky domů nesl na zádech.
Nepřestávala mě přesvědčovat, že je naprosto v pořádku a připravená na fyzickou zátěž. Pro jednou jsem zakoulel očima a povzdechl si. Vlčice. Nemá cenu je přesvědčovat a hádat se s nimi. Mají svou vlastní hlavu a jsou strašně tvrdohlavé! rozhořčeně jsem švihl ocasem a nakonec přikývl. Už jsem jí nechtěl dávat přednášku o tom, jak je její zdraví důležitější než společný lov. Stejně jsem na to prakticky neměl právo. „Ale vážně, dávej na sebe pozor,” pronesl jsem vlídnějším tónem a pomalu se vydal za zbytkem smečky. Všichni se rozestavili tak, jak bylo potřeba. Přesně podle mých instrukcí. Zastavil jsem a ještě jednou se pokochal tím rozmístěním. Zvěř se zatím poklidně pásla. Vítr se sice pořád točil, ale naštěstí byl pořád v náš prospěch. Rozklusal jsem se směrem ke stádu. S hlavou skloněnou, uvolněným tělem a klidnou myslí. Pokud jsem si dobře vzpomínal, takhle mě to naučila Tailla.
Když už to vypadalo, že něco tuší, splynul jsem s prostředím a pomalu se šoural mezi jednotlivými kusy. Většina z nich už byla dost nervózní. Taky kdo by nebyl? Cítí můj pach, ale za boha mě nemohou vidět. Dokonalý plán! zlomyslně jsem se zašklebil. Po chvilce bloumání jsem zkontroloval pozici ostatních lovců. Vyčkávali, až vyvolám paniku a zvěř se dá do pohybu. Ten čas právě nastal. Znovu jsem na sebe vzal svou původní podobu a hlasitě zavrčel. Pár losů zabučelo a všichni se dali do pohybu. Byla to velká, těžká zvířata, takže se zprvu pohybovala pomalu.
Rychle jsem se rozhlédl po celém stádu, abych zkontroloval situaci. Jeden los pokulhával na přední nohu, tudíž nemohl běžet tak rychle. Oslabený jedinec! Rychle jsem se za ním vydal a hodil pohledem někam do keřů. Už sice mohli vědět, že se něco děje, ale přesto jsem je chtěl nasměrovat, aby se náhodou nevrhli po jiném kusu: „Ten kulhající, míří na sever.” Heslovitou zprávu jsem vštípil zbytku smečky a trochu zpomalil. Chtěl jsem přeci uvolnil místo pro první linii.