Gallirea - Příspěvky uživatele

Představil jsem si, jak je Chiméra obě začala kosit. Takový násilný způsob smrti bych nepřál nikomu. Souhlasně jsem pokývl hlavou a trochu se oklepal. Jako bych chtěl ze sebe setřást ten tichý, vlezlý hlásek uvnitř mé hlavy. Jeho se bohužel už do konce svých dní nezbavím. „Dělá všechno opačně, co bych já nikdy neudělal. Včetně vyžívání se v ubližování ostatním vlkům, ničení lesa a vypalování všeho živého,” poznamenal jsem s lehkým úsměvem. Uvnitř sebe jsem cítil, jak se přímo třese nadšením, že je ve středu pozornosti. Musel jsem ji zase někdy vytáhnout na gallirejskou půdu, ale s povinnostmi ve smečce to půjde jen těžko. Zastříhal jsem ušima a zářivě se usmál. Byl jsem jí vděčný za tu morální podporu. Že bych měl konečně zase nejlepší kamarádku, jak se sluší a patří?
Po chvilce se k nám přiřítil Aston. Slušně jsme jej pozdravili a on též spustil. Naomi jej provedla až k Ovocné tůni a podle popisu i Východní Galtavar. Pokývl jsem hlavou a mile se usmál. Nad Vloččinou poznámkou jsem se musel usmát. „A taky se tam občas objevují kusy ovoce, které jen tak někde nenajdeš. Třeba takový meloun jsem tam viděl,” doplnil jsem ji a pokývl hlavou, jako bych si svá slova potvrdil. Sám jsem netušil, co se v té tůni ukrývá a proč vyvrhuje na hladinu tak exotickou kousky. Někdy ji budu muset řádně prohledat. „Mám pocit, že šla do jeskyně,” čenichem jsem lehce poukázal směrem k jeskyni. Zřejmě tam ještě pořád byla, ale jistoty jsem moc nepobral.
Při známém jméně jsem zastříhal ušima a trochu se napjal. „Znám ji, je to moje stará známá. Bývali jsme společně ve smečce,” odpověděl jsem, abych mu to nějak objasnil. Její přítomnost mě ale docela překvapila. Pokud se ptala na smečku, Aston jí určitě řekl, že jsme s Taillou alfami. Řekl jsem si, že by nebylo špatné za ní dojít a pokusit se srovnat nevyřešené záležitosti. Navíc jsme se opravdu dlouho neviděl a já kupodivu stál za její přítomnost. Ohlédl jsem se za sebe. Naomi už vylezla z jeskyně, ale nešla za námi. To mi přišlo trochu divné. Vždycky byla ráda ve společnosti vlků, no ne? Starostlivě jsem se zamračil a podíval se znovu po vlcích. Až později se ke mně donesla ta zvláštní vůně krve. Zaregistroval jsem Vloččin pohled a rozhodl se, že za ní půjdu. Nemohl jsem ji nechat v nějaké bryndě. „Tak já vás opustím, zatím se mějte,” rozloučil jsem se s přítomnými vlky a rozeběhl se směrem ke své milované dcerunce.
Když jsem ji uviděl, své tempo jsem trochu zpomalil. Zastavil jsem až metr od ní a docela zděšeně si ji prohlédl. „Co se stalo?!” vysoukal jsem ze sebe a krátce zakňučel. Coffin se mi vrátí domů celý potrhaný a teď i ona. Výborně! Opatrně jsem natáhl hlavu k jejímu zranění a ještě to trochu vyčistil. Taková infekce by rozhodně nebyla dobrá.

VYHODNOCENÍ
Chtěla bych v první řadě poděkovat všem za účast, protože vás opravdu moc nebylo, což mě trochu mrzí. Přejdeme tedy k odměnám, ať to zas není příspěvek na půl stránky ^^ Žádné výtky nemám, protože každý z vás měl všechno bez chyby, tím pádem rozdáváme maximální možnou sumu.

Vločka – 30 náhodných květin, 45 náhodných drahokamů, 30 oblázků + 1 hvězdička do vlastností
Tavarillë – 30 náhodných květin, 45 náhodných drahokamů, 30 oblázků + 1 hvězdička do vlastností
Morfeus – 30 oblázků + 1 hvězdička do vlastností
Coffin – 30 náhodných květin, 45 náhodných drahokamů, 30 oblázků + 1 hvězdička do vlastností

Kdybych vám dala na výběr, budu to sbírat ještě dva týdny potom, takže vám to Osud někam přiřadí.
Gratuluji k odměnám a snad s nimi dobře pořídíte.

Storm

Chvilku jsem se nemohl vyznat ve svých vlastních pocitech. Kdybychom se setkali mimo Borůvkový les, bylo by jejich chování jiné? Ke Stelle jsem toho moc neměl, ve skutečnosti mi nestála ani za jedno slovo směřované k ní. V mých očích to byla lhářka, nic jiného. A k Hotaru jsem ještě pořád choval nějaký respekt, který se ale tímhle vytratil.
Podíval jsem se na Vločku a s hravým úsměvem poznamenal: „Tak tedy děkuji, ty moje morální podporo.” V žádném případě jsem si z ní nedělala srandu, jen jsem možná přišel na novou přezdívku. Parádně se k ní hodila! Za okamžik jsem zase zvážněl, protože jsem se myšlenkami vrátil k první části věty. „Já ti nevím. Obě mají dost silné magie a já rvačkami přímo opovrhuji, takže by to nemuselo dopadnout dobře. A kdyby se tak stalo, pořád byste za mnou stáli... Že jo?” nasadil jsem tázavý výraz a trochu snížil hlavu. Jako bych se podřizoval. Měl jsem totiž pocit, že se jim nevěnuji tak, jak bych měl. Nejvíce jsem znal Vločku, rodinu nepočítaje. Zbytek mi přišel sympatický už jen z toho důvodu, že byli členy smečky. A vážně jsem si vyčítal, že o nich nevím něco víc, když máme společné zázemí.
Souhlasně jsem pokýval hlavou a zářivě se usmál. Bylo to vůbec poprvé za poslední tři měsíce, co jsem se mohl podívat i někam jinam. Nikam dál jsem chodit nechtěl. Co kdyby se něco dělo? Tailla nebyla k dostižení, a zřejmě už ani nikdy nebude, tak jsem musel být v pozoru já. „Co já bych bez tak obětavé gammy dělal,” povzdechl jsem si a zavrtěl ocasem. Nikdo takový se zatím nenašel. Vlastně jsme tu teď byli jediní. I Tavarillë s Litai, tak se zřejmě jmenovala, někam zmizeli.
Naštěstí k nám přicupital Aston. Zdálo se mi, že není ve své kůži. Reagoval na nás dost zvláštně. „Vítej zpátky. Naomi tě, hádám, provedla, že?” promluvil jsem na něj a přátelsky se usmál. Ona tu už byla sice dávno před ním, ale mohl se zdržet u tůňky. To bych chápal, byla totiž naprosto kouzelná a lákala snad každého.

Máš pravdu, Hotaru, netěšilo, zašklebil jsem se při její poslední poznámce s výrazným zavrčením se za ní díval. Tohohle setkání jsem se tak trochu obával, ale bylo to za mnou. Už nebudou mít důvod sem chodit. Posadil jsem se a sklonil hlavu k zemi. Srdce mi tlouklo jako nikdy v poslední době. Hlavně kvůli rozčilení. „Ne, to nebyla,” poznamenal jsem na slova Vločky a ani se na ni nepodíval. Bylo to neslušné, ale nechtěl jsem na ni přenést svou přešlou náladu. Tohle setkání mě vážně dostala. Hotaru si snad dělala nároky na něco, čeho se kdysi dobrovolně vzdala. Když jsme ji s Taillou zradili, prč nás jednoduše nevykázala ze smečky? Jako by mi teď vyčítala, že jsem našel domov na tom samém místě a nepustil jsem sem žádné neznámé nováčky. Vydechl jsem se a tentokrát jsem si byl jistý, že v mých očích už není žádná agresivní zlost. Svůj zrak jsem přesměroval na Vločku a vděčně se usmál. „Díky, že jsi mě tu s nimi nenechala samotného,” zamumlal jsem a povzdechl si. „Myslím, že bych si na Hotaru neotevřel tlamu, i když mi neměla co vyčítat. Tenhle les už není její,” dodal jsem a trochu si odkašlal. Nechtěl jsem, aby to vyznělo nějak nepřátelsky, proto jsem poslední větu trochu zadrmolil.
Ucítil jsem další pach, tentokrát o něco známější. Pousmál jsem se a podíval se směrem k úkrytu, kde zmizela Naomi. Neměl bych jít za ní? Poslední dobou se jí moc nevěnuji a nechci přijít o poslední vlčici ve své rodině, pomyslel jsem si a v jednu chvilku nad tím opravdu přemýšlel. Nechal jsem to ale na později. Teď jsem měl v plánu trošku něco jiného. Aston měl zřejmě namířeno k nám. „Asi budeš mít místo mě společnost, jak tak koukám. Potřebuji si trochu poskládat myšlenky, názory a nechci vás tu s tím otravovat. Půjdu k jezeru, to není tak daleko. Na les by nikdo útočit neměl, ale kdyby náhodou, dej mi vědět,” pověděl jsem Vločce a lehce se usmál. Nechtěl jsem, aby to brala nějak špatně, že si s ní už nemám co říct. U jeskyně jsme toho prodrbali opravdu dost, ale určitě by se našlo i jiné téma. Ještě jsem ale seděl, abych se přesvědčil, že se nám Aston vrátil živ a zdráv.

Vážně jim jsem jenom pro srandu? zamračil jsem se, když se ty dvě začaly bavit mezi sebou. Jestli tohle byla hra mezi nimi, nemuseli do ní tahat i mě. Rozhodně se mi nezdálo, že by Stella měla výpadek paměti a ani na Coffina s Whiskeym si nevzpomínala. Mě klidně mohla hodit za hlavu, to samé já udělal s ní.
Podíval jsem se znovu po Vločce a musel se trochu usmát. Zdála se mi nesvá, a dokonce i vážná. Možná i trochu více naštvaná. Chtěl jsem jí něco říct, ale pro jistotu to nechal na později. My si mohli promluvit kdykoliv. S jejím návrhem jsem souhlasil nejen já, ale i vlčice opodál. Uleví se tak oběma stranám. Já si nebudu muset dělat starosti, že by tu oxidovaly zase za pár dní, a Hotaru už tak neměla důvod tu znovu přijít. Zaslechl jsem Vloččin vzkaz a jen jsem souhlasně pokývl hlavou. Tahle situace mi byla pěkně proti srsti, ale zatím jsem byl trpělivý. Možná, že kdyby do toho Vločka nevstoupila a nepřipomenula jim, že tu nemají co dělat, dál bychom se dohadovali nad věcmi, které už se nedají vrátit.
O krok jsem ustoupil stanou, když se jedna z vlčic pustila do vyhrabávání kostí. Zatím jsem nenašel způsob jak je přepravit, ale byl to jejich problém. Já jim rozhodně nechtěl pomoct. „Maloboro?” vyslovil jsem jeho jméno s patřičnou nechutí. Už jsem ho sice měsíce neviděl, ale to nemělo nic na mém názoru na něj. „Na jeho stranu bych se určitě dobrovolně nepostavil, ale pravda, tu situaci si nepamatuji. Ale ty evidentně ano, takže ti tvůj názor nebudu vyvracet,” zamumlal jsem a s chladnýma očima sledoval, jak se znovu pustila do hrabání.
Před Stellou se objevila tarantule, která začala pracovat na přepravném prvku pro kosti. Sledoval jsem ji bez jakékoli hlásky. Jen jsem poslouchal Hotaru, jestli se ještě náhodou nějak nevyjádří. Nevypadalo to tak. Jen jsem zaregistroval její úsměv, který se mi zrovna dvakrát nelíbil. Naježil jsem se na lehce vycenil zuby. Do mého vztahu s Taillou neměla co kecat. Mohla být ráda, že jsem ji před chviličkou nevynesl v zubech. Já bych toho schopný asi nebyl, ale mé ukrývající se alter ego určitě ano. Když už bylo konečně všechno hotovo, věnoval jsem oběma vlčicím ne příliš přátelský výraz. „To budu jedině rád. Těšilo mě,” zamručel jsem a znovu se trochu napjal. Nehodlal jsem se uvolnit, dokud tu ty dvě byly.

Z mé tváře se nedalo nic vyčíst a můj pohled byl stejně neutrální. Koutkem oka jsem se podíval na Vločku. K odchodu se nechystala a mlčela, za což jsem byl i docela rád. Nikdo jiný k nám nepřišel, i když jsem ucítil pach Naomi. Vrátila se ale bez Astona. Kdo ví, kde ten vlk momentálně vězí. Od přijmutí jsem s ním nemluvil.
Zastříhal jsem ušima a podíval se na Hotaru, která začala mluvit. Spíše začala vymýšlet další důvody, proč by tu měla být. Nad posledními jsem se zamračil. Nikdy ke mně žádné city nechovala, kde by je teď vzala? A já se s vlčicemi zásadně nerval. Takže navštívení hrobu byl jediný možný, reálný důvod. „To ti v rámci možností neberu,” vyjádřil jsem se k té části o zavzpomínání na jeho bývalého partnera. Jedinou překážkou byla smečka, na to jsem taky poukazoval. Jejich návštěvu jsem ale hodlal přetrpět. Nemohl jsem je vynést v zubech už jenom kvůli důvodu jejich návštěvy. Sice jsem si nebyl jistý, jestli by i ony byly tak tolerantní, kdybych se ocitl na místě Hotaru, ale nechal jsem to být. Pro dobrotu na žebrotu. Krátce jsem se podíval na Stellu a na krátko se zatvářil docela nechápavě. Svou sestru oslovila „mami“. Bylo to divné. K jejímu návrhu jsem se ani nevyjadřoval, protože na to měla zareagovat především Hotaru. A kdyby svolila a souhlasila, jak sakra chtěly přemístit mrtvého vlka, ze kterého zbyly pouze kosti?
„Co si budeme povídat, teď už s tím asi nic nenadělám,” povzdechl jsem si a podíval se k nejbližším hranicím. Byli jsme od nich řádný kus. Nehodlal jsem je hnát pryč, právě na zmiňované hranice, abychom si to mohli vyříkat. Už vstoupily pomalu do středu lesa a čas se jen tak nedal vrátit. Myšlenkami jsem se vrátil do minulosti, která se v mé hlavě mohla přirovnat k pravěku. Už jsem si vůbec nepamatoval, co se tehdy stalo a Hotaru mi moc nepomohla. „Nemohla bys být trochu konkrétnější? Ty události mi už začínají splývat,” přiznal jsem se a věnoval jí omluvný úsměv. Ani bych se nedivil, kdyby na mě byla naštvaná. Taky bych se divně díval na někoho, kdo by mi zabral domov. Sice bývalý, ale počítá se to.
Nad další otázkou jsem musel zapřemýšlet. Nebyl jsem si jistý, jestli mám říct pravdu, nebo se tvářit jako spokojený, zadaný vlk. Nakonec jsem zvolil tu první možnost, protože její pach tu byl už opravdu slabý. Nebyly tak blbé. „Určitě někde mimo les a tůň, ale kde přesně, to nevím,” odpověděl jsem a rychle se podíval na Vločku. Mlčela, to u ní bylo neobvyklé a podezřelé. Mohl jsem zkusit komunikaci přes myšlenky, ale rozhodl jsem se, že ještě chvilku počkám. Když ji naše konverzace nebude bavit, jednoduše odejde.

// Jeskyně Burūberī

Rovnou jsem hodil pohledem po tom vlčeti s Tavarillëm a trochu je zkontroloval. Litai už nebyla tak malá, jak jsem si ji viděl naposledy. Byla naopak už o něco vyšší, ale svalů ještě pořád moc nenabrala. Ono to přijde časem. Viděl jsem před nimi dvě hromady zajíců. Ti dva si zábavu dokázali najít, i když mě trochu zaráželo, kde jich tolik vzali. Lehce jsem se na oba usmál a vydal se dál do lesa. Nechtěl jsem je rušit a měl jsem na starosti něco mnohem důležitějšího.
Automaticky jsem si zabednil hlavu, aby do ní ani jedna z nich neviděla. Roky jsem se s nimi nesetkal. Netušil jsem, jaké na mě mají názory a jak zareagují na mou přítomnost. Trochu jsem se toho obával, ale co mi mohly udělat? Prakticky nic. Já měl důvod je vyzpovídat. Byly na území smečky a nedaly o sobě vědět. Pomineme to, že obě tu byly před lety doma. Nemohly zůstat na hranicích smečky a počkat, než bych jim k návštěvě svolil? Tak sobecký jsem zase nebyl, ne?
Zdálky jsem už slyšel jejich hlasy. Byla u nich Vločka, což mě nepřekvapilo. Ona vždycky byla taková hyperaktivní a u všeho musela být první. Nevěděl jsem, co přesně jim řekla, ale zaslechl jsem jedině poslední slova Hotaru. „Nic víc, nic míň?” ozval jsem se zpoza stromů. Zastavil jsem až u Vločky a obě vlčice si prohlédnul. Jen tak letmo, aby to nevypadalo blbě. Nic jiného tu zřejmě nedělaly.
Podíval jsem se rychle na Vločku a snažil se z její tváře něco vyčíst. Nic. „Mohly jste zůstat na hranicích a dát o sobě vědět. Určitě bychom to nějak vyřešili,” promluvil jsem znovu ke Stelle a Hotaru. Koutkem oka jsem se podíval na hrob a možná trochu mě kouslo svědomí. Ale já bych je opravdu pustil, kdyby se pádně chovaly.

Celou dobu jsem se nevrle převaloval a můj spánek byl celkově hodně neklidný. Měl jsem jedině štěstí, že mě nikdo nemohl slyšet. Vločka už jistě odešla a nikdo jiný v mé blízkosti nebyl. Z prostředku jeskyně jsem se dostal až k její úplné zádi, kde už nebyly kožešiny a strop se snižoval. Nezdálo se mi nic pěkného, ale po probuzení si sen stejně nebudu pamatovat.
Evidentně jsem byl do něčeho opravdu zapálený, protože jsem sebou tak cukl, až jsem hlavou narazil na ten nízký strop. Zakňučel jsem a rychle se stočil do klubíčka. V hlavě mi zněla ozvěna nárazu a já se jí vůbec nemohl zbavit. Zmrzačit se, to by mi opravdu šlo, pomyslel jsem si s jízlivým úšklebkem a vrátil se na původní místo. Když jsem vstal, hlava se mi sice trochu točila, ale nakonec to přešlo. Posadil jsem se a díval se někam ven jako tvrdé Y. Kdyby mě taková blbost nevzbudila, určitě bych spal ještě pár hodin. Takhle jsem už od rána neměl nejlepší náladu. Vylezl jsem ven z jeskyně a posadil se na skalním převisu. Vyhřívat jsem se nemohl, protože sluníčko nesvítilo. Byla to škoda. Jarní den přeci nemohl být tak chladný a škaredý, ne?
Ucítil jsem nově příchozí pachy. Napjal jsem svaly a okamžitě se postavil. Myšlenky jsem v tu chvíli nedokázal držet na uzdě. Co tu dělají? A proč tu jsou? Chtějí snad ode mě něco? hlavně mě docela zarazilo, že jsem neslyšel žádné zavytí. Takže byly na území a nedaly o sobě vědět. Zaťal jsem zuby a zhluboka se nadechl. K Hotaru jsem ještě pořád choval nějaký ten respekt a ani k jedné jsem se nemohl chovat jako k úplnému cizinci. To by nešlo. Postupně jsem skočil dolů na zem a vydal se jejich směrem.

// Borůvkový les

Vločka mi sdělila, že z vlčat se seznámila pouze s jedním. Jen jsme přikývl a zhodnotil všechny informace, které jsem o té naší trojici věděl. „Pod jejich jmény si nikoho nevybavím. Jedině tak Arta. Ten se mě tehdy ptal na smečkovou hierarchii a na to, jak se stát alfou. Byl to docela úsměvný rozhovor, ale pak jsem s ním už žádná jiná slova neprohodil,” sdělil jsem tedy všechno, co mi bylo známé. „Tu červenou neznám ani jménem, pokud si dobře vzpomínám, ale vím, že se s ní baví Coffin. Nejsem si jistý, jestli je to jeho kamarádka, nebo ji nijak nebere,” dodal jsem a trochu se pousmál. Nikdy bych nevěřil, že zrovna Coffin si oblíbí malé vlče. Teď už malá nejsou, ale první dny byla.
Zastříhal jsem ušima a trochu zvážněl. „Pokud k tomu mají skutečný důvod, nijak se jim nedivím, ale já jsem asi tak loajální typ, že bych jí nikdy nic nevyčetl. Ani vraždu, nebo cokoliv jiného,” pokrčil jsem rameny a povzdechl si. Sarah byla snad jediná vlčice, která mě skutečně milovala. A nenechala by mě napospas samoty, kdyby k tomu nebyla nucena. Osud s ní měl naplánované něco jiného a bohužel jí život ukončil příliš brzo. Byla mladá, takže musela zasáhnout nějaká nemoc. Doposud jsem ale nevěděl, co všechno se přesně stalo. Nebo jsem si to spíš nepamatoval.
„Je to naprosto šílené,” přitakal jsem a lehce se pousmál. Za chvilku tu bude zase podzim a následně zima. Všechno to shánění potravy začne nanovo. Mě to ale tolik nevadilo. Rád jsem byl v nějakém shonu. „Jak dlouho tu vlastně ležíme? Už se ani neorientuji v denní době,” zazubil jsem se a sám od sebe zívl. Že by se ta únava konečně dostavila? Podíval jsem se na ty dva sklaní převisy, které jsem musel překonat. Teď už se mi nezdály tak strašné. Pak jsem svůj zrak namířil na Vločku a omluvně se usmál. Zeptal bych se jí, jestli by jí to nevadilo, ale byl jsem opravdu hodně unavený. Musela se beze mě obejít. „Opravdu nerad tě opouštím, ale myslím, že si opravdu potřebuji odpočinout a nabrat energii. Děkuji ti ta skvěle strávený odpočinek,” usmál jsem se a čenichem ji šťouchl do boku. I se Saviorem jsme si zvykli, že se při loučení dotkneme toho druhého. Takové přátelské gesto nikdy neuškodilo.
V rychlosti jsem se oklepal a bez rozběhu skočil na druhý převis. Bez problémů. Překonal jsem ještě jeden takový a konečně stanul před útulnou jeskyní. Ohlédl jsem se za Vločkou a ještě jednou se usmál. Pak jsem vešel dovnitř a ihned ulehl na jednu z kožešin. Jistěže mi bylo líto, že tu spím sám, ale nedalo se nic dělat. Usnul jsem opravdu tvrdým spánkem.

Vločka se podívala stejným směrem jako já. Na Tavarillëho a tu červenou bytost. Možná bych šel za nimi, ale měl jsem lenivou náladu. A když jsem měl lenivou náladu, dokázal jsem ležet a nic nedělat i několik dní. Pro alfu to sice nebylo dobré, ale vždyť se tu nic nedělo. „Znáš ta vlčata?” zeptal jsem se jí, aby naše řeč nestála. Já o nich moc nevěděl a bylo mi jasné, že Vločka toho bude vědět víc. Bohužel jsem toho měl docela dost a vždycky se našlo něco důležitějšího než vlčata. Počkat, není to ta slečna, se kterou se baví Coffin? zastříhal jsem ušima a pokusil se ještě více zaostřit. Červená záda tomu docela napovídala.
Oblízl jsem s i čenich a podíval se na Vločku. Ptala se mě, jestli mám magii po matce, i když to bylo očividné. Jen jsem souhlasně přikývl a pousmál se. Až mě zaráželo, jak je pozorná. Někteří by si té malé souvislosti vůbec nevšimli. Pak jsem zastříhal ušima a nasadil docela nechápavý výraz. „Jak bych mohl nenávidět vlčici, která mě na tenhle svět přivedla?” položil jsem řečnickou otázku, protože jsem ani nečekal, že by na to odpověděla. Každý vlk byl jiný a já Sarah miloval. Někteří by ji na mém místě nenáviděli. K nenávisti si vždycky najdeme nějaké důvody, i když jsou naprosto banální a přehlédnutelné. Mohl jsem jí vyčítat, že se nechala zbouchnout, i když věděla, že z toho bude problém. „Špatné vzpomínky mám spíše na otce a rodnou smečku,” dodal jsem po chvilce ticha. Nechtěl jsem tu nechat viset tu podivnou atmosféru. I přesto, že jsem se v mládí spálil, pořád jsem miloval přítomnost více vlků, konkrétně smečky. Pořád jsem byl zatraceně naivní.
A taky pěkně tvrdohlavý. Za svým názorem jsem si stál, i když ona s ním nesouhlasila. Jen jsem pokrčil rameny a položil si hlavu na packy. Vydechl jsem a čekal, jestli třeba nezačneme mluvit o něčem úplně jiném.

Mile jsem se usmál a znovu souhlasně pokývl hlavou se slovy: „Dobré rozhodnutí. Myslím, že by ti i Atray poděkoval, že mu nebudeš kazit pohodovou, rodinnou atmosféru.” Sám jsem se podíval někam do lesa. V dálce jsem viděl kožich Tavarillëho a podivné červené individuum. Pomohl jsem si pachem onoho jedince a poznal, že to Sayap není. Jinak bych mu šel vyhubovat, proč nechal území bez dozoru. Určitě je to jedno z vlčat. Jeho jméno ale neznám. Právě s tou červenou jsem se nikdy nebavil. Znám tak akorát Arta, pomyslel jsem si a trochu se ušklíbl. To jsem dopadl. Z jediného vrhu, který tu máme, znám jenom jednoho. Prohodili jsme spolu pár slov, což bylo sakra málo. Nemohl jsem tak soudit a takhle jsem tři členy vůbec neznal.
Zakroutil jsem hlavou a nasadil rozhodný výraz. Vzpomínky na mou matku rozhodně nebyly špatné, neměl jsem proti ní nic a ještě aby ano! Vždyť se o mě starala a sama na sebe kašlala. Možná, že jí ke smrti pomohla ta hubená postava a nedostatek potravy. Všechno totiž dávala mě, malému vlčeti, kterému nebyl ani rok, ba ani půl rok. „Nemusíš se omlouvat, žádné špatné vzpomínky mi to nevrací,” usmál jsem se, aby věděla, že je to skutečně v pořádku a já se na ni nezlobím. „Jen se o Sarah tolik nezmiňuji, takže mě představa jejích bílých očí docela zaskočila,” dodal jsem po chvilce a trochu zvážněl. Byl jsem rád, že jsem svou vrozenou magii zdědil po matce. Kdybych ji zdědil po otci, nenáviděl bych ji. Věděl jsem to. Zastříhal jsem ušima a zářivě se usmál. Vlastně mi ani nedocházelo, že by mi taková přezdívka mohla uškodit. Zvláště co se týče respektu od níže postavených vlků. Ale co, vem to čert.
Zeptal jsem se na nějakého vlka, který by se Vločce líbil. Na to se dala do smíchu. Zaraženě jsem zůstal ztuhlý, pohledem zakotveným na jejích očích. Copak jsem řekl něco vtipného? Já to myslel smrtelně vážně! Pak se uklidnila a řekla, že nikoho si nevyhlédla. To mi došlo, když se hned začala smát. „Je tě škoda,” trochu jsem ji poškádlil, ale pořád jsem nemluvil ironicky. Upřímnost nade vše. Zakroutil jsem hlavou a též se usmál: „A kdo říká, že bych ti o ní neřekl? Sice si budu připadat jako největší drbna, ale takovou informaci si nemůžu nechat jen pro sebe.”

Docela mě těšilo, že nechce do Smrkového lesa vtrhnout jako neřízená raketa. Když ji vlk pozná blíže uvědomí si, že není tak střelená a hlavně, má v hlavě mozek. To by jen tak někdo neřekl. „Co ty víš, třeba by si tě pamatovala. Kdybys řekla, že ji znáš, Atray by tě možná nechal. Zdá se mi docela benevolentní v tomhle směru,” řekl jsem a lehce se usmál. I Coffina tam nechal, pokud jsem to tedy dobře pochopil. „Aspoň bychom utužovali naše mezismečkové vztahy,” dodal jsem. Nenabádal jsem ji k ničemu, ale taková mezismečková aktivita by nemusela být špatná. Ale kdo ví, třeba nás brali jako soky.
Naše řeč se zase stočila k plánovanému polnímu cvičení, ale dál jsem se k tomu nevyjadřoval. Však to ještě promyslím, a to budou koukat. Všichni do jednoho! Vločka se zřejmě zamyslela, a tak jsem ji nechal. Položil jsem si hlavu na packy a docela hlasitě vydechl. Bylo mi vážně dobře. Měl jsem rodinu, každodenní společnost. Nic mi k životu nescházelo. Kromě ní, ale pořád jsem měl malou jiskřičku naděje, že se ještě vrátí. Copak by mě po těch letech nenechala jen tak být a neodešla bez rozloučení. Nebo přesně to zamýšlela?
Trhl jsem hlavou a podíval se na Vločku. Můj pohled byl docela nechápavý a překvapený zároveň. Z přezdívek už jsem si tak nějak odvykl. „Storčí mi říkala matka,” zamumlal jsem téměř neslyšeně. Jen jsem na chvilku vrátil do jejího vřelého objetí a pohled upíral do jejích milujících očí. Rozpačitě jsem zamrkal, abych se zase dostal zpátky na zem. Na Sarah jsem nevzpomínal často, protože jsem si ji nepamatoval. Znělo to drsně, ale nepamatoval jsem si vlastní matku! „Nezní to špatně. Od přezdívek už jsem si odvykl, ale vážně by mi to nevadilo. Aspoň bych se cítil mladší!” zasmál jsem se. Nakonec jsem připustil, že by mi to opravdu nevadilo. Byl bych naopak rád.
„To by chtělo poprosit Naomi, aby mu to nějak vysvětlila. Hádám, že mě moc poslouchat nebude,” zašklebil jsem se a trochu se mi naježila srst a hřbetě. „Nicméně ho nebudu vyslýchat, kde se celou tu dobu schovával. Prostě mu na rovinu řeknu, že už tu není vítaný,” dodal jsem a ucítil bodnutí u srdce. Byl jsem moc hodný na to, abych mu tohle řekl do očí! Znal jsem se, budu chodit okolo horké kaše.
Šibalsky jsem se zazubil a lehce do ní šťouchl čumákem. „A ty žádného vyhlídnutého nemáš?” zeptal jsem se se stejně spikleneckým výrazem. Nejprve jsem se na tohle ptát nechtěl, ale teď se to úplně vybízelo! „Myslím, že tobě, jako té nejinformovanější vlčici, jen tak něco neunikne!” upřímně jsem se zasmál.

Opravdu mě zajímalo, že ze zrovna ty dvě znají. Prý malou Aranel hlídala. To ji Hotaru pustila ze svých ochranných pacek? Docela jsem se tomu divil. Copak se má bývala alfa znala s Vločkou? V těch vztazích, které sem mezi sebe proplétaly, jsem se začínal ztrácet. Zakmital jsem ušima a široce se usmál. „Od našeho společného lovu jsem ji neviděl, pokud si dobře vzpomínám. Pokud ji budeš chtít vidět, stačí zaběhnout za řeku ke Smrkovému lesu. Je členkou tamější smečky. Coffin se s ní nedávno viděl,” odpověděl jsem. Bylo mi trochu líto, že se odsud jen tak nedostanu. Sice jsem mohl pověřit právě Vločku, nebo svého syna, ale za kým bych šel? Leda tak za Saviorem, kterého bych sháněl po celé Gallirei. Za nikým jiným jsem jít nemohl. Neměl jsem za kým. Své přátele jsem měl tady, mimo smečku bych jen těžko nějaké hledal. Věděl jsem o dvou, možná o třech. Jak smutné.
Souhlasně jsem pokývl hlavou a na chvilku se zamyslel nad svou poslední návštěvou u Života. Chtěl jsem po něm magii ohně, ať si i Chiméra přijde na své. Když už s ní musím žít, tak aspoň v nějaké symbióze. A ještě mi za to ani nepoděkovala, mrška jedna! Odfrkl jsem si a rozhlédl se po lese. Byl tu klid, a asi by mě neměli moc rádi, kdybych je teď svolal na nějaké to polní cvičení. „Někdo by stejně asi musel hlídat les, i když by se jedno odpoledne nezbláznilo,” poznamenal jsem a myšlenkami se vrátil k navrhovanému tréninku. Měl jsem spojence, který by mi mohl pomoct. Chudáci, vůbec netušili, co se na ně chystá. „Myslím, že by šli všichni. Už jen z toho důvodu, že si přeci nechtějí zkazit dobrou pověst,” zašklebil jsem se. Na nikoho jsem si zatím neudělal záporný obrázek. Faelnira jsem již nepočítal. Trasa ke Sněžným horám nebyla špatná. Při velkém horku bychom se mohli osvěžit ve věčně studeném sněhu a pak bychom byli aspoň trochu nakopnutí na cestu zpátky. „Tohohle nápadu se jen tak nezbavím. Bude to zábava!” zasmál jsem se, nijak zlomyslně, prostě šťastně. Konečně bych se mohl podívat někam mimo les a ještě k tomu zažít nějakou tu švandu.
Zastříhal jsem ušima a naklonil hlavu na stranu. Nakonec jsem jí však zakroutil, na náznak nesouhlasu. „On mi taky neříká žádnými přezdívkami. Holt mi nezbude nic jiného, než se jeho jméno naučit pořádně vyslovovat,” usoudil jsem a pokrčil rameny. Bylo mi blbé ho oslovovat jinak, když on mě oslovoval normálně. Vlastně se tu nenašel vlk, který by měl pro mě nějakou přezdívku. Kromě Haruhi, která mi při přijímání řekla Strome. Tehdy si u mě moc nepolepšila, ale když čekala vlčata, nechtěl jsem je poslat pryč. A co se z toho vyklubalo? Červeno-černo-bílé chomáčky chlupů, se kterými jsem téměř nemluvil.
Povzdechl jsem si. Bylo mi zkrátka blbé ho vyhodit, ale nedalo se nic dělat. Por smečku byl naprosto nepotřebný. Nikdy nic neudělal, vždycky se jen zajímal o Naomi. „Jen nevím, co mu řeknu, až se tu po dlouhé době zas objeví. Tedy, pokud vůbec,” zamumlal jsem. Odhánění vlků, kteří žádali o místo, mi nikdy moc nešlo. Bohužel, bylo tomu tak. Byl jsem docela rád, že v tomhle jsme se s Vločkou shodovali.
Dostali jsme se až ke Coffinovi a jeho partnerce. Ne, vůbec jsme je nedrbali! Jenom jsme si navzájem sdělovali informace, které stejně za chvilku budou veřejně známé. Souhlasně jsem pokývl hlavou a lehce se pousmál. Ani jsem nevěděl, jak vypadá. Ani jméno. Jen jsem věděl, že existuje nějaká vlčice, do které se zamiloval. To bylo tak všechno. „Mě by asi takový vztah nevyhovoval. Když už, tak bych tu vlčici nedal z tlapek!” prohlásil jsem a nakonec si povzdechl. Zase to zavánělo tématem, které jsem už nechtěl řešit. „Uvidím, jestli mi ji přivede představit. Neměl bych se jim do toho plést. Oni si to určitě vyřeší sami,” dodal jsem s mírným odkašláním. Pravda, už jsem se nemohl dočkat, ale zároveň jsem se obával, že nezapůsobím dobře.

Hlavu jsem stále držel v normální poloze, nepokládal jsem ji na zem, i když ta představa byla opravdu lákavá. S připláclou čelistí by mi ale Vločka nemusela rozumět, a to jsem nechtěl. Pak bych musel polovinu říkat znovu. Chvilku nastalo ticho, takže jsem si mohl uspořádat své myšlenky do nějakých logických celků. A ten proud myšlenek bych taky mohl začít korigovat.
Otočil jsem se na ni a lehce pokývl hlavou. Ta informace o mé kamarádce mě zase překvapila. Ani jsem bych si nepomyslel, že by se ty dvě mohly znát. „Z toho vlčete je teď dospělá, krásná slečna. Ten čas vážně letí,” poznamenal jsem a trochu si posteskl. Už jsme se neviděli opravdu dlouho a jelikož jsem ji znal od malého prcka, přirozeně mě zajímalo, jak se teď má. S Coedenem asi ještě pořád byla a Borůvkovému lesu se asi kvůli vzpomínkám vyhýbala. Taky bych se už nepáchl, kdybychom smečku neobnovili. Tížilo by mě vědomí, že by se tu mohl zabydlet úplně někdo cizí, nevítaný tulák. Souhlasně jsem pokývl hlavou. „Docela se ale divím, že to ti na jihu přežili. Narrské kopce jsou přeci celé z písku. Je až zarážející, že nepodlehly síle přívalové vlny,” trochu jsem se nad tím zamyslel. Když jsem seděl na břehu jezera, písek většinou šel za vodou. Ale proč se zrovna celé kopce z písku udržely? Určitě v tom měl tlapky Život. Nenechal by si zničit svůj domov.
Zlomyslně jsem se zazubil. „Víš, že tímhle mi dáváš svolení k takové akci a podporuješ mě v ní?” zeptal jsem se a opravdu mě zajímala její reakce. Pravda, kdybych do toho vlky netlačil, asi by se našli jedinci, kteří by na sobě chtěli zapracovat. „Není to ale dobrý nápad. V chladnějších letních dnech bychom mohli něco takového podniknout. Třeba jen ke Sněžným horám a zase zpátky. To není ta daleko,” musel jsem sám sebe pochválit. I já potřeboval nějaký ten trénink a ve skupině bychom se mohli vzájemně hecovat. Takové zdravé sáhnutí si na dno svých sil není nic proti ničemu.
„Vidíš, ty to svolení máš. Kdybych takovou zkrácenou verzi použil já, asi by se na mě díval hodně divně,” pousmál jsem se a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Miloval jsem tu krásnou vůni borůvek. V nejbližší době jsem si chtěl udělat hody! Po zimním masožravém období i můj žaludek potřeboval něco lehčího. Na jméno její kamarádky jsem jenom pokývl hlavou. Neznal jsem ji, proč to dál řešit? Kupodivu jí nakonec dopnuly souvislosti. Zazubil jsem se a souhlasně pokýval hlavou. O Chiméře nikdo moc nevěděl. Vločka, Tailla, Megan, Scrooty, a to bylo asi všechno. Ani Coffin s Naomi neměli tušení, co se ve mně ukrývá.
Mile jsem se usmál a zavrtěl ocasem. „Je fajn vědět, že nejsem jediný vlk závislý na velkém kolektivu,” poznamenal jsem s úlevným povzdechem. Řeč se přesunula k Faelnirovi. Ačkoliv jsem ho nechtěl připravit o domov. Byl to kamarád Tailly, ale mě prostě nikdy nesedl. Možná proto, že dost okatě pálil po Naomi? To mi asi vadilo. „Ačkoliv to bude znít hnusně... Proč bychom měli živit krk, který pro naši smečku nikdy nic neudělal? Jen se na pár dní objevil a pak se zase vytratil. Tohle není dobrá morálka,” vyjádřil jsem se k tomu a nasadil vážnější výraz. Nešlo tomu zabránit, vážně ne. Ani se nikdy nesnažil smečce pomoct s lovem. Byl tu bohužel navíc.
„Ještě mi ji osobně nepředstavil a ani nevím, jak to má se smečkou. Jestli v nějaké je, nebo je tulačka. Pokud je podřízenou nějakého našeho souseda, jejich vztah musí být asi docela komplikovaný,” řekl jsem. Nechtěl jsem se do nich stavět, to vůbec ne. Jen mě to zkrátka zajímalo.

Buďte zdrávi!

Nebudu se zase nijak okecávat. Však vy sami víte, co přijde. Za přesmyčky a křížovku se Ney a Morfovi přičetlo 20 oblázků ^^

1. Přesmyčky
Myslím, že všichni známe, chápeme. Z přeházených písmenek máte složit podstatná jména týkající se Gallirei. Pokud vynecháte jedno slovo, bude vám odebráno z celkové odměny.

1. vroůbky
2. strom a italla
3. moteritiru
4. hrichaiere
5. riflena
6. vroůbkývo sel
7. sámčekov emagi
8. cováno ňůt
9. knoura
10. marenká
11. lačtav
12. varillatë
13. sýmčekov kúrty
14. někysej rīrūbube
15. raellaig

2. Křížovka
Dostáváme se k trochu těžší záležitosti, u které jsem si lámala hlavu i já. Princip určitě každý zná. Chci kompletně vyřešenou křížovku! Ne že vám jeden řádek bude chybět, ale tajenku si odvodíte. Za každý vynechaný řádek vám bude odebráno z celkové odměny. Kdyby někdo nevěděl, jak tabulku vyplnit, obraťte se na mě, ráda pomůžu :)

Tabulka:
http://img5.rajce.idnes.cz/d0505/9/9466/9466451_83aa8004a568497bc17458a3c6cb8aa3/images/Voln.jpgc.jpg?ver=0

Indície:
1. Vlk s rudými šátky, které zabarvily jeho tlapky. Nebo naopak? Rudé tlapky zabarvily jeho šátky?
2. Je to součást každého vlka. Kde ale tuto věc hledat? Nemít ho, tak prý padneš na čumák.
3. Vlčice uhlově černá se smaragdovýma očima, ale pozor, Smrt to není…
4. Malé a nepatrné území, které by téměř kdokoliv mohl přehlédnout. Je ale naší součástí a je bohaté na ovoce…
5. Název smečky, ve které žiješ…
6. Drží tvé tělo. Nemít to, nemohl bys chodit, nemohl bys pochodovat a jediné co by z tebe byly je asi rosol…
7. Vlk mohutné postavy, hnědého zbarvení s přívěskem na krku. Často přezdívaný jako medvěd, nebo tuleň? Kdo ví, možná jeho kořeny sahají až k těmto předkům.
8. Pro vlčí pár je to dar. I u nás se jednomu páru dostalo takového daru…
9. I my máme milující sousedy. Věděl bys, jak zkráceně se nazývají naši nejbližší sousedé?
10. X
11. Šedý kožich posetý na zádech černými pruhy. Není radno si s ní zahrávat, jelikož je to velmi ostrá vlčice. Tvrdí to i ostří její sekery…
12. Když se ukáže ve své celé kráse a rozzáří se, každý si na něho musí zavýt…
13. Temné, někdy i strašidelné místo… velice často ti poskytne střechu nad hlavou. Toto místo má i každá smečka a je proslulé svými schopnostmi pro odpočinek…
14. Považuješ to za svůj domov, ale nikdy v tomto domově nebudeš sám. Můžeš být podřízený, ale taky nadřazený některým vlkům.
15. Vůně tohoto ovoce se nese celým lesem… (podst.jm, množné)
16. Netrpělivě po ránu čekáš na malou žabičku, vykukující ze své skleněné nádoby, abys věděl, jaký bude den… Co určuje?

3. Hodnocení
První herní akce je na světě! Tentokrát z mé hlavy (abych nevypadala jak ta nejlínější alfa). Spočívá v tom, že váš vlk bude herně hodnotit Borůvkovou smečku. Je mi jedno, jakým stylem se váš vlk vyjádří, jestli v myšlenkovém pochodu, nebo to bude přímo sdělovat svému společníkovi. Nicméně vás chci dokopat k nějakému hlubšímu zamyšlení, takže udávám minimum 5 řádků.