Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Weriosasa zmínila nějaká pravidla tři pé. Mluvila k Loriovi a mě naprosto ignorovala. Zrovna v jejím podání mi to nevadilo. Stal jsem se tichou myškou, která si nenechala proklouznout ani jedno slovo. Lorios o ní naopak mluvil jako o nějaké věci. A přitom byla živou vlčicí. Má tvář se zkřivila v úšklebek, ale nijak jsem jim do toho neskákal. Jednak by na mě oba vyštěkli a pak bych se v jejich přítomnosti cítil ještě divněji. I rodiče Weriosasy měli taková zvláštní jména. Nedopustil jsem si jednu poznámku k věci: Stříbrná krev. Taková zbytečnost.
Lorios odpověděl na mou otázku. Mohl jsem se v duchu radovat, že mě aspoň on neignoroval. Weriosasa je jeho mladší sestra. Chtěl jsem jim pogratulovat k rodinnému shledání, ale to nebylo na místě. Podle jejich slov ze sebe neměli moc velkou radost. Nechtě jsem se i dozvěděl část minulosti vlka, který se chtěl přidat do naší smečky. Pochopil jsem to tak, že kvůli své sestře odešel od rodiny. Protože na ni žárlil? Kdybych já byl v jeho situaci, skákal bych dva metry do výšky. Původ, pýcha, plánování. To jsou pravidla tři pé. Jejich rodinka musí být pěkně divná a střelená, pokud se podle nich skutečně řídí, všechno tomu nasvědčovalo. Jinak by se na ně neptala.
Přišel jsem si opravdu navíc, a tak jsem svého volna chtěl využít. „Já vás tedy opustím. Myslím, že vám jedině prospěje, když budete osamotě. Až se vrátím, půjdu zpátky ke smečce,” oznámil jsem především Loriovi. A pokud by to tu neměli vyřešené, počkal bych. Zatím se v lese nic nedělo, jinak bych to už dávno věděl přes Vločku. Věnoval jsem ještě jeden rychlý pohled Megan a pak se rozklusal vstříc Jedlovému pásu. Kdoví, kdy se zase dostanu za hranice.

// Západní Galtavar

Ti dva zmizeli někde v dáli. Daichimu jsem popřál do života hodně štěstí. Bude jej potřebovat, když se tu rozhodně zůstat. Ale kdo by na druhou stranu odcházel z rodiště, když se cíleně vrátil? Kdybych chtěl podstoupit tu drsnou cestu přes vrcholky hor až do svého rodného kraje, také bych se odtamtud nehnal. Ale proč bych chodil někam, kde jsem nebyl vítaný ani před těmi X lety, natožpak teď.
Nechápavě jsem se podíval na Megan. Nijak na mě nereagovala. Jako bych byl vzduch. Kam jsme to až dopracovali, povzdechl jsem si a odvrátil hlavu k Borůvkovému lesu. Už jsem byl pryč docela dlouho, a to se mi přestávalo líbit. Ale Vločka říkala, že mi dá vědět, kdyby se něco dělo. Má pozornost spadla na přicházející hnědou vlčici. Zprvu jsem si ji změřil pohledem a přemýšlel, jestli ji znám, nebo je to další nováček. Jakmile se ale představila, souvislosti mi došly. „Zdravím, Weriosaso. Co k nám přivádí tak vzácnou návštěvu?” pokývl jsem k ní hlavou v přátelském gestu. Zrovna s ní jsem se kamarádit nechtěl, ale přeci jí nebudu oplácet tu zkomoleninu jména. Měl jsem pro ni několik pojmenování, ale ty jsem nechával hluboko ve své mysli tak, že je ani přečíst nemohla. Tak trochu jsem hrál na její stranu, aby se z našeho setkání nesmotala nějaká hádka.
Jenže do toho se vložil Lorios. Její představení se jsem slyšel poněkud zkresleně: Weriosasa II. a další nepotřebné tituly . Ani jsem nepostřehl, že zmínila nějaký rod. Došlo mi to, až s příchodem Loria. Civěl jsem na ně jak puk. V hlavě mi totiž utkvěl názor, že ti dva poslu něco mají. „Vy... Vy jste příbuzní?” zeptal jsem se naprosto nezúčastněně. Ani bych se nedivil, kdyby můj dotaz přeslechli. Klidně i úmyslně. Pokud budu mít ve smečce příbuzného naší velectěné královny, princezny, či jaký titul vlastně měla, mám se na co těšit. Jablko nepadá daleko od stromu.

// Nezapustil, bude to tu dneska. Čekala jsem ještě přes víkend na Megan a v pondělí jsem večer nebyla doma.

Můj pohled směřoval pouze k vlkovi, který se představil jako Daichi. Bylo mi jasné, že si na mě nemůže pamatovat. Byl sice členem stejné smečky, ale nikdy jsme se moc nebavili. Ale zlepšil mi náladu. Ztracení vlci, kteří se po rozpadu rozeběhli na všechny světové strany, se vrací zpátky domů, na Gallireu. Zavrtěl jsem ocasem a krátce pohlédl ke Smrkovému lesu, když byla řeč o mé kamarádce. „Aranel,” věcně jsem odpověděl na jeho otázku a neubránil se smutnému výrazu. Coffin ji sice potkal, ale my dva jsme se neviděli už nějakou tu dobu. Něco málo přes rok. A přitom byla přímo na dosah tlapky! Evidentně nevěděla, že se smečka obnovila a chápal jsem ji. I já se do podzimu vyhýbal vzpomínkám, které mi tehdy prázdný les přinášel. Zmínil další jméno známé vlčice. Naklonil jsem hlavu na stranu. Až teď jsem si vzpomněl, že ti dva bývali partneři. „Ne, bohužel není. A již pár měsíců, možná let, jsem ji ani necítil, ani neviděl,” odpověděl jsem a soucitně se pousmál. Kdyby mu na ní nezáleželo, neptal by se.
Zřejmě nevěděl, co na to všechno říct. Já zatím využil času a ohlédl se po Megan. Kupodivu tu pořád byla, i když jsem se jí nevěnoval. A Lorios tu musel zůstat, pokud měl stále zájem o místo ve smečce. A podle jeho slov vypadal dost odhodlaně. Ohlédl jsem se znovu na Daichiho a chápavě přikývl. Sice jsem byl na pozici beta, ale i já se před několika dny přesvědčil, že má hlava je dosti děravá. Na jeho věty o odchodu jsem pokyvoval hlavou. Až když jsem byl vyzván k nějakému vyjádření, pověděl jsem: „Určitě bych ti to umožnil. Bude stačit, když přijdeš na hranice, já si tě tam vyzvednu a klidně i provedu.” Vyhovovalo mi, že se tam nechce podívat rovnou teď. Přiznávám, bude docela frmol, až se vrátím společně s Loriosem. A pokud se vrátila naše rodinka s vlčaty, bude to mnohem větší humbuk. „Zatím se mějte. Hodně štěstí při toulání,” popřál jsem oběma odcházejícím vlkům.
Když mi oba zmizeli z dohledu, otočil jsem se na černou vlčici, které jsem se chtěl věnovat nejvíce, co to šlo. Však Lorios si rád počká. „Jak se ti vede?” zeptal jsem se jí pro začátek a nesměle se usmál. Prohlédl jsem si ji a zastavil se až u té zvláštní věci, které se říká přívěsek. „Vypadá zvláštně, ale sluší ti,” poznamenal jsem a čenichem ukázal na tu okřídlenou věc, aby mě dobře pochopila.

// Megs, ty se k nám připoj, až ti bude lépe :)

Má pozornost se z Loria přesunula plně na toho hnědozrzavého vlka. Začal mě zajímat více, než jsem před pár chvilkami mohl tušit. Vypadalo to, že má něco společného s mými bývalými alfami. Postupem času bych mohl dostat odpověď na mou nevyřčenou otázku. Koho mi ksakru připomíná? „Z přímé linie ne, ale jeden jejich synovec, a můj syn, ano,” ještě jednou jsem si ho přeměřil pohledem. Mohl bych si přečíst všechno, jen kdybych se mu chtěl podívat do hlavy, a to mě nijak nelákalo. Svou vrozenou magii jsem používal opravdu jen minimálně. „Jejich dcera je ve vedlejší smečce, pokud by tě to nějak zajímalo,” pravil jsem s docela chladným výrazem. Nevěděl jsem, co mu je do mé bývalé rodiny. Svou kamarádku, o které jsem právě mluvil, Aranel, jsem hodlal bránit zuby drápy, kdyby jí chtěl něco provést. Ale zdál se spíše zmatený než nějaký útočný. Na jeho další dotaz jsem souhlasně pokývl hlavou. Nevěděl jsem, odkud k nám přišli Hotaru se Stellou a ani jsem po tom netoužil. Dobrovolně je navštívit? Ani mě nehne! „Jsem si tím jistý,” zamumlal jsem na jeho obavy, zda jsou mé bývalé alfy živé. U Angeluse jsem bohužel nevěděl, ale jistě žije někde jinde než tady. A je šťastný.
Další informace mi trochu vyrazila dech. Zůstal jsem na něj civět jak Němec na orloj. Ani jsem si nebyl jistý, jestli jsem přitom trochu neotevřel tlamu dokořán. „Páni, tak to jsi mě zaskočil,” přiznal jsem se a mile se usmál. Přemýšlel jsem, jaký hoch by to mohl být. Ve jménech jsem se ztrácel a ve vzhledech už tuplem! Jen jsem byl rád, že jsem potkal starého známého, kterého jsem znal už od vlčete. Chvilku jsem na něj dál civěl, když mi ale prozradil své jméno, mé rysy trochu polevily. Usmál jsem se na něj a zavrtěl ocasem. „Rád tě znovu vidím, Daichi,” sdělil jsem mu. Bylo mi jasné, že to bude chtít nějak vysvětlit. Vrátil jsem se do minulosti až k výbuchu sopky, kdy jsme tohoto malého kloučka hlídali se Stellou. Byl to malý neposeda a teď přede mnou stál dospělý a statný vlk. Jaká to změna. „Ty si mě už asi nepamatuješ, co?” zeptal jsem se jej, abych se ujistil.

Pokýval jsem hlavou a trochu se pousmál. Jindy byl náš les pusto prázdný, jindy v něm nebylo k hnutí. Záleželo na mnoho aspektech, ale já byl jedině rád, že se najde někdo, kdo mi bude po tlapce. „Prakticky se tam nic zajímavého neděje. Vlčata už dávno odrostla a smečkové lovy se pořádají jen někdy, když je dostatek nespících vlků,” poznamenal jsem a letmo se usmál. Jako člen mohl být dobrý, teď jsem ale za něj nemohl strčit tlapku do ohně. Oficiálně jsem jej nemohl přijmout, když jsme byli mimo les.
Ten hnědavý vlk byl evidentně docela mimo. Zastříhal jsem ušima a podíval se na něj. Loria jsem měl částečně vyřešeného, ale ti dva tu také pořád byli. Něco mumlal a nešlo mu pořádně rozumět. Když se ale konečně vymáčkl, přeměřil jsem si ho vážným pohledem. „Ti se pozice vzdali už před dvěma roky, odhaduji. Znovuobnovená byla až minulé léto,” začal jsem a přiblížil se k němu. Netušil jsem, co má společného s Angím a Hoty. „Hotaru nás zrovna nedávno navštívila a Angelus... O něm jsem už hodně dlouho neslyšel, ale jsem si jistý, že žije,” odpověděl jsem na jeho další otázku ohledně mých bývalých alf. Už poněkolikáté jsem si vlka přeměřil. Od tlapek až po uši. Nevěděl jsem, koho mi tak strašně moc připomíná. „Proč se na ně ptáš?” otázal jsem se naopak já jeho. Opravdu mě zajímalo, jaké mezi nimi vládly spojitosti.
Pohlédl jsem zase s Loriovi, který od nás kousek poodstoupil. Začal jsem přemýšlet nad tím, že bych jej nakonec mohl poslat do lesa. Kdybychom se dali do řeči s Megan, nemusel by nám tu zaclánět. Náš rozhovor opravdu nemusel slyšet. Otočil jsem se zpátky na rezavého vlčka a černobílou vlčici. „Mimochodem, jsem Storm,” představil jsem se jim a mile se usmál. Sice jsem pochyboval, že by jim to nějak pomohlo, ale nechtěl jsem, aby mě oslovovali jinak.

// Nechtěla jsem zdržovat, ale zítra máme šest písemek, proto je to kratší

K jeho minulosti jsem se již nechtěl vracet. To, že býval alfou, mi bohatě stačilo. Nic víc jsem vědět nechtěl. Jedině pak jeho schopnosti, ale těch měl asi dost, jinak by se na tak vysoký post nedostal. Pokývl jsem hlavou a rychle se rozhlédl po pláni. Asi jen proto, abych se ujistil, že mi má známá mezitím někam neodběhla. Vážně jsem nechtěl, aby se mi vyhýbala jako čert kříži.
Podíval jsem se zpátky na Loria a už po několikáté si jej prohlédl. Od pacek k uším. Pro kontrolu, kdyby si náhodou něco zkusil. Jeho první vyjádření mi snad vyrazilo dech. Zůstal jsem na něj nevěřícně čučet a nezmohl se na nic jiného. Krása našeho lesa se neodráží od tebe, pacholku, zamračil jsem se a nechal jej mluvit. Však já se k tomu chtěl vrátit, ale skákání do řeči bylo neslušné. Vypadal jako loajální, společenský typ, který bez smečky nedá ránu. Jinak by se toulal po Galliree a o nějakou smečku se nezajímal. Jeho pach byl poměrně nový, ale to říká vlk, který je čtvrt roku zalezlý v jednom a tom samém lese. Po domluvení jsem ho nechal ještě chvilku čekat. Musel jsem si všechno roztřídit v hlavě. „To mi chceš říct, že bys celé dny trávil v lese a hlídal, co se kde hne?” zeptal jsem se a lehce se uchechtl. „Něco takového jsem slyšel již několikrát a skutek utek, většinou,” dodal jsem. Celkové „přijímací řízení“ bylo docela stereotypní. Pokládal jsem ty samé otázky a dostával na ně podobné odpovědi. Měl bych si vymyslet něco originálního a tím to trochu zpestřit. „Abych se vrátil k tomu tvému úvodu. Les byl, je a bude krásný i bez tebe,” mrkl jsem na něj a dal mu jasně najevo, že tímhle si u mě moc nešplhnul. Měl štěstí, že jsem si nedělal předběžné závěry. U něj by zrovna teď nebyl zrovna pěkný.
Všechny získané informace jsem zhodnotil. „Rozhodně tě nepřijmu mimo hlavní les, to by bylo blbé. Mohu tě tam ale zavést a považovat tě za někoho, kdo je tam na zkoušku. Potřebuji si tě přeci nějak prověřit, že jsi mi tady celou dobu nelhal,” sdělil jsem mu nakonec a lehce se usmál. Kdybychom byli v Borůvkáči a tam se k němu přiřítila Vločka společně s X dalšími vlky, možná by se choval jinak. Byl by na něj vyvíjen tlak, tady byl v maximální pohodě. „Přišel jsem sem z jiného důvodu, takže pokud bys na mě počkal, budu jedině rád. Samotného tě tam nepustím, to je ti snad jasné,” změřil jsem si ho pohledem přísněji než jindy. Neměl na výběr. Musel mě poslechnout, jinak by byly jeho šance pryč.
Zastříhal jsem ušima ke dvěma příchozím vlkům. Rezavý vlk a zábavně černobílá vlčice. Zajímavá to dvojice. Vlček se nás ptal, jestli nevíme, kde se nachází Borůvkový les. Ne, nemůžu si dát jeden den volno! To toho chci tak moc? povzdechl jsem si a užuž se nadechoval k odpovědi, ale Lorios mě předběhl. Zamračil jsem se na něj a opět se nadechl. „Má pravdu,” vydechl jsem docela rezignovaně. Pohlédl jsem na toho rezavého vlčka. Zúžil jsem oči a neodpustil si poznámku: „Asi tě odněkud znám, ale zaboha si nemohu vzpomenout odkud. Nebo mi jen někoho strašně moc připomínáš.” Vlků takového zbarvení tu nebylo mnoho. Jednoho takového vlčka jsem kdysi dávno znal, ale byl to ještě malý prcek. Ta vlčice nic nechtěla, tak jsem jen čekal na vyjádření obou vlků. Šel jsem si odpočinout a místo toho tu zase řeším pracovní záležitosti.
Konečně jsem uslyšel známý hlas. Pousmál jsem se otočil hlavu k černé vlčici. „Zdravím, Megan. Po tak dlouhé době,” pozdravil jsem ji trochu nejistějším hlasem, než kterým jsem promlouval ke zbytku srocení. Vůbec se nezměnila, jen se jí na krku houpal náhrdelník v podobě něco okřídleného. Vážně jsem doufal, že věc ohledně smečky bude rychle vyřešená.

Lorios se nezdál jako příliš ukecaný vlk. Při mém výkladu o smečkách mlčel jako pěna a neskákal mi do řeči. To jsem jedině uvítal. Oblízl jsem si čenich a nakonec se na něj otočil s otázkou, jestli má zájem. On mi sdělil, že v minulosti byl na stejném postu jako já. V rychlosti jsem si ho prohlédl a pokýval hlavou. „Takže určitě víš, co všechno to obnáší,” promluvil jsem a přátelsky se uculil. Byl jsem mimo území, původně jsem sem šel za svou známou, která tu ještě pořád byla, a pořád jsem řešil smečku. Pomalu mi to připomínalo nějaké prokletí, od kterého se nemohu odpoutat. Ale opravdu příjemné prokletí.
„Jak jsem již řekl, nachází se jižněji od nás,” začal jsem se svým výkladem a natočil se směrem k lesu. „Je to listnatý les s velkým množstvím borůvčí. Právě proto se jmenuje Borůvkový les. Členů tam máme docela dost, ale tak nějak počítám s tím, že tři vlčata odejdou. V létě je tam opravdu krásně a o vodu taky není nouze. Máme na celém území jednu malou tůňku a jednu velkou,” popsal jsem jej snad nejpřesněji, jak jsem dokázal. „Úkryt je též k dispozici a vlci jsou zde přátelští, jen se někdo straní společnosti,” dodal jsem a následně se lehce usmál. Nakonec jsem k němu natočil hlavu a přeměřil si ho pohledem.
Pochopil jsem, že zájem má. Nemohl jsem jej ale přijmout mimo les, aniž bych věděl, co je zač. Měl plus v tom, že je bývalou alfou, ale jinak jsem jej neznal. „Jedno místo by se našlo, pokud mi dáš důvod tě přijmout,” vyzval jsem ho k tomu, aby mi něco předvedl, nebo řekl. Však on si s tím určitě poradí sám. Nepotřebuje mé další insktrukce.

Trochu jsem se pousmál a znovu se posadil. Už jsem se trochu zklidnil, když na mě začal mluvit srozumitelně. Ani jsem se nechtěl ptát, jestli jeho povyk měl nějaký význam a není to směs všech různých hlásek, které ve finále nedávají význam. Kdyby mi to vysvětlil, možná bych se dozvěděl něco, co bych nechtěl. Nechal jsem to tedy být a zahleděl se mu do očí. Začal mi vysvětlovat, jak je jeho přízvisko důležité. „Díky, vážně mi ušetříš mnoho práce,” vyjádřil jsem se k tomu, že ho nebudu muset oslovovat i s rodem. Na jeden nádech bych to nedal, tím jsem si byl jistý. Než bych ho vůbec oslovil, uběhlo by spoustu drahocenných sekund, které bych mohl využit k dalšímu rozvoji věty.
Vypadalo to, že ode mě něco potřebuje. Na chvilku jsem se zamyslel, jestli ten jeho útok na mou osobu nebyl plánovaný. Právě z toho důvodu, že jinak nedokázal zahájit konverzaci. Obyčejný pozdrav a nechození kolem horké kaše bych jen ocenil. Zastříhal jsem ušima a pokývl hlavou. „V okolí jich je opravdu dost,” začal jsem a natočil se směrem k jihu, abych mu je mohl čenichem ukazovat. Aspoň jejich směr, aby věděl, kam se má vydat. „Tři teritoria leží podél řeky. Jeden les je hned tady. Druhý leží za takovým skalním komplexem a ten třetí je naproti tomu prvnímu. Stačí přejít přes řeku. Mám takový dojem, že úplně na jihu je ještě další smečka, další je pod těmi zasněženými horami... A to je asi všechno,” nepopisoval jsem je moc detailně, ale muselo mu to stačit. O většině jsem už věděl z minulosti, jen Asgaar byl pro mě malým překvapením.
„A máš štěstí. Velím tomu nejbližšímu lesu,” oznámil jsem mu až po nějaké chvíli, kdyby se náhodou chtěl nějak vyjádřit. „Měl bys zájem?” zastříhal jsem ušima a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Jinak by se na to neptal, kdyby nestál o stálý domov, ne?

Posedával jsem a švihal ocasem ze strany na stranu. Začínal jsem se nudit, ale opravdu jen lehce. Vidět známou krajinu po takové době, to bylo panečku něco. Nic se tu nezměnilo. Tak trochu nostalgicky jsem si povzdechl. Před lety jsem tudy chodil snad denně a vždycky si stěžoval na krtince a různé podzemní úkryty hlodavců.
Jak jsem se tak kochal po okolí, ani jsem si nevšiml vlka, který se ke mně přiblížil. Až příliš nebezpečně a blízko. Srážce se nedalo vyhnout. Když do mě ťukl, odskočil o pár metrů dál a začal něco žvatlat, tázavě jsem se na něj podíval. Ve spěchu jsem si jej prohlédl a ušklíbl se. Mluvil něco, čemu jsem nerozuměl. Úplně mě to točilo. „Já nerozumět řeči tvého kmene,” řekl jsem s neutrálním výrazem a ještě chvíli jej poslouchal. Ne, nepochytil jsem ani jedno slovo, kterému bych rozuměl. Co je to za podivína?
„To nevadí,” zamumlal jsem, když najednou mluvil za se srozumitelně. Byl jsem opravdu zmatený a šlo to na mě docela dost vidět. Zastříhal jsem ušima a na jeho jméno zareagoval až po chvilce. V tom překvapení jsem ani nezaregistroval, že by se mi představil. „Jsem Storm. Těší mě,” představil jsem se mu i já a lehce se pousmál. A zase až po nějaké době mi svitlo, že zmínil i nějaký rod. Nevěděl jsem, že něco takového vůbec existuje. „Assasínského rodu... A to je nějaké důležité?” zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Svou otázku jsem mu i smysluplně zdůvodnil: „Nikdy jsem nic takového neslyšel, takže se, prosím, neurážej, pokud se tě to nějak dotklo. Mohl ses mi představit jenom jako Lorios, nepomotal bys mi hlavu.”
Pohlédl jsem na svůj náramek a děkovně se usmál. Nic jiného jsem neříkal, protože mi dlužil docela dost vysvětlení. A ani jsem nevěděl, o čem bych se s ním měl bavit. Byl pro mě úplně cizí.

// Borůvkový les

Ještě jsem se za sebe ohlédl, ale Naomi zůstala v lese. Věřil jsem, že svou práci zvládne na jedničku. Chtěl bych ji v budoucnu povýšit, ale zatím se tu moc neukázala. Byla za Smrtí a Životem. Za tu dobu se toho stalo docela dost a o moc přišla. Je šikovná, vím to. Jen jí musím dát ještě chvilku čas. Tavarillë by taky stál za povýšení. Kdyby se Sayap na mě naštval, co mu všechno vyčtu, možná bych mu mohl přidělit jeho funkci, ať není Vločka na lovce sama. Zdá se, že by si ti dva mohli rozumět, i když on není moc výřečný typ, pomyslel jsem si a hned potom se trochu okřikl. Udělal jsem si volno a během něj jsem nechtěl myslet na ty všechny povinnosti, které jsem měl. Zase do nich spadnu, až se vrátím.
Rozhlédl jsem se po louce a zpomalil do kroku. Nechtěl jsem letět v rychlém tempu jen tak, pro nic za nic. Oblízl jsem si tlamu a nasál všechny pachy. Dva mi přišly neznámé, pak jeden známý a zase dva takové starší. V jednom z nich jsem poznal Astona, ale toho druhého vlka jsem neznal. Nakonec jsem zastavil, abych zhodnotil situaci. Megan nebyla příliš daleko, viděl jsem na ni. Nechtěl jsem se ale pouštět do konverzace, aby mě odpálkovala a odešla zase kdoví kam. Chvilku jsem na ni koukal, aby poznala, že o ní vím a pak jsem se rozešel trochu stranou, ale tak, abych se k ní trochu přiblížil. Tak mohla poznat, že mám zájem s ní mluvit. Teď už jen zbývalo čekat, jestli se ona nějak projeví, nebo nad mou osobou jen zakoulí očima a odejde. I to se mohlo stát. Posadil jsem se a pohlédl na nebe. Byl tu najednou takový klid, ale přesto jsem byl myšlenkami v lese.

Nebyl jsem si jistý, jestli se náhodou neurazila. I když já zrovna teď netušil, kam bych ji v hierarchii zařadil. Na deltu, gammu a bez funkce? To by sice šlo, ale nebudu dělat velké přehazování smečky jen kvůli jedné vlčici. Přes léto jsem se chtěl zaměřit na více takových vlků, kteří by o vyšší post stáli. Do myšlenek jsem jí nechtěl lézt, ale cítil jsem, že je trochu vykolejená. Za svou magii emocí jsem byl neskutečně rád. Šťouchl jsem do ní hlavou a povzbudivě se usmál: „Příště to vyjde.” Nic jsem jí tím nesliboval, ale aspoň jsem jí něco nastínil. To jsem mohl, nikdo to nemohl brát jako nějaké nadržování. Už tak jsem se obával, že teď Coffinovi závidí, nebo tak něco.
„Myslím, že i ona nějakou pomoc uvítá. A hlavně někoho na povídání. Já už jí tak trochu přestávám stíhat,” zazubil jsem se a zavrtěl ocasem. Podíval jsem se k Východnímu Galtavaru a rozhodl se, že už bych měl jít. Kdo ví, jestli tam ještě pořád bude a já ji chtěl zastihnout, abych nemusel tak daleko od smečky. „Jistě, rád poznám nové magie. Zvlášť předměty mi nic neříkají. Iluze jsem taky nepocítil na vlastní kůži, ale slyšel jsem o nich,” poznamenal jsem a lehce se pousmál. Však od se nějaký ten čas naskytne a zase hodíme řeč o magiích. Tentokrát nejen teoreticky, ale hlavně prakticky. Já toho moc neovládal, i když takové splynutí s prostředím opravdu nebylo špatné.
Žádné jiné téma nenadhodila. Oblízl jsem ji po tvářičce s omluveným výrazem se postavil. „Zlato, budeš se na mě hodně zlobit, když si odskočím vedle na louku? Chci se přesvědčit, že Aston si Megan nespletl s jinou Megan. Už dlouho jsme se neviděli,” pověděl jsem a švihl ocasem z jedné strany na druhou. Měl bych si najít i jiný argument. „A chci, aby ses necítila tak neužitečná. Les ti tedy přenechávám a dávám na starost,” zazubil jsem se na ni a pohlédl ke skupince Vločky a Astona. Úplně na samotné vlky jsem nedohlédnul, ale věděl jsem jejich směr. Svůj čas mohla využít i na seznamování s ostatními vlky, mě už to tu ale tak trochu lezlo na mozek a bál jsem se o své zdravé myšlení. Naposledy jsem ji pohladil po tvářičce a pak se vydal směrem k hranicím. Však za chvilku jsem zpátky. Pochyboval jsem, že by mě Megan ráda viděla a uvítala s otevřenou náručí. Ještě jsem zavyl a potom vykročil z lesa ven.

// Východní Galtavar

Delší dobu jsme leželi v tichosti. Zřejmě jsme se každý zamysleli nad svým životem a nad tím, co jsme tu právě probírali. I já jsem se myšlenkami vrátil do své zatracené minulosti. Zajímalo by mě, jestli si můj otec nabalil jinou vlčici, když svou původní partnerku vyhnal společně se svým vlastním vlčetem. Třeba se starý alfa odebral do věčných lovišť a Sumer na Zubaté vede tu samou smečku. Vážně bych chtěl vědět, jestli si vůbec někdy něco vyčítal, automaticky jsem se zamračil a pohlédl na sever, kde bylo věčně zasněžené pohoří. Z druhého úpatí jsem pocházel, měl to sem tak strašně blízko a stejně jsem to tu objevil až po několika letech cestování. Někdy si svou cestu nevybíráme.
Jako bych ty řeči o jejím návratu neslyšel už tisíckrát. Pokývl jsem hlavou a nijak se k tomu nevyjadřoval. Na nějaký protest jsem už neměl sílu. „To mě dokáže vždycky potěšit,” uculil jsem se. Byl jsem rád, že mě tak oslovuje. Santiago mě zavrhl, u Andanteho jsem si tím nebyl jistý. A zrovna on se v mých očích jevil jako ten chytřejší klučina. Santy byl prostě rošťák, to jsem poznal na svou kůži.
Zamyslel jsem se nad jejím dotazem. U novinek, které jsem sdělil po lovu, nebyla, takže jsem mohl začít jimi: „Byli jsme s vlky na společném lovu a pak jsem pár vlků povýšil. Coffina s Vločkou na gammy a ten náš nový pár, Morfea s Neyteri, na delty.” Přitom jsem si připadal trochu zvláštně. Naomi byla ale ten samý příklad jako Tavarillë a Lexiett. Zatím se neprosadila tak, abych věděl, kam přesně ji dát, kde nebude mrhat svými schopnostmi. „Já vím, s Astonem jsem před chviličkou mluvil,” pokývl jsem hlavou a pak se znovu zamyslel. Potřeboval jsem s něčím pomoct, když funkce byly rozdané? Cítil jsem, že se Morf vrátil, ale asi zase někam zalezl. Zaťal jsem zuby, protože se mi pořád zdálo, že se ostatním nevěnuji tak, jak bych chtěl. „Chci navštívit starou známou, pokud tam tedy ještě bude a nikam neuteče, takže bys mohla pohlídat území. Už mi něco podobného nabízela Vločka, ale více pomocných tlapek nikdy nic nezkazí. Coffin je mimo území, takže bys mohla projít hranice, pokud by se ti chtělo,” sdělil jsem jí. Jinak nebylo nic na práci. Vlastně jsme se tu poslední dobou jen váleli a nic nedělali.
„Iluze, předměty?” zamrkal jsem a svou dcerku si prohlédl. „Tak to je skvělé! Sice netuším, jak ty magie fungují, ale to nevadí. Myslím, že už jsi mi něco podobného říkala. Zmiňovala jsi i nějakého známého, jehož jméno si nepamatuji,” uculil jsem se. Další návštěvy Smrti a Života jsem jí samozřejmě nechtěl zatrhnout, protože s potřebovala vyvíjet dál. Stejně jako všichni ostatní.

Mile jsem se uculil a souhlasně pokýval hlavou. Proč to nehodit na velké množství kořenů, že? I já to několikrát udělal, ale nikdy jsem se přitom nezranil. Více nebezpečné byly spíše trsy borůvčí, do kterého se snadno zapletly packy jako do nějaké liány. Byl jsem rád, že jsem si na na ni našel čas. Sice jsem chtěl být na několika místech zároveň, ale musel bych se rozkrájet na třetiny. To nebylo zrovna ideální.
„Dříve pro tebe byla důležitá tak maximálně Hotaru jako tvá alfa. Teď už ani já necítím potřebu je podruhé vidět a mluvit s nimi,” promluvil jsem a trochu se přitom zamračil. Dříve jsem je měl rád obě, ten cit se ale někam vytratil. Někam hluboko do mé duše, odkud se jen tak nevyhrabe. Při dalších slovech jsem stáhl uši k hlavě a povzdechl si. „To chápu,” zašeptal jsem a nechal ji mluvit dál. Nechtěl jsem jí skákat do řeči, a už vůbec ne, když se jednalo o takové téma. Chápal jsem, jak se cítí, protože já ze své původní rodiny neznal nikoho. Když pominu Coffina. Ten mi zbyl jako jediný z přímé linie. Bylo to docela smutné. Chtěl jsem ji aspoň trošku povzbudit, ale nevěděl jsem jak. Oblízl jsem jí tvářičku a trochu se pousmál. „Musíš věřit tomu, že pořád žijí a vzpomínají na tebe. Třeba se jim tu přestalo líbit a odešli do jiného kraje. Nehledej důvod, proč by měli zemřít. Spíše doufej, že jsou živí, zdraví a šťastní, jen ne tady,” promluvil jsem docela nejistě. Takové rady jsem ještě nedával a ani jsem nevěděl, jestli si z nich něco vezme. V rodné smečky už po mě neštěkne ani pes a tady mám pouze dva příbuzné. Jak smutné. „Tai jsem neviděl už nějaký ten měsíc a mám pocit, že jsem byl poslední vlk ze smečky, se kterým mluvila. Neřekla, kam má namířeno a už vůbec ne, že by chtěla odejít. Prostě jí najednou nebylo,” dodal jsem a smutně přivřel oči. Za poslední dny jsem se kolem tohoto tématu točil docela často. Myslel jsem si, že to přejde, ale doufal jsem marně. Bylo to naopak ještě intenzivnější, když jsem mluvil s někým, kdo mě mohl plně chápat.
Usmál jsem se a radostně zavrtěl ocasem. „Na nějakou krev a původ jsem se nikdy neohlížel. Vždyť to víš,” pronesl jsem klidně a vzápětí dodal: „I já tebe.” Položil jsem si hlavu vedle pacek a trochu přivřel oči. Ne únavou, jen jsem si užíval její přítomnost.

Pohled jsem těkal od očí Naomi až k samotné ráně. Vypadala škaredě, ale zřejmě to nebude nic vážného. Na Coffinovu spáleninu neměla. Překvapeně jsem zakroutil hlavou a sehnul hlavu k jejím uším. „Nemáš se mi za co omlouvat, jen mám o tebe starost. To je snad normální, ne?” zašeptal jsem a oblízl jí čenich. A taky mě mrzelo, že musí cítit tu bolest. Krátce jsem se ohlédl po skupince, kterou jsem před chvilkou opustil. Teď jsem tu byl potřebnější. Popsala mi celou situaci. Jen jsem pokýval hlavou a podíval se na terén pár metrů od jejích zadních nohou. Bylo tam viditelné maličké koryto, které vytvořila svou vahou. „Musíš na sebe dávat pozor, Naomi. Je tu spoustu kořenů, o které můžeš kdykoliv zakopnout,” upozornil jsem ji, ale neslyšela ode mě nic nového. Jako bych jim to nevtloukal do hlavy už od raného života. I já jsem nebyl neomylný, ale po těch letech jsem se už odnaučil spoustě věcem. Například takovému běhu střemhlav dolů z kopce.
Její pokus o postavení se byl docela zdařilý. Jenže po ani ne minutě zase skončila na zemi. Povzdechl jsem si a posadil se těsně vedle ní. „Zůstaň ležet, nebude tě to tak moc bolet,” usmál jsem se a též své tělo sesunul k zemi, abych se nad ní tolik netyčil. Mě samému to bylo nepříjemné. Čenich jsem zabořil do její srsti na krku a zhluboka se nadechl. „Tohle se snad zahojí rychle, neboj,” ujistil jsem ji tichým, přívětivým hlasem. Rozhodně nemusela propadat panice. Tohle zranění na její figuře nezanechá jediný šrám.
„Myslíš Hotaru se Stellou, pokud se nepletu,” při těch jménech jsem zaťal zuby. Jinak to nešlo. Zhluboka jsem se nadechl a v hlavě si rychle srovnal, co všechno bych jí měl říct. Určitě jsem jí nechtěl lhát, to by bylo ode mě špatné. „Hotaru tu měla zakopaného bývalého partnera, kterého měla ještě před Angelusem. Měl tu i jakýsi náhrobek, který ale vypadal jako normální kámen, takže nevzbuzoval takovou pozornost. Přišly uctít jeho památku a nakonec to celé skončilo tak, že si jeho ostatky odnesly někam kdoví kam,” oznámil jsem a myšlenkami se vrátil do toho nepříjemného rozhovoru. Ty dvě pospolu byly vážně vražednou kombinací. „Samozřejmě se to neobešlo bez výčitek ze strany naší bývalé alfy. A taky mi vyčítala minulost, která se už nedá vrátit,” dodal jsem po chvilce zamyšlení a konečně jí dal prostor k vyjádření.