Gallirea - Příspěvky uživatele

Šťastně jsem zamával ocasem. Asi jí nedošlo, na co jsem narážel. „Dobře, beru na vědomí. A uděluji ti funkci ochranáře Ovocné tůňky. Samozřejmě se můžeš podílet i na hlídce lesa. Na tom už se ale domluv s Coffinem,” usmál jsem se. Doufal jsem, že se jako (nevlastní) sourozenci dokáží domluvit, popřípadě sjednat kompromis. A kdyby se hádali, asi bych musel zasáhnout. Nechtěl jsem mít rozhádanou smečku. „A také tě jmenuji deltou. Zasloužíš si to,” dodal jsem jen tak mimochodem a znovu se vesele zazubil.
Nově příchozí jelen tam stále stál, jako by se mého zavrčení nepolekal. Zamračil jsem se a ještě jednou si jej prohlédl. Nemocný mi nepřipadal. Z tlamy mu netekla podivná pěna a na těle neměl jediný škrábanec. Jeho chování bylo zkrátka divné. Že by měl tolik kuráže? Vždyť může být v sekundě mrtvý, pomyslel jsem si a podíval se na jeho hrdlo. Mohl jsem jednoduše vyskočit a prokousnout mu krční tepnu. Nebyl by to těžký úkol. V hlavě jsem zaregistroval nějakou myšlenku, ale ignoroval jsem ji stejně jako všechny ostatní.
Myslel jsem si, že už konečně pochopí, že tady jeho útočiště není. Jenže on se ke mně přiblížil a otřel se o mě hlavou. Naprosto bez varování. Zůstal jsem zaraženě stát. Nezmohl jsem se na jediný pohyb. Jelen se ode mě znovu trochu vzdálil, ale pořád byl dost blízko. Naomi na něj začala promlouvat. Jenže pokud se oba mýlíme a před námi stojí obyčejný paroháč, asi se s ním moc nedomluvíme. Však nám nerozumí.
V mé hlavě se znovu ozvala předcházející myšlenka. Zorničky se mi prudce rozšířily. „Coffe?!” oslovil jsem svého... syna. Ten hlas mi byl povědomý, ale zaboha jsem nedokázal pochopit, jak se do takového těla dostal. „Jak jsi to proboha dokázal?” otázal jsem se a jelena obešel ze všech stran. Že by ho někdo zaklel magií? Takový případ byl dost pravděpodobný.
Spíše jsem se začal starat, jak mu pomoci. Rozpačitě jsem švihal ocasem a koukl na Naomi, jestli nebude mít nějaký nápad. Já jeden měl, ale nevěřil jsem, že by mohl vyjít. „Vím, že ovládám magii příkazu. Jenže bohužel netuším na jaké úrovni. Využil jsem jej snad jen jednou, nemám příliš velké zkušenosti. Ale pokud to je nějaká magie, mohl bych zkusit, zda se neproměníš zpátky na vlka pod tlakem magie,” snažil jsem se projevit nějaký zájem o to, aby přede mnou stál kropenatý vlček, a ne jelen.

Vražedně jsem se podíval po tůňce, od které jsme byli tolik daleko. Takhle mi vcucnout dcerku. Vždyť se mohla utopit! „Příroda je někdy zákeřná, ale nikdy jsem si nemyslel, že až tak příliš,” zamumlal jsem a pohled odvrátil někam do lesa. Vločka se zřejmě dala do řeči s Tavarillëm, což mě jen potěšilo. Naomi si šálu sundala a poznamenala, že v zimě se bude hodit. Sklonil jsem čumák k červené látce a už potřetí se jí zaujatě dotkl. „Je vážně zvláštní,” poznamenal jsem fakt, který jsem už jednou říkal. Bude mi ještě dlouho trvat, než si na to červené zvyknu.
Vydechl jsem a nervózně zaťal zuby. „No, pohádali jsme se už před lety a mám pocit, že mi to pořád předhazuje. Však mě znáš, nechci nepřátele,” začal jsem a pak se odmlčel. Nebyl jsem si jistý, zda jí to říkat. Nebyl jsem žádný záletník, nebo tak něco, ale takové krátkodobé pobláznění je snad normální, ne? „Šlo tak trochu o úlet, zkráceně řečeno,” dodal jsem nakonec a sám nad sebou se zamračil. Vážně jsem netušil, co mě to tehdy popadlo. Pak se naštěstí řeč přenesla ke Smrti. Pořád jsem se z toho nevzpamatoval a ani jsem nevěděl, jestli slovo dodrží. Měla pravdu v tom, že už jsem ji otravoval dost. „Jen zlepšení v magii vzduchu a ohně. Rád bych se ještě naučil magii elektřiny a takový fígl s ní spojený,” vysvětlil jsem a po chvilce se doplnil o zásadní informaci: „Ale kdo ví, jestli své slovo dodrží. Známe ji. Nicméně mě obrala o všechny kameny a už ani nemám čas hledat nové. Takže tak bych asi ukončil naši letitou známost.” O nějakou jizvu jsem nestál a zrovna paní se zeleným ocasem byla docela zažraná do ničení těl druhých.
„Kdyby byla smečka v nebezpečí, křičela by ještě paničtěji,” zasmál jsem se a zavrtěl ocasem. Nicméně v hlavě se mi rodil určitý nápad. Naomina odpověď ohledně hlídání území byla vesměs pozitivní. Nedozvěděl jsem se žádnou novou informaci, ale z toho důvodu jsem ani otázku nepoložil. „Bavilo by tě takové častější hlídání území?” spiklenecky jsem na ni mrkl a čekal její vyjádření. Měl jsem v hlavě ještě jednoho vlka, ale s tím jsem zatím nebyl v kontaktu. Však máme čas, kam spěchat? Morfeus odešel a tůňka po něm zůstala volná. Mohl bych pro ni najít využití. Naposledy si stěžovala, že si přijde strašně neužitečná.
Zaslechl jsem tlumené kroky. Když jsem se otočil po zvuku, zahlédl jsem jelena. Velkého a statného. Automaticky jsem si stoupl před Naomi. Dobrovolně se přiblížil k predátorům, což nebylo normální. Copak mu něco je? Zamračil jsem se a po chvilce se vydal za ním. Samozřejmě v bezpečné vzdálenosti, aby mě nemohl nabrat parožím, nebo pokopat. Výhružně jsem se naježil a zavrčel. Tohle by na něj mohlo platit.

Ta hra mě vážně bavila. Jen byla hrozně stereotypní a známá. Chtělo by to někoho, kdo by vymyslel nové nápady. Třeba vlčata mohla na něco přijít, ale už týdny jsem je neviděl. A taky jsem ani s jedním nemluvil, což mohl být dost zásadní problém. Takové hlubokomyslné přemýšlení o hovadinách mě opravdu bralo. Vločku jsem trochu vypustil, ale nenapadalo mě zpomalit. Vítězství jsem jí nechtěl dát zadarmo!
Jenže mou pozornost si získala Naomi, kterou zřejmě napadl nějaký červený parazit. Svou kamarádku jsem pustil z hlavy a začal se starat o vlčici před sebou. Různě jsem kolem ní cupital a mluvil jako kolovrátek. Měl jsem o ni strach. Nic podobného jsem ještě v životě neviděl. Nakonec jsem spočinul těsně před jejím čumákem a nechal si všechno vysvětlit. Naom mě začala uklidňovat, ale zprvu se jí to vůbec nedařilo. „Chceš mi říct, že tě tůňka jen tak vcucla?!” zamračil jsem se a hodil zlostný pohled k vodní hladině. Doposud jsem si myslel, že žijeme na bezpečném místě. Odkdy se proti nám les vzbouřil?! Řekla, že to všechno je neškodné. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a té velké červené věci se ještě jednou dotkl. Pořád se mi nezdála. „Ale můj náramek nezaplňuje polovinu těla,” nadhodil jsem a konečně se trochu pousmál. „Dobře, přesvědčila jsi mě, že to vážně není škodlivé a dělá tě to krásnou. Ale mám jednu otázku. Nebude ti v létě nadprůměrné horko? A jak budeš plavat? Vždyť tě ta šála akorát stáhne ke dnu,” ne že bych jí něco vymlouval, ale spíše mi to přišlo nepraktické.
Souhlasně jsem pokyvoval hlavou a posadil se asi metr od ní. Abych nenarušoval její osobní prostor, i když před chvilkou jsem se tím opravdu neřídil. „Naposledy jsem se vydal za Smrtí. Mezitím jsem potkal jednu známou, ale nijak se o mě nezajímala. Bohužel jsem své chyby nenapravil. Seznámil jsem se s jedním vlkem, který se šel projít po lese. Žádal mne o místo ve smečce, a tak jsem jej přijal na zkoušku,” shrnul jsem všechny nové věci a následně se musel zasmát. Ptala se na Vločku. Musel jsem jí to nějak vysvětlit. „Hráli jsme si a asi se do toho zažrali více, než je obvyklé,” pověděl jsem s úsměvem na tvářil. Taky jsem byl pouhým vlkem, který se potřebuje jednou za čas vyblbnout. „Pusto tu je, máš pravdu. Coffin šel za... Doufám, že mi nebude mít za zlé, když ti to prozradím. No, našel si vlčici, takže na nás asi začne kašlat. Tavarillë je zpět, Morfeus s Neyteri se vydali mimo území s tím, že neví, jestli se vůbec někdy vrátí, bohužel. O zbytku nemám zprávy,” vrátil jsem se k tématu, které jsem řešil i s Vločkou. Odkašlal jsem si a omluvně se pousmál. Jen jsem měl o ni starosti, to mi nemohla zazlívat.
„A jak šlo hlídání lesa?” nadhodil jsem nové téma. „Ani jsem ti za tu výpomoc nepoděkoval, takže... Díky moc!” zářivě jsem se zazubil a zavrtěl ocasem. Od Vločky jsem sice už věděl, že se nic nedělo, ale rád bych slyšel názor i někoho jiného. Pověřil jsem je obě, chtěl jsem znát oba názory a poznatky. Třeba si Naom všimla něčeho, co Vločce uteklo.

// Vždyť bys nic nenarušila :D
EDIT: Řekla sis o to sama

Vločka sdílela můj názor. Usmál jsem se a jen pokyvoval hlavou. Možná jsem ji trochu přestal vnímat, ale rychle se zase vrátil do reality. Právě v tom nejlepším momentě. Stála si za tím, že se jim určitě nic nestalo. Také jsem si to myslel, ale starostem jsem se zkrátka neubránil. „To ti nevymlouvám, jen bych nerad, aby ses ztratila ještě ty,” starostlivě jsem se usmál a rozhlédl se kolem nás. Vážně tu bylo až nezvyklé ticho. „Trochu mě znervózňuje věc ohledně Haruhi a Sayapa. Ještě před smečkovým lovem jsem viděl pouze Sayapa. Od něj uběhla už nějaká doba a ještě jsem jim ani neudělil funkce, které pro ně plánuji. Začínám docela pochybovat, zda si je vůbec zaslouží,” svěřil jsem se jí se svými myšlenkovými pochody, když už jsme mluvili o velké absenci členů. Sayap se jako lovec osvědčil, ale jak jsem s ním mohl počítat, když se najednou choval tak zvláštně? Možná na mě byl naštvaný. Takové projevování zlosti ale rozhodně nebylo na místě. Mohl mi rovnou do očí říct, že se mu nemám plést do rodinných záležitostí. Žádné pomoci by se ode mě nedočkal.
Zaregistroval jsem nový pach, avšak byl mi velmi známý. Automaticky jsem začal vrtět ocasem a mile se usmál na Tavarillëho, který se k nám blížil. „Vítej zpět,” pozdravil jsem jej a myslel si, že se s ním konečně seznámím a popovídám. Jenže on se vydal pryč od nás. Jak rychle přišel, tak i odešel. „Nerušil bys,” zakroutil jsem hlavou a povzdechl si. Pak ať si ostatní nestěžují, že mě pořádně neznají. Já byl vlk společenský, bavil jsem se přeci se všemi.
Nechal jsem to být. Potřeboval jsem nějak zvednout náladu a Vločka byla jednoduchá kořist. Navíc bych tak hravého vlka hledal jen těžko. Snížil jsem přední část k zemi a vesele se zazubil. Též jsem si nemyslel, že máme nějakou společnou magii, ale druhé řešení bylo třeba. Kdyby nebyla pro hru, mohl jsem jí nabídnout něco jiného. Souboj pomocí magií jsem ale mohl navrhnout někomu jinému. Najednou vykřikla, dotkla se mého těla a rozeběhla se pryč. Tak trochu jsem to čekal. Kdybych chtěl, hned bych jí to oplatil. Jenže hra by měla brzkého konce, a to jsem nechtěl. Energie jsem měl na rozdávání, takže jsem se rozeběhl za ní. Neběžel jsem plnou rychlostí, abych jí přivodil pocit, že je rychlejší než já. Pomalu jsem se k ní blížil a když už mě to gentlemanské chování přestalo bavit, zrychlil jsem na maximum. Byl jsem u ní téměř hned. Opatrně jsem jí kousl do špičky ocasu a zařval to samé: „Máš ji!” Pak jsem okamžitě zabrzdil a rozeběhl se jiným směrem. Její srst jsem samozřejmě předtím pustil.

Když se oba rozloučili a zmizeli někde mezi stromy, trochu posmutněle jsem si povzdechl. Byl jsem zvyklý na společnost vlků, ale teď jsme byli na území smečky tři. To bylo málo. Vždyť jsme byli docela početná smečka. Sklonil jsem hlavu k zemi a nadechl se té krásné vůně borůvčí. Chvilku jsem ještě stál na původním místě a pak se vydal zpátky k Vločce.
„Zdá se to jen mě nebo je vážně více jak polovina smečky pryč?” zamumlal jsem s otázkou v očích. Sice tu byl konečně klid a já neměl tolik starostí, ale stejně mi to nepřišlo příjemné. Hlavně jsem nevěděl, kam se všichni poděli. Coff šel za svou milou, rodinku s vlčaty jsem už neviděl pěkné týdny. Jejich pach už taky pomalu mizel. „Zajímalo by mě, kam se poděli. A proč o nich nemám informace. Některé jsem neviděl už nějakou dobu. Myslíš, že se jim mohlo něco stát?” obrátil jsem se na svou kamarádku. Možná jsem přeháněl, ale zkrátka jsem měl o ně strach. Byli pro mě druhou rodinou. Nechtěl jsem, aby byli v nebezpečí. Takové paranoidní myšlenky se mi zjevovaly úplně samy. To všechno už mi asi lezlo na mozek.
Oblízl jsem si čenich a hlavu sehnul k jednomu borůvčí. Plody byly ještě nezralé, ale vypadaly, že při prvním dotyku slunečních paprsků zfialoví. Sice si budeme muset počkat pár týdnů, než pořádně dozrají a budou krásně sladké. Usmál jsem se a zadíval se znovu na Vločku. Vzhledem k tomu, že jsem si ještě pořád nesedl, mohla vycítit, že něco chystám. Ale taky si toho nemusela všimnout, takže ji mé další chování asi docela zarazí. „Nudím se, Vloč. Nechceš něco vymyslet? Jsi vždycky taková aktivní,” zazubil jsem se na ni a snížil přední část těla do hravé polohy. Ocasem jsem mával z jedné strany na druhu a culil se jako měsíček na hnoji. „Pojď si hrát! Prosíím...” v očích mi zajiskřilo jako před několika lety. Ta má vážná a seriózní stránka mě už samotného nudila. Nutně jsem potřeboval nějakou změnu. Nebylo tu tolik vlků, tudíž jsem si to mohl dovolit. „Anebo si dáme souboj v magiích! To je taky fajn nápad, jen si nejsem jistý, jestli najdeme magii, kterou ovládáme oba na přibližně stejné úrovni, aby nikdo neměl navrch,” mluvil jsem jako kolovrátek, ale šlo mi rozumět každé slovo. Potřeboval jsem zvednout náladu, protože Morf s Ney mě docela vykolejili. Ale neměl jsem jim to za zlé.

Loria jsem bral už jako vyřešenou věc. Pokud si chtěl les projít na vlastní nebezpečí, prosím, ať si poslouží. Žádná nebezpečí tu na něj nečíhali, jen jsem měl trochu strach, že něco vyvede. Něco, co se mi nebude příliš líbit. Ale nechal jsem to raději být. Třeba se nakonec projeví jako fajn vlk, který se vůbec, ale vůbec nepodobá sv sestře. Někdy jsem vážně naivní, povzdechl jsem si a v rychlosti se rozhlédl. Naomi byla nedaleko a nikdo jiný les neobýval, pokud vynecháme naši malou skupinku.
Tu se ozval Morfeus, zda se mnou mohou mluvit. Nastražil jsem uši a vydal se kousek dál. Zřejmě to nechtěli řešit před někým jiným. Pak už jsem jen očekával, co z nich vypadne. Mluvil jen černý vlk, Neyteri byla ticho. V prvních chvilkách jsem se docela podivil. Vždyť jsem jim nezakazoval vycházky i mimo teritorium. Nepožadoval jsem ohlášení, že tolik a tolik dní budou pryč. Jenže pak mi došlo, že to neví ani oni sami. „Dobře, jak myslíte,” pověděl jsem zprvu dost zaraženě. Nedokázal jsem najít slova. Vlastně mi ani nedocházelo, že přicházím o fakt schopné vlky a docela zásadního ochranáře. Ale nemohl jsem jim to vyčítat. „Nemohu vás tu držet násilím, to je jasné. Dávejte na sebe pozor a kdybychom se už neviděli... Přeji vám hodně štěstí,” pousmál jsem se a zavrtěl ocasem. Jistě věděli, kudy vede cesta z lesa. Nepotřebovali můj doprovod.
Rozpačitě jsem přešlápl z nohy na nohu. V hlavě už mi to šrotovalo. Počítal jsem, kolik nás tu vlastně zbude. A taky jsem přemýšlel o tom, že Coffin je pryč už docela dlouho. To se sekl u té své partnerky? Mohl by ji představit, když už je kvůli ní mimo dobrý měsíc, v duchu jsem se nad tím zamračil. Doufal jsem, že bude mou pravou tlapkou. Aspoň on, když ne má partnerka.

Téměř nepřítomně jsem pokývl hlavou. Nic jsem si z toho nemohl vzít, když vynechám zmínku o věku. Nebyl jsem jediný, kdo s ním měl problém. Trochu mě to potěšilo, ale ne že bych byl nějaký nepřející. Jen bylo fajn vědět, že tu pobíhá více takových. Hodil jsem své myšlenkové pochody stranou a podíval se na Vločku. Její přítomnost mi nikdy nevadila. A jestli se chtěla projít společně s námi, nebyl jsem proti. Na Loria jsem se moc neohlížel. Musel ji strpět, pokud tu chtěl s námi zůstat.
Jakmile jsme ušli už nějaký kus cesty, zaslechl jsem ve své hlavě cizí myšlenky. Ten hlas jsem znal, a dokonce jej uvítal. Jako by mi před chvilkou úmyslně viděla do hlavy! Děkuji za nahlášení. Jak je na tom Naomi? Už je v pořádku? obrátil jsem se na ni. Výhoda mé vrozené magie. Konečně jsem na ni přišel. O svou nevlastní dceru jsem si dělal starosti. Ještě aby ne, vždyť si málem sedřela celý bok. A ani psychicky na tom nebyla nejlépe. Nedivil jsem se jí. Přijít o vlastního otce, bratry a teď i matku nebylo nic příjemného.
Moc jsem toho o lesa nepověděl, protože za cesty se věci popisují docela špatně. Nad jeho poznámkou o potravě jsem se pobaveně uculil. „Dalo by se říct. Borůvčí je mnohdy opravdu mohutné, a tak se pod něj mohou schovat menší hlodavci. Pro nás je pak lov jednodušší, protože nemají tolik únikových cest,” odpověděl jsem. Z takového rozrostlého keříku se utíká opravdu těžko. Zvláště když vám lovec dýchá na záda. Zastavil jsem, abych si vyslechl jeho další dotaz. Sice se tentokrát netýkal krás lesa, ale nemohl jsem jej přeslechnout. „To chápu a dávám ti svolení. Kdybys cokoliv potřeboval, stačí dát vědět,” mrkl jsem na něj a mile se usmál. Nakonec by opravdu nemusel být stejný jako jeho sestra. Tu bych ve smečce nesnesl. Vážně ne. „Jen tu nic nevyveď,” dodal jsem s káravým tónem. Řešení nějakých problémů mi opravdu „chybělo“.
K naší skupince se přidal Morfeus s Neyteri. Na pozdrav jsem k nim kývl hlavou a očima těkal mezi nimi a Loriem. Zřejmě na něj tmavý vlk poukazoval. „Ano, všechno je v naprostém pořádku,” odvětil jsem na jeho dotaz a usadil se na jednom pěkném mechu. Byl sice nasáklý vodou, ale to mi nevadilo. Podíval jsem se na Loria a čekal, jestli se rozhodne k odchodu nyní nebo až za chvilku.

Byl jsem docela rád, že si mě nikdo nevšímal. Aspoň jsem se mohl v klidu nechal omývat deštěm. Kapky vody mi nevadily, ba ani bouřka mě nijak nerozrušovala. Jen jsem smrti nenáviděl bahno. Nemá žádné využití, jen vlkům špiní packy a kožíšek. Ze zamyšlení jsem občas mlaskl a po několika minutách se obrátil na druhý bok. Byl jsem pěkně promočený, ale to jsem jedině uvítal. Konečně jsem cítil, jak je mé bříško čisté a chlupy se k sobě kvůli nečistotám nelepí. Takovou praktiku umývání se bych mohl používat častěji. Vlk si přitom i hezky relaxuje.
Částečně jsem doufal, že mě někdo z rozjímání vyruší, aby si se mnou popovídal. Moc vlků tu sice nebylo, ale když jsem se po delší době vrátil zpátky domů, čekal jsem okamžitý příval drbů a novinek. Copak se tu nic nestalo? Vydechl jsem a nově příchozí pach mě donutil k nějakému pohybu. Pomalu jsem se zvedl s hlasitým zakřupáním kloubů. Už jsem byl vážně starý. Olízl jsem si čenich a rozešel se po táhlém vytí. Aspoň že měl tu slušnost a dal o sobě vědět.
Automaticky jsem se usmál, když jsem se k němu přibližoval. Zřejmě jej už vyslýchala Vločka. Cizí pach byl asi dost velké lákadlo, ale když se vrátí její alfa, přivítat ho nejde. „Já myslel, že sis to rozmyslel,” promluvil jsem k Loriovi a trochu se ušklíbl. Nechtěl jsem mu nic vyčítat, protože je to pouze jeho rozhodnutí. Stejně jsem řekl, že ho napevno nemohu přijmout. Místo ve smečce bylo málo, a tak jsem chtěl každého trochu prubnout. Jestli se dokáže začlenit do kolektivu a být přitom nápomocný. „Povídej, co máš na srdci,” vyzval jsem jej a zastavil se vedle Vločky. Chtěl jsem, aby mluvil sám. Přeci by se měl vyjádřit k tomu, že si i přes naši domluvu zmizel někam do Tramtárie. Nebyl jsem tak dlouho pryč. Pokud si myslel, že budu zpátky za půl hodiny, šeredně se mýlil. Nechtěl jsem si kvůli němu natáhnout svaly, či se nějak uhnat. Došel jsem k tomu stádiu, kdy mám docela stařešinský postoj. Proč spěchat, však tam stejně jednou dojdu.

// Východní Galtavar

Loria jsem tedy nechal být. Proč se o něj starat, když jsem k němu neměl žádné povinnosti? Vlastně mi byl úplně u ocasu, když to řeknu hnusně. Ale byla to pravda. Zhluboka jsem se nadechl čerstvé vůně. Stále pršelo, ale už ne tolik. Navíc takové poprchávání dokázalo les krásně provonět a vdechnout mu život. Jak já tohle místo miloval.
Slastně jsem se usmál a přivřel oči. Šel jsem pomalým krokem, nemohlo se mi nic hrozného stát. Jedině bych klopýtl a zamotal se do nějakého borůvčí, ale na to jsem byl zvyklý. Za ta léta, která jsem zde strávil, už ano. Moc vlků tu nebylo. A naneštěstí jsem zde necítil ani Sayapem. Už jsem si pro něj chystal zásadní vyčítání. Nechat les bez dozoru, když je celá smečka na lovu, to je panečku něco. Chápal jsem, že se zrovna vracel se synem, ale vždyť byl les úplně prázdný! Copak mu to nedošlo? Bylo dost jasně vidět, že o smečku během svého života nezavadil. Až teď, když si pořídil vlčata. To jsme mu pak dobří.
K žádným skupinkám jsem se zatím nepřipojoval. Zřejmě by se mě každý lekl. Ani jsem nezavyl, protože jistě každý pozná, že jsem se vrátil. Vyhledal jsem tedy místo, kde nebylo tolik stromů, aby na mě pršelo. Dobrovolně jsem šel pod proud vody. Lépe mi mohla posloužit tůňka, ale nechtěl jsem ji bahnem zašpinit. Sloužila jako pitná voda, a ne nějaká zakalená a smradlavá. Oblízl jsem si čenich a lehl si na trávu. Zrovna tam, kde nebylo bahno. Rozvalil jsem se na bok a nechal na sebe padat dešťové kapky. Nějak jsem se musel umýt. Hlavně ať si nikdo nepomyslí, že zas lítám v nějaké depresi. Vypadalo to tak. Kdo jiný by se dobrovolně vystavoval lijáku?

// Západní Galtavar

Cesta zpátky už mi přišla mnohem rychlejší a pohodlnější. Domů jsem se vyloženě těšil, ale na Smrt jsem nikdy neměl pozitivní vzpomínky. Ty hodně ovlivňovaly aktuální vztah mezi námi dvěma. Ale budeme mít od sebe pokoj. Já už k ní fakt nikdy nechci! A je mi jedno, že třeba Morfeus je v magiích lepší. Už se nechci nechávat dobrovolně ponižovat! rozhodně jsem pokývl hlavou a zamračil se. To o Morfeovi nemusela být pravda, ale já to tak trochu cítil. Coffin měl třeba docela pěkné ambice na zlepšení se a nedivil bych se, kdyby mě jednou předběhl. Však já už byl docela v letech, nemusel jsem být ve vše nejlepší, protože síly pomalu začnou ustupovat. Stárnutí se bohužel nedá ovládnout.
Doběhl jsem k místu, kde ještě před chvilkou stáli dva vlci. Ale nyní zde nebyl nikdo. Vlastně kromě Megan, která zřejmě ulehla do zimního spánku. Povzdechl jsem si a ohlédl se tím směrem, kam oba pachy mířily. Ta namyšlená princeznička mi byla jedno. Ať si jde klidně tam, kam chce. Ale Lorios tu aspoň mohl počkat na mě. Jak jsem si to měl vyložit? Že nemá o naši smečku zájem? Každý svého štěstí strůjcem, pomyslel jsem si a trochu se zamračil. Nechtěl jsem tu na něj čekat. Pršelo, sedě bych tu v blátě, a to já neměl zapotřebí. Chtěl jsem domů! No vážně, jak dlouho jsem byl na té své dovolené? Která se trochu protáhla, přiznávám.

// Borůvkový les

// Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

Vyběhl jsem z lesa docela udýchaně, a tak nebylo divu, že jsem se hned na prvním blátivém místě rozmázl. Naštvaně jsem zavrčel a chvíli na sebe v duchu nadával. Jak jsem mohl být ta pitomý a nerozvážný, že jsem na sebe nedal pozor, a podobně. S hlasitým odfrknutím jsem se zvedl a vydal se už krokem zpátky domů. Nejprve však na druhou část této loučky, abych si vyzvedl Loria. Pokud opravdu měl zájem o místo ve smečce, jistě tam na mě počkal. Avšak mně to bylo zcela jedno. Nechtěl jsem jej přijmout hned, ale pouze jen na zkušební období. Pokud mě neosloví, poputuje zase rychle pryč z lesa. Třeba právě kvůli chování, které by mohl okoukat u Weriosasy.
Bláto ze mě doslova kapalo. Byl jsem mnohem tmavší než obvykle. Ta béžová část na mně vůbec nebyla vidět. Nahradila ji ta tmavě hnědá, až černá, protože bahno mělo takovou barvu. Ani tlama nezůstala neposkvrněna. Cítil jsem se opravdu divně. Tolik špinavý jsem nikdy nebyl a možná jsem měl i mírné výčitky svědomí.

// Východní Galtavar

// Jedlový pás

Návštěva Smrti mě čekala už poněkolikáté. Vlk by si myslel, že jej už veškeré obavy přejdou, ale ve skutečnosti tomu bylo úplně naopak. Přišel jsem ji otravovat už snad počtvrté, znala můj hnědý kožíšek a dozajista mě pozná podle pachu. Nebudu jí neznámý a její chování se podle toho bude odvíjet. V hlavě jsem slyšel její slizké poznámky a vyhrožování. Jdu sem naposledy. Nemám čas se starat o své vlastní vylepšení. Magiemi bych les ochránil, avšak poslední větší vylepšení nebude ztráta času, pomyslel jsem si, když jsem se blížil k temné části jedlového lesa. Přišlo mi, že v tomto koutu by byla tma a šero i za rozzářeného letního dne. Smrt k sobě lákala temnotu a zlo. Už zdálky to bylo jasně vidět.
Cítil jsem zde i novější pachy. Před pár hodinami navštívily Zříceninu. Jakmile jsem zahlédl velké balvany, zpomalil jsem. Nač se hnát, když můj cíl nebyl daleko. Každý metrem vzdálenost ubývala a ubývala. Má nervozita však stoupala. Vyskočil jsem na první větší balvan a elegantně se vydal k dalšímu, a tak jsem postupoval dál až za val. Tam jsem ze sebe oklepal přebytečné smetí a rozvážně se přibližoval ke zřícenině. Nesršel jsem sebevědomím, to vůbec ne. Jen jsem věděl, co od Smti čekat, na rozdíl od všech nováčků.
Přehoupl jsem se ještě přes pár kamenů, než jsem se konečně ocitl na základech zříceniny. V ruině plápolal zářivě zelený oheň, cítil jsem ostrý pohled na mých zádech. Ne, opravdu nic se zde nezměnilo. Podivoval jsem se, že plamen stále „žije“ a nebyl uhašen větrem a deštěm. Magie zde byla skutečně všude. Všechny možné zákoutí jsem znal už docela dobře a neměl jsem potřebu objevovat další. Třeba bych našel něco, o čem se mi ani v nočních můrách nezdálo. Sklad koster, nebo dokonce mučírnu živých vlků! Zůstal jsem tedy stát nedaleko zeleného ohně, ale v dost bezpečné vzdálenosti. Svůj život jsem měl stále rád, ač už ne tak moc jako před několika měsíci.
„Ty! Kam si myslíš, že jdeš?!” ruinou se rozeznělo hlasité vrčení. Napjatě jsem se rozhlédl, ale samotnou obyvatelku a majitelku zříceniny jsem nezahlédl. Ani v jednom zchátralém okénku, ani pod žádným skáceným pilířem. „Myslíš, že někam jdu? Pokud vím, tak stojím,” odvětil jsem do větru s dost ironickým úšklebkem. Riskoval jsem, ale opravdu jsem neměl nic, co bych mohl ztratit. Život? Copak ona někoho zabila? Pakliže ano, žádný takový příběh se ke mně nedonesl. „Copak tě rodiče nevychovali? Na otázku se neodpovídá otázkou! A už vůbec ne s takovým tónem,” zahřměla. Se zvukem lijáku to znělo docela efektivně. Najednou jsem se ocitl na zemi, pod jejím černým kožichem. Okamžitě jsem hlavu zvrátil do boku, abych se jí nedíval do očí. Pořád jsem měl za to, že by mi ublížily více než její chování. „Stará rašple!” zavrčela mi do ucha, které měla jako na nějakém jídelním podnose. Kdyby chtěla, připravila by mě o něj, aniž bych se nadál. Chtěl jsem jí odseknout něco v tom smyslu, že ona už tu je taky nějakých pár let a kdoví, kolik jí vlastně je. Ale rozmyslel jsem si to. Jednání v afektu by mi moc nepomohlo. „Slibuji, že už nikdy takový tón nepoužiji. Velice se ti omlouvám,” zalapal jsem po dechu. Cítil jsem, jak se škodolibě usmála. Oči jsem měl přivřené, tudíž jsem viděl jen část plápolajícího ohně. Na Smrt jsem neviděl už vůbec. Bláhově jsem si myslel, že mě pustí a na dalších záležitostech se budeme domlouvat už jen ústně a formálně, ale to by přece nebyla stará tetka ze Zříceniny, která každému naháněla strach. Zakousla se mi do krku, a vůbec ne tím stylem, na jaký jsem byl zvyklý například od své partnerky. Od ní to bolelo. Držela mě dost dlouho a já si pomalu začal myslet, že mi skutečně pije srst jako nějaký upír. „Je mi jedno, jak se vyjadřuješ k jiným vlkům. Ke mně si už nic takového nedovolíš, jasné?!” zašeptala mi do ucha výhružným tónem a seskočila ze mě.
Popošla si pár metrů dál a pak se do mě zase pustila: „Jak si vůbec dovoluješ chodit na mé území? Vždyť tě ani neznám!” Jenže po této větě se zarazila. Když jsem se pomalu zvedal zpátky na nohy, všiml jsem si jejího rozpačitého pohledu. „No počkej, no počkej! Však já tě znám. Znám tě!” kdybychom si odmyslili nepřátelský výraz a ohníčky v očích, vypadalo by to jako setkání dvou starých přátel. „Já si bláhově myslela, že se usadíš v tom svém zapáchajícím lesíku a mě necháš na pokoji. Proč se tomu tak nestalo? Co ode mě ksakru chceš?!” posadila se a probodávala mě pohledem. Konečně jsme se dostali do fáze, kdy už na mě nebude fyzicky útočit. Aspoň by nemusela, už mě přivítala dostatečně. „Taky se k tobě vydávám naposledy. Nechci toho moc, jen malé vylepšení. Nijak se neliším od těch vlků, kteří tě chodí navštěvovat týden co týden,” začal jsem s mluvením a po drobném zaváhání znovu pokračoval, aby mi nemohla skočit do řeči: „Abys měla nějakou motivaci, řeknu ti, že mám několik drahokamů, oblázků a teď se podrž... Dokonce i křišťálů! Vím, že ty je naprosto miluješ. A mám jich hodně, to tě mohu ujistit.” V mysli jsem cítil, jak trochu pookřála a její nálada se zlepšila. To se ví, však se mluvila o věcech, na kterých byla naprosto závislá. „Starochu, nemůžeš mi, prosím, sdělit, jaký tvůj prapodivný, a jistě naprosto zbytečný, výmysl mám splnit?” zamračila se mě a netrpělivě švihla zeleným ocasem. Chtěl jsem ji aspoň trochu napínat, aby svůj úplatek nedostala hned jak si pískne. Na to byla bohužel naučená. „Chtěl bych se přiučit nějakým věcem v magiích, které mě naučil tvůj bratr. Konkrétně v magii ohně a vzduchu. Rád bych se v nich orientoval o trochu více než doposud. Mám v nich ještě pořád trochu zmatek. Teď už však k novým věcem. Vím, že oplýváš mnohými magiemi, o kterých si vlci nechávají zdát, a já mám zájem o jednu z nich. Konkrétně o elektřinu. Přijde mi vážně užitečná, a tak bych se ji rád naučil opravdu dobře. Hlavně na té úrovni, abych ze začátku nikomu neubližoval,” sdělil jsem jí všechny své požadavky, ale s tím hlavním jsem ještě chvilku počkal. Třeba se bude chtít vyjádřit a o to jsem se opravdu nechtěl ochudit. Posměšně se pošklebovala a mezi smíchem ji dělila opravdu jen malá část. „Ty si snad myslíš, že elektřina je mírumilovná? Není! Slouží k ubližování a hromadnému ničení,” oznámila mi a tentokrát se skutečně rozesmála. Zakroutil jsem hlavou a trochu se pousmál. „Každá magie má i to dobré využití. Nemůže se všechno používat jen k negativním věcem. Jsem toho názoru, že i s elektřinou jsem schopný dělat dobré skutky, pokud zajdeme do úplného extrému. Zkrátka ji budu využívat k dobrým účelům,” odpověděl jsem. Za svým názorem jsem si stál. Můj optimismus jen tak neopadával a zůstal mi i v přítomnosti Smrti. Ta se znovu zašklebila a smát se přestala. Podle ní jsem byl ztracený případ. Věděl jsem to již dávno, i když mi to nikdy neřekla do očí. Už nic jiného neřekla, a tak jsem pokračoval: „Další magie vychází právě z elektřiny. Byl bych rád, aby to bylo něco jedinečného, co žádný jiný vlk nemá. Takové schopnosti navíc, dalo by se říct,” sdělil jsem jí svůj závěrečný požadavek. Smrt se škodolibě usmála a přiblížila se ke mně. Byla ode mě jen pár centimetrů, naše čenichy se téměř dotýkaly. Porušovala můj osobní prostor. Jindy bych si to nenechal líbit, ale teď jsem nemohl ucouvnout.
„Všechno zhodnotím a rozhodnu se, zda ti vyhovím. Ovšem všechen tvůj úplatek v podobě blyštících se kamenů přijímám. Pokud ti nakonec nevyhovím, ani jeden kus ametystu ti nevrátím, jasné?!” zavrčela a oči zúžila. Bylo mi to jasné. Nebyl jsem u ní prvně. Souhlasně jsem pokývl hlavou a ještě vyčkával. Vypadala, že chce ještě něco dodat. Opět jsem se nemýlil. „Už jsem ti toho svolila tolik, že opravdu pochybuji, že bych byla znovu tak hodná. Když ale říkáš, že je to tvá poslední návštěva, možná... Ne! Nic ti nesplním! Nejsem žádný tvůj poskok,” své chování obrátila úplně proti mně, ač zprvu vypadala dost benevolentně. Znovu jsem chápavě pokývl, jako bych její myšlenku potvrzoval a souhlasil s ní. „A teď už vypadni, ty stará rašple!” křikla na mě. Stáhl jsem ocas mezi nohy a rozeběhl se pryč. Takhle podřízeně jsem se necítil už pěknou dobu.

// Západní Galtavar

// Západní Galtavar

Ten déšť mi doslova pil krev. Jakmile jsem však vběhl do lesa, z lijáku se stalo poprchávání. Můj kožich byl už tak dost promočený. Ochranu jehličnanů jsem tedy jedině uvítal. Sice neposloužily tak jako listnáče, ale lepší než nic. Odfrkl jsem si, abych si vyprázdnil čenich od vody a rovnou jsem nasál okolní pachy. Necítil jsem žádný známý, což mě trochu zamrzelo. Všichni staří známí začínali mizet. Věděl jsem jen o Saviorovi a ten se jen tak neusadí. Takže se budeme setkávat jednou za rok a budu se s tím muset smířit. Nyní se mí blízcí nacházeli ve smečce. Na žádné jiné mi bohužel nezbýval čas a ani chuť nebyla.
Blížil jsem se ke Zřícenině. Konečně na poslední návštěvu. Na další jsem už neměl náladu. Neměl jsem zapotřebí se nechávat ponižovat někým, jako je Smrt. Už jen vzpomínka na ni se mi trochu hnusila, ale když už jsem se sem vydal, přeci se neotočím a nepoběžím zase zpátky. I když už jsem chtěl jít dávno domů a konečně si užívat toho bezpečného prostředí, kdy nepotkám žádnou Weriosasu, která mě bude elegantně ignorovat. Ale co, aspoň mě neseřvala za můj pozdrav. Ba naopak mě pochválila! Dnešní den byl opravdu výjimečný už jen tím.

// Stará zřícenina

// Východní Galtavar

Od těch dvou jsem se vzdálil velice rád. Weriosasa mi nikdy nesedla kvůli jejímu chování, které v mé stupnici překračovalo všechny meze. A ještě jsem se pořád neprobral z toho, že ve smečce zřejmě budu mít jejího staršího bratra. Jablko nepadá daleko od stromu. Myslím, že aspoň v hloubi duše si budou podobní, pomyslel jsem si a povzdechl si. Dal jsem si za úkol, co nejdříve na takovou jeho stránku přijít. Takového namyšleného vlka, který se povyšuje nad ostatními, bych ve smečce jen těžko strpěl. Nedělalo by to dobrotu.
Začalo pršet. Kdyby jen poprchávalo, přežil by to, ale ono rovnou lilo! Zašklebil jsem se a své tempo zvolnil. S průtrží mračen přicházelo i všudepřítomné bahno. Všichni věděli, jak jsem byl háklivý na svůj dobře upravený kožich. A ani jsem se tím netajil, protože jsem si nedokázal hrát na něco, čím jsem ve skutečnosti nebyl. Nakonec má chůze vypadala opravdu hodně vtipně. Kdybych byl koněm, znalec by to nazval příslušným termínem – prodloužený klus. Skutečně to tak vypadalo, ale mělo to špetku elegantnosti. Ne jak ti velcí tvorové, do kterých se dokázala přeměnit Tailla. Sice jen do jednoho z nich, ale stejně mě tím neskutečně vyděsila. Velké stvoření s bílým kožichem a tmavě modrýma očima, které jsem stále miloval. Povzdechl jsem si a snahu o odehnání toho špatného rovnou vzdal. Už několikrát jsem se to pokoušel bohužel bezvýsledně. Proč by to teď mělo být jiné?

// Jedlový pás