Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Olízl jsem si tlamu a věnoval Megan jeden ze svých milých úsměvů. Byl jsem rád, že se to mezi námi urovnalo. Teď ale vypadala poněkud unaveně. Zaregistroval jsem nový pach. Začal jsem se rozhlížet a mladičkou vlčici hledat. Zřejmě neměla namířeno k nám, ale zrovna to bych i uvítal. Už se tu dlouho neukázala a já bych rád věděl, jestli se jí něco nestalo, nebo nelítá v nějakém průšvihu. Mně by se sice asi nesvěřila, ale aspoň jsem potřeboval vědět, že je v pořádku. Pokud ona byla dlouho pryč, co si pak budu myslet o jiných případech, ušklíbl jsem se a zakroutil hlavou. Každopádně jsem zrovna po té dvojici chtěl vědět, kde se ty měsíce toulají a jestli s nimi mám počítat. Protože nyní smečce nejsou prospěšní, a to ani v jednom ohledu.
Zastříhal jsem ušima, když jsme zaslechl další hlas. Ani jsem nepostřehl jeho pach. Ale mé leknutí nebylo tolik vidět. Otočil jsem se na něj celým tělem. „Ahoj, Tavarillë,” pozdravil jsem jej nazpátek a krátce zavrtěl ocasem. Pak jsem se otočil k Megan, která tu pořád nebyla. Ne že bych ji chtěl vyhazovat, ale asi jsem si všechno potřeboval srovnat. „Jestli jsi unavená, klidně se tu prospi. Nehrozí ti nebezpečí,” mrkl jsem na ni a zvedl se ze země. Došel jsem k hnědošedému vlkovi a krátce se usmál. Hádal jsem, že čas na mě má, takže jsem mu mohl sdělit novinu, která se mi usadila v hlavě. Už před nějakou dobou, ale neměl jsem možnost. Vlastně tu byla jen jedna, kdy jsem povyšoval i Naomi. Ale v tu dobu někam zmizel. „Mám pro tebe jednu docela důležitou novinku,” usmál jsem se na něj a chvilku vyčkal, až mě bude poslouchat. Ne že by mě jinak ignoroval, ale aspoň jsem v něm probudil trochu zvědavosti a napětí.

Poslouchal jsem každé její slovo. Alicien ani Elheeho jsem dlouho neviděl. Vlastně jsem měl rád jen Lexiett a kdysi dávno i Hexe. K nim jsem si nějaký vztah vytvořil. Jenže k jejich rodičům nikoliv. Jen mě docela mrzelo, že ani ony dvě zřejmě spolu nemají ten nejlepší vztah. A to jsou sestry. „Na jednu stranu se ti nedivím. Na druhou stranu bych já osobně nedokázal žít bez seznamování. Na to jsem až moc výřečný a společenský vlk,” zazubil jsem se a otočil hlavu někam stranou. Stále jsem kontroloval okolí lesa, jestli se sem náhodou někdo nepřikradl.
„No, to nechci,” řekl jsem nejistě a krátce jí koukl do očí. Jistě že to bylo za námi, ale tak nějak jsem si to pořád vyčítal. Nejen z toho důvodu, že jsem ztratil svou blízkou kamarádku. Teď to už mezi námi bylo evidentně v pohodě, ale něco mi říkalo, že se nikdy nevrátíme do starých kolejí. „Už se k tomu nebudu vracet,” zašeptal jsem a po chvilce se pousmál. Když už ji to netrápilo, neměl jsem důvod na to stále myslet.
Rozhlédl jsem se a znovu zavětřil. Ptala se na Sayapa, tak jsem hledal jeho pachu, jestli se tu náhodou neobjevil. Stále jsem s ním potřeboval mluvit, ale on nikde. To mě docela štvalo. „Přišel k ná minulé léto se svou partnerkou. Taková šedobílá vlčice jménem Haruhi. Nejsem si jistý, jestli ji znáš. Přijal jsem je, protože Har byla březí. Takže se někde po okolí poflakují jejich tři potomci. Musím říct, že zbarvením se vážně povedli,” pousmál jsem se. Art už tu vlastně nebyl, ale stejně jsem počítal, že ho někdy za pár měsíců uvidím znovu. A ani by mi to nevadilo. Však je tu doma. „Nevím, jestli si vzpomínáš na dceru Alicien jménem Lexiett. Ta se sem také vrátila, ale už dlouho jsem ji nepotkal. Nové tváře vidím asi jen v Tavarillëm, je to takový hodně zvláštní vlk, ale co se týče lovu, tak je opravdu šikovný, a Loriovi, bratrovi všemi známé Weriosasy. Ten jejich rod si moc nemusím, ale on třeba bude jiný. Ještě se moc neprojevil,” poznamenal jsem. To bylo vlastně všechno, co jsme ve smečce měli. Pak stará známá Vločka, kterou jsem si ale pamatoval už z dřívějška. Aspoň od pohledu určitě. Coffina jsem nepotřeboval zmiňovat a Naomi také ne.

Zakroutil jsem hlavou a v rychlosti si ji prohlédl. Když jsem ji tak poslouchal, začínal jsem být rád, že žádné sourozence nemám. Já si s Alicien nikdy nerozuměl, i když jsme byli v jedné smečce. Zkrátka jsem ji respektoval a věděl, že někdo takový existuje. Ani žádný pevný vztah jsem si k ní nevytvořil, takže mi bylo jedno, že už ji dávno nepotkávám. „Je to tvoje sestra. Určitě od tebe nadobro neodešla,” mrkl jsem na ni. Když už se vám všichni otočí zády, aspoň ta pokrevní rodina by měla zůstat. Posadil jsem se a mávl ocasem ze strany na stranu. Les byl kupodivu stále prázdný. Každý se někam poděl. Uvědomil jsem si, že Lexiett jsem neviděl a necítil sakra dlouhou dobu.
Střihl jsem ušima a znovu se podíval na Megan. „Nejsi? Vážně?” zeptal jsem se s nechápavým výrazem. Vždy jsem si ji pamatoval jako vlčici, která byla komunikativní a hravá. Někdy až moc. „Nechápu, jak někoho můžeš odradit svým vzhledem,” trochu jsem se zamračil. Třeba takovou barvu kožichu jsme nemohli ovlivnit. To samé zabarvení očí. Měl nás v tlapkách Život a my s tím opravdu nemohli hýbat. „On má snad něco proti černé barvě? Takové vlky vážně zbožňuji. Nemají tě rádi, a přitom k tomu nemají pádný důvod,” dodal jsem. Já si vždycky důvod našel a měl ho vážně oprávněně. Zvlášť vůči Stelle jsem měl neskutečnou averzi, ale zavinila si to sama. Neměla mi lhát do očí. Když zmínila drobný typ vlčici, vybavil jsem si Neyteri. Povzdechl jsem si, protože jsem měl takový pocit, že už je v Borůvkáči neuvidím. Proč by mě jinak varovali, že se možná ani nevrátí?
Když mě objala, trochu jsem se zarazil. Pořád jsem nevěděl, jak přesně se k ní chovat. Inu, docela mě mátla. „Myslel jsem, že se na mě za to zlobíš,” zamumlal jsem a po chvilce upřímně dodal: „Měla bys k tomu pádný důvod a vůbec... Docela se divím, že se se mnou ještě bavíš.”
Mávl jsem ocasem a zvědavě si ji prohlédl. Prý zažila něco podobné, takže věděla, o čem mluvím. Oči jsem zúžil a poslouchal ji. Jistě že jsem chtěl, aby se vrátila a všechno mi vysvětlila, ale už jsem přesával doufat. Však už jsem ji od zimy neviděl, a to byla pěkně dlouhá doba. Na takovou ještě nikdy nezmizela. „Děkuji za ochotu,” pousmál jsem se na ni, i když jsem nikdy na dně nebyl. Vlastně díky společnosti ostatních vlků. Když jsem zaslechl něco v tom smyslu, že by se k nám chtěla přidat, uculil jsem se. „Inu, nejsem si jistý. Jen musím upozornit, že je tu vážně dost nových tváří a třeba bys z nich byla nadšená,” pověděl jsem s vážností v hlase. Ale určitě jsem ji nechtěl odradit, jen jsem mluvil pravdu.

Ještě jsem se koukl za Astonem, jak mizí v dáli. Vlastně jsem byl rád, že nám dal soukromí, protože jsme si toho měli co říct. Bylo toho opravdu hodně. Docela mě zarazil její postoj a řeč těla. Rozhodně se v mé přítomnosti neuvolnila. Nevěděl jsem, jestli to je způsobené mým vysokým postavením, nebo kvůli naší minulosti. Nějak jsem se to snažil ignorovat, i když magie emocí mi to pěkně ztížila.
Posadil jsem se a natočil uši k Megan. To oslovení asi nějak přešla, ale něco si pro sebe šeptla. Tomu jsem ale nerozuměl. Švihl jsem ocasem a úlevně vydechl, protože jsem za to nedostal seřváno, nebo tak něco. Začala vysvětlovat, proč vlastně přišla. Poslední dobou toho na ni bylo asi moc. Trpělivě jsem ji poslouchal, ale když přišla řeč na mé partnerství s Taillou, povzdechl jsem si. Trochu mě hlodalo svědomí a taky k tomu mělo důvod. „To spíš já bych se měl omluvit. Vůbec jsem ti neměl plést hlavu,” přiznal jsem a zase ztichl. Nechal jsem ji mluvit a neskákal jí do řeči. Jen jsem na ni hleděl a docela zmateným výrazem.
Cítila se vážně sama. Povzdechl jsem si a přistoupil k ní. Nejistě jsem se jí dotkl čenichem na hřbetě. Celkově jsem neměl rád, že někdo smutní. A u ní zvlášť, protože jsem měl pocit, že na tom mám taky svůj podíl. „Neplač,” šeptl jsem a věnoval ji povzbudivý úsměv. Nebo jsem se o to aspoň pokusil. Potom mluvit přestala. Měl bych toho využít, ale nebyl jsem si jistý, zda najdu ta správná slova. „Pochybuji, že by sis proti sobě poštvala všechny. Vždyť máš svou sestru, Alicien, nebo se snad pletu?” zastříhal jsem oušky a povzdechl si. Vážně jsem nevěděl, co k tomu říci. „Co to povídáš? Určitě neumřeš sama. Na Gall se objevila nová vlna příchozích vlků. Třeba mezi nimi najdeš toho pravého. Jen zbytečně neházej flintu do žita,” mrkl jsem na ni. Naopak jsem spíše postrádal staré známé a byl jsem rád za každé shledání s nimi. Pravda, ty staré časy mi začínaly chybět. Kdybych se mohl vrátit v čase, do smečky bych se ani nepouštěl, pokud bych věděl, že to dopadne takhle a já budu zase na všechno sám. „I já se mám za co omluvit, Megan. Nechtěl jsem tě zmást, ale věř, že v tu chvíli jsem mluvil pravdu. A pak jsem se k tobě nechoval hezky, kdykoliv jsme se potkali. Bylo to vůči tobě neférové. Takové chování nemám ve zvyku a... Trápí mě to,” povzdechl jsem si a pohled upřel k zemi.
Když jsme se opět vrátili k Taille, stáhl jsem uši k hlavě. „Po roce našeho vztahu se začala docela často ztrácet. Potom se zase ke mně vrátila, pak zase odešla. Evidentně jsem ji nebavil a teď to ukončila natrvalo. Aniž by se rozloučila, nějak mi své jednání vysvětlila, nebo mi aspoň řekla, v čem jsem tak hrozně nudný,” zakoulel jsem očima. Ale zřejmě to opravdu se mnou nemělo cenu. Už to byla drhá vlčice, která mě opustila. Stella si tehdy hned našla Rockyho a měl jsem pocit, že Tailla zkrátka chodila za jiným.

Mile jsem se usmál a pokývl hlavou směrem k Astonovi. Usoudil, že by asi měl jít, což jsem mu rozhodně nevymlouval. Sice by nebylo na škodu si popovídat i s ním, protože patřil k mé smečce. Přitom jsem o něm věděl kulové, což mě docela mrzelo. No, snad si na něj najdu čas, až si to tu vyřeším se starou známou.
Svou pozornost jsem přenesl k Megan, která na mě promluvila. Záměrně jsem si jí nevšiml, protože jsem nejprve potřeboval mluvit s Astonem. Sdělení, aby neútočil na Nel a Coedena, bylo pro mě mnohem důležitější. Mávl jsem ocasem a černou vlčici si přeměřil pohledem. „Rád tě zase vidím,” pousmál jsem se na ni. Tak trochu jsem z ní vycítil, že ji pohltila drobná nervozita. A pravda, i já se cítil trochu zvláštně, ale nedával jsem to najevo. Zastříhal jsem ušima, když se k nim doneslo něco, co jim moc nelahodilo. Pár? Kéž by, povzdechl jsem si a krátce se zadíval do země. Následně jsem se rozhlédl a pousmál se. „Ani tu nic měnit nechci. Pak by les ztratil své přirozené kouzlo,” odpověděl jsem. Samozřejmě se nezapomněla omluvit, že takhle vpadla na území. Znovu jsem se mile usmál. „Kdybych tě neznal, nenechal bych tě tu jen tak se potulovat. Ale vzhledem k tomu, že se tě ujal Aston a jsi má stará známá, kamarádka, nechám to být,” vysvětlil jsem a téměř okamžitě se zarazil. Nebyl jsem si jistý, zda to nazvání přijme. Ale zatím jsem to nechal být, pokud se k tomu nevrátí ona sama. „Jestli chceš, můžeš tu zůstat a zavzpomínat si. Nejsi jediná, koho chytla nostalgická nálada,” poznamenal jsem a přitom zkontroloval Aranel a Coedena. Jejich pachy mířily k Ovocné tůni. Sice jsem jim zapomněl říct, že i ona patří k teritoriu, ale jistě to poznají podle značkování.
Až po chvilce jsem se vrátil k Taille, protože Megan se divila, kde je. Mlaskl jsem a můj pohled poněkud zkameněl. „Jistě, že jsem ji tu necítila. V lese byla naposledy na podzim,” poznamenal jsem, snažíc se o lhostejný výraz. Ale jednoduše mě mrzelo, že už druhé vážné partnerství mi nevyšlo. „Neptej se mě, kde je. Nevím to,” povzdechl jsem si a odvrátil pohled někam jinam. Hrozně rád bych převedl řeč na jiné téma, ale momentálně mě žádné nenapadalo. Jen jsem se myšlenkami vrátil do chvíle, kdy jsem ji viděl naposledy.

Opět jsem mávl ocasem a na oba se střídavě díval. Nechtěl jsem si nechat ujít jejich jedinou reakci. Všechny byly pro mě důležité. Vlastně Aranel byla první bývalá členka staré smečka, která teď věděla, že se znovu obnovila a vedu ji právě já. Nepočítaje členy mé rodiny a Hotaru se Stellou. Ty dvě mi tu ještě nedávno udělaly pěkný nepořádek a nejvíc mě dostal jejich přístup. Zakroutil jsem hlavou, abych na to již dál nemyslel. Měl jsem tu přeci mnohem příjemnější společnost!
Souhlasně jsem pokýval na Coedenovu poznámku. „Není sice přímo v lese, pohybuje se někde kolem, ale určitě se brzy vrátí,” ujistil jsem je a podíval se k Ovocné tůňce. Tam měl totiž namířeno. A i kdyby se šel projít, určitě by se nezatoulal daleko, vzhledem k tomu, že byl tak dlouho pryč a před pár dny se vrátil.
Nedivil jsem se, že je Aranel ještě stále trochu zmatená. A já byl rád, že se na mě kvůli smečce nějak nezlobila. Přeci jen jsem ji přebral po její matce, aniž bych se svolil. Sklopil jsem zrak k zemi a žádné gesto na to neudělal. „Založili jsme ji spolu. Sám bych se do toho rozhodně nepouštěl, neměl jsem odvahu. Asi ani ne první půl rok jsme ji vedli společně, pak se ale začala bezdůvodně vypařovat. A teď jsem ji už od poloviny zimy neviděl,” vysvětlil jsem jí naprosto přímo. Věděl jsem, že by s mou, už asi bývalou, partnerkou ráda hodila řeč, ale neměla k tomu možnost, bohužel. Zaťal jsem zuby a znovu hlavu zvedl. Snažil jsem se tvářit pozitivně a optimisticky jako za normálních okolností, ale teď mi to šlo ztěžka. Tai se holt stala mým slabým místem.
Odkašlal jsem si a dlouze se zadíval na Vločku, která právě odcházela. Věděl jsem, že se o sebe dokáže postarat, a tak jsem to příliš neřešil. Pousmál jsem se na pokýval na Aranelin překvapený pohled. Koneckonců jsem byl rád, že jsem se o to s ní podělil. Měla by to vědět. „Potkal jsem jej na východní straně Galtavaru. Povolil jsem mu vstup na území smečky, takže byste se mohli teoreticky potkat i tady,” mrkl jsem na ni a zářivě se usmál. Coeden zřejmě nevěděl, o koho jde, ale odpověď jsem přirozeně nechal na Aranel. Jen jsem zamával ocasem a naznačil jim, že je bohužel budu muset opustit. Vlastně jsem jim chtěl nechat soukromí, když si to tu budou procházet. Nel určitě nepotřebovala průvodce. Pak mi řekla, že by se mnou ještě ráda mluvila. „Jistě. Pak si mě najdete. Však já se nikam nechystám,” mile jsem se usmál a potom už je opustil.
Cesta k druhému páru vlků mi netrvala dlouho. Několik metrů před nimi jsem zpomalil do kroku a vydal se k šedivému vlkovi. „Děkuji, Astone, že ses jí ujal,” řekl jsem mu a mile se usmál. Moc jsem nezkoumal, o čem se ti dva baví. Mě spíš zajímalo, co tu Megan hledá... I když jsem pár tipů měl. „Mimochodem, v lese se pohybují dva vlci, kteří nepatří do smečky. Bílá vlčice se světle hnědým vlkem. Jsou tu na mou zodpovědnost a nemají v plánu likvidovat a narušovat,” málem jsem na to zapomněl, ale naštěstí se tak nestalo. Chtěl jsem jim ušetřit další zbytečné otázky a možnou hádku s jedním ze členů.

Postupně jsem se uvolňoval. Prvotní nervozita opadla, ačkoliv ani jeden se netvářil nadšeně. Z toho jsem byl trochu v rozpacích, ale úspěšně jsem to dokázal zakrýt. Zastříhal jsem ušima a podíval se na Aranel. Divila se, proč se Coffin nezmínil o smečce. Povzdechl jsem si a nechápavě dodal: „Nevím. Možná vás nechtěl rozhodit, když jste se usadili v protějším lese.” To by bylo docela logické. Sám mi říkal, že mluvil i s Atrayem, ale do detailů jsme se o tom nebavili. Chvilku bylo ticho a já začal vnímat myšlenky okolních vlků. V poriadku, počkám tu na teba, konečně jsem zaslechl tu od Megan. Pokývl jsem hlavou a znovu svou mysl zablokoval. Neměl jsem rád cizí monology u sebe v mozku.
Znovu jsem se zadíval na svou kamarádku a nevěřícně zakroutil hlavou. Musel jsem se trochu uchechtnout ale samozřejmě v tom stylu, aby to nevypadalo neslušně. „Proč byste nesměli? Já vám to povoluji. Mám tu nejvyšší slovo...” mrkl jsem na ni a přátelsky zavrtěl ocasem. „Moc členů tu přítomno není a pokud by měl jeden z nich problém, určitě si proti vám nic nedovolí, když jste tu na mou zodpovědnost,” dodal jsem po chvilce a zavětřil. Cítil jsem jen Astona, který se nacházel u Megan. Nikdo jiný tu nebyl, nepočítaje Vločku, která stála vedle mě. Pokývl jsem hlavou na Coedenovu odpověď. Chápal jsem je. Já bych také nevydržel dlouho bez stálého domova. Oblízl jsem si čenich a rozhlédl se po lese. „Žádný jiný název by tohle místo nevystihoval tak dokonale,” odpověděl jsem na další otázku a samovolně se usmál.
Když už jsme byli u povídání o lese, vzpomněl jsem si na vlčka, kterému jsem se sem také povolil vstup. „Nedávno jsem potkal Daichiho. Zajímal se o tebe, takže jsem mu sdělil, kde by tě mohl najít,” oznámil jsem Aranel. Asi by měla vědět, že se její bratr vrátil. Třeba by na něj mohla narazit během nějakého putování. Ohlédl jsem se po pachu Megan. Mávl jsem ocasem a znovu se podíval na ty dva. Jako alfa jsem měl trochu více povinností. Kdyby tu aspoň byla Tailla, aby mi pomáhala. S její ztrátou jsem se sice nesmířil, ale musel jsem jít dál. „Takže jestli mi už nic nechcete, nechám vás, abyste se tu prošli. Mám ještě jednu starost, kterou bych rád vyřešil. Můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít,” oznámil jsem jim a znovu se usmál. Chtěl jsem vyčkat, zda nebudou mít ještě něco na srdci. Pak mě tedy čekala Megan.
Ještě Vločka nám do toho skočila. „Dobře, hlavně na sebe dávej pozor,” pousmál jsem se na ni. Nyní jsem les nepotřeboval hlídat, byl jsem přítomen, ačkoliv jsem toho měl krapet víc. A bylo mi docela jedno, za jak dlouho se vrátí, hlavně že se vrátí. V celku a ve zdraví.

Usnul jsem opravdu rychle. Kolem mě nikdo nebyl a v lese se nic nedělo. Měl jsem k tomu výbornou příležitost. Sice jsem si nedobrovolně odpočinul při ztrátě vědomí, ale to nebyl regulérní spánek. Protáhl jsem si packy a hlasitě zívl. Mlaskl jsem a líně se postavil na nohy. Při zavětření jsem zaregistroval hned několik pachů. Odfrkl jsem si a rozmrzele se vydal k prvním dvěma. Ty mě totiž zaujaly mnohem více. Vlk si nemůže na chvilku odpočinout, aniž by se něco nestalo, pomyslel jsem si a zrychlil. Má nálada se ale změnila, když jsem ty dva zahlédl. Už u nich postávala Vločka, což mě ale vůbec nepřekvapilo.
Pokývl jsem hlavou k Vločce a děkovně se usmál. „Rád vás zase vidím,” promluvil jsem k Aranel a Coedenovi. Zamával jsem ocasem a rychle se rozhlédl kolem. U Megan se evidentně vyskytl Aston. Směry pachů tomu nasvědčovaly. Svou pozornost jsem převedl na ty dva a zaměřil se na ně. Oba mi přišli docela zaražení, a já se nedivil. „Coffin mi říkal, že jste členy Smrkové smečky. Jak se vám tam daří?” zeptal jsem se a mile se usmál. Sice to nebyla nejlepší otázka, ale když mi se opravdu hrozně dlouho neviděli. Čekal jsem, že se budou ptát na smečku, ale podle pachu museli poznat skutečnost. Nehodlal jsem se před nimi naparovat jako alfa. To jsem neměl zapotřebí.
Myšlenkami jsem se vrátil k Megan, protože její pach se též nedal přehlédnout. Jen něco vyřídím a pak k tobě přijdu. Chvilku vydrž, snažil jsem se jí poslat nějakou myšlenku, vzkaz, ale už bylo jen na ní, jestli na ni bude brát ohled. Díval jsem se z jednoho vlka na druhého a čekal, co budou mít na srdci.

// Zrovna jedu na týden pryč, tak tu asi budeme muset počkat (pokud se vás po dovolené neujme Vločka). V sobotu jsem tu jako na koni

Vyslechl jsem si Coffinovo vysvětlení. Pokývl jsem hlavou a dál se k tomu nevracel. Věděl jsem, že Život to myslel s dobrým záměrem. Kdyby ho zaklel někdo cizí, nenechal bych to bez odezvy. Pak jsem se podíval na Vločku, která se též na něco tázala. Střihl jsem ušima a musel se zamyslet. „Prakticky nic, ale mě moc v potaz neber. Celé ty hodiny spánku jsem byl mimo a ani si už pořádně neuvědomuji, proč se to stalo tak rychle,” odpověděl jsem s nejistým výrazem. Měl jsem tušení o tom, že jsem znovu neposlechl svůj vnitřní hlas a jednal trochu zbrkle.
Dál jsem se k tomu nestihl vyjádřit, protože po těch dlouhých měsících se tu přišel ukázat Art. Ale opravdu jen ukázat. Po celou dobu loučení jsem se mile usmíval. Nevytvořil jsem si k němu téměř žádné pouto jako třeba k Ney a Morfeovi. Jen jsem věděl, že někdo takový je členem naší smečky a jednou jsme spolu mluvili. Tehdy mě svými otázkami opravdu pobavil. Vlastně jsem se ho chtěl zeptat na jeho rodiče. Hrozně dlouho jsem je neviděl a rád bych věděl, zda se jim něco nestalo. Naposledy jsem se podíval na jeho houpající se ocas a pak se otočil ke skupince vlků. Coffin se též chystal k odchodu, tentokrát ale k Ovocné tůňce. Já k ní měl poněkud zvláštní vztah, takže jsem tam nechodil příliš často.
I Vločka se u mě omluvila a šla si odpočinout do jeskyně. Jistě to potřebovala. Vydechl jsem a rozhlédl se po lese. Nikdo jiný zde nebyl přítomen. Ta smečka se mi nějak trousí, povzdechl jsem si a lehl si k jednomu borůvčí. Ještě jsem měl při tlapkách toho zajíce. Svůj oběd jsem tedy začal jím a jako dezert spořádal hned několik borůvek. Už začínaly být dobré a sladké.

// Forever alone

// Nemám pořádně na co reagovat, takže počkám na Arta :)

Otázku jsem položil úplně zcestně. Místo jelena tu stál Coffin. Jistě že to fungovalo. Ale zeptat jsem se musel. Co kdybych po tak rychlém vyčerpání trpěl nějakými halucinacemi. Spokojeně jsem zavrněl, když se o mi otřel o krk. Taky bych se ho mohl zeptat na tu jeho partnerku, ale to jsem nechal být. Třeba by nechtěl mluvit před Vločkou a já ji nechtěl bezdůvodně vyhnat. „Ale pořád mi nejde do hlavy, jak jsi to dokázal. Někdo tě zaklel?” vyzval jsem ho k tomu, aby mi všechno vysvětli. Třeba už něco povídal okolním vlků, když jsem spal, ale neslyšel jsem ho. A zvědavost by mi nedala spát, to především.
Zastříhal jsem ušima a pro změnu se podíval na Vločku. Vysvětlila mi, kam zmizela Naomi. „Beru na vědomí,” zamumlal jsem jen proto, aby tohle téma nezůstalo bez odezvy. Nechtěl jsem tu nikoho přivazovat tím, že mu udělím funkci. Přesně to mi bylo proti srsti. Já tu chtěl zůstávat celé dny, protože jsem „tam venku“ nikoho neměl. Nanejvýš Saviora, kterého bych hledal zase celý týden, a nakonec by to dopadlo stejně jako minule. Zadíval jsem se na zajíce a zamyslel se. Coffin mi sice potvrdil, že je pro mne, ale nebyl jsem zvyklý, že by mi někdo něco ulovil. „Děkuji,” usmál jsem se a přitáhl si ho k sobě. Zatím jsem si ho jen usadil mezi nohama. Pustím se do něj později.
Ucítil jsem další pach. Známý, ale dlouho jsem jeho nositele neviděl. Otočil jsem hlavu za Artovým hlasem a věnoval mu plnou pozornost. Chtěl se mnou mluvit, takže jsem čekal, co z něj vypadne. A kupodivu jsem nebyl překvapený. Úsměv jsem mu oplatil, aby si uvědomil, že se mě opravdu nemusí bát. „U mladých vlků se s tím musí počítat,” poznamenal jsem a přemýšlel, co říct dál. Nebyl jsem zvyklý, že bych se s nějakými členy loučil. Začalo to Morfem a Ney, teď mi snad emigruje polovina smečky, ne? Nad svými myšlenkovými pochody jsem se musel v duchu usmát. Pak se ještě vyjádřil k návštěvám. Tohle mi bylo taky tak trochu volné. Když jsem je povolil Daichimu, proč ne Artovi? „Samozřejmě že ti neutrhnu ocas, když sem znovu zavítáš. Budu naopak rád. Rodina má přeci vždycky přednost,” vyjádřil jsem se ještě k tomuto a opět se usmál. Letmo jsem se zadíval na Coffa. Ten asi znal tamější alfu. I mně to jméno bylo povědomé, ale nic, kromě černobílého kožichu s modrými fleky, jsem si nevybavil.„Tak mi asi nezbývá nic jiného, než ti popřát hodně štěstí a zdaru v nové smečce,” zavrtěl jsem ocasem a ještě čekal, zda se na něco nebude ptát.

Spal jsem ještě dalších pár hodin. Spánek jsem potřeboval jako sůl, protože už předtím jsem neodpočíval dobrých několik dnů. Začal jsem vnímat čerstvou vůni krve. Jenže to mě zatím neprobralo. Probral jsem se, až když jsem ztratil onu podporu a teplo. Pootevřel jsem oči a protáhl si všechny packy. V zadních mi zakřupalo. Už jsem měl taky nějaký věk. Vydechl jsem a s dalším nádechem oči naplno otevřel.
Zahlédl jsem mrtvé tělo zajíce. Když jsem trochu pootočil hlavu, matně jsem viděl Vločku s Coffinem. Několikrát jsem musel zaostřit, abych viděl ostré obrysy. „Fungovalo to?” zeptal jsem se okamžitě a hbitě se postavil na nohy Kupodivu jsem byl zase plný energie a nic mi nescházelo. Usadil jsem se a na oba vlky se podíval se širokým úsměvem. „Kam zmizela Naomi. Přeci tu byla, ne?” zamrkal jsem a rozhlédl se kolem. Pohledem jsem zakotvil na vyleženém ďolíku. Pořád jsem nevěděl, ke komu jsem se tulil. Ale Coffin stál, Vločka stejně tak.
Zamával jsem ocasem a až teď svou pozornost přenesl na mrtvé králičí tělo. „Ten je pro mě?” zeptal jsem se a na oba vlky se zadíval zkoumavým pohledem. „Nemám hlad... Spíše chuť na borůvky,” přiznal jsem. Fialové plody už pomalu začaly dozrávat, ale mně jejich kyselejší chuť nevadila. Rozhodl jsem se ale ještě chvilku počkat, jestli na mě nebudou mít nějaké otázky.

Poznal jsem zavčasu, že mi není nejlépe a jdou na mě mdloby, ale svůj instinkt jsem neuposlechl. Jak jinak by se Coffin dostal z jeleního těla? Nechtěl jsem, abych si každou jeho odpověď musel domýšlet, protože v takovém těle nedokáže mluvit. Když se to tak vezme, možná by něco řekl, ale já jako vlk bych mu nerozuměl. Už předem jsem ale předpokládal, že se složím. Nebyl jsem plný energie a v této magii jsem měl pěkný guláš. Použil jsem ji snad jen jednou, a to je pěkně málo.
Ležel jsem bezvládně a vůbec o sobě nevěděl. Podlehl jsem vskutku tvrdému spánku, který by se tak přirovnat tomu medvědí hibernaci. Ani jsem necítil, jak mě můj syn táhne z borůvčí na nějaké příjemnější místo ke spánku. Následný dotyk jsem podvědomě vnímal. Kdybych byl při vědomí, hned bych vyletěl na nohy, ale takhle ne. Po chvilce jsem trochu pohnul přední tlapkou. Ležel jsem si na ní a tak jsem ji intuitivně oddálil od těla. Nerad bych si ji přeležel. Dál jsem začal vnímat teplo druhého těla. Nedokázal jsem odhadnout, kdo to je. Automaticky jsem se k tomu někomu natlačil. Však já se tuze rád tulil. Zhluboka jsem vydechl. Tak vlci mohli poznat, že skutečně nejsem v bezvědomí, jen jsem spal tak hluboce, že jsem nevnímal okolní svět. Teď jen zbývalo zjistit, zda jsem se nebouchl do hlavy až příliš.

// Omlouvám se za krátkost, ale takhle se mi píše dost špatně Další kolo se polepším.

Naomi měla radost, což i mně vykouzlilo úsměv na tváři. Ještě aby ne, vždyť byla tak rozkošná. „Nemáš za co děkovat,” zamumlal jsem. Jejím projevům vděčnosti jsem se nijak nebránil, i když jsem si takové doteky odvykl. Dál jsem pokyvoval hlavou a doufal, že to nebudou planá slova. Naštěstí jsem se ještě v nikom nezradil, jinak bych je bral s mnohem větším nadhledem.
Docela mě znervózňovalo, že mi Coffin nemůže normálně odpovědět. Takhle jsem musel bát napojený na jeho hlavu, což mi nedělalo radost. Život se s mou vrozenou magií vůbec netrefil. Spíše mi vadila a byla zkrátka zbytečná. Posadil jsem se a pohlédl na Naomi, která mě vyzvala k dost možná nepovedenému pokusu. Zaslechl jsem i Coffovu myšlenku. Naváděl mě do stejného řešení. „Dobře, něco zkusím, ale nic neslibuji,” podíval jsem se na svého syna s dost vážným pohledem. Samozřejmě jsem do toho chtěl dát co nejvíce úsilí, protože gammu mi nemohl dělat jelen. To bylo dost logické. Přiblížil jsem se k Naomi a pošeptal jí: „Kdybych tu sebou praštil, nepanikař, ano?” Nechtěl jsem mluvit nahlas. Ještě bychom to odpískali, což by byla podle mě škoda. Nějaké vzrůšo musí být, no ne?
Postavil jsem se před jelena a přímo se mu zadíval do očí. Začal jsem se soustředit a trochu přivřel víčka. Svou magickou energii jsem neposílal na jeho tělo, ale spíše se zaměřil na mysl. Tam přeci sídlilo všechno. A pokud to byla nějaká magie, mohl bych přesvědčit Coffovo podvědomí, aby se jí dobrovolně vzdalo. Měl jsem v tom vážně guláš, takže jsem ani nevěděl, jestli jsem úspěšný. Nechtěl jsem otevřít oči, protože tak bych akorát ztratil soustředěnost a nějakou balanci.
Jenže tu jsem neudržel ani tak. Neodhadl jsem své síly a najednou na mě padla neskutečná únava. Začínala se mi točit hlava a nohy jen těžko držely mé tělo nad zemí. Zkrátka jsem se po chvilce skácel k borůvčí a zabořil do jednoho z nich svůj čenich. Tak trochu jsem přestal vnímat svět kolem sebe. Buď jsem sebou praštil únavou, anebo jsem spadl do stavu bezvědomí. Je v tom vůbec nějaký rozdíl?