Gallirea - Příspěvky uživatele

Oči jsem měl zavřené, ale spát jsem nemohl. Jak taky, když jsem cítil tu samotu, kterou má jeskyně oplývala? Byl z ní cítit jen můj pach, což bylo ještě smutnější. Znovu jsem teskně zakňučel a začal si olizovat packy, abych se nějak rozptýlil. V hlavě jsem neměl žádné jiné téma, a to mě dohánělo k šílenství. Olízl jsem si čenich a zase vstal. Potřeboval jsem něco dělat, abych nepřišel o rozum. Začal jsem tedy chodit do kolečka se svěšenou hlavou k zemi. Ani jsem nevěděl, čeho jsem tím chtěl dokázat. Asi nic. Jen to, že mi už opravdu hrabalo. Nakonec jsem znovu zakotvil někde v rohu a posadil se. Ocas jsem nechal ledabyle ležet a přitom se stále rozhlížel, jestli se Lexiett někde neobjeví. Chtěla se mnou mluvit, ale já ji nechal odejít. Zasloužila si omluvu.
Nakonec se ke mně donesl nový pach. Vlastně jsem jej ucítil až na poslední chvíli, když jsem zahlédl i samotného vlka. Překvapeně jsem na něj hleděl, ale nakonec se mi ocas rozhoupal do stran. „Já vím, poznal jsem tě, příteli,” oslovil jsem ho a vstal. Pomalu jsem vyšel z toho největšího šera a posadil se znovu před něj. Asi dva, tři metry, abych mu nelezl do osobního prostoru. Přeci jen jsme se dlouho neviděli a já nevěděl, jak na tu novinku, kterou již jistě zjistil, bude reagovat. Zatím se ale choval normálně, jen se mu trochu třásl hlas. Tomu jsem se nedivil. Souhlasně jsem přikývl. Jako by snad nemohl uvěřit tomu, že mě skutečně vidí. To mi přišlo dost úsměvné. „Rád tě po tak dlouhé době vidím. Jak se ti daří?” zeptal jsem se, abych nadhodil nějaké téma. Vlastně mě to opravdu zajímalo. Třeba bych ho mohl navštívit, kdybych se odsud někdy nějak dostal. Jen na pár dní. Byl jsem rád, že vidím zase známou tvář, svého dobrého přítele.
Když se nakonec rozmluvil, hlas se mu už tolik netřásl, za to já civěl jak puk. „T-tailla?” vykoktal jsem její jméno a zamrkal. Prohlédl jsem si ho, asi trochu podezřívavě. Pořád jsem z hlavy nemohl dostat myšlenku, že mě vyměnila za někoho jiného. Ale že by zrovna Blueberry, se kterým si nikdy moc nerozuměla? Zhluboka jsem se nadechl, abych se aspoň trochu uklidnil. „Ty jsi ji viděl? Kde? A... Jak je to dlouho?” snažil jsem se znít nenaléhavě, což se mi nepovedlo. Sakra moc jsem potřeboval vědět, kde bych ji mohl hledat. A i kdybych se k tomu rozhodl, les neměl kdo hlídat, což mě nyní štvalo úplně nejvíce!

O všem jsem se rozmluvil opravdu hojně a divil jsem se, že mě vůbec ještě poslouchali. Aranel se nakonec vyjádřila jen k Lexiett. Věděl jsem, že se museli aspoň minimálně jednou vidět. Však s Nel jsem se seznámil, ještě když byla malým vlčetem. A snad půl roku na to se narodila Lexi s Hexem. Pokývl jsem hlavou a koukl k jeskyni, ke které měla mladá vlčice namířeno. Doufal jsem, že tam na mě stále čeká a nezlobí se, že mám takové zpoždění. Nakonec jsem zůstal překvapeně koukat na svou kamarádku a neteř, jak mi sama připomněla. „No, zapomínat bych vážně neměl,” omluvně jsem se na ni usmál a zamával ocasem. Pak se oba otočili směrem k řece a šli do svého již bývalého domova. Chvilku jsem se za nimi díval a pak se rozešel k jeskyním.
Cestou jsem několikrát zívl. Potřeboval jsem si odpočinout, ale zatím jsem nenašel ten správný čas. A když už jsem byl na pokraji tvrdého spánku, někdo mě vyrušil. Povzdechl jsem si a sklonil se k borůvčí. Uždiboval jsem pár borůvek a doufal, že se můj žaludek uklidní. Zajíce, nebo jakéhokoliv jiné maso, jsem neměl, ani nepamatuji. Ačkoliv jsem spořádal pomalu celý trs lesních plodů, nijak mi to nepomohlo. Olízl jsem si tlamu od šťávy, ale na mém béžovém břiše stejně byla vidět fialová barva. Stejně tak s náprsenkou. Alespoň jsem zase načichl vůní svého domova. Ještě jednou jsem provedl kompletní očistu, a nakonec usoudil, že to stejně nemá cenu. Dál jsem se vydal k jeskyním a snažil se zachytit pach Lexiett. Nějak se mi ztratila z dohledu.
Zastavil jsem se až u velké hlavní jeskyně. „Lexi?” houkl jsem, ale vrátila se mi tak akorát ozvěna. Ušklíbl jsem se a ještě chvilku posečkal. Domníval jsem se, že to bude něco závažného. Ale vlčice se nikde neobjevila. Rázně jsem švihl ocasem a přiblížil se k té nejmenší, ale za to nejútulnější jeskyňce. Zadíval jsem se do té prázdnoty a neubránil se zakňučení. Sklopil jsem uši a ztěžka sebou plácl na skalní převis. Přední packy jsem nechal spuštěné dolů. Už mě začínaly bolet a celkově jsem se cítil jako přejetý parním válcem. Už mi pomalu lezla žebra, protože jsem si nenašel čas na pořádný lov. Vážně, kam ten můj životní styl spěje. Položil jsem si hlavu na packy a relaxoval.

Pečlivě jsem je poslouchal. Nad svým rozhodnutím jsem prakticky nemusel tolik přemýšlet, prakticky jsem měl hned jasno. Věděl jsem, co čekat od Aranel. Pokud se nic nezměnilo, mohl jsem s ní kdykoliv počítat. Jejího partnera jsem neznal tak detailně, ale doufal jsem, že nebude o nic horší. Mávl jsem ocasem a krátce se rozhlédl kolem nás, než oba znovu promluvili. Bylo na nich vidět, že je mé rozhodnutí potěšilo. Na oba jsem se usmál a poslouchal Aranel, která se ujala slova. Její pocity jsem naprosto chápal. I já se při založení smečky cítil jako nějaký zrádce. Kdyby Hotaru chtěla, aby zde smečka stále byla jen pod jiným velením, jistě by někoho pověřila. Třeba právě svou dcerku, ale kdo ví. Do hlavy jsem jí neviděl. Dál jsem jen přikývl. „Jen doufám, že svého rozhodnutí nebudete litovat a bude se vám tu líbit. Udělám pro to vše, co je v mých silách,” pronesl jsem s lehce vážnou tváří. Myslel jsem to vážně. Zrovna Aranel se tu mohla cítit jako doma, ale co když si nesedne s jedním z vlků, nebo něco podobného? To už já sice nemohl ovlivnit, ale žádné rozbroje jsem ve smečce nechtěl. „Zdržte se tam, jak dlouho budete chtít,” usmál jsem se a po chvilce dodal: „Sem už máte bránu otevřenou.” Řekla, že by mi ráda maximálně pomáhala. Zavrtěl jsem ocasem a znovu přikývl. Já jí rozhodně v ničem bránit nebudu. Zvláště, když jsou oba naši ochránci mimo území smečky. A zrovna už docela dlouho. Coeden mi ještě jednou poděkoval a sklonil hlavu. Usmál jsem se a znovu zamával ocasem. „Jistě se pro vás něco najde. Jen nechci, aby toho na vás bylo najednou moc,” zamrkal jsem a zapřemýšlel nad tím. Uvidíme časem.
Protáhl jsem si přední packy a znovu koukl na Aranel. Ptala se, zda je tu někdo z bývalé smečky, na Whiskeyho a Tailliny potomky. „Když tedy nepočítám Coffa... Jedině Naomi a Lexiett, dcera Alicien a Elheeho. Nevím, jestli si ji pamatuješ,” odpověděl jsem na první otázku a hned zapřemýšlel nad tou druhou. Nechtěl jsem lhát, ale zároveň jsem pravdu nedokázal říct nahlas. Bolelo to a byl jsem si jistý, že Život by mi nelhal. „Whiskey se zde neobjevil už asi dvě léta. Třeba našel jiné místo, kde je spokojený,” řekl jsem trochu chraplavým hlasem a ihned si odkašlal. Více jsem o něm říct nedokázal. Protože už zas se mi vrátily vzpomínky. Byl tak mladý, když od nás odešel. Ani jsem si ho pořádně neužil. A naděje, že se znovu vrátí živý a zdravý, se rychle rozplynula už před několika měsíci, kdy jsem Života navštívil. „Z Naomi vyrostla opravdu krásná a chytrá vlčice. O zbytku bohužel nevím. Se Santiagem jsem nikdy neměl dobrý vztah a Andanteho jsem také neviděl hrozně dlouho. Co jsem se ptal Naomi, nemá o nich žádné informace, takže třeba šli hledat své štěstí mimo Gallireu,” odpověděl jsem na třetí a poslední otázku. Mrzelo mě, že jsem si je v mládí rozeštval, ale už jsem to nemohl vrátit. Byl jsem rád, že mám aspoň Coffina s Naomi, jediné rodinné příslušníky, kteří se na mě nevykašlali.

Vyhodnocení:
Účast průměrná, téměř všichni to zvládli na jedničku :) Jen Inay prohodila dva vlky z USA a sedmičku beru jako překlep, protože kromě písmene vlka jsi měla všechno dobře. Doufám, že se vám akce aspoň trošku líbila. Zkusím zapracovat na další podobně vykutálené.

Vločka, Jinks, Tavarillë - 40 oblázků + 10 drahokamů
Inaya - 35 oblázků + 10 drahokamů

Odměny máte přičtené a přeji vám pohodový zbytek prázdnin :)

Nad jeho úsudkem jsem se musel upřímně pobaveně usmát. „Myslím, že by jí neuškodilo, kdyby se někomu podařilo shodit korunku z té její prázdné hlavičky,” poznamenal jsem. Kdyby mě tak slyšela. Jistě bych dostal výprask a řekla by, že se neumím chovat vlčicím. Ale já to uměl, jen bych se nikdy nesnížil k tomu, abych dělal to, co po mě chce. Ani té špinavou packu, kterou ke mně natahovala, jsem se nedotkl, a to jsem byl za normálních okolností gentleman. Pak jsme se bavili o Megan. To mi na štěstí moc nepřidalo, ale když chtěl vědět, co je zač, nechtěl jsem mu neodpovědět. Střihl jsem ušima a podíval se na něj. Když řekl, že mu to došlo, ucítil jsem se trochu blbě. Třeba to vzal jinak, než jsem to původně zamýšlel. No, nakonec jsem to nechal plavat. Kdyby se urazil moc, určitě bych to na něm poznal. Olízl jsem si čenich a rozhlédl se po lese. Cítil jsem, že už se vrátili Aranel a Coeden. Zajímalo mě, jestli si to tu už všechno prošli, ale zároveň jsem nechtěl odběhnout od Tavarillëho. Když jsme si konečně našli čas se trochu poznat. Poprvé za tu dobu, co jsem jej přijal do smečky, což bylo docela šílené. Nakonec pověděl, že bych měl jít za Lexi, než odsud zase zmizí. Souhlasně jsem pokývl hlavou a usmál se. „Bylo mi potěšením,” řekl jsem k němu, když se ke mně otáčel zády. Můj tón byl ale o něco tišší než obvykle, takže jsem si nebyl jistý, zda mě slyšel.
Koukl jsem směrem k jeskyni a doufal, že tam Lexiett skutečně je. Když už jsem se v duchu chtěl vypravit za ní, vyrušil mě známý hlas. Ptal se mě, zda se mnou ten dotyčný může mluvit. Celým tělem jsem se k Aranel otočil a tím jí dal najevo, že tu jsem jen pro ni a Coedena. Zněla docela zvláštně, takže to muselo být něco důležitého. Koukl jsem i po jejím partnerovi a snažil se z výrazů zjistit, o co se přibližně jedná. Ačkoliv bílá vlčice docela dlouho mlčela, nechal jsem ji. Nijak jsem na ni netlačil. Věděl jsem, že to zjištění nebylo nejpříjemnější. Nakonec se vymáčkla s tím, že by se sem chtěla vrátit. Nemohl jsem zakrýt překvapení a zatímco jsem její slova zpracovával, poslouchal jsem i Coedena. Aspoň o Aranel jsem věděl, že by byla smečce věrná, a že tohle je její domov. V hlavě jsem si rychle prohlédl v jedné linii všechny členy smečky. A věděl jsem, že se dvěma nemůžu, a ani nechci, počítat. Zhluboka jsem se nadechl a oběma věnoval milý úsměv. „Dvě místa se jistě najdou. Nemám s tím problém. Naopak budu opravdu rád,” pronesl jsem klidným hlasem a zastříhal ušima. Neunikl mi fakt, že jsou ještě stále členy Smrkové smečky pod vedením hnědého vlka s modrým šátkem. Příliš jsem jej neznal, ale měl jsem samozřejmě přehled. „Akorát o tom budete muset informovat Atraye, ale myslím, že je vám to jasné,” pověděl jsem spíše pro svůj vlastí klid a rozhlédl se. Nemělo cenu je tu provázet, protože Nel les znala jako své tlapky. Nic se tu nezměnilo. To, co zkazila ta velká povodeň, bylo již dávno napraveno. Příroda si dokázala pomoct sama, bez naší pomoci.

// Můžete :)

Byl jsem docela rád, že nějakou dobu na mě nemluvil. Má nálada se trochu zhoršila, ale ještě pořád jsem byl značně povídavý. Švihl jsem ocasem a protáhl se. To mi k uvolnění docela pomohlo. Opět jsem se tvářil přívětivě a ne zamračeně. Takový výraz neslušel snad nikomu, včetně mě. Olízl jsem si čenich a Tavarillëho si přeměřil pohledem. Nejdřív to vypadalo, že už k tomu nechce nic dodat, ale chytl se Weriosasy. Zatvářil jsem se značně pobaveně. „Myslím, že si nemáš na co stěžovat. Taky bych ji nejraději neznal. Ale když ji náhodou nedejbože potkáš, stejně ti bude tvrdit, že ji znáš. Nosí čumáček výše než je zvykem,” vysvětlil jsem a musel zavzpomínat na naše poslední setkání. Mé jméno zkomolila, ale já jí na to nic neřekl, a dokonce jsem byl pochválen. Za to, že si nechám šlapat po hlavě. Od ní mi to vadilo minimálně, protože jsme se potkali jednou za rok. Maximálně dvakrát. Rozhlédl jsem se po okolí a snažil se černou vlčici najít. No, asi odešla, nebo opravdu někde spí. Opět jsem se zadíval na Tavarillëho a zakroutil hlavou. „Ne, nepatří. Je to jen má známá, se kterou jsme se opravdu dlouho neviděli. Bývala členkou smečky, která zde sídlila před námi, a chtěla si zavzpomínat na staré časy. Jistě se tu nezdrží dlouho, nemusíš se o ni starat,” vysvětlil jsem v rychlosti. Detaily jsem mu říkat nechtěl. O ty ani zájem neměl, ne?
Usadil jsem se do měkké trávy a podíval se po jeskyni. Tam by mi možná byl nejlépe, protože začínalo být zase horko. Nejraději bych si zalezl na břeh tůňky a do konce dne z ní nevylézal. „Mohu ti zodpovědět ještě nějakou otázku?” zeptal jsem se s pohledem upřeným na hnědošedého vlka. V očích mohl poznat zájem. Protože já se mu vážně chtěl věnovat a poznat ho. Hlavně by asi nebylo vhodné, kdyby se celé měsíce potácel po lese s nezodpovězenými otázkami, které mohly být i docela důležité.

pomalu nevnímal. Jejich pachy už dávno nebyly cítit, což bylo docela blbé, když jsem je pouze z části považoval za členy smečky. Vlastně jsem jen chtěl Sayapovi vyčíst, co jsem potřeboval. A bylo by mi jedno, kdyby si to vzal k srdci. Olízl jsem si čenich a přestal myslet na hlouposti. „Jistě, z toho důvodu sem také přišli,” přitakal jsem na jeho slova a střihl ušima. „Tím pádem ale nechápu, proč neodešli spolu s vlčaty. Pro smečku nikdy nic neudělali. Dobře, Sayap se mnou jednou lovil divočáka, ale to je vše,” prohodil jsem trochu jedovatější poznámku. Původně jsem nechtěl, aby to tak vyznělo, ale už se stalo. Vážně, akorát na území přebývali a čerpali mou trpělivostí. Prudce jsem vydechl, abych ze sebe dostal to napětí a rozzlobenost.
Rozhlédl jsem se po lese. Bylo fajn, že tu tolik vlků nebylo. Sice tu bylo prázdno, ale za to jsem věděl, že mi nikdo Tavarillëho nevyplaší. A zrovna s deltou bych se mohl znát trochu lépe, ale rapidní rozdíly jsem mezi nimi nedělal. Střihl jsem ušima a koukl se na něj. Ptal se, kolik vlků ve smečce známe. Chápal jsem, že v tom má zmatek, a já se v tom naštěstí orientoval. „Nemusíš se omlouvat,” mrkl jsem na něj a v hlavě si všechny vlky spočítal. „Coffina, Vločku a Lexiett znáš z lovu. Pak je tu druhá delta a moje nevlastní dcera Naomi. Taková bílá vlčice s béžovými a hnědými odznaky. Aston, šedý vlk, kterého znám snad ještě méně než tebe, ale vypadá slibně. Litai s Inayou, kterou jsem neviděl už několik měsíců. Haruhi se Sayapem, o kterých jsme se bavili. A nakonec Lorios, docela zvláštní vlk a příbuzný všemi známé Weriosasy,” vyjmenoval jsem všechny vlky ve smečce a doufal, že jsem na nikoho nezapomněl. Bylo nás poněkud hodně, ale kdybychom odečetli ty, kteří nemají zájem, přišli bychom na docela příjemné číslo.

Svou kamarádku jsem na chvilku pustil z hlavy. Sice nevypadala k světu, ale jistě to nebude tak hrozné. A pokud ano, tak si to později budu vyčítat. Olízl jsem si tlamu a podíval se na Tavarillëho. Zrovna jsme se bavili o zdejším páru. Vážně jsem nechápal, proč se stále nevracejí. Přitom kdyby se jim něco stalo, jejich potomci by se chovali jinak. A Art vypadal úplně v pohodě, nebyl utrápený. Ačkoliv tu byl už pár měsíců, s těma dvěma se osobně neznal. To už o něčem svědčilo. Trochu jsem se ušklíbl a naklonil hlavu na stranu. „No, jistý si samozřejmě nejsem. Jen pořád naivně věřím, že i kdyby si našli jinou smečku, byli by té slušnosti a osobně mi to přišli oznámit,” řekl jsem s nejistým tónem. A pokud se slušnosti nenaučili, pak se nemohou divit, že budu na ně protivný. To budu tak i tak, teď už to zkrátka nezmění, ani kdyby přišli s kdovíjakou omluvou. „Vím, že oba byli dlouhou dobu tuláci. Zřejmě ji život ve smečce nevyhovuje, ale tím pádem nechápu, proč vůbec žádali o místo,” zamumlal jsem a zakroutil hlavou. Tak tohle mi opravdu nešlo na rozum.
„Není zrovna moc výřečná a společenská,” pokývl jsem hlavou a trochu se pousmál. Byl jsem si ale jistý, že kdyby se dělo něco důležitého, na Tavarillëho by nebrala v potaz. Však to byl člen stejné smečky. Určitě by informace nešířil dál. Položil mi svou první otázku. Pousmál jsem se nad tím. Pamatoval jsem si, že jsem jej před vlčaty varoval, když jsem jej přijímal. Ale tehdy nebyli nejmenší, takže už byli i docela rozumní. Aspoň ty vlčice. Mladý vlček nevyrostl ani nyní. „Zatím se vyjádřil jen Art. Našel místo u své tety a rodina je vždy důležitější. Litai jsem viděl naposledy s tebou, od té doby ne. Ale stejně čekám, že asi všechna vlčata odejdou,” odpověděl jsem a trochu se usmál. Však to bylo naprosto normální. I Coffin se nedržel stále u rodného lesa. O Whiskeym ani nemluvě.

Souhlasně jsem pokývl hlavou. Možných důvodů bylo opravdu několik, ale já se jimi nijak nezabýval. Však to byla jejich věci, jejich rozhodnutí. A na mě zbylo jen to, že už s nimi nemám počítat jako se členy smečky. Tak jsem to aspoň pochopil. Mávl jsem ocasem a využil chvilku volna. Zvedl jsem se a natáhl se k jednomu borůvkovému keři. Začal jsem z něj oždibovat fialové plody. Jen trošek z nich, aby tam ještě nějaké zbyly. Jen jsem potřeboval zajíst chuť na sladké.
Pak jsem se vrátil k Tavarillëmu a pohlédl na Lexi. Ti dva se navzájem představili a vlčice se odebrala k jeskyni. Však tu mohla zůstat, aspoň by se o sobě něco dozvěděli a netvářili se na sebe jak na cizí. Zastříhal jsem ušima a podíval se po vlkovi, který tu se mnou stále byl. A já byl za to rád. „Pravda, pryč byla docela dlouho, ale pořád to není rekord,” zamrkal jsem a rozhlédl se po lese. Spíše jen pro rychlou kontrolu. „Nevím, jestli si uvědomuješ zdejší, prakticky jediný, pár? Jsou to rodiče Litai a Inayi,” nad těmi jmény jsem se musel pozastavit. Nebyl jsem si jistý, zda jsem je řekl správně. Přeci jen jsem pořádně mluvil pouze s Artem, což bylo sakra chabé. „Neobjevili se tu od zimy. Navíc se Sayapem potřebuji něco důležitého probrat, a je stále pryč,” zamračil jsem se nad tím, když jsem se vrátil k tomu, co všechno mu chci vyčíst. A bylo toho docela dost. Nicméně za všechno si mohl sám. I o funkci přišel kvůli tomu, že už o smečku evidentně nemá zájem.
Odkašlal jsem si a jen zakroutil hlavou. „Pokud by to bylo něco opravdu naléhavého, sdělila by to i před tebou,” vysvětlil jsem a podíval se směrem k jeskyni. Vypadala docela utrápeně, ale třeba potřebuje pár chvil pro sebe. „Pak se za ní vydám. Povídej, co máš na srdci?” zeptal jsem se a usmál se. Kdo ví, kdy se my dva zase sejdeme, abych mu je mohl zodpovědět. Teď jsme měli příležitost, proč ji promarnit?

Tavarillë se asi na nějakou dobu zamyslel. Já si mezitím začal procházet věci, které jsem měl v plánu. Ani k jednomu z podivných sourozenců jsem nemínil zajít. Ale mimo území bych se rád podíval. Ani jsem nevěděl, co přesně hledám, ale třeba narazím na nějaké staré známé. Chtěl jsem totiž vyzkoušet, jestli už jsem dostal předpoklady pro magii elektřiny a měl jsem takový pocit, že na členové mé smečky nejsou určeni jako pokusní králíci. Hlavně bych nerad ublížil lesu a třeba jej nějak fatálně poškodil.
Střihl jsem ušima a znovu se podíval na Tavarillëho. Své myšlenky jsem nechal někde za vodou. „Řekli mi, že jdou mimo les a neví, jestli se vrátí,” vysvětlil jsem. Pořád jsem nechápal, co ve skutečnosti měli v plánu. „Proč by uváděli tu možnost, že se nevrátí, kdyby tu chtěli zůstat?” položil jsem mu otázku a sám se nad ní zamyslel. Možná chtěli odejít nadobro, jen mi to chtěli podat mírným a milým způsobem, abych se neurazil, nebo tak něco. Jistě že bych se neurazil. Takhle mě akorát přivedli do nejistoty, což bylo ještě horší. „I já myslel, že se jim tu líbí, ale... Bylo to jejich rozhodnutí a já je nemohl, a ani nechtěl, překecávat,” pověděl jsem smířeně. Za tu dobu, co smečka existovala, jsme přišli o několik členů. Někteří odešli ze své vůle, další část se už zase měsíce neukázala. A ještě pořád naše hierarchie funguje, což je to nejdůležitější, ne?
Objevila se u nás Lexiett. Nevypadala jako obvykle. Chtěl jsem tedy zjistit, zda se nestalo něco vážného. Uklidnila mě tím, že je všechno v pořádku. Usmál jsem se a pokývl hlavou na náznak porozumění. „Dobře, za chvilku jsem u tebe,” mrkl jsem na ni. Kdyby to bylo něco akutního a vážného, řekla by to i před Tavarillëm. Evidentně to ale nebylo tak hrozné, v což jsem taky doufal. Ti dva se shodli na tom, že se viděli při lovu. Kdybych mohl, plácl bych se tlapkou do čela a zanadával nad svou pamětí. „No jo, nějak mi to uniklo,” poznamenal jsem šeptem a sklopil pohled k zemi. Jako alfa jsem si to asi měl zapamatovat, ale vždyť toho bylo tolik!

Vážně mě pobavil. Že bych já někomu ukousl hlavu? To tedy těžko. Podíval jsem se na něj a poslouchal, co povídá. „Výslech?” chtěl jsem se ujistit, zda slyším dobře. U některých by byl potřeba, ale u něj opravdu ne. „Nechci ti zasahovat do soukromí, takže rozhodně nebudu chtít vědět, kde a s kým jsi byl. Navíc, tohle není dlouhá doba. Máme tu jiné experty,” při poslední větě jsem s musel trochu ušklíbnout. Nevěděl jsem, jestli vůbec tuší, na koho narážím. A i kdyby mu to nedošlo... Však je to jedno. „Takže takovými věcmi se nezaobírej,” mrkl jsem na něj, abych jej ještě jednou ujistil. Chtěl jsem mít se členy jedině kladné vztahy, ale nemusel jsem vědět, za kým chodívají a co tam dělávají. To bylo pouze v jejich kompetenci.
Klidně jsem se posadil a rozhlédl se po lese. Bylo nesmírné horko, ale borůvky naštěstí ještě stále rostly. Nebo spíše přežívaly v tom vedru. A to je teprve ráno. Střihl jsem ušima a podíval se po Tavarillëm. Prý neměl žádné otázky k funkci lovce, nebo k lovu samotnému, ale jednalo se o smečku. Začal jsem poslouchat ještě víc. Tomu, čemu se mi dostalo, jsem se ani nedivil. Pokývl jsem hlavou, jakože mě to neurazilo a zhluboka se nadechl. „Obávám se, že ta možnost je minimální. Už od zimy se tu neukázala,” pronesl jsem s neutrální tváří. V poslední době se mě na ni ptalo dost vlků a já se vždycky snažil vypadat, jako by mě to vůbec neranilo. Protože (téměř) dva roky byly naprosto přehlédnutelné a dalo se na ně zapomenout.
Zatnul jsem zuby a ohlédl se po známém hlasu. Lexi se přišla ukázat. Mile jsem se na ni usmál a zamával ocasem. „Ahoj, vítej zpátky doma,” pronesl jsem a přeměřil si ji pohledem. Zdála se mi jiná. Taková bez duše. I když tak se všem ostatním zdála asi pokaždé, když ji potkali. Já ji znal o něco lépe, troufal jsem si říct. „Stalo se něco?” zeptal jsem se se starostlivým pohledem. Rozhodně jsem nechtěl, aby jí někdo ublížil. „Ehm, znáte se vůbec?” obrátil jsem se na oba vlky a tak trochu čekal nějaké pokývání hlavou, nebo slovní vyjádření.

Tím mlčením mě docela zaskočil. Ještě pořád. Už jsem si zvykl, že toho opravdu moc nenamluví, ale při takovém tématu by měl aspoň něco říct. To sice udělal, ale nešlo o nic kloudného, z čeho bych mohl udělat nějaký výsledek a celou věc považovat za ukončenou. Ulevilo by se mi a další událost, na kterou jsem musel dnem i nocí myslet, aby na ni nezapomněl, by odpadla a uvolnila by mi mysl. Jinak jsem už nic důležitého nikomu nechtěl. I když ano, jen tu nebyli přítomni. Už od zimy!
Ujistil mě, že to tak nemyslel. Kývl jsem hlavou a dál ho poslouchal, abych žádnou zásadní věc nepromarnil. Když se zmínil o své nepřítomnosti, trochu jsem se pousmál. Inu, docela mě těšilo, že si o tohle dělá starosti. Já bych nic takového neudělal, ale některým je to evidentně jedno. A on k nim nepatřil, čímž v mých očích rozhodně neklesl. „Nikdy bych nikomu neukousl hlavu za to, že si potřebuje odpočinout od docela početné skupinky ukecaných vlků. Když se vrátí a vysvětlí mi svou nepřítomnost, nijak to neřeším. Nemůžu vás přikovat k zemi a požadovat, abyste se odsud nehnuli ani na krok,” při té představě jsem se musel uchechtnout. Magii země jsem sice neovládal, ale pokud bych něco takového zamýšlel, na nějaký plán bych jistě přišel. Ale to by mě všichni zdejší vlci nenáviděli, což mi bylo naprosto proti srsti. Dál jsem už jen pochopil, že mou nabídku přijímá. Potěšil mě, ač jsem se v něm ze začátku vůbec nevyznal. A tohle se moc nezměnilo. „Jsem rád, že ti tu nikdo nevadí. A s tím, že jsi tišší než ostatní, si nedělej hlavu. Nikdo po tobě nechce, aby ses choval jinak,” mrkl jsem na něj. Jeho charakter mi opravdu nevadil. Možná naše smečka potřebovala někoho, kdo bude klidnější povahy. Tavarillë a Aston se toho docela statečně ujali.
Pokýval jsem hlavou a spokojeně se usmál. „No, máš k tomu nějaké otázky, které bych ti mohl zodpovědět?” zeptal jsem se pro jistotu. Jistě všemu rozuměl, to jsem se nebál, ale třeba se zajímal i o něco dalšího než jen o nově získanou funkci a postavení. A já budu jedině rád, když ho trochu více poznám. Přeci jen už nebyl řádovým členem, ale jedním z lovců, kteří mají ve smečce docela důležitý úkon.

Už jsem si raději vyhlížel nějaké náhradní téma k debatě, ale žádné kloudné mě nenapadalo. Všichni byli pryč, tedy když nepočítám Lexiett, která se nám zázrakem vrátila. V lese bylo takové zvláštní ticho. Vždyť ještě před několika měsíci nám tu pobíhala vlčata s rodiči. I jim byl konec, ani nevím kde. A to jsem si myslel, že budou loajální na oplátku za to, že jsem je v krizové situaci přijal a dal jim bezpečí lesa. Taky jsem je mohl vyhodit, ale to by ke mně nesedělo.
Když se mluvil, Tavarillë mě poslouchal, což se mi zamlouvalo. V takových důležitých chvilkách jsem byl nerad ignorován. Když jsem domluvil, polila mě trocha nervozity. Neodhadoval jsem, jak na to bude reagovat a jestli mě s tím nepošle do patřičných míst. Ale vždyť funkce a postavení jsou za odměnu, ne za trest. Zprvu mi na to kývl. Užuž jsem chtěl něco říct, ale přerušil mě. Zřejmě mu to až teď došlo. Naklonil jsem hlavu na stranu. „Ano, slyšíš dobře,” potvrdil jsem a trošku zúžil oči. Asi jsem ho zaskočil, což jsem nechtěl. Zatím jsem se s takovou reakcí nesetkal. Všichni jen děkovali a brali to jako hotovou věc. „Členem jsi docela dlouho, loajálnost se u tebe potvrdila a mimo les nechodíš tak často a na dlouhou dobu, že bych si už myslel, že o smečku nemáš zájem. Podle mě máš chuť něco dělat, což někteří dlouhodobější členové postrádají. Spolupracoval bys s Vločkou a mám takový dojem, že byste si mohli rozumět,” trochu jsem se o tom rozpovídal a olízl si tlamu. Ujala se ho v první den, pokud jsem si dobře pamatoval. A i když jsem narazil na Naomi v tom červeném svetříku, nebo co to je, také se spolu bavili. Navíc zrovna Vloč vycházela se všemi.
„Ale pokud nemáš zájem, pochopím to. Nechci, abys to ode mě bral jako trest,” řekl jsem nakonec a zastříhal ušima. Byl jsem vážně zvědavý, jak se rozhodne. Nechtěl jsem udat hlavního lovce, protože oba byli stejně schopní a snaživí. Kdo splaší nějaké dobrovolníky a vybere kořist, ten lov povede. Však oni by si to urovnali. Do toho jsem jim nechtěl rapidně kecat.

Podíval jsem se po černé vlčici a prohlédl si ji. Naši konverzaci již nerozváděla, takže jsem pochopil, že už se chce asi vydat k hranicím. Osobně by mi to nevadilo. Tohle setkání mě docela psychicky vyšťavilo a potřeboval jsem trochu klidu. Zaměřil jsem se na náhrdelník, který jsem tak trochu vypustil. Ani jsem nevěděl, od kdy jej má, kde ho našla, a bylo mi to úplně jedno. Nicméně taková cetka byla opravdu slušivá.
Pak jsem s už ale otočil k nově příchozímu. Byl jsem rád, že ho vidím. Tak trochu mě vysvobodil, byl jsem mu za to mlčky vděčný. Znovu jsem nasadil ten svůj obvyklý výraz a přiblížil se k němu. Megan jsem nechal někde za sebou a už jsem se nestaral, jak se rozhodne. Teď jsem musel vyřídit jednu věc, abych ji pak úplně nevypustil z hlavy ven. To by byla nesmírná škoda. „Vůbec nerušíš,” ujistil jsem ho a střihl ušima. Kdyby rušil, určitě by to na mém chování poznal. Hlavně jsem ho od sebe nechtěl odhánět. Co bych to byl za alfu? Hlavně jsem zaregistroval, jak se kouká po černé vlčici. Mohl jsem si zjistit, co mu právě projelo hlavou, ale nechtěl jsem. Respektoval jsem jeho soukromí. I mně se do hlavy nekoukal. Nebo jsem mu aspoň věřil.
„Pálí ti to,” zářivě jsem se usmál. Kupodivu mě vážně vnímal, a toho jsem chtěl dosáhnout. Olízl jsem si suchý čenich a pak si v hlavě srovnal všechny informace, abych zněl aspoň trochu posluchatelně. „Přemýšlel jsem a při posledním lovu sis vedl vážně dobře. Vlastně jsi mě překvapil. V dobrém slova smyslu. Po odchodu Morfa nám schází lovec a delta zároveň,” oznámil jsem a potutelně se usmál. „Chceš se toho ujmout? Byl bych jedině rád,” dodal jsem a napjatě čekal, jak na to zareaguje. Vločce jsem sice věřila, byla to schopná vlčice, ale víc hlav víc ví. To je všeobecně známo. A já též nechtěl vést donekonečna celý lov. I ostatní si zasloužili šanci na vedoucí pozici.