Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zloba ve mně každým krokem vzrůstala. Divočák krvácel z obou stran, dlouho nemohl vydržet. Ale evidentně měl dost tuhý kořínek, takže si to pořád ťapkal před námi. Naštvaně jsem zavrčel a podíval se na nohu, do které jsem schytal ránu. Jakoby ozvěnou k mm uším dolehla slova Blueberryho. Rázně jsem na ně přikývl, ale na nic víc jsem nezmohl. Pouze na zlostné zavrčení. Základ taktiky byl dobrý, o tom žádná, ale tohle už mi lezlo na nervy. Divočák jako by nic necítil, ačkoliv jsem měl celé tlapy od jeho krve. Nakonec ale začal klopýtat a jeho dráha byla poněkud klikatá. Usmál jsem se opět přidal, co mi to má zraněná packa dovolila. Blue u něj byl samozřejmě rychleji, protože měl výhodu. Přišpendlil jej k zemi a zakousl se mu do krku. Trochu jsem zpomalil, protože jsem měl za to, že z pár chvil bude po něm. Spletl jsem se. Divočák našel novou vlnu energie a začal se dost nebezpečně pohybovat. Blueberryho jsem opravdu obdivoval, že se mu na hřbetu udržel a nakonec jej skutečně usmrtil. Jenže poněkud neobvykle.
Doběhl jsem k němu a rychle zhodnotil situaci. Znovu jsem na sebe vzal obvyklou podobu a postavil se tak, abych byl kolmo k divočákovi. Čenichem jsem zajel pod jeho mohutné tělo a začal do něj tlačit. Krk dostával dvakrát tolik zabrat, protože jsem jej musel tlačit i trochu nahoru, aby se mi povedlo jej převalit na druhý bok. Když to nešlo, naštvaně jsem zavrčel a rychle koukl na Blueberryho, jestli náhodou neztratil vědomí. Nakonec jsem se zadíval na mrtvé tělo a vzduch kolem nás se začal zvedat. Dokonce do té míry, že se kolem divočáka vytvořilo malé tornádo a odhodilo ho několik metrů stranou. Jakmile bylo dílo dokonáno, vichr ze sekundy na sekundu ustal. „Bolí tě něco? Můžeš chodit?” zeptal jsem se se starostlivým výrazem a podíval se na jeho končetiny, které mu ležely pod vahou bezvládného těla.

Na lov jsme nakonec zůstali sami. Nebyl jsem si jistý, jestli to je dobře nebo špatně. Nechtěl jsem, aby si Lexiett myslela, že jsme ji záměrně odkopli. Jenže my se domluvili už před jejím náhlým příchodem a můj žaludek na sebe dával hlasitě vědět. Nemohl jsem si dovolit další den bez jídla. To už by opravdu vypadal dost zuboženě. Proto jsem taky neváhal a za svým přítelem se pohotově vydal. Divočáka jsem naposledy lovil se Sayapem a i tam se naskytly nějaké komplikace. Doufal jsem, že nyní se to bez nich obejde a půjde všechno po dobrém.
Blue se opravdu příliš nezdržoval. V jeden moment mohutně vyskočil a naštěstí se správně trefil na divočáka. Ten zakvičel, až mi z toho zvonilo v uších. Rychle jsem zavrtěl hlavou a z dálky sledoval jeho počínání. Jakmile ho divočák setřásl, spěšně jsem se podíval, jak se kutálí po zemi. Než jsem ale stačil něco říct, už byl zase na nohou. Mé prvotní obavy o jeho zdraví byly ta-tam. U divočáka jsem se tedy ocitl blíže než před chvilkou. Na nic jsem neváhal a odrazil se k druhému boku. Zakousl jsem se na jeho slabiny a držel, dokud mi nepodkopl pravou přední tlamu. Až pak jsem se jej pustil, ale stále se držel na svých. Ani jsem nevěděl, kam mne jeho spárka zasáhla. Díky zvýšenému adrenalinu v krvi jsem nevnímal absolutně nic. Krvavá stopa za ním ještě víc zhoustla. Vítězoslavně jsem švihl ocasem a trochu ubral na tempu. Bylo jasné, že za chvilku se vyčerpáním svalí někam do houští. Hlavně už ztratil poměrně dost krve a nemohl vydržet věčně.

Zrak jsem upíral na divočáka a švihal ocasem. To on ale nemohl vidět, pokud jsem jím nezavadil o nějaké křovisko. Sice jsem u něj stál, ale ne tak blízko, aby se jej dotýkal. Najednou jsem u sebe ucítil zával větru. Zastříhal jsem ušima a podíval se po svém společníkovi. Byl jsem rád, že se zjevil včas, dokud se vítr neobrátí a divočák nás neucítí. Podíval jsem se směrem, odkud přišel. Lexi asi neměla zájem, což mě trochu bodlo u srdce. Bluovi už zřejmě došla trpělivost a zavelel k započetí lovu. Stále jsem zůstával zamaskovaný v prostředí, protože takhle divočáka ještě více zmateme. „Máš to mít,” odvětil jsem mu s úsměvem. Ten ale můj společník nemohl vidět. Ještě jsem se ohlédl, jestli se mladá vlčice přeci jen nepřipojí, ale nevypadalo to. Znovu mne ovanul něžný vítr a já se zase začal soustředit. Napjal jsem svaly a vydal se ve stopách Blueberryho. Jakmile jsem zahlédl divočáka několik metrů před námi, opustil jsem ten vzdušný tunel, do kterého jsem se díky Bluovi dostal, a vyběhl zpoza něho.
Divočák se dal, jak jinak, na útěk. Byl dobře stavěný. Vskutku nádherné zvíře, ale na jelena nic nemělo. Z něho majestátnost přímo sršela. Olízl jsem si tlamu a přidal do kroku. Přitom jsem výhružně zavrčel a zuby mu cvakl těsně u zadních nohou. V samém adrenalinu jsem ani nepostřehl, že jeho spárek prosvištěl těsně nad mýma ušima. Nijak mě to netrápilo, abych pravdu řekl. Hlavně že bude za chvilku ležet na zemi v rudé kaluži krve.

Nálada mezi námi jasně povadla. Ani já už nezářil svým klasickým optimismem. Díval jsem se z jednoho na druhého a přemýšlel, jestli má tato situace řešení. Nějaké smysluplné, logické, aby byly spokojené obě strany. Postupem ubíhajících minut jsem ale usoudil, že tuto situaci nelze řešit. Povzdechl jsem si a koukl na Lexiett, která se k mé řeči nijak nevyjádřila. Vlastně jsem to ani neočekával. Olízl jsem si tlamu a podíval se na Blua. Nesl to hodně špatně. Netušil jsem, co se s ním stane, až opustí tenhle les, až se Lexi od nás odpojí. Nechtěl jsem, aby s z něj stalo chodící neštěstí, a hrozně rád bych mu našel smysl života. Jenže to by se mně povedlo asi hodně stěží.
Nakonec sám zavelel k odchodu na lov. Koukl jsem se na něj a následně na Lexiett. S lovem jsem souhlasil, měl jsem nevídaný hlad, ale zároveň jsem chtěl, aby všechno vyšlo podle plánu. Když teď je víc jako polovina skupiny bez nálady, asi těžko se budeme domlouvat na strategii. I tu nakonec Blue sdělil. Souhlasně jsem pokývl hlavou. Žádná jiná finta na divočáka nebyla. Však tady nežijí tak mohutní a silní jedinci. Zvedl jsem se a pomalu se k nim otočil zády. „Směr propadlina. Jestli si chcete ještě něco říct, budu čekat někde u něj,” promluvil jsem k nim a pomalu se vydal tam, kde jsem naši kořist cítil.
Zakotvil jsem u jednoho křoví a pro jistotu na sebe vzal barvu okolí. Splynul jsem s ním tak, že mi byly vidět pouze oči, odznak magie a náramek. Čekal jsem na ty dva domluví a přitom divočáka nespouštěl z očí. Naštěstí jsem měl dobrý vítr, takže mne nemohl cítit, ale kdykoliv se mohl změnit. Proto by si měli pospíšit, aby nám neutekla večeře.

Díval jsem se z jednoho vlka na druhého, ale větší pozornost věnoval Lexiett. Chtěla mluvit o něčem vážném, a to mě vždycky dokázalo vyvést z míry. Nevěděl jsem, co si pod tím představit, takže jsem na ni hleděl s otázkou v očích. Na nic víc jsem se zatím nezmohl.
Nakonec dala na to naše domlouvání. Až jsem se divil, že nám to nedalo tak velkou práci. První část mě sice překvapila, ale zdaleka nedorazila. Ze smečky odešlo spoustu vlků. Lexi jsem považoval za svou kamarádku, takže bych to musel nějaký ten týden překousnout, ale vždyť sem může kdykoliv zajít. Jenže všechny naděje se rozplynuly v prach. Rychle jsem zamrkal a několikrát střihl ušima, abych se ujistil, že chytám správné zvukové vlny. Koutkem oka jsem se podíval po Bluovi. Načal větu, jako by jí chtěl všechno rozmluvit. Sám jsem se přesvědčil, že vlk, který si ustanoví jasný cíl, ho jen tak nezmění. Na chvilku jsem se rozhlédl po lese. Rozhodně jsem si to nebral nijak osobně, že bych jí byl špatnou alfou. Nic takového přeci neřekla. Svůj důvod k odchodu jasně sdělila. „Myslím, že nemá cenu ti něco rozmlouvat. Stejně bys nás neposlechla,” při druhé větě jsem se snažil o úsměv, aby si nemyslela, že mám o ní špatné mínění. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se odsunout emoce svého přítele. Řvaly mi do hlavy a téměř přebíjely ty mé vlastní. Ale chápal jsem ho. Následně se k nám otočil zády. Přitiskl jsem čelisti k sobě a přemýšlel, jak se k tomu nejlépe vyjádřit. Jenže vážně jsem nenacházel slova.
„Jestli jsi skutečně pevně rozhodnutá a nikdo tě nepřemluví, asi mi nezbude nic jiného, než ti popřát hodně štěstí v novém začátku,” řekl jsem nakonec a zavrtěl ocasem. Ale úsměv se mi nepodařilo vykouzlit, ačkoliv jsem se opravdu snažil. Chtěl jsem ještě dodat, že tu s námi klidně může ještě zůstat, ale to snad věděla sama. A jestli jí tento les připomíná ztracenou rodinu tolik, že už tu nemůže setrvat další minutu, nic jsem proti tomu nemohl udělat. Jen jsem se podíval po Bluovi, jehož pocity opravdu přebíjely ty mé.

Bylo pěkné koukat, jak se ti dva rádi vidí a dávají to jasně najevo. Usmál jsem se a trochu z dálky je sledoval. Nechával jsem ji v rámci možností soukromí. Zprvu jsem viděl do tváře jen Blueberrymu, až později se ke mně otočila i Lexiett. Neměl jsem představu, jaké pohledy si mohli vyměnit. Nad tím, že se můj přítel mnohdy cítí jako důchodce, jsem se musel pobaveně usmát. Já byl jistě starší než on a pravda, též jsem se tak někdy cítil. Někdy... Popravdě téměř pořád! Zamával jsem ocasem a upřel pohled na Lexiett. Přišlo mi, jako bych ji svou otázkou opět uzemnil a všechno vnitřní nadšení se možná vytratilo. Jenže tohle jsem v plánu skutečně neměl.
Zpracoval jsem všechny informace. „Hodně vážným?” zopakoval jsem po ní a tázavě se na ni podíval. Tím mě přivedla do rozpaků. Byla snad zraněná a nevěděla, co s tím? V rychlosti jsem si ji tedy prohlédl, ale nic jsem neviděl. Její kožich byl pořád stejný. Mezitím jí začal Blue domlouvat, že to nemá zase odkládat. Přikývl jsem na souhlas a udělal k ní pár kroků. Ale tak, aby jí to nebylo nepříjemné a ona na oplátku neucouvla. Svým pohledem jsem zakotvil do jejích fialových oček. „Tak povídej,” vybídl jsem ji a přitom se lehce usmál: „Vždyť víš, že mně můžeš říct cokoliv.” Tedy, doufal jsem v to. A pokud se bála, že bych ji zradil, tak úplně zbytečně. Krátce jsem se podíval po Blueberrym a olízl si čumák. Bylo opravdu zvláštní, že tu nebyla ani polovina smečky. Opravdu nezvyklý stav. Ještě jednou jsem se rozhlédl po svém domově a následně si oba vlky přeměřil pohledem. „Využij toho, že máme na sebe čas a můžeme ten problém vyřešit. Já se pak musím věnovat ještě... Jedné své soukromé záležitosti,” poslední část věty jsem spíše zamumlal. Mé plány se nezměnily. Jen co se vrátí jeden z výše postavených, zmiznu odsud.

Dál jsem ho poslouchal a nakonec sklopil pohled k zemi. „Naděje umírá poslední,” zamumlal jsem snad poslední povzbudivá slova. Tohle mi nikdy moc nešlo. Sám jsem měl problém s neopětovanou láskou a teď jsem měl řešit vztahy druhých, kterým jsem stejně nerozuměl? Zatřepal jsem hlavou a raději se rychle podíval po Blueberrym a své myšlenkové pochody přenesl na lov. Ten byl mnohem příjemnější záležitostí než rozebírání našich nešťastných vztahů. Horlivě jsem přikývl a zakmital ušima. „Jistě! Nic nás nezastaví!” řekl jsem se značnou hrdostí v hlase, vypjal jsem hruď a více prodloužil své tělo. Ještě mi chyběl vlající rudý plášť a hned by byl ze mě profi superhrdina!
Jenže všechny plány na lov se na chvilku rozplynuly. Cítil jsem přibližující se Lexiett, a nebyl jsem sám. Švihal jsem ocasem a trochu od Blua odstoupil. Ti dva na sebe zaujatě koukali a když jsem na chvilku odvrátil pohled, najednou jich nebylo. Tedy, nenacházeli se v normální pozici. S úsměvem jsem sledoval, jak se ti dva vítali. Lexi jen potvrdila má předešlá slova – byla ráda, že svého přítele vidí. Ještě aby ne! Podíval jsem se pro změnu na Blua a začal vrtět ocasem. On věděl, že mi chyběl stejně tak. A radši jsem mlčel, protože jsem nechtěl kazit tu chvilku mezi nimi.
Na její pozdravení jsem jen pokývl hlavou a nakonec si neodpustil otázku: „Omlouvám se, že jsem nepřišel hned, musel jsem ještě něco dořešit s novými členy. Co jsi mi to chtěla?” Ačkoliv to bylo zřejmě nevhodné, zeptat jsem se musel. Kdo ví, kdy se zase uvidíme a budeme mít na sebe čas. Pak se zeptala, jestli neruší. Na to jsem automaticky zakroutil hlavou, ale Blue mě s odpovědí předběhl. Znovu jsem na to pokýval hlavou. Samozřejmě že mi to nevadilo. Čím více lovců, tím zábavnější lov!

Chápal jsem, že si na betu smečky nemůže vyskakovat. Ale domluvit se dalo přeci cokoliv, ne? Jen by se mělo chtít na obou stranách, a tak to asi v tomto případě nefungovalo. Olízl jsem si čenich a magií vzduchu si urovnal rozcuchanou srst. Už tak byla dost hustá, jak se na vlka, který se narodil v horách, sluší a patří, a celkové nerovnosti se dost špatně napravovaly. Po dokončení svého díla jsem se vesele usmál. Sem tam se ještě dalo zpozoroval mírné zacuchání, ale nebylo ta razantní.
Nakonec jsem znovu upřel pohled na svého přítele. Jeho výraz zvážněl a já okamžitě zpozorněl. Narazil jsem snad na další citlivé téma? To jsem ale nechtěl! V tu chvíli jsem toho začal litovat, ale nejprve si ho vyslechl. Vypadlo z něj, že se nezbláznil do vlčice ale do vlka. Střihl jsem ušima a soucitně se na něj podíval. „Přeji hodně štěstí,” zamumlal jsem nejistě a sklopil pohled k zemi. V mysli jsem se ani nepozastavil nad tím, že se zakoukal do vlka, i když měl předtím Kaien a asi i Megan. Neměl jsem potřebu to nějak sáhodlouze řešit. Jen jsem chtěl, aby našel štěstí u někoho, kdo jeho city bude opětovávat a neskončí to jako s předchozími vztahy. „A kdo ví, třeba nakonec roztaje,” pousmál jsem se. Nevěděl jsem, o jakého vlka jde, ale nikdo nemohl být tak ledový, aby mu srdce neroztálo a nezačalo hořet pro jednu určitou osobu. Jemně jsem do něj šťouchl, aby se netrápil. Sice nemůže být nic horšího než neopětovaná láska, ale vždyť tu měl mě!
K lovu se vyjádřil jen krátce. První část nebyla špatná, ale ta druhá byla přeci jen lepší. Souhlasně jsem pokývl hlavou a rozhlédl se. „Sice jsme si nevybrali nejvhodnější počasí, ale jsem si jistý, že to zvládneme,” pověděl jsem a zamračil se proti mrholení. Bylo to docela nepříjemné. Díkybohu za stromy a jejich koruny. Jinak bychom na tom byli ještě hůře. Už jsem chtěl zpoza roští vyrazit, když se ke mně najednou Blue zase nalepil. Nejprve jsem se na něj díval dost nechápavě, ale když s roztřepaným hlasem zmínil Lexiett, ihned jsem pochopil. „Nejde ti utrhnout ocas, věř mi,” povzbudivě jsem se na něj usmál a zase rychle dodal: „Zvládneš to.”
Jakmile ji zahlédl, cítil jsem, že se snad celý chvěje. Ani ne tak fyzicky jako psychicky. Nával dalších vzpomínek z minulosti. Stále jsem zůstával na místě. Sice bych jim rád dopřál soukromí a sám si šel řešit svou záležitost, ale nechtěl jsem riskovat, že by se tu z minuty na minutu složil. Na mladičkou vlčici jsem se díval jak jinak než přívětivě, možná i s otázkou v očích. Co mi to jen chtěla?

Pousmál jsem se na něj a při tom jméně si snažil někoho vybavit. Stále jsem si ho opakoval, ale nic. Zřejmě jsem takovou vlčici skutečně neznal. Jen jsem věděl, že je betou ve Zlatavé smečce. „Musíš být průbojnější,” poradil jsem mu. Rozdělí práce rozhodně není k zahození. Pak toho žádný z nich nemá ani moc, ani málo. Je to zkrátka fér. „Ačkoliv je o pár stupínků výše než ty,” dodal jsem a usmál se. Když už se konečně cítil, že k něčemu je, proč by mu to brala? Ale Zlatavou smečku jsem neznal, takže jsem nemohl soudit. Vlastně jsem se nepoznal s žádným tamějším vlkem. Jedině teď s Blueberrym. A věděl jsem, kde ho případně hledat, až se znovu dostanu někam na jih.
Chápal jsem, že někdy hlídání lesa musí být ke zbláznění. Ale měl pravdu, bylo to zároveň fajn. Vlk se pak nenudil a měl vždycky co dělat. I když toho někdy bylo příliš. Olízl jsem si čenich a následně se zářivě usmál. „Ale ale...” zazubil jsem se a provokativně do něj šťouchl bokem. Samozřejmě jsem po něm nechtěl, aby mi řekl, o koho se jedná. Ale nebránil jsem se tomu. Nechal jsem to zcela na něm. Jen jsem znovu mrskl ocasem a koukl na něj. Sám jsem si to své pobláznění pamatoval a pro mě to vždycky byla ta nejhezčí část vztahu, který nakonec stejně skončil. Přitiskl jsem čelisti k sobě a další nával myšlenek na Taillu odehnal. Teď tu byl Blueberry, který mi byl skvělým rozptýlením. Svou neobětovanou láskou si můžu procházet zase jindy, až budu sám, nebo se tu konečně vyskytne nějaká gamma, abych neměl výčitky svědomí z opuštění lesa.
Přistihl jsem se, že dokonce spokojeně mhouřím oči, ale nijak mi to nevadilo. Konečně jsem měl při sobě vlka, který mě dokázal z toho všeho dostat aspoň na těch pár hodin, co tu se mnou byl. Kupodivu jsem zase překypoval energií, i když jsem hodiny a hodiny nespal. Navrhl jsem lov, se kterým souhlasil. Potěšeně jsem zavrtěl ocasem a počkal, než se ode mě odtáhne. Pak jsem jej čenichem šťouchl do plecí a udělal dva kroky dozadu. „Dobrá, následuj mě,” usmál jsem se a pomalým klusem se vydal ven z jeskyně. Lesem se linula krásná vůně borůvčí, kterému právě končila sezóna. Ohlédl jsem se, jestli mě můj přítel následuje. Zastavil jsem se za jedním křovím a zhluboka se nadechl. Cítil jsem jednoho divočáka směrem k propadlině, ale právě šel od ní. Přibližoval se tedy k jižní části lesa. „Takže, nějaký nápad na taktiku?” vybídl jsem ho a instinktivně se přikrčil k zemi.

„To ti bohužel neřeknu,” povzdechl jsem si a zastříhal ušima. „Vrátila se po dlouhých měsících a ještě jsme spolu dlouze nemluvili. Jen mi pověděla, že si mnou potřebuje promluvit,” dodal jsem a znovu se rozhlédl. Kdyby tu byla, slyšela by, že se o ní bavíme. Jistě by za námi přišla. Při té představě, že bych svého přítele vyhnal a rozeštval si ho, mi po těle přeletěl nepříjemný pocit. Už tak bylo málo vlků, které jsem považoval za pravé přátele, kterým jsem bezmezně věřil. „Do hlavy jí nevidím. Možná bych mohl, ale svou vrozenou magii nepoužívám na své blízké a členy smečky,” povzdechl jsem si a krátce mu koukl do očí. „Proč by ale podkopla nohy vlkovi, ke kterému se chová, nebo aspoň chovala, jinak než ke zbytku? Jsi pro ni výjimka,” domníval jsem se. Ačkoliv si vždy držela kamennou tvář, pochyboval jsem, že by měla srdce z ještě pevnějšího šutru.
Kdybych se vlci mohli červenat a já neměl srst, asi bych měl rudé tváře. Místo toho jsem nepřetržitě vrtěla ocasem a usmíval se. „Asi máš pravdu,” poznamenal jsem nakonec. S Tavarillëm jsem se seznámil nedávno, ale za to Aston mi byl poněkud neznámý. Věděl jsem, že je součástí naší smečky, už od začátku na mě působil dobrým dojmem, ale nikdy jsme si nenašli čas na seznamování. Chtěl jsem to napravit, jen co se vrátí zpátky domů.
Sám jsem si nebyl jistý, jestli mu má slova ještě nepřihorší. To jsem rozhodně nechtěl. Nakonec se dobral k odpovědi. Povzbudivě jsem se na něj usmál. „Ochranář... No vidíš!” zaradoval jsem se a znovu začal mávat ocasem. „Tak to přeji hodně štěstí a pevné nervy. Někdy je hlídání hranic ke zblbnutí,” dál jsem se culil. Sám jsem si toho užíval dost, což mi připomnělo, že bych měl obnovit značkování. Až se vrátí Vločka nebo Coffin, při nejlepším oba, vyřeším to s nimi. Sice měl funkci, tím pádem byl o půl stupně výše než zbytek kapp, ale vztahy prý docela pokulhávaly. Naklonil jsem hlavu na stranu a zakmital ušima. „Zbláznil?” zeptal jsem se nejistě. Jestli jsem mu rozuměl správně. Prohlédl jsem si jej od drápků ke špičkám uším. „Já ti nevím, ale mně jako blázen nepřipadáš,” široce jsem se na něj usmál. Sice to zřejmě byla pouhá metafora, ale já se toho samozřejmě musel okamžitě chytnout.
Jakmile jsem se od něj odtáhl, stačil jsem se jedenkrát nadechnout a už byl zase u mě. Prakticky mi to oplácel a zamumlal poděkování. Nechápal jsem za co, ale otázka by byla zbytečná. Znovu jsem mu položil hlavu na hřbet a usmíval se jako měsíček na hnoji. „To jsem rád, Blue,” zamával jsem přitom ocasem. Vážně mě těšilo, že se mezi námi nic nezměnilo. Když se zeptal, co podnikneme, stále byl čenichem zabořený do mé srsti. Nebránil jsem se tomu. Vlastně to bylo i příjemné. „Nevím jak ty, ale já jsem už nějaký ten týden o hladu. Co takhle společný lov? Chceš si vyrazit na zajíce, nebo vypátráme nějakého divočáka?” tázal jsem se, ale celkově mu nechal možnost volby. Mohl navrhnout něco svého a já bych jej vyslechl. Pak bychom se rozhodli.

Automaticky jsem se rozhlédl po jeskyni, jako bych snad Lexiett hledal. Věděl jsem, že sem mířila, takže může cokoliv slyšet, kdyby byla opravdu blízko. Ale co... Neprobírali jsme nic špatného. „Když se po dlouhé době vrátila zpátky do lesa a chtěla se mnou mluvit, byla docela nešťastná,” poznamenal jsem. I přes její kamennou tvář jsme vždy věděl, jak se cítí. Byl jsem tak rád za svou magii emocí, protože bez ní bych se v mladé vlčici ztrácel. „Myslím, že by byla ráda, že se zase potkáváte. Vždyť jsi byl její nejlepší přítel,” pousmál jsem se na něj. I já ji považoval za kamarádku, ale nikdy se na mě pořádně neusmála. Nebral jsem to jako špatné znamení, protože ona jen zřídkakdy sundala svou kamennou masku.
Jakmile jsem ucouvl, zase se ke mně přiblížil na stejnou vzdálenost jako předtím. Věděl jsem, že to nemyslel vážně, ale přesto... V tu chvíli jsem se necítil příliš pohodlně. Jakmile znovu promluvil, překvapeně jsem zamrkal a podíval se mi to očí. „Jsi první, co mi tohle říká,” zamumlal jsem a přemýšlel, jestli k tomu mám ještě něco říct. Opravdu jsem netušil, jak na tohle reagovat, ale zároveň jsem to nechtěl přejít bez mrknutí oka. „Díky, že si to myslíš, Blue,” vděčně jsem se na něj usmál. Konečně jsem měl od někoho potvrzené, že to co dělám, je skutečně správné. Zamával jsem ocasem a dlouze se na něj zadíval. Kdyby mi to nebylo blbé, okamžitě bych po něm skočil, srazil ho k zemi a už ho odtud jen tak nenechal odejít. Scházel mi víc, než jsem čekal.
Na jeho otázku jsem horlivě pokýval hlavou. Na mluvení mi nezbyl čas. Ten svůj už jsem až přečerpal. S pochopením jsem jej poslouchal a už si v hlavě formuloval odpověď, nebo jakékoli jiné vyjádření. Zastříhal jsem ušima a zhluboka se nadechl. „To je naprosto normální. Když ztratíš spolu se smečkou a domovem i kupu přátel, je přirozeně těžké se vrátit na stejné místo, protože se zase všechny vzpomínky vrátí. Rozumím ti. Taky jsem to tak cítil,” nevěděl jsem, jestli tohle bude brát vážně, protože jak jsem se mohl cítit ublížený, když teď jsem s tím naprosto smířený. Jistě, protože založení smečky pro mě znamenalo nový začátek. „A říkat si, že čas všechno zahojí... Nezahojí. Jen si musíš najít něco, co tohle všechno přebije, co tě z té minulosti dostane,” dodal jsem a olízl si čenich. Pak jsem se k němu opět přiblížil a váhavě mu položil hlavu na rameno. Snad jako útěchu. „Teď jsem ale tady...” zamumlal jsem a znovu se odtáhl. „A mám opravdu hodně, hodně volného času,” dodal jsem a zavrtěl ocasem. Věděl jsem, že ještě před chvilkou jsem málem vyběhl z jeskyně s tím, že půjdu hledat svou milovanou vlčici, ale teď byl pro mě důležitější Blue. Proč bych se hnal k někomu, kdo mi se vší pravděpodobností znovu nasadí parohy?

Poslouchal mě, ačkoliv jsem povídal trochu víc a trochu vášnivěji. Ale některé věci mě zkrátka štvaly a nemohl jsem o nich mluvil s klidným tónem. Střihl jsem ušima, když jsem pocítil cizí emoce. Podíval jsem se po svém příteli a celého si jej prohlédl. „Ano, někde tady v jeskyních,” nejistě jsem mu odpověděl. Byli dobří přátelé, ale nevěděl jsem, že by ho tato informace tak dostala. Omluvně jsem se usmál a špičkou ocasu se ho dotkl na boku. Poznal jsem, že se tu necítí moc dobře. Úplně jsem ho chápal, ale tak jsem také nabýval dojmu, že sem šel jenom na Taillin příkaz. Což mě docela mrzelo. Copak nechtěl vidět svůj bývalý domov sám od sebe? Zatím jsem to ale nechal plavat.
Nad jeho ukloněním se jsem nesouhlasně zakroutil hlavou a udělal pár kroků zpátky. „Nemám to rád,” zamumlal jsem a trochu zvážněl. Tak mě vlci vždycky přivedli do rozpaků a já nevěděl, jak se k tomu zachovat. Žádné projevení podřízenosti jsem od ostatních členů nepotřeboval. Ani jsem nechtěl, aby se mi klaněli, protože tak jsem si připadal hrozně moc nad nimi. Navíc respekt si vlk dokáže vyjednat i jinak než jen samým vrčením a výhrůžkami. Šlo to i diplomatičtější cestou, kterou jsem se řídil už od začátku. Blue se mě snažil povzbudit tím, že musím věřit, že zas bude lépe. Pokýval jsem hlavou, ale můj optimismus byl pryč. Jindy jsem podporoval já ostatní, a ne naopak. Bylo to nezvyklé. Olízl jsem si čenich a snažil se nasadit trochu přívětivější tvář. Byl jsem si vědom toho, že teď ze mě není příliš dobrý společník.
„Já vím,” pousmál jsem se a po chvilce dodal: „Taky bych šel někam k jezeru a užíval si tu pohodu.” Ale nemohl jsem, protože les jsem nedokázal opustit, pokud by v něm nezůstala ani jedna ne spící bytost. A někteří byli na takové procházce již několik měsíců, avšak ty jsem už dávno přestal řešit. Spíše jsem se znovu zadíval na Blua a ponořil se do jeho emocí. Poznal jsem, že tu není něco v pořádku. „Necítíš se tu dobře, viď?” promluvil jsem na něj. Čekal jsem seriózní odpověď a hlavně i příčinu. Jsem to snad já, kdo mu tu vadí?

Olízl jsem si čenich a musel se na chvilku zamyslet. „Hotaru a Stella tu byly nedávno,” zašklebil jsem se a rázně švihl ocasem. Při té vzpomínce se mi jemně naježila srst na hřbetě. „Napochodovaly si tu, jako by se nechumelilo a začaly vyhrabávat kosti starého alfy, který tu měl hrob. Pak si je odnesly a ani se neobtěžovaly omluvit,že vpadly na území nové smečky,” to asi Blueberry nemohl pochopit. Bylo mi jasné, že Hotaru bere za správnou alfu Borůvkového lesa. Nikdo jiný tu být nemohl. Ale já to vnímal jinak. Byla to od nich pěkná drzost. Kdyby se mě slušně zeptaly, jistě bych je tu chvilku nechal. Byl jsem vstřícný, ale tehdy přesáhly všechny stanovené meze, bohužel. „Angího jsem od rozpadu neviděl, což je opravdu škoda. Aranel se se svým partnerem vrátila, vlastně před chvilku odešli, a přijal jsem je do smečky. Lexiett se také vrátila, prakticky by měla být nedaleko, protože se mnou chtěla mluvit, ale nějak jsem ji ztratil,” vysvětlil jsem a trochu se ušklíbl nad jménem, které nedořekl. Dokázal jsem si jej domyslet a v očích se mi mihla žárlivost. Ačkoliv jí nechal vlčata, stále jej považovala za přítele, což jsem vůbec nechápal. „Jen mi chybí Vision,” povzdechl jsem si nad vzpomínkou na svého dobrého přítele. Vlka tučňáka, který si mě získal už od začátku.
Usmál jsem se a podíval se na svůj náramek. „No, díky,” střihl jsem ušima a rozhlédl se po jeskyni. Už jsem jej měl docela dlouho, ale s Bluem jsme se také neviděli jedno století. „U jezera jsem nohou zapadl do díry a nemohl ji vyndat. Myslel jsem si, že nakonec budu jen o třech, ale nakonec se mi to povedlo. Takže si mě to doslova ulovilo a asi mě to vlastní,” odpověděl jsem s klidným výrazem. Nešlo to sundat a vždy, když jsem se toho dotkl, cítil jsem, jako by se více omotal kolem mé nohy. Byla to opravdu zvláštní věc.
Jeho další proslov mě docela překvapil. Nakonec jsem na něj souhlasně pokýval hlavou. Stále bych se setkával se známými vlky, Tailla by byla po mém boku a neměl bych tolik starostí. Hlavně bych měl svobodu pohybu. „Také nad tím někdy přemýšlím. Zdá se mi, jako by se najednou všechno rozpadalo,” povzdechl jsem si a sklopil pohled k zemi. Být alfa je fajn věc, ale zatím jsem přišel na víc zápor než kladů. Nepotřeboval jsem se nad nikoho povyšovat. Prakticky jediná výhoda byla, že tu byl vždycky někdo, kdo mi mohl dělat společnost.
Sklopil jsem uši k hlavě a ušklíbl se. Tím pádem jsem nechápal, proč ke mně nepřišla osobně! Vážně mě chtěla jen rozptýlit a provokovat? Odfrkl jsem si a podíval se na svého přítele. Trochu mi přeběhl mráz po zádech, ale nechal jsem to být. Jen jsem si uvědomoval, že žádného blízkého přítele nemám. Dobře, Vločku, ale někteří by si mohli myslet, že k ní snad cítím něco více. Přitom to nebyla pravda. Jen jsem v její přítomnosti chytil hravou náladu, která se také rychle vytrácela. „Nerozumí tomu,” vydechl jsem a začal chodit do kolečka po jeskyni. V hlavě jsem neměl nic jiného než vlčici, ke které mě to tak táhlo. „Jsem rád za tvou nabídku, ale nemohu tě tu držet, když máš svůj vlastní domov,” pousmál jsem se na něj a znovu se posadil na původní místo. „Navíc tu nikdo není, což je to nejhorší. Kdyby tu bylo víc vlků, asi bych to tolik neřešil a rovnou se sebral. Je tu jen Lexiett, která snad ještě k tomu spí,” povzdechl jsem si a rychle zamrkal. Pokývl jsem hlavou. Blueho by asi vážně neposlechla. Navíc já ji potřeboval najít sám, abych se trochu uklidnil.

Chápavě jsem pokývl, ale stejně mi něco přišlo zvláštní. Že by Tailla děsila vlky na potkání? To k ní přeci nešlo. Švihl jsem ocasem a nijak se k tomu nevyjadřoval. Nemohl jsem ji obhajovat, když jsem ji už měsíce neviděl. Třeba se za tu dobu opravdu změnila. Přitiskl jsem čelisti k sobě a na chvilku zavřel oči. Už předtím se mi o ní mluvilo těžko, ale teď, když se snad vrátila, to bylo ještě horší. Olízl jsem si čenich a dál ho poslouchal. Prý za ní nešel z nějakého důvodu, jen si chtěl popovídat. A právě od ní se dozvěděl o znovu obnovené smečce. To bylo logické, tak nějak jsem na to přišel už předtím. „Rozhodilo by to každého člena původní smečky,” poznamenal jsem a vzpomněl si na reakci Aranel. Ta to ale nakonec vzala lépe, než jsem čekal. Cítil jsem jeho emoce. Nebylo mu to po chuti, ale chápal jsem to. Asi si zdejší les stále spojoval s Hotaru a Angelusem, což bylo naprosto přirozené. Jen já si byl jistý, že má bývalá alfa na zdejší půdu už nikdy nepáchne po tom, co předvedla minule. Vpadnout na území, kterého se sama dobrovolně vzdala...
„Jsou vážně pěkné,” poznamenal jsem k jeho šátkům a usmál se. Aspoň je získal mírumilovnou cestou. Mě si náramek doslova ulovil a málem jsem přitom přišel o nohu. Jako by mi ji chtěla sama matka Příroda sežrat. Nebylo to příjemné. Dál jsme se bavili o mých potomcích. Věděl jsem, že Coffin je mimo území už nějak dlouho na to, že má být ochráncem centrálního lesa. Mávl jsem nad tím ocasem a přenesl se k Whiskeymu. „Pokud je šťastný jinde, proč by se vracel sem?” naklonil jsem hlavu na stranu a povzdechl si. Nechtěl jsem říkat pravdu, že se už opravdu nikdy nevrátí. Jen mě opravdu mrzelo, že je většinu jejich dětství měla Stella. Vždyť já si ho ani neužil jako malého caparta, natož pak jako dospělého génia.
Pobaveně jsem se na něj usmál. „Já vím, že by to zvládl. Ale právě teď, kdy mám největší chuť na pár dní vypadnout, není přítomen,” odfrkl jsem si. Až se vrátí, rozhodně mu to nebudu vyčítat. Jen jsem nechtěl promeškat možnou příležitost. Přešlápl jsem z nohy na nohu. „A i kdybych se z lesa dostal, za kým bych šel? Staré známé už nemám. Savior je kdovíkde, s tebou právě mluvím a nikoho jiného jsem z původního složení smečky nepotkal,” povzdechl jsem si a sklonil hlavu k zemi. Štvalo mě, že všichni odešli. Třeba bych i rád zase viděl Arcanuse a možná i Elisu, která mě nikdy neměla v lásce, ale jak, když jsem nevěděl, kde je hledat? A Tailla... Ta asi nechtěla vidět mě, což opravdu zabolelo.
Trochu jsem se pousmál, když jsem měl aspoň z části jistotu, že nikoho jiného nemá. A jeho přátelský dotyk jsem jen uvítal. Potřeboval jsem cítit, že aspoň někdo za mnou stojí. Dál jsem Blueberryho poslouchal a nakonec se smutně povzdechl. „Copak si myslí, že já šťastný jsem?” řekl jsem s pohledem upřeným do země. Pokud ji trápí stejná věc jako mě, nechtěla si to jednou pro vždy vyřešit? Proč sem tedy Blueho posílala? Mohla vědět, co to se mnou udělá, což možná bylo právě záměrem. Ironicky jsem se ušklíbl, když pověděl, že to určitě není kvůli mně. „Tak proč mě všechny opustily, i když jsem dělal vše, co jim na očích viděl...” tentokrát jsem se už neubránil zakňučení. Rychle jsem zamrkal a zezdola se na něj zadíval. „Ale takhle je to pro mě ještě těžší, když jsem na celou smečku sám a nemohu se s nikým poradit,” pověděl jsem a znovu sklopil pohled k zemi. Coffin a Vločka, jakožto gammy, mě jistě mohli vyslechnout, jen stále byli mimo les. A když se tu zrovna nacházeli, nic jsem řešit nepotřeboval. „Jistě že neměla,” odfrkl jsem si a zvedl se, abych se mohl projít po jeskyni. Přemýšlel jsem, co mám teď sakra dělat. Naprosto jsem se v tom ztrácel a věděl jsem, že nebudu moct klidně spát, když se pohybovala tak blízko. „Potřebuji s ní mluvit, vidět ji. Už ji nemůžu nechat znovu odejít,” zoufale jsem se snažil nemyslet na to, že možná dostanu kbelíkem po hlavě, že ke mně necítí to, co já k ní.

Naposledy jsem nadšeně zamával ocasem a pak si jej omotal kolem pacek. Svého dávného přítele jsem si prohlížel a samozřejmě měl uši na stopkách. Sdělil mi, že se usadil ve Zlatavé smečce. Nic jsem si pod ní sice nevybavil, ale věděl jsem, že leží na jihu vedle té louky s vlčími máky, které jsem viděl, když jsem byl na cestě k Životu. „Pokud se odsud někdy dostanu na déle než jen pár hodin, jistě se rád stavím,” přitakal jsem a mile se usmál. Ani jsem se nebránil novým známostem. Ale staré přátele bych nikdy nezahodil do křoví. Dál jsem jen pokývl hlavou a vyslechl si to, že tráví čas se svým jediným kamarádem. „Mohl jsi ho přivést, pokud jsi jej záměrně nechal na vedlejším území,” mrkl jsem na něj a po chvilce poznamenal: „Vlky přeci nežeru.” Vlastně jsem byl dost mírumilovný alfa. Vždy jsem se snažil najít kompromis a kdybych věděl, že je tu ten neznámý jako doprovod Blueberryho, jistě bych nereagoval špatně. Dál mi pověděl docela zajímavou informaci. „Snad ti nic neudělala. Co jsi po ní chtěl?” zeptal jsem se se zájmem a naklonil hlavu na stranu. Až teď jsem si všiml těch ozdob na packách. „A kde jsi sehnal ty fešné šátečky?” usmál jsem se a sklonil hlavu, abych si je mohl prohlédnout. Vážně k těm rudým tlapkám seděly.
Byl jsem rád, že mluví o sobě. Můj život šel do kytek, jen co je pravda. Osamocený alfa, co se nehne ze svého domova a pomalu drží protestní hladovku. To je opravdu úroveň. Znovu jsem hlavu zvedl a pousmál se na něj. „Coffin je ve smečce gammou a ochráncem. Prý si snad našel partnerku, kterou mi ještě vůbec nepředstavil,” zněl jsem trochu dotčeně. „A po Whiskeym se slehla zem. Ale snad našel štěstí jinde než tady,” dodal jsem již smířeně. Stále to bolelo, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Ukovat pouta a připoutat ho k jednomu z ovocných stromů? To tak. „Alfování mě zmohlo více, než jsem čekal. Nemám čas na sebe, na odpočinek, kterého mám zatraceně málo... Tím nechci říct, že mě rušíš,” poznamenal jsem pohotově a pak dál pokračoval: „Ale našel jsem si ve smečce spoustu vlků, které považuji za přátele, a tak se necítím tolik sám.” Trochu jsem si odkašlal a odvrátil pohled jinam. Blue mě dovedl k tomu, abych zavzpomínal na doby, kdy jsem ještě partnerku měl. „Já rozhodně nejsem tulácký typ a Tailla... Tehdy asi také nebyla. Chtěli jsme se vrátit na místo, které nám bylo léta domovem, kde jsme vychovávali naše vlčata. A pak se nějak spontánně rozhodli, že už tohle místo neopustíme,” vysvětlil jsem. K Hotaru jsem tehdy choval respekt, který se ale nyní už úplně rozplynul. Jen kvůli ní samotné a jejímu chování.
Ztěžka jsem polkl ten knedlík v krku a podíval se na Blua. Jakoby opařeně jsem pokývl hlavou. Ovšem ten fakt, že se málem rozbrečela, mě nepříjemně bodl u srdce. Chtěl jsem ji utěšit, ale jak, když jsem nevěděl, jestli už nemá dalšího utěšitele. „U jezera...” zamumlal jsem si pro sebe a sklopil uši. Byla blízko a stejně nechala Blua, aby mi vyřídil její pozdrav. To je snad nějaká provokace? Pak se zeptal, co se mezi námi stalo. „Opustila mě. Beze slova, bez vysvětlení. Prostě jí z týdne na týden nebylo,” hlas mě zradil a já nemohl pokračovat dál. Zlomila mi tím srdce, na kterém už byly další dvě jizvy. Od White, která mi sama přiznala nevěru, a od Stelly, která si našla Rockyho snad jen týden po našem rozchodu. Tehdy jsem jej bral vážně špatně, zvláště když jsme spolu měli vychovávat měsíční vlčata. „Cítil jsi z ní jiného vlka?... Co dělám špatně?” z mého hlasu se dala vyčíst čirá zoufalost. Mé srdce stále hořelo jen pro ni a nezdálo se, že by vyhaslo, i kdyby měla někoho jiného. To mě děsilo nejvíc.