Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uculil jsem se chápavě přikývl. Jen jsem pochyboval, že by nějaká zvířata stála o naši společnost. Třeba takové veverky byly sice dotěrné, ale moc jich tu nežilo. Lasičkám jsme neměli co nabídnout a ty větší kusy zvěře se nahoru k jeskyni nedostanou. Takže Bluovy starosti byly naprosto zbytečné.
Drobátko jsem ztuhl. „Milovat?” zopakoval jsem a jakmile se mu letmo podíval do očí, okamžitě jsem sklopil pohled k zemi. Dlouze jsem vydechl a pak do plic opět nabral dostatek vzduchu, abych mohl mluvit. Ačkoliv jsem argument měl, má tlama se ani neotevřela, natož pak aby z ní vyšla nějaká rozumná slova. Švihl jsem ocasem a pak mu znovu koukl do tváře. Tentokrát neutrálním pohledem. Nebyl jsem si jistý, jestli mne pochopí, ale doufal jsem v to. Někdo, koho jsem vroucně miloval už nějaký ten rok, tu již dávno byl. Nechtěl jsem hledat náhradu, ač ona si nějakou možná našla. Nechtěl jsem mu odporovat, jen jsem byl toho názoru, že nějakou část viny na tom budu mít. Vždyť předchozí alfy problém neměly. Proč já ano? „Snad máš pravdu,” hlesl jsem nakonec a již se k tomu nevracel. Třeba se můj talent ještě zdaleka nerozvinul.
Nejprve jsem se na Blua díval soucitně, pak mě ale bodlo svědomí přímo do srdce. To kvůli mně byl smutný. To já se dál vyptával. Provinile jsem sklopil pohled k zemi a zavalily mě výčitky. Jako už mnohokrát za můj zatracený život. Měl pravdu. Coffin již dávno dospěl. Prakticky mi vyrostli před očima. Má svůj život a přirozeně se o mě tolik nestará. Povzdechl jsem si a na tohle pokývl hlavou na náznak souhlasu. V jeho dalších slovech jsem pocítil vyřčenou výtku. Zvedl jsem k němu zrak a omluvně se usmál. K tomuhle jsem se už nechtěl vracet, takže jsem na něj jen zíral a čekal, než vír myšlenek v mé hlavě ustane. Tohle bylo pro mne dost citlivé téma.
„Nikdy není pozdě,” mrkl jsem na něj a zase na chvilku ztichl. Po jeho slovech jsem zakroutil hlavou a trochu se pousmál. Výčitkám už nezabránil, ale aspoň je nyní odehnal. Vděčně jsem mu zafuněl do srsti a pak se odtáhl. Nadešlo konečně přijatelné téma, které mne vždycky bavilo. Chápal jsem, jak jsou Myšlenky v raném stádiu nevyzpytatelné. Já sám jsem se s tím potýkal celé své mládí, dokud jsem nenarazil na zdejší Smrt. „Rozumím ti. Jen jsem to ještě nikoho neučil. Vlastně ani sám nevím, jestli se to dá vysvětlit,” začal jsem a střihl mezitím ušima: „Já měl magii vrozenou, o to jsem měl učení lehčí. Nicméně mi vždycky pomohlo, když jsem se soustředil na všechno možné, jen ne na ten proud cizích myšlenek. Ze začátku to bude těžké, ale postupem času to všechno přestaneš vnímat.” Snažil jsem se mu to popsat co nejlépe, ale přesto se mi zdálo, že jsem velmi špatný učitel, co se týče magií. Následně mi on položil tu podobnou otázku. Ušklíbl jsem se a trochu se uchechtl. Ten důvod, se kterým jsem magii pořizoval, jistě nepochopí. Proč bych chtěl nějaký bonus po to dvouhlavé monstrum? Bohužel/bohudík, Chiméra byla mou součástí a nejextrémnějším alter egem. „Jak takový oheň vyvolat a ovládat ho do té míry, aby mi nepodpálil les, jen vytvořil příjemný zdroj tepla pro chladné zimní noci,” vysvětlil jsem a usmál se na něj.

Vesele jsem se na něj díval. Byl jsem rád, že mu mé rozhodnutí udělalo radost. Olízl jsem si čenich a ohlédl se po úkrytu. „Jen tě musím upozornit, že se tam docela špatně dostává," varoval jsem jej a doufal, že si to ani teď nerozmyslí. Bylo mi vcelku jedno, co si o tom budou myslet ostatní. Nic jim do toho nebylo.
Blue chtěl vědět víc o mé aktuální pozici. Překvapeně jsem se na něj zadíval, ale určitě neodporoval. Jen jsem na takovou otázku neodpovídal. „Inu, je to práce navíc. Musíš mít území pod kontrolou, i když jsi na dvě lokace sám. Když přijde zájemce o členství, musíš se rozhodnout, jestli z něj bude smečka prosperovat. Zároveň chci zajistit nějaké společné aktivity, aby sem každý zapadl. Vedu smečku sám, takže všechno se řeší se mnou. Někdy mám pocit, že mi z toho lupne hlava," jistě jsem neřekl všechno, ale aspoň nějak jsem mu to nastínil. Povzdechl jsem si a zadíval se na své packy. „V podání jiných to vypadá tak snadno," zamumlal jsem, jako bych si vyčítal, že jsem na to neschopný.
Dlouze jsem se na něj zadíval a poslouchal jej. Už během jeho monologu jsem se k němu přiblížil a položil mu hlavu na hřbet. Dotkl jsem se jeho citlivého místa, a to jsem nechtěl. Jen mě překvapilo, že se srovnává se mnou. „Proč si myslíš, že jsi méně potřebný než já? Mě rodina opustila. Whiskey je mrtvý, Coffin už se o mně nezajímá jako dřív. Pro žádnou z vlčic jsem evidentně nic neznamenal," ušklíbl jsem se a znechuceně si odfrkl. „Ještě zdaleka nejsi pár minut před smrtí. Tvůj rozkvět teprve nadejde, věř mi," snažil jsem se ho nějak podpořit  protože mě samotného mrzelo, že tohle téma jsem načal zrovna já. Prakticky kvůli mně se teď trápí. Kdybych držel jazyk za zuby, nemusel bych si to žehlit.
Pousmál jsem se, když jsme se dostali k trochu příjemnějšímu tématu.  Určitě jsem na nic nezapomněl. Vločku jsem popisovat nepotřeboval. Seznamí se, až se vrátí. Pak jí je v celém lese plno. Souhlasně jsem přikývl  když mou nabídku přijal. „Dobře. V čem ti tedy mám pomoct? Kde začneme?" mával jsem ocasem ze strany na stranu a usmíval se. Tohle jsem nikdy nedělal. Nikoho jsem neučil, jak magii ovládat. Jistě to bude zábavné. Po zmínění Chiméry jsem se musel zkrátka zasmát. Nikdo z ní nebyl nadšený, ani Blue. „Klid, mám nad ní kontrolu. Používám ji opravdu málo, protože má i svou vlastní hlavu," uculil jsem se a nevinně zamrkal. Vážně nebyla nebezpečná, když jsem si usmyslel, že nikomu neublíží. Vesele jsem zamával ocasem a přikyvoval: „To by bylo skvělé!"

Zastříhal jsem ušima a zvědavě se na svého přítele podíval. V jeho slovech snad byla i jistá část naděje. Zazubil jsem se na něj a přikývl společně se slovy: „Myslím, že to tak můžeš brát." Zamával jsem ocasem a dál se usmíval jako měsíček na hnoji. Bylo mi s ním hrozně dobře a dokázal jsem si představit, že by mi dělal polštářek. To by přeci nebylo divné, ne?
Nad jeho lehce naivní představou jsem se musel usmát.„Taky jsem si to dříve myslel, ale skutečnost je docela jiná, svěřil jsem se mu a trochu posmutněle si povzdehl. Nebylo to tak růžové, jak jsem si představoval. V podání Hotaru a Angeluse to vypadalo tak snadně. Já v tom ještě neuměl chodit, zdálo se mi. Blue se rozpovídal o své minulosti. Byl jsem rád  že mohu poznat další jeho stránku. Když skončil, zakroutil jsem hlavou.„Myslíš, že na tebe nemá být za co pyšný?" v mém hlase byl znatelný nesouhlas. Podíval jsem se mu významně do očí. „To přeci není pravda," pověděl jsem a zase se nadechl, abych to rychle rozvedl: „Alfa pozice není všechno." Záviděl jsem mu, že ve svém otci viděl vzor. Já toho svého pořádně neznal a nenáviděl jsem ho. Lepší vztah s jediným rodičem jsem si přát nemohl.
Souhlasně jsem přikývl a pousmál se. Nepotřeboval jsem o tom ujistit, svým svěřencům jsem věřil. Olízl jsem si čenich a jeho další otázku zpracoval. Zadíval jsem se do země a všechno propočítal. „Já, Coffin, Vločka, Naomi, Tavarillë, Aston, Aranel, Coeden, Lorios... Snad jsem na nikoho nezapomněl," pousmál jsem se a ještě jednou si celý seznam prohlédl před očima. Ani jsem nepočítal s tím, že by někoho z nich znal. Většina byla z nové vlny příchozích vlků.
Spokojeně jsem mával ocasem. „To mě opravdu těší," zazubil jsem a zamrkal. Bylo fajn vědět, že aspoň někomu na mě záleží. Pak jsme se dali do řeči a Blue mi sdělil, co všechno ovládá. Nakonec jsem přikývl a pohotově se nabídl: „S myšlenkami bych ti mohl pomoct pokud bys chtěl." Byla to má vrozená magie, vyznal jsem se  v ní více než v kterékoliv jiné. Následně se zeptal mne a zmínil Chiméru. „Velké ohavné monstrum," doplnil jsem jej se zářivým úsměvem. Až pak jsem se vyjádřil k magiím: „Kromě emocí ještě ovládám vzduch. Také jednu fajn magii, díky které můžu splynout s prostředím, ale není to neviditelnost. Nedávno jsem byl u Smrti a žádal ji o oheň, elektřinu a další osobní magii."

„Ano, máš velice uklidňující auru, můj příteli,” řekl jsem zcela upřímně se zářivým úsměvem ve tváři. Dokonce bych i věřil,že na mě působí pozitivním stylem. I při tomhle krátkém schrupnutí se mi nic zlého nezdálo, a to byl docela zázrak. Většinou se mi vracely vzpomínky, má minulost mě stále pronásledovala. Ale při něm ne. Možná proto, že i on byl součástí mé minulosti.
Pousmál jsem se a pokýval souhlasně hlavou. I pach naší smečky o tom svědčil, ne? Za tu dobu ještě nestačil vyprchat. „Inu, šéfuji, ale někdy mám pocit, že bych raději nešéfoval,” povzdechl jsem si. Někdy jsem si připadal jako vyloučený z kolektivu jen proto, že jsem výše než ostatní. Jistě, mí t ze mě respekt, fajn. Ale kvůli tomu se mi vyhýbat? To už zavánělo strachem. A já ve vlcích nechtěl budit strach. Na to jsem byl až moc mírumilovný, ne? „To nechápu i já, ale loajální jsou snad všichni. Aspoň v to doufám,” pověděl jsem s nejistým tónem. Coffin byl pryč snad kvůli jeho nové vlčí slečně, kterou mi ani nepředstavil. Naomi mi oznámila, že jde za Životem, ale už nějaký týden se neobjevila. A o zbytku jsem opravdu neměl tušení.
S představivostí nad tím nebyl o moc lépe než já. „Hm, takže jsem výjimka?” zeptal jsem se zářivým úsměvem. V našem případě nešlo o žádné putování krajinou. Už pár desítek hodin jsme protlachali. Nemohl to být lépe strávený čas. Mával jsem ocasem ze strany na stranu, ale jeho výraz mi přišel poněkud nepřítomný. Chvilku jsem počkal, ale nijak se neměnil. Zamračil jsem se a šťouchl jej čenichem do tlamy. Někam do místa, kde měl fousky. „Moc přemýšlíš,” poznamenal jsem s úsměvem. Napadlo mě, jestli jej nenudím. To by mě docela ranilo. „Jaké všechny magie ovládáš?” načal jsem nové téma a doufal, že se toho chytne.

Nepředpokládal jsem, že by mě Blue vzal za slovo. Rozhlédl jsem se po okolí, abych získal nějaký čas k přiměřené reakci. Samozřejmě že jsem nechtěl reagovat v afektu. To pro mě nebylo typické. Nakonec jsem se na něj podíval s dost nečitelným pohledem. „Jen bacha, abych tě nevzal za slovo. Úplně,” oznámil jsem mu a představil si to v živých barvách. Mezitím jsem se rozmluvil: „Myslím, že by ti nebylo moc pohodlné, kdybys musel snést celou váhu mého těla. A taky někdy koušu. No vážně! Jsem nebezpečí samo! Zvláště když se mi zdá noční můra. To bys nerad byl v mé blízkosti.” Dobře, trochu nadsázky tam bylo, ale zároveň jsem to myslel vážně. Švihl jsem ocasem tak, že jsem se ho dotkl na boku, a mile se usmál.
Když byla řeč o společném jeskynním komplexu, trochu jsem se ušklíbl. „Já vím, že to takhle vypadá, že smečka prakticky neexistuje,” poznamenal jsem s povzdechem. Byl jsem tu jenom já a teď i Blue jako člen smečky. „Tohle se ještě nikdy nestalo. Vždycky tu zůstal aspoň někdo, ale asi všichni chytli cestovatelskou náladu. V zimě už tolik času nebude, jen ať si užívají,” dodal jsem shovívavě a pousmál se. Jen mi to opravdu přišlo zvláštní a trochu jsem se o ně strachoval. Ale oni jistě domů trefí. Pokud tohle místo považují za svůj domov...
„Pro někoho to samozřejmost není,” připomenul jsem mu a povzdechl si. Rychle jsem ze své hlavy vystrnadil ty otravné vzpomínky na přátele, které jsem už roky neviděl. Doufal jsem v lepší zítřky, protože mě optimismus stále neopouštěl. Vřele jsem na něj usmál a pokýval hlavou na náznak, že já bych pro něj udělal to samé.
Koutky se mi hnuly do zářivého úsměvu. „Nevím. Máš něco v plánu?” na otázku se sice nemělo odpovídat otázkou, ale v tuhle chvíli nešlo jinak. Mávl jsem ocasem a protáhl si přední část těla. „Náš hlad je zažehnán, energie máme dostatek na to, abychom se tu nepotácely jako těla bez duše,” zrekapituloval jsem, jako by to už nemohlo být jasné. Olízl jsem si čenich a se zvědavým pohledem čekal, jestli bude kreativnější než já.

Usmál jsem se na něj a souhlasně pokýval hlavou. Já bych si sice nelehl vedle nějakého kolemjdoucího, ale Blue to taky určitě nemyslel doslovně. „Úplně ti rozumím,” pověděl jsem nakonec, jakmile domluvil on. S krátkým povzdechem jsem zakroutil hlavou a ironicky se uchechtl. „Dokonce jsem jednou přemýšlel, že si do jeskyně přitáhnu nějakou mrtvou lasičku, která by mi dělala společnost. Ale moc by mě nehřála,” postěžoval jsem si a pak se zasmál. Ta představa mě opravdu pobavila. A jak bych vypadal v očích ostatních vlků? Dost podivínsky. Mávl jsem ocasem a znovu se podíval na svého přítele. Staral se, kde by mohl přes noc složit hlavu. Čenichem jsem ukázal na nedaleký úkryt. „Ve velké jeskyni společně s ostatními. Je od nás nedaleko,” vysvětlil jsem a drobet se pousmál: „To ale neznamená, že si nemůžeš ustlat, kdekoliv se ti zlíbí. Jen uvnitř je mnohdy větší klid a vlk má možnost být na chvilku sám, až ho ta společenskost přejde.” Celkově se mi náš úkryt hrozně líbil. Už od první chvíle.
Zastříhal jsem ušima a dlouze se na něj zadíval. „A i kdyby... Nechci se měnit,” řekl jsem dost rozhodně. „Ale je od tebe milé, že se o mně staráš,” pousmál jsem se a zavrtěl ocasem. Tohle mi už dlouho nikdo neřekl. „Ano, tohle místo je naprosto kouzelné,” vydechl jsem a rozhlédl se kolem. Intenzivní vůně borůvčí byla jedna z mála, kterou jsem dokázal dýchat celé dny a noci a nikdy se mi neomrzí. Ledabyle jsem švihl ocasem a svého přítele si prohlédl.

Povzdechl jsem si a už na to raději nic neříkal. Nechtěl jsem svého přítele urazit. To by mi tak scházelo! Upřel jsem pohled na jeho tlapu, která stanula před mou tlamou. Původně jsem si myslel, že mi jedna přiletí, ale nic se nestalo. Jen měl velmi důležitý proslov o rudosti jeho tlapek. Poraženě jsem sklonil hlavu a dal najevo, že z tohohle všeho vystupuje jako vítěz. I když... Byl tam kus růžové!
Pobaveně jsem se zazubil. O tomhle jsem se nikdy s nikým nebavil. Sledování druhého stále spícího vlka bylo vskutku zvláštní, ale i já to kdysi dělával. „To si o tobě nemyslím,” pověděl jsem rychle a usmál se. „Ale jedna věc se na tom spaní o samotě musí nechat... Můžeš se rozvalit přes celou plochu a nikdo do tebe nebude šťourat, aby ses uskromnil,” poznamenal jsem a uchechtl se. Ne pobaveně, spíše až trochu zoufale. Protiřečil jsem si. Mně doslova vadilo, že mám tak velkou část jeskyně jen pro sebe.
Sklopil jsem pohled k zemi a vyslechl si všechnu tu pravdu. Blue mě vážně znal už nějaký ten pátek. A rozhodně se nemýlil. „Já nedokážu být jiný,” odpověděl jsem a nejistě se na něj podíval. Nevěděl jsem, jestli to je dobře, nebo špatně. Ale změna by mi určitě neprospěla. Uvědomil jsem si, že takhle to už opravdu dál nepůjde. Lovil jsem jen někdy. Vlastně teprve, když se mi začal stahovat žaludek v nepříjemných křečích. A spánek? Tomu jsem též moc nedal. „Za tu dobu jsem už na to navykl a bude problém mě tohle všechno odnaučit,” povzdechl jsem si a zavřel oči. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl s čistou hlavou.
„Upřímně... Já se točím kolem každého člena,” pověděl jsem upřímně. „Záleží mi na tom, aby se tu cítili dobře a v bezpečí,” dodal jsem. Jenže kolem něj se nebudu točit jen z tohohle důvodu. Už teď jsem se nemohl nabažit pocitu, že ho budu mít pořád na očích. Přikývl jsem, ač jsem se stále tvářil dost ustaraně. Ale snad to všechno proběhne bez problémů. „Jistě že sem patříš,” ujistil jsem jej s úsměvem od ucha k uchu.

Pobaveně jsem se zazubil a natáhl čenich blíže k jeho tlapce. Dotkl jsem se té části, kde byla červená nejsvětlejší a přecházela téměř do bílé. „Při nějakém úhlu světla je tohle růžová,” opravil jsem ho a a se zase odtáhl. Zářivě jsem se usmál a zase se odtáhl, abych mu nezasahoval do osobního prostoru. Ještě chvíli jsem se na to místo díval a usoudil, že to skutečně je růžová. Pousmál jsem se a dál to už raději neřešil.
„Však já ti to nemám za zlé,” ujistil jsem ho s vážnější tváří. Tohle se mi moc nestálo. Nikdo mě neviděl ve spánku, protože jsem vždycky zalezl do své jeskyně, která poslední měsíce nesla jen můj pach. „Dobře, nějaký ten dozor bych asi mnohdy potřeboval, ale znáš mě,” zasmál jsem se a pak naklonil hlavu na stranu se slovy: „Na tohle jsem poněkud tupý a nerozvážný.” Spánek mi nepřišel jako důležitá složka života. Proč taky, když jsem se neměl k nikomu přitulit? Jedině ke studené stěně. A kdo by se chtěl tulit k ledovému kameni?
Má tvář opět zvážněla. Bylo to docela závažné téma, ale přesto jsem se trochu usmíval. Už jen proto, že tu byla jistá možnost, že by tu Blue zůstal. To by bylo naprosto skvělé! Děkoval mi a mně chvilku trvalo, než mi došlo, proč tak činil. Rozmluvil se na docela dlouhou dobu. Během jeho slov se můj úsměv stále více rozzářil a srdce mi poskočilo radostí. „Udělám všechno pro to, aby ses tu cítil jako v pravém domově,” hlesl jsem nakonec a potutelně se usmál. Něco podobného jsem říkal už Aranel a Coedymu, ale nikdy toho nebylo dost. Věděl jsem, že nedopustím, aby se tu cítil nešťastně. „A s tím, že se musíš vrátit, počítám. Je to slušnost. Jen doufám, že na tebe nebudou nijak zlí,” přitom jsem si povzdechl. Atraye jsem aspoň trochu znal. Věděl jsem, že je to rozumný vlk. Jenže o smečce na jihu jsem neměl zprávy. Odfrkl jsem si na tu věc s výše postavenými. Byl jsem zvyklý, že se před ostatními pohybuji jako jeden z nich.
Litai se rozmluvila a já na to reagoval vážně s klidem. S odchodem vlčat jsem už předem počítal. Užuž jsem se nadechoval k poslednímu rozloučení, ale Blue mě předběhl s úplně jinou věcí. Dlouze jsem vydechl a věnoval mu zářivý úsměv. „Samozřejmě že ano, příteli,” zamumlal jsem k němu a podíval se zase na červenou vlčici. Řekla, ať pozdravuji Coffina. Uvědomil jsem si, že ti dva se kdysi hodně bavili. Ještě když tahle červená mladá slečna byla vlčetem. „Budu. A dávej na sebe pozor,” houkl jsem za ní ještě, ale pochyboval, že by se o mně ještě zajímala.

Zastříhal jsem ušima a celého si jej prohlédl. „Růžově přímo ne, ale na těch tlapkách trochu té barvy je,” zazubil jsem se a čenichem ukázal na místo, kde s jeho bílé packy mísily s červeným odznakem magie. Aspoň kus pravdy jsem našel! Ale jinak jsem to myslel zcela obrazně. Když mi vysvětlil, že toho moc nenaspal, povzdechl jsem si a chápavě pokývl hlavou. Mně se naštěstí spalo dobře. Samozřejmě jen proto, že jsem byl tak unavený, že na sny už v mé hlavě nebylo místo. „Tělo by spalo, ale mozek si pořád mele své,” poznamenal jsem s otráveným úšklebkem. Zajímalo mě, jestli takové stavy mívají i jiní vlci, nebo jsme v tom jen my dva. Pověděl, že jsem ve spánku vypadal spokojeně. Zastříhal jsem ušima a pár chvil se na něj díval zmateným pohledem. „Už se mi dlouho nestalo, aby mě někdo sledoval ve spánku,” vysoukal jsem ze sebe nakonec. Dával na mne pozor? Zlaté. „Spánek je v mém seznamu životních potřeb na samotném konci, aspoň poslední rok a půl. Celkově se mi celá životospráva dost změnila,” pověděl jsem, ale víc se k tomu nevyjádřil. Vypadal jsem spokojeně, tím pádem jsem spal v klidu. Poznal by, kdyby mě pronásledovaly noční můry, kvůli kterým bych se stále převaloval. Též jsem ten stav znal, ne že ne.
Našpicoval jsem uši a poslouchal jej. Tušil jsem, že ta věc mu nenechá spát. Jakmile vyslovil otázku a nechal mi prostor k mluvení, s odpovědí jsem ani na chvilku nezaváhal: „Samozřejmě že bych tě přijal. Místa tu máme pořád poměrně dost.” Koutky mi cukly v úsměv. Představa, že bych svého nejlepšího přítele vídal každý den, byla naprosto skvělá. Pak ale můj výraz zvážněl. „Otázka spíše zůstává, jak se tu budeš cítit ty,” zadíval jsem se na něj a střihl ušima. Pamatoval jsem si jeho prvotní reakci, jakmile zjistil, že zdejší les obývá nová smečka. A jestli by tu byl spokojený, to musel vyhodnotit on sám. Po krátké odmlce se znovu jal slova. Docela mě tím překvapil. „Očekáváš, že by se něco změnilo? Já sám nechci, aby se cokoliv změnilo,” odpověděl jsem a nad další částí jeho monologu se pozastavil. „Jistě, to by vysvětlovalo, proč se pořádně znám jen s jednou členkou smečky, nepočítaje mou rodinu. Nevyžaduji žádné projevy podřízenosti a nejsem žádný tyran, tudíž moc nerozumím tomu, proč se mi ostatní straní,” odfrkl jsem si a rozhlédl se, jako bych hledal nějakého dalšího vlka. Slehla se po nich zem.
Vlastně ne tak docela. Mezi stromy jsem zahlédl červený kožich. Zamračil jsem se a tiše zavrčel. Měl jsem za to, že se konečně vrátil Sayap, abych mu mohl dát přes čumák. Jenže místo něj se před námi objevila jeho dcerka. Už jsem se opět tvářil přívětivě, abych ji neodstrašil. Tak nějak jsem vypozoroval, že je docela plaché mládě. Dobře, roční mládě. Omluvila se za vyrušení a spustila jako kolovrat. Mezitím jsem se nemotorně postavil. Snažil jsem se nešlápnout na tu zraněnou nohu, ale přesto jsem v duchu zanadával, když se mi to povedlo. Neřekla nic, s čím bych nepočítal. Vykala mi, což mě docela překvapilo. „V pořádku, Litai. Tak nějak jsem s tím počítal. Jsi mladá, nedivím se, že nechceš být připoutána k povinnostem. Kdykoliv se sem můžeš vrátit, jistě tě rádi uvítáme,” shrnul jsem všechno tak nějak heslovitě, ale na nic jsem nezapomněl. Po očku jsem koukal na Blua.

Spal jsem poměrně klidně. Sem tam jsem natáhl halvu dopředu a zastříhal přitom ušima. Jinak jsem se nijak zvlášť nevrtěl, což svědčilo o tom, že jsem neměl žádné divoké sny. Aspoň jsem se mohl plnohodnotně vyspat. Taková možnost se mi nenaskytla už nějaký ten pátek. Vlastně jsem celou noc většinou probděl, nebo mě někdo vzbudil už několik hodin předtím. To pak bylo vskutku nepříjemné. V poslední době jsem ale nemusel spát příliš dlouho. Svůj čas jsem měl nastavený opravdu zvláštně. Obvykle jsem někde odpadl, nabral kus další energie, abych mohl normálně fungovat a pak se zase probudil. Tohle určitě nebylo zdravé.
Když jsem ucítil teplo vycházející z druhého vlčího těla, instinktivně jsem se zarazil, ale stále ve spánku. Na tohle už jsem si dávno odvykl, ačkoliv mi to chybělo. Až po chvilce jsem se konečně probral. Dlouze jsem vydechl a zamrkal. Denní světlo k večeru naštěstí nebylo tak ostré jako v pravé poledne. I to mi pomohlo k rychlejšímu zaostření. Přední packy jsem natáhl a to samé udělal se zadníma. Na chvilku jsem vypadal jako Špagetka. Zívl jsem a až po tak dlouhém procesu zkontroloval ten zdroj tepla. Nebyl jsem překvapený, protože složení pachů se zde nezměnilo. „Vyspaný do růžova?” pronesl jsem k Blueberrymu a švihl ocasem. Jen jsem se otočil na druhý bok, abych na něj viděl. Takhle bych si totiž zlomil krk, aby jej měl v zorném poli. Jestli vůbec. Zamyslel jsem se, kde se zbytek smečky toulá. Už poměrně dlouho jsem tu byl jediný vlk s borůvkovým pachem, což mě docela znepokojovalo.

Výborně, to jsi zase něco žvástl, okamžitě jsem se pokáral a omluvně sklopil uši. Ocas se lehce stáhl mezi nohy a celkově jsem trochu zkoprněl. Nechtěl jsem si Blua rozeštvat, jakmile jsme se tak nějak udobřili. Samozřejmě že by měl důvod. A kolik důvodů. Opět jsem se trochu uvolnil, když si lehl. Naslouchal jsem mu a nakonec se trochu ušklíbl. „Nejsi ani zbabělec, ani slaboch,” oponoval jsem mu a trochu přimhouřil oči, abych si ho mohl prohlédnout. „Jen je toho na tebe moc,” dodal jsem a vlídně se pousmál. Pak jsem si vzpomněl, že i s tím bych mu mohl pomoct. Magie emocí byla jistě mocná i do takové míry, abych ho naladil na jinou vlnu. Rozhodně pozitivnější a uvolněnější.
Potutelně jsem se uculil a zamával ocasem. „Ačkoliv jsem už poněkud postarší, něčím podobným jsem si nikdy neprocházel. Vnímavý jsem docela dost, ale nevystihl bych přesně tvé pocity. Takže ano, je to magie. Už ji ovládám nějaký ten rok a naštěstí se v ní vyznám,” vysvětlil jsem s letmým úsměvem. O magiích jsme spolu nikdy moc nemluvili, co jsem si tak pamatoval. Tohle ale nebylo nic zákeřného, co by druhému mohlo ublížit. Jen já se potom cítil danému vlkovi blíže než všichni ostatní, protože jsem věděl o každé změně nálady, která nemusela být navenek patrná.
Než jsem stačil odpovědět, Blue už dávno spokojeně oddechoval. Usmál jsem se a pořádně zkontroloval všechny pachy. Žádný vetřelec se zde nenacházel. Takže jsem se několikrát otočil kolem osy a pak si na vyšlapanou jamku lehl. Hezky jsem se schoulil do klubíčka, aby mě vlastní tělo hřálo. „Dobrou,” prohodil jsem ke svému příteli, který ale už nevěděl o světě. I já jsem pomaloučku polehoučku přestával vnímat a propadl se do snů.

Ztěžka jsem vydechl a stále hleděl na svého přítele. Mne samého trápilo, jak nerozhodně se cítí. Chtěl jsem mu pomoct, ale jak? Vnímal jsem všechny jeho emoce, trochu jsem se z nich cítil bídně, ale nijak zvlášť se na na mě nepřenášely. Jenže nyní ani má povzbuzující slova nefungovala. Na ta jsem se spoléhal ve většině případů. Tenhle chtěl asi speciální přístup. „Na jednu stranu tě chápu, ale na druhou...” začal jsem a trochu se odmlčel, abych našel správná slova. Když jsem je konečně nalezl, jal jsem se vysvětlování: „Nemůžeš jim to mít tak úplně za zlé. Třeba je potkalo něco, co je ukovalo na jednom místě podobně jako mě. Chtěl jsem tě najít opravdu hrozně moc, ale nemohl jsem kvůli tomu, že už přes rok jsem upjatý na jeden zatracený les. A nebylo to tak, že bych neměl zájem, jen volný čas chyběl a stále chybí. Třeba se tvá sestra též na něco upoutala a nemůže z těch kouzelných pout uniknout.” I v tomhle jsem se tak trochu ztrácel. Jenže já skutečně věděl, jak se Blue cítí. Ačkoliv o tom neměl ani zdání. Povzdechl jsem si a s tím i sklopil uši. Nevěděl jsem, jak mu dál pomoci, což bylo to nejhorší. Vidět ho takhle mě doslova ničilo.
Po chvilce mlčení a srovnávání si věcí, které jsem mu řekl, lehl na zem. Sklonil jsem hlavu, abych byl na jeho úrovni. „Protože je to problém, který se odehrává uvnitř naší hlavy a nikdo jiný nám nemůže řídit život. Jsme sami strůjce našeho štěstí,” pověděl jsem a zastříhal ušima. Krátce jsem se mu hlavou otřel o krk a pousmál se. „Vím, jak se cítíš,” pronesl jsem klidným hlasem a posadil se vedle něj jako nějaký ochranář. „A to neříkám jen tak. Doslova vím, co se v tobě odehrává,” dodal jsem pro vysvětlení a hned raději zase mlčel. Blue to všechno potřeboval zpracovat.

S očekáváním jsem na něj hleděl a snažil se v tom všem najít aspoň nějaký klad. Něco, co by nahrálo mé stále optimistické stránce, ale co dobrého si vlk mohl vzít na tom, že ho všichni opouštějí? Nakonec jsem si bezradně povzdechl. „Třeba je to jen nešťastná náhoda. Hledají tě a ty je, jenže jste zamotáni v nekonečném kolotoči a stále chodíte v kruzích,” zamumlal jsem nejistě a střihl pohledem kolem nás. Spíše jsem hledal čas k dalšímu přemýšlení. „A kdyby ne, určitě to není tebou. Jistě jsi neudělal nic, co by je přimělo k odchodu,” dodal jsem o něco sebevědomějším hlasem a povzbudivě se na něj usmál. A jak jinak bych se měl chovat? Jako že tě neznám a nic jsme spolu neprožili? Hloupost, řekl jsem si v duchu, protože hlasité reagování mi přišlo poněkud zbytečné. Jistě mě zal natolik dobře, aby věděl, že já na své přátele nezanevřu, když se nad nimi stahují bouřkové mraky. I když to bylo trochu kontroverzní, co se naší minulosti týče. Naštěstí se k tomu dál nevracel, za což jsem mu byl vděčný. Další nával starých vzpomínek na to, jak vše bylo skvělé? Ne, díky.
Přistoupil jsem k němu blíže. Zastavil jsem se zase několik centimetrů od něj a poslouchal. Nohu jsem si trochu ulevoval, to je pravda. Sledoval jsem, jak se jeho výraz během monologu mění. Cítil jsem stejně jako on aspoň v jednom – nedokázal jsem si představit, že bych ho další rok neviděl. A jako alfa jsem si z lesa nemohl příliš vyskakovat. Adepti na beta pár už byli dávno fuč a nad nikým dalším jsem zatím nepřemýšlel. Pak shrnul věci, které už jsem prakticky věděl - zbláznění do vlka a funkce ochranáře. „Ačkoliv bych ti hrozně rád poradil, obávám se, že v tomhle jsem naprosto bezradný,” povzdechl jsem si a upřímně se mu zadíval do očí. Chtěl jsem se k věci postavit neutrálně, ale jak přesně? Nemohl jsem jej přesvědčit, že tady se mu bude dařit lépe. Protože tam měl funkci, důvěru alfy. Tady by začínal od nuly. „Jen bych byl opravdu nadšený, kdybych tě vídal častěji než jednou za rok. Sice jsem díky smečce získal společnost, počítaje mou velmi dobrou kamarádku Vločku a zbytek vlků, se kterými se moc neznám. Jenže starých známých kolem mě nesmírně ubylo. Jsi první snad za tři čtvrtě roku,” řekl jsem a nadechl se k dalšímu dodatku: „Asi by se hodilo říct, že máš následovat své srdce, ale pouštět se do něčeho bez promyšlení, to také není dobré.” Začal jsem se do toho zamotávat, takže jsem jen vydechl a sklopil pohled k zemi. „Omlouvám se, moc ti nepomůžu,” přiznal jsem nakonec a krátce hrábl packou do půdy. Bylo to vážně těžké.

„O tom samozřejmě nepochybuji,” odpověděl jsem pohotově. Ani mě nenapadlo, že by to mohl vzít až takhle. Následně jsem se zatvářil poněkud rozpačitě. Nebyl jsem si jistý, jak bych na něco takového měl reagovat. Pravda, jednou jsem jej přenášel na zádech, ale příčina mi zůstala neznámá. Až takhle do hloubky jsem si věci nepamatoval. Ach, to stáří. „Blue, přeci bych nedopustil, aby se ti cokoliv stalo,” můj tón hlasu byl možná až přehnaně vážný. Měl jsem pocit, že mu něco nějakým způsobem dlužím. Ať už kvůli hádkám zapříčenýma Taillou, nebo kvůli čemukoli jinému. Vždy jsem stál na její straně, a stejně se na mne vykašlala. Ztěžka jsem polkl a snažil se o přívětivý úsměv. „A vždycky tu pro tebe budu. To si zapamatuj,” dodal jsem po delší odmlce a zamával ocasem. Mě samotného těšilo, že má ve mně takovou důvěru. Byl jsem rozhodnutý, že ho už nikdy víc nezradím, pokud jsem něco takového udělal v minulosti.
Když jsem se rozešel k divočákovi, ani jsem nepočítal s tím, že by mi přispěchal na pomoc. Nijak jsem mu to nerozmlouval, protože by se stejně nenechal. Jen jsem se na něj vděčně usmál. Nebolelo to tak palčivě a nesnesitelně, ale bylo to přinejmenším nepříjemné. Na mou vybídku okamžitě zareagoval. „I tobě,” spokojeně jsem zamručel a sklonil se k odlišné části kančího těla. Srst v tlamě byla opravdu nepříjemná, ale po několika odkašlání to všechno šlo ven a přede mnou zbylo je holé maso. Mlčky jsem se do něj pustil a užíval si pocit pomalu plnícího se žaludku.
Od úlovku jsem se odtáhl, až když jsem měl plné bříško. Musel jsem vypadat jako koule, ale to mi bylo opravdu jedno. Posadil jsem se a ještě si nějakou dobu olizoval tlamu od zbytku krve a šťávy. Blue dojedl již přede mnou a celou dobu mlčel. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlédl si jej. Do jeho hlavy jsem měl vstup zakázán. Kdybych mu četl myšlenky, ve svých očích bych klesl pod nemyslitelnou hranici. Místo toho jsem se soustředil na jeho emoce. Jinak jsem se tvářil tak nějak všelijak, rozhlížel se po lese, nebylo na mě nic znát. Ani jsem se nemusel tolik snažit, protože jeho pocity byly docela intenzivní. Starostlivě jsem si ho prohlédl a zase se přiblížil na vzdálenost jednoho metru. „Nad čím tak urputně dumáš?” zeptal jsem se. Musel z toho pochopit, že ve hlavě se mu nehrabu. Spíše v srdci, či jak to nazvat? Mile jsem se usmál a našpicoval uši k němu, očekávajíc vysvětlení.

Nebyl jsem si jistý, zda se Blueberry nepropadl do nějakého transu. A kdyby ano, co jsem s ním měl dělat? Krev se mu do končetin dostane, jakmile se mi z nich podaří sundat břemeno, ale tím skončilo vše, co bylo v mých silách. Žádnou magii léčení jsem neovládal, ale takový studený vítr by mu určitě pomohl. Když už byla řeč o větru, užíval jsem si pocit, že jsem s ním pokročil zase o něco dál. Takhle silný vichr jsem vytvořil poprvé a úspěšně! Divočák ležel snad pět metrů před námi a Blue se snad konečně vzpamatoval.
Pozoroval jsem, jak se staví na nohy. Než jsem se mu stačil vydat vstříc, on byl rychlejší. Ucítil jsem jeho dotyk a úlevně si vydechl. Byl jsem rád, že se mu nic nestalo a krev v jeho žilách putuje tak, jak má. Ujistil mě, že bude v pořádku. Kývl jsem hlavou a zavrtěl ocasem. Jakmile jsem zaslechl jeho slova díků, trochu rozpačitě jsem se usmál. „Za tohle se neděkuje. Byla to samozřejmost,” ujistil jsem jej a pak se přátelsky uculil: „Přeci bych tě tu nenechal.” Přátelé jsou od toho, aby si pomáhali, ne? A já nehodlal přijít o vlka, kterého jsem před pár dny znovu získal. Pak jsem jeho pohled následoval a sklouzl zrakem na svou tlapku. Zvedl jsem ji a několikrát ji ohnul v kloubu. „Myslím, že to není nic, co by se nedalo zvládnout,” odpověděl jsem a podíval se na divočáka. Sdílel jsem Bluovo nadšení a pomalu se za úlovkem vydal. Pravda, trochu jsem na tu tlapku kulhal, ale však ono se to poddá. „Tak se utíkej najíst tak, že budeš mít na dva týdny vystaráno! Však zima už klepe na dveře,” uculil jsem se na něj a zastavil se až u úlovku. Pokynul jsem k němu hlavou, aby začal s hostinou.