Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Co si myslela? Že si z vlčic můžu vybírat? Že na mě stojí řadu? Opravdu úsměvná představa. Byl jsem rád, že se ode mě takovou dobu neodtáhla. Podvědomě jsem se potřeboval ujistit o tom, že její pach není nasáklý někým neznámým. To bych asi vyletěl z kožichu, protože by se mé obavy potvrdily. Jenže takhle jsem cítil čistě její vůni, která mě postupně uklidňovala. Odtáhla se až po nějaké chvíli. Její tvář se taky změnila. Na chvilku jsem v ní rozpoznal snad i radost? Zamával jsem ocasem a koutky se mi samy zvedly do letmého úsměvu. Nijak jsem nereagoval na její slova, protože mi to nepřišlo důležité. Nebo jsem nenacházel důvod, proč bych měl na tohle něco říct.
Mé přemlouvání nakonec klaplo. Sice mě od sebe odehnala tím způsobem, že bych si měl jít odpočinout. A kupodivu u mě byla opět blízko. To bylo tolik vidět, že jsem unavený? A za Bluem bych se stejně vydal, i kdyby mě k tomu nevyzvala. „Jistě, chápu,” hlesl jsem a spěšně se rozhlédl. Nebyl tu nikdo, kdo by ji ohrozil, ale vzhledem k tomu, že novější členi ji neznali... Ona si určitě poradí sama, silná je na to dost. Využil jsem naší blízkosti a při odchodu se jí hlavou otřel o bok. Pak jsem jen švihl ocasem a už si to šinul k jeskyním.
Jeho pach jsem cítil z mé jeskyně. Ani by mě nenapadlo, že svůj plán uskuteční. Opravdu mi chtěl dělat společnost. I po tom všem. Nebo jen trucoval, to byla druhá možnost. Zastříhal jsem ušima a vyšplhal na skalní převis. Po měsících cviku mi to nedělalo problém, i když na mě doléhala únava. Pomalu jsem vešel a zastavil se kousek od něj. Chvilku jsem na něj mlčky hleděl, ale pak se odhodlal k činům. Ani ne tak slovům. Lehl jsem si vedle něj a po očku jej sledoval. Jestli mě odežene na druhý konec jeskyně, nebo mě u sebe nechá.

Zvedl jsem hlavu od země a zkoumavě se na ni zadíval. Jenže má tvář byla už tak strhaná únavou, že v ní nebylo nic k přečtení. „Jen tak?” zopakoval jsem po ní s ironickým úšklebkem. Ne, nic nebylo jen tak. Copak neviděla, jak mě to ničilo? Sklopil jsem uši k hlavě a dál na ni koukal prázdným pohledem. Když znovu promluvila, nedívala se na mě. A přitom bych tak rád viděl, jak se tváří. Ztěžka jsem polkl a udělal pár kroků na místě, abych nestál v křeči. „Nechci si najít jinou. Buď budu sám, nebo s tebou,” pronesl jsem vážně. Na sbalení jiné vlčice jsem byl až moc starý. A lítání za jinými ke mně nesedělo. Byl jsem si jistý, že nikoho lepšího nenajdu. Byl jsem k ní asi až moc připoutaný. A nevěděl jsem, jaká možnost by byla lepší pro mé psychické zdraví a štěstí.
Zůstal jsem poněkud v transu, když se ke mně přiblížila, a dokonce se mě dotkla. Automaticky jsem se nadechl jejího pachu, abych si ho řádně vryl do paměti. Hlavu jsem si položil na její krk a ani se neobtěžoval ji odstrčit. Nechtěl jsem, aby se zase vzdálila. Tím by mi ublížila snad ještě víc než prvně. Byl to náznak toho, že jí nejsme lhostejný, nebo se se mnou chtěla naposledy rozloučit? Takovou možnost jsem okamžitě pohřbil někde hluboko v sobě. „Chceš, abych byl šťastný, a přesto plánuješ odejít?” zamumlal jsem jí do srsti, než se odtáhla. Najednou jsem se cítil prázdně. „Myslíš, že teď bych mohl být šťastný?” dodal jsem. Pravda, měl jsem tu Blueho, se kterým jsem to měl nahnuté. Ublížit mu bylo tak snadné, ale dělal jsem to nevědomky. Věděl jsem, že kdyby nás teď viděl, vztekem by mě sežral. Ale jak jsem se mohl držet dál od někoho, koho miluji? „Všechen ne. Ještě pořád vedu vcelku početnou smečku,” připomenul jsem jí a trochu se pousmál.
Zastříhal jsem ušima a projel si v hlavě všechna slova, která tu padla. Nadechl jsem se k dalšímu argumentu. „Neodcházej. Už jen kvůli Naomi. Nezaslouží si další ztrátu biologického rodiče,” promluvil jsem a snažil se uvažovat logicky. Chudinka byla z toho zničená.

Upřeně jsem hleděl před sebe na černobílou vlčici. Po mé otázce zůstala stále mlčet. Copak na tom bylo co k přemýšlení? Tohle by už měla mít dávno srovnané v hlavě, ale zřejmě jsem se spletl. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu, abych viděl na Blua. Aspoň koutkem oka. Jenže on nikde. Otočil jsem celou hlavu a pro jistotu hodil pohledem i na svůj druhý bok. Oči jsem si mohl vykoukat, ale on tu vážně nikde nebyl. Odešel pryč. V duchu jsem nadával sám sobě, protože jsem jej pořád zraňoval. I přesto, že jsem to neměl v úmyslu. V téhle věci bohužel neexistuje kompromis.
Věděl jsem, jaký k tomu měl důvod. Nepotřeboval jsem jej složitě zjišťovat. Pozornost jsem opět převedl na Taillu. Vypadala, že konečně našla slova, i když z mého pohledu ne příliš vhodná. Aspoň ne pro moji mysl. Mluvila v minulém čase, tím pádem má ze mě strach? Dívala se na jedno určité místo. Zastříhal jsem ušima a snížil hlavu k zemi. Musel jsem překousnout to, že by se se mnou necítila tak jako dřív. Rozhlédl jsem se, jestli Blue náhodou není někde poblíž. Nebyl. Takže to se mnou vzdal. „Ano, to bych měl,” přitakal jsem po dlouhé době mlčení. Celé mě to zraňovalo ještě víc. Možná měli pravdu – nezasloužila si mě, ale jak bych po tomhle mohl v klidu spát? Vědět, že se vrátila, ale už pro ni nic neznamenám? V hlavě jsem sestavoval něco, co by snad mohlo dávat smysl. Jenže ještě dlouho jsem mlčel. Ve skutečnosti jsem nechtěl, aby odešla, ale už jsem rezignoval. Po všech těch hodinách už jsem neměl sílu vymyslet nějaký dobrý argument, který by ji přesvědčil.
„Jestli je to tvé poslední rozhodnutí...” vydechl jsem zničeně a podíval se do země. Měl jsem co dělat, aby se mi netřásl hlas. Rád bych apeloval ještě na Naomi, ale nechtěl jsem hrát na city. Je to její rozhodnutí, ačkoliv jsem si byl jistý, že nezraní jen mě.

Blue jí pořád nemohl odpustit ten manévr. Pořád to předhazoval. Ztěžka jsem vydechl a koutkem oka jej pozoroval. Věděl jsem, že jeho zloba ještě dlouho neodezní, ale až tak? O tom jsem bohužel neměl ponětí. Zamával jsem ocasem a konečně na něj otočil celou hlavu. Přeměřil si ho pohledem. Psychicky na tom nebyl nejlépe. Ale kdo z nás ano?
Všechna ta tíha rozhodnutí opět padla na mne. Musel jsem se nervózně zachvět. Nemohl jsem připustit, abych se rozhodl špatně. Jenže nejhorší bylo to, že jsem měl pocit, že nikdy se nerozhodnu dobře. Když vyjdu vstříc jedné straně, ta druhá dostane kudlou do zad. Může být ten vzduch ještě více nedýchatelný? ironicky jsem se zašklebil a stříbrné oči upřel na Blueberryho. Jeho rozhodnutí mi vykouzlilo úsměv na tváři. Vykročil jsem k němu a krátce položil hlavu na jeho krk. Pak jsem jej do stejného místa dloubl čumákem a opět se odtáhl, abych mohl mluvit s druhou stranu našeho... Problému, konfliktu.
Tailla přede mnou stála v podřízeném skrčení. Ani jsem nestihl pochytit, co to v ní vyvolalo. Automaticky jsem zakroutil hlavou. Neměla se mi podřizovat. Zmatenost v mých očích stále převládala, i když se opět pokusila narovnat. Jejích slov jsem se chytil: „Nepatříš, nebo nechceš patřit?” To by byl docela rozdíl. Prakticky už se smečkou neměla nic společného, ale pokud by sama chtěla, dalo by se s tím něco dělat. Patříš ke mně, nebo... Ne? bolestně jsem přivřel oči a sklopil pohled k zemi. Srdce se mi přirozeně rozbušilo, když se otočila zády. K odchodu. Zoufale jsem se snažil přijít na to, jak jí v tom zabránit. Skočit po ní a přišpendlit ji k zemi? Za to by mi nepoděkovala. Udělal jsem nejistý krok za ní. „Jenže já nechci zapomenout,” dal jsem důraz na ta správná slova a přimhouřil oči. „Na to jsme toho společně prožili až moc, nemyslíš?” dodal jsem s přesvědčením. A jestli to v ní nezanechalo žádnou skvrnu, asi jsem se v ní spletl. Jen ve mně to zanechalo až příliš hluboký šrám.

Dál jsem naslouchal konverzaci, ze které jsem poněkud vypadl. Nakonec bylo jen dobře, že si to vyjasní mezi sebou. Jedna strana se sice upokojila, ale na druhá zůstala stále rozzlobená. Pro řešení problému to nebylo příliš vhodné rozpoložení. Trošku morbidní hra, pomyslel jsem si a odvrátil pohled někam jinam. Aspoň na malou chvilku. Hledal jsem nějakého dalšího živáčka. Naomi se domů vrátila, byl jsem jedině rád, ale kde se pořád toulal zbytek? Neměl jsem ani tušení, což mě docela točilo.
Trochu jsem se zamračil, když jsem ucítil Bluovy emoce. Nicméně jsem stále nic neříkal. K tomuhle jsem neměl co říct. Podpořit jej, že mu vlk nakonec podlehne? To asi těžko. Vždyť jsem ho ani neviděl a pravděpodobnost, že ho znám z minulosti, byla prchavě malá. Jemně jsem do něj šťouchl bokem a doufal, že ho aspoň trochu rozptýlím. Docela jsem o tom pochyboval. Když se mě Blue dotkl, projel mnou úplně jiný pocit. Cizí pocit. Očka jsem upřel na Taillu a pobaveně se ušklíbl. Žárlivost něco znamená, no ne?
Blue mi položil dost zvláštní otázku, kterou jsem nečekal tak brzo. Tai se k němu přidala. Odfrkl jsem si. Zahnali mě do rohu. Opravdu jsem se mezi nimi musel rozhodnout? Přesně to jsem ale nechtěl. Nejprve jsem se otočil na svého přítele. „Pokud sis po tom všem nerozmyslel přestup ze Zlatavého sem, s radostí tě tu uvítám,” začal jsem a nadhodil milý úsměv. Rozhodnutí ale stále bylo v jeho packách. Zastříhal jsem ušima a chtě nechtě se odlepil od Bluova boku. Udělal jsem dva kroky směrem k Taille a zadíval se jí do očí. „Spíše mi pověz, jak to bude s tebou,” pronesl jsem vlídně a radši ani nezkoušel odhadovat její odpověď. Nicméně jsem doufal, samozřejmě pokud by se oba rozhodli tu zůstat, že se snesou na jednom území. A já už si předem dal za úkol, aby se ani jeden z nich necítil odstrčeně a ublíženě.

// Omluvte stručnost a možná i zmatenost. Psáno ve spěchu.

Blue byl stále vytočený. Naštěstí se nám tu žádná vražda neodehrála. Když už, tak možná polovražda, řekl bych. A rovnou na obou stranách. Trochu jsem se zachvěl. Situace, ve které jsem se nacházel, mi nebyla příjemná. Posadil jsem se a tvářil se jako zpráskaný pes. A taky na mě dolehla částečná únava z používání magie, jelikož jsem je vynechával opravdu dlouhou dobu. Proč já? povzdechl jsem si. Mrzelo mě, že ti dva na sebe štěkali. Vlčice se kvůli mému kouzlení zklidnila, ale kdybych nezasáhl? Pochyboval jsem, že by se hádka vyřešila do dalšího dne. Podíval jsem se na nebe a zůstal tak chvilku. Hvězdy byly krásně vidět. Už dlouho jsem je neviděl. Spíše jsem jim nevěnoval pozornost, protože tu bylo vždy něco, co mě zaměstnalo.
Na má slova reagoval poněkud opožděně. Sklopil jsem pohled k zemi a trochu se zachvěl. Tohle bolelo. Ve spěchu jsem koukl na Taillu a potom se svého přítele opatrně dotkl na lopatce. Nebyl jsem si jistý, zda mě neodežene stejně jako předtím. „Nevyměnil,” šeptl jsem a odvrátil pohled někam do lesa. Nikdo nahlas neřekl, že se Tailla vrací ke mně do jeskyně. Dokonce to vypadalo, že má ze mě strach. Přesně tomuhle jsem se chtěl vyvarovat. Nechtěl jsem ho vyměnit. „Ale když myslíš,” zamumlal jsem s pohledem upřeným do země. Neměl jsem energii se pořád dokola bránit. Zavřel jsem oči a dál poslouchal Taillu. Teď to znělo, jako by se snad nechtěla vrátit. Nevěděl jsem, co by bylo pro mou psychiku lepší. Zhluboka jsem se nadechl a po dlouhé době zase otevřel oči. Tai se ptala na vlka, který Bluovi dělal společnost. Přitiskl jsem čelisti k sobě. Tohle nebyl příliš dobrý nápad na nové téma. Pokud jsem si dobře vzpomínal, Blue k němu cítil něco víc. A byl nešťastný z toho, že mu to ten druhý neopětuje. Ale potěšilo mě, že se aspoň snaží řeč trochu odvést od problému. Stále nevyřešeného, evidentně.

Blue na Taillinu omluvu nijak nereagoval. Tiše jsem si povzdechl a pootočil na něj hlavu. Tvářil se nijak. Dokonce se zdálo, jako by ji už opravdu odepsal. Tím pádem nikdy nepozná její odvrácenou stranu, kterou jsem znal já. Stále jsem mlčel, protože k tomuhle jsem žádná slova nenacházel. Jen jsem zaregistroval, že Blue promluvil ke mně. Přitiskl jsem čelisti k sobě a ztěžka vydechl. Já litoval spoustu věcí. Možná jednou budu i tohohle, ale třeba se ukáže pravý opak. To nebudu vědět, dokud to nezkusím. Znovu jsem na něj koukl a nijak se k tomu nevyjádřil. Pro svůj klidný spánek by to měl brát tak, že mlčení znamená souhlas.
Dál jsem jen zavrtěl hlavou. „Nenechal bych to zajít tak daleko,” tiše jsem k němu prohodil a mrkl na něj. Nikdy bych nedovolil, aby si vzájemně ublížili. Ale minulost jsem bohužel vrátit nemohl. O té zlomené noze jsem vůbec neměl potuchy. Copak mi to Blue neřekl, protože se bál, že se zastanu Tailly? To jsem se mu zdál opravdu jako podpantoflák? Povzdechl jsem si a sklopil pohled k zemi. Teď mi snad chtěl vyčítat, že neplním sliby. Přitom nikdo jasně neřekl, jak to bude v průběhu několika dní. „Taky jsem to myslel vážně,” zamumlal jsem s pohledem upřeným do země. Jenže tehdy jsem nevěděl, že se vrátí. Přemýšlel jsem na kompromisem, ale v jejich případě asi žádný neexistoval. V jedné jeskyni by nevydrželi, což byla věčná škoda.
Tailla se ujala slova. Mluvila k Blueberrymu. Na mě se za tu dobu ani nepodívala. A přitom můj pohled už nebyl tak nazlobený a odmítavý. Jen mě zarazilo, že snad skutečně přemýšlela nad smrtí? Proč? Přešlápl jsem na místě a oba vlky sledoval. Neměl jsem k tomu co říct, protože tohle bylo jen na nich. Kdyby se k něčemu schylovalo, zasáhl bych. Jinak ne.

Střihl jsem pohledem po Blueberrym. Osobně jsem si nemyslel, že by byl o tolik slabší. Zvlášť, když se Tailla nacházela v tomhle psychickém stavu. Ale stejně bych nedopustil, aby se fyzicky napadli. Rád bych zamezil i tomu, co mu udělala před chvilkou. Netušil jsem, jak to přesně nazvat. Muselo to proběhnout v jejich hlavách, protože já si ničeho nevšiml. Od své vrozené magii jsem se tak nějak odloučil a zabarikádoval všechny cizí myšlenky.
Když se kolem nich ovinuly kořeny, Blueberry vypadal zvláštně smířeně. Rezignovaně. Copak bych se nechal zabít? Ani nebojoval. Kdyby si Tailla usmyslela, na místě by ho udusila. Tomu jsem musel zabránit. Bylo mi fuk, jak moc je vyděsím. Blue o mé magii věděl. Nedávno jsme o ní mluvili. U Tai jsem si nebyl jistý, ale na jejich názory jsem nebral ohled. Kořenů jsem je bezbolestně zbavil. Byly sice dost u kůže, ale pro tentokrát mi byla Chiméra plně oddaná. Po dlouhé době se podívat na světlo světa. Určitě mi bude ještě dlouho vděčná.
Postavil jsem se těsně před ní a zlost ve mně opět jela na plné obrátky. Nikdy bych si nepomyslel, že je něčeho takového schopna. Do mého zorného pole se dostal Blue. Celý se třásl. Starostlivě jsem se na něj podíval a natáhl se k němu. Přemýšlel jsem, jestli mu je zima nebo má k tomu jiný důvod. Opatrně jsem se ho dotkl na místě, kde měl obvázané kořeny, abych zkontroloval, že tam nezůstaly žádné stopy lvích zubů. Položil mi velmi zajímavou otázku. Povzdechl jsem si a na dotyčnou se dlouze zadíval. „Pokud se kvůli mně změní, tak ano,” odpověděl jsem zcela upřímně. Trávil jsem s ní více času než Blue. Věděl jsem své. Pravda, on taky, ale nikdy se před sebou nechovali v dobrém světle. Jeho pohled byl docela neobjektivní. Chtěl jsem jí dát druhou šanci, ale svého přítele jsem se nemínil vzdát. Pokud se on nevzdá mě.
Tailla byla nakonec krotká jako beránek. Můj plán se vydařil. A dokonce se omluvila. K tomu jsem ji neovlivnil, takže mě potěšila. Přikývl jsem a vlídně se na ni zadíval. Jenže ona koukala někam do země. Copak se mě bála? Na jednu stranu k tomu měla důvod, vzhledem k té dvouhlavé příšeře. Ale nikdy bych jí ve skutečnosti neublížil. „Déšť mě vcelku nezajímá,” odpověděl jsem na její otázku, která mi přišla zase trochu mimo mísu. Nicméně jsem na ni koukal mnohem vřeleji než během uplynulých minut.

Zamrkal jsem a ztěžka polkl. Měl pravdu. Měl bych se vzchopit, jenže na to jsem už nějak neměl energii. Nejraději bych v téhle chvíli neexistoval. A pokud ano, rozhodně někde daleko odsud. Oba vlky jsem si přeměřil pohledem. To, že se sem Tailla přihnala bez jediného slova, bylo docela podezřelé. Zkoumavě jsem si ji prohlížel, ale nic jsem nevyčetl. A to jsem si myslel, že ji znám. Houby s octem.
Najednou se Blue rozmluvil. Zastříhal jsem ušima a zkoumavě si ho prohlédl. Tady mi něco uniklo. S nastraženýma ušima jsem se na něj díval. Zastával se mě, což bylo i pěkné a milé, ale na druhou stranu Taille vyčetl dost věcí. A ačkoliv to pojal jako vysvětlení jejich vzájemného vztahu, moc jsem z toho nepochytil. Nenávist na první pohled? Bohužel asi ano. Pravda, já Kaien taky nenáviděl, ale měl jsem k tomu důvod. Její chování mě vždycky dostalo do kolen, ale snažil jsem se to korigovat, když byl v blízkosti její partner. By jsem přesvědčený, že se mi to dařilo. O té zlomenině jsem neměl ponětí. U ní se má mysl zastavila. Švihl jsem ocasem a stále mlčel. Blue mě trochu zaskočil. Vybral jsem si ho? Zatajil jsem dech a udělal několik kroků k nim. Snad abych tomu lépe porozuměl. Nakonec byl poodhalen důvod té nekontrolovatelné salvy slov. Nevěřícně jsem se po Taille podíval.
Ta začala mluvit. Nepodobala se na vlčici, kterou jsem miloval. Změnila se. Její slova též nebyla plná lásky. Pomalu se k němu přibližovala. Trochu jsem se naježil, protože tohle nepovede k dobrému. „Taillo,” výhružně jsem ji oslovil, ale nevypadalo to, že by mě poslouchala. Kolem Blueberryho se začaly omotávat kořeny. Jako by mu chtěla ublížit. Zavrčel jsem a dál sledoval, jak si kořeny omotávají i ji. Se zpožděním ke mně dorazila její otázka. Zalapal jsem po dechu. Copak jo tomhle těšilo? To, že by mě zpátky získala tímhle způsobem? Odfrkl jsem si a raději začal jednat, než se tu jeden z nich udusí.
Přeměna na dvouhlavou obludu mě nestála tolik energie. Vlastně mi to neubralo téměř žádnou. Obě hlavy vystřelily směrem k vlkům. Lámání kořenů pár chvilek zabralo, ale jejich stisk čelistí byl naštěstí dost silný. Zbytky Chiméra vyplivla ze svých úst a dračí polovina těla použité kořeny přešlehla plamenem, aby nemohly být dále použity. Pak jsem na sebe vzal opět normální podobu a postavil se těsně před Taillu. „Zbláznila jsi se?!” zeptal jsem se dost rázně a pohled zabodával do jejích očí. Doufal jsem, že ani jednomu nic není. Magie jsem nepoužíval až příliš dlouhou dobu. Je čas si to trochu vykompenzovat. Zhluboka jsem se nadechl a můj tep se trochu uklidnil. Ponořil jsem se do jejích emocí tak hluboko, že jsem je začal měnit k lepšímu. Aspoň do té míry, aby už do žádného útoku nepřešla a zlost v ní opadla na minimum. Milost vydobyta násilím, ale neměl jsem na výběr. A klidně ji budu dál brát pod kontrolu, jen ať už se konečně vrátí její část, kterou jsem znal doposud. Vydechl jsem a ohlédl se po Blueberrym, abych zkontroloval, že je v pořádku. Jen jsem měl za to, že jeho vztek musel ještě víc napěnit. Nicméně jsem doufal, že mu aspoň dojde, oč jsem se snažil. Jeho bych ovlivnil nerad.

Snažil jsem se své myšlenky nějak utřídit, urovnat, ale nešlo to. Měl jsem v nich naprostý guláš. Zaťal jsem zuby a zoufale se rozhlédl kolem. Najednou mi tu všechno přišlo cizí, ačkoliv to byl můj domov. Švihal jsem ocasem ze strany na stranu. Začínal jsme doufat, že to se to vyřeší samo, jenže tenhle problém snad ani neměl řešení. Aspoň já jej neviděl. Asi jsem potřeboval nějakou nezaujatou stranu, která by mi dokázala poradit. Když jsem se zadíval jejím směrem, viděl jsem ji. Chyběla mi, to jsem zapřít nemohl. Ale ještě pořád tu byla má odvrácená strana podvědomí, která mě snad nabádala k tomu, abych k ní nechodil.
Jakmile jsem z jedné strany uslyšel krok, ztuhl jsem a zůstal stát na místě. Začal na mě mluvit. Sklonil jsem hlavu k zemi a stáhl uši. Zlobil se. Ne. Byl vytočený do bíla. Díval jsem se do země a stál jako socha, dokud jsem nenašel nějaká vhodná slova. „Není ani první, ani poslední,” zamumlal jsem a přitiskl víčka k sobě. Kdyby viděl, jak se mnou manipulovala Stella, názor by snad změnil. To od ní jsem si nechával srát na hlavu a ani mi to nepřišlo divné. S odstupem času se mi dělalo špatně ze sebe samého. Jenže Blue ve Stelle nikdy neviděl nic špatného. Nevěděl, co mi udělala a i kdyby ano, nikdy k ní nebude mít takový postoj jako k Taille. Přitom tohle byl ještě pořád slabý odvar. „Asi nemám,” hlesl jsem a konečně zvedl hlavu. Štvalo mě, že se mi nedostalo vysvětlení, ale páčit jsem to z ní nechtěl. Už jen to, že si myslí, že ji nenávidím, mě dost ničilo.
Štiplavým slovům na její účet se neubránil. Povzdechl jsem si a opět se zadíval do země. „Blue, příteli,” oslovil jsem jej. Hlas se mi nepatrně třásl. S obavami jsem se podíval na jeho naježenou srst. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. „Prosím, buď trochu vlídnější,” zašeptal jsem a znovu se podíval do země. Neříkal jsem mu, aby Taillu nechal na pokoji. Mě tím svým chováním děsil, což muselo být jasně patrné. Tahle vzteklý vlk mohl udělat a říct cokoliv. Pak by toho mohl litovat. Já se o tom přesvědčil před malou chvilkou.
Taill na jeho slova evidentně zareagovala. Najednou se objevila u nás. Vypadala docela klidně. Zkoumavě jsem si ji prohlédl. Nekoukala na mě. Pohledem přímo hypnotizovala Blueberryho. Zastříhal jsem ušima a udělal několik kroků zpět. Můj pohled ale zůstal nechápavý a zároveň prosebný. Něco mi říkalo, že tohle nedopadne dobře.

Mlčela. Jak mohla v tuhle chvíli mlčet? Zaregistroval jsem tak akorát její zmatený pohled. Přes všechny své emoce jsem jej nijak nerozebíral. O krok jsem ustoupil a prohlédl si ji. Do hlavy jsem jí koukat nechtěl, ač by si to zasloužila. I bez toho jsem cítil, že ji má slova snad i ranila. Nesplnila účel. Vyřval jsem ze sebe všechno, co jsem celé ty měsíce zadržoval, ale odpověď na otázky jsem nedostal. Kdyby mi už v první chvíli odpověděla normálně, nenamíchl bych se.
Na otázku se přeci neodpovídá otázkou. Švihl jsem ocasem a trochu se ušklíbl. „Nikdy jsem o nich nepochyboval. Ani teď o nich nepochybuji, Tai,” ztěžka jsem vydechl. Nechtěl jsem, aby si myslela, že ji nenávidím. Tomu tak vůbec nebylo. Jen jsem už potřetí zažíval tu samou bolest a zradu. Nemohla se divit, že jsem vypěnil. Podíval jsem se na Naomi, která z nás byla evidentně na prášky. Asi to bylo opravdu přes čáru. Svými činy jsem ublížil více vlkům. Znovu jsem se zamračil a automaticky se ohlédl za sebe. Po chvilce zírání jsem svůj pohled převedl na Naomi. Vypadalo to, že rezignovala. Všechno se kolem mě bortilo, a já to nemohl zastavit. Zaregistroval jsem Taillin pohled. Nijak jsem se k tomu nevyjádřil. Najednou mi slova došla. Všechny jsem je vypotřeboval před chvilkou.
Zase si pro sebe něco zamumlala a pak se otočila k odchodu. Instinktivně jsem vykročil za ní, ale včas sám sebe zastavil. Zůstal jsem hledět někam do lesa. Chtěl jsem to všechno dát do pořádku, ale bylo to těžké. Byl jsem si jistý, že Blue mě nenávidí. Stiskl jsem čelisti k sobě a podíval se na Naomi, jako by mi mohla pomoct. Když půjdu za jedním, toho druhého ztratím, přemýšlel jsem až tak bedlivě, že jsem z toho začal chodit dokolečka. Proč jsem musel balancovat mezi vlky, kteří se nemohli vystát? Ani kvůli mně. Frustrovaně jsem zavrčel. Nechtěl jsem ztratit jedinou vlčici, se kterou bych dokázal zemřít, a nejlepšího přítele v několika následujících minutách. To bych se mohl zahrabat pod zem a už nikdy nevylézat. Beztak jsem jim oběma ublížil. Kéž bych se mohl rozdělit. Nechtějte po mně, abych si mezi vámi vybral, povzdechl jsem si a dlouze zavřel oči.
Když jsem je zase otevřel, přistoupil jsem k Naomi a přejel jí čenichem po srsti na hlavě. Chtěl jsem ji ukonejšit, ale sám jsem měl v sobě naprostý zmatek. Pak jsem se narovnal a popoběhl kousek dál. Pořád jsem se pohyboval na půli cesty ke každému z nich. Nakonec jsem osaměl. Znovu jsem začal chodit v kruzích. Nedivil bych se, kdybych z toho vnitřního nátlaku zešílel. Nakonec jsem se zmohl pouze na hlasité zavytí. Zmatené a bolestné zároveň.

Chvilku jsem se na ni jen díval. Prohlížel si její tělo a kontroloval, jestli není nějak zraněná. Až po chvilce jsem promluvil. Stálo mě to opravdu hodně úsilí. Tvářil jsem se tak nějak nezúčastněně, ač jsem toho měl na jazyku mnohem víc. Pak jsem se odtáhl a zadíval se na Naomi. Docela mě zajímala reakce obou vlčic. Jak probíhalo jejich setkání a cesta sem. „Sobecký?” vydechl jsem a nevěřícně zamrkal. Proč mi odpověděla otázkou? Já hlupák! zaklel jsem a prudce se nadechl. V mých očích se cosi změnilo. Provinilost byla pryč, na povrch se dostávala zloba. „Tak proč jsi mi to všechno hodila na krk?” zasupěl jsem a srst na hřbetě se mi naježila. Úplně automaticky. Bylo toho na mě moc. Nedokázal jsem to všechno vstřebat. Měl jsem zlost i na sebe, že jsem se nechal vyvést z míry. „Neřekla jsi jediné slovo a já jsem ten sobecký?” zavrčel jsem a o krok ucouvl. A to nebylo zdaleka všechno. „To jsem ti nestál ani za rozloučení? Víš, jaké to je, říkat novým členům, že s druhou alfou se už nesetkají? Myslel jsem, že se na tebe můžu spolehnout,” prudce jsem se nadechoval a vydechoval. Nemyslel jsem si, že tohle je přes čáru. Tavarillëho jsem ujišťoval, že s druhou alfou se nesetká. A jak to bolelo. Kdyby nebylo jí, smečku bych nechtěl. Měl jsem za to, že je to náš společný začátek a vše bude jako dřív. Nebylo. Ani z procenta ne. „Byl jsem schopný ti dát všechno, co jsem mohl, jen abys byla spokojená. A já ti nestojím ani za banální vysvětlení,” zavrčel jsem. Musela vědět, jak mi ublížila. Snažil jsem se s tím vypořádat, ale marně. Vydechl jsem a zadíval se jí hluboce do očí.
Trochu jsem pohledem střihl po Naomi. Bolela mě už samotná představa, že by mě kvůli tomu zavrhla. Nedokázal jsem se ovládat. Ty emoce za poslední měsíce potřebovaly filtrovat a tak jsem jim trochu pomohl. Můj tep se trochu uklidnil, ale ještě zcela nebyl v normálu. Její další zamumlání jsem nevnímal, jen se na ni díval ostrým pohledem. „Cítila jsi ke mně někdy něco?” pronesl jsem chladně a švihl ocasem. Nedomyslel jsem, jak bych se zachoval, kdyby odpověděla záporně. Celé ty roky žít v neopětované lásce, to je panečku něco.

„Talent? To teda nevím,” zazubil jsem se a fascinovaně se díval na sloup ohně. Nikdy bych neřekl, že najdu oblibu i v tomhle živlu. Očka mě začínala trochu bolet a raději jsem hlavu naklonil někam jinam. Zadíval jsem se na tůňku, která od nás nebyla daleko. Najednou mi do čenichu vletěly dva pachy. Při jednom jsem automaticky ztuhl a v mé hlavě započalo tornádo myšlenek. Rychle jsem se podíval na oheň vedle nás. Docela jsem se vylekal, jak se najednou zvětšil. A nevěděl jsem, jestli je to reakce na mě nebo na Blua. Jeho reakce mě snad i zabolela. Věděl jsem, jaký má na ni názor. Pro mě byl velmi důležitý a nechtěl jsem zkazit to, co jsme si za tu dobu vybudovali. Ale i po tom všem jsem ji miloval. A byl bych nejšťastnější za poslední rok, kdyby mé city opětovala.
Rychle jsem se rozhlédl. Mezi stromy bylo cosi červeného. Přibližovalo se to. A nakonec se u nás zastavila Naomi. Zvesela jsem zamával ocasem a už chtěl oba vlky navzájem představit, ale nedala mi k tomu příležitost. Věděl jsem, proč přišla. „Naomi,” hlesl jsem nervózně a díval se jejím směrem. Přešlápl jsem na místě a podíval se na svého přítele. Na mou nevlastní dceru nereagoval nijak kladně a já to cítil. Až moc intenzivně, na co určitě zapomínal. Jako všichni ostatní. Postavil se ke mně, jako by mě snad bránil. Sklopil jsem uši k hlavě a povzdechl si. „Na to se zapomenout nedá, ale...” začal jsem a zadíval se mu do očí. Bylo to těžké. Věděl jsem, že tímhle ho nepotěším. Možná mu ublížím, což jsem nechtěl. Jenže nemohl jsem si mezi nimi vybrat. Bez nich jsem si nedokázal představit bytí. Oba byli pro mě důležití, ale přesto se nenáviděli. Nikdy se neusmířili, nebo se aspoň mlčky respektovali a odpustili si ty pohledy. Ani kvůli mně. „Ale musím zjistit, proč to udělala,” dokončil jsem větu, kterou jsem před chvilkou načal. Byl jsem schopný to přejít. Ne zapomenout, protože na to to byla až moc bolestná ztráta. „Nechci tě kvůli tomu ztratit, Blue,” pronesl jsem vážně a sklopil pohled k zemi. Dělám to znovu. To, co jsem dělal dřív. Položil jsem mu hlavu na hřbet a stačil jen krátce vydechnout. Pak jsem se zase odtáhl, protože jsem se bál, že mě stejně odežene. Určitě by to udělal. Pak jsem se bez dalšího slova rozešel po stopách Naomi.
Napětí ve mně přirozeně rostlo. Nevěděl jsem, co od ní čekat. Co čekat od sebe. Ale potřeboval jsem ji vidět. Kráčel jsem pomalu a rozvážně. Už z dálky jsem viděl, že vlčice stojí u sebe. Bylo mi jasné, že Naomi by se zastala své biologické matky. Odfrkl jsem si a na mladou vlčici se ve spěchu podíval. Jen abych zjistil, jak se tváří. Zda by se popřípadě postavila i na mou stranu, kdybych byl křivě obviněn. Pak jsem svůj pohled upřel na černobílou. Pořád byla krásná, nádherná, až mě z toho bodlo u srdce. Doufal jsem, že mi dá nějaké vysvětlení. Nebo mi jen přišla oznámit, že si skutečně našla někoho jiného? Lepšího? Původně jsem chtěl zastavit dál od nich, ale můj prvotní plán selhal, jakmile se sesunula k zemi. Příčina nebyla známá snad ani Naomi. Všechny připravené otázky jsem dal stranou. Teď asi nebyl čas na nějaké vyčítání. Přišel jsem až úplně k ní a sehnul hlavu k zemi. Zadíval jsem se jí do očí a dál nehnul ani brvou. „Tak moc to bolí,” jedné výčitce jsem se neubránil, ale byla sakra oprávněná. Má tvář nebyla tak kamenná, jak jsem plánoval. „Co jsem udělal?” hlesl jsem smutně a stáhl ocas mezi nohy. Kdyby se mnou byla šťastná, neodešla by. To je logické. Vlk by si myslel, že potřetí už by si na tu bolest měl zvyknout, ale marně.

Přikývl jsem a nasucho polkl. Problém byl, že já si nevěřil čím dál tím víc. Příčina byla mně samotnému zcela neznámá. Možná je to tím, že za poslední dny jsem nepotkal žádné důležitého člena smečky? Byl jsem tím značně frustrovaný. Zima se blížila, měli bychom nalovit nějaké pořádné zásoby. To muselo dojít snad i lovcům. „Díky,” zamumlal jsem k němu a zamával ocasem. Blue asi nemusel vědět, za co jsem mu děkoval, ale pro mě to jistý význam mělo. To, že u mě konečně někdo stál a dokázal mi pomoct, ač si to sám příliš neuvědomoval. Už jen přítomnost nejlepšího přítele mi pomáhala. A z faktu, že tu se mnou bude trávit celé dny a už se mě jen tak nezbaví, jsem skákal dva metry vysoko!
Nadšeně jsem zamával ocasem, když nakonec Blue svolil. Dal příkaz k nálezu něčeho, co by hořelo. Konkrétně to byly větvičky. Popoběhl jsem k nedalekému ovocnému stromu a zadíval se pod něj, jestli ta neleží suché kusy dřeva. Měl jsem štěstí. Na zem vždycky něco muselo spadnout. Zvláště, když léto bylo tak horké. Do tlamy jsem vzal co nejvíce kusů a vrátil se zpátky. Blue už postavil dvě hromádky, a tak jsem svůj díl rovnoměrně rozdělil. Posadil jsem se a očekával další příkazy nebo teoretické vysvětlení. Jako správný žák.
Menší hromádka větviček vzplála. Oheň rozhodně nebyl nijak velký. Mohl se rozhořet více, což byl můj úkol. V rychlosti jsem se rozhlédl kolem, jestli tu opravdu není něco, co by mohlo chytnout. Pak jsem se usadil do bezpečné vzdálenosti a upřeně se zadíval na hořící plamen, až mě z toho bolely oči. Po nějaké době soustředění se plamen zvětšil a natáhl se do výšky. Avšak do takové, aby neohrozil nic okolo. Mávl jsem ocasem a nadšeně se usmál. Smrt mi tehdy opravdu nelhala!

Rázně jsem švihl ocasem, abych ty chmurné myšlenky zahnal. Světě div se, mohlo to. Možná k tomu přispěl i Blueberry, protože se k tomu dál nevracel. Kdyby mi to stále připomínal, ležel bych v té hromadě vzpomínek snad věky. A vůbec... Pomohlo by mi, kdyby se o ní už nikdy nikdo nezmínil. Nechat to plavat a poměrně v klidu dožít svůj zpackaný život. Jenže to bych musel najít někoho, kdo umí mazat vzpomínky, což je nemožné. Tím pádem se budu pořád užírat a nikdy se nedostanu z toho nekonečného kolotoče.
Blue se mě snažil podpořit, rozveselit. Říct mi, že nejsem tak špatný, jak si myslím. Také jsem se rozhlédl po lese a ztěžka vydechl. Jediné dvě vlčice, které jsem tu za poslední dobu viděl, se rozhodly odejít. „Sebekritika mi asi opravdu nechybí,” konstatoval jsem a zvedl pohled ke svému příteli. Ten stav, ve kterém se náš les nacházel, se mi ani za mák nelíbil. Kdyby se najednou přihnalo nebezpečí v jakékoliv formě... Raději jsem to ani nedomýšlel. Tím jsem raději tohle téma úplně uzavřel a doufal, že se k tomu už dlouho nebudu muset vracet.
Sklopil jsem pohled k zemi a zahanbeně hrábl drápkem do země. „Nic jsem ještě nezkoušel. Jen jsem Smrt žádal o to, aby v tomto směru zvýšila můj potenciál a šanci, že oheň budu moct ovládat,” přiznal jsem a nejistě se usmál. Proč chodit kolem horké kaše? Takhle to ale se mnou bude mít Blue ještě těžší. Nikdy jsem neviděl oheň v akci. Ani tehdy, když jsem byl se Stellou. Ona se s magií nikdy moc nevytahovala. Jakmile se vedle Blueho hlavy objevila ohnivá koule, zůstal jsem na ni překvapeně zírat. Zároveň jsem se snažil poslouchat výklad, který mi byl dán. Jenže jak jsem mohl, když to podivné těleso kolem nás létalo? Mohlo zasáhnout jednoho z nás. „O zahřátí ovzduší mi ani tolik nejde. Ovládám vzduch na perfektní úrovni, takže bych to dokázal i bez ohně,” pověděl jsem a zamyslel se. Bylo mi tak trochu líto, že tuhle možnost jsem okamžitě zavrhl. Museli jsme začít někde jinde. „Já nevím... Svedl bych něco s již existujícím ohněm?” navrhl jsem po chvilce a rozhlédl se. Znělo to divně, ale hledal jsem něco, co by dobře hořelo. Blue by měl oheň pod kontrolou, jistě by zasáhl, kdyby něco hrozilo.