Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Opravdu mě potěšilo, že se k našemu lovu přidá. Nadšeně jsem se tedy usmál a zamával ocasem. Čím více lovců, tím větší šance, že naše snažení bude úspěšné. Z minule jsem se přesvědčil, že ačkoliv se vlci neznají tolik, jak by se hodilo, může všechno fungovat. Tehdy mě opravdu nesmírně potěšili a překvapili zároveň. Talentů jsme zde měli dost, jen co je pravda.
Zřejmě se mi divil. Jeho tón hlasu tomu dost napovídal. Dlouze jsem vydechl. „A co mám jiného dělat?” zeptal jsem se, ale nečekal odpověď. Trochu jsem se uchechtl a zadíval se do hloubi lesa. „Vím, že to bude znít dost naivně, ale doufám, že mám ve smečce tak slušné vlky, že mi vysvětlí, kde se ak dlouho zdrželi. Už několikrát to tak udělali, věřím jim,” dodal jsem s letmým úsměvem. Až po chvilce jsem se na něj znovu podíval. Nijak jsem se za svůj názor nestyděl. Nechtěl jsem být ten, který zde bude vlky držet zuby drápy. Měli svůj vlastní život, třeba i nějaké vážnější známosti. „S nějakými vlky již nepočítám, ale u některých naopak vím, že s nimi mohu počítat. I přesto, že jsou delší dobu pryč,” zakončil jsem svou obhajobu a zastříhal ušima.
Byl jsem skutečně rád, jak mě Blue pochválil. Něco takového jsem asi potřeboval. Ačkoliv jsem moc netušil, co myslel tím pokračováním. Udělat větší oheň, který by spálil les? To jsem nechtěl riskovat, a tak jsem plamen udržoval na stejné intenzitě. Ačkoliv jsem nechtěl, po chvilce stejně zesílil. Vnitru jsem trochu zpanikařil, a proto jsem raději použil studený vítr k zhasnutí plamene. Rychlý a silný proud vzduchu, který nemířil ani na jednoho z nás. Oddechl jsem si a kdybych mohl, otřel bych si pot z čela. Tohle bylo o fous.
Přiběhla k nám Naomi a ti dva se seznámili. Usmál jsem se a dál tiše seděl. Po několika minutách mlčení jsem si uvědomil, že už bych měl na pár dní vypadnout. Zavzpomínat na místo, které pro mě tolik znamenalo. Vstal jsem a popošel k Naomi. Jemně jsem se jí otřel o krk. „Chtěl bych na pár dní vypadnout někam na sever. Zvládneš to tu, že?” krátce jsem se jí podíval do očí a usmál se. „Tailla je jistě blízko, dělala by ti společnost,” dodal jsem a pak se podíval po Bluovi. I on by jí mohl dělat společnost. Aspoň by se seznámili. Na oba jsem se usmál a pak se otočil zády. Rozklusal jsem se po lese za přesně daným cílem.

// Západní Galtavar

// Promiň, Naom, za pár dní budeme zpátky :) ^^

Souhlasně jsem přikyvoval. Byl jsem vcelku rád, že tu nejsem jediný, který se cítí poněkud znuděně. Obvykle mi polehávání nevadilo, ale aspoň tu bylo více vlků. Postupem času se mi do hlavy vloudila myšlenka, že se jim něco hromadně stalo. Pokud ne, dali by o sobě vědět, ne? „Doufám, že ty se k té zatím imaginární skupince přidáš,” mrkl jsem na něj. On rozhodně nebude lovec k zahození. Bůhví, v jakém stavu se mi smečka vrátí, ale minimálně pět jedinců bych rád vytáhl na lov ještě před zimou. Jen ať se taky trochu podílí na skladování zásob. „Rozhodně to není tak, že bych byl úplně benevolentní,” promluvil jsem na svou obhajobu. Já k ostatním vlkům nedokázal být zlý, když mi prakticky nic neudělali. Jen jsem měl o ně obavy, to byl můj osobní problém. „Někteří se mi nahlásili, ale neřekli, na jak dlouho budou pryč. A pak tu jsou tací, o kterých nevím absolutně nic,” povzdechl jsem si a sklopil pohled k zemi. Po chvíli dalšího přemýšlení, kde by se tak dlouho mohli toulat, jsem dodal: „Do zimy se objeví. Jsem si jistý.” Při chladných nocích jim určitě bude scházet smečková jeskyně vystlaná kožešinami. Nebylo nic lepšího.
Blue mě vybídl, abych zapálil spadané listí. Pokýval jsem hlavou, ale ještě před tím jej víc nahrnul na jednu hromádku. Co kdyby se zase něco nevyvedlo. Jeden nikdy neví. Opět jsem se posadil na své vyhřáté místo a upřeně se zadíval na onu hromádku. Hodnou chvíli jsem se na ni díval a pak soustředěně přivřel oči. Po dalších minutách pilného soustředění suché listí vzplálo malým plamenem, který postupně nabíral na intenzitě. Nadšeně jsem zamával ocasem a pro jistotu jej pořád kontroloval. V magii jsem nebyl vůbec zběhlý, nemohl jsem si dovolit jen tam oheň vypustit z hlavy.
Zář mě trochu oslňovala, ale teplo to všechno vykompenzovalo. Přicházející Naomi jsem si všiml, až když se posadila nedaleko od nás. Zavrtěl jsem ocasem a automaticky jí věnoval úsměv. „Ahoj, určitě nerušíš,” řekl jsem bez přemýšlení. Já další společnost rozhodně uvítal. Aspoň se otevře další téma na povídání. K Blueberrymu mluvila dost nejistě. Nechtěl jsem se jim do toho motat, tak jsem jen přihlížel tomu seznamování.

// Zítra tu máte odpověď ^^ Teď už nějak nezvládám.

Jeho falešný úsměv tomu opravdu moc nepřidal, ale dál jsem se k tomu nevracel. Na Vločku opravdu neměl důvod žárlit. Vlastně ani na někoho jiného. Opravdu bych se musel rozkouskovat, abych se mohl věnovat všem. Magie by to byla určitě prďácká, ale vlci by se mě báli ještě víc, než kdybych se přeměnil v Chiméru. Jedině že bych se nerozkouskoval, ale naklonoval. To by pak možná i splňovalo svůj původní účel.
Svůj výraz jsem nedokázal skrýt. Vykašlat se na vlčici malými vlčaty, to byl přeci vrchol srabáctví. To musel uznat i Blue, který se s ním tehdy kamarádil. Nad jeho pobídnutím jsem se v hlavě ušklíbl. Ale jinak jsem i ten úsměv vyloudil, ale rychle zase opadl. Nebylo to nic proti němu. Jen proti Maloborovi, ke kterému jsem měl averzi snad už od začátku. Nikdy jsme si nesedli a kdybychom se pořád stýkali, taky by to nebylo nic dobrého. On byl prvním vlkem, který mě napadl, když se Tailla na tak dlouhou dobu vypařila. I když podle mého by byla vskutku hloupá, kdyby se k němu vrátila.
Pokývl jsem hlavou. „Všichni se snad za chvilku vrátí. Tohle prázdno mě už přestává bavit,” ušklíbl jsem se. Nechtěl jsem tím naznačit, že Blua neberu jako společnost. Jen dva vlci byli na obvyklý počet smečku opravdu málo. Olízl jsem si tlamu a usadil se do trávy. Překvapilo mě, že v mém dotazu na počasí hledal snad i něco jiného. Nenudil jsem se s ním, ale vážně mě zajímal názor někoho druhého. Já neměl žádný vrozený um na předpověď počasí. Třeba Blue ano. „Právě proto nad tím přemýšlím. Chtělo by to opět nějaký skupinový lov,” poznamenal jsem zamyšleně a rozhlédl se. Jak ironické. Nikdo kolem nás tu nebyl. No, až se vrátí, rozhodně před ně musím naběhnout s tím, kde se pořád courají. Jasně, jako bych to někdy dělal.
„Jistě, rád,” usmál jsem se a zase vstal. Přiblížil jsem se k Bluovi a opět se posadil. „Skončili jsme u zvětšování plamene,” připomněl jsem mu, kdyby náhodou zapomněl. Zatím jsem si netroufl vytvořit svůj vlastní oheň. To by mohlo skončit dost špatně.

Cítil jsem něco opravdu nezvyklého. A má emoce to rozhodně nebyla. Nic jsem na sobě nedal znát. Myšlenky jsem dokázal parádně blokovat, ale u emocí jsem se tomu bránil. Chtěl jsem vědět, jak se ostatní cítí. Ale tohle mě nemálo překvapilo. A svým bezbarvým projevem tomu dal korunu. „I já,” konstatoval jsem nakonec. Byla to pravda. Za ni bych vložil tlapku do ohně. Stejně tak i za něj. Copak si to neuvědomoval?
Vysvětlil mi, že si ho pamatuje, ale nijak blíž ho nezná. Zmínil i vlka, kterého jsem léta neviděl a byl jsem za to rád. Trochu jsem se ušklíbl a odvrátil pohled jinam. Nemusel vidět mou reakci, která byla už tak dost patrná. S tím vlkem jsem si nikdy nesedl, ač jsem se snažil. Bezdůvodně jsem si vlky neštval proti sobě. On byl výjimkou. Po chvilce jsem se opět podíval na Blua. Už mnohem přívětivějším pohledem. Ani jsem si neuvědomoval, že by hlídal vlčata. Asi to bylo v době, kdy tu Maloboro pořád byl... Teda, oxidoval.
„Těžko říct. Coffin už byl určitě větší, takže tu je jistá pravděpodobnost. Ovšem nemohu si vybavit, zda jste spolu bavili často,” zamyšleně jsem na něj pohlédl. I když to byla taky doba, kdy já je u sebe neměl skoro vůbec. Dospěli nějak moc rychle. „Nel... Ta asi ano. O členech měla vždycky přehled, i když jsi byl omegou,” dodal jsem s lehkým úsměvem. Doufal jsem, že jsem pět nenarazil na nějakou citlivou oblast. Ačkoliv byl na nejnižším postu, nikdy se přeci neměl špatně, ne? Aspoň z mého pohledu ne.
Po chvilce jsem přestal okusovat kost a posadil se. „Co myslíš, bude letos tuhá zima?” zeptal jsem se trochu mimo téma, ale opravdu mě to zajímalo. Měl bych vědět, kolik toho nalovit do zásob, i když jsme tu již žádná vlčata neměli.

„Ano, je,” potvrdil jsem bez ostychu. Až teď mi došlo, že jsem o ní mluvil trochu podrobně. Ale právě ona mi dělala společnost, když tu nikdo jiný nebyl. Hlavně se mnou ve většině věcí souhlasila, což bylo docela důležité. Několikrát mi poradila, za což jsem jí byl vděčný. Jak jinak. Automaticky jsem se přitom usmíval, ačkoliv mě trápilo, kde se tak dlouho courá.
Nakonec se mu sebevědomí snad vrátilo. Pousmál jsem se a přikývl. Vsadil bych se o cokoliv, že si najde někoho stejně milujícího. Olízl jsem si čenich od zbytku krve a zvedl se. Došel jsem si pro jednu větší kost a i s ní se vrátil zpátky k Bluovi. Začal jsem ji okousávat. Úplně bezdůvodně. V leže jsem se díval na Blua a očekával jeho další dotazy. Doufal jsem, že k tomuhle nebude mít žádnou námitku. Kosti jsou přece fajn!
Souhlasně jsem přikývl a neodpustil si zvědavý pohled. „Vy dva se znáte nějak blíž?” zeptal jsem se. Tailla měla přeci i druhého syna. Jak to, že v pachu poznal zrovna Danteho? Nebylo to nijak podezřívavé. Nic zásadního jsem v tom nehledal. Jen možná další rozvoj naší konverzace. Rozhlédl jsem se po lese. V takové mlze vypadal snad i strašidelně. Kdybych zde neznal každý kout, určitě bych se ztratil.

Souhlasně jsem přikývl. Naomi asi opravdu nebyla nejlepší nápad. Tailla by ho už tuplem zakousla, kdyby jí šel po dceři. Mně to bylo vcelku jedno. Ať si najde partnera, se kterým bude šťastná. To bylo přeci hlavní. Blue asi chvilku přemýšlel, pak přiznal, že Vloččino jméno mu je známé. „Taková hyperaktivní bílá vlčice s černou špičkou ocasu. Modré oči, jizva na tváři. Zdejší gamma a hlavní lovec. Určitě se brzy vrátí,” pousmál jsem se a doufal, že mu to aspoň trochu pomůže. Pochyboval jsem, že by se Vločka nějak změnila. V základu byla pořád stejná. A že by dospěla? O tom jsem vcelku pochyboval.
„Ano, pohodlnější by to bylo, ale vcelku o tom pochybuji,” řekl jsem zcela upřímně. Dvě volné vlčice. Neměl moc na výběr. A že on měl právo si vybrat. Zastříhal jsem ušima a opět se ponořil do přemýšlení. „Jak ji najít? To já sám netuším. Možná hledat, dokud ti jedna nepadne do oka. Hlavně povahově. A jít za srdcem,” poradil jsem mu, ač asi ne moc dobře. Nevadilo by, kdyby si nějakou přivedl. Místa jsme měli pořád dost.
Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. „Nebuď tak pesimistický,” trochu jsem se na něj zamračil. Pochyboval jsem, že by zrovna on zemřel sám. „Jednou se nějaká objeví, ani nebudeš vědět jak,” usmál jsem se a jemně do něj šťouchl. Když bude žít v názoru, že žádnou nenajde, opravdu žádnou nenajde. To bylo vcelku logické.
Blue se staral o nově příchozího. Cítil jsem, že z toho není příliš nadšený. A už tuplem ne z toho faktu, že Tailla se mu vydala vstříc. Byl jsem pořád klidný. Neměl jsem důvod k vyšilování. „Je to její syn. Nic naší smečce neudělá,” oznámil jsem s lehkým úsměvem. Docela mě zajímalo, jak se Dante má, ale nechával jsem je být. Určitě si mají co říct.

Slastně jsem se podíval na svůj úlovek. Můj žaludek aspoň přestane mít otravné kecy, jak už je několik hodin o hladu. Kožešinu jsem odhodil o metr dál. Může se hodit například do jeskyně, rozhodně jsem ji nechtěl nechat shnít. Konečně jsem se pustil do toho šťavnatého masa. Musel jsem snad i slastí chrochtat. Koutkem oka jsem se díval na Blueberryho. Sice jedl, ale vypadal zamyšleně. Po chvíli dalšího mlčení se mi dostalo odpovědi. Polkl jsem rozkousané sousto a zadíval se na něj. V hlavě jsem si projel všechny členy smečku a s hrůzou zjistil, že zde převládají svobodní vlci. Zadané páry samozřejmě nepočítaje. „Myslím, že hodné tu jsou všechny. Vím o Vločce a Naomi. Pak je tu ještě sestra té červené vlčice, která tu byla před několika hodinami. Jenže tu jsem už měsíce neviděl,” odpověděl jsem a stále hledal v paměti. Žádné jiné volné vlčice jsme tu neměli. Povzdechl jsem si a ukousl si posledního zbytku masa. Kosti jsem hodil na kožešinu. Třeba někomu poslouží lépe než nám.
„Rozumím ti,” přiblížil jsem se k němu a posadil se. Mávl jsem ocasem a jal se přemýšlení, jak jeho samotu vyřešit. Vzpomněl jsem si na vlka, o kterém mi povídal, a na kterého se později zeptala Tailla. Toho jsem ale zavrhl. Ptal se na vlčici, ne na vlka. „Myslíš, že bys tu pravou našel tady, a ne někde mimo smečku? Vlčic je přeci nespočetné množství,” zamumlal jsem a rozhlédl se. Nevěděl jsem, jaký ideál hledá. Vločka byla taková moc hyperaktivní, takové přerostlé vlče, a Naomi... S její matkou se přeci nenávidí.
Když už jsme byli u toho, nedaleko od nás jsem zpozoroval vlčí siluetu. Nepotřeboval jsem dlouho přemýšlet, o koho se jedná. Zůstával jsem klidně sedět a převedl jsem pohled na Blua. Praskání větviček naznačilo, že vlčice se dala do pohybu. Někam pryč od nás. Následně jsem i tušil důvod. Donesl se ke mně známý pach, ač mým čenichem už téměř zapomenutý.

Pochopil jsem ho dobře? Přinejmenším to podal vskutku zvláštně. Nevěděl jsem, co si o myslet. Vadí mu to, nebo ne? Ještě chvilku jsem na něj zkoumavě koukal a jeho slova si pořád přehrával v hlavě. Ale nijak mi to nepomáhalo. Na jejich správný význam jsem rozhodně ani zdaleka nepřišel. Možná se mi rozsvítí během lovu.
Upřímně... Chodil jako nějaká mátoha. Já téměř nespal, noc jsem probděl, a mám více energie než on! A to spal spokojeným spánkem. Možná proto jsem ho popohnal kupředu. Kupodivu se po mě neohnal. Asi s mi potvrdila myšlenka, že vlci jsou po probuzení otrávení a nabručení. Proč? Vždyť byli odpočinutí. Další věc, nad kterou se musím více zamyslet, než ji začnu projednávat se svým okolím. V jeho případě jsem se neopovážil mu cvaknout zuby za zadkem. Ještě by mi jedna přiletěla. Nejlépe by mě nakopl zadní nohou. No, příjemné by to rozhodně nebylo.
Nakonec se k pohybu dostal. Hlad dokáže věci. Usmál jsem se a vydal se na druhou stranu lesa, abych mu nepytlačil v revíru a neplašil mu oběť. I já potřeboval klid. Energie jsem měl dost na to, jak málo jsem spal. Do čenichu mě okamžitě zasáhl zaječí pach. Přikrčil jsem se za křoví borůvek a ostražitě jej sledoval. Vítr naštěstí foukal v můj prospěch. Zajíc posedával v trávě a asi se něčím cpal. Evidentně lístečky borůvčí, možná borůvkami samými. Počkal jsem si, až ke mně bude stát zády. Až pak jsem vyskočil ze svého úkrytu a už jen svou váhou mu zlomil vaz. Zakousl jsem se do něj a vítězoslavně jej pozvedl k nebi. Ta chuť krve byla nádherná.
Když jsem si ten nádherný pocit dostatečně užil, vydal jsem se zpátky k Blueberrymu. Ten už si asi pochutnávala na snídani. Zastavil jsem několik metrů od něj a začal se věnovat svému úlovku. Přitom jsem si jej hlídal. Snad jako bych se bál, že mi ho někdo sní přímo pod mou tlamou.

„Já vím,” pronesl jsem klidně a prohlédl si jeho tvář. Chtěl jsem vyčíst, jestli mu vadí, že jsem se od něj odtáhl nebo to naopak uvítal. „Jen jsem ti chtěl dopřát osobní prostor,” dodal jsem. Musel bych vypadat dotěrně, kdybych se na něj pořád lepil. Beztak by mě po nějaké době s vrčením odehnal. Ne každý měl trpělivost až do nebe.
Blue přiznal, že spal tvrdě, ale jinak se mu nic nezdálo. Bylo to na něm vidět. Nijak zvlášť se nevrtěl a jeho spánek trval déle než ten můj. Docela jsem mu ho záviděl. Oklepal jsem ze sebe smetí a pak se dal do úpravy kožichu. Na ten já byl docela háklivý. Koutkem oka jsem pozorovala svého přítele. Jeho otázka mě přivedla do hlubokého zamyšlení. „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, tudíž jsme pomoc nehledal,” vysvětlil jsem ve stručnosti a po důkladné koupeli mu věnoval veškerou pozornost. „Vážně netuším a docela pochybuji, že nějaký lék na nespavost existuje,” rezignovaně jsem pohlédl do země. Jedině příliš velká únava, ale zrovna před spánkem jsem byl utahaný k smrti. Fyzicky i psychicky. Ale můj mozek pořád šrotoval, a to byl asi ten největší problém.
Přikývl na můj návrh. Já sám byl vcelku hladový, ale na něm jsem poznal, že do fyzické aktivity se mu nechce. Pobaveně jsem se usmál a jednou tlapkou ho šťouchl do boku. Přeci si nebude celý den válet šunky! No, jak by potom vypadal? Jako bečka sádla. „To bys musel vyjíst polovinu lesa,” odpověděl jsem na jeho dotaz. Borůvky byl dobré tak akorát na chuť, ne na hlad. Ale jako dezert byly naprosto dokonalé. Nakonec se přeci jen přemohl a zvedl své kýty. Při sestupu z jeskyně si cosi bručel pod fousky. Zářivě jsem se usmál. „Ne, nemohl,” odpověděl jsem automaticky. No, tenhle výběr úkrytu byl zcela taktický. Viděl jsem všude, kam jsem potřeboval. Seskočil jsem za ním. Ne tak zdlouhavě, měl jsem to už naučené. „Zajíc,” přitakal jsem s letmým úsměvem. Krátce jsem koukl k tůňce. Cítil jsem, že tu před chvílí byla. Olízl jsem si čenich a pomalu se rozešel do centra lesa. Přitom jsem Blua popohnal kupředu letmým šťouchnutím do boku.

Se svým zamyšlením jsem nepřestával. Díval jsem se do blba a zároveň naprosto nepředpokládal, že Blueberry by už mohl být dávno vzhůru. V hlavě mi pořád doznívaly věty z předchozího dne. Až mě znovu děsily. Zakroutil jsem hlavou, abych je nějakým způsobem vytloukl, dostal ven. Olízl jsem si čenich a zastříhal ušima. Jeskyní se rozezněl rozespalý hlas mého společníka. Otočil jsem na něj hlavu a mile se usmál. „Dobré, dobré,” popřál jsem mu a vstal. Popošel jsem několik kroků bokem, abych mu nelezl do osobního prostoru. Když spal, nevadilo mu to. Co když teď ano?
Usadil jsem se a stejně elegantně kolem sebe obtočil ohon. Přikryl jsem si jím přední packy a Blueho se prohlédl. Vypadal vyspaně. Mohl jsem to samé tvrdit o sobě? Docela jsem pochyboval. Měl jsem krátké a ne příliš tvrdé spaní. Vzbudil mě jakýkoliv ruch zvenčí. Ne v tomhle případě. Spíše jsem se vzbudil kvůli nervům. Ty výjevy, které jsem viděl ve snu, nebyly vůbec příjemné. I teď mi z nich naskočila husí kůže. Drobátko jsem se zachvěl a doufal, že to můj společník nepostřehne.
Položil mi docela očekávanou otázku. Naklonil jsem hlavu na stranu a povzdechl si. „Upřímně?” začal jsem a hrábl drápkem do kameny: „Ne příliš šťastně.” Neměl jsem potřebu mu nějak lhát. Stejně by to na mě poznal a ještě bych měl zle. Zamrkal jsem a s lehkým úsměvem se na něj podíval. „Za to ty jsi spal klidně,” pověděl jsem a olízl si tlamu. Navenek rozhodně působil klidně. Ale neměl jsem tušení, co se mu zdálo.
Podíval jsem se ven. Počasí rozhodně nebylo příjemné. Spíše takové uplakané a pesimistické. „Máš hlad?” otočil jsem se na svého přítele. Zajíci se tu pohybují téměř pořád, klidně i za deště. Rozhodně bychom neměli problém s nalezením potravy. Podíval jsem se na něj a čekal odpověď, nebo nějaký jiný návrh na vyplnění volného času.

Kdybych si už tak nepřišel dost dotěrně, klidně bych se jej zeptal, co všechno má v plánu. Zajímalo mě to, ale měl jsem pocit, že by mi to stejně neřekl. Důvodů bylo jistě několik. Podíval jsem se ven a řekl si, že to raději necháme na později. Času bylo dost. Uvelebil jsem si na kožešinách a koutkem oka Blua sledoval. Do hlavy jsem mu záměrně nelezl. Teď jsem se naštěstí obrnil proti jeho myšlenkám. Takhle se mi bude žít mnohem lépe. „Nebudu tě přehlížet, slibuji!” řekl jsem zcela vážně a drobet se usmál. V tomhle jsem se chtěl změnit. Stál mi za to úsilí. Otočil jsem se na bok a po chvilce začal pravidelně oddechovat. Spánek jsem opravdu potřeboval. Cítil jsem teplo jiného těla, ale nijak na to nereagoval. Ani odtažením, nebo naopak přiblížením se. Takhle se mi spalo příjemně.
Bylo zvykem, že můj spánek neměl dlouhého trvání. Tak tomu bylo i nyní. Otevřel jsem očka do večerního slunce. Natáhl jsem hlavu tak, abych viděl na krajinu před jeskyní. Byl jsem ještě stále rozespalý, takže jsem musel několikrát zamrkat, abych zaostřil na objekty před sebou. Následně jsem se otočil tak, abych ležel na zádech. Tím jsem přerušil kontakt s Bluem. Letmo jsem po něm hodil očkem. Nechtěl jsem, aby se probudil, takže jsem se zvedl a zase k němu přistoupil. Posadil jsem se tak, abych se ho aspoň bokem dotýkal. Neodpustil jsem si lehkou úpravu jeho kožichu. Byl na krku pocuchaný. I když já měl co říkat.
I po několika hodinovém spánku jsem měl v hlavě to samé téma, které jsme řešili. Hledání řešení? To už jsem tak trochu vzdal. Nedokázal jsem najít kompromis, ale věděl jsem, že slib, který jsem včera dal, rozhodně neporuším.

Měl pravdu. Je lepší přemýšlet, než něco ve spěchu říct a potom toho litovat. „A ty teď chceš něco udělat?” tázavě jsem se na něj podíval. V tu samou chvíli mi došlo, že to mohlo být mířeno i na mě. Lehce jsem se ušklíbl a položil si hlavu na packy. Byl jsem už unavený. Neměl jsme energii ani chuť něco dál řešit. Koutkem oka jsem se díval na svého přítele, přitom byl myšlenkami úplně někde jinde. Ani ne u Tailly, spíše někde úplně mimo. Snad i v jiném vesmíru. To budou zase sny.
Blueberry se chtěl ujistit, zda jej o finálním rozhodnutí zpravím. Pokývl jsem hlavou a pro jistotu pronesl i slibná slova: „Budeš první, komu to řeknu.” Hyperaktivní Vločka nebyla přítomna a bez ní tu bylo opravdu ticho. Mávl jsem ocasem a dál se díval na krajinu. Kam jsem jen jeskynním vchodem dohlédl. Viděl jsem jen koruny stromů, ale nemohl jsem si stěžovat. Ten pohled mě neskutečně uklidňoval.
Až po chvilce mi došlo, že Blue ovládá magii myšlenky a neumí filtrovat cizí myšlenky. Všiml jsem si toho, až když se začal vyjadřovat k něčemu, co nebylo vyřčeno nahlas. Stáhl jsem uši k hlavě a díval se na něj. „To asi opravdu neuvědomuji,” doufal jsem, že mi podá aspoň nějaké vysvětlení. Nechtěl, abych si mezi nimi vybral. To se mi zamlouvalo. Nikdy jsem se nechtěl dostat do situaci, do které jsem stejně neomaleně spadl. „Teď jsem se tě zastal. A klidně to udělám znovu,” bránil jsem si. Něco mi říkalo, že kdybych nezasáhl, věc mi nedopadla dobře ani pro jednoho z nich. „Vím, že to omluva nespraví, ale co když se začnu chovat jinak? Nechci, aby ses tu cítil jako páté kolo u vozu,” povzdechl jsem si a chvilku jej sledoval. Už na mě neměl nervy. To bych poznal i bez té geniální magie emocí. Otočil jsem se na bok, abych na něj pořád viděl. Pak jsem přivřel oči a snažil se uvolnit a usnout tvrdým spánkem.

Pokývl jsem hlavou a trochu přimhouřil oči. Jistě že to záleží na nás, ale neměl jsem to srdce ji vyhnat. Tím bych ztratil nejen ji, ale i svou nevlastní dceru. A na té mi nesmírně záleželo. Nerad bych ji zklamal stejně jako její bratry. Zakroutil jsem hlavou a trochu se otřásl. Měl bych konečně vypustit všechno z hlavy, uvolnit se a odpočívat. Ale copak to šlo?
„Moc přemýšlíš,” odfrkl jsem si a podíval se do země. Do hlavy jsem mu nelezl, ale přesto se ke mně něco dostalo, když jsme byli u sebe tak blízko. A ještě pořád do mě valily jeho emoce. To byla věc druhá. Myšlenkové pochody mohl korigovat, své emoce ne, což jsem naprosto chápal. Ale mít je ve své hlavě? To opravdu nebylo nejpříjemnější. Na chvilku jsem napjal svaly, abych se protáhl. Pak jsem se na něj zadíval. Mou omluvu nebral vážně. Pořád byl zraněn. Možná na tom měly podíl i doby dávno minulé. Povzdechl jsem si a stáhl uši k hlavě. „Blue...” trpělivě jsem ho oslovil a už v hlavě spřádal vhodně formulovanou větu. Ne výmluvu, na ty já nebyl. „Zatím jsme se na budoucnosti neshodli. Ani zdaleka. Nějaký čas tu zkrátka zůstane a pokud se ukáže, že jí skutečně nešiblo, pak ji budu řešit dál,” sdělil jsem vážným hlasem. Zbytečně předbíhal. Sice jsem o svých citech k ní nepochyboval, ale tohle téma bylo ještě pořád otevřené a nedořešené. Proč se trápit nad věcí, která není ani zdaleka jistá?
„A spraví to činy?” hlesl jsem již krajně zoufale. Pak jsem opět začal polemizovat. Vyčítal mi, že stojím za vlčicí, která byla, je a bude mému srdci nejbližší. To vcelku bolelo. A Kaien jsem nechtěl vytahovat. Ta byla již dávno pohřbená někde hluboko v duši nás obou. Měl jsem pocit, že mě snad chce celého pro sebe, a to bych se musel rozkouskovat. Takový trik jsem se bohužel ještě nenaučil.

Opět jsem cítil jeho rozbouřené emoce. Zrovna v poslední době jsem svou magii neskutečně proklínal. Švihl jsem ocasem a položil si hlavu na natažené přední packy. Spát se mi zatím nechtělo. Jen packy si zasloužily náležitý odpočinek. Polštářky mě začínaly pálit, což byl jasný příkaz k tomu, abych se pár hodin nepokoušel vstávat. Koukal jsem ven a přitom vnímal jeho chování. Zprvu zůstal tak, jak byl při mém příchodu, ale po chvilce se na mě nalepil. Aspoň jsem měl potvrzeno, že se na mě nezlobí až tak moc, aby mou společnost úplně odmítl.
Věděl jsem, že ho zajímá, jak se věc vyřešila, ale nechtěl jsem mluvit, dokud jsem si nebyl jistý, že tu budu moct setrvat. I když by mě asi nevyhnal z vlastní jeskyně. Cítil jsem, že se mu hlas chvěje. Otočil jsem na něj hlavu a mile se usmál. „Konečné řešení ještě není známo ani jednomu z nás,” pravil jsem a opět se zadíval na krajinu venku. Z mého kožichu musel cítit Taillu, ale co si k tomu domyslel, po tom jsem pátrat nehodlal. Mávl jsem ocasem a znovu se podíval na svého přítele. „Nechal jsem ji tu. Už jen kvůli Naomi,” oznámil jsem, aby byl trochu v obraze. Nicméně o našem vztahu jsem jej nijak nezpravil. Sám jsem nevěděl, jak na tom jsme. No, rozhodně jsem byl rád, že aspoň její vůni budu potkávat častěji. Olízl jsem si čenich a dloubl jej do ramene, jako bych ho chtěl rozveselit. Jeho nálada rozhodně nebyla veselá. Spíše několik stupňů pod bodem mrazu.
„Poslyš... Omlouvám se,” zamumlal jsem a ohlédl se na něj. Nemohl to přeslechnout. Vždyť byl nalepený těsně na mně. Ale nijak mi to nevadilo.