Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na Stormovi mám za posty do 14.2. 4 lístky. Za Kroniku Gall ještě 1 lístek k tomu.
A jelikož dědula nepotřebuje další vylepšení, daruji je: Blueberrymu, Maeve, Wizku, Tati, Sigymu

Souhlasně jsem pokývl hlavou. V tvém případě ale spíš předkrm, pomyslel jsem si a stříbrné oči namířil směrem do lesa. Obývali ho schopní vlci, byl jsem přesvědčený, že kdyby se tam nenacházel nějaký zbytek kořisti, našel bych někoho, s kým bychom se vydali na lov. Maeve potřebovala maso, to bylo nad světlo jasné. A já si zkrátka tvrdohlavě řekl, že jí ho obstarám, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám.
Novinka, že ve smečce máme další vlčata, Maeve potěšila. A to zvedlo náladu mně. Pořád tu byly náznaky, které mě utvrzovaly v tom, že jsem se rozhodl správně a že to s maličkou dopadne ve finále dobře. Jinak to ani dopadnout nemohlo. V naší smečce jistě najde šťastný domov a novou rodinu, i když ne pokrevní. Borůvková smečka byla už od svého založení, ještě za časů Hotaru a Angeluse, opravdu rodinnou smečkou. Nikdy tu nebyly žádné velké rozbroje a všichni jsem si vzájemně pomáhali. Byli jsme zkrátka jedna velká šťastná rodina, ať už byl na alfa pozici kdokoliv. Maeve, pokud jsme to správně pochopil, mě vyzvala na hru, ale když se ode mě snažila utéct, nožičky se jí rozely pomalu do všech světových stran a ona si nabila čumáček do ledu pod tlapkami. „Na babu si můžeme hrát na sněhu, tam to nebude tak klouzat,“ navrhl jsem a usmál se, abych její výzvu jen tak nezametl pod koberec. Přeci jsem ji musel nějak zabavit, než se sem dovalí zadek našeho alfy. „A jsem si jistý, že jsi rychlá jako vítr! To tě určitě nechytím!“ zazubil jsem se a taky se vydal pryč z ledové plochy. Já byl ale zkušenější a věděl jsem, že po ledu je třeba chodit opatrně. Navíc jsem sebou nechtěl plácnout do tvrdého, to by moje staré kosti nemusely vydržet. Nesmím zapomenout na Života, připomínal jsem si. Chtěl jsem počkat, až se vyřeší záležitost s Maeve, pak zalezu do jeskyně, abych so pořádně odpočinul a pak hurá na jih!
Když jsem se dostal zpátky na sníh, posadil jsem se. Netrvalo dlouho a Maeve se ke mně přitulila. „Neublížila sis? Bolí tě něco?“ vyzvídal jsem s ryzí otcovskou starostlivostí a pohladil ji čumákem na hlavičce mezi ušima. Taková vlčata mnohdy kňourala ne kvůli bolesti, ale kvůli tomu, že se pádu lekla. Ale i to bylo v pořádku, takhle se maličká naučí všechno potřebné.

S maximálním soustředěním jsem pokračoval ve vyškrabávání ledu. Po očku jsem sledoval Maeve, která byla houževnatější, než jsem si myslel. Do práce se pustila snad s ještě větší vervou než já. Po čase se ale unavila a byla frustrovaná, že jsme se k vytouženému melounu ještě stále nedostali. Kecla si na zadek a vykulila na mě svá vlčecí očička. No jak to ta vlčata dělají? zamyslel jsem se. Najednou jsem měl potřebu ji splnit všechno, co by si jen přála, a to jen kvůli jedinému pohledu. Všechna vlčata, která jsem za svůj život vychovával (a že jich bylo hodně), to uměla úplně stejně. Proto jsem na pár sekund použil magii, abychom se dostali k vytouženému cíli.
Spokojeně jsem sledoval, jak Maeve zachutnal meloun. Věděl jsem, že si ji svou chutí získá. Navíc jezení takového ovoce bylo zcela jiným zážitkem než žužlání masa. Tohle bylo takové víc osvěžující, ale je pravda, že pořádně flákota samozřejmě zasytila žaludek lépe. Navíc taková chuť melounu se spíše hodila k létu než zimě. „Chutnalo?“ zeptal jsem se, když mi poděkovala. Nebylo za co děkovat, udělal jsem to pro ni rád. Když se ke mně přiblížila, aby cítila teplo mého těla, pousmál jsem se a obtočil kolem její křehké postavy svůj ohon. Tím jsem ji mohl zahřát ještě víc. Nadšeně jsem se na ni pousmál. „Je tu krásně a členové jsou moc milí. Dokonce jsou mezi námi jiná vlčata, sice starší než ty, ale jsem si jistý, že se s tebou ráda seznámí a budou si s tebou hrát,“ řekl jsem jí a vzpomněl si na dva Sigyho potomky. Nějak jsem si neuvědomoval jejich jména. Představovala se mi vůbec? Jsem si jistý, že se o nich žíhaný vlček zmiňoval a také jsem byl přesvědčený, že si vzpomenu, jen co ta drobná tělíčka znovu uvidím. A hru s mladším vlčetem by určitě neodmítla.
„Alfa už je určitě na cestě, cítím to v kostech,“ hlesl jsem a povzbudivě se na ni usmál pro případ, že by byla nějak nejistá. Před Blueberrym si svoje chování obhájím. Vždyť jsem ji tam nemohl nechat! Jsem si jistý, že Aranel a Wizku coby pečovatelky by udělaly úplně to samé. Nel zvlášť, však je to matka. A takový ten rodičovský instinkt se zkrátka nezapomínal.

Asi jsem jednal předběžně a s horkou hlavou, ale představa, že by si malá zabila čumák, se mi líbila o něco méně než její kopání nohama a cukání. Bylo mi to sice nepříjemné, přeci jen na mé zuby byl vyvinutý takový zvláštní tlak, ale nic, co by nějak zvlášť bolelo.
Maeve nebyla nadšená z toho, že jsem ji opět vzal do tlamy. Chápal jsem to, přeci chtěla být samostatná, ale takhle s ní bylo takové snazší pořízení. Rozplácla jsem jak dlouhá, tak široká, čemuž jsem chtěl vlastně zabránit. Takže marně. Zhluboka jsem se nadechl a pak s úsměvem vydechl. Byla roztomilá. Zaujal mě kus sladkého melounu, který byl ale kvůli mrazům uvězněn pod vrstvou ledu, poměrně tlustou. Ale třeba existoval nějaký způsob, jak ho dostat ven, a právě jsem na něj asi přišel. Maeve se ke mně samozřejmě přidala, protože si myslela, že to byla hra. A nebyla úplně mimo. Byla to svým způsobem zábava a byl jsem si jistý, že ji tahle aktivita perfektně unaví.
Po docela dlouhé době jsme vyhloubili ďolíček. Bylo to všechno má práce, protože jsem měl větší sílu než vlče, a led jsem skutečně seškrabával. Na závěr jsem si přeci jen pomohl magií vzduchu, kdy jsem ten malý úsek ohřál na co nejvyšší teplotu jsem dokázal. Led roztál a meloun právě plaval v tom malém ďolíku. „No tak, Mae, vezmi si ho!“ povzbudil jsem ji a čenichem ukázal na kus melounu, který byl moc sladký a šťavnatý. Kvůli mé magii totiž nebyl zmrzlý, ale příjemně křupavý, zkrátka jako v létě. Já stál nad ní, pohazoval ocasem a usmíval se. „V lese určitě bude nějaké maso, ale tohle bude moc dobrý předkrm,“ pobídl jsem ji znovu. Věřil jsem, že jí bude chutnat. A kdyby v lese na nás nečekal nějaká ta dobroučká flákota, musel bych nějakou obstarat, protože sliby se přeci mají plnit. Ale ne rybu! Ty Maeve přeci neměla ráda.

„Je tu krásně, viď?“ usmál jsem se na malou, která na mě obdivně zírala. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo tím, že viděla použití magie v praxi, nebo se jí u tůňky tolik líbilo. Vlastně bych i řekl, že dost pravděpodobné byly obě možnosti. Bylo úžasné, že můj plán fungoval tak dobře. Na použití magie jsem sice vyplácal zbytek energie, která mi zbývala, ale byli jsme přece doma, tady jsme byli v bezpečí. Tady jsem nemusel malou Maeve bránit před Styx a jinými zloduchy. Jak je na tom asi Tati? Zahojila se jí ta rána? přemýšlel jsem a krátce se podíval směrem k lesu, zda se nám nikdo neblíží. Rozhodně to tak zatím nevypadalo. Vlče začalo pít a podle toho, jak dlouho mělo skloněnou hlavu, jsem poznal, že bylo opravdu žíznivé. Teď jen najít nějaké jídlo, připomněl jsem si. Byl jsem si ale téměř jistý, že v jeskyni něco bude.
Pohledem jsem téměř neustále těkal po okolí a zároveň jsem svou pozornost směřoval hlavně na Maeve, která mi po chvilce připomněla, že taková vlčata jsou nesmírně rychlá a nepředvídatelná. Jeden si v jejich společnosti moc neodpočine. Najednou totiž vystřelila směrem do středu zamrzlé tůňky, kde viděla jedno z ovocí. Rychle jsem k ní natáhl hlavu a zachytil ji za kůži na krku. Jemně jsem ji pozvedl do vzduchu a trpělivě se s ní vydal na místo, ke kterému mířila. „Na ledu raději neběhej. Je kluzký a mohla by sis ublížit, kdybys na něj spadla. Třeba by ses bouchla do hlavičky, a to moc bolelo,“ pravil jsem moudře a pousmál se. Led by tak silný, že unesl i mě společně s vlčetem bez velkých potíží. Položil jsem ji přesně nad ovoce, které ji zaujalo a sám k ledu sklonil hlavu. „Já bych ti to rád dostal ven, ale magii už použít nemohu,“ povzdechl jsem si. V tom jsem si připomněl, že by taková návštěva Života opravdu stála za to. Pokud je to, co mi tajemná vločka prozradila, skutečně pravda, mohl bych tím dost svých problémů vyřešit. Jako to, že má hladina energie klesala příliš snadno a příliš rychle. „Ale možná bychom to mohli vydolovat jiným způsobem,“ dodal jsem po chvilce přemýšlení a váhu přenesl na zadní nohy. Těmi předními jsem do ledu začal hrabat. Drápy jsem vždycky nějakou malou vrstvičku seškrábl. Nebylo to kdoví jak účinné, ale aspoň jsem se tím zahřál.

// VVJ (přes Východní Galtavar)

Jistým krokem jsme se dostali až k Ovocné tůňce. Spokojeně jsem švihl špičkou ocasu a rozhlédl se. Nikdo tu nebyl, ale mnoho pachů se táhlo právě z lesa. Chvilinku jsem se tu chtěl zdržet, než se vydáme do centra dění, abych Maeve seznámil s Blueberrym. Mezitím jsem si potřeboval rozmyslet, jak mu to vysvětlím. On to určitě pochopí, uklidňoval jsem sám sebe a sklonil hlavu, abych mohl maličkou položit na zem.
„Tak jsme doma,“ vydechl jsem a protáhl si záda tím, že jsem přední část těla snížil k zemi a vystrčil zadek do vzduchu. Možná mi tam lehce zakřupalo, ale já už to tak nějak ignoroval. Ve stáří moje tělo vydávalo různé zvuky, na které jsem se už nesoustředil, protože byly zkrátka naprosto běžné. Kdyby zvuk doprovázela nějaká výrazná bolest, to už bych se nad tím pozastavil. Udělal jsem několik kroků k tůňce a tlapou do ní vrazil a pokusil se tak rozbít led. Jenže marně. Byl opravdu chlad a tůňka byla skrz naskrz zmrzlá. Sklonil jsem hlavu a vytvořil u hladiny několik plamínků. Tím se vzduch ohřál a led začal tát. Celou plochu jsem odmrazit nedokázal, ale zvládl jsem roztopit led na malé plošce, ze které se Maeve mohla napít. Zadýchaně jsem se posadil na zadek a pokynul hlavou maličké, aby se šla napít. V ledu mohla vidět zamrzlé ovoce, ke kterému se ale nedalo jen tak dostat.

// Loterie 4
// Měsíční rašeliniště

Přemýšlel jsem, že bych mohl malé Maeve ulovit rybu. Podle jejích slov měla totiž opravdu velký hlad. To bylo v aktuální situaci mnohem jednodušší než nalezení nějakého zajíce. Ti určitě byli zalezlí a velmi obezřetní. Zastříhal jsem ušima, když se mi přiznala, že ryby moc nemusí. „Aha, tak to je dobře, že jsi mi to řekla,“ poznamenal jsem a cuknul ušima do strany. Přemýšlel jsem, jak moc vybíravá je. Byl jsem si ale jistý, že kdyby měla opravdu skutečně velký hlad, snědla by cokoliv, co bych jí před tlapky položil.
Mířili jsme k Velkému vlčímu jezeru, které bylo kompletně zamrzlé. Holt zima o sobě dala vědět a já z toho neměl úplně dobrý pocit. Po hřbetě mi přejel nepříjemný pocit a rozhlédl jsem se kolem. Nebylo by přeci jen lepší ji vzít rovnou na území smečky? pomyslel jsem si. Maeve nebyla nijak těžká, ale je pravda, že jsem si na toto přenášení vlčat odvykl. Všichni mí potomci byli už dávno dospělí a nyní žili kdovíkde. Jestli vůbec žili… „Maeve, mám daleko lepší nápad,“ oslovil jsem svou malou společnici a stále jsem trochu huhlal, protože jsem ji držel v tlamě. Nemohl jsem tedy pořádně artikulovat. „K mé smečce už to není daleko a máme na území jednu moc zajímavou tůňku. Můžeme se napít tam,“ navrhl jsem a svůj krok stočil už směrem domů. I pro mě to bude snazší. Led u Ovocné tůňky určitě nebude tak silný jako tady u jezera, protože nebyla nijak hluboká. Spoléhal jsem na to, že takto nevyplácám veškerou svou zbylou energii na jeho rozpouštění. „Možná odtamtud vydolujeme i nějaké ovoce,“ dodal jsem a trochu zrychlil. Na malou chviličku se ozvaly jisté pochyby. Přeci jen jsem už dávno nebyl alfou a Blue by s dalším vlčetem ve smečce nemusel souhlasit. Jenže co jsem měl dělat? Nechat ji tam? zamračil jsem se. To jsem přeci nemohl…

// Ovocná tůň (přes Východní Galtavar)

// Loterie 3
// Neprobádaný les

Na chvilku jsem zůstal zaskočen. „Tak starý, že svá prožitá léta a prožité zimy už dávno nepočítám,“ zazubil jsem se na ni. To, že jsem prý neměl tolik šedin, jsem bral jako kompliment. Nic mi sice nezaručilo, že ještě nepřibydou, ale sám jsem musel uznat, že to nebylo až tak hrozné. Vůbec nejradši bych byl, kdyby moje chlupy nezačaly ztrácet pigment, ale to patřilo k životu.
Svým monologem o sopce jsem ji moc nepotěšil. Vlastně jsem cítil, že se v ní hladina strachu trochu zvýšila. Udělal jsem to ale záměrně. Když byla malá, díky své bujné fantazii viděla v sopce obludu. Jenže jak bude dospívat, sopka se v jejích očích promění jen na další horu uprostřed krajiny. Jenže ono to tak nebylo. Takhle hora byla jiná než všechny ostatní. Byla nebezpečná a temperamentní. „Jako by se stalo,“ mrkl jsem na ni.
Naštěstí se mi svěřila, že tu neležela dlouho. Kdyby ano, určitě bych ji už našel mrtvou. Znepokojilo mě ale, že na cestách byla podle jejích slov už dlouho. „Tak to máš určitě hlad jako vlk, že ano? V lese ti něco najdu. Nebo bys radši nějakou rybku?“ ptal jsem se. Ve smečce vždycky něco bylo, i třeba jen zbytky. I ty byl ale vlčeti stačily, aspoň pro začátek, aby z něčeho získala energii. Napadlo mě, že bych se jí pomocí své vrozené magie mohl pohrabat v hlavě a v tom, co zažila. Moc často jsem to nedělal, hlavně jsem měl vždycky výčitky, že jsem takhle porušoval vlčí soukromí. Jenže v jejím případě bych se mohl dozvědět, co se stalo, aniž bych ji o tom nutil mluvit. Minulost mohla být opravdu bolestivá, sám jsem to znal.
Vlčátko souhlasilo s tím, že se zastavíme k nějakému vodnímu zdroji, aby se mohla napít. Chuďátko malé, co by si asi počala, kdybych nepřišel, pomyslel jsem si a musel si povzdechnout. Bylo to ovšem nadmíru jasné - umrzla by. Vyšli jsme z jehličnatého lesa a ocitli se na zasněženém rašeliništi. Všechno bylo zmrzlé, takže jsme se ani jednou neprobořili do nějaké mokré louže. Aspoň pro něco byl ten sníh dobrý. Maeve ztichla a já také nic neříkal. Jen jsem změnil plány a rozhodl se, že se nakonec zastavíme u jezera. Voda jako voda, ne? Led bych dokázal ohněm přetvořit zpátky na tekuté skupenství. Však jsem nemusel rozpouštět velký kus zamrzlé plochy. Určitě to zvládnu.

// Velké vlčí jezero

// Loterie 2
// Sopka

„Ano, ano, velká príma!“ zazubil jsem se. Jaro jsem měl ze všech ročních období nejradši a bylo to na mně vidět. Když jsem si během svého monologu v hlavě vytvořil obrázek takové hezké rozkvetlé loučky, usmíval jsem se jako sluníčko a bílé oči mi přímo zářily a létaly v nich jiskřičky. „Kdybys těch jar zažila tolik jako já, taky bys byla odborník,“ pověděl jsem s úsměvem. Sice jsem si znovu a znovu připomínal, jak hrozně starý jsem, ale když jsem nyní věděl, že mě Život nějakým způsobem omladit, až tam mě to netrápilo.
Vlčátko se ke mně tisklo a já cítil, jak se chvěje. Zimou, nebo kvůli tomu, že se nad námi tyčila sopka? Možná v tom hráli roli obě možnosti. „Věděla jsi, že taková sopka dokáže vybuchnout a nadělat po sobě pěknou paseku?“ nadhodil jsem a střihl oušky. „Takže bychom se od ní měli co nejrychleji dostat,“ dodal jsem vzápětí a pokývl hlavou. Možná jsem to říkal i pro svůj klid. Byl jsem už pěkně starý vlk, zažil jsem kdeco, ale přesto jsem měl své slabiny. Nějaké věci mě prostě děsily, a to bylo normální. Ten, kdo nepociťoval strach, byl pro ostatní vlastně velkou hrozbou. Neznal hranice.
Maeve byla přesvědčená, že cestu zvládne sama. Pokývl jsem hlavou a sledoval, jak aktivně vykročila. Jenže neušla skoro žádnou vzdálenost a zase si kecla do sněhu. Okamžitě jsem zastavil a vrátil se k ní, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Kulila na mě prosebně očka. „To nic, Mae. Já tě vezmu,“ promluvil jsem k ní a sklonil k ní hlavu. Chytil jsem ji zuby za volnou kůži na krku, která byla přesně dělaná k tomu, aby se dala vlčata snadno přenášet. Fungovalo to ale jen do určité doby. Jakmile byla vlčata větší, srst se jim natáhla a už by to drobotinu bolelo. Takhle Mae mohla cítit jen moje zuby, ale rozhodně to nijak zvlášť nebolelo. Navíc jsem se snažil být co nejjemnější.
Vzdalovali jsme se od sopky a klesali do lesa, který se nacházel vedle ní. Hlavu jsem držel trochu výš, než by bylo pro mě přirozené, ale nechtěl jsem, aby Maeve zavadila zadníma nohama o sněhovou nadílku. „Jak dlouho jsi tam vlastně byla?“ zeptal jsem se lehce šišlavě, protože jsme nemohl otevřít tlamu. Nicméně mě mohla zřetelně slyšet, vždyť měla oušky prakticky hned vedle mé tlamy. Chtěl jsem to vůbec vědět? Co když tam chudinka mrzla několik dní? No, možná mohla být ráda, že jsem sem měl cestu, jinak by umrzla. „Máš žízeň? Nedaleko odsud je řeka, ze které by ses mohla napít,“ zeptal jsem se dál. Kdyby nebyla zima, vzal bych ji k jezeru, tam mohla být větší zábava než u řeky. Nemohl by ji odnést proud a tak. Jenže velké vlčí jezero bylo zamrzlé. Doufal jsem, že v lese ještě zbylo nějaké to jídlo. Sice by asi nebyl problém jí něco ulovit, ale takhle bych měl méně práce.

// Měsíční rašeliniště

// Loterie 1

Malé vlčátko chtělo vidět duhu. Jenže počasí rozhodně nenasvědčovalo tomu, že začne pršet. Na déšť si ještě pár měsíců budeme muset počkat. „Kdybych ovládal magii počasí, tak bych to možná někde zvládl. Ale já takovou moc nemám, maličká, omlouvám se, duhu ještě pár měsíců neuvidíš,“ ke konci monologu jsem si povzdechl a uši stáhnul k hlavě. Byl jsem takový, že bych byl schopný ji splnit každé přání, které bych v její zlatých očích zahlédl, ale na tohle jsem byl opravdu malý pán. Dokázal jsem všelicos, ale počasí jsem ovládat nedokázal. Vlastně jsem ani neznal nikoho, kdo by to zvládl. Nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Jako každé vlče byla velmi zvídavá a ptala se vlastně na všechno. To bylo přirozené a v aktuální situaci jsem se vlastně divil, že se mnou vůbec chce komunikovat. Lepší než kdyby byla nějak apatická. „Jaro je další roční období, které nastane za několik měsíců. Je to moje nejoblíbenější sezóna. Všechno kvete, kytičky nádherně voní a na zem se navrací život, který přes zimu tak nějak utichne. Doma nám krásně zpívají různí ptáčci,“ trochu jsem se rozpovídal a usmíval jsem se. Zkrátka jsem se už nemohl dočkat, až sleze sníh a nahradí ho voňavé, rozkvetlé louky. Miloval jsem, když v lese začínaly vonět borůvky.
Můj návrh odsouhlasila, což bylo naprosto skvělé. Nemohl jsem ji tu nechat a z morálního hlediska by úplně nebylo správné ji prostě za ten kožich vzít a dotáhnout k nám domů. Jak bych asi vypadal? Rozhodně ne nijak dobře, že ano. „Obludka?“ zamumlala jsem s údivem a rozhlédl se kolem nás. Vážně jsem hledat nějakou nestvůru, nebo nějaké křoví, které by nějakou takovou cizí bytost mohlo připomínat. Až po nějaké době mi došlo, že myslela sopku. „Obludkou bych ji úplně nenazval,“ poznamenal jsem, „ale škaredá je, to ano.“ Zvlášť pokud vlk věděl, co všechno svedla, když se jednou za pár let naštvala. Pak jsem se na maličkou znovu mile pousmál a zavrtěl špičkou ocasu. „Hezké jméno. Těší mě, Maeve,“ řekl jsem přitom a otřásl se, abych ze sebe strhnul další vrstvičku sněhu.
Ještě jsem se kolem nás rozhlédl, jako bych hledal její rodiče nebo minimálně někoho, kdo by k ní mohl jen trochu patřit. Trochu jsem si přišel, jako bych vlče kradl. „Je to ale docela daleko,“ upozornil jsem zprvu a klidným krokem se rozešel směrem na jih zpátky k Borůvkáči, domů. „Kdybys chtěla, můžu tě vzít na záda nebo tak. Kdybys neměla už moc energie. Sněhová pokrývka je už docela vysoká, půjde se v ní docela špatně,“ dodal jsem a ještě se na ni ohlédl, co na to říká. Od sopky jsme se každým krokem vzdalovali a řekl bych, že jsme oba byli rádi.

// Neprobádaný les

Chápavě jsem pokývl hlavou a v duchu si sám sobě zanadával. Bylo jasné, že malé vlče pravděpodobně nezná jména svých rodičů. Pro něj totiž byli jen máma a táta. Žádné vlče své zploditele nenazývalo pravými jmény. Z jejího dalšího monologu jsem si utvořil docela smutnou hypotézu. Ona svou maminku nezná? Neví, jak vypadá? přemýšlel jsem. Všechno tomu nasvědčovalo. Nechtěl jsem se ale ptát na detaily, protože už tak byla v dost nevýhodné pozici. Nechtěl jsem v ní vyvolat nějaké bolestivé vzpomínky, takže jsem to zatím přešel. To ale neznamenalo, že jsem na to zapomněl.
Nyní jsem se ale musel soustředit na všechny ty informace, které mi maličká poskytovala. Prý žila někde v horách daleko odsud. Musel jsem si povzdechnout. To není dobré, to není dobré, opakoval jsem si v mysli. I na svůj věk jsem byl velmi houževnatý a odvážný, ale na takovou cestu jsem si opravdu netroufnul. Zvláště pokud jsme skutečně nevěděl, o jaké smečce mluví. Nikdy jsem o žádné takové neslyšel ani tak z vyprávění od vlků, kteří sem na Gallireu přišli z opravdu velké dálky. „Duha je barevná a objevuje se na nebi, když svítí sluníčko, ale zároveň trochu prší,“ vysvětlil jsem, „třeba ji někdy na jaře uvidíš.“ Duhy totiž nebyly žádným neběžným úkazem. Naopak se na gallirejské obloze vyskytovaly docela často, jen co byly vhodné podmínky. Vždycky mě zajímalo, co se nachází na místě, ze kterého duha vychází. Někdo totiž vždycky začíná a někdy končí. Tahle věc ale i pro mě zůstávala zahalená pod rouškou tajemství.
„Moc rád bych tě zavedl domů, maličká, ale počasí nám nepřeje. Je opravdu hnusně a mrazivo. Měla by ses někam ukrýt, najíst se,“ mluvil jsem a přitom jí koukal do zlatavých oček. Zírala na mě tak prosebně, že mi lámalo srdce, když jsem ji musel říct, že ji domů nedovedu. Ale jedno řešení bych měl… A Blue mi pěkně vynadá, povzdechl jsem si. Náš alfák neměl vlčata v lásce, ale tohle by přeci pochopil, ne? Nemohl jsem ji tu nechat, to bych nepřenesl přes pozlacené srdíčko.
„Mohl bych tě vzít k nám do smečky. Najedla by ses, ohřála u ohně v jeskyni a pak bychom přišli na nějaké řešení, ano? Tady to může být nebezpečné,“ navrhl jsem a znovu se na ni usmál. Jistě nebyla nijak těžká, mohl bych ji vzít za kůži na krku, aby nemusela capkat celou cestu až do Borůvkáče. Navíc jsem byl Betou, tak jsem měl mít nějaké slovo, co se rozhodování o smečce týče, ne? „Jmenuji se Storm. Jak ty?“ představil jsem se. Rád bych věděl, jak ji oslovovat, protože takhle by se mi s ní komunikovalo lépe.

Vyčkával jsem, jestli vlče zareaguje, nebo ne. Dýchala, takže až tak pozdě být nemohlo, ale její tělíčko určitě bylo promrzlé. Byla pro mě cizí, takže jsem si nedovolil do ní hned začít rýt, ať vstane. Žádný jiný pach jsem v blízkém okolí necítil, takže jak velká byla pravděpodobnost, že by ji našel ještě někdo jiný? Kdybych nepřišel, kdo ví, co by s ní bylo.
Nakonec ale zvedla hlavu a zadívala se na mě zlatýma očima. Usmál jsem se a skoro slyšel, jak mi spadl kámen ze srdce. Už jsem toho za svůj život viděl mnoho, ale mrtvé tělo vlčete bych asi psychicky nezvládl. Pořád bych to viděl před očima. Stejně jako jiné mrtvoly, na které mi padl stříbrný zrak. Maličká se snažila postavit, ale její první pokus skončil selháním. Byla určitě moc slabá. Když se jí to podařilo, konečně jsem k ní udělal několik kroků a nabídl svůj bok a přední nohy, aby se o ně opřela. Byl jsem pro ni úplně cizí, takže jsem se zprvu choval odtažitě, ale když jsem viděl, že má nějaké problémy, musel jsem jednat. Přeci bych ji tu jen tak nenechal. Jestli se přiblíží, nebo ne, to už jsem nechal na ní.
„Neděkuj, to je samozřejmost,“ řekl jsem s úsměvem. Aspoň pro mě byla. Těkal jsem pohledem po jejím tělíčku a hledal, jestli neměla nějaké zranění. Nezdálo se. Byla asi jen moc vyčerpaná a promrzlá. „Třeba ano. Jak se jmenuje, jak vypadá?“ vyzvídal jsem a díval se na ni. Ne nijak naléhavě, ale ty odpovědi by mi opravdu pomohly. „Odkud ses tu vzala? Kde jste s rodiči žili?“ ptal jsem se dál. Uvědomoval jsem si, že to možná na její mladičkou hlavičku bude příliš mnoho otázek, ale já si nemohl pomoct. Třeba byla členkou nějaké nedaleké smečky a já ji tam akorát doprovodím. Trochu jsem sklonil hlavu, abych na ni nezíral tak z výšky a znovu se pousmál. Už určitě poznala, že jsem jí nechtěl nijak ublížit.

// Děkuji za oddechovou akci Odměnu prosím na Storma

// Neprobádaný les

Sopka se tyčila vysoko do oblak. Šel z ní opravdu respekt. Nikdy jsem u ní takhle blízko nebyl, jen jsem na ni zíral pěkně z dálky, když mé tlapky opustily Borůvkový les a vedly mě někam na sever. Kam se hrabala Zřícenina. Sopka byla neskutečně obrovská. Na chvilku jsem se zamyslel. Vlastně jsem se nikdy nezajímal, co se dělo na té výpravě, na které byla Stella. Jen jsem měl takový pocit, že se z nějakého důvodu vrátila dříve než ostatní. Ale už to bylo opravdu dávno, na nějaké detaily jsem si opravdu nevzpomínal. Tehdy jsem se po Galliree pohyboval teprve pár měsíců.
Byl jsem obezřetný, takže jsem se pořád rozhlížel kolem sebe, jak kdyby měla sopka každou chvíli vybuchnout a nebe se zahalit sopečným popelem. Jenže na bílém podkladu mě zaujalo něco zcela jiného - schoulené hnědé tělíčko. Vlče? problesklo mi v hlavě a já se k dotyčné rychle vydal. Dokonce jsem popoběhl, protože v takovém mrazu vlčeti mohlo jít o život. Zvlášť když leželo na studené zemi a nehýbalo se. „Musíš vstát,“ promluvil jsem k ní starostlivým hlasem a čenichem jí šťouchnul do krčku. Hlavně jsem potřeboval zjistit, jestli bude reagovat. Hrudník se jí sice zvedal, ale mohla být hodně podchlazená, nebo zraněná, a to nemohlo znamenat nic dobrého. Kdo ji tu tak mohl nechat? zlobil jsem se. Ten trend opuštěných vlčat evidentně stále přetrvával a já ho stále a znovu nechápal. V zimě vlčata potřebovala někoho, kdo se o ně postará. Ohřál jsem kolem nás vzduch na mnohem teplejší teplotu. Dech se mi trochu zrychlil, protože mi magie vysávala energii. Teplo by ji ale mohlo probrat. Cesta sem byla už tak vyčerpávající, ale nyní mě nenapadlo nic lepšího. Nějakou energii jsem byl ochoten obětovat pro dobro malé vlčí slečny.

// Řeka Kiërb (přes Měsíční rašeliniště)

Od vodního toku jsem se posunul dál na sever. Chvilku jsem šel na otevřené planině, takže se situace se sněhem nijak nezměnila. Musel jsem mnohokrát zastavit, abych si odpočinul, a přitom trochu pobral dech. Chladný vzduch v plicích nepříjemně štípal a já na malou chviličku litoval toho, že jsem se vůbec někam vydával. Zalezu do lesa a bude lépe, povzbudil jsem sám sebe a zase se vydal na cestu. Jehličnatý les byl totiž opravdu blízko, takže cesta v závějích pomalu ale jistě končila.
Les byl docela hustý a naštěstí tu nebylo tolik sněhu. Vítr se sem tolik nedostával a netvořil závěje, takže se tu šlo mnohem lépe. Zavětřil jsem, jestli se tu nenajde nějaký zbloudilý zajíček. Žádné čerstvé stopy jsem ale neviděl. Ušklíbl jsem se a zastavil. Byl jsem nedaleko sopky. Nikdy jsem se k ní příliš nepřibližoval, protože jsem věděl, co všechno způsobila, když před lety vybouchla. Stellu mi na několik měsíců prostě vzala a obecně to bylo období plné katastrof. Kdo ví, kdy se znovu probudí. To už tu snad nebudu, prolétlo mi hlavou a zaposlouchal se do zvuků kolem. Nezdálo by se, že by to v sopce vřelo, nechystala se na další katastrofu. Co se k ní podívat blíž? Zlehka a opatrně jsem našlapoval, jak kdyby ji moje kroky měly probudit.

// Sopka