Gallirea - Příspěvky uživatele

Mávl jsem ocasem a trochu zvedl hlavu, abych slyšel, o čem si ti dva povídají. První téma jsem vypustil rovnou, nebyla to má věc. Ale ta druhá už se částečně týkala i mě. „Ale no ták, až tak špatně na tom nejsme,” promluvil jsem a trochu se ušklíbl. V lese byla jedině Naomi a kdyby neodešly, tak i Lexiett s Litai. Tři vlci, to už nějaký počet byl, ne?
Navalila se na mě další hrouda sněhu. Dlouze jsem vydechl a flegmatickým pohledem se podíval na Blueberryho, který tohle všechno zapříčinil. Já se sněhu samozřejmě nebránil. Všude mne obklopoval chlad. Nemohlo mi být lépe. Jen jsem měl takový pocit, že když s ním něco neudělám, asi na mě přistanou další dva metry sněhu. Ušklíbl jsem se a pomalu se vyplazil zpod hromady. Ani jsem se neotřepal, abych ze sebe dostal zbytky sněhu. Stál jsem k vlkovi zády, což mi jen nahrávalo. Zlomyslně jsem se usmál a pak se dal do hrabání. Tak neurvalého, že za chvilku byla Bluovi vidět jen hlava. Spokojeně jsem k němu pootočil hlavu a vítězoslavně se usmál. „Máš, cos chtěl,” vyplázl jsem na něj jazyk a následně se zasmál. Měl jsem vážně dobrou náladu a snad nic mi ji nemohlo zkazit. Posadil jsem se někam na pokraj cesty k Ney a Bluemu.
Zakoulel jsem očima a střihl pohlede právě po vlkovi. „Bereš to moc naturalisticky,” pověděl jsem a otočil hlavu na Neyteri. Ta se mnou souhlasila. Aspoň někdo, že. Sníh byl na zábavu jako stvořený a zima byla celkově lepší než ostatních roční období. Na jaře mají všichni takovou rozvernou náladu, v létě jsou vedra, že by jeden chcípl a podzim je většinou celý deštivý. Dobře, ještě bych možná našel v létě oblibu v bouřkách, ale letos jich moc nebylo. Jaká škoda.
Ponořil jsem se do myšlenek a trochu přešlápl z jedné nohy na druhou. Vážně moc jsem chtěl vědět, co se děje doma. Měl jsem k tomu i schopnosti, ale plýtvat energií? Pak by se cesta do údolí ještě více prodloužila, protože bych se nějakou dobu neudržel na nohou. „Máš někoho, kdo by tě doprovodil?” obrátil jsem se na Ney se zářivým úsměvem. „Že bychom ti dělali bodyguardy,” aspoň do poloviny cesty určitě. A bylo mi vcelku fuk, že jsem mluvil za nás oba. Blue nebude proti.

Mlčky jsem ležel ve sněhu. Tlumeně ke mně doléhala slova mých dvou společníků. Cítil jsem se trochu blbě. Nijak jsem se do jejich hovoru nezapojil. Taky proč by? Vlka, o kterém mluvili, jsem neznal. A kecat jim do toho se mi opravdu, opravdu nechtělo. Zaslechl jsem, že mě Ney konejší, že se Coffin brzy najde. To jsem si taky myslel o zbytku smečky. Nemohli se propadnout někam pod zem. To bylo zcela nereálné. A jestli si potřebovali povyrazit, pro mě za mě. Ano, v tomto jsem byl poněkud benevolentní.
Najednou se ke mně přihnal Blue. Poznal jsem to podle sněhu dopadající na můj kožich. Takovou spršku jsem si přeci nezasloužil! Přivřel jsem oči, abych do nich náhodou neschytal jeden z malých kousků sněhu. To by nebylo moc příjemné. A aby toho nebylo málo, plácl sebou vedle, čímž na mě poslal další sumu sněhu. Tentokrát jsem měl celý bok zavalený. Hravě jsem zavrčel a zůstal takhle ležet. Bohužel jsem o jednom důvodu věděl, ale odmítal jsem jej vytahovat. Jen jsem se na Blua spokojeně usmál a zavrtěl ocasem. Pak jsem trochu zvedl hlavu a celkově si lehl do pozice sfingy. Nedbal jsem ten zasněžený bok.
„No jasně!” souhlasil jsem s Ney a nadšeně vyštěkl. Můj ocas se dal do kmitavého pohybu ze strany na stranu. Neuklidnil se, když promluvil Blue. Jako by s námi nesouhlasil. Ale pro mě, vlka ze severu, to byla naprosto bombová představa! „Jen si to představ. O zábavu by bylo postaráno, do jeskyně by se nám lezlo podstatně lépe a potrava by se někde našla. Navíc bychom mohli celé dny trávit u jezera na ledu!” z mého hlasu bylo slyšitelné nadšení. Sice to byla naivní představa, ale v tu chvíli mi přišla naprosto ideální. Až tak jsem byl bílým sněhem fascinován.

Drazí vlčci,
pro začátek bych vám ráda popřála hodně štěstí do nového školního roku, ačkoliv skoro se tříměsíčním zpožděním. Snad mi to prominete. Pro začátek pár informací. Nová hierarchie již v procesu schvalování. Chtě nechtě jsem musela pár vlků vyhostit. Neukázat se přes půl roku na území, to mi snad nemůže nikdo zazlívat. Povyšování tentokrát žádné. Vzhledem k nadcházející zimě bych ráda svolala smečkový lov. Přibližně někdy v tom listopadu nebo na začátku prosince. Kamkoliv mi napište, zda byste měli zájem, podle toho se taky rozhodne. Kdyby si jej chtěli vzít pod tlapku lovci, rozhodně nebudu proti.

Teď už ale k hlavnímu tématu. Pointou akce je uhádnout písničku a jejího interpreta. Ke každé máte k dispozici nápovědu, která vám hádání usnadní. Některé ji (dle mého názoru) nepotřebují. Sestřih je sestavený z refrénů české/slovenské a zahraniční scény, ve kterých se pokaždé objeví název písničky. Stačí si jen správně tipnout, o jaké slovo/slovní spojení se jedná. Uslyšíte známé klasiky, které zná snad každý, ale i ne tolik známé. Neříkejte mi, že v dnešní době techniky si je nebudete moct vyhledat. Myslím, že to zvládne každý, ať už za pomoci strýčka Google nebo Youtube. A půlhodinka (dobře, pro některé více než to) se na vyplnění najde snad u většiny z vás.
K jednotlivým číslům přiřaďte správného interpreta a název písničky. Popletení pořadí se bude počítat za chybu, tak si dávejte pozor :)

Odkaz na stažení sestřihu (ještě jednou děkuji Taille za střih, sama bych to nedala ^^)

Nápovědy:
1. Šestatřicetiletý český zpěvák
2. Triad
3. Ине Кафе
4. Za 30 let působení kapela prodala více než 142 milionů CD
5. Soundtrack k filmu Transformers
6. Kapela původem z Prešova
7. Zpěvák je narozený ve stejný den jako Jared Leto
8. V roce 2013 se kapela rozpadla se slovy: „**** is done. But it can never die. Its alive in me, in the guys and i tis alive inside all of you.“
9. Písnička složená pro šampionát hry League of Legends (LCS) 2014
10. „Křičící rostlina z Harryho Pottera“

Termín odevzdání: Hmm... 8. listopadu 2015
Komu: Mně do vzkazů s předmětem „Hudební akce“

Přeji hodně štěstí s poslechem a dostatek nervů! Hlavně mě nepokousejte :D
A kdyby cokoliv nefungovalo, hlaste se!
Storm

// Jedlový pás

Vzduch se pořád ochlazoval. Jak jsme stoupali do větší nadmořské výšky, začal trochu foukat vítr. To bylo pro hory typické. Slastně jsme přimhouřil oči a dýchal tu nádhernou čistou vůni. Vždy jsem se zde cítil skvěle. Po nějaké době naprostého nevnímání jsem se konečně vrátil k těm dvěma. A zrovna v pravou chvíli. Ney poznamenala vcelku jasnou věc. Pokývl jsem hlavou a podíval se pro změnu na Blueberryho. Proč byl tak pesimistický? Třeba se vážně uklidní, nebo mu dá minimálně pokoj. V to jsem taky doufal. Jemně jsem zakroutil hlavou. Když tam budu já, nic se mu nestane. Vlastně ani jednomu z nich.
Začali se bavit o své minulosti. V ten moment jsem trochu vypnul. Přeci jen se mě to netýkalo. Místo toho jsem trochu zrychlil a s prvními zanechanými stopami ve sněhu se zářivě usmál. Krátce jsem popoběhl a jakmile mi bílý nános sahal až po břicho, s radostí jsem se do něj zabořil. Nejprve hlavou. Jakmile jsem ji vytáhl, abych nabral vzduch, hlasitě jsem si odfrkl. Pak už jsem se jen vyvalil na sníh a zůstal tak. Oči jsem měl zavřené a užíval si ten ledový dotek. Vážně už jsem se těšil na nadcházející zimu. Třeba nebudu muset chodit sem, abych se mohl rozplývat.
Z toho transu jsem se probral až po nějaké době. Vlastně až když Blue vyslovil mé jméno. Zvedl jsem hlavu a trochu zmateně zamrkal. Reagoval jsem s nějakým zpožděním, ale nikdo se mi přeci nemohl divit! „Proč bych tě vyhazoval?” zadíval jsem se na něj a naklonil hlavu na stranu. „Proč bych se měl zbavit svého nejlepšího přítele?” dodal jsem tišeji a ani neměl chuť se postavit. Slyšeli mě, já slyšel je. Nebyli jsme tak vzdálení.
Ale aspoň jsem si lehl do trochu civilizovanější polohy, když na mě Ney promluvila. Mluvení do sněhu by asi nebylo moc efektivní, a tak jsem se k nim natočil čelem. „Zrovna se toulá a opravdu doufám, že přijde domů celý a zdravý. Ale od té doby, co jste odešli, zraněný nebyl. Nechci přímo říct, že je mu to osudem určeno... To bych pak mohl mít pravdu, a to by mi moc nepoděkoval,” zakroutil jsem hlavou. Vlastně mi bylo záhadou, po kom to „štěstí“ na úrazy zdědil. Troufal jsem si říct, že ani já, ani Stella, jsme nikdy netrpěli ničím závažným. Když už jsem byl myšlenkově u tohoto tématu, začaly se mi vracet vzpomínky. Na Zubatou jsem jich měl opravdu hodně a byly celkem zásadní.

// Západní Galtavar

Nech toho nebo mě přivedeš do rozpaků, pomyslel jsem si a automaticky se podíval po Blueberrym. Zasloužil jsem si vůbec taková hřejivá slova? Sám jsem o tom vcelku pochyboval. Zamával jsem ocasem a po nějaké době mu věnoval opravdu spokojený úsměv. Ale nahlas jsem to nijak nekomentoval. Muselo být na mně vidět, jak mě tím potěšil.
Nadechl jsem se, že řeč o Taille opět nějak rozvedu, ale k ničemu jsem se nedostal. Blue mě předběhl a Ney vylíčil všechno, co se stalo. Přešlápl jsem z jedné packy na druhou a tvářil se neutrálně. Můj názor se ale nezměnil. Vlčici viděl jen z té jedné stránky. Já ji zase poznal více z té druhé, která mu je dokonale cizí. „Ale oba jste naživu,” dodal jsem a povzdechl si. Už jsem to nechtěl řešit. Jen jsem tím chtěl naznačit, že to nejhorší možné se nestalo. I když kdybych nedostal tak geniální nápad, asi by je oba uškrtila. Avšak nic takového se nestalo, tak proč malovat čerta na zeď?
Chvilku mi sice trvalo, než jsem si vybavil přibližnou lokaci Sarumenu, ale nakonec se mi zdárně povedlo. Ležel někde pod Klímovým lesem, kterého naopak pohřbilo... Ani nevím co. Výprava na jih se mi rozhodně nepříčila. Třeba by se to dalo spojit ještě s něčím. Možná s návštěvou Života, u kterého jsem nebyl nějaký ten pátek. Rozhodně bych za ním šel raději než za jeho sestřičkou. A Blue se ke mně rozhodně přidá.
Rozeběhl jsem se směrem k nedalekému lesu, ale příliš jsme od vlků neutekl. Začali se mezi sebou bavit a ačkoliv se mě to netýkalo, stejně bych rád slyšel, jaké je jejich téma hovoru. Co je šeptem, to je čertem! Zpomalil jsem tak, abych se nacházel po boku jednoho z nich. Dál jsem se rozhlížel po lese plném jedlí. Kdysi jsem tu trávil dost času. Teď se však situace trochu změnila. Nadechl jsem se tak příjemné vůně, kterou okolní stromy vysílaly. Dál jsem se upíral na sever a po několika dalších stovkách metrů šlo pocítit mírné ochlazení. To mě utvrdilo v tom, že náš směr je správný.

// Sněžné hory (// Omluva za krátkost, už od včerejška mi není moc dobře)

Seděl jsem na místě a přemýšlel, jestli se v lese náhodou něco neděje. Bylo to zcela automatické. Nějak jsem nedokázal myslet na nic jiného. Když se dala řeč opět do chodu, mávl jsem ocasem a začal vnímat. Neyteri narážela na Bluovo chování. Evidentně o něj měla starosti. A jistě nebyla sama. Naklonil jsem hlavu na stranu a vyslechl si jeho odpověď. Překvapila mě. Sice poslední dobou reagoval trochu přecitlivěle a já nevěděl, čím je to způsobeno, ale prý se cítí dobře. Usmál jsem se na něj a zamával ocasem. Tahle informace mě potěšila.
Pak jsem svou pozornost obránil k Ney. Začala až příliš aktuální téma. Po očku jsem sledoval Blua. Tvářil se kysele, ale žádné námitky neměl. Naštěstí. Asi jsem to nepodal moc srozumitelně. „Prakticky ano,” pokývl jsem hlavou a drobně se usmál. Tailla ale nebyla členkou naší smečky. Ta věc ještě zdaleka nebyla ukončená. Kdo ví, zda nějaké rozumné řešení najdeme. Ano, miloval jsem ji, ale dokázali bychom přejít těch několik měsíců odloučení? „Zrovna teď šťastný jsem,” poznamenal jsem s lehkým úsměvem. A co se stane, až se vrátím, nad tím jsem raději zatím nepřemýšlel. Bylo milé, že se starala o mé štěstí.
Chápal jsem, jak se Neyteri cítí, ale ono si to za pár měsíců sedne. Navíc má po boku schopného partnera. Olízl jsem si čenich a horlivě pokýval hlavou. „S naší návštěvou rozhodně můžete počítat,” usmál jsem se a mával přitom ocasem. Rád se podívám na jih, až opět najdu chvilku času pro sebe. Ačkoliv chození na cizí území smečky mi bylo proti srsti, ale jistě by se mi nic nestalo, když alfy mě znají. Blue už nevypadal tak zaskočeně. A Morfa evidentně neznal. Tak pozná. A já jej znovu velmi rád potkám.
Oba se na mě otočili s vybídnutím, abychom se vydali směrem k našemu společnému cíli. A proč jsem tomu musel velet zrovna já? „Inu, následujte mne,” pronesl jsem vznešeně a rozklusal se na sever. Po několika metrech jsem zpomalil, abych jim tolik neutekl. Sice znali cestu, ale přesto jsem chtěl na ně počkat. Byla to přeci slušnost, no ne?

// Jedlový pás

Hlas

// Já vím, jsem hrozná...

Ney se nakonec rozhodla jít s námi. Nadšeně jsem zamával ocasem a zářivě se usmál. Vážně jsem byl rád, že to nebude jen pětiminutové setkání. Kdo ví, kdy se zase uvidíme, že? A Bluovi naše nová společnost nevadila, ba naopak. Takže spokojenost byla na všem možných stranách. Pohlédl jsem směrem k našemu cíli. Nikam jsme přeci nespěchali. Les hlídá Naomi, na kterou je spolehnutí. A kdyby se cokoliv stalo, Tailla je přeci nedaleko. Ještě nějakou dobu jsem byl mimo, zahleděný do svých myšlenek, ale stále jsem vnímal okolí, jen ne tak dokonale. Přikývl jsem. Jistě se všichni vrátí, to já přeci věděl. Věřil jsem jim. Co mohu více?
Úplně vnímat jsem začal, až když přišla řeč na Taillu. Nebyl jsem si jistý, zda tahle novinka Neyteri potěšila. Rozpaky asi byly na místě. Olízl jsem si čenich a naklonil hlavu na stranu, když se zeptala na vcelku podstatnou věc. „Lehce... To se nedá tak nazvat. Rozhodně jsem ji nepřijal tak, jak čekala,” řekl jsem upřímně a podíval se po Blueberrym. Mým přátelům se nebude ubližovat. Jedině přes mou mrtvolu. A celou věc jsem ve skutečnosti nevysvětlil, takže jsem to všechno napravil o pár chvil později: „Zatím to nechávám otevřené. Ve smečce má Naomi a nechci být vůči ní sobecký.” Protože ztrátu dalšího rodinného příslušníka si opravdu nezaslouží.
Tentokrát překvapila ona mě. Ale opravdu příjemně. „Tak to přeji pevné nervy a hodně štěstí,“ nadšeně jsem zamával ocasem a usmál se. Hodili se k tomu. Krátce jsem se podíval na Blua. Toho to spíš opařilo. Věděl jsem, že v myšlenkách vede další monolog, jak nic neznamená, jak je zbytečný. Hodil jsem po něm krátký pohled. Proč se tolik podceňuje? Pak jsem se opět podíval na Ney. Z jisté části mi to i lichotilo. „Chce to jenom trochu času,” snažil jsem se ji povzbudit. Já sám nemohl říct, že jsem se v každém členovi dokonale vyznal. Protože to nebyla rozhodně pravda. Některé jsem viděl jednou, možná dvakrát a prohodil s nimi pár slov. Nic víc, nic míň, což bylo taky trochu špatně.

// Omlouvám se, mám toho moc :/ Odpověď zítra za Storma i Litai.

// Napíšu zítra :/ Nefunguje nám wifina a na mobilu už se mi to několikrát smazalo.

S úsměvem jsem se podíval směrem k horám. Tak moc se mi líbily. Připomínaly mi prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Nebo se tam narodil a pobyl prvních několik měsíců. Pak jsem se stejně vydal jinam, bohužel na úplně jinou světovou stranu. Kdybych býval šel rovnou sem, měl bych se mnohem lépe. Ale to už bylo opět moc přemýšlení. Zastříhal jsem ušima a zrak přenesl na Neyteri. „Můžeš jít s námi, pokud chceš a nemáš jiné plány,” nabídku jsem řekl nahlas až s pěkným zpožděním. Doufal jsem, že ji přijme, protože kdo ví, kdy se zase setkáme. Blue by určitě neprotestoval, kdyby nám přibyl další spolucestovatel.
„Daří se vcelku dobře. Les kupodivu stále stojí. Jen teď bys tam nenašla ani polovinu smečky,” odpověděl jsem s krátkým postěžováním. No vážně... Kde můžou být? Opravdu jsem si přál, aby se co nejrychleji vrátili. Potřeboval jsem kolem sebe mít společnost a takhle jsem měl čím dál tím víc větší pocit, že něco není v pořádku. Úsměv mi trochu zakolísal, když se s podobnou otázkou obrátila přímo na mou osobu. Nejistě jsem přešlápl z jedné nohy na druhou. Slova jsem chvilku převaloval v tlamě. „Za jiných okolností bych řekl, že lépe mi být nemůže,” začal jsem a koukl na Blueberryho. Vážně, ten vlk mi hrozně chyběl a byl jsem rád, že mi dělá společnost, když jsou všichni pryč. Ale s tím se pojila i další věc... „Tai se vrátila, tak kdybys ji někdy chtěla vidět, rozhodně se bude toulat někde poblíž,” pousmál jsem se a koutkem oka pozoroval svého přítele. Vnitřně v něm opět vzrostla rozzlobenost vůči mně, ale tvářil se pořád stejně. Tailla se stala problémem, který potřeboval vyřešit. Jenže to bylo komplikovanější, než jsem si myslel.
„Kde jste se usídlili vy?” zeptal jsem se na věc, která mě zajímala asi nejvíc. Už jsem se smířil s tím, že jsem přišel o pomalu nejschopnější vlky, ale jejich štěstí bylo přeci důležitější.

„Protože jsem si nemyslel, že bys chtěl jít se mnou,” odpověděl jsem zcela upřímně. Třeba se chtěl s Naomi více seznámit, takže by mohl být důvod k setrvání v lese. Jenže on se vydal za mnou. Byl jsem rád, to ne že ne. Odvrátil jsem od něj pohled zpět na náš společný cíl. Blue proti němu neprotestoval. Kdyby ano, stejně bych tam šel sám. K tomu místu jsem měl citovou vazbu nejen kvůli tomu, že jsem z něj pocházel. Sice ze druhého úpatí, ale to je detail.
Trochu neplánovaně jsem změnil směr, ale Blue nevypadal, že by mu to vadilo. Dokonce jsem z něj cítil nárůst nadšení. Zamával jsem ocasem a vykročil směrem k světle šedé vlčici. Pro jistotu jsem na nás upozornil z větší dálky. To kdyby náhodou byla zabrána do svých myšlenek. Nechtěl jsem ji přeci vylekat. A rovnou jsem se pro jistotu zeptal, zda nerušíme.
Ney nevypadala ani trošku vylekaně, takže můj záměr zafungoval. Dokonce to vypadalo, že nás ráda vidí. Po celou dobu jsem lehce švihal ocasem. Ptala se nás, kde se tu bereme. Krátce jsem se podíval na Blueho. Věděl jsem, že ti dva se znají, ale nebylo mi známo, do jaké míry. „Ty nás určitě nezdržuješ,” mrkl jsem na ni a podíval se k našemu cíli. Kdybychom někam spěchali, ani bychom u ní nezastavili, ne? „Zrovna jsme na cestě k horám, tak trochu spontánní výlet,” vysvětlil jsem jednoduše a téměř okamžitě se znovu nadechl. Ale zůstal jsem mlčet, což jsem původně neplánoval, ale něco mě zastavilo. Zeptat se, jestli by chtěla jít s námi? Třeba má nějaké povinnosti, od kterých bychom ji zdržovali. Už tak mi přišlo zvláštní, že poblíž jsem nikde necítil Morfa.
Pak se ti dva dali do řeči. Blue začal, že mu Ney chyběla, a ta zase narážela na jeho červené packy. Tím pádem se opravdu dlouho neviděli, protože jeho odznaky jsem si pamatoval ještě z minulosti. Jen ty šátky mě zaujaly.

// Borůvkový les

Poklidně jsem vyběhl z domova a zrak upíral směrem k horám. Nebyl jsem u nich zatraceně dlouho, což jsem chtěl opravdu v rychlosti napravit. Den mimo smečku... Však ono se to nezblázní, když ho hlídá Naomi. Ani jsem se pořádně nerozběhl, když jsem za sebou uslyšel známý hlas. Zazubil jsem se a líně se k němu otočil. „Upřímně? Nemyslel,” odpověděl jsem pobaveně a trochu zpomalil, aby mi Blue stačil. Energie jsem měl pořád na rozdávání. Ještě jsem se ohlédl za nás a zadoufal, že mi to Naomi nebude mít za zlé. Opravdu bych si to nerad pokazil i u ní. „Víš, mám v plánu jít směrem k horám,” obeznámil jsem jej a dlouze se na něj zadíval. Vypadal vcelku uraženě. Copak si to budu muset zase vyžehlit, ačkoliv jsem neřekl nic hrozného? „Nebo máš snad jiný návrh?” dal jsem mu prostor k vyjádření. Aby neřekl, že se na něj neohlížím a nezajímá mě jeho názor.
Oči jsem stále toužebně upíral k zasněženým horám a vcelku se začínal těšit na zimu. Pokud bude taková, jaká má být – hodně sněhu a mrazivá rána bez jediného obláčku na obloze. Jenže přesně to bylo minulou zimu vcelku vzácné. Samozřejmě jsem vnímal i okolí a nemohl si nevšimnout směsky známých pachů. Vlk vyleze z lesa s domněním, že celou dobu nepotká ani živáčka, kterého by jen trochu znal, a ono je to naopak? Automaticky jsem se pousmál a jemně šťouchl do Blueho ramene. „Hádám, že ti menší zastávka nebude vadit,” zamumlal jsem vcelku spěšně a pohlédl na světle šedivou skvrnu, ke které jsme se blížili.
Vážně jsem ji rád viděl a hodlal jsem zjistit, jak se mají. „Ney, ahoj!” upozornil jsem ji na naši přítomnost vcelku brzy, aby se nás nelekla. Trochu jsem zrychlil a zastavil se od ní pár metrů. Ocasem jsem nadšeně švihal a pro jistotu se zeptal: „Nerušíme?”