Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani zpětně jsem si neuvědomoval, čím jsem tohle způsobil. A byla to vůbec moje chyba. Sklonil jsem hlavu k zemi a na dokonale vyobrazenou hromádku neštěstí se znepokojeně díval. V jednu chvíli se mi zdálo, že se začíná uklidňovat, ovšem moc dlouho jí to nevydrželo. Obešel jsem ji a následně ulehl k jejím tlapám. Samozřejmě tak, abych jí viděl do tváře. Omlouvala se mi, jenže za co přesně? Z její strany toho bylo bohužel více. Přitiskl jsem uši k hlavě a povzdechl si. „Proč mi to děláš?” zamumlal jsem do vzduchu a podíval se jí do očí. Ne dlouze, protože jsem věděl, že by se stejně odvrátila, jakmile by to zpozorovala.
Rozhlédl jsem se a zkontroloval pachy v lese. Nic, co by mě ještě více rozhodilo. Ti dva vetřelci se naštěstí pohybovali s deltami, kterým jsem přeci věřil. Po obhlédnutí situace jsem svou pozornost vrátil zase k Taille. Třásla se jako osika. Zastříhal jsem ušima a kolem nás nechal kolovat teplý letní vzduch, doufajíc, že tím aspoň trochu pomohu. Kdybych na ni už podruhé použil magii emocí, sám sobě bych se příčil.
Stále jsem u ní ležel a dohlížel na ni. Až po chvilce jsem se zase odhodlal snad k něčemu kloudnému. „Uklidni se, prosím,” pronesl jsem se špetkou zoufalosti. Jenže mě už vážně nenapadlo, čím tohle všechno zlepšit. Hlavně jsem se soustředil na to, abych nám ještě více nepřitížil. Pohybovali jsme se na tenkém ledě a jeden krok mohl být fatální. Hlavu jsem posunul směrem k jejímu kožichu na krku a zafuněl. „Nechci tě vidět nešťastnou,” řekl jsem ještě pořád dost tiše, jako bych se obával, že nás někdo odposlouchává. „Co můžu dělat, abys byla taková jako dřív?” dodal jsem nejistě. Možná byla toho názoru, že se nezměnila. Jenže ono něco muselo pozměnilo. Ve mně, v ní, možná v nás obou. Čert ví.
Dál mezi námi koloval teplejší vzduch než v okolí. Inu, lepší už to nebude. Zima se blížila. Třeba přijde ve velkém stylu, ne jako minulý rok. A už jen z toho důvodu jsem ji nechtěl nechat samotnou. Pořád jsem měl potřebu ji ochraňovat.

// Netuším, co to je, ale přeju hodně štěstí :D ^^

Pohledem stále uhýbala, což mě rozhodně neuklidnilo. Jen stále dokola rozhazovalo. Co jsem si o tom měl myslet? Že ani se mnou mluvit nechce? Nad tím jsem se zamračil. Vždyť jsem si zasloužil vědět, jak se k tomu postavit. A hlavně jak se k tomu staví ona.
„Nevíš?” zopakoval jsem téměř nevěřícně. Naklonil jsme hlavu na stranu a prohlédl si ji. Neuniklo mi, že se mnou navázala snad první oční kontakt za tu dobu, co se vrátila. Že bychom se přeci jen někam hnuli? Povzdechl jsem si a sklonil hlavu k zemi. Mrzelo mě, že nevím přesně, na čem jsem. Minulost se se mnou táhla jako nějaké těžké, nepříjemné břemeno. Užuž jsem se nadechoval, že jí položím další otázku, která snad už k něčemu povede, ale rozmyslel jsem si to. „Vždyť to jsem ani neřekl,” tiše jsem si povzdechl a díval se na ni. Ještě pořád trochu s odstupem. „Takže je to moje vina?” zeptal jsem se přímo a chvilku vyčkával. Evidentně se sebou sváděla vnitřní boj, ale v tomhle jsem jí pomoct nemohl. Ledaže bych použil magii a přivedl ji zase do uvolněnějšího stavu, a to by nijak prospěšné nebylo.
Bílý vlk se naštěstí nijak nezdráhal. Ještě aby! Věnoval jsem mu spokojený úsměv a ještě se za ním ohlédl. Až teď jsem se pozastavil na jeho výškou. Byl tulákem, a přesto byl stejně vysoký jako já. Radši jsem si ani nechtěl představovat, jak by vypadal, kdyby zastával stejnou pozici jako já. Byl by z něj minimálně golem.
Po chvilce rozhodování jsem se k ní pomalu přiblížil. Zprvu jsem se zastavil metr od ní. Vyčkával jsem, zda mě ve svém osobním prostoru bude chtít. A jestli ne, měla docela smůlu, protože takhle jsem ji nechtěl nechat. Drásala mě tím. Natáhl jsem k ní hlavu a čenichem se jí dotkl na boku. „Taillo...” pronesl jsem pochmurně možná až zoufale. Jen mě znepokojovalo, proč se do takových vnitřních sporů dostala.

// Tak přeskakuji i já...

Pohledem jsem střelil právě po černobílé vlčici. Nešlo nevycítit, že panikaří. Holt přede mnou žádnou emoci neskryje, to ale nevěděla. Mávl jsem ocasem a odvrátil od ní pohled. Proč ji znervózňovat ještě více? Oba mladé vlčky jsem si prohlédl a pousmál se. Tentokrát už o něco sebevědoměji. Pak se Tailla rozeběhla někam do lesa. Střihl jsem ušima a bez váhání ji následoval.
Nechal jsem ji nějaký náskok, abych jí nešlapal na paty. To by asi moc neuvítala. Když jsem si byl jistý, že zastavila, zpomalil jsem do kroku a pomalu k ní doťapal. Posadil jsem se naproti a dlouze vydechl. Uvolněně. Snad abych ji přesvědčil, že ji nehodlám položit na lopatky. „Jen si chci o všem promluvit... V klidu,” pronesl jsem a lehce naklonil hlavu na stranu. Poslední slova nešla nezdůraznit. Já byl klidný, na rozdíl od ní. A jistou část mě mrzelo, že je se mnou taková, jako by se bála o svůj vlastní krk.
Nebyl jsem tak naivní, abych si myslel, že se mnou začne komunikovat sama od sebe. „Nemám v plánu ti nic vyčítat, protože to by stejně k ničemu nevedlo. Jen se s tebou rozumně domluvit. Jak vidíš naši budoucnost?” vyzval jsem ji k mluvení. Měl jsem za to, že ona by se měla vyjádřit první. Teď by stávkovat neměla. Podle Saviorova doporučení jsem se zatím moc neřídil, ale co není, může být. Pokud to nepůjde po dobrém... Tak po zlém už vůbec ne.
Nálada se mi poněkud zkazila, když k nám nakráčel bílý vlk. Neodpustil jsem se otrávený výraz na jeho osobu. Nemohl si vybrat lepší chvíli. Navíc podle pachu se tu zdržel už nějakou dobu, což mě vevnitř hlodalo jako červ. Tvářil se opravdu sklesle, až mě tím skoro nakazil, ale vždyť před chvilkou jsme odmítl vlčici. Od té doby se můj názor stále nezměnil. „Ač mě to sebevíc mrzí, budu tě muset odmítnout. S nadcházející zimou nemám potřebu přijímat další hladový krk,” vysvětlil jsem a pousmál se. Už jen ze zvyku, abych si nezadělal na nějakého nechtěného nepřítele. „Takže tě poprosím, abys opustil území naší smečky,” dodal jsem, čímž ještě podtrhl své rozhodnutí, které se jen tak nezmění.
Ucítil jsem další dva pachy. Jeden známý a druhý cizí. Vzhledem k tomu, že oba vanou ze stejného směru, nijak zvlášť jsem se nevzrušoval. Tavarillëmu jsem věřil a neměl přeci důvod sem tahat někoho nebezpečného.

// ^^ Ještě počkám na vyjádření těch dvou.

Saviorovi jsem nabídl nocleh. Pro mě naprosto přirozené gesto. Ještě pořád jsem se nezorientoval, kde přesně jeho aktuální smečka sídlí. Navíc s únavou se nikdy necestuje nejlépe. Mou nabídku přijal. Zamával jsem ocasem ve spokojeném gestu a skromně dodal: „Není zač děkovat.” Z mého pohledu to byla samozřejmost. Přeci bych svého přítele nevyhodil. Drobně jsem se na něj pousmál a zhluboka se nadechl.
Souhlasně jsem přikývl. Někdy až moc, doplnil jsem a zastříhal ušima. Vážně jsem doposud nepochopil, proč zrovna Blue? V jejich konfliktu jsem se nikdy nevyznal. Moc jsem se v tom nechtěl hrabat. Byla to sice jejich věc, ale když už zasahovala i k mé osobě, nehodlal jsem to nechat jen tak. Pohlédl jsem na něj a do hlavy si pečlivě vkládal každé jeho slovo. Trochu jsem znejistěl, ale snažil jsem si zachovat chladnou hlavu. S dlouhým vydechnutím jsem položila hlavu na jeho rameno a nějakou dobu tam setrval. Ještě jsem do něj jemně šťouchl a přátelsky se usmál. „Tak přeji klidný spánek,” užuž jsem se otáčel zády, ale stejně jsem se zastavil, protože jsem si něco neodpustil: „A neodcházej bez rozloučení.” Moc dobře jsem si pamatoval, jak to skončilo naposledy. Usnul jsem a pak už ho nebylo.
Saviora jsem nechal napospas svému osudu, ačkoliv trochu nerad. Do čenichu jsem vtáhl známý pach a vydal se po jeho stopě. Cestou jsem přemýšlel, jak začít, jak ji oslovit. Nakonec jsem sebevědomě vykročil a až po chvilce si uvědomil, že stejným směrem se táhnou dva další pachy. Když na to dojde... Tři na jednoho je vcelku velká přesila, odfrkl jsem si a můj optimismus trochu opadl. Zpomalil jsem a v klidu k nim došel. Zastavil jsem se ale několik metrů od nich, abych přímo nezapadl do jejich skupinky. Nějak jsem se necítil vítán. „Chtěl bych s tebou mluvit,” oznámil jsem s pohledem upřeným do jejích modrých očí. Nerad jsem chodil kolem horké kaše. Ještě nějakou dobu jsem se na ni díval a pak od ní odvrátil hlavu. Na její potomky jsem se letmo nejistě usmál.

Vydechl jsem a přitom trochu přivřel oči. Nijak jsem se těm nostalgickým myšlenkám nebránil, ale nutno říci, že jich bylo až moc. Olízl jsem si čenich a podíval se na svého přítele. Lehce jsem se pousmál a dál z něj nespouštěl zraky. „Jsi unavený?” zeptal jsem se, ač to bylo více než jasné. Rozhlédl jsem se po okolí a když jsem k němu vracel svou pozornost, vlídně jsem pronesl: „Je ti doufám jasné, že si tu můžeš s poklidem odpočinout, že?” To snad už věděl, ne? Na tomhle území jsou ti poslední vlci, kteří by mu chtěli ublížit.
Trápilo mě to, jak jinak. Trochu jsem pohnul hlavou směrem k zemi a pohyb zastavil až u svých kolen. Ocas jsem nechal viset volně k zemi a tak se díval na svého přítele. Ani mi nevadilo, že jeho řeč byla tak přímá. Asi jsem to potřeboval. Nakonec jsem pokývl a hlavu zvedl do normální pozice. „Je to s ní těžší, než jsem si myslel,” povzdechl jsem si a ustaraně se rozhlédl po lese. Stejně jsem s ní chtěl mluvit, ale znervózňovalo mě, že se může kdykoliv spakovat. A přitom tohle bylo důležité. Jestli pro ni ne, tak pro mě ano. „Rád bych se dozvěděl, jaký k tomu měla důvod. Chci toho moc?” položil jsem řečnickou otázku a trochu se zamračil. Na tohle mi nijak nemohl odpovědět, ale já se zkrátka potřeboval někomu svěřit. Vděčně jsem se na něj usmál a též zavrtěl ocasem.
V jednu chvíli mi srdce poskočilo tak, až mi snad i vyskočilo z těla. Zastříhal jsem ušima a pohotově se rozhlédl po lese. Ovšem přiběhl z jiné strany, než jsem čekal. Naivně jsem si myslel, že se u nás zastaví. „Vítej doma,” stačil jsem říct a dál už jen sledoval jeho flekatý kožich, který se od nás vzdaloval. Však já si ho odchytnu později. Jistě byl unavený a nerad bych ho rušil při odpočívání. To bych se nedočkal podobně nadšené reakce.

// Tentokrát se omlouvám já. Malujeme celý dům a školy bylo taky až moc.

Jistě že po něm něco zdědili. To byl základ genetiky, že. A bylo celkem jedno, zda to budou dobré, či špatné vlastnosti. Na druhou stranu... Když jsem chtěl, vždycky jsem jej našel. I když v poslední době on nacházel mě. Detail. Drobně jsem se usmál a jen pokývl hlavou, aby viděl, že ho pořád vnímám. Nedovolil jsem si jen na chvilku vypnout. Pověděl, že je na tom dost podobně. Vlčat měl více, ale na jedno ztracené se nezapomíná. Jen v mém případě jsem měl jen polovinu potomků u sebe, když to opravdu přeženu. „Asi nám nezbude nic jiného, než jen doufat, že jsou šťastní a zdraví,” usoudil jsem s letmým úsměvem. Bylo normální, že vlčata odchází od rodičů, ale bez rozloučení? A ještě více mě to štvalo, když jsem věděl, že v jejich mládí jsem s nimi trávil jen minimum času. Kéž bych mohl vrátit čas, aspoň na jednu malou chvíli.
Uznal, že mám pravdu. Souhlasně jsem pokývl hlavou a usmál se. Ne možná ale určitě, další káravou větu jsem pronesl jen ve své hlavě. Savior byl dospělý vlk a já nebyl jeho rodič, abych měl právo jej pořád za něco dirigovat. Ale aspoň trošinku, aby se mu zvýšilo sebevědomí. „Věřím, musí to být nepříjemné,” poznamenal jsem tiše. Ještě pořád nebyl na odpis! Kdyby byl mladší, problémy s plíci by asi snášel lépe, ale to nic neměnilo na mém názoru.
Po mém vzoru se také protáhl. Nebyl jsem jediný, ve kterém to zakřupalo. Pobaveně jsem se usmál a naklonil hlavu na stranu. Jedním očkem jsem pořád sledoval krajinu okolo sebe, zda se nepropadne další keřík. A třeba by zákeřně nechal probořit mě samotného. Zřejmě vytušil, že by mě špinavý kožich nepotěšil. Reprezentativně jsem se většinou tvářil, ale ne vždycky. Při další otázce jsem sklopil pohled k packám a chtě nechtě ji doposlechl. „No, jak vidíš, nejsme na tom úplně nejlépe,” začal jsem zlehka a zraky zvedl, abych se rozhlédl po okolí. Možná, abych se přesvědčil, že mezitím nikam neodešla. „Bohužel nemohu popřít, že se cítím ublíženě,” chabě jsem se pousmál a podíval se opět na svého přítele. „Jen nevím, jak to řešit. Jak jí dokázat, že jsem schopný tu záležitost přejít, ale ne prominout?” dodal jsem a doufal, že mi aspoň trochu poradí. Opravdu mě zamrzelo, jak na mě nyní reagovala. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Savior z toho asi nic moc neměl, mluvil jsem zmateně a asi nezmínil to, co chtěl slyšet.

Ačkoliv jsem si byl vědom dalšího problému, který jsem musel časem řešit, v přítomnosti svého přítele jsem snad na všechno zapomněl. Po jeho poznámce jsem začal ještě rychleji mávat ocasem s úsměvem snad od ucha k uchu. Tak trochu, ve své hlavě jsem mu sice odpověděl, ale jinak zůstával potichu.
Vlastně mluvil pravdu. Neměl nic, co by ztratil. Zastříhal jsem ušima a sám se tiše uchechtl. „Je pravda, že už mají své životy, ale nikdy tě z nich nemohou vystrnadit. Prakticky vzato, ani kdyby chtěli. Jsi jejich otec, který je vychovával, to ti nikdo nikdy nevezme,” pověděl jsem klidně a podíval se na své packy. „A určitě jim chybíš, jen to neřeknou nahlas,” pro některé by to mohla být známka slabosti, ale přitom bylo zcela normální, když jsme někoho postrádali. Za to by se nikdo neměl stydět. Olízl jsem si tlamu a při jeho otázce se zadíval do země. „Vlastně mě až zaráží, jak velcí už jsou,” přiznal jsem s povzdechem. Zrak jsem opět zvedl k Saviorovi. V mých očích se zračil drobet zmatku a někde daleko za zorničkami i smutek. „Coffin se má dobře, dávný úraz už je snad zahojený, a dokonce se zakoukal do jedné vlčice. A Whiskeyho jsem neviděl už léta, bohužel. Asi zmizel hledat své štěstí někam za hranice Gallirei,” při zmínce o druhém synovi jsem už automaticky sklopil pohled k zemi. Mrzelo mě, že se ani nerozloučil, ale pokud tam byl šťastnější než tady, musel jsem to překousnout.
Přivřel jsem víčka, když se zvedl vítr. Takové smítko v oku bylo velmi nepříjemné. Savior se mezitím rozpovídal o svém žití na území Narvinijského lesa. Z toho jsem pochopil, že také mají jednoho alfu. Zřejmě je to nějaký nový trend, kterému jsem nepřišel na chuť. „Takhle nemluv,” snad až káravě jsem se zamračil, „a radši to ber z té lepší stránky. Máš drahocenné zkušenosti, které oni nemají. A to je mnohdy více než cokoliv jiného.” Dál jsem se už jen usmál a pohodil ocasem.
„V to taky doufám,” mrkl jsem na něj a krátce odvrátil hlavu. Rozhlédl jsem se po lese. Ještě pořád tu nádhernou vůni borůvek hyzdily dva pachy. Jeden známý, druhý ne. Ale Naomi si s nimi poradí, je přeci šikovná. Kdyby se něco dělo, určitě bychom o tom dávno slyšeli.
Byl jsem rád, že můj názor není ojedinělý. Vždyť to bylo logické. Byl jsem na to zvířectvo sám, tudíž jsem jejich počet musel korigovat. Natáhl jsem před sebe přední tlapy a protáhl si záda. Pohledem jsem sklouzl ke keříku, který najednou nebyl. „Názorná ukázka? Budu o tom přemýšlet,” usmál jsem se a švihl ocasem. Těšilo mě, že to nevyzkoušel přímo na mém těle. Moc bych mu tedy nepoděkoval. Tu špínu bych z kožichu dostával jen těžko!

Savior mi vysvětlil, jak došlo k hádce s jeho dcerou. Chápavě jsem pokývl hlavou a už neměl potřebu se k tomu vracet. Byly to rodinné záležitosti, do kterých já neměl strkat čumák. Spíše jsem se chytl zcela jiné věci: „Mrzutější? Ale jdi ty!” Hravě jsem ho šťouchl čenichem do krku a horlivě zavrtěl ocasem. I když já nemohl říct, že někdy jsem protivný na všechno a všechny, vlastně na celý svět. Asi jsme toho oba měli moc, čemuž bych se ani nedivil.
Spokojeně jsem přivřel oči, když si položila hlavu na můj krk. Sice jen na chvilku, ale stejně. Když se odtáhl, hodil jsem po něm očkem a ještě k tomu přidal blažený úsměv. Asi jsem se sám potřeboval ujistit, že vlčice neopouštějí jen mě, protože tohle téma mě vždycky nejvíce žralo. Nevěděl jsem, kde je ta zásadní chyba. Ale teď nebyl čas přemýšlet, a ten asi už taky dlouho nebude.
Naklonil jsem hlavu na stranu a opět se trochu zachmuřil. „Energii opět nabereš, ale... Smysl života jen horko těžko,” neubránil jsem se povzdechnutí a starostlivě se mu zadíval do tváře. Muselo existovat aspoň něco, co by ho nakoplo. A pokud to dosud nenašel, pomůžu mu. „Ještě není všem dnům konec, příteli,” optimisticky jsem se usmál. Přidal se do nové smečky, obklopoval jej nový kolektiv a taková změna snad bude k lepšímu.
Při popisu zranění jsem se musel zamračit. Už jen ta představa bolela mě samotného. Možnost propíchnutých plící některým zlomeným žebrem opravdu nebyla příjemná. „Tak hlavně ať se to nezhoršuje,” zadoufal jsem a úsměv mu opětoval. Při rychlejším pohybu to musela být překážka, zvláště tedy při lovení zvěře ve skupině. Tam se vlk pěkně naběhá a udýchá. A vize, co vše by se mohlo stát, která se mi automaticky tvořila před očima, mě zkrátka děsila.
Po jeho otázce jsem otočil hlavu k lesu a zatvářil se zamyšleně. Jako bych si představoval svou smečku nastoupenou v řadě, abych je mohl spočítat. To se mi nikdy nepodaří zrealizovat. „Nyní už kolem desíti. Bývalo jich víc a musím přiznat, že pokles počtu mi docela vyhovuje,” odpověděl jsem na první část otázky, přičemž jsem se k němu opět otočil, abych nemluvil do vzduchu. S trochou váhaní jsem se dal do mluvení: „Daří, nedaří... Spíše bych to přirovnal k houpačce. Ale jak vidíš, teď se pohybuji v té lepší náladě. Někdy mám ale chuť se na všechno vybodnout a radši se zahrabat pod zem.”

Ani jsem nečekal, že vyhoštění bude brát tak s nadhledem. Až mi tím vyrazila dech. Inu, asi o místo tolik nestála, když ji mé rozhodnutí nezasáhlo tak rapidně. Zběsile jsem mával ocasem a opět se radostně tvářil, jakmile jsem se ocitl u Saviora. Byl jsem vážně rád, že jej konečně vidím. Po tak dlouhé době. Okamžitě jsem ho vybídl k vyprávění, protože mě opravdu zajímalo, co se událo za tu dobu, co jsme se nesetkali.
Nenechal se dlouho pobízet a začal s vyprávěním. Posadil jsem se a přímo hltal každé jeho slovíčko jako nějaký divák na premiéře nového filmu. Má mimika se měnila s tím, co říkal. V některých pasážích jsem naklonil hlavu na opačnou stranu a lehce zakmital ušima. Zmiňoval se o svých dcerách. Věděl jsem, že potomků má podstatně více než já. Kdybych je viděl, určitě bych si rozvzpomněl, vždyť Lucy nějakou dobu pobývala i tady, ale podle jména jsem si ji již moc nevybavoval. „Nepohodli jste se? V čem?” zeptal jsem se se zamyšleným mračením. Bezdůvodně by na svou dceru nezaútočil. Tedy snad. Jeho odpověď mě sice zajímala, ale kdyby si to chtěl nechat pro sebe, nezazlíval bych mu to.
Povzdechl jsem si a soucitně se na něj díval. „Vlčice jsou bezcitná stvoření ďábla,” zamumlal jsem a přimhouřil oči. Bylo na něm znát, že je ublížený. Pomalu jsem vstal a posadil se vedle něj. Dál mi pověděl, že se usídlil v Narvinijském lese, který vedl jeho známý. Naklonil jsem hlavu na stranu a v hlavě mi to začalo šrotovat. Ten název už jsem slyšel od Arta. „Tak to přeji hodně štěstí a zdaru,” zamával jsem ocasem a povzbudivě se na něj usmál. Pokud již nechtěl dosahovat vysokého postavení v hierarchii, aspoň bude mít domov, který tak sprostým stylem ztratil. „Stejně je divné, že se vypařil, aniž by po něm zbyla památka. Jakýkoliv pařez, nebo aspoň jediný náznak o tom, že tam stával les,” povzdechl jsem si a podíval se do země. Nedokázal jsem to pobrat, asi to bylo nad mé síly.
S letmým úsměvem jsem přikývl na Saviorovu otázku a opět naklonil hlavu na stranu. „Nevdechl jsi něco, co ti teď v plicích překáží?” zeptal jsem se se slyšitelnou starostí v hlase. Voda na plicích? Asi ano. „Nebo to má snad jinou příčinu?” dodal jsem a prohlédl si ho. Zkrátka jsem si o něj dělal starosti.

Můj příchod vyvolal v každém vlkovi rozdílnou reakci. Polovina osazenstva kupodivu byla ráda mé přivítání mi oplatila. Tailla nebyla nadšená, ale co čekala? Že se tu další dva měsíce neobjevím a ona bude mít dostatek času na přemýšlení? Bohužel, tak to nefungovalo. Díval jsem se na ni do té doby, než mi do zorného pole nevkročil kožich Danteho. Proč to musí být tak problematické? ztrápeně jsem vydechl a pohled upřel na posledního přítomného živáčka.
Vlčice se přede mnou začala krčit, ale potom asi odněkud sebrala ztracené sebevědomí a trochu se pochlapila. V tu chvíli jsem na to nevypadal, protože jsem byl nazlobený už jen z toho, že jsem si chtěl odpočinout, a místo toho jsem měl více práce než při svém odchodu, ale opravdu jsem jí nechtěl ublížit. Sdělila mi, že po jejím příchodu se jí ujal Savior. Za tohle mu budu muset poděkovat, krátké odběhnutí jsem si nemohl odpustit. Pak už jen požádala o místo ve smečce. Povzdechl jsem si a můj pohled se změnil z naštvaného a výhružného na ustaraný. Spočítal jsem všechny vlky, které jsem považoval za loajální členy. K tomu jsem doufal, že Dante tu také bude chtít zůstat. Zadíval jsem se vlčici do očí a drobně se usmál. „Bohužel tě budu muset zklamat. Ačkoliv to teď tak nevypadá, smečka je vcelku početná a s nadcházející zimou si nechci vzít pod tlapy další hladovějící krk,” i za ty měsíce jsem se nenaučil vlky odmítat, takže jsem se cítil dost provinile, ale nenechával jsem to na sobě znát. Chápej, pokud bude krutá zima, potravy bude stále méně a... Už tak mám dost svých starostí, původně to neměl být monolog, ale k vlčici už asi nebylo potřeba nic dodávat. Svá slova jsem si tedy pronesl jen v hlavě. „Hodně štěstí při dalším hledání. Někde jistě uspěješ,” řekl jsem místo toho, abych jí trochu dodal sebevědomí, a tím považoval věc za ukončenou.
Ještě jednou jsem se na ni usmál, aby mi to neměla za zlé. Pořád nikdo neříkal, aby to nezkusila znovu na jaře. Avšak do té doby najde smečku, kde ji neodmítnou. Udělal jsem pár kroků od ní, abych se dostal k Saviorovi. Ona už najde cestu z lesa. „Kde ses celou tu dobu toulal?” začal jsem s nadšeným výrazem a opravdu se držel, abych na něj nevybalil tucet otázek najednou. „Povídej, přeháněj, chci slyšet všechno!” dodal jsem s mávajícím ocasem a nakloněnou hlavou na stranu. Byl jsem opravdu napnutý.

// Západní Galtavar

Nechal jsem je za svými zády a rozeběhl se zpátky domů. Povinnosti bohužel volaly, ačkoliv bych si s Ney popovídal mnohem déle. Snad příště, pokud se dohrabu na jih, abych se setkal i s Morfeusem. Za tu dobu jsem si zvykl na jejich neustálou přítomnost a zkrátka mi chyběli. No to si snad... nemohl jsem uvěřit vlastnímu čenichu. Zavrčel jsem. Částečně naštváním na ty nezvané, ale i já měl na tom svůj podíl. Sice jsem si výlet opravdu užil, ale tady se jen potvrdilo, že bych raději neměl vytahovat tlapy z lesa. Pak se mi tu přemnoží cizí verbeš. Na jedné straně jsem cítila Naomi, nějaké cizince a zároveň Faelnira. Že by měl tolik slušnosti, aby mi přišel vysvětlit, kde se celé měsíce coural? K nim jsem ale nemířil. Zajímala mě ta druhá skupinka.
Zpomalil jsem do klusu a zanedlouho se u nich objevil. Nejprve jsem se chtěl začít těmi příjemnějšími záležitostmi. Objevil jsem se u Saviora a bez váhání u něj zastavil. Položil jsem si hlavu na jeho hřbet a spokojeně vrtěl ocasem. „Kde se tu bereš, příteli?” pronesl jsem k němu a ještě tak chvilku zůstal. Doufal jsem, že se tu chvilku zdrží. Dlouho jsme se neviděli a já chtěl vyzvídat, co všechno se za tu dobu stalo. Pak jsem se od něj odlepil a prošel vedle Tailly, i když s tou jsem si chtěl taky promluvit, až k Dantemu. Také jsem mu položil hlavu na hřbet a opět zamával ocasem. Rád jsem jej viděl, ale po tom všem jsem si nebyl jistý, zda je na tom stejně.
Prohlédl jsem si tu neznámou, jejíž pach mě štípal v čenichu. „Co tu chceš?” zavrčel jsem a udělal k ní několik kroků. Srst se mi naježila a ocas se narovnal. Evidentně tu už byla nějakou dobu, což mě štvalo ještě více. Stáhl jsem uši k hlavě a cvakl zuby. První výhrůžka. Nechtěl jsem ji vyhnat hned. Až mi něco řekne, pak budu soudit.

// Kdyby bylo něco špatně, napište a já to opravím. Nečetla jsem úplně všechno.

// Jedlový pás

Cestou jsem pořád po očku koukal po měsíci. Uchvátil nejen mne. A všichni jsme se shodli, že to asi bude něco značit. Ale co? To asi nikdo neměl tušení. „Je krásný,” zamumlal jsem a konečně se plně věnoval cestě, abych nestoupl do nějakého krtince. Bluovi se asi měsíc nelíbil. Nasáčkoval se mezi nás. Mávl jsem ocasem a šťouchl jej do krku. Nebylo čeho se bát. Byl to pořád ten samý měsíc, jen se nějakým způsobem zbarvil do červena. Nějakým jiným úhlem dopadu světla. Určitě. Jinak to být nemohlo, nic jiného jsem si nepřipouštěl.
Zpomalil jsem a začal kličkovat mezi dírami v zemi. Jednou jsem si tu málem vykloubil packu. Bylo to opravdu nepříjemné a nerad bych, aby se minulost opakovala. Využil jsem toho, že ani jeden z nás nemluvil a rozhodl se, že si trochu počtu v hlavě Naomi. Jen abych věděl, zda si mohu dovolit jít s nimi až na jih, nebo budu nucen se zde odpojit. A to, co jsem slyšel, se mi nelíbilo. Byla naštvaná na neznámého vlka, bránila tedy území. Povzdechl jsem si a trochu zatřepal hlavou, abych zrušil účinnost magie.
Kousek od řeky jsem se zastavil a na oba se smutně podíval. „Mám takový pocit, že bych měl zkontrolovat les, jestli se tam náhodou něco neděje, protože má intuice říká přesný opak,” začal jsem a vykročil k Neyteri. Otřel jsem se jí hlavou o krk a následně ji krátce nechal na jejích zádech. Rozloučení jsem si opravdu neodpustil. „Pozdravuj ode mne Morfea,” šeptl jsem a pak už se odtáhl. Koukl jsem na Blua a udělal ten samý postup jako u vlčice. Jen jsem to trochu odbyl, protože s ním se přeci zanedlouho uvidím. „Dávejte na sebe pozor, ať se vám cestou nic nestane,” hlesl jsem starostlivě a věnoval jim poslední úsměv. Potom jsem se otočil a rozeběhl se domů. Docela spěšně, protože jsem opravdu neměl dobrý pocit.

// Borůvkový les

// Sněžné hory

Sníh mě popovezl až k prvním stromům. Odtamtud jsem už šel po svých, jen jsem se naposledy otočil ke svahu. Počkal jsem na své dva společníky drobně se usmál. Pak jsem se vydal skrz les a zhluboka dýchal tu vůni. Vždycky se mi líbila a dříve jsem tu trávil opravdu hodně času. Kdyby nestála Zřícenina, asi bych se zde usadil. Jenže Smrt jsem za sousedku opravdu nechtěl. Zpomalil jsem, abych je slyšel. Ney se zrovna ptala, za jak dlouho přijde sníh i do údolí. Blue zmínil minulou zimu. „Byla to opravdu zvláštní zima. V některých dnech se dalo koupat v řece bez větších problémů,” dodal jsem s úšklebkem. Zimní kožich, co mi narostl, vůbec neplnil svou funkci. Při téměř letních teplotách byl úplně zbytečný. „Jen doufám, že letos se příroda trochu polepší a přijde nefalšovaná zima plná sněhu,” vyslovil jsem své přání nahlas a už jsem to viděl v živých barvách. Nemusel bych vynaložit takové úsilí, abych se dostal k sobě do jeskyně a takové odpočívání na sněhu rozhodně nebylo od věci. Když bude dostatek jídla, nebudeme mít žádné starosti.
Sešli jsme až do centru lesa a odtud už mířili zase k okraji. Teplota zde citelně stoupla. Pozvedl jsem hlavu a zadíval se na nebe. Zprvu jsem toho moc neviděl, ale jak se naše packy přibližovaly k okraji lesa, mezi korunami začal prosvítat měsíc. „Buď se mi to zdá, nebo,” přimhouřil jsem oči, abych lépe zaostřil, „je skutečně načervenalý?” Takový úkaz jsem nikdy neviděl, a to jsem byl na světě už nějaký ten rok. Krok jsem opět natáhl a vyběhl z lesa.

// Západní Galtavar

Nakonec jsem byl rád, jakou mám smečku. A zvláště členy v ní. Mít tam některé, se kterými nenacházím stejnou řeč, to se mi moc nechtělo. Každý jsme nějaký, ukončil jsem své myšlenkové pochody a olízl si tlamu. Na Bluova slova jsem horlivě přikývl. „Pár cvaknutých chlupů ještě nikoho nezabilo,” poznamenal jsem, i když sám jsem nedokázal vyvinout dostatek násilí, abych v někom vzbudil strach. Dělal jsem do prostřednictvím Chiméry, ale ta bude ráda, když se na světlo podívá jednou za rok. Na mých fouscích byly kapky vody z roztátého sněhu. Jen kdyby se zase všichni vrátili. Už se mi po nich docela stýskalo.
Všiml jsem si, jak se Blue těší na seznámení s ostatními členy. Nadšeně jsem zavrtěl ocasem. „Doufám v to,” pověděl jsem tiše a zadíval se někam do neznáma. Na domově jsem si snad vypěstoval závislost. Nejsem ani týden pryč a už mám pocit, jako by se tam děla nějaká tragédie. Přitom jsem jej nenechal v osiřelém stavu.
Po svém škodění jsem se spokojeně posadil do sněhu a užíval si ten výhled. Sníh, sníh, Bluova hlava ve sněhu, další sníh. Zasmál jsem se a doufal, že nebude dál provokovat. To by totiž skončil o úroveň hůře! Nějakou dobu jsem žil ve sněhových pláních, věděl jsem, jak se zde chovat. Moc dlouho tam tedy nevydržel. Vystartoval a usadil se vedle mě. Zdálo se mi, že se chvěje. Asi jsem trochu pozapomněl, že jeho srst není tak hustá jako ta má a na mráz asi není zvyklý. To byl trochu problém, když se každým dnem blížila zima. Prohnal jsem kolem něj vlnu teplého vzduchu a doufal, že se přestane třást jako osika. Bylo to docela nepříjemné.
Zastříhal jsem ušima a podíval se na Neyteri. Z jejích slov jsem pochopil, že žádný doprovod nemá. Šance pro nás! Sice jsem si plánoval, že se u Borůvkáče odtrhnu, ale rozloučení bych si neodpustil. Kdo ví, kdy se zase uvidíme. Dva alfa vlci, to přeci jen tak nepůjde. Blue se také ozval a prakticky zavelel k odchodu. Rovnou mi oznámil, že půjde na jih oznámit svůj odchod ze smečky. Souhlasně jsem pokýval hlavou. „Tak fajn, razíme do údolí,” vydechl jsem a krokem se vydal dolů. Sem tam mě sníh pěkně popovezl a já tak nemusel tolik namáhat své packy.

// Jedlový pás