Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všichni se kolem mě postavili do půlkruhu tak, aby všichni dostatečně slyšeli. Neměl jsem v plánu křičet, protože bych zvěř vyplašil, a tak jsem mluvil polohlasem. Nezdálo se, že by to někomu vadilo. Uši jsem natočil ke skupince vlků a díval se na jednotlivci v pořadí, ve kterém se jali slova. Blue s Coedenem se přidali k těm, kteří se budou angažovat u finálního skolení. Zbytek se přiklonil k nahánění a oddělení kusu od stáda. Letmo jsem přikývl a na Vločku se podíval jako poslední. Rozhodla, že mám jít s Coedym a Bluem, což mi nijak nevadilo. Koneckonců, naše hnědé kožichy byly výhodou. Z jednoho vlka jsem ale cítil nervozitu. Emoci jsem rozeznal a už věděl, komu patří. Krátce jsem se podíval na Suzumeho a povzbudivě se usmál. „Dobrá, na vás tedy je, abyste vybrali kus, na který si troufáte. Nějaký nemocný, bez energie, nejlépe i kulhající,“ mluvil jsem k Vloččině skupině. V ní jsem měl důvěru, navíc když už měla funkci lovce, musí se taky trochu předvést. „A nevyrážejte, dokud si nebudete jistí, že všichni souhlasí,“ vydechl jsem ještě poslední větu k nim a pak se otočil k naší skupince. „My se přesuneme kousek dál,“ čenichem jsem poukázal na opadanou trochu více keříků, které byly dostatečně u sebe, abychom přes ně nebyli tolik vidět. Švihl jsem ocasem a věnoval poslední pohled zbytku smečky. Pak jsem se rychlejším krokem vydal k místu, na které jsem ukazoval.
Cestou jsem ještě kontroloval vítr, aby se náhodou neotočil v náš prospěch. Po pláni se rozlehlo vytí. Dokázal jsem ho identifikovat a trochu se ve mně hnulo svědomí. Snad ano, příteli, vydechl jsem a zadíval se jeho směrem. Snažil jsem si zapamatovat směr jeho cesty, abych ho konečně navštívil i já. Zaplul jsem za křoví a přikrčil se za křoví. Počkal jsem, než ke mně doběhne zbytek. Oba byli spolehliví vlci, takže jsem se nebál. Byl jsem naopak zvědavý, jak to zvládne druhá skupina. Kdyby šlo do úzkých, snad by určitě někoho napadlo, že by mohl použít magii. Při výdechu se z mé tlamy vypravila bílá pára vzduchu. „Vystartujeme, až budou dostatečně blízko,“ oznámil jsem, ačkoliv ji to muselo být jasné. Oči jsem upíral na stádo jelení zvěře.

Tak já též ještě jednou děkuji za tu možnost a důvěru :) A svým kolegům přeji hodně štěstí a nervů.
Co se týče tlapky... Měla by být béžová, ačkoliv náhodnou podobnost s Meinerem asi nezamluvím.

// Borůvkový les

Zmocnila se mě uvolněná nálada. Byl jsem rád za tak fajn kolektiv. Hlavně za to, že někteří se sotva znali, ale přesto se spolu bavili. A tak by to mělo být! I když taková podobná situace se opakovala již podruhé. Na prvním lovu se také téměř neznali, a přesto spolu dokázali spolupracovat. Věřil jsem, že nyní to bude obdobné. Olízl jsem si čenich a rázněji vyšlápl, když jsme se dostali mimo les. Sněžení ustávalo, takže i počasí nám začalo přát. Dokonalost sama. Zamával jsem ocasem a zavětřil. Cítil jsem několik pachů blízko, některé dál. Chvilku mi trvalo, než jsem se v nich vyznal, ale pomalu blížící se vůně jeleního stáda se nedala přehlédnout. Zastavil jsem dost daleko od nich a přikrčil se k zemi. Doufal jsem, že ostatní udělají něco podobného. V létě bychom se schovali za vysokou trávu, ale nyní byla planina zcela holá.
„Jsme všichni?“ položil jsem spíše řečnickou otázku a všechny přejel pohledem, abych je dokázal spočítat. Ocas jsem položil do sněhu a hlavu otočil ke skupince, která se kolem mě pomalu začala shromažďovat. „Musíme najít nějakého zraněného jedince, který by byl snadnou kořistí. Ještě předtím bychom si ale měli rozdělit úlohy. Vytrvalejší budou oddělovat kus od stáda a nahánět na domluvené místo. Tam budou čekat ti silnější, kteří na něj začnou útočit,“ vysvětlil jsem zcela základní taktiku a podíval se po Vločce, zda má k tomu nějaký vylepšovák nebo upomínku. Obě možnosti bych bral. „Je nás dost, určitě se nějak rozdělíme,“ olízl jsem si čenich a pohledem opět střelil po stádu. Následně se podíval na Vločku a zastříhal ušima. „Navrhuji, abych v jedné skupince byl já a v druhé ty. Tudíž, vyber si,“ vyzval jsem ji s úsměvem na tváři. Čenich jsem krátce ponořil do sněhu a hlavou mi přeběhla vzpomínka na Neyteri. Ten sníh měl ráda podobně jako já. A rovnou jsem si připomněl slíbenou návštěvu.
„Kdo bude výběr bojkotovat a nepostaví se ani na jednu ze stran, tomu přidělím nějakou funkci já, a to nechcete,“ všechny jsem přejel pohledem. V lovu jsem viděl tak maximálně Aranel, Vločku a kdysi dávno Blueberryho. To bylo dost málo na to, abych správně odhadl jejich přední schopnost. Nechtěl jsem být viníkem nějakého zranění. Stačil mi minule Morfeus, který se dostal pod útok navztekaných zvířat.

Smrt milované

Ležím u tvého sněhobílého těla
už několik mrazivých nocí,
obklopen smutkem a bezmocí:
„Ach, maminko, co jsi mi to udělala?“

Odmítám odtrhnout čenich od tvých líc
a své čerstvě našedlé oči upírám do těch tvých,
před chvílí ještě studánkově modrých.
Už nikdy nespatřím je víc.

Obklopuje mne chlad tvých
smrtí ztuhlých svalů.
Bolestná pravda přichází pomalu,
již jsi součástí světa mrtvých.

Postupem času jsi splynula se sněhem,
a já tě stále nechci opustit.
Nedokážu si připustit,
že už mi nebudeš hřejivým pelechem.

Hlad se žízní mne sužuje,
jsem nucen tě zanechat
a k nejbližšímu vlku spěchat,
než i se mnou zima zúčtuje.

// Báseň se vztahuje ke smrti matky, která Storma opustila, když mu bylo kolem půl roku.

Ani mně neuniklo, jak Nel Blua oslovila, když se zdravili. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Takové řeči o věku mi už nedělaly problém. Sice jsem se pokaždé zastavil a matně tápal po nejzazší vzpomínce, ale už jsem se nestaral o to, jak dlouho už po tomhle světě chodím. Řídil jsem se heslem, které nahlas řekl Suzume, ačkoliv v mé hlavě se promítlo o pár chvil dříve. A já se cítil skvěle! Nad Nelinými slovy jsem se zazubil a trochu nadmul hruď. To oslovení se mi líbilo. „A i kdybych byl ten nejstarší, stejně jakože jsem, ještě dlouho se mě nezbavíte!“ pronesl jsem s úsměvem a mávnutím ocasu. Nesmrtelný jsem rozhodně nebyl, ale k zakopání jsem měl také ještě daleko. Ještě štěstí, že má tlama byla plná světle béžových chlupů. Šediny nešly tolik vidět. Co byste chtěli od téměř desetiletého dědka?
Řeč se naštěstí stočila k lovu. Blueberry se přiklonil k mému názoru, stejně tak i Aranel s Coedenem. Ten sice řekl, že se podvolí většině, ale vždyť jsme všichni táhli za jeden provaz. Suzume se tedy nevyjádřil k tématu, spíše se staral o věk svého protějšku, ale nemusel jsem dlouho přemýšlet, abych se ujistil, že půjde tam, kam Blue. „Dobře, tak se přesuneme trochu severněji. Nějaké stádečko vysoké se tam vždycky najde, jen budeme muset dávat pozor. Ve sněhu je to vždycky trochu složitější,“ poznamenal jsem a kývl k severní části z lesa. Byla nás velká většina smečky, ale o území jsem se nebál. Stále tu zůstávala Naomi s Taillou. Ty by nás nepotopily.
Už jsem chtěl zavelet k odchodu a zároveň se nadechoval k odpovědi Aranel, ale přerušil mne velmi známý pach. Vločka! vykřikl jsem v duchu a začal vesele švihat ocasem. Až jsem se začínal bát, že se má kamarádka někam zatoulala a neví, kudy trefit zpátky domů. Přihnala se jako splašené tornádo, ale neměl jsem jí to za zlé. Na její chování jsem si zvykl a pravda, někdy mě jím pěkně nakazila. „Rád tě zase vidím!“ zasmál jsem se a nepřestával vrtět ocasem. Tolik asi k nadšení z toho, že se Vločka vrátila živá a zdravá po tak dlouhé době. Když se trochu uklidnila, začala se vyptávat. Na to jsme ale neměli čas! „Novinek je spoustu,“ pohledem jsem přejel všechny nové členy smečky a uculil se, „na ty určitě přijdeš sama. A jsi tu maximálně vhod! Seber si svých pět švestek a pojď s námi, lovče.“ Tím jsem jí připomněl její pozici a krátce si olízl tlamu. Natáhl jsem se k ní, šťouchl ji do boku a postavil se na všechny čtyři. „Tak vyrážíme, družino,“ s úsměvem jsem zavelel a rozklusal se k severní části lesa. Občas jsem zkontroloval, zda mě všichni následují.

// Východní Galtavar (// A když vás tu mám ve většině, koukněte na nástěnku ^^)

Buďte zdrávi!
Nezvykle dvě akce brzo po sobě, ale když jsou ty svátky, nemohla jsem si pomoct. A ještě kecy mimo, abych neporušila tradici... Kdo chce být součástí našeho smečkového skupinového chatu na Skypu, nechť mi pošle svůj kontakt. Domluva je tam snazší než tady ve vzkazech, protože jsem moc líná psát každému spešl oznámení o lovu/akci/jiné hovadině.

Akce je vcelku jednoduchá. Níže uvedené názvy prvků převedete na chemické značky. Kupříkladu Chrom → Cr. Řešení vložíte do tajenky a máte půlku hotovou. Ještě doplníte podle smyslu háčky, čárky, kroužky. Upozorňuji, že nechci jen výsledek tajenky, ale i všechny odpovědi. Závorky snad pochopíte a pokud ne, pište. Dám vám pidi nápovědu. „|“ označuje mezeru mezi slovy.

1. Uhlík + Kyslík + Fluor + Fluor + Jod + Dusík
2. Kyslík + Hélium + Dusík
3. Bor + Kyslík + R + Uran + Vanad + Draslík + Yttrium
4. Gallium + L + Lithium + Rhenium + (Hliník – L)
5. Bor + (Rubidium – B) + Jod + (Zinek – N) + (Hliník – L)
6. Kyslík + Vanad + Kyslík + Uhlík + Neon | Fosfor + (Lithium – I) + Kyslík + Dysprosium
7. Lanthan + Křemík + Cer
8. Uhlík + Vodík + Jod + [(Mangan – N) + E] + Radium
9. Draslík + Kyslík + Síra + Titan
10. Síra + Uran + (Zinek – N) + Uran + (Molybden – O) + (Xenon – X)

Teď už k druhé části úkolu. Do věty dopište dvě slova z vypracovaného prvního úkolu tak, aby dávala smysl.

„Mezi … patří i … , o které je v lese během zimy nouze.“
__________________________________________________________________

Termín odevzdání: 3. 1. 2016 (máte na to celé prázdniny)
Komu: Mně do vzkazů s příhodným předmětem

Na závěr vám přeji poklidně strávené Vánoce a výborný start do roku 2016 (samosebou bez kocoviny...) :)
Storm

Kdybych řekl, že mě jejich reakce překvapila, jistě bych lhal. Z mého pohledu se dali tak snadno prokouknout – to se někomu mluví, když cítí i ty nejskrytější emoce jiného vlka. No prosím, žárlivče, drobně jsem se ušklíbl. Jako bych neměl svých starostí dost a našel si čas na nahánění samce. Letmo jsem se podíval na Tai, snad abych se ujistil, že nic takového nemám zapotřebí. Následně jsem hlavu otočil opět na nové osazenstvo lesa. Ne že bych jim to nepřál, ale přemýšlel jsem realisticky. Nebudou se rádi dělit. Zvlášť ne Suzume o Blua. Kdybych udělal něco podobného, asi by mi prokousl tepnu. A ačkoliv proti mně neměl šanci, nehodlal jsem zkoušet jeho nervy. Dlouze jsem vydechl jako by ustaraně a ohlédl se na přicházející pár.
Suzume k nim vykročil jako nějaká uvítací garda a představil se. Něco mi říkalo, že s ním bude ještě zábava. Na moment jsem ho ignoroval a šedé oči upřel na Coedena. Pověděl mi, že v rámci možností šlo všechno v pořádku. Přikývl jsem a spokojeně se usmál. „To jsem rád,” vydechl jsem nakonec a podíval se na jeho partnerku. Vcelku mě překvapilo, že si Blueberryho pamatuje. Byla přeci ještě maličká. Nebo se mi informace začínají řádně motat? I to bylo možné. Už dávno jsem nepatřil do té mladší věkové kategorie.
Můj návrh na společnou aktivitu se uchytil lépe, než jsem očekával. Zářivě jsem se usmál, protože Blueberryho reakce mě pobavila. Jak roztomilé. Sice jsem přímo lov nemyslel, ale teď už zřejmě ano. Všichni byli pro, takže jsem nechtěl odporovat. Chtělo by to lovce, poznamenal jsem v duchu a drobně se ušklíbl. Tavarillë tu sice byl, ale co Vločka? Zrovna měli příležitost se ukázat. Tak nic. Nadechl jsem se, ale proud slov včas zastavil. Podíval jsem se po Taille a chápavě přikývl. Nemyslel jsem si, že by byla navíc, že by překážela. Čím více lovců, tím lépe! Na druhou stranu jsem ji nechtěl přemlouvat. Ještě jsem se za ní usmál a pak se podíval na početnou skupinku. „Dobře, dáme se do lovu. Asi ze začátku by bylo fajn vědět, jestli chcete lovit na otevřenějším prostranství nebo tady v lese,” pronesl jsem a posadil se. Tohle asi bude na dlouho. Už jen ta domluva a souhlas všech. „Buď kanec, nebo vysoká,” dodal jsem. Ne každý totiž ví, jaká zvířata nám běhají po území. Nad lovem jsem ještě nějakou chvíli dumal. Promýšlel jsem taktiku vhodnou pro aktuální počet lovců, kterou stejně budu muset napasovat na lovné prostředí. „Osobně se přikláním k přesunutí na vedlejší prostranství. Je tam menší pravděpodobnost zranění, protože nám v cestě nebudou stát stromy,” má poslední slova. Nyní už to bylo na ostatních.

// Omlouvám se, dřív to nešlo

// Koukám, že se nám to nějak pomotalo
Storm, Blueberry, Suzume, Aranel, Tailla? Pokud se někam přidá Coedy...

Stál jsem napřímeně před oběma vlky a přemýšlel. Ne na jeho rozsudku, ten byl již dávno dán. A ačkoliv jsem se cítil provinile vůči předešlým zájemcům. Nějak jsem to musel skousnout. Olízl jsem si čenich a krátce střihl pohledem po Tai. Neřekl bych, že se vzdálila až moc, ale už nebyla po mém boku
Mé rozhodnutí oba potěšilo, jak jinak. Mile jsem se usmál a rozkmital svůj ocas do stran. Ucítil jsem něčí emoce a zastříhal ušima. Snažil jsem se je pochopit. Cítil jsem v ní trochu rozhořčenosti, smutku a ublížení. Automaticky jsem střelil pohledem po svém příteli, který se naopak podíval do země. Tím mé přesvědčení o správném tipu jen upevňoval, ačkoliv si to neuvědomoval. Má mi za zlé, že nereaguji tak spontánně? vydechl jsem a snažil si úsměv udržet na tváři.
Suzume poznamenal, že jeho vlastnosti mě určitě mile překvapí. Neříkej hop, dokud neskočíš, vydechl jsem a podíval se pro změnu na Blueberryho. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu přiblížil a čenichem mu přejel po srsti na straně krku. Pak jsem se natáhl k jeho uchu. „Jsem rád, že jsi šťastný,” zašeptal jsem tak, aby to slyšel jen on. Odtáhl jsem se od něj a zakotvil na svém původním místě. Tím jsem se snad ospravedlnil. Už tu bylo zase dost vlků na to, abych se choval trochu reprezentativně a rozumně, a ne jako malé vlče.
Ucítil jsem další dva pachy. Zamával jsem ocasem a zadíval se mezi stromy. Když jsem je uviděl, můj úsměv se ještě rozšířil. Konečně byl les plný života. Ještě před pár dny to vypadalo, že tu chcípl pes. „Nel, Coedy!” houkl jsem na ně mile a pokývl k nim hlavou, abych jim naznačil, že se klidně mohou přiblížit. Žádné škrábance neměli, tím pádem druhý alfa vzal jejich odchod dobře. „Šlo všechno v pořádku?” zeptal jsem se pro jistotu a ještě chvilku se na ně díval. Pak jsem se rozhlédl po té skupince, která se kolem zatím vytvořila. A ještě v lese jsem cítil další čtyři vlky. Členy a vetřelce. Půl na půl. To jsem si myslel, že povinnosti ubyly.
„Když je nás tu už vcelku dost, nechcete podniknout něco společně?” zeptal jsem se všech přítomných a zavrtěl ocasem. Snad by se i v tom sněhu dalo něco fajn vykoumat. Však lov by nemusel být špatný, ale taková hromadná sněhová bitva by taky nebyla od věci.

// Tai s pardonem přeskakuji O:) Ať se to tu trochu hne.

Myslím, že tu trávím už pár pěkných let na to, abych i jen částečně pochopila, co taková práce a zodpovědnost obnáší. Pravidla znám a jejich porušitelem jsem se nestala, pokud mě paměť nešálí. V čase bych omezení neviděla. Jsem tu prakticky nonstop (pokud není takové to fajn období, kdy doháním lepší známky na poslední chvíli). Gramatiku též ovládám poměrně obstojně, řekla bych. Až na mé legendární překlepy :D. No a co se týče správy webu... V létě jsem se v tom trochu pohrabala a aspoň základy pochopila. Takže tak.
Sama moc nedokážu rozlišit, na jakou práci bych se hodila lépe. Na sebeposuzování jsem nikdy nebyla, bohužel. Ani jedné činnosti se nebráním, určitě bych se přizpůsobila. Takže výběr nechávám na vás, kdyby náhodou - za zkoušku nic nedám.
Hodně zdaru s rozhodováním.

Každý jsme si prošli ztrátou někoho blízkého, ale přeci kvůli tomu nezahodíme celé naše bytí. Život je přeci něco jedinečného a je potřeba si ho užít. Byl jsem rád, že mi nic nevymlouvala, že můj názor přijala. Obával jsem se, že si z něj stejně nic nevezme, ale to už byla druhá věc. Možná tomu bylo přesně naopak.
Téměř neznatelně jsem pokývl hlavou. Čas už se stejně nedal vrátit, a tak mi nezbývalo nic jiného, než tohle všechno přijmout. Přišla další vlna ticha, tedy rozhodně z mé strany. Ona se ke mně přiblížila a položila si hlavu pod mou čelist. Nejdřív jsem bradu trochu pozvedl, protože jsem neměl tušení, co má přesně v plánu. V uších mi mezitím znělo to jedno slovo, které jsem opravdu potřeboval slyšet už pár měsíců. Teď mi přišlo, že by všechno mohlo být v pořádku. „Ospravedlněno, ale nikdy nezapomenuto,” řekl jsem něco, co jsme potřeboval. Musela to slyšet. Takový pocit ublížení jsme už nechtěl cítit podruhé. Vydechl jsem a čenich zabořil do její srsti na hlavě, čímž jsem jí to všechno opětoval. Dokonce jsem cítil, jak se konečně uvolňuje. Jsme na správné cestě.
Když se odtáhla, zastříhal jsem ušima a téměř se letmo usmál. Úsměv ale překazila svým dotazem. Zakoulel jsem očima a mlaskl. „Pouze ve hře a bez nekalých úmyslů,” nakonec jsem částečně svolil a pousmál se. Ještě pořád jsem jí neodpustil ten předchozí incident. Ještě pořád jsem jej měl před očima. Následně jsem zamával ocasem a zářivě se usmál. Mé srdce zaplesalo. „Já nejsem proti,” zamumlal jsem a spokojeně přivřel oči, když byla zase blízko mě. Nejradši bych ji nepustil už ani na krok.
Ovšem musel jsem. Ucítil jsem dva pachy. Jeden známý, druhý neznámý. Otočil jsem hlavu do strany. Tailla se mezitím stáhla. Mávl jsem ocasem a celým tělem se otočil proti nim, abych na ně dobře viděl. Hnědého vlka jsem nikdy neviděl a neměl jsem tušení, kdo by to mohl být. Ale ten nový trend, že si sem všichni vodí kamarády, se mi moc nezamlouval. Proto jsem v první chvíli působil tak napjatě. Pokývl jsem jim hlavou na pozdrav a pousmál se. Úsměv byl věnován především Bluemu. Z jeho společníka jsem cítil nervozitu a strach? Z koho zase? Nu, v tom už jsem se nechtěl hrabat, to by bylo na dlouho. Působil docela zmateně a jeho otázka mě přivedla k zamyšlení. „Art tu již pár měsíců není,” obeznámil jsem ho a trochu přimhouřil oči. Začal jsem ho podezřívat z čehosi, ale než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet, Blue se dal do řeči.
Vypadlo z něj všechno. Zvláště mě zaujal jeho výraz. Tvářil se jinak. Šťastněji. Zastříhal jsem ušima, když všechno dopověděl. Měl jsem výčitky svědomí. Před ním jsem pryč jednoho vlka a vlčici se slovy, že na zimu máme plno. Ale když já nemohl jinak... Ze zamyšlení mě vytrhl až hnědý vlk. „Storm, těší mne,” představil jsem se mu na oplátku a ze zvyku zamával ocasem. Tu věc ohledně náramku jsem přešel s vděčným úsměvem. Stejně jen blábolil, protože nevěděl, co jiného říct. Po tom srdceryvném projevu jsem se napřímil. Přetrhnout nově rozkvetlou lásku? Na to jsem byl až moc milosrdný. „Dobře tedy. Ačkoliv o tobě nic nevím, beru tě za právoplatného člena. Zároveň počítám s tím, že časem se nějak projevíš a dokážeš mi, že pro naši smečku jsi užitečný,” protože teď, jak se zdálo, byl užitečný pro Blueberryho. Což mě na jednu stranu těšilo.

Čekal jsem, jak mi odpoví. Kdybych znal pravdu, byla by to spása. Konečně bych mohl usínat v klidu, tedy možná. Pokud to nebude důvod, který mě zase úplně srazí k zemi. Poposedl jsem si více do boku a nechal ocas ležet podél těla. Snažil jsem se působit co nejvíc uvolněně, snad abych ji nakazil. Ovšem moc se mi to nedařilo a tak jsem se omluvně pousmál.
Když začala s proslovem, našpicoval jsem uši a veškerou pozornost přenesl na ni. Teď jsem ji zvědavě sledoval, což jí sice mohlo být nepříjemné, ale musela s tím počítat. Během jejího projevu jsem se zamyšleně zamračil. Něco na tom bylo, snažil jsem se to pochopit a vcítit se do její situace. Nakonec jsem dlouze vydechl a přeměřil si ji pohledem. „Nebyla to tvoje chyba. Vlci odcházejí a přicházejí noví. To je koloběh, který se nedá zastavit,” pronesl jsem ze začátku a lehce pokývl hlavou. Kdybychom měli spočítat, kolik vlků za náš život přišlo, a následně odešlo, asi bychom se nedopočítali správného čísla. Protože pokaždé někdo odejde, je jedno jak. „Myslela sis, že tě nemáme rádi?” vydechl jsem a sklopil pohled k zemi. To trochu zabolelo. Nechal jsem uši spadnout do strany a po chvilce se na ni opět podíval. Ne vyčítavě, ne ublíženě. Spíše s respektem k jejímu názoru. „Neměl jsem důvod tě opouštět, a to určitě nemluvím jen za sebe. A vysmívat se ti nebudu. To bych byl za hlupáka,” pravil jsem po chvilce mlčení a hlavu natočil směrem, kterým jsem cítil Naomin pach. Hleděl jsem do dáli a snažil se srovnat myšlenky, které si evidentně dělaly, co uznají za vhodné.
Zeptal jsem se na další věc, která mě zajímala a potřeboval jsem ji vědět pro svůj vnitřní klid. Při tom označení jsem se ušklíbl. Myslela to snad ironicky a utahuje si ze mě? „Částečně ano,” přitakal jsem a naklonil hlavu na stranu. Nechtěl jsem ji odsud vyhánět. Takový jsem opravdu nebyl. „Pokud chceš slyšet můj názor, není problém,” pousmál jsem se a zhluboka se nadechl, „mně v lese vadit nebudeš. Nevím, jak na to budou reagovat ti, kteří tě neznají a neví o tobě ani špetku, ale s tím by ses musela poprat sama. Je to jen na tobě.”

Vyhlášení | 2 000 Jahre später...

Nemám důvod to víc okecávat. Zkrátka děkuji všem za účast a užívejte odměn :) Příště snad už konečně nějaká výtvarní soutěž. A během svátků bychom snad mohli stihnout ten smečkový lov.

Vločka, Jinks, Tavarillë, Blueberry - 30 oblázků a 15 drahokamů

Storm

Olízl jsem si tlamu a už se celkem uklidnil. Zdálo se mi, že atmosféra mezi námi už není tak napjatá jako před chvilkou. A to se přeci vyplatí. Když jsem přednesl své myšlenky nahlas, uvědomil jsem si, že to nebyl nejlepší nápad. Pocítil jsem z ní změnu nálady. Trochu jsem se napjal a zavřel oči. Ale vážně to tak vyznělo, musel jsem přiznat a napočítal do deseti. Pak jsem očka zase otevřel a natáhl přední packy co nejdál, abych se trochu protáhl.
Když promluvila, zvědavě jsem se na ni podíval. Snažil jsem se necivět tak překvapeně, ale moc se mi to nedařilo. „Samozřejmě, zajímá. Chtěl bych to vědět,” přitakal jsem jak slovně, tak pokývnutím hlavy. Ve skutečnosti mě nic nezajímalo více. Že by s tím teď neměla takový problém? Pochopil bych to. Až takový trotl nejsem. Možná jsem doufal marně, ale co kdyby mi to náhodou chtěla říct? Buď by mému srdci ulehčila, nebo naopak přitížila. To už záleželo jen na ní. „A byl bych velmi rád, kdybys mi ten důvod řekla,” vyzval jsem ji s vážným výrazem ve tváři. Možná jsem se chtěl poučit a pro příště tu chybu už neudělat. Jenže žádné příště už nebude, připomněl jsem si zahořklým tónem v hlavě. Jak ironické.
Opět jsem si položil hlavu na packy, abych ji neznervózňoval svým pohledem. Naopak jsem jej upřel do hloubi lesa a přemýšlel. Velká část smečky už se v lese mihla, za což jsem byl jedině rád. Ještě před prvním sněhem jsem mě v plánu lov na něco většího, možná si tentokrát troufneme na dvě kusy. Už nás bylo více a přibylo snad spoustu aktivních vlků. Ačkoliv třeba Loria nebo Astona jsem vůbec neznal. Co není, může být! „Chceš tu tedy zůstat?” když jsem už jsem byl u počítání členů, tuhle otázku jsem si nedokázal odpustit. S tím jsem na ni upřel své bílé oči a snažil se, aby v nich nic nebylo k přečtení. Jen neutrální pohled, ale v hloubi duše jsem nemohl zapřít, že bych asi nepřekousl, kdyby mi zase zmizela z dohledu.

Zdálo se, že jsem snad nějak pomohl. Přestala se tolik třást, ale nevěděl jsem, zda se tak stalo mou zásluhou. Teplejší vzduch vyhovoval i mně, tak jsem ho zde ještě chvilku nechal. Zimy si užijeme ještě dost. Nijak na mé otázky nereagovala. Přitom na mě muselo být jasně znát, že jejich zodpovězení požaduji. Pro svůj vnitřní klid, pro udržení normálního logického myšlení. Nikdy jsem nebýval psychicky labilní, ale pravdou je, že teď bych o tom zřejmě pochyboval. U mě nebyly zvykem výrazné změny nálad.
Zhluboka jsem se nadechl, abych vehnal nějaký kyslík do mozku a dokázal aspoň trochu přemýšlet. Když jsem ucítil dotyk na svém krku, zastříhal jsem ušima a pootočil k ní hlavu. „To nedokáže ani jeden z nás smrtelníků,” poznamenal jsem a trochu se ušklíbl. Dokázal jsem ještě pořád přemýšlet realisticky, to bylo dobré znamení. Vždyť každý by chtěl vrátit čas, ale měli jsme pro to jiné důvody. A já, ač jsem se snažil sebevíc, žádný pořádný jsem nenašel. Už jsem si zvykl na to, že vlci stále odcházejí a přicházejí noví. Pro to by se neměl nikdo trápit. V tu chvíli jsem se na ni významně podíval. „Ale jestli po tom tak toužíš, možná někoho najdeš,” zamumlal jsem a položil si hlavu na packy. Narážel jsem snad na něco? Možná, že pokud najde někoho, s kým se nebude dívat na minulost ale na budoucnost, pak bude spokojená.
Její otázka mě dohnala k zamyšlení. No jo, proč vlastně? Ztěžka jsem polkl a zase se na ni podíval. „Protože takový jsem už od základu. Nedokážu jen tak otočit a ze dne na den se chovat úplně protichůdně k někomu, koho znám už léta, ač by mi ublížil sebevíc. A asi i proto, že se spíše dívám na ty kladné chvíle, na které se hezky vzpomíná. Ne na ty špatné,” poslední větu jsem zamumlal a snad jsem ani nechtěl, aby jí Tailla rozuměla. A jak se říká, pro dobrotu na žebrotu. Většinou jsem všechno odnesl já. „Copak tě to zaráží?” zeptal jsem se a ironicky se uchechtl. Měl jsem za to, že mě zná.