Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zítra se mi konečně vrátí počítač z opravy, tak se vrhnu do psaní

// U nás se čeká na Tai a koukám, že Zary bychom se asi nedočkali. Takže Takki, jestli se nechceš s Niklifou zdržovat, klidně přeskoč :)

// No, měla by být na řadě, pokud se mi nespletlo pořadí :D

// Napíšu až po Taille a spol. :)

Probírali jsme spolu všechno, na co se má kamarádka ptala. Ve změnách jsem byl docela konzervativní, protože sám jsem se tu chtěl cítit jako doma, jako před těmi několika lety, když jsem sem přišel. S nostalgickými myšlenkami jsem se rozhlédl po okolí a zasněně se usmál. Miloval jsem to tu a opravdu jsem se divil, že jsem přežil ten rok v kožichu tuláka. Už bych ho nejraději neabsolvoval, a tak jsem se musel snažit, aby smečka měla pevné základy a byla stabilní. A hlavně aby se zde vlkům zalíbilo a byli tu rádi. V tom druhém směru jsem měl trochu pochyby, protože v určité době tu nebyla ani tlapka.
Dostali jsme se až ke smečkové hierarchii smečky na druhém břehu řeky Mahtaë. Už jsem si ani nepamatoval, zda jsem znal někoho odtamtud, kromě těch výše postavených. A takto jsme se dopracovali až ke Coffinovi. Musel jsem se usmát a zavrtět ocasem. „V jeho věku by mě to ani nepřekvapilo,“ hlesl jsem tiše a vzpomněl si, že o nějaké mluvil. Jenže jak dlouho to bylo? Půlrok, rok? Zkrátka hrozně dávno. Třeba se mezi nimi něco stalo a nevydrželi spolu. Trochu jsem se zhrozil. Snad nezdědil tu smůlu na vlčice po mně. Nepoděkoval by mi, chudák.
Mé myšlenky tak nějak souviseli s nadcházejícím tématem. Na Aranelinu otázku jsem nejistě pokývl hlavou. „Ale nedošli jsme k žádnému pevnému rozhodnutí,“ odpověděl jsem a povzdechl si. Tedy, aspoň podle mě jsme nevyřešili nic kloudného, co by nám pomohlo rozmotat ty zašmodrchané nitky. Znovu mi zopakovala, že s ní mohu kdykoliv počítat a já byl jedině rád. Opatrně jsem se k ní natáhl a čenichem jí uhladil rozcuchanou srst na ramenou. „Děkuji, Nel,“ sice jsem šeptal, ale musela mě slyšet. Odtáhl jsem se a poslouchal její rozloučení. Pokývl jsem hlavou a ještě chvilku se za ní koukl. Pak jsem se zvedl a poklusem se vydal za druhou skupinkou.
Zahlédl jsem směs černých a bílých odstínů, tudíž jsem byl na místě. A ta bílá vlčice mi přišla hrozně známá. Jak pachem, tak žlutýma očima. „Bahňákova oběť,“ pronesl jsem tiše a hleděl na dotyčnou. Kdo ví, zda mě slyšela a zda si mě vůbec pamatovala. Propletl jsem se až k Taille a postavil se vedle jejího boku. „Děkuju za hlídání lesa. Máš to u mě,“ zašeptal jsem jí do ucha a urovnal jí srst na líčku. Posadil jsem se na pohledem přeskakoval mezi cizími vlčicemi. „Tak, jaký je důvod vašeho vkročení na území smečky?“ pronesl jsem stereotypní otázku a mávl ocasem. Ani jsem neměl náladu se ježit, ani z principu. Byl jsem až moc spokojeně naladěný.

Dojedl jsem libové masíčko a byl doslova přecpaný. Kdybych se postavil, byl bych spíše širší než vyšší. A takhle jsem se měl prezentovat před cizinci! Zkrátka paráda. Ovšem tento fakt mi nezkazil krásný pocit z plného žaludku a fajn lovu. Svou pozornost jsem nyní plně věnoval Aranel. Počítal jsem s tím, že na mě bude mít spoustu otázek, které bych měl zodpovědět. A to taky udělám velmi rád. „Ano, přesně tuhle,“ potvrdil jsem její myšlenku i s přikývnutím hlavy. Jiná se zde za tu dobu nestihla vytvořit. Navíc ta naše byla opravdu jedinečná a byl jsem až sobecky rád, že jsme si ji zabrali. „On tam nikdo moc nechodí, takže se opravdu dá nazvat oázou klidu,“ přitakal jsem s úsměvem a pohledem krátce prozkoumal okolí lesa. Intuitivně jsem se zastavil tam, kde se v dálce nacházela tůň, jež byla naším tématem.
O složení naší smečky jsem se opravdu rozpovídal, a to jsme nebyli ani tak početní. I tak se tu věčně zdržovalo jen opravdu minimum vlků. Takového Loria jsem neviděl už hodně dlouho, snad několik týdnů. A ani jsem o něm neslyšel žádné nové zprávy. Co když už s námi nepočítal? I když působil, že dá cokoliv za to, aby zde mohl být. A skutek utek. Zastříhal jsem ušima a zaposlouchal se do vět své společnice. „Coff je už nějakou dobu mimo území, ale věřím, že k tomu má pádný důvod,“ pronesl jsem polohlasem a pousmál se. Když jsem byl v lese, ochránce vlastně nebylo potřeba. Souhlasně jsem pokývl hlavou. Opravdu mi dělal radost. Když šlo o něco vážného, mohl jsem se na něj spolehnout. Když zrovna nebyl poblázněný nějakou vlčicí, i když v jeho věku to bylo naprosto normální. Vyslechl jsem si část hierarchie sousední Smrkové smečky. „Asi to závisí na alfovi samotném. I když také jsem se setkal jen s páry,“ pronesl jsem zadumaně a nakonec nad tím švihl ocasem. Teď jsem neměl dostatek mozkových buněk na přemýšlení nad dalším povyšování. Nyní to fungovalo dobře, zdálo se mi, takže jsem neměl potřebu cokoliv měnit. „Pamatuji si, že se mi zmiňoval, že tě potkal, ale žádné novinky mi nepřinesl,“ řekl jsem trochu zarmouceně. Přeci jen, když už mám být v teritoriu většinu dní v roce, měl bych si zajistit kvalitní zvědy, kteří mě budou zásobovat drby. Jinak bych si ukousal drápy nudou. Zároveň jsem ji tak trochu nepřímo vyzval, aby mi pověděla všechno, co se u ní změnilo. Zajímalo mě to, ne že ne!
„Jeskyně je opravdu prostorná, věřím, že si nějaké místečko najdete,“ usmál jsem se a švihal ocasem. Nakonec jsem byl docela rád, že jsem spával odděleně. Měl jsem spoustu soukromí, ovšem na druhou stranu by se nějaká blízká dušička při spánku nedala odmítnout. Kéž by tu opravdu zůstala. Značkování bylo opravdu výborný nápad. Sám jsem si nepamatoval, kdy jsem naposledy obměňoval pach smečky. No, ne všechno se dá stíhat.
Pravděpodobně všechny otázky již byly zodpovězeny, protože to vypadalo, že se Nel chce vzdálit ke svému partnerovi. Jenže přeci jen se na mě otočila s otazníky v očích. Uši jsem trochu sklopil k hlavě a na chvilku se zadíval do země. „Vím já...“ vydechl jsem a znovu se na svou kamarádku zadíval. „Je to komplikovanější, než jsem čekal, ale rád bych, aby tu zůstala. Vlastně si nepřeji nic jiného. Když už ne jako má partnerka, tak aspoň někdo, na koho můžu dávat pozor,“ zhluboka jsem se nadechl a pousmál se.

Chvilkami jsem očima těkal po lese, zda se tu neobjeví někdo, kdo by mi chtěl ukrást výborné maso, které jsem si sám pracně urval. Když už byla polovina pryč, krátce jsem vzhlédl od zadní nohy a rozhlédl se. Blue se Suzumem se odklidili do ústraní. Pamatoval jsem si, že se mnou chtěl mluvit, ale byl jsem si jistý, že to chvilku počká. Aspoň do té doby, než se všichni dosyta najíme a nebudeme žárlivě sledovat porci druhého člena.
Ještě párkrát jsem si ukousl z jeleního stehna a pak se podíval na Nel, která se usídlila nedaleko ode mě. Coedy byl zase o kousek dál, což mě poněkud udivilo. Zastříhal jsem ušima, když mě má kamarádka oslovila. A následně jsem už jen poslouchal. „Ano, hlavní území zůstává stejné. Od břehu řeky Mahtaë až po Středozemní propadlinu. V severní části lesa mezi skalami se nachází velká tůň, která taktéž patří k našemu teritoriu,“ zodpověděl jsem její první otázku a lehce se na ni usmál. Během odmlky jsem několikrát olízl kost, která ze zadní nohy čouhala. „Většinu už znáš z lovu. Na pozici Gamm ještě pořád zůstává Coffin jako ochránce lesa a Vločka jako lovec. Deltou je Naomi, jistě si na ni pamatuješ, a zastává funkci ochránce vedlejšího území, potom ještě Tavarillë, který by měl Vločce pomáhat s lovem,“ odpověděl jsem docela obsáhle na část její otázky. Pak jsem se musel zastavit a začít přemýšlet, koho jsem ještě nezmínil. „Pak už nám zbývají jen dvě kappy, pokud jsem na nikoho dalšího nezapomněl. Aston, takový nevýrazný šedý vlček, a Lorios, pravděpodobně nějaký příbuzný Weriosasy. Navíc jsem ho viděl jen jednou, maximálně dvakrát,“ při poslední větě jsem se zašklebil. Nějak mě to netrápilo. Přede mnou se tvářil jako největší mílius, ale něco mi říkalo, že povaha jeho sestry s určitě jednou projeví i na něm. „Co se Bet týče, žádné zatím nemáme. Nenašel jsem nikoho schopného, kdo by svědomitě dohlížel na chod lesa v mé nepřítomnosti,“ vydechl jsem trochu zkroušeně. Jediný pár, kterému bych důvěřoval, už dávno odešel a založil si vlastní smečku na jihu. Což mi připomnělo, že bych se tam měl stavit, jak jsem Neyteri před zimou slíbil. Aranelina další otázka se týkala úkrytu. „Máme sice jeden společný u tůňky,“ pokýval jsem hlavou tím směrem, „ale myslím, že každý si tam najde soukromí.“ Samozřejmě díky tomu zvláštnímu povrchu na zemi, ale to jsem jí nechtěl prozradit. Ať si na to přijdou sami.
Odvrátil jsem od Aranel pohled a přeměřil si Vločku, která se u nás objevila. Usmál jsem se na ni a pokývl hlavou, jakože to není žádný problém. „Ale dávej na sebe pozor,“ houkl jsem na ni, dokud mě ještě mohla slyšet. Pak jsem se posadil a protáhl si záda.

// Východní Galtavar

Nebyl jsem si jistý, jestli byl únavnější samotný lov nebo tohle. Tělo statného jelena nebylo jedno z nejlehčích, ale v tak hojné počtu jsme se na něj mohli v klidu sesypat. Nu, přežili jsme všichni, ale poslední nevšední událost pravděpodobně rozhodila každého z nás. A mně ještě dlouho nenechá spát. Tohle se přeci nedá racionálně vysvětlit. Krátce jsem se podíval po Blueberrym. Chtěl s námi mluvit a vypadal opravdu vyděšeně. Mé podvědomí si pomalu začínalo myslet, že tom má tlapky. Jen jsem nechápal, proč by něco takového dělal. Skupinku jsem navedl směrem k tůni vedle úkrytu, kde se smečka scházela. Přitom jsem se nadechl přítomných pachů. Mnoho neznámých, instinktivně jsem se naježil. Náš les nebyl nějakým průchozím stanovištěm, kde by si někdo mohl odpočinout!
Jen co jsme zvíře dotáhli na určenou místo, mlsně jsem se podíval po tom vznešeném těle. „Jezte, než si své úmrtí znovu rozmyslí,“ utrousil jsem a podíval se na všechny. Počítal jsem s tím, že Vločka si obhájí své vyšší postavení a k jídlu se prodere. Jiného zbytí nebylo. Chopil jsem se jedné zadní nohy a chvilku se s ní rval, než se mi ji povedlo utrhnout. Odcupital jsem o kousek dál a pohodlně se usadil. Samozřejmě že jsem si všiml cizích pachů, ale zároveň mě lehce uklidňoval fakt, že je s nimi Tailla. A Faelnira jsem nebral za neznámého, ačkoliv tu taky neměl co dělat. Jeden z vlků mi byl trochu povědomější. Na mém úlovku bylo ještě dost masa, abych se s ním mohl s někým podělit, kdyby náhodou už nezbylo. Hlavu jsem zvrátil dozadu a hlasitě zavyl tak, aby mě všichni členi smečky slyšeli. I když už o nás asi věděli. Až nyní jsem se pustil do jídla, abych umlčel svůj kručící žaludek. Přitom jsem přemýšlel, jestli si promluvit s Blueberrym nyní, nebo až po vyřešení těch cizích pachů. Znervózňovali mě, to rozhodně ano.

Byl jsem opravdu rád, že se všechno obešlo bez karambolů a zranění. Pamatoval jsem si na minulý smečkový lov, kdy se Morfeus nějak zapletl do vedlejšího splašeného stáda, a nebylo to moc příjemné zpestření dne. Spíše jsem se v duchu modlil, aby se mu nic nestalo a ani nikomu dalšímu. Olízl jsem si krev z horního patra tlamy a spokojeně mlaskl. Všechny jsem přejel pohledem a už chtěl zavelet k odchodu domů, konečně, ale Blue mě vyrušil. Uši jsem natočil k němu a poslouchal ho. „Jistě, jen jdi. Je nás dost, to zvládneme,“ hlesl jsem podobně tichým hlasem a usmál se na něj. Až teď mi došlo, že jeden člen naší výpravy je tak trochu vzdálený. Zatraceně, co to jsem za vůdce, když si nedokážu přepočítat vlastní skupinu?! ušklíbl jsem se pro sebe. Rozpačitě usmál. Lichotky jsem vždycky přijímal s rozpaky, ale aspoň u svého přítele jsem si byl jistý, že to myslí vážně a nedělá si ze mě srandu.
Blueberry se pomalu rozklusal za svým partnerem, a tak jsem se znovu přiblížil k mrtvému zvířeti, abych si zabral nějakou část, za kterou budu táhnout. Musel jsem si přeci zabrat něco, co mi půjde dobře chytnout do zubů. Nějakou pořádnou flákotu masa. Jenže najednou se mrtvé tělo zvedlo a podivným krokem se vypravilo za Bluem. Rychle jsem odskočil dozadu a vytřeštěně se díval na tu kreaci před námi. Nestihl jsem nic udělat, protože jsem byl doslova opařen. Až ten výkřik mě tak trochu probral. Stáhl jsem uši k hlavě a vykročil kupředu. Ovšem po dvou krocích jsem se zase zastavil. Býložravec přeci nesežere masožravce, vždyť by to bylo proti přírodním zákonům! Ignoroval jsem něčí výkřik a i to, jak sebou Blue plácl o zem. Bílé zraky jsem nevěřícně upíral na zvíře, které bylo ještě před chviličkou mrtvé. Další hlasitá slova jsem sice vnímal, ale nedošel mi jejich význam, protože se jelen znovu zhroutil k zemi.
Podíval jsem se po všech a oddechl si. „Pro dobro nás všech, nepídil bych se po tom, co to mělo znamenat,“ poznamenal jsem s ještě pořád rozčarovaným výrazem. Podíval jsem se na Blueberryho, který vypadal vyděšeněji než my ostatní. „To ano, promluvíme,“ pokývl jsem hlavou, jemně se na něj usmál a vykročil k tomu tělu. „Jen ne tady. Raději ho odtáhneme do lesa, než se ta mrtvola pokusí ještě o něco horšího,“ odfrkl jsem si a ještě jednou se mu zakousl do krku. Krev byla chladná a tuhá. Kde to zvíře vzalo život, který už dávno ztratilo? Následně jsem se podíval na zbytek skupiny. „Každý se chopte nějaké části těla a vydáme se zpátky domů. Čím rychleji z něj zbudou jen kosti, tím lépe,“ zavelel jsem a chytil jednu zadní nohu. Chvilku jsem počkal, než se každý připojí k finální, většinou tak otravné, práci, a vykročil jsem směrem k lesu. Mrtvé tělo se vždy táhne ztuha, takže několik přestávek bylo samozřejmostí, ale od domova jsme nebyli tak moc vzdálení.

// Borůvkový les

// Jela bych podle toho, jak jsme psali minulé kolo. Takže ano, čeká se na Coedyho

// Myslím, že to nemá smysl protahovat, další měsíc tu nechce strávit ani jeden z nás :D + Každému přihozeno pár jednotek do vlastností za smečkový lov.

Zatímco jsem se držel za vypracovanou kýtu lovného kusu, mí společníci se taktéž snažili o skolení kořisti. Předními tlapami jsem se zaryl do zvířete pod sebou a jeho reakce na sebe nenechala dlouho čekat – několikrát vyhodilo zadními nohami. Možná jsem to schytal, možná ne. To jsem v tuhle chvíli nevěděl. Mé tělo bylo napumpováno adrenalinem, nervové buňky se o nějaký kopanec nezajímaly.
Samozřejmě že jsem ten odpor nesnesl věčně. Po několika dalších pokusem o mé shození se to zvířeti nakonec podařilo. Dopadl jsem na bok a na chvilku se vyválel v rozbahněné půdě. Ten kožich budu mýt ještě několik dní! Zlobně jsem zavrčel a znovu se rozeběhl k prchajícímu zvířeti. V tu chvíli jsem zahlédl, že i Blue spadl ze své výhodné pozice a zašpinil si kožich podobně jako já. Nezbývalo mi nic než doufat, že se mu nic nestalo. Nemůžeme to tak nechat! ještě více jsem zrychlil. Zvíře už začínalo zpomalovat, což bylo dobré znamení. A ještě po něm zůstávaly červené skvrny. Jeho konec se jistě blížil. Ani Coeden si nenechal ujít vynikající příležitost. Zvíře ještě více zranil a krev už tekla proudem. Nádherná vůně.
Pomalu jsem začal zpomalovat, jakmile zvíře začalo zmateně klást nohy tak, že se zamotalo a spadlo tlamou napřed do bláta. Netrap se, drahoušku, pousmál jsem se a přistoupil k už tak rozervanému krku. Zakousl jsem se do krční tepny a pak odstoupil. Zvíře pomalu přestalo dýchat a zůstalo ležet v křeči. Ohlédl jsem se ke skupince, která se pomalu shromažďovala kolem mrtvého těla. „Výborná spolupráce,“ pochválil jsem všechny a prohlédl si je. „Všichni zdrávi?“ zeptal jsem se pro jistotu. Zranění by bylo nepříjemné, to jistě ano, ale k lovům bohužel kopance patří. Až se přesvědčíme, že s nikomu nic nestalo, pomalu se přesuneme zpátky domů.

Oba mí společníci se ke mně přiblížili a zaujali podobnou pozici. Aspoň teď jsem viděl jakýsi druh spolupráce a doufal, že v takovém duchu proběhne celý zbytek lovu. Adrenalin bubnoval v mé krvi a já měl kolikrát pocit, že mi nepomůže nic jiného než jedno kolečko na rozehřátí kolem celé pláně. To mě vedlo k plánovanému kondičnímu běhu, který jsme už kdysi dávno probírali s Vločkou. Na mé tváři se objevil hřejivý úsměv. Nechtěl jsem být za diktátora, který všechny žene bičem před sebou, ale byla by to zase jiná společná aktivita. Lovy a hry známe všichni. Tohle by bylo něco jiného, neobvyklého a kdoví, třeba by si to zamilovali!
Zorničky se mi automaticky zvětšily, když se před námi začalo něco dít. Mezi holými větvemi jsem zahlédl rychle se přibližující skupinku. Přikrčil jsem se k zemi a zadní nohy připravil na rychlý běh. Očima jsem kmitl po svých společnících. Neverbálně jsem jim dal najevo, že mají přestat lelkovat. Soustředění bylo důležité. Podobně jako fyzická připravenost.
Oči jsem upíral na přibližující se hordu masa a svalů. Když byla tak tři metry od našeho úkrytu, rychle jsem se postavil na nohy, udělal jeden rychlý cvalový pohyb kupředu a následně se odrazil ze zadních nohou. Dal jsem do toho všechnu možnou i nemožnou energii. Drápy jsem se zaryl zvířeti do hřbetu a zuby zabořil do zadního stehna zvířete. Útok jsem si špatně vypočítal, protože jsem chtěl dopadnout na zvířecí krček, ale to se nějak nepodařilo. Pravděpodobně tam ale dopadne jeden z mých kolegů. Dravě jsem kousal zvíře do slabin, taky že po mně několikrát vykoplo jednou zadní nohou. To mu ale bylo k ničemu. Držel jsem se doslova zuby drápy.

// Omlouvám se za zdržení :/ Mám toho moc do školy. Pokusím se odpovědět zítra.

// Já měla za to, že počkám na vaši skupinku a pak do akce nějak zapojím nás. Tím pádem by měl být na řadě Suzume, pokud se nepletu.

// Naši skupinku pravděpodobně přeskočte. Nemáme o čem psát, takže bych poprosila děj posunout zase o něco dál