Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Moc se omlouvám, měla jsem náročný týden a dneska jsem musela odvést počítač do opravy :( Nevím, jak dlouho budu bez něj, tak klidně Sua opusť, pokud nechceš čekat

Můj rozsudek oba přijali, však ono jim ani nic jiného nezbývalo. Já tu měl to nejvyšší slovo a aktuálně jsem si tohle pravomoc velice užíval. Zhluboka jsem se nadechl a ještě jednou se na Faelnira podíval. Kupodivu jsem ani v jeho hlavě neslyšel žádné nespokojené myšlenky, co se jeho nového postavení týče. Dokonce poděkoval za to, že jsem ho znovu přijal. Sliby chyby, chlapečku, zašklebil jsem se, ale nakonec jen pokývl hlavou. Můj výraz ale zůstával stále stejný, chladný a nepřístupný. „A přesně tak by to mělo být," poznamenal jsem, když mu konečně došlo, že by mě mohl zpravovat o tom, že jde mimo území. Jako alfa jsem chtěl mít nějaký přehled o tom, kdo kde je a tak.
Obrátil jsem se na Naomi a věnoval jí hřejivý úsměv. „Jak vidíš, ještě pořád žiju. Nebo spíše přežívám," krátce jsem se uchechtnul a zamával ocasem. „Ale mám se dobře. Teoreticky vzato, nic mi nechybí," dodal jsem stejně povzbudivým tónem. Ovšem z praktického hlediska mi toho chybělo dost. Nechtěl jsem ji ale zatěžovat svými problémy, musela jich mít sama dost. A nyní nebyla správná doba na nějaké vylévání srdíčka. „Maličká, i mně se už plete, kdo ještě pořád patří do smečky. Poslední měsíce tu bylo docela mrtvo," zamyslel jsem se. Ani jsem nevěděl, o kom všem Naomi ví. „Až se někdo z nich vrátí, zaručeně poznáš, zda je tu nový nebo ne," trochu jsem se do toho zamotal, proto jsem raději hlavu odklonil někam do lesa a snažil se přijít na původní otázku.
Když jsem zrak opět vrátil k Naomi, před jejími předními tlapkami jsem zahlédl cosi velmi zvláštního. Švihl jsem ocasem a sklonil hlavu k zemi, abych si toho tvorečka dostatečně prohlédl. Naomi začala vysvětlovat původ toho zvířete. Dokonce mělo i jméno! „A odkud se tu zjevila?" zeptal jsem se a krátce kmitl očima k Naomi. Olízl jsem si tlamu, ačkoliv mi bylo jasně naznačeno, že tohle zvířátko se nepapá. Asi by mě to ani nenasytilo.
Zaslechl jsem cupitající kroky a spolu s nimi zahlédl bílý kožich. Zamával jsem ocasem a hlavu zvedl do přirozené polohy. „Vítej doma," usmál jsem se na svou kamarádku a prohlédl si ji. Vypadala pořád stejně, ačkoliv mi přišlo, že od našeho posledního setkání utekl rok. „Jak ses celou to dobu měla?" zeptal jsem se ze zvědavosti a konečně se posadil.

// S mou aktivitou to do konce prázdnin nevypadá nadějně, ale opravdu se budu snažit

// Mé skupince se moc omlouvám, chtěla jsem napsat dneska, ale už nemám energii, robota mi dává zabrat víc, než jsem čekala. V sobotu to tu máte, snad dřív, když budu v přijatelném stavu
Platí všude, kde mám odepsat...

Až když jsem skupinku blíže prozkoumal, zjistil jsem, že ze sudého počtu se nakonec stal lichý. Jeden vlk tedy chyběl. Vzápětí jsem taky přišel na to, o koho se jedná. Ten světle hnědý kožich se nedal přehlédnout. Olízl jsem si tlamu a posadil se na své původní místo. Počkal jsem, než se dořeší vše rozřešené, a pak jsem se dal do vyzvídání. Kdybych jim skočil do dialogu, bylo by to přinejmenším nevhodné.
Svůj pohled jsem upřel na dva mladé vlky, ačkoliv očima jsem stále poněkud šilhal více na Faelnira. Své dceři jsem věřil, jemu ale ne. Uši jsem natočil k vlčici, když začala mluvit. Sdělila mi, jak se věci mají. Té upřímnosti jsem si vážil. Nebyl důvod ke zdržování. Jen jsem pokývl hlavou, ale ještě jsem se nechtěl pustit do nějakého velkého rozhodování, protože jsem čekal, že se Faelnir ozve. Nebo spíše by to bylo vhodné, na jeho obranu. A tak se skutečně stalo.
Už po první větě jsem měl chuť ho přerušit, ale nakonec jsem se jen zhluboka nadechl, chvilku zadržel dech, abych vypěnil a pak opět vydechl. Nechal jsem ho mluvit dál. Jen jsem se přesvědčil, že Naomi je a byla důvodem jeho setrvání na našem území. A jestli tomu tak bude i do budoucna... Čert ví. Švihl jsem ocasem a upřeně se zadíval do jeho tyrkysových očí. „Tak zaprvé – smečka a tuláctví jsou zcela odlišné, nelze mezi nimi najít kompromis tak, aby vyhovoval oběma stranám. A za druhé – když už chceš jít na delší dobu pryč, je snad logické, že to někomu oznámíš, abychom o tobě věděli a já si pak nemyslel, že ses na nás sprostě vybodl,“ začal jsem ho tak trochu ponaučovat, ale když já jinak nemohl. Tohle se přímo nabízelo, navíc aspoň takhle jsem filtrovat naštvání, které ve mně jeho slova vyvolala. Vločka nechť je zdárným příkladem, vzpomněl jsem si na svou kamarádku. Ta vždy ohlásila, že jde na nějakou dobu mimo území. U ní jsem si byl jistý, že se vrátí. „Jak mohu věřit, že budeš prospěšným členem, a ne jen příživníkem, když mi teď řekneš, že se tě chuť toulat stále drží?“ tímhle si docela ublížil. Trochu jsem se zamračil a odvrátil od něj pohled. Pakliže se chtěl stát znovu členem a spokojeně žít s mou dcerou, musel mi to nějak dokázat.
„Jako alfa smečky v tobě nemám dostatečnou důvěru. Tu si holt budeš muset nějak zasloužit. Přijímám tě zpátky jen kvůli Naomi a uděluji ti post omegy. Jestli se z něj dokážeš vypracovat na vyšší postavení, to je jen na tobě,“ sdělil jsem mu svůj rozsudek, přes který nejel vlak. Nebyla žádná jiná možnost, protože bych ji nedopustil. Buď se s tímhle sžije, nebo má chlapeček smůlu.

Ujistil mne, že to nemyslí ve zlém. Ale nad tím jsem přeci ani nepřemýšlel. Možná tak mé podvědomí, které jsem nemohl ovládat. Chápavě jsem pokývl hlavou a přitom se na něj drobně usmál. Nemohl jsem se tvářit jako na pohřbu, ve výsledku se přeci nestalo nic hrozného. Jen se chtěl osamostatnit. Já takový pocit neznal, vzhledem k tomu, že mě má matka nedobrovolně opustila již během prvních měsíců života. Musel jsem se postavit na vlastní nohy, jinak bych tu teď nebyl. „To mě opravdu těší, Coffe. Ani nevíš jak,“ zamumlal jsem, když se ocitl u mého boku a automaticky si na jeho ramena položil hlavu. Pak jsem se znovu odtáhl, abych jej už nadále nezdržoval. Ale takové rozloučení jsem si nemohl odpustit.
„Věřím ti,“ dodal jsem již s úsměvem, když se ode mne odtáhl a vypadal opravdu odhodlaně. Zhluboka jsem se nadechl a nastražil uši. Znovu jse zaslechl nějaký zvuk, a tak jsem na něj obrátil hlavu. Před námi se objevil jelen, který před nějakou dobou zmizel a nyní se zase objevil. A dokonce se přede mnou uklonil. Zazubil jsem se a zamával ocasem. „A pamatuj, hlavně ve zdraví. Hodně štěstí,“ rozloučil jsem se se svým synem a ještě nějakou dobu se za oběma díval. Až po nějaké době jsem znovu vydechl přebytečný vzduch a otočil se ke skupince vlků již s daleko pozitivnějším výrazem, než který jsem měl před chvilkou.
Zastavil jsem tak, abych měl stejně blízko ke všem vlkům. Posadil jsem se a na všechny se podíval. Své oči jsem ale zanechal opět na Faelnirovi. „Povídejte. Co jste mi chtěli?“ vyslovil jsem svou otázku a podíval se na Naomi.

Svůj zaskočený výraz jsem nemohl jen tak strhnout, a tak jsem před svým synem stál jako němá socha, která nekonečné po minutě ticha obživla a začala mluvit. Ne tak sebevědomě jako kdy dřív a ten šok se na mě docela podepsal. Oháňku jsem nechal svěšenou volně k zemi, dokonce i má ouška byla polapena gravitací a svěsila se rovnoběžně se zemí. Jen matně jsem vnímal Coffinovu odpověď směrem k Nel a pak se už věnoval mně. Tedy, aspoň to tak vypadalo.
Krátce jsem střihl jedním uchem a pak jej znovu vrátil do předchozí polohy. Chápal jsem dobře, že jemu vadí, když se musí vrátit domů, aby o sobě dal vědět? Tím pádem odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Nebude se vracet, ani kvůli mně, jedinému rodiči, který se o něj zajímá. Takže s ním úplně ztratím kontakt a kdo ví, třeba to nakonec dopadne podobně jako s jeho bratrem. Musím si zvyknout, pomyslel jsem si závěrem a švihl ocasem ze strany na stranu. Právě včas jsem přestal v duchu přemýšlet, nyní jsem se aspoň mohl soustředit na to, jak mě můj vlastní syn... Kárá, ponaučuje? Hlavu jsem trochu sklonil k zemi a dlouze vydechl. Chápal jsem, co mi tím chtěl říci, a dokonce jsem jeho názor uznal zčásti pravdivý. Ale zase na druhou stranu, už jsem byl vlk v letech, měl jsem něco za sebou a třeba bych rád našel konečně klid. V jakémkoli slova smyslu. Rozhlédl jsem se po lese, nadechl se jeho vůně a zase se zadíval na Coffina. „Chápu, zamyslím se nad tím,“ co více jsem mohl říct? I jemu muselo být jasné, že pokud bych se k nějaké změně rozhoupal, rozhodně by nepřišla ze dne na den. A už vůbec ne bez přemýšlení. Ale asi jsem to potřeboval slyšet. Třeba opravdu vymyslím něco, co by mě dělalo šťastnějším.
Zastříhal jsem ušima, když jsem koutkem oka zaregistroval nějaký pohyb divně zářivého těla. Můj pohled směřoval zpátky ke skupince vlků, ke kterým se ono stvoření pohybovalo. Neviděl jsem v tom žádnou známou kořist, a tak jsem ani nestačil zareagovat. Jak rychle se to stvoření objevilo, tak rychle taky zmizelo. Vydechl jsem a podíval se na Coffina, který se znovu rozmluvil. Tentokrát už definitivně k věci. Zadíval jsem se do jeho zlatých očí a zhluboka se nadechl. Ten jeho pohled mě nějakým způsobem hřál i bolel zároveň. „Snad najdeš štěstí a smysl života,“ usmál jsem se na něj a krátce zavrtěl ocasem. Celkově jsem mu přál jen to nejlepší do tuláckého stylu žití. Bude jej potřebovat.

Drobně jsem se usmál na Aranel i Coedena, kteří znovu poděkovali. Kdybych to měl počítat, tak se snad ani nedopočítám. A přitom jsem udělal tak málo. K uším mi doputoval hlas Coffina, který se snad probudil a samozřejmě se musel vyjádřit. „Coffe...“ napomenul jsem ho něžným hlasem a zazubil se. Ačkoliv měl jsem takový pocit, že naše budoucí rodiče jen tak neodstraší od myšlenky na rodinu. Olízl jsem si čenich, abych se zbavil nutkání odpovědět za svého synka na Aranelinu otázku. Ta neočekávaná akce s Haruhi se nedala zapomenout. A teď? Jen naši smečku využila pro obskakování jejích mláďat. Aspoň ty mají tu slušnost a přijdou oznámit, že nadobro odchází. Jejich rodiče by si od nich měli vzít ponaučení.
Zpozorněl jsem, jen co se k nám přiblížila další dvojice vlků. Hlavně kvůli Faelnirovi, pořád jsem nechápal, proč se pořád vrací na naše území, které přeci sám od sebe opustil. Tedy ne oficiálně, když se vlk dlouho neukáže... Zkrátka to smrdí. I když po pohledu na mou nevlastní dceru jsem ten důvod možná viděl. Ne že bych z toho byl nadšený. Ještě jsem jim věnoval jeden vláčný pohled a pak se rozešel ke Coffinovi, který se mezitím probral ještě více k těm dvěma pronesl uštěpačnou poznámku s vlčaty. Aby nám tu těch mláďat za chvilku neběhalo více než členů, odfrkl jsem si a rozhodl se, že všechny konspirační teorie nechám být a myšlenky ohledně nich zatlačím někam daleko. Čas na ně přijde jindy.
Ke Coffinovi jsem přišel s úsměvem a posadil se vedle něj. Mou otázku vzal až moc doslova, ale to jsem nechal plavat. Ještě pořád jsem v něm viděl to malé vlče, zvláště teď, když se tvářil jak největší svatoušek. Jenže má dobrá nálada klesla ještě níže, než když jsem zahlédl Faelnira. Ještě pořád jsem ho poslouchal, ačkoliv jsem na to nevypadal. Možná mě z toho všeho chytl tik v oku, ani bych se tomu nedivil. Po chvilce jsem otevřel tlamu, ale vyšlo z ní jen podivné citoslovce, které lidé používají, když ztratili řeč a neví, co říct. Přirovnatelný zvuk k velmi protáhlému é. A tak jsem ještě chvilku mlčel. „Rozumím tomu dobře, že si chceš jít po svých?“ Znovu? zaskočil mě tím, to ale bylo dost jasně vidět. Vydechl jsem a uši sklopil k hlavě. Nemůžu vyhodit vlastního syna, to přeci nejde! A kdyby se stal omegou, stejně by nějaké povinnosti měl. Sice opravdu minimální, ale stejně. „Nemůžu ti bránit, to ty víš. A pokud je to skutečný důvod tvého rozhodnutí, nemám k tomu více co řícit. Styl tvého odchodu nechám na tobě. Nechtěj po mně, abych tě vyhodil, to nedokážu,“ zamumlal jsem a sledoval ho. Automaticky jsem k němu sklonil hlavu a čenichem mu urovnal pár rozcuchaných chlupů na boku. „Doufám, že víš, že sem budeš moct kdykoliv přijít a zůstat na jak dlouho budeš chtít,“ řekl jsem a snažil se na něj drobně usmát. A skutečně se mi to podařilo. Nezlobil jsem se, jen mě trochu ovládl smutek z toho, že i on mi zmizí a třeba se už nikdy nevrátí, stejně jako jeho bratr.
„No, žiju, jak vidíš,“ odpověděl jsem na jeho otázku, kterou snad všechno zabil. Jak jsem mu na ni mohl po tom všem odpovědět? Hlavu jsem trochu pozvedl, když jsem zaslechl vytí. Naštěstí jsem z Coffina nebyl tak vykolejený a poznal jsem, o čí hlas jde. Nadechl jsem se a své milé se nazpátek ozval, aby si byla jistá, že jsem ji slyšel. Lepší to být už opravdu nemůže...

Jeden by řekl, že při rozebírání tak ošemetného tématu se budou cítit obě strany poněkud rozpačitě, ale já k těmto pocitům neměl důvod. Pokud si oni sami uvědomují rizika a strasti rodičovství, a přesto svůj názor nezměnili, nemohl jsem jim bránit. Dobrá, možná z pozice jejich alfy ano, ale tak jsem v tu chvíli nepřemýšlel, a ani jsem nechtěl. „Sice kappy, ale ze všech nízko postavených vlků vás znám nejdéle a nejlépe, aspoň v tvém případě, Nel,“ ujistil jsem ji, že postavení ve smečce nehraje roli. Byl jsem si jistý, že po osamostatnění vlčat se na smečku nevykašlou, jako tomu bylo u Haruhi a Sayapa. Navíc se v mé hlavě zrodil jakýsi plán. Byl sice hodně, či méně, do budoucna, ale rozhodně bych ho někdy rád zrealizoval. „Tak pokud už nic více nechcete dodat, přeji vám hodně štěstí,“ zazubil jsem se a mávl ocasem ze strany na stranu. Upřímně, budou ho potřebovat.
Zaslechl jsem chrastění borůvkových keříků, což jasně napovídalo tomu, že se k naší skupince blíží někdo další. K Aranel a Coedenovi jsem už neměl co říci, pokud by se na mě neobrátili oni sami s dalším tématem k řešení, nebo jen přirozeným navázáním další konverzace, tentokrát bez řešení nějakého problému. Do mých uší se dostal známý zvonivý hlásek. Otočil jsem za ním hlavu a už podle výrazného červeného čehosi, které se snad nikdy nezašpiní, jsem poznal, o koho se jedná. „Naom... Jak dlouho jsem tě neviděl?“ snad se jednalo o pozdrav, možná i starostlivé povzdechnutí, kde se tak hrozně dlouze toulala. Prohlédl bych si ji pečlivěji, zda na svém kožichu nemá zbytky nějakého zranění, ale v tu chvíli mé oči zpozorovaly vlka vedle jejího boku. Automaticky jsem se zvedl ze země na všechny čtyři nohy a ocas natáhl rovnoběžně se zemí ve výhružném gestu. Můj pohled by se dal přirovnat k Meduse, která chce dotyčného přeměnit na kámen. A taky že to byla skoro pravda. Dobrou náladu jsem potlačil do ústraní. Tak trochu jsem ve Faelnirovi chtěl vzbudit respekt a zároveň jsem se nechtěl nechat vytočit jeho aktuálním chování. Ke smečce už nepatří, a přesto si tu vesele ťapká a ještě se usmívá, jak kdyby byl v sedmém nebi.
Dlouze jsem vydechl a konečně pohledem kmitl k Naomi, která se mě už před několika sekundami ptala, zda se mnou mohou mluvit. Faelnirův dodatek, jsem snad ani nepostřehl, jak jsem se soustředil na to, abych ho nezašlapal do země. „Určitě můžete, ale někdo tu byl před vámi,“ odpověděl jsem a při posledních slovech se podíval na Coffina, který nedaleko odpočíval, „takže když chvilinku počkáte. Vrátím se k vám.“ Zastříhal jsem ušima a ještě se ohlédl na Nel s Coedym a povzbudivě se na ně usmál, jako bych jim znovu chtěl popřát hodně štěstí. Můj první krok kupředu byl poněkud ztuhlý, jak jsem měl všechny svaly v těle napjaté. Prošel jsem kolem Naomi a čenichem ji jemně pohladil po srsti na hřbetě. Tohle byla nutnost. Pak jsem se vydal ke Coffinovi.
Už z dálky jsem se na něj usmíval. Ta změna nálad ke mně vůbec nešla, ale ke svým potomkům, vlastním i nevlastním, jsem se nedokázal chovat chladně. A pokud by se tak stalo, určitě bych se na ně nedokázal zlobit dlouho. „Tak co máš na srdci, synku?“ vybídl jsem ho k mluvení a usadil se vedle něj. Nechtěl jsem po něm, aby vstával, přeci jen se mi zdál dosti vyčerpaný. Ať už z cest mimo Borůvkáč, nebo z čehokoli jiného.

// Napíšu v pátek odpoledne. Pokud nechcete čekat, manipulace se Stormem povolena :)

Ta záležitost s jelenem ostatním ležela v hlavě, jak se zdálo. Ale nedivil jsem se. Lovná zvěř, která by mohla jedinému rafnutí podlehnout, si jen tak přikráčí po okolí a ještě se se mnou kamarádíčkuje? Ale co je v téhle zemi aspoň trochu normální? Opravdu jen špetka věcí. Zastříhal jsem ušima a podíval se na Coedena, kterému se tohle celé nejvíce nezdálo. „Myslím obojí. Něčeho tak elegantního by byla přeci škoda,“ pronesl jsem a tak nějak samovolně si přejel jazykem přes přední zuby. Ne že bych měl hlad, to spíše mé podvědomí bylo trochu neklidné.
Zůstal jsem sedět a díval se z jednoho vlka na druhého, až jsem nezaregistroval jelena, který se natahoval k mému uchu a následně jej skousl. Přivřel jsem oči a jemně cvakl zuby. Ne ve výhružném gestu, ale na takový kontakt jsem si už odvykl. Podíval jsem se na živého Coffina a s letmým úsměvem pokývl hlavou. Pak už jsem jen sledoval, jak se oba vydali někam hlouběji do lesa a přitom si hráli jako vlčata. Zvláštní to pohled.
Nicméně nyní už nás nic nerušilo a ti dva mohli mluvit, aniž by měli obavu ze druhého a třetího posluchače. Usadil jsem se ještě pohodlněji, ocas obtočil kolem těla a dál se již věnoval jen jim. Nejprve se slova ujala Aranel. „To je v pořádku, budeme mít spoustu času později. Myslím, že si bude chtít odpočinout, kdo ví, jak dlouho byl na cestách,“ odpověděl jsem uvolněně a krátce se ohlédl do lesa, kde můj synek zmizel společně s jelenem. Opodál jsem zahlédl jeho kožich. Zas tolik jsem se nemýlil. Pak se rozmluvil i Coeden, ale... Více obecněji by to říct nešlo? Donutil mne se ještě více zamyslet. „Takže...“ zamumlal jsem táhle a na oba se střídavě zadíval. „Chcete si založit rodinu?“ naklonil jsem hlavu na stranu. Vždyť je to tak jednoduché k vyslovení. Proč se topit v horké kaši? Dal jsem jim prostor, aby se mohli vyjádřit, ale něco mi říkalo, že má domněnka je správná. „Jste zodpovědní, v tom jsem přesvědčený. Jako alfa vám nestojím v cestě,“ sice možná trochu rychle řečený verdikt, ale proč bych jim měl nějak překážet, když už jsou dávno dospělí a rozumní? Navíc by les s vlčaty znovu trochu více ožil.

// Omlouvám se za zdržování, je toho moc a nestíhám :(

Hleděl jsem na vlka před sebou a na to, že pro mne byl vetřelce, jsem působil až moc uvolněně. Ale neexistoval důvod k jeho vyhnání, vždyť se choval poměrně slušně a nedělal neplechu. A dokonce hledal Gallireu, ve které už se prakticky nacházel. Usmál se podobně jako já a ve skutečnosti byl snad radostí bez sebe. Potěšilo mě, že jsem mu mohl nějak pomoci. „Není zač děkovat, byla to maličkost,“ pověděl jsem mírným hlasem a mávl ocasem ze strany na stranu. Po několika dalších chvílích se vlk rozhodl, že už mě nebude dál zdržovat a poroučel se k odchodu. „Na viděnou,“ hlesl jsem k němu přátelsky a mávl ocasem. To vlk naštěstí ještě slyšet mohl, protože až pak se dal na cestu k hranicím lesa. Takový dobrovolný odchod jsem už dlouho nezažil. A doufal jsem, že se v této obrovské krajině neztratí. Něco mi ale říkalo, že se nic takového nestane.
Dlouze jsem vydechl přebytečný vzduch a zadíval se na dvoučlennou skupinku nedaleko ode mne. Ještě předtím jsem si ještě všiml jelena, který ležel opodál, jako by se vůbec nic nedělo. Vypadalo to, že mu vůbec nevadí, že kolem se nachází docela dost predátorů, kteří by mu skočili po krku, ani by se nenadál. A pak se ten podivín zvedl a štrádoval si to přímo ke mně. Zůstal jsem stát jako opařený a ani paroží v mém kožichu mě nepřimělo k nějakému pohybu.
Ty hlavo stará, dubová! konečně jsem aspoň hnul hlavou, když se mi v ní nashromáždil dostatek vzpomínek. Uvolněně jsem vydechl a po chvilce, která se v mých očích jevila jako věčná, se zadíval na Coedena, kterému celá tahle situace nehrála. „To víš, rarita,“ zazubil jsem se na něj a natáhl se k ebenovému paroží. Zuby jsem se zachytil za nejbližší výsadu a chvilku ji držel, jako by to byla nějaká trofej. Zasmál jsem se a zase se odtáhl, abych Coedenovi mohl odpovědět na otázku: „Je to stvoření boží... Nebo snad pekelné?“ Toť otázka.
Když se objevil Coffin ve svém vlčím těle, trochu jsem znejistěl a naklonil hlavu na stranu. Že by má celá hypotéza byla špatná? Že by mé vzpomínky byly chybné? Vždyť tohle neuměl. „To je dost, že ses taky jednou za rok objevil doma,“ pronesl jsem napůl káravě, ale nemyslel jsem to zle. Je mladý, přeci ho nemohu přivázat za jeden ze stromů a nakázat mu, že se nehne z mého dohledu. To by byla tyranie. Vydechl jsem a podíval se na pár. „Abychom se dostali k věci... Potřebovali jste se mnou mluvit?“ pohledem jsem skákal mezi bílým a hnědým kožichem a tak trochu doufal, že tím odvrátím jejich pozornost od mého syna.

Naklonil jsem hlavu na stranu a na vlky se velmi vážně díval. Ale rozhodně jsem mu nechtěl vyprášit kožich, což na mně muselo být vidět. Možná proto jsem podvědomě ucítil, jak se neznámý přede mnou trochu uklidnil a doslova se netřásl nervozitou, ba dokonce strach. Ale vždyť já přeci vůbec nebyl nebezpečný. Pokud mé tělo neovládalo alter-ego, ale to už byl zase jiný příběh.
Konečně na mé vyzvání zareagoval a začal mluvit. Sice trochu trhaně a nervózní, ale na to jsem si u nově příchozích vlků zvykl. Aspoň jsem tak mohl vidět, že nepřekypují egem, které by sahalo od k nebesům. Nějaké ten respekt k autoritám, tedy ke mně, je přeci potřeba. „Tentokrát to přejdu, ale příště si dávej pozor. Všechna zabraná teritoria jsou označkována a pochybuji, že by všechny alfy byly tolik tolerantní,“ upozornil jsem ho. Nešlo mi o nějaké zastrašování, opravdu jsem neměl zapotřebí, aby se mi tu složil. Jen jsem mu dal přátelskou radu do života. Vcelku uvolněně jsem švihl ocasem a nepřestával ho sledovat. On nevypadal na útočníka, ale jeden nikdy neví. Ve své ostražitosti jsem rozhodně nechtěl povolit. Zamrkal jsem a jeho právě vyslovená slova jsem si v hlavě přehrál ještě jednou, abych se ujistil, že jsem slyšel správně. V tu chvíli mi koutky vyskočily do úsměvu v pobaveném gestu. „Vždyť už nikam chodit nemusíš,“ začal jsem a rozhlédl se po lese. A úsměv ne a ne se vytratit. „Troufám se říci, že se nacházíš v jejím severním srdci. Nevím, odkud jsi přišel a jak dlouho se pohybuješ v okolí, ale mohu tě ujistit, že jsi našel to, co jsi hledal,“ doplnil jsem a při posledních slovech pokývl hlavou, jako bych ten fakt chtěl ještě zdůraznit. Nevěděl jsem, jak zareaguje, a tak jsem mu nechal prostor pro vyjádření se.
Mezitím jsem v hlavě zaslechl cizí myšlenku a s ním ucítil i nový pach. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. Ten hlas mi byl samozřejmě povědomý, ještě aby ne, ale k němu by neseděl ten pach. Krátce jsem nakrčil čenich a pohledem nakonec zakotvil na jelenovi, který zalehl nedaleko naší skupinky. Ty ebenově černé parohy jsem jaktěživ neviděl. A z nějakého důvodu jsem neměl nutkání po něm skočit. Asi proto, že už jsem měl plný žaludek.

Po tom, co jsme se s Nel rozloučili a oba jsme šli k jinému konci lesa, jsem se konečně vydal vstříc svým alfáckým povinnostem. Ne že by se mi po nich nějak zvlášť stýskalo. Olízl jsem si tlamu a obě vlčice si prohlédl, čekajíc, jaké budou mít argumenty. Přitom jsem se po očku podíval po své milé. Držel jsem se od ní dál, protože mě k tomu nutila zdejší společnost cizinců, ale aspoň jsem měl možnost ji konečně vidět. Ten lov byl až příliš zdlouhavý.
Čistě bílá vlčice se nadechovala k odpovědi, ale Tailla ji předběhla. Aspoň mi udělala takovou rekapitulaci, jaké z nich bych se měl více věnovat. A poněkud mě překvapilo, že jsou opravdu sestry. Mávl jsem ocasem a přikývl. „Dobře,“ řekl jsem k Niklifě a tím bral její záležitost za vyřešenou, „ale co ty?“ Stříbrnýma očima jsem přeskočil na druhou cizí vlčici. Naklonil jsem hlavu na stranu a můj výraz se změnil na podrážděný, když už dlouho mlčela a nevypadala, že by se chtěla nějak vyjádřit. Zavrčel jsem, výhružně cvakl zuby a najednou vlčice nebylo (// Omlouvám se za manipulaci, ale další měsíc už čekat nechci). O problém méně.
Když si jeden řekne, že už bude klid, nikdy se tak nestane. Místo vlčice se tu objevil vlk. Zastavil se nedaleko od nás, pozdravil a začal něco dosti nesouvisle blekotat. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlédl si ho. Nepřišel mi nebezpečný, a dokonce i tu špetku respektu měl. V duchu jsem se pobaveně usmál nad reakcí vlčice po mém boku. Hlavně klid, Tai, pomyslel jsem si a nenápadně ji pohladil ocasem po boku. Neuniklo mi, že se o mě nenápadně opřela. „Klidně můžete jít, dámy, jistě si toho máte hodně co říci,“ promluvil jsem k oběma vlčicím a mile se usmál. Jistě nechtěly být rušeny další tunou vlků. Měl jsem v plánu se rozejít za cizincem, ale ještě předtím jsem se natáhl k Taillinu oušku. „Ale ty se mi zase ve zdraví vrať,“ zašeptal jsem a vydechl jí do srsti. Tohle nebyl rozkaz, jen prosba nepoučitelně zakoukaného alfa samce. Švihl jsem ohonem a vykročil k cizímu vlkovi.
Můj výraz nebyl tak přátelský jako při vlčicích. „Tak povídej. Co máš na srdci?“ zeptal jsem se a zastříhal ušima. Prohlédl jsem si ho a řekl si, že dneska budu za hodného alfu, který zuby moc necení. Navíc se tak nebudu tolik lišit od své aktuální nálady, i přes ty všiváky cizince, kteří tu pořád budou lézt, ačkoliv jsme měli hranice označkované. Při dalším prohlédnutí vlka jsem koutkem oka zaregistroval bílý kožich a vedle něj světle hnědý. Podíval jsem se směrem k páru. Pravděpodobně čekali na mě, takže jsem k nim pokývl hlavou, že až tohle vyřeším, najdu si na ně čas.

// Pořadí, kdyby se někdo ztrácel stejně jako já: (Tailla, Niklifa), Storm, Sallaré, Aranel, Coeden

// Čeká se na Niklifu. Když tu nebude post do večera, zítra ráno napíšu.

// Kdepak se nám to seklo? :(