Gallirea - Příspěvky uživatele

Gallirea byla opravdu zvláštním krajem, kde si nikdo ničím nemohl být jistý. Výhoda, či nevýhoda? Sice tu bylo dost dobrodružných situací, což pro mladé mohlo být atraktivní. Pro mě už moc ne. „Nebuď tak pesimistická,“ napomenul jsem ji a lehce do ní dloubl čenichem. Sice by mohla mít pravdu, ale teď bych nějakou katastrofu nepřivítal. Ještě by nás odsud vyhnala jako tehdy povodeň. A mrznout někde v horách, to jsem si nechtěl zopakovat podruhé.
Její povzbudivá slova mě potěšila. Sice v tomhle jsem už měl trochu pesimistický postoj, ale to bylo špatně. Jak jsem chtěl přesvědčit ostatní, že by to mohlo znovu fungovat, když jsem té teorii sám nevěřil? Bylo to se mnou někdy těžké. Nad jejím dalším návrhem jsem se musel zasmát. Ne že by mě to někdy v minulosti nenapadlo. „Jak podlé,“ poznamenal jsem s nepřestávajícím úsměvem a jemně na ni vyplázl jazyk. Diktátorský režim jsem zavést nechtěl, ačkoliv bych jako diktátor (//^^) vypadal jistě velmi dobře.
Chtěla vědět, kdo se na našem území ještě zdržuje. Už to nebyl takový seznam jako dřív, jen co byla pravda. Ale možná že to bylo lepší. Kdyby smečka byla početnější, dostával bych více zabrat, a to jsem vzhledem ke svému věku už moc nevyhledával. A tak jsem se nadechl, abych mohl začít: „Vynechám ty, které tu cítíš. Naomi tu stále přebývá, společně s ní i znovu Faelnir. Suzume, Aston, Tavarillë. Nejsem si jistý, jestli se ti pod jejich jmény něco vybaví. A ještě Aranel s Coedenem.“ Těch vlků nebylo hodně, jejich vyjmenování opravdu netrvalo dlouho. Ještě pořád jsem si přitom nebyl jistý, zda se někteří z nich vrátí. Smutné, když jsem ani nevěděl, kde je mám hledat. A ještě smutnější bylo, že les jsem nemohl jen tak opustit, abych je třeba někdy někde mohl najít. Pokud by se mi podařilo na nějakou dobu vypadnout, rovnou bych si vyřídil dluh, který mám u Neyteri. Byl už to bezmála rok, co jsem jí slíbil, že se zajdu podívat na jih.
Trochu jsem zpomalil a zastříhal ušima. Co to bylo? Doufal jsem, že jeden ze zajíců se rozhodl vyběhnout z nory, aniž bychom se museli nějak zvlášť snažit. Ulehčilo by nám to práci. Vlastně by byla nulová. A kdo by nechtěl kus žvance bez námahy?

Podle jejího výrazu jsem poznal, že se svým stavem není úplně spokojená. Ani jsem nedivil. Viditelné kosti kyčlí nebyly moc přitažlivé. A určitě ani měkké. Naklonil jsem hlavu na stranu a už se jí díval jen do očí, aby ji můj pohled nijak nestresoval. Něco sníst by ji jen prospělo. A koneckonců i mně. Olízl jsem si tlamu a podíval se na nebe, které dostalo velmi zvláštní barvu. A i ve vzduchu bylo něco cítit. Něco, co mě zneklidňovalo. „Nemyslím, že by to značilo něco dobrého. Ale kdo ví, třeba se mýlím,“ pronesl jsem zamyšleně a mávl ocasem. Znovu jsem sklopil pohled od nebe. Přeci si zbytečně nebudu namáhat krk, ve kterém by mi určitě začalo křupat. „Ale vezmi si, kolik pohrom se tu dělo. Že nás něco takového ještě překvapuje,“ pousmál jsem se a naklonil hlavu na stranu. Bylo až zarážející, kolik příhod jsem si odsud odnesl.
Tailla se rozešla směrem do lesa, můj návrh tedy přijala. Zamával jsem ocasem a pár metrů popoběhl, aby na mě nemusela čekat. Následně jsem své tempo přizpůsobil tomu jejímu. Měl jsem našpicované uši, připomínaly radary, které nenechají uniknout jediné slovo. Její otázka byla na místě, ale pro mě ne moc lehká na odpověď. Zadíval jsem se někam před sebe. „Mám pocit, že se mi bortí pod tlapkami,“ řekl jsem zcela upřímně a povzdechl si. Když už tu měla zůstat, musela počítat tak nějak se vším. „Vlci se sem vrací jen na pár dní, pak většinou zase zmizí,“ dodal jsem po chvilce a trochu přimhouřil oči. Ani jsem si nedokázal představit, že přijde zima a jako smečka se budeme muset postarat o březí vlčici, ne-li rovnou vlčata. Bylo to složité. Doufal jsem, že na někoho se budu moct spolehnout.
„Nevím, co si o tom myslet,“ řekl jsem nakonec, protože mě to trápilo. Copak jsem už nedokázal poskytnout smečce příjemnou společnost a zázemí? Pokud by to byla pravda, docela by mě to zamrzelo. Zvlášť pot těch letech.

V mých myšlenkách jsem neměl pořádek. Momentálně byly rozbouřené jako moře za silné bouřky. A taky jsem tak jednal. Bez přemýšlení. Ale nijak špatně, naopak. Domníval jsem se, že jednání bylo daleko lepší než nějaké hodinové tlachání o ničem. Takhle aspoň věděla, co jsem v tu chvíli cítil. Neskrýval jsem to. Před ní bych byl schopný všeho, ačkoliv by se submisivní chování nehodilo k mé aktuální pozici. Dokázal bych obětovat kus svého ega. Když se o mě opřela, dlouze jsem vydechl, jako by mi spadl kámen ze srdce. Ani jsem nevěděl, co od toho čekat. Na to v mé mysli nezbývalo místo. A raději jsem neodhadoval, abych pak nebyl zklamaný. Její slova jsem nechal znít ve své hlavě, dokud samy od sebe neodezněly. Mlčel jsem.
Omluva byla na místě, co si budeme povídat. Oběma nám ale muselo být jasné, že se čas nemohl vrátit, že tohle se nedalo vymazat. Přimhouřil jsem oči a mlčel jsem. Nevěděl jsem, co říct. Byl jsem zahnán do kouta. Až když mi hlava trochu klesla, jak už neměla oporu v jejím hřbetě, musel jsem se trochu probrat. Zamrkal jsem a podíval se jí do očí. Všechno, co řekla, myslela vážně. Nepochyboval jsem o tom. Poznal bych, kdyby mi lhala. Ať už s magií nebo bez. „Já nevím,“ řekl jsem pouze, protože to byla pravda. Neměl jsem ponětí, co bychom v téhle situaci měli dělat, jak bychom se měli chovat. Ale byl jsem si jistý, že kdybych ji už nikdy neviděl, bylo by to daleko horší. Tohle se přeci dalo nějak překonat. „Dejme tomu čas,“ dodal jsem po chvilce a drobně se usmál. Mohlo by se všechno vyřešit samovolně, plynutím doby. Ty roky pravděpodobně nepůjdou vynahradit, ale pokusit se o to můžeme, no ne?
Tohle bylo moc vážné téma. Chtěl jsem situaci trochu odlehčit. Měl jsem pocit, že atmosféra mezi námi byla tak hustá, že by se snad dala krájet, a to mi nebylo příjemné. Natáhl jsem se k ní, čenichem se jemně dotkl jejího líčka a zastříhal ušima. „Nemáš hlad?“ zeptal jsem se a prohlédl si ji. Typické vzezření tuláka – kostra obalená kožichem. Nebylo to zdravé. Krátce jsem se zadíval na oblohu. Ne že by se v tomhle počasí lovilo dobře, ale pokud by šlo jen o zajíce, neměl by to být problém. Zamračil jsem se, protože poslední dny se děly samé zvláštní věci, které jsem si nedokázal vysvětlit. Například nyní. Odkdy je obloha fialová?

Ani jsem si neuvědomil, že více než polovinu těla mi zakrývá borůvčí. Za ta léta se tyto nízké keře poměrně dost rozrostly, ale já si jich ani tolik nevšímal. Když jsem tu žil už nějaký ten rok, sotva jsem odsud vytáhnul čumák, vážně mi to už nepřišlo. Olízl jsem si čenich a studem jsem sklopil pohled k zemi. Dětinské? Inu možná. „Nijak zvlášť by mě to netrápilo,“ zamumlal jsem ještě pořád trochu mimo své vnímání. Pomalu jsem mávl ocasem z jedné strany na druhou a slyšel, jak se přiblížila. Ovšem nijak zvlášť blízko. Vzhlédl jsem k ní a zadíval se jí do blankytně modrých očí. Nevěděl jsem, co říkat, co dělat.
Hodnou dobu, která se mi zdála jako nekonečná, jsem na ni hleděl. „Vrátila ses,“ zašeptal jsem ještě stále lehce nevěřícně. Ale tentokrát jsem si byl jistý, že je skutečná. Z masa a kostí. Že není jen mým výmyslem. Uši jsem pomalu položil k hlavě. Vždyť jsem na ni nemohl být zlý. Ani jsem nechtěl. Proč bych ji od sebe odháněl, když jsem její přítomnost potřeboval?
Zhluboka jsem se nadechl a udělal první krok kupředu. Přišlo mi, že nohy mám jako z kamene. Tuhého a těžkého. Když jsem byl pár centimetrů od ní, možná bych býval zastavil, ale teď to nějak nešlo. Čenich jsem zavrtal do jejího kožichu na krku a zůstal tak. Nemohl jsem si pomoct. Zhluboka jsem se nadechl její vůně, abych se přesvědčil, že není cítit po nikom jiném. Nějaký jiný pach jsem cítil, ale patřil vlčici, tak jsem to neřešil. Kdyby byla cítit po samci, dost by to se mnou zamávalo. Zavrtěl jsem ocasem a konečně se drobně usmál. Pak jsem se odtáhl a zadíval se jí do očí. Opět. „Jestli tu chceš zůstat, můžeš,“ zašeptal jsem a střihl jedním uchem. Na více slov jsem se momentálně nezmohl. Musel jsem počkat na její reakci, abych se náhodou neunáhlil.

VYHODNOCENÍ
Achjo, já myslela, že to bude primitivní a ono ne :D

Správné řešení:
1) Mušličková pláž - ale Přímořské pláně jsem taky uznala, písek je tam též
2) Sarumenský hvozd - doufala jsem, že ta mlha bude nápovědou
3) Sopka Fëlga'Tar
4) Sněžné hory
5) Křišťálový lesík - typické břízy

Odměny (5 květin za každou správnou odpověď):
Jedna chyba - Jinks, Tavarillë, Blueberry - 20 náhodných květin
Dvě chyby - Coeden - 15 náhodných květin
Všem za popisy - 1 křišťál

Snad jsem na nikoho nezapomněla

Ta výměna pohledů byla intenzivní z obou stran. Mé oči po několika dlouhých sekundách změkly, možná i litovaly toho jednání v afektu. Také jsem sklopil hlavu směrem k zemi podobně jako můj přítel, jen na rozdíl od něj jsem skutečně mlčel. Jako hrob. Bolelo to, protože vybírat si mezi dvěma rozdílnými vlky, kteří se navzájem nesnesou. Kdo by něco takového chtěl podstupovat do nekonečna? Mrzelo mě, že v ní viděl to zlé a přehlížel to, že je pro mě důležitá. I přes to všechno. Společně strávená léta se nedala vymazat, což se týkalo obou z nich. Zcela upřímně, najít si nějakou novou partnerku bylo v mém věku již zcela nemožné. Chtěl jsem mít svůj klid, ale zároveň jsem nechtěl být sám. Takhle, ačkoliv mi po boku stála smečka plná přátel, mi ale něco stále chybělo. Nedokázal jsem přesně popsat co. Snaž se mě pochopit, Blue, bohužel jsem to nedokázal říct nahlas. Možné kvůli Vločce, možná kvůli dočasné zbabělosti. Ale nemohl mě odsuzovat za to, že si za svými city stojím. Stella mi ubližovala daleko více, ale to, jak se zdá, nikdo neviděl.
Už jsem měl nataženou pravou přední tlapku k vykročení, ale najednou mi něco zabránilo pokračovat. Známý pach. Pár sekund jsem zůstal stát jako socha, než mé našedivělé hlavě docvaklo, že se čichový orgán opravdu nemýlil a vlčici správně rozpoznal. Podíval jsem se jak na Blueberryho, tak na Vločku, jen na každého z nich trochu jinak. Vycítil jsem, v jakém rozpoložení je můj přítel a uvědomoval jsem si, že mé chování ho nepotěší, ale... Já si zkrátka nemohl pomoct. Kdybych tu zůstal, byl bych neklidný. Zda-li to dokázal pochopit, nebo aspoň respektovat, to již bylo na něm. A co se Vločky týče, doufal jsem, že bude empatická. Ještě jsem tiše pronesl poslední větu, než jsem se k nim otočil zády a rozklusal se o kousek dál: „Omluvte mne...“
Mé tělo bylo napjaté z nervozity, která se hlásila o slovo někde hluboko v mém podvědomí. Uši jsem měl našpicované směrem dopředu. Žádná jiná světová strana mě nezajímala. Poklusem jsem se dostal až ke svému cíli. Ve skutečnosti jsem ale zastavil hodnou vzdálenost od ní, abych si byl jistý, že to není přízrak mou chorou hlavou vymyšlený. Tak jsem zůstal stát někde mezi keři borůvčí a hleděl na ten černobílý kožich. Nevěřícně a tázavě. Nedocházelo mi to, protože jsem poslední měsíce pochyboval. Opravdu se vrátila?

2 :3

// Omlouvám se, přes týden toho bylo moc

„To je škoda,“ povzdechl jsem si, když mi oba sdělili, že nikoho ze smečky nepotkali. Smůla, aspoň bych věděl, kde je přibližně hledat. Takhle se museli vrátit sami, ze své vlastní vůle. Ale potřeboval jsem jakýkoliv náznak, že s nimi mohu znovu počítat. Bylo to smutné, ale měl jsem pocit, že smečka se mi tak trochu rozpadá pod packami. „Faelnir. Zvláštní vlk, který se dvoří mé dceři,“ ušklíbl jsem se a obrátil pohled na dotyčné. Naomi se Žíhaným byli od nás daleko, takže mě nemohli slyšet. Ale to, že by se zamilovala do někoho tak nespolehlivého, se mi moc nelíbilo. Blue se podivoval nad odchodem Coffina. Pousmál jsem se, zastříhal ušima a tvářil se tak nějak smířeně. „Je mladý, nedivím se mu,“ zamumlal jsem. Tohle už jsem nechtěl řešit. Neměl jsem na to sílu
Neubránil jsem se trochu ostřejšímu pohledu, jakmile zmínil Taillu. A přitom musel tušit, jak na to budu reagovat. Ačkoliv to bylo k neuvěření, i přes to všechno jsem k ní choval hluboké city, vlastně již několik let. To se nedalo jen tak smazat. Slíbila, že se ke mně vrátí, což by mohl být zároveň problém. Právě pro Blueberryho. Nijak jsem se k tomu slovně nevyjadřoval, mé oči mluvily za vše. Jemně jsem si přejel jazykem přes horní zuby a odvrátil pohled někam do lesa. Tohle bylo zapeklité téma už od samého začátku, tehdy ještě za existence Borůvkové smečky pod vedením Hotaru a Angeluse. A zřejmě i přes ta léta se jejich spory nevyřešili. A pochyboval jsem, že se vůbec někdy s tím vším vypořádají. Každý by si měl zamést před vlastním prahem.
Náhle se k nám přihnal Suzume. Přitom jsem si myslel, že nemá v plánu se k nám připojovat. Ovšem určitě jsem proti tomu nic neměl. Lehce jsem k němu pokývl hlavou na pozdrav, ačkoliv jsem pochyboval, že si mě všiml. Měl oči pro úplně někoho jiného. Ne že by mi to vadilo. Drobně jsem zastříhal ušima a pohled odvrátil na Vločku, abych ty dva tak hloupě nepozoroval. Suzume jak se přihnal, tak i rychle odpádil zase někam pryč. Mávl jsem ocasem a dělal, že mě nemrzí, že před chvilkou přišel, a už zase odchází. Pousmál jsem se nad Blueberryho rozčarováním. Tohle k mladé lásce patřilo.
Znepokojeně jsem se zadíval na oblohu, která byla až nezvykle temná. „Tohle se mi nelíbí,“ pronesl jsem nespokojeně a zhluboka se nadechl, zda něco neucítím ve vzduchu. Nic. Zamručel jsem a pomalu vstal, ignorujíc křupání kloubů. „Asi bude pršet, možná bychom se mohli schovat,“ navrhl jsem a podíval se na zbytek skupinky, zda se mnou budou souhlasit.

Pověděl, kde všude se Suzumem byli. Tak nějak jsem si matně uvědomoval, že to není daleko od Borůvkáče. V duchu jsem přemýšlel, kdo nám tu ještě chybí. Upřímně, těch vlků bylo víc. Nel s Coedenem se naštěstí zdržovali v okolí lesa, o zbytku se tak říct nedalo. Trochu mě to mrzelo. „Nepotkali jste po svých cestách nějakého jiného člena smečky?“ otázka byla směřována na oba přítomné vlky. Rozhodně se z lesa dostanou snadněji než já.
Blue se zajímal, co je tu nového. „Máme staronového člena na pozici omegy a Coffin nás opustil. Jinak se nic zásadního neudálo,“ pronesl jsem klidným, vyrovnaným hlasem. Tu věc se svým synem jsem sdělil možná až překvapivě klidně. Nehodlal jsem se ovšem trápit zbytečně. Doufal jsem, že jednou sem zavítá a nedopadne jako Whiskey. To by mě mrzelo víc než cokoliv jiného.
Možná mi i vyhovovalo, že v lese neproběhlo moc změn. Rozhlédl jsem se, abych se přesvědčil, že se tu nic moc nezměnilo. Krom toho, že ovocné stromky pomalu nabíraly podzimní barvu a sezóna borůvek už byla nějaký ten týden u konce. Uvědomil jsem si, že tenhle rok jsem moc lesních plodů nespořádal, a to jsem tu byl celé měsíce. Ne že by mě to omrzelo, jen jsem asi potřeboval trochu kvalitnější stravu pro své stařičké klouby. „Spory žádné. Neboj, o nic jsi nepřišel,“ pravil jsem a krátce na něj vyplázl jazyk, jako bych ho chtěl trochu poškádlit. Hned na to jsem koutky pozvedl do přátelského úsměvu. Nějaké spory bych ve smečce nesnesl. Nedokázal bych tu žít s domněním, že někteří vlci se nemohou vystát.

NÁSTĚNKA ^^

Drahá smečko,
po opravdu dlouhé době jsem se zase dokopala ke zorganizování nějaké miniakce. Co se týče té minulé – odměny vám skutečně byly započteny v únoru/březnu, jen už si nevzpomenu v jaké sumě. Nicméně ani jeden účastník nebyl o nic ochuzen!

Vaším úkolem je poznat gallirejská území na obrázcích. A aby to nebylo tak snadné a rychlé, popište nějakou situaci, kterou si s daným místem spojíte. Ať už z hry vaší nebo někoho jiného. Je to jedno. Klidně můžete zapátrat i do dob Silmarionu.

1)

Máte čas dva týdny, tedy do 6.11.2016. Posílejte samozřejmě mně do vzkazů.

Zdálo se, že Vločku překvapila novinka o odchodu Coffina. Ani jsem se nedivil. V tu chvíli jsem se tvářil stejně jako ona. „Nemusíš se omlouvat,“ zamumlal jsem tiše a podíval se na ni. I pohledem se mi omlouvala. Dlouze jsem vydechl a jemně ji šťouchl čenichem do boku, aby se tak netvářila. „Nemohla jsi to vědět,“ dodal jsem a povzbudivě se na ni usmál. Však za tohle jí uši neutrhnu, kožich nerozpářu. Jen byla mimo les dost dlouho na to, aby tu chvíli prošvihla.
Vyslechl jsem si vyprávění o ostrově na řece Mahtaë a usoudil, že bych se tam rád vypravil. Jen jsem si nebyl jistý, kdy by se naskytly dobré přírodní podmínky. Na jaře při tání sněhu byly řeky rozvodněné, v zimě zas úplně ledové, své stáří jsem nechtěl přemáhat. V létě by to snad šlo. „O takové místo bych se přeci nemohl ochudit,“ usmál jsem se a zastříhal ušima. Ovšem, zůstávala otázka, zda bych se té chvíle dožil…
Vločka přijala mou nabídku na procházku. Usmál jsem se a natáhl přední pravou packu k prvnímu kroku, ale cosi mě upoutalo daleko víc než myšlenka na chůzi. Zastříhal jsem ušima a pohotově se rozhlédl. Zaslechl jsem zdrobnělinu svého jména, takže jsem čekal, že se někdo přižene. Zaujal jsem tedy ostražitou pozici. No bohužel mi to bylo prd platné. Najednou se odněkud přihnal můj dlouholetý přítel a už jsem se viděl na zemi. Naštěstí se tak nestalo. Shodou náhod Blue zabrzdil těsně u mě. Ulevilo se mi, že jsem se nemusel sbírat ze země. Přitažlivá síla je holt každým rokem silnější a silnější. Krátce jsem mu pocuchal srst na krku a zasmál se. „Vítejte doma,“ pronesl jsem a rozhlédl se, zda neuvidím i Suzumeho. Dal mi packu do ohně za to, že jsem ho viděl mezi stromy kráčet kousek dál od nás. Neměl jsem mu to za zlé, možná si chtěl odpočinout.
„Vůbec nerušíš, neřešili jsme nic důležitého,“ odpověděl jsem na jeho otázku a neustále houpal ocasem z jedné strany na druhou. Olízl jsem si tlamu a krátce se rozhlédl. Tím, že se sem nahrnuli vlci, les trochu pookřál. Jenže na jak dlouho? Takový stav bohužel nikdy neměl dlouhé trvání. „Kdepak jste se toulali?“ zeptal jsem se ze zvědavosti a zastříhal ušima. Třeba objevili nové místo podobně jako Vločka. A já rád poslouchal zážitky z cest ostatních, protože já se odtud nemohl moc hnout.

Gratuluji, vzhled je vážně boží, ta očka!

Jihočeský kraj, okres Prachatice - snad na jihu nebudu zase tak samotinká jako v každé dělané mapě.
Praha by připadala v úvahu, kdybych si vypůjčila auto, jinak by se mi cesta kvůli spojům nevyplatila. Určitě bych se ozvala, až by to bylo aktuálnější.

Zbytek vlků po chvilce utichl. Možná, že potřebovali vstřebat mé rozhodnutí. Ani bych se nedivil. Zhluboka jsem se nadechl a pak znuděně vydechl. Pohodil jsem ocasem z jedné strany na druhou a svá stříbrná očkqa upřel na Vločku. Ta se totiž jako jediná probrala. Zastříhal jsem ušima a následně je natočil k ní, aby mi ani jedna informace neunikla.
Lze být ještě více upovídanější a energičtější? pomyslel jsem si na Vloččin účet, ale rozhodně ne ve zlém. Takoví vlci totiž dokáží vždycky zlepšit náladu, ať už může být sebevíc špatná. Mávl jsem ocasem a olízl si jazykem přední zuby, když se zmínila o mém synkovi. Nezbývalo mi nic jiného než se přes to přenést. „Myslím, že už se tu jen tak neobjeví,“ povzdechl jsem si a krátce se podíval do země. Pak jsem zrak ale zase zvedl, aby to nepůsobilo neslušně. „Smečku opustil,“ doplnil jsem, aby byla v obraze. Drobně jsem se usmál a pohodil ocasem. Ono mě to trápení přejde, ale ačkoliv jsem nevěděl důvod, má rodina mě z nějakého důvodu opouštěla. Tailla sice slíbila, že se vrátí, ale za jak dlouho? Za rok, dva? Nevěděl jsem, a to mě trápilo.
Pak se rozpovídala o svém putování. Na to jsem znovu zareagoval lehkým pohozením oháňkou. „Upřímně, nikdy jsem nezamýšlel, že bych se tam podíval. Ale jak slyším, určitě by to stálo za zkoušku,“ pověděl jsem mile a usmál se. Vlastně to nebylo ani tak daleko. Možná, že bych se někdy mohl uvolnit, abych se tam podíval. Měl jsem ještě mimo smečku rest – kouknout se za Neyteri, kterou jsem naposledy viděl snad před rokem. Šílené, jak ten čas rychle ubíhal.
„Tahle věc už je dořešená,“ řekl jsem pevně a zvláště ostrý pohled věnovat Faelnirovi. Nevěřil jsem mu ani čumák mezi očima, bohužel. Mávl jsem ocasem a konečně se odlepil od země. Pomalu jsem se protáhl, aby v mých věkem sešlých končetinách něco nekřuplo více, než má a ohlédl se na Vločku. „Projdeme se?“ navrhl jsem s úsměvem.

// Mám takový pocit, že na Faelnira... Jestli někdo chcete hrát, myslím, že ho můžete přeskočit.
Já bych se ozvala až s opraveným notebookem, který postrádám už několikátý týden

Přes mobil psaní nedávám