Gallirea - Příspěvky uživatele

// Kterak alfa všechno prospal… Pardoon, nebyl čas

Vyslechl jsem ho, ale co jsem mohl dělat víc? Neměl jsem ponětí, jak s nově získanými informacemi naložit. Do jaké škatulky je přiřadit, kdy se k nim zase nostalgicky vrátit? Dlouze jsem si povzdechl a podíval se do země. Tak trochu mne zahnal do úzkých. „Nemusíš se omlouvat,“ zamumlal jsem skoro až neslyšně. Po nějaké době, které sice trvala pár sekund, ale v mém vnímání se jevila jako několik hodin, jsem se na něj opět podíval. Nevěděl jsem, co dál říci. „Jsem rád, že ses mi svěřil,“ řekl jsem, abych tohle snad nějak ukončil, a usmál se. Sice ne příliš, ale aspoň upřímně. To bylo důležité.
Blueberry správně zpozorněl. Taky jsem zaregistroval ty nové pachy. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se je rozpoznat. Věděl jsem, že oba moc dobře znám, ale dlouho jsem se s nimi nepotkal. A příliš mě nepotěšilo, že naše setkání po letech proběhne zrovna na území mé smečky. Smůla. Zastříhal jsem ušima a pomalu se zvedl s myšlenkou, že bych k nim měl vyrazit. Jenže Blue byl pohotovější. Utíkal k nim dříve než já. Odfrkl jsem si a také se rozeběhl. Ovšem nijak drasticky rychle, však už jsem byl pán v letech.
Několik metrů před tou skupinkou se ale můj společník zastavil. Udělal jsem překvapivě to samé. Pozoroval jsem, jak se obě strany zachovají. Bylo to zvláštní a já se cítil poněkud provinile. Prakticky se o vetřelce postaraly ty, od kterých bych to nejméně čekal. Chtěl jsem zareagovat na Blueberryho výzvu, opravdu bych se tam měl jít ukázat, jenže než jsem se od něj stačil vzdálit sotva na pět metrů, Elisa s Meadow se odklidily na jih. A Hotaru s Taillou pro změnu na sever. Zůstal jsem zaraženě stát, stále hledíc do prázdna.
Až po chvilce mi došlo, že tohle bylo zbytečné. Nasucho jsem polkl a zase se otočil k Bluovi. „Myslím, že se to tak nějak vyřešilo i beze mě,“ poznamenal jsem a byl koneckonců rád. Aspoň jsem se o vše nemusel starat sám.

// Pokračujte beze mě, k odpovědi se dostanu až zítra

Drahé Borůvky,
nemohla jsem si odpustit a něco jsem sepsala, když mě po dlouhé době popadla múza a vymyslela jsem pro změnu trochu větší záležitost.

Psacích akcí jsme tu moc neměli, a to je přeci škoda! S jednou vás tedy potrápím. Téma zní zcela neškodně a přátelsky - Jak by váš vlk slavil Vánoce, kdyby se stal člověkem?
! Nepovoluji popis tradičních českých/slovenských svátků, ty známe všichni moc dobře. Buďte kreativní. !
Formu zpracování nechám na vás, vyberte si libovolný literární žánr. Délku vám taky nebudu určovat, ale umělé natahování (2x A4 a víc...) je zbytečné a pár strohých vět je zase moc málo. Takže něco mezi.
Ve tvoření je jediné omezení - dodržení tématu. Jinak máte volnou ruku - využijte toho! Vaše díla budou hodnocena mnou (jak jinak). Nad konkrétním hodnocením budu uvažovat podle toho, kolik se vás zúčastní. Čas máte do 31.12.2016 - časově to je docela náročná akce, proto na ni máte celý měsíc. Všechny texty budou následně uveřejněny.

Doufám, že vaše účast bude co možná nejvyšší (nedělám si iluze že stoprocentní), protože mě vážně zajímá, jak se s tím poperete :) Otázky směřujte na mou osobu.

Nakonec jsem souhlasil s tím, že se od vlčic vzdálím, abych svého přítele mohl vyslechnout. Nedělalo mi to takový problém, dokonce jsem byl rád, že na mě má vůbec náladu. Tušil jsem, co si o mně teď musí myslet. Své myšlenkové pochody jsem zahnal někam do ústraní, posadil se a s nastraženýma ušima poslouchal, co má Blueberry na srdci.
Přiznal, že se s ním něco děje. To mě moc neuklidnil. Přimhouřil jsem oči, naklonil hlavu na stranu a dál jej poslouchal. „Magie jsou silné potvory,“ poznamenal jsem, „zkoušel ses jim vzepřít? Bojovat s nimi?“ Znělo to zvláštně – válčit a vzpouzet se proti vlastnímu nitru – ale někdy nebylo jiného zbytí. Nevěděl jsem, jak jinak mu pomoct. Já si dokázal udělat pořádek se svým alter-egem, ale jak dostat pod kontrolu mrtvé bytosti pobíhající kolem? Jedině je znovu zabít… Ale pokud by jich byla proti mně celá armáda, nic bych nezmohl. „Ale zatím jsi nikomu neublížil. Zbytečně to nepřivolávej,“ snažil jsem se ho na závěr aspoň trochu povzbudit. Ovšem zda se mi to podařilo, to byla druhá věc.
Mlčel, jen na mě tiše hleděl. Domníval jsem se, že už asi bude čas, abych se zaměřil na jeho mysl. Lehl jsem si, abych se nemusel starat o rovnováhu, zavřel oči a začal kontrolovat jeho myšlenky. Dělal jsem to po dlouhé době, ale ještě stále jsem byl jako profesionál.
Během toho všeho jsem občas zastříhal ušima, stiskl víčka blíže k sobě, ale nijak více jsem se neprojevoval. Jeho tok myšlenek mi nedával možnost reagovat na konkrétní věc. Akorát bych se v tom celém zamotal. Když už se ke mně nenesly žádné jeho myšlenky, předpokládal jsem, že je konec. Otevřel jsem oči a pár sekund mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Zahlédl jsem ho dál, než byl předtím, opřeného o strom. „Blue…“ vydechl jsem jeho jméno a pomalu se postavil zpátky na tlapky. Švihl jsem ocasem a rozešel se k němu. Možná, že jsem ty informace potřeboval strávit a pochopit, co tím chtěl básník říci. To, že ke mně chová stejné city jako já k Taille? Trochu mi to docházelo, ale rozhodně ne tak, abych byl o tom schopný mluvit.
„Já se tím netrápím… Ale ty ano,“ zamumlal jsem a podíval se mu do rudých očí. A to mě, zcela logicky, mrzelo.

Hotaru jsem věnoval vřelý úsměv a krátce rozhoupal ocas, abych ještě přidal na přívětivém gestu. Ve své podstatě mi neměla za co děkovat. Považoval jsem to za samozřejmost. Možná jsem v tom viděl i šanci trochu napravit náš vztah, který se mi zdál napjatý. Od její poslední návštěvy rozhodně. Ještě pořád jsem si ji dost živě pamatoval. A chtěl jsem to všechno konečně hodit za hlavu. Minulost je minulost, raději se do ní nevracet.
Líbilo se mi, že v lese byl zase poněkud ruch, který vystřídal někdy až hrobové ticho. Střihl jsem ušima, když se k nám přidal další vlk – Blueberry. Vločku zřejmě nechal za svými zády a šel se přivítat s Hotaru. Opět jsem trochu zamával ocasem, ale zůstal jsem čekat, co se ze situace vyvrbí. Jak jsem si pamatoval, kombinace Tail a Blua nekončila příliš dobře. Statistika nelhala. Obrátil se na ni, že si s ní potřebuje promluvit. Za poslední dny se asi nebude dít žádné další haló, pomyslel jsem si tak trochu od věci. Však na mluvení vlk nemůže nic zkazit, ne? A doufal jsem, že k nějaké hádce nedojde. Nesmělo dojít. Úplně by to narušilo klid panující v lese.
Můj přítel se pak pro změnu obrátil na mě samotného. Ale záležitosti nechtěl řešit před vlčicemi. Chápal jsem jej, a proto jsem se zvedl ze země a popošel kousek dál. Ještě předtím jsem Taille i Hotaru věnoval pohled. Však ony mou nepřítomnost přežijí, možná to bude vést ještě k lepší atmosféře. „Tak povídej,“ vyzval jsem Blua s úsměvem a posadil se zase na zem. Vrátil jsem se k tomu, co mi říkal. „Nebo spíše, proč se ti mám dívat do hlavy?“ opravil jsem se a našpicoval uši. Nedělal jsem to rád. Má vrozená magie se mi úplně vymykala, přišla mi zbytečná. Pro mě určitě ano. Čtení cizích myšlenek jsem neměl na denním pořádku. „Děje se snad něco?“ položil jsem mu otázku, tentokrát s trochou obav. Co když v tom hrál roli Suzume, který se tu momentálně nenacházel? Vyběhl z lesa, jak kdyby do něj střelilo.
Zaregistroval jsem, že k vlčicím se brzy připojil i Coeden. Krátce jsem se nad tím usmál. Měl bych mu pogratulovat, až se k němu dostanu. Nyní jsem tu ale měl urgentnější záležitost, a tak jsem se zadíval na Blueberryho, čekajíc, co z něj vypadne.

Netušil jsem, jaká bude Taillina reakce na Hotaru. A obráceně. Ani jsem raději neodhadoval. V jejich vzájemném vztahu jsem se nevyznal. Tai se najednou ocitla právě u Hotaru, poměrně dost blízko, a pokračovala ještě blíže. Zůstal jsem stát na místě a čekal, co z toho vyplyne. Objala ji, jako by se jí omlouvala. Určitě za něco z minulosti. Zamrkal jsem a dál vypadal zmatený. Snažil jsem se to nějak pobrat, pochopit, ale marně.
Hotaru vypadala podobně překvapeně jako já, ale nakonec se ujala slova. Začala formálně, jak jinak. Naštěstí mě uklidnila, že Aranel je v pořádku. „To jsem rád,“ spadl mi kámen ze srdce. Opravdu by mě neuklidnilo, kdyby se jí něco přihodilo. Jejich potomci byli také v pořádku, jak z řeči vyplynulo. Automaticky jsem zamával ocasem a koutky tlamy povytáhl do úsměvu. Aspoň bude v lese na další měsíce živo. Poslední vrh vlčat již zde nežil, ani jsem ty vlky neznal, takže mě to netrápilo. Následně mi osvětlila důvod návštěvy. Odhadoval jsem dobře. „Za to se nemusíš omlouvat,“ ujistil jsem ji. Byla v pozici matky, své dceři chtěla pomoct. To bylo přirozené. A já jí za to přeci hlavu neutrhnu.
Očima jsem sklouzl zpátky k Tai, která u Hotaru byla stále schoulená. Pousmál jsem se nad tím. Vypadalo to docela dětinsky, ale zároveň i hezky. Sdělila mi svou prosbu. Naklonil jsem hlavu na stranu, zastříhal ušima a chvilku mlčel. Ačkoliv jsem o své odpovědi nepochyboval: „Můžeš tu zůstat. Jak dlouho bude potřeba, nebo jak budeš chtít.“ To už jsem se posadil a ocas obtočil kolem svého těla. Nad dalším dodatkem jsem se musel zamyslet. „Jistě se nějaká práce najde časem,“ ujistil jsem ji a pokývl hlavou.
Pak už se ty dvě bavily mezi sebou. Nechal jsem je tedy být a jen tiše přihlížel. Občas jsem se rozhlédl kolem sebe.

// Ovocná tůň

Počkal jsem, než mě Tailla doběhne. Jen koutkem oka jsem se na ni podíval, abych zkontroloval, že mě následuje. Šťouchla mě do boku. Vytušil jsem, že asi úplně nerozuměla situaci. Nebyla jediná. Uši jsem měl jinak nastražené kupředu a ostražitě jsem se rozhlížel po lese. Byl jsem neklidný, což na mně bylo jasně vidět. Ovšem měl jsem k tomu pádný důvod. Hotaru by se tu neobjevila jen tak. Proč by se vracela k místu, ke kterému jí váže tolik vzpomínek. Nikdo by si nechtěl dobrovolně způsobovat zášť. Hádal jsem, že ani ona.
Zpomalil jsem, až když jsem zahlédl černobílý kožich. Její pach sílil, takže jsem nemohl pochybovat. Nacházela se poměrně hluboko v lese, téměř prakticky u tůňky s úkrytem. To mě zaráželo ze všeho nejvíce. „Zdravím, Hotaru...“ pokynul jsem k ní hlavou a zastavil se. Jistě věděla, jaká otázka bude následovat. Ještě předtím jsem se ale podíval směrem k jeskyni. Cítil jsem odtamtud dva výrazné pachy. Má domýšlivost pracovala, doufejme, že správně. „Je Aranel v pořádku?“ zeptal jsem se nakonec na to, co mi bylo přednější. To, že Hotaru byla vetřelcem na našem území, se dalo ještě trochu opomenout. Pokud tu byla z důvodu toho, aby na svou dceru dohlédla. S tím jsem ale počítal.
Zůstával jsem nadále stát a krátce jsem se podíval na Tai po mém boku. Až teď mi došlo, že jsem úplně propásl informaci, že Nel už byla nějakou dobu březí. Moc jsme se nepotkávali, jen co byla pravda. Ovšem odtušit jsem to mohl.

Olízl jsem si čumák a tlamu od sladké šťávy z jablka a krátce mlaskl. Ne že bych chtěl přejít z masa na tuhle stravu, ale jednou za čas to určitě nemohlo uškodit. Aspoň jsem měl změnu. Podíval jsem se zpátky na Tai a poslouchal. „Pravda je, že lovu se nikdy nikdo nezřekl. Doufám, že by se to nezměnilo,“ zamumlal jsem. Přeci by to bylo pro dobrou věc. Nebo spíše pro blaho členů naší smečky. Navíc náš počet už nebyl tak vysoký jako dříve, takže by masa zbylo více. V jeskyni se držela příjemná teplota, takže by úlovek neshnil, nezkazil se a jinak se nezhodnotil. To byla výhoda. „Je to na vás. Pokud byste chtěly, určitě by to ničemu neuškodilo,“ vyjádřil jsem se k návrhu s pátrací akcí. Ačkoliv se mi ji nechtělo nikam pouštět, když se vrátila. Ale nahlas jsem to samozřejmě nepřiznal.
Na typu kožešiny zas tak nezáleželo. Musela poskytovat dostatečné množství tepla, to bylo hlavní. Mávl jsem ocasem a trochu se nad tím pousmál. V životě by mě nenapadlo, že tohle téma budu ještě řešit. Sice se netýkalo přímo mě, ale jako alfa smečky jsem jim chtěl dopřát ten nejlepší komfort. Ne že by to byla nějaká povinnost. Spíše jen taková dobrá vůle. A hlavně to byli moji přátelé. Proč jim tedy nezpříjemnit to dlouhé pobývání v úkrytu, které po porodu následovalo?
Náhle jsem zpozorněl. Něco mi říkalo, že bychom se měli vrátit. K čenichu jsem si přivanul pachy z lesa a zůstal pár setin sekundy zaraženě koukat před sebe. „Myslím, že musíme jít,“ vysoukal jsem ze sebe, protože jsem nevěděl, jestli se pachy vlků dostaly až k Taille. A zvednout se a rozeběhnout se beze slova, to by bylo blbé. Krátce jsem jí přejel čenichem po líci a rozklusal se směrem do lesa. Nechal jsem myšlenky plynout.

// Borůvkový les

// Napíšu co nejdřív, jen toho mám hodně do školy. Zítra, snad

Velmi nedůvěřivě jsem studoval to ovoce, které mi tůň nabídla. Za svůj život už jsem toho zažil hodně, ale nikdy jsem takové plody neviděl, dokonce ani tady na Galliree. A že tu vlk zažil opravdu hodně nevídaných věcí. Mnohdy se nedaly vysvětlit selským rozumem. Nakonec jsem tedy jablko vzal do tlamy a statečně si ho položil na tlapy. Doufal jsem, že to není nic jedovatého. Tailla se nakonec přemístila vedle mě. Po nějaké době jsem přišel na to, jak s jablkem zacházet. Držel jsem si ho mezi tlapkami, a dokonce i ho ochutnal. Chuť byla zvláštní a rozhodně ne špatná.
Má poznámka ohledně zimy byla samozřejmě na místě. Jak bychom mohli uživit několik hladových krků bez kusu masa. Opravdu jen horko těžko. Chtěl jsem se o smečku náležitě postarat, jelikož bych svou rodinu přeci nenechal o hladu. To by bylo nezodpovědné a ke mně by se to vůbec nehodilo. Vždycky jsem chtěl pro své blízké klid a dostatek všeho. Tailla měla dost dobrý nápad. Ovšem byl tu trochu háček. „Nejsem si jistý, kolik vlků bychom shromáždili. Všichni jsou rozlítaní pryč a jak už jsme nad tím polemizovali, jak je chceš všechny sehnat?" krátce jsem si povzdechl. Třeba by se tu pár vlků našlo, ale čím víc tím líp. Tailla svůj nápad ještě více rozvedla, což se mi začínalo docela líbit. „Výborně! Můžeme jí to navrhnout, až se vrátí zpátky do lesa," zvesela jsem se usmál a zamával ocasem. Mě jako samce to nemohlo samovolně napadnout. Vždyť porod mi byl úplně neznámý. Když jsem měl jednou za život tu příležitost, byl jsem od ní odtrhnut.
„Času ale na něco takového máme snad dost. Kožešiny by stačily menší, když jich bude dostatečně," dodal jsem a nechával si to dál projít hlavou. Na tohle potřeboval být nějaký plán. Anebo pak uspořádat hromadný hon na zajíce. A tím možná zapříčinit jejich vymizení. Což by se mi moc nezamlouvalo. Maso je důležité a nechtělo by se mi pro něj chodit až tak daleko.

Ležel jsem a byl líný cokoliv dělat. Konečně jsem cítil nějaký klid, nemusel jsem se o nic starat a zkrátka vydechnout. Položila si hlavu na mou srst a čenichem mi ji začala cuchat. Mávl jsem ocasem a spokojeně přivřel oči. Chybělo mi to. Ona mi chyběla!
Tai nějakou dobu nevykazovala nějakou aktivitu. Jen pravidelně oddechovala. Usoudil jsem, že už je opravdu unavená. Nechal jsem ji být, protože by nebyla ráda, kdybych ji vyrušil ze spánku. Hlavu jsem nechal položenou na tlapkách a využil toho ticha k přemýšlení. Tak nějak o všem možném, co mě trápilo, co ne, jaké povinnosti mne tížily. I přesto jsem ale neusnul. Spánku jsem měl obecně málo, nějak se mi to nechtělo měnit.
Zaslechl jsem nějaký šum což byl možná i důvod, proč se vlčice vedle mě otočila. Tím pádem už nespala. Pousmál jsem se a pomalu se postavil na všechny čtyři. Ne že by se mi chtělo mezi žížaly, ale byl jsem si jistý, že zvuk nezapříčinila jen větev. Na místě jsem se otočil a rozklusal se k tůňce, která od nás byla nedaleko. Shlédl jsem na hladinu, kde plavalo několik kusů jablek. Vesele jsem zamával ocasem. Sklonil jsem se, vylovil jedno z nich a následně ho poslal směrem k Taille. „Koukej, to může chutnat zajímavě,“ poznamenal jsem a s dalším jablkem v tlamě se k ní vrátil. Vlk nikdy není starý na zkoušení nových věcí. Ovoce jsem si vložil mezi tlapky, aby se mi nikam nekutálelo, a snažil se do něj zahryznout. Bohužel jsem nevěděl, jak to správně udělat, a tak bylo jablko tak maximálně oslintané.
Začal jsem se nad tím pošklebovat. „Blíží se zima. Někdy budeme muset nashromáždit zásoby do jeskyně,“ zamyslel jsem se a podíval se na oblohu. Sice to tak ještě nevypadalo, ale věřil jsem, že nějaký ten sníh napadne. Nezlobil bych se, kdyby ho nebylo hodně, ale bez sněhu by nebyla zima zimou.

// Borůvkový les

Tiše jsem ji následoval a přitom se rozhlížel kolem. Miloval jsem tuhle část lesa. Nemohl jsem pochopit, jak jsem na něj mohl tak snadno zanevřít. „To není špatný nápad,“ pokýval jsem hlavou. Taille tohle téma evidentně nedalo spát. Já si už tak nějak zvykl, že v lese moc vlků není. A to bylo špatně. „Ale jak to chceš udělat?“ dodal jsem po chvilce, protože realizace opravdu nebyla jednoduchá. Olízl jsem si čenich a sám se nad tím zamyslel. Možná bych mohl využít svou vrozenou magii, zkrátka jim vštípit nějaký vzkaz. Nebyl jsem si ale jistý, zda by to fungovalo. Neměl jsem ponětí, na jak velkou vzdálenost bych byl schopný částečně ovládat jejich mysl. Mohlo by se stát, že by mě vůbec neslyšeli. „Možná nějaká magie,“ zastříhal jsem ušima a ledabyle švihl ocasem. Bylo to možné, ačkoliv se mi Naomi nezmiňovala. Jen mi představila tu podivnou krysu, kterou tahala v srsti.
Tai byla z vody viditelně nadšená. Usmál jsem se a posadil se nedaleko. Žízeň jsem ještě neměl, ale bylo fajn v blízkosti vody. Pro stav nouze. Tailla se svalila k zemi, jen co měla ze žaludku hotový rybník. Zasmál jsem se a zamával ocasem, ale nešel k ní. Věřil jsem, že brzy jí to přejde.
Což se taky stalo, ale z trochu jiného důvodu. Nejprve mi nedošlo, proč tak najednou vyjekla. Jenže i na můj čenich přistálo cosi slizkého a nechutného. Zatřepal jsem hlavou, abych to dostal pryč. Má drahá byla daleko pohotovější než já. Ostatně, já ani nemohl vytvořit nějaký úkryt. Magii země jsem neovládal. Popoběhl jsem k ní a posadil se. Sledoval jsem ten zvláštní déšť žížal. Jak nechutné.
„Žížaly,“ zamumlal jsem, abych jí situaci osvětlil. I když to musela vidět. Omotal jsem ocas kolem těla a zhluboka se nadechoval. Poslední dny byly opravdu extrémní. Jedna nevysvětlitelná věc střídala druhou. Pak aby se v tom vlk vyznal. „Měla jsi pravdu,“ vyplázl jsem na ni jazyka a zasmál se. Ne že bych si tuhle situaci užíval, ale aspoň jsme nebyli vystaveni na přímý déšť. Jestli se to tak vůbec dalo nazvat.
Čenichem jsem jí přejel po srsti na hřbetě, jako bych ji chtěl uklidnit. „Ale aspoň můžeš říct, že jsi neměla nudný život,“ zamumlal jsem a taky si lehnul. Hlavu jsem položil na natažené přední packy a ztěžka si povzdechl. Sledoval jsem zem, která se pomalu ale jistě začala plnit žížalami. Obával jsem se, že tohle byl teprve začátek.

Vyplázl jsem na ni jazyk, když jsme se bavili o věku. Evidentně jsem tu byl jediný, kdo si realitu uvědomoval. Lépe řečeno - přijal. Šibalsky jsem se na ni usmál a přiskočil k ní. „No jasně, jasně,“ poznamenal jsem se smíchem a položil si hlavu na její hřbet. Šediny se mezi jejími bílými chlupy na tlamě maskovaly. Já to měl horší, viditelnější. Automaticky jsem si vzpomněl na svého hnědého přítele, kterého jsem už zas snad rok neviděl. Taky bych se měl jednou zastavit u něj ve smečce. I kdybych se dostal do potyčky s tamější alfou.
Ani mě neudivovalo, že před úkryt se jí nechtělo. Nebyla sama. Všichni jsme věděli, že jednou spolu budou muset mluvit. A obával jsem se, jak to všechno dopadne. To minulé divadlo mi bohatě stačilo.
Potěšilo mě, jak byla z mého nápadu nadšená. Zářivě jsem se usmál a taky se zvedl ze země. Kupodivu mé klouby nezakřupaly. Že by nějaký obrat zpátky k mládí? Pochyboval jsem. Vykročil jsem směrem k ní, ale přesně tak, jak se hodilo k mému oslovení - líně a nezúčastněně. Nač se namáhat, když ty tři metry stejně jednou ujdu. Když jsem byl u ní, hlavou jsem se jí otřel o bok a pak pokračoval.
„Z tohoto hlediska se nemusíš cítit provinile,“ odfrkl jsem si, „nic zásadního se tu totiž nedělo.“ Nebo spíše jsem si na nic takového nevzpomínal. A to mnohdy znamenalo, že to nebylo tak důležité. Mávl jsem ocasem ze strany na stranu a zkontroloval pachy, abych se ujistil, že tu není nikdo neznámý. „Většinou tu nebylo tolik vlků, přesně jako nyní. Celou smečku pohromadě jsem neviděl už hodně, hodně dlouho,“ povzdechl jsem si, protože mě to trápilo. Pak jsem už s klidným srdcem vykročil mezi skaliska, která ukrývala tůň.

// Ovocná tůň

Když jsem dojedl, olízl jsem si celou tlamu, abych ji neměl od krve. Sice mi to nijak nepomohlo, ale už to byl takový naučený zlozvyk. Tai se vrátila k tématu, které jsme probírali před lovem. „Teď si nejsem přesně jistý,“ řekl jsem zamyšleně, „ale nedávno se mise svým plánem svěřili, takže dohledné době určitě ano.“ Už nějaký ten pátek jsem ji neviděl, abych pravdu řekl. Třeba se opravdu něco změnilo, jen jsem o tom nevěděl. Olízl jsem si tlamu od krve znovu a znovu, ovšem bez výsledku. Na šedinách mi zůstávaly stopy po krvi. Tai začala spekulovat o plynutí času. Drobně jsem se pousmál a sledoval ji. „Řekl bych, že věkem se vnímání času mění. Zrychluje, neskutečně moc,“ povzdechl jsem si. Ne že bych myslel pesimisticky, ale ty nejlepší roky jsem měl již za sebou. Cítil jsem to. Ale aspoň jsem měl pocit, že po mně na tomhle světě něco zbylo. Když už nic jiného, minimálně jeden potomek ještě stále žil.
Rozhlédl jsem se po lese při její otázce. „Zatím ne, ale za chvilku budu,“ pronesl jsem a zase se na ni zadíval. Usmál jsem se při jejím dotyku. Zcela nevědomky a upřímně. „Ovšem je na tobě, zda se budeš chtít dát do řeči s Bluem a Vločkou,“ zmínil jsem dva vlky, kteří u úkrytu, a tedy i u tůňky, se vší pravděpodobností ještě stále byli. Mávl jsem ocasem a najednou jsem dostal nápad. „Nebo můžeme popojít kousek na sever, a když budeme mít štěstí, možná si pochutnáme na nějakém exotickém ovoci,“ zazubil jsem se a pokynul čenichem k místu, kde se nacházela Ovocná tůňka. Již dlouho jsem tam nebyl, a to byla chyba. Vždyť to území patřilo pod naši smečkovou správu. Měli bychom obnovit značení.

„A za ten pohled určitě taky,“ zazubil jsem se a rozhlédl se po lese. Kdyby nás někdo slyšel, nebyl by z nás nadšený. Takové pikle tady. Ale určitě jsme je neplánovali použít. To by do naší smečky už rovnou nikdo nechtěl a všichni by se odsud vystěhovali. A co by byla smečka bez členů? Vůbec, ale vůbec nic.
Více než dost? Bývalo jich více, za svých časů. Odfrkl jsem si a krátce zamával ocasem. „Řekl bych, že Aranel se má dobře. Nevidím důvod k opaku, když se s Coedenem rozhodli založit rodinu,“ obeznámil jsem ji i s tímto, ačkoliv jsem nevěděl, v jaké fázi se ti dva pohybují. Nicméně jsem už předběžně počítal s tím, že do jara nám tu budou pobíhat vlčata. Dát vzniknout novému životu, to je přeci vždycky něco krásného. A hlavně to tu nebude tak jednotvárné jako doposud! Jak mladé znám, najednou je jich všude plno. „Kdybys nějak tápala, pomůžu ti,“ nabídnutí pomoci přeci bylo samozřejmostí. Nebylo by úplně příjemné oslovit vlka nějakým jiným jménem. Sám jsem si s tím prošel u Haruhi. Nazvat mě prachbídným stromem, to jsem bral jako urážku!
Ten zvuk nás oba zaujal. Zůstal jsem stát u jejího boku a sledoval jsem místo, ze kterého to šustění vyšlo. Tak přibližně. Najednou z ukryté nory vyběhl zajíc. Tailla se samozřejmě chopila příležitosti. Zůstal jsem v pozorném postoji, což mi pomohlo v následující chvíli. Ze stejného místa vyběhla druhá oběť, tentokrát určena mně. Okamžitě jsem za ušákem vystartoval. Zadní nohy mi přitom trochu podklouzly, ale naštěstí jsem nehodil tlamu. Natáhl jsem krok a přesně kopíroval trasu své kořisti. Naštěstí se ten chudáček zamotal do borůvčí, takže jsem to měl jednoduché. Asi metr jsem byl od něj vzdálený, když jsem musel prudce zabrzdit. Na patě jsem se otočil a vyskočil rovnou po jeho krku. Úspěšně!
Zatřepal jsem hlavou, abych dal zajíci najevo, že už to má spočítané. Zamával jsem ocasem a klidným krokem se rozešel zpátky k místu, kde se nacházela nora. Tailla tam už na mě čekala. Zastříhal jsem ušima, znovu mávl ocasem a položil svůj úlovek před sebe. „Zdařilý lov,“ poznamenal jsem uznale a zalehl. Zajíce jsem si držel předními tlapkami a dal se do jídla. Jak moc mi ta chuť masa chyběla.