Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Levitace? To nevím, jestli bych chtěl úplně opakovat. Mám rád pevnou zem pod tlapami,“ nadhodil jsem, protože co jiného bych se vzduchem svedl? Úplně se dostat do x metrové výšky, to jsem opravdu neuměl. „Alicien,“ zopakoval jsem jméno bývalé členy původní Borůvkové smečky, „kam ta se poděla? Ostatně, kam zmizeli všichni staří známí?“ Povzdechl jsem si. Tohle bylo docela smutné. Potkával jsem stále nové vlky, ale už ne ty, které jsem znal léta. Podobnou otázku jsem si pokládal dost často, ale co jsme s tím mohli udělat? Vůbec nic.
Zastříhal jsem ušima a trochu pokývl hlavou. „Pohřešují se dva samci, takže ti tu práci klidně přenechám, když tak moc chceš,“ zazubil jsem se a krátce si olízl čenich. Sice jsem pochyboval, že bychom je potkali, ale tak kdo ví. Možná to třeba bylo. A rovnou bychom je mohli stáhnout zpátky domů, když už bychom je měli u sebe. Zároveň jsem si dokázal představit, jaká by byla jejich reakce, kdyby si je Tai skutečně podala.
Byl jsem opravdu rozmrzelý z toho, že spadnout jsem musel zrovna teď. Bláhově jsem si myslel, že aspoň tahle cesta bude bez karambolů, když jsme oba překonali zasněžený kmen stromu. Asi jsem se mýlil. S otráveným breptáním jsem se nakonec posadil, to byla ta nejbezpečnější pozice. Že by se mi chtělo pokračovat v cestě právě touto trasou, to se říct nedalo. „Žiju,“ ujistil jsem ji a tlapkou hrábl do ztuhlého sněhu pod sebou. Jen mé klouby pobolívaly více než obvykle, ale nemohl jsem se divit. Však už dlouho jsem nikde nešel a už vůbec ne s minimální přestávkou.
Také jsem se rozhlédl. Les vypadal jako jedno velké veřejné kluziště. Zastříhal jsem ušima a pohled vrátil zpátky na Taillu. Měla dobrý nápad. Ostatně se vzduchem jsem svedl více věcí, jeho oteplení jsem považoval za maličkost. „Zkusím to,“ přitakal jsem a začal se rozhlížet, kde je asi východ z lesa. No, hádal jsem, že když půjdeme rovnou za čenichem, stejně jednou najdeme nějaký konec. U země jsem začal oteplovat vzduch tak, aby dosáhl nejvyššího možného stupně a naše cesta mohla pokračovat. Nakonec jsem si vydobyl teplotu, která se mohla pohybovat v nějakém sopečném kotli, takže led táhl opravdu rychle. Naše tlapy sice byly mokré, ale rozhodně to bylo pohodlnější. Měli jsme pevnou půdu pod nohama a nemuseli se bát, že si nabijeme čenichy.
„Upřímně, tady jsem nikdy nebyl,“ řekl jsem po chvilce mlčení, když jsem své používání magie hodil na automatiku a již se o ni nemusel starat. Jen jsem občas zkontroloval, jestli nás cesta nevede k nějakému stromu. Stále jsem se kolem sebe rozhlížel. Vážně mi to tu přišlo cizí. Ale uvidíme, až se odtud dostaneme. Třeba se objeví něco známějšího.

// Liščí nory

// Řeka Kiërb

Kráčeli jsme dál, myšlenky jsem nechal volně plynout. Co se jihu týče, již jsem se nevyjadřoval. Třeba se stane, že tam stejně zabrousíme. Když už jsem se dostal od smečky, hodlal jsem toho využít! Samozřejmě s tou největší parádou.
Dostali jsme se do prekérní situace, protože jak jsme měli překonat ledovou řeku, aniž bychom se namočili? „Chození po vodě? Myslím, že bys ho využila spíše na plochém jezeře. Tady pádí voda docela rychle, jistě bys nakonec ztratila balanc a skončila až po uši mokrá,“ zazubil jsem se a krátce na ni vyplázl jazyk. No co, trochu dobírat jsem si ji musel. Bylo to silnější než já. Zhluboka jsem se nadechl a předníma nohama se vyhoupl na kmen. „To říkáš teď,“ zamumlal jsem a odskočil i zadníma, abych se na mostík dostal celým tělem. Však kdo ví, kam až by mě proud unesl. Jistě by se za mnou stejně vydala.
„Příště bychom si mohli pohrát s magiemi. Tady mi to ale přišlo zbytečné,“ krátce jsem si odfrkl a ještě se rozhlédl. A upřímně jsem ani nevěděl, jaká má schopnost by se tu hodila. Mé magie nebyly založeny na materiálních schopnostech. Někdy to byla výhoda, v tomhle případě ale ne. Drobně jsem se pousmál a pohlédl na ni. Řeku jsme již měli za sebou, to bylo hlavní. „Věř, že vyprášit kožich bych jim dokázal i já. Ale ve dvou bychom toho zvládli podstatně více,“ poznamenal jsem a koutky tlamy trochu skroutil do zlomyslného úšklebku. Vločka mi sdělila, že jde pryč. Sice v myšlenkách, ale stejně jsem si toho cenil. Třeba ale Aston a Tavarillë, ty jsem neviděl přes několik měsíců. Mohl jsem s nimi nadále počítat?
Pokračovali jsme samozřejmě dál na východ, jak jsme se dohodli. Objevili jsme se v dalším lese, ale byl odlišný od toho předchozího. Zhluboka jsem se nadechl, drobně se ušklíbl a pohlédl na Tai. Spíše tázavě. Zdálo se mi to tu cizí. A najednou, opravdu nečekaně, se mi rozjely přední tlapy. Tím pádem jsem klesl k zemi, ale zadek zůstal na místě. Pěkně jsem si nabil čumáček. Odfrkl jsem si a nespokojeně zamručel. „Je tu kluzko,“ poznamenal jsem, když jsem už pár sekund částečně ležel na zemi. Zaryl jsem drápy do země a nakonec se postavil. Jen jsem si tentokrát pro jistotu sedl.

// Východní hvozd

Tailla mě ujišťovala, že smečka se beze mě na nějaký čas obejde. Tuláci si již zvykli, že přes naše území se nechodí jako přes průchoďák, takže by všechno mohlo být v pořádku. Pousmál jsem se a nakonec pokývl hlavou. „Sice bych si nedivil, kdyby někde vyrostlo o pár keřů navíc, ale aby se vytvořil nový les, nedej bože pohoří, to je přeci zcela vyloučené!“ zazubil jsem se a přitom zakroutil hlavou. Kdyby se nějak rapidně měnil zemský povrch, jistě bychom to cítili.
„Jih je celkově pustý, nic zajímavého tam není, takže určitě o nic nepřicházíš,“ poznamenal jsem a slíznul sněhovou vločku, která se mi usadila na čumáku. Jedině Narrské kopce stály za zmínku, pak tam určitě byla smečka Neyteri a měl jsem takový pocit, že ještě nějaká byla více na východ. Ale už dlouho jsem s nikým neprobíral zaniklá a naopak vzniklá teritoria. Třeba se zase něco změnilo. Také jsem se krátce poohlédl po zasněžených stromech. Občas bylo slyšet zakřupání slabší větve, která se pod tíhou sněhu rozlomila, a následně zadunění, jak celá ta hmota spadla na zem. Už abychom byli z lesa pryč. Právě z tohoto důvodu tu nebylo bezpečno. Kdo by chtěl, aby mu lavina spadla na zem. Přikývl jsem a řídil se tím, co mi Tai řekla – kráčel jsem za čumákem.
Dorazili jsme až k nějaké řece. Zřejmě to byla ta, která tekla z velkého jezera. Ovšem i tohle byla pro mě novinka. Však aby ne, když jsem celé roky seděl na místě a nikam se pořádně nepodíval! Odfrkl jsem si a podíval se na koryto, kterým voda protékala. Zastavil jsem se v bezpečné vzdálenosti od něj. Přeci jen ten nafoukaný sníh mohl být zrádný. „Úplně si nechci namočit kožich,“ poznamenal jsem s drobným úšklebkem. Byla zima, mohli jsme nachladnout a ruku na srdce… Nebyli jsme již přeci nejmladší. „Jak tu řeku překonáme?“ zeptal jsem se a trochu se zamračil. Chvilku jsem nechal Taille prostor, aby také přemýšlela. Ovšem plýtvání energie na použití magie, to mi přišlo opravdu zybečné.
Ale pak se mi do zorného pole dostal spadlý strom. Rychle jsem zamával ocasem. „Přejdeme to tamtudy, ne?“ navrhl jsem, krátce do ní šťouchl a pak se rozklusal směrem k tomu stromu. Sice byl trochu zasněžený, ale sníh nepodkluzoval tolik jako led, takže jsme na tom byli ještě dobře. Opatrně jsem pokládal tlapky jednu pod druhé a nakonec se bezpečně dostal na druhý břeh. Takže rovnováha mi ještě zůstala. To bylo dobré znamení. Ohlédl jsem se na Tai, která řeku přešla stejnou cestou. Když spočinula u mě, jemně jsem jí olízl čumák a zamával ocasem.
„Co se vydat dál na východ? Mohlo by to být zajímavé,“ navrhl jsem a tentokrát už pomalejším tempem se vydal znovu za svým čumákem.

// Lužiny

// Borůvkový les

Doufal jsem, že smečka nebude protestovat. Však za chvilku jsem zpátky! Jen se potřebuji unavit, abych pak někde jen klesl k zemi a spal. Tvrdě a dlouze, ovšem ne navěky, to by ze mě neměli radost. Pohodil jsem ocasem a se zářivýma očima se podíval na Taillu, která mne následovala. „Nemám tušení. Prostě někam!“ zazubil jsem se a krátce cvakl zuby, když mě chytla za špičku ocasu. Ovšem ne tak, že by mě to bolelo, spíše jsem se trochu lekl, protože jsem s tím nepočítal.
Dostali jsme se až k propadlině, kterou jsme elegantně obešli a dostali se do druhého lesa, od kterého Borůvkáč dělila právě díra do středu země. Snad doslova. Nikdy jsem nezkoumal její hloubku a ani jsem to neplánoval. Olízl jsem si čumák a na oplátku Tai jemně štípl do kožichu na plecích. „S tím počítám!“ zasmál jsem se a uši natočil směrem dopředu. Ještě jsem chvilku přemýšlel nad tím, jestli se les beze mne obejde, ale má divočejší stránka, která se najednou probrala k životu, mi takové myšlenky zakazovala. A tak jsem se soustředil jen na cestu.
„Nevím, kam máme namířeno,“ vrátil jsem se k otázce, kterou mi Tai položila ještě doma. „To ty jsi říkala, že mě musíš vzít na nová místa,“ nadhodil jsem a trochu zpomalil, aby se dostala do vedení. Tím jsem naznačil, ať se dalšího popisu výpravy ujme ona. Já budu jen capkat tam, kam si řekne. „I když jsem zvědav, jaká nová místa myslíš. Přeci se toho za ty dva roky nemohlo tolik změnit,“ zakroutil jsem hlavou. Jeden výlet jsem si ale udělal! Tehdy ke Smrti s Blueberrym, kdy jsme potkali Neyteri. Vzpomněl jsem si, že mi říkala, abychom ji někdy přišli navštívit na jih, že si s Morfeem založili vlastní smečku. Sice už na to asi zapomněla, ale já své slovo držel.
Pomalu jsme se blížili k řece, protože jsem slyšel její zvuk. „Souhlasíš s tím, abychom šli na východ? Nebo jsi chtěla někam jinam? Klidně bychom to mohli ještě otočit,“ pořád jsem něco kecal. Ale tak co, lepší než mlčet!

// Řeka Kiërb

Malou vlčí slečnu zaujal můj náramek, a tak jsem se rozhodl, že na ni budu hodný a na omezenou dobu ji podaruji. Když jsem si ozdobu skutečně sundal, zjistil jsem, že je podobně velká jako vlče samotné. Musel jsem se nad tím pousmát. Už jsem za ta léta zapomněl, jak jsou bezbranné a maličké. Však jak dlouho jsem vlčata neviděl? Haruhin vrh byl poslední, ale do něj již uběhla nějaká doba. Obrátil jsem se na Taillu a upřímně se zamyslel. „Nepamatuji si,“ začal jsem a trochu svraštil obočí, „takže to už bude nějaká doba.“ Jistě tomu bylo již několik let. Kdo ví, zda jsem ho nenašel první rok, co jsem přišel na Gallireu. Pokud ano, prožil toho se mnou již opravdu hodně.
Můj náramek evidentně zaujal i druhé vlče, které se k nám přikoulelo. Tentokrát to byl ale vlk. Usmál jsem se na něj a jemně švihl špičkou ocasu. „Náramek,“ odpověděl jsem mladému pánovi a narovnal se. Pořád jsem si nemohl zvyknout, že ho vidím před sebou a necítím na své tlapce. Vnitřně mě to znepokojovalo, ale ujišťoval jsem se, že se mi zase vrátí. Časem. „Buďte na něj opatrní,“ varoval jsem je znovu. Tedy spíše jsem jen zopakoval pro mladého vlčka. Ten kus ozdoby pro mě mnoho znamenal.
Znovu jsem se obrátil na Taillu. Chtěl jsem navrhnout otřepanou hlášku, že vlk na mém postě si nebere dovolenou, ale rychle jsem ji spolkl. Za ty dva roky jsem jen těžko vystrčil čumák z lesa. „Mám to brát jako výzvu?“ přimhouřil jsem oči a zamával ocasem. Tím pádem… Výzva přijata! Jdeme rozhýbat tu moji artrózu v pokročilém stádiu! Zazubil jsem se a nenápadně popostrčil Naomi. Pak jsem se odtamtud uvolnil a spící vlčice se pomalu svezla k zemi. Olízl jsem si čumák a ještě se rozhlédl. Coeden šel někam za neposedným vlčetem, které se vzdálilo z úkrytu a Aranel stále postávala blízko nás. Jenže já hledal někoho jiného.
A tak jsem kousek popošel. „Blue?“ oslovil jsem svého přítele, avšak ne úplně v nejlepším okamžiku. Omluvně jsem se usmál na něj a i jeho partnera a krátce přešlápl. Proč jsem byl tak napjatý? „Měl bych na tebe prosbu,“ začal jsem. Upřímně, lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. „Mohl bych ti na bedra hodit trochu více povinností než obyčejné kappě? Chceme se s Tai projít a tobě věřím, že bys vše zvládl. Stačí jen hlídat, zda někdo pofidérní nevkročil do lesa a netropí tu bordel. Nijak tě neomezuji od toho… Co děláš právě teď,“ poslední část věty jsem zamumlal a nevinně se uculil. Věřil jsem, že se mu za to odvděčím. A bude to mít u mě! Ještě jsem dvakrát švihl ocasem, počkal, než všechno vstřebá a pak ještě dodal: „Jsem ti zavázaný!“ A pomalu se otočil zase zpátky k původní skupince. Je jsem už nechtěl rušit.
„Vstávej, lenochu,“ zahudroval jsem u Taillina ucha a ještě ji do něj pro jistotu kousl. Ale jen jemně. Počkal jsem, než vstane. A bylo mi upřímně jedno, zda si něco mumlá pod čumákem. Vlčata u sebe stále měla můj náramek. Bylo mi líto jim ho brát, a tak jsem se rozhodl, že vydržím bez něj trochu delší chvíli, než jsem původně očekával. „Ohlašuji svou dočasnou nepřítomnost. Veškeré otázky směřujte na strýčka Ošátečkovaného, který se po tu dobu stává mým zástupcem a mluvčím,“ zazubil jsem se. I když komu jsem to vlastně říkal? Jediná dospělá tu byla Aranel, zbytek tvořila vlčata. A taky podle toho mé oznámení vypadalo. Ještě jsem se podíval na Blua a doufal, že mi odpustí to, že si bude moct vyzkoušet, jaké to je, moct všechno řídit. Ne že by to pro mě byla výhra.
„No ták, hýbni kostrou,“ napomenul jsem Taillu a rozklusal se směrem na východ. Z toho probuzení musela mít radost. Já ji ale opravdu měl! Na to, že jsem spal jen minimálně, jsem měl energie spoustu! Uvidíme za pár set metrů, hrdino…

// Východní hvozd

Mlčky jsem sledoval slovní popichování mezi Taillou a Blueberrym. Částečně se k tomu později přidal i Suzume, který poznamenal, že bych si ji měl držet na nějakém popruhu. Nad tím jsem se musel drobně ušklíbnout. I kdybych tak udělal, stejně by našla způsob, jak se zase osvobodit. Navíc by mě to ani nebavilo. Pořád ji s sebou někam násilím tahat. Nic pro mě.
K Blueberrymu se seběhlo to nejvíce bílé vlče a začalo mu zkoumat šátky na packách. Musel jsem se nad tím usmát. Bylo to zlaté. Všichni jsme se z nich těšili. Bylo tu zase konečně živo. Po tak dlouhé době, která se čítala na léta. Faelnir byl z vlčat a všeho kolem vážně nadšený. Až mě to překvapovalo. Takovou euforii jsem u něj ještě neviděl. Usmál jsem se nad tím a několikrát švihl ocasem.
Pozornost jsem obrátil na Hotaru, která se s námi loučila. Tedy především se svou rodinou. Usmál jsem se nad tím. Vlastně jsem byl rád, že se mezi námi věci aspoň trochu urovnaly. „Hodně štěstí, Hotaru,“ popřál jsem ji a přátelsky zamával ocasem. Ještě jsem chtěl dodat, že kdyby se chtěla podívat na svoje vnoučata a dceru, má povolený vstup na území. Ale to už jsem nestihl, protože byla hned pryč. Tak třeba někdy příště, až se uvidíme.
Střídavě jsem se podíval na vlčice, které o mně byly opřené. Každá z jedné strany. Ne že bych si stěžoval. Natočil jsem uši k Taille a drobně se usmál. „To tak v zimě bývá. Ale jestli ti je zima, v úkrytu by mělo být tepleji,“ zamumlal jsem a jemně jí olízl ucho. Ostatně mě zima nebyla. Měl jsem živé radiátory těsně u sebe. Ale aby nemusela nikam chodit, začal jsem podvědomě oteplovat vzduch kolem ní. Na energii mi to nijak neubíralo. Se vzduchem jsem zvládl i složitější věci.
S úsměvem jsem pohlédl na malou vlčí slečnu, která se k nám nedůvěřivě přitočila. Zaujal ji můj náramek, a jak už to u mladých bývá zvykem, začala se ptát. „To je ozdoba,“ vysvětlil jsem jí a drobně k ní sklonil hlavu. Ale ne moc, abych ji nevyplašil. Její otázka mě poněkud zarazila. Nikdy jsem nezkoušel náramek sundat. Ale pokud to jde s přívěsky, proč ne s tímhle? Sice dříve byl ke mně jako přilepený sekundovým lepidlem, ale to už je dávno. Třeba povolil. „Když chviličku počkáš, možná se mi to podaří,“ zamumlal jsem a zuby jemně vzal náramek do tlamy. Nechtěl jsem škubnout, abych ho nerozbil. Opatrně jsem ho sesunul až úplně k zemi a pak jednoduše zvedl packu a přišoupl ho k ní. „Ale buď na něj opatrná,“ varoval jsem ji a packu položil zase zpátky na zem. Až teď jsem si uvědomil, že je to hrozně zvláštní pocit, nemít na tlapě něco, co tam bylo několik let.

// Asi by to chtělo si nějak ujasnit skupinky a pořadí v nich. Návrhy? :D

Tak nějak mezi řečí jsem zaslechl Vloččiny myšlenky. Samy si ke mně našly cestu a daly mi najevo, že jsou důležité, a že bych na ně měl reagovat. Chtěla odejít z území, tak bylé té dobroty a dala mi vědět. Samovolně jsem pokývl hlavou, ačkoliv jsem ji neviděl. Vrať se ve zdravém, poořál jsem jí, i když mě nemohla slyšet. Udělal jsem to spíše pro svůj klid.
Faelnir se dal do jídla. Vypadal, jako by nejedl několik dní. Doslova. Skutečně mu lezla žebra. Na chvilku jsem se cítil provinile, že jsem ho sesadil na omegu, ale on si to zasloužil. To byla má útěcha. Ale rozhodně jsem se po něm nehodlal vozit, takový jsem nebyl. Obrátil se na mě s tím svým dotazem. A postavila se za něj i Naomi. Usmál jsem se. „Svolení uděleno,“ pokýval jsem hlavou a švihl ocasem ze strany na stranu. Čumák jsem zanořil do zaječího kožichu a sledoval zbytek osazenstva.
Najednou se z jeskyně vyřítilo první vlče. Automaticky jsem se usmál a přátelsky zamával ocasem. Spíše než námi bylo uchváceno sněhem, který byl všude kolem. Za ním se vynořil jeho otec – Coeden. Usmál jsem se na něj. „To je v pořádku,“ zareagoval jsem na jeho obavu, zda nás nijak neohrozil. Takový prcek? Opravdu jen těžko. Přivřel jsem očka a sledoval legrační reakci Blueberryho. Kdyby byl led, určitě by roztál. Ale bylo to roztomilé.
Z jeskyně se vyploužilo další vlče. To už na nás reagovalo. Malá princezna. Zasněně jsem se usmál. Ne že bych se cítil mladší, naopak, ale připomenul jsem si, jaká jsou vlčata nadělení. Samozřejmě jen v tom kladném slova smyslu. „Jsou nádherní,“ taky jsem se začal rozplývat. Očima jsem těkal z jednoho vlčete na druhé a až po chvilce jsem si všiml, že se vrátila Hotaru. Posadil jsem se, protože to znamenalo, že se brzy vrátí i má milá. A to opravdu netrvalo dlouho. Přihnala se jako tajfun a usadila se u mě. Ještě štěstí, že jsem se stačil posadit. Usmál jsem se a hlavou se jí jemně otřel o krk. Byl jsem spokojený, po dlouhé době. Smečka už najednou vypadala jako smečka. A to mě hřálo u srdce nejvíce.
I Nel vyšla z úkrytu. Vypadala zdravá, naštěstí. Uvědomil jsem si, že jsem jí dostatečně nepogratuloval. Ale to jsem mohl stihnout kdykoliv, až budeme mít trochu klidu. Teď tu bylo dost, dost vlků.
„Něco jsi mi zatajila, ty vrahoune?“ šeptl jsem Taille do ucha, když jsem slyšel Suzumeho. Vlastně ho nešlo neslyšet. Nezveličoval jsem vážnost situace. Měl bych si zvyknout, že taková je a bude. A nechtěl jsem mít ve smečce problémy.

Blueberry se Suzumem se bavili o všem možném. Dokonce jsem jen tak letmo zaslechl, že Suzume byl s Winter. Kdo to byl, to jsem netušila, ale podvědomě jsem věděl, že z toho Blue nebyl nadšený. Žárlivost byla opravdu hrozná vlastnost, ale na druhou stranu zcela přirozená.
Jak jsem tak tiše sledoval skupinku dvou vlků před sebou, trochu jsem si dovolil odpočinout. Možná mě to i trochu vedlo ke spánku, ale ten byl opravdu velmi rychle přerušený. Zaslechl jsem hlas, který ke mně mluvil jako ke svému veliteli. Nemusel jsem se tak dlouho pídit po tom, kdo to je. Krátce jsem zakoulel očima a vstal ze své oblíbené polohy. „Takový dar si snad ani nezasloužím,“ pronesl jsem a zastříhal ušima. Podíval jsem se ke svým tlapkám na mrtvého zajíce. Nebyl to špatný úplatek, jen co je pravda. Jednou packou jsem si ho přitáhl pod sebe. „Jakou prosbu?“ vybídl jsem ho, aby mluvil, ale to už žadonil o kus losího masa. Střihl jsem ušima a kývl na svolení. Aspoň že si byl vědom svého postavení.
To už se obrátil na Blueberryho se Suzumem a začal se představovat. Tolik energie. Nemohl jsem se divit, byl mladý. Na rozdíl ode mě. Olízl jsem si čumák a znovu si lehl. Zajíce jsem zalehl předními tlapkami a položil si na ně hlavu. Nechtěl jsem jíst před tolika vlky. Navíc jak byl mráz, mrtvé tělo mělo větší trvanlivost. Podíval jsem se směrem do jeskyně a zhluboka se nadechl. Zaslechl jsem hlas své dcerky. Stočil jsem k ní hlavu, nadšeně zamával ocasem. Chtěl jsem jí říct, že klidně může jít k nám, ale zřejmě neměla zájem, protože chtěla jíst. A na to někteří potřebovali soukromí.

Suzume si snad všiml, že tu také jsem. No ne, vážně? Můj úšklebek rychle vystřídal úsměv, když se ke mně obrátil. Věděl jsem ale, že nejsem jeho střed zájmů. Asi jsem ani nechtěl být. Olízl jsem si čumák a podíval se na mrtvého losa. „Dej si, jestli máš hlad,“ vybídl jsem ho a podíval se k masu. Protože jestli si nedáš, tak mám pocit, že znovu budu hladový, zatnul jsem čelist a odvrátil pohled jinam. Měl jsem asi ještě pořád podvědomě hlad, ale přeci jsem jim to nemohl sežrat. To by bylo neohleduplné. Navíc jsem doufal a věřil, že aspoň Vločka přijde. Mohla by, aspoň bych se necítil jako křen. Ačkoliv jsem oba dva vlky měl rád, zrovna jsem se cítil jako páté kolo u vozu. Nebo teď spíše jako třetí u koloběžky.
Snažil jsem se neposlouchat, o čem se baví. Třeba to byl jejich soukromý rozhovor a já jim do toho neměl co zasahovat. A tak jsem mlčel. Po hodně dlouhé době, ale možná jsem takový oddech potřeboval. Když se Suzume natočil ke mně, úplně jsem nepochopil proč. Ale když jsem se více zadíval a má už pomalejší očka zaostřila, všiml jsem si toho modrého přívěsku. Usmál jsem se na něj a pokýval hlavou, že je to pěkné. Nic více jsem říct nemohl. Místo toho jsem si lehl, položil si hlavu na tlapky a ušima stříhal do jeskyně a ven. Aspoň pasivně jsem si mohl odpočinout. Ovšem pořád jsem byl na příjmu.

// Pokud nebudu mít na co reagovat, tak normálně jeďte beze mě, ať vás moc nezdržuju.

Ano, s plným žaludkem ještě vstávat a pracovat, to je velmi vhodné, okomentoval jsem své rozhodnutí a sám se nad tím ušklíbl. Ovšem v úkrytu tomu mrtvému tělu bude určitě lépe. Tailla i Blueberry se ke mně připojili. Tak aspoň jsem nenamáhal plné břicho sám. Když už jsme losa dotáhli na místo, které bylo naprosto ideální, pustil jsem jeho končetinu a vděčně se podíval na zbytek vlků. Zamyslel jsem se, jak dlouho nám tu maso vydrží. Nebál jsem se o to, že by se zkazilo, vždyť byl mráz.
Zastříhal jsem ušima a podíval se na Taillu, která ke mně docela pohotově přiskočila. Mluvila poměrně rychle, ale můj mozek naštěstí pořád fungoval zdravě, a tak jsem ji byl schopný stíhat. „Dobře, zatím“ stačil jsem říct, než mi olízla čumák. V tu chvíli jsem přivřel oči a jemně položil uši k hlavě. Že jsem měl chuť roztát? Jen maličko.
Přestal jsem se usmívat jako měsíček na hnoji a podíval se na Blua. Zbyli jsme tu jen dva. Dříve než jsem stačil rozvést nějakou další konverzaci mezi námi, vlastně jsem se nestihl ani otočit, objevil se Suzume. Nebo se spíše přihnal, už z dálky křičel Bluovo jméno a nakonec mu skončil na zádech. Udělal jsem pár kroků vzad, aby mě, nedej bože, nepovalili, a ledabyle švihl ocasem. „Zdravím, Suzume,“ pozdravil jsem nového společníka a posadil se vedle mrtvého losa. Lehce jsem pootočil hlavu směrem do jeskyně, abych si byl jistý, že rodinku jsme nijak nevyrušili. Také jsem se chtěl jít podívat na nové členy smečky. Přeci jako alfa nemohu být poslední, kdo je ještě neviděl! Drobně jsem se usmál. Třeba pokud se ti dva nějak hluboce zakecají, možná bych se o pár metrů mohl vzdálit.

Počítal jsem tedy s tím, že časem budu svědkem dalšího zmrtvýchvstání, ale aspoň svému příteli pomohu. Odvrátil jsem pohled zase trochu někam jinam, ale stejně jsem poslouchal část rozhovoru mezi Taillou a Blueberrym. Samozřejmě se vší nenápadností. Věděl jsem, že to dělá kvůli mně. Těšilo mě to. Když jsem zaregistroval jeho pohled, v hlavě mi problikla část jeho myšlenek. Nebyl jsem mu zavázán. Usmál jsem se na něj a pohodlněji se usadil.
Tai se během chvilky objevila zase u mě. Ujišťovala se, zda to všechno druhá strana myslí vážně. A já věděl, že ano. Uši jsem krátce natočil směrem k Blueberrymu. Byl jsem si jistý vším. Zhluboka jsem se nadechl, když vyslovila své rozhodnutí, a intuitivně jí olízl tvář. Značně jsem pookřál. Hotaru s Bluem byli zjevně zakecáni do velmi duchaplného rozhovoru. Nepochytil jsem, o čem se bavili, ale přesně takhle vypadali dva známí, kteří se potkali po hodně, hodně dlouhé době. Usmál jsem se a rozhlédl se po lese, hledajíc někoho dalšího. Nedalo mi to. A mrzelo mě, že i Vločka se od nás distancovala.
Mávl jsem ocasem a podíval se směrem k jeskyni. „Já už hlad nemám. Možná bychom ho mohli odklidit na kraj úkrytu,“ navrhl jsem a tlamou na to místo lehce pokynul. Nechtělo se mi vstávat, ale jako gentleman jsem nemohl nechat slabší pohlaví, aby se s tou mrtvolou tahalo samo. Pomalu jsem vstal a čenichem ještě uhladit Taillin kožich, který jsem jí svým pohybem trochu pocuchal. „Tak jdeme?“ navrhl jsem a chytil mrtvého losa za jednu z končetin, nevnímajíc docela trefnou poznámku k Hotaru. Obžerství je přeci jedno ze smrtelných hříchů.

UPOZORŇUJI NA SMEČKOVOU AKCI. Už máte jen dva týdny.

Blue se mi svěřil, co se toho divného umu týče. Rozpovídal se opravdu hojně, s tím jsem ani nepočítal. Byl jsem ještě poměrně v šoku, a tak jsem nevěděl, jak přesně zareagovat. Tohle bylo už moc divné. Dokonce i moje Chiméra byla slabým odvarem. A to už bylo co říci. „Tak se nesmíš přibližovat k mrtvým zvířatům, která by mohla být nebezpečná. I když, co si budeme povídat, i taková laň má nebezpečné spárky,“ povzdechl jsem si a lítostivě se na něj podíval. „Obávám se, že tohle bude tvoje prokletí. Nějak ho ale musíš dostat pod kontrolu. Mohl bych ti s tím pomoct, pokud by to bylo v mých silách a pokud bys chtěl,“ nabídl jsem se. Takový obětní beránek. Ovšem byl jsem schopný udělat cokoliv, jen aby se ta magie nestala nebezpečná pro jejího nositele.
Nepočítal jsem s tím, že by se Blue chtěl rozpovídat i takhle mezi vícero posluchači. Samozřejmě že jsem nemohl poslouchat každé jejich slovo, to by bylo maximálně neslušné, ale nějaký útržek jsem také zaslechl. Nabídka příměří. Krátce jsem zastříhal ušima, ale okamžitě je natočil nějakým jiným směrem. Tohle totiž začínalo být zajímavé. Tai se ale nijak nevyjádřila, zatím. Však ono to přijde časem.
Všichni byli evidentně nadšení z toho, že konečně mohou jíst. Spokojeně jsem žvýkal svůj podíl masa a na občerstvení těch ostatních se raději nedíval. Však víme, jací jsou k smrti hladoví vlci – vidí konkurenci úplně ve všem a ve všech. Olízl jsem si tlamu od krve a na chvilku přestal jíst, když se ke mně přiblížila Tailla. Byl jsem zvědav, jak se s tou nabídkou o zakopání válečné sekery vypořádá. Jemně jsem se na ni usmál a bez jediného slova jen pokývl hlavou. Věděl jsem, že to myslí vážně. Už jen kvůli mně. Což mě hrozně hřálo u srdce, ale na druhou stranu jsem se obával, že tím u něj budu mít nějaký dluh.
Zastříhal jsem ušima a podíval se na Hotaru, která mne obeznámila se svými plány. Pousmál jsem se a pokýval hlavou. „Je to jen na tobě, kdy budeš chtít odejít,“ sdělil jsem jí, ale to už přeci dávno věděla. A pokud si se svým rozhodnutím byla opravdu jistá, já jí do toho neměl co mluvit.

Drobně jsem se nad tím pousmál. „Naděje přeci umírá poslední,“ poznamenal jsem a rázně mávl ocasem. A to, že jsem byl poněkud naivní, ke mně už patřilo. Věčný optimista, který i v tom nejhorším myslí pozitivně. Život je přeci skvělý! Jen záleží na nás, jaký si ho uděláme a jakou cestou se vydáme.
„Za vězně bych se tak úplně nepovažoval,“ povzdechl jsem si a krátce si olízl čenich. Takový vězeň přeci nemá přátele, kteří mu dělají v cele společnost. A já jich měl poměrně dost. Přirovnání mého domova k cele bylo poněkud morbidní. Sice jsem se mimo něj dostával velmi těžko a málokdy, ale zatím mi to nevadilo. Dost k tomu přispíval můj věk, kdy už jsem nepotřeboval prozkoumávat vzdálená místa. „Jsem rád, že mi říkáš svůj názor,“ usmál jsem se na něj. Nemohl jsem mu mít za zlé, že mě chce trochu osvobodit od těch povinností.
Oba jsme se vydali za vůní mrtvého zvířete. Po zjištění, že lovkyně usnuly, jsme si sedli a čekali. Blue asi úplně nesouhlasil s mou taktikou, ale přišlo mi blbé se tu nacpávat, když druhá polovina skupiny sladce spala. Naklonil jsem hlavu k Blueberrymu, ale mé zorné pole náhle zaregistrovalo zcela jiný pohyb. Los, který by měl být mrtvý, se pohnul. Zorničky se mi zúžily a uši jsem automaticky stáhl k hlavě. Tohle nebylo normální. Blue se k tomu činu přiznal. Nebo spíše mi připomenul jeho nové schopnosti. „Příteli, tohle je dost děsivé,“ vydechl jsem a raději zamrkal, abych neměl tak vytřeštěné oči. „Děje se to samovolně, když se objevíš nedaleko mrtvoly, nebo nad tím máš kontrolu?“ naklonil jsem se k němu. Tohle vlčice nepotřebovaly slyšet.
Tailla se najednou prudce zvedla a začala v obraně vrčet. Zamlaskal jsem a nijak nereagoval, protože jsem něco podobného čekal. „Pro příště se polepšíme,“ vyplázl jsem na ni jazyk a zasmál se. Znovu sebou praštila o zem a začala vykládat jejich záměr s kůží. „Souhlasím,“ pokýval jsem hlavou a krátce se podíval na Hotaru, která se už také probrala. Ptala se, zda je tu dostatek vlků, aby se los snědl. „Kdyby něco zbylo, uložíme to někam do jeskyně do chladu,“ zamyslel jsem se. Že by historicky první zásoby?
„O žádném novém příchozím nevím. Jsme tu ve stejném složení jako před několika hodinami,“ krátce jsem švihl ocasem a rozhlédl se po lese. Jen Faelnir s Naomi někam zmizeli, ale u nich to bylo tak nějak zvykem. Počítal jsem s tím, že se objeví zase až za několik dní. Zastříhal jsem ušima a podíval se na Blueberryho, který byl tázán. Hotaru se mezitím dala do stahování kůže z losa. Nějaké zdržování bylo nesmyslné. Popošel jsem k ní, chytil nějaký volný kus kůže a začal táhnout stejným směrem.
Sice to byla práce, ale patří to k životu. Kožešinu jsme nechali kousek dál, aby mohla trochu proschnout. Přiskočil jsem k masu a ukradl si svůj podíl. Tak nějak abych se cítil sytý. Zbytek vlků jsem přeci nemohl trápit hlady. Teď už se vlastně všichni mohli pustit do jídla.

Hmm… zamyšleně jsem naklonil hlavu na stranu. „Vím, že nepatří, ale hádám, že ani jedna by naší smečce nechtěla uškodit,“ pronesl jsem na začátek. Zvlášť, když se čtveřice vlčic navzájem znala. Bluova myšlenka byla tak trochu na místě. Však jak dlouho už jsem tu byl zaseknutý? Dvě léta určitě. A nějaký svobodný pohyb po okolí? Minimální, až nulový. „Ale zase by mi nepřišlo vhodné všechno hodit na betu a užívat si. To by bylo takové sobecké,“ vyjádřil jsem se po nějaké době mlčení. Aspoň ze začátku bych si musel být jistý, že tomu dotyčnému můžu svěřit úplně všechno, co mne napadne, a on nebude odmlouvat a svou práci zvládne. Jenže kde takového vlka sehnat, když si tu prakticky dělá každý, co chce? krátce jsem si povzdechl. Každý si sem přijde na pár dní odpočinout a pak by už nejraději šel zase někam pryč. To nebyla moc dobrá morálka. A nastolit nějaký tvrdý režim, toho jsem jako dobrák od kosti nebyl schopen.
Měl pravdu, mladá krev potřebovala důsledné bezpečí. „Budu o tom přemýšlet více než doteď. Díky,“ usmál jsem se na něj a jemně zamával ocasem. Třeba časem najdu vhodného kandidáta, ale zatím nebylo kam spěchat. Aspoň z mého pohledu.
Zaslechl jsem známé vytí. S úsměvem jsem zavrtěl ocasem a pomalu vstal. „Jídlo,“ řekl jsem s jiskřičkami v očích a do Blua automaticky šťouchl čumákem. „Pojď, určitě jsi dlouho nejedl,“ poznamenal jsem. Já na tom byl stejně, ne-li hůř. Rozklusal jsem se tím směrem, odkud jsem slyšel vytí. Svůj krok jsem zase zvolnil, když už jsem měl vlčice na dohled. Spaly jako neviňátka. Musel jsem se zastavit a místo losa jsem si všímal právě jich. „Dobrá práce,“ poznamenal jsem a posadil se. Třeba je můj hlas probudí, třeba ne. Ale nechtěl jsem se dát do jídla, dokud spaly. Ještě by si mě mohly s někým splést a akorát by došlo k nedorozumění.