Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tajga

„Suzume je docela paličák a troufalec, co jsem tak vypozoroval,“ zamumlal jsem a nechápavě zakroutil hlavou. Takové vlče, co duševně nedospělo a musí se stále vychovávat. Vždyť to jednomu musí sebrat hrozně moc energie, když se o takového vlka stará a snaží se ho milovat. V tomhle jsem Blueberryho obdivoval, a zároveň se podivoval, jak jim to může klapat.
Když se zmínila o potkanech, automaticky jsem si vzpomněl na Naomi a tu její společnici. Dalo se tak vůbec říkat tvorovi, co žije ve vlčí srsti? Nebyl by to spíše parazit? „Kdoví, k čemu by byla schopna vlka přimět za pomoci magie,“ krátce jsem si odfrkl a přitom se znechuceně zatvářil. Ta představa byla ošklivá. Velmi. Rychle jsem zakroutil hlavou a na chvilku svou milou proklínal za to, že mi do hlavy nasadila takové myšlenky. Hned po tom jsem se podivoval, co se honí hlavou jí. „No, jistě nádherně,“ zapředl jsem a otřel se jí hlavou o bok. Ale nijak zvlášť jsem to nerozváděl.
Nějakou chvíli jsme se bavili o magiích. Vesele jsem zamával ocasem, když navrhla, že bychom se jimi mohli zabývat, když zase vyběhneme z lesa. „To je výborný nápad!“ zvesela jsem poskočil a olízl jí tvář. Až tak nadšený jsem byl. Znamenalo to pro mě, že bych se mohl na stará kolena taky trochu zlepšovat v tom, co už jsem za ta léta zapomněl. A to rozhodně nebylo od věci. „A Blue se bude cítit důležitě,“ zamumlal jsem a podíval se před sebe. On pro mě byl jedním z nejdůležitějších vlků, o tom nebyl pochyb, ale takhle jsem mu to mohl dát najevo. Jinak možnost mě totiž nenapadala vzhledem k tomu, že měl Suzumeho.
Poznamenala, že se země opravdu musela nějak pohnout. Na to jsem nijak nezareagoval. Všechno tomu nasvědčovalo, ale ta skutečnost byla tak děsivá, že jsem se to nechal plavat. Přemýšlet nad tím, jak je možné, že jsme si ničeho nevšimli, bylo zbytečné.
Zhluboka jsem se nadechoval chladného vzduchu a přitom se rozhlížel kolem sebe. Zaslechl jsem Taillinu poznámku o procházkách tohoto typu, akorát bychom je museli zatraceně zkrátit. „Máš pravdu, nějaké pravidelné propuštění z alfáckých povinností bych si zasloužil,“ poznamenal jsem a zamával ocasem. No jistě, většinu hodím na Blua! Zlomyslně jsem se zazubil, ale jistě jsem to nemyslel zle. Jen jsem reálně přemýšlel nad tím, že bych svému příteli zvedl post. Trochu (ne)protekce, aby někdo neřekl.

// Jedlový pás

// Jen taková poznámka, než se sem dovalíme. Storm si pamatuje ještě šedivou Lucy, co byla součástí tehdejší smečky. Hádám, že tuhle informaci mám pominout?...

// Jinovatková pláň

Ani nevím jak, zkrátka se mezi řečí dostala až k Suzumemu. Pousmál jsem se a jemně do ní šťouchl čenichem. „Drzý je, ale měla by ses proti němu obrnit trpělivostí,“ poradil jsem jí. Řekl jsem to tak šikovně, že jsem jí nic nenakazoval. To bych si ani nedovolil. Pak jsem se zasmál a nahodil zvláštní pohled. Takový lehce provokující. „Přeci jsi slíbila, že budeš hodná, že jo?“ však ono jí za chvilku dojde, že bude docela těžké svůj slib dodržet. Zvlášť s přístupem Suzumeho. Pokud se ti dva dostanou do konfliktu, přidá se i Bluebery. To bylo více než jasné.
„Jako občasný záskok by se to asi daleko snést,“ přiznal jsem a zvídavě se po ní podíval. Byla do toho všeho tak zapálená, až mě to překvapovalo. Odkdy toužila po něčem takovém, že jsem o tom neměl ani tušení? „Zajímalo by mě, jestli má opravdu tak stereotypní nebo si někde v koutu Zříceniny schovává nějakého svého poskoka. Jak by asi vypadala její štěňata?“ myšlenky se táhly zase trochu jiným směrem. Ale tak co. Museli jsme jí pořád zdrbat!
Musel jsem se zasmát nad násilnickými myšlenkami své partnerky. Bylo to zvláštní. Skutečně by něco takového udělala, jen aby uchránila mé dobré jméno? To by bylo daleko lepší než nějaká rvačka v hospodě! Zamával jsem ocasem. „Elektřina, no jo vlastně. S magiemi jsem už tak dlouho neexperimentoval, že jsem už zapomněl, jaké vlastně ovládám,“ postěžoval jsem si a povzdechl si. Nechtěl jsem zničit les, kdyby se mi náhodou něco vymknulo kontrole. Musel jsem ke svému tréninku najít nějaké vhodné neutrální místo. Možná zase někdy příště.
V hlavě se mi zrodila představa nás dvou jako marveláckých superhrdinů, kteří jsou zkrátka neporazitelní! Zazubil jsem se a zamával ocasem. Bylo to reálné. Čím více vlků, tím více… Vlastně všeho. Proti skupince nějaký mladých a naivních bychom měli velkou převahu, ačkoliv by jistě řekli, že již patříme do starého železa. Nebylo tomu tak, jen je přesvědčit o naší pravdě. Rozhlédl jsem se a zapřemýšlel. „Také jsem tu nikdy nebyl,“ řekl jsem prakticky to samé co Tailla. V mém případě to nebylo nic nezvyklého, když jsem se z domova prakticky nehnul. „Že by se skutečně něco změnilo?“ svou myšlenku, která mě hlodala již od pouště, jsem řekl nahlas. Třeba společně najdeme nějakou odpověď. Muselo se to dát nějak logicky vysvětlit. Také jsem zkontroloval zdejší pachy, abych mohl lépe pochopit, o čem vlastně mluví. „Neboj, zimní spánek je silnější než cokoliv jiného,“ uklidnil jsem ji a povzbudivě se na ni usmál. To bylo být něco, spát celou zimu. Museli toho tolik prospat, vždyť by to byla neskutečná nuda.

// Ageron

// Mušličková pláž

„Myslím, že být zlá je její životní osud,“ poznamenal jsem. To jméno mnoho věcí udávalo. Právě proto z ní měli vlci obavu. Nebo snad mívávali? Zastříhal jsem ušima a nechápavě se na Taillu podíval. „Tak to jsou dnešní mladí vlci velmi zvláštní. Já z ní měl vždycky obavu,“ zamumlal jsem a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Ano, mohl jsem říct ve svých mladých letech. Bytí v Gallirei bylo jedním velkým životním celkem. Zažil jsem tu toho tolik.
Kráčeli jsme dál, dokud nezačala přemýšlet nad dost zvláštním tématem. Zarazil jsem se skutečně až tak, že jsem zastavil a nechal ji popoběhnout. Pak jsem jí zase dohnal a šťouchnul do ní čenichem. „To bys opravdu nejraději žila někde na odlehlém místě, kde by chodili vlci jen z toho důvodu, že po tobě něco chtějí?“ nadhodil jsem. Taková izolace se mi nezdála moc vhodná. Byl to docela smutný osud, nebýt v kontaktu s nikým jiným než jen s pár vlky za měsíc. Já bych jistě vyskočil z kůže! „Má drahá, jde ti příliš o moc. Navíc jak se pak budu cítit já? Jistě nejsem v magiích tak zběhlý jako ty. Co když si někteří budou myslet, že jsem s tebou jen kvůli tvé moci? A začne se o mně povídat, že jsem zlatokop!“ odfrkl jsem si a rázně zakroutil hlavou. Ne, takovou pověst jsem přeci nechtěl. Byl jsem s ní, protože jsem jí měl rád. A více než to.
„Tím pádem se budeme bránit navzájem. Budeme neporazitelní!“ nadšeně jsem vyštěkl a začal mlít ocasem. To byla tak dokonalá představa. A já měl ještě v záloze své alter-ego. Chiméra. Chudinka, už dlouho nespatřila gallirejské světlo. Ale akorát by nám poničila křídly stromy v lese. To nešlo. Zahlédl jsem, že Taille trochu podklouzla tlapka, a tak jsem zpomalil a začal si dávat pozor. Já na to byl přeci expert.

// Tajga

S podivem jsem zastříhal ušima a podíval se na ni, aniž bych jakkoliv hnul hlavou. Na to jsem již opravdu neměl energii. Odpadl jsem tak, jak jsem tu ležel, a nehodlal vstát ještě několik dalších minut. Zase jsem to nemohl přehnat, nerad bych tu byl zůstal zapadán sněhem a vším ostatním bordelem. Jistě bych minimálně jednomu příteli ve smečce chyběl. „Neopustil bych tě,“ zašeptal jsem, snažíc se zakrýt ten zvláštní podtón, který se mohl zdát jako trochu vyčítavý. Ale přeci jí nebudu donekonečna vyčítat minulost. To by nemělo žádný vliv. Přitulila se ke mně, nad tím jsem se automaticky usmál a zavřel oči. Zaslechl jsem, jak ještě cosi zamumlala, ale pak se ozýval jen její pravidelný dech. Usnula. A já po chvilce také.
Nespal jsem dlouho, ale aspoň se mi doplnila tolik potřebná energie. Zamžoural jsem, když mě má drahá začala mluvit. Příjemné, jen kdybych se nemusel probrat s tím, že mě čeká nějaká cesta. Uklidňoval jsem se, že už to jistě není tak daleko. Posbíral jsem se na všechny čtyři tlapky a zhluboka se nadechl studeného vzduchu. „Můžeme vyrazit,“ pokývl jsem hlavou a rozešel se za ní. Chvilku jsem byl trochu pozadu, než jsem jí dohnal a srovnat s ní tempo. Na její návrh jsem opět přikývl. Proč ne? „Myslím, že Smrt není hodná na nikoho. Má takovou pověst, jakou si jistě pracně vydobyla. Já už za ní dlouho nebyl, nechci si nechat zpřelámat končetiny takhle na staré roky,“ vysvětlil jsem, čímž jsem naznačil, že jí opět budu morálně podporovat, ale raději počkám před Zříceninou. Asi by taky nebyla nadšená, kdyby se měla starat o dva zákazníky zároveň.

//Jinovatková pláň

// Středozemní pláň

Nevěděl jsem, jak je to možné, ale najednou sníh začal znovu poněkud ubývat. Asi to byly jen nějaké zvláštně nafoukané vrstvy. Polil mě znovu ten zvláštní pocit. Další poušť už ne! Prosím, cokoliv jiného, jen ne písečné duny! Stáhl jsem uši k hlavě a tichounce zakňučel. Už jsem se psychicky připravoval na to, že přijde zase nějaké území, které si nebudu moct vysvětlit.
Najednou se vzduchem proneslo zavytí. Věděl jsem, od koho pochází, což mě ještě více nakoplo k aktivitě – k rychlejšímu běhu. Zkrátka jsem se hnal jako hurikán, funěl jako lokomotiva a v tváři jsem byl strhanější než obvykle. Nedostatek spánku byl na mě věčně znát. Měl jsem ale takové tušení, že pokud bych teď někde upadl, již bych se nepostavil a rovnou usnul. Jako bych padl za vlast, kterou jsem z celého srdce miloval.
Když jsem ji zahlédl u břehu podivného jezera, musel jsem zpomalit. Nemohl jsem si dovolit k ní přijít doslova na pokraji sil. Ale zase by to byl důkaz, čeho jsem byl schopný vydržet, jen abych ji našel. Jak romantické by bylo, kdybych se jí svalil k tlapkám. Zhluboka jsem se nadechl a konečně uklidnil aspoň svůj dech. Mé srdce ale pořád zběsile bilo, jak kdybych se houpal na okraji rokle, jež znamenal infarkt.
„Omlouvám se, nějak jsem ztratil tvou stopu,“ zamumlal jsem a svezl se vedle ní do lehu. Přivřel jsem oči a chvilku tak zůstal. „A byla jsi daleko rychlejší než stařík,“ tiše jsem se zasmál a po očku na ní kouknul.

// Kopretinová louka

Konečně jsem se dostal až na Středozemní pláň. Přesně tam, kde jsem měl čekat. Zaváhal jsem a zastavil se. Nikde jsem ji neviděl, ačkoliv jsem cítil její pach před sebou. Začal jsem poskakovat ve sněhu a snažit se tak různě kroutit, abych třeba nějakým způsobem viděl ještě dál a zřetelněji. To se mi ale nepovedlo. Povzdechl jsem si a rozhodl se, že ještě jednou chvilku postojím.
A tak jsem čekal. Větřík mi čechral srst, sníh se v závějích převaloval a já věděl, že pokud tu ještě setrvám, mohlo by se stát, že mě jedna z těch sněžných vln smete. „Tailluš!“ zavyl jsem dostatečně hlasitě. Možná trochu teskně, protože jsem nevěděl, co s ní je. Ztratil jsem ji? No jistě, co jiného by se asi mohlo stát? Chybí mi druhá polovička už jen pár minut a byl jsem z toho nesvůj. Upřímně, jak jsem to bez ní mohl vydržet několik měsíců? Nechápal jsem.
Rozeběhl jsem se tedy vstříc západu. Chtěla přesně tím směrem, ačkoliv mi řekla, že mám počkat tady. Třeba si to spletla s nějakým jiným územím, co leží ještě kousek dál. Tohle byla jediná moje naděje, kterou jsem se uklidňoval. Olízl jsem si čenich a snažil se nevdechnout částečky sněhu. To by mohlo být velmi nepříjemné. A nakonec, ani jsem nevěděl, jak se to mohlo stát, jsem chytil její stopu! Nadšením jsem zavyl, mrskl ocasem a už letěl jako hurikán směrem za jejím pachem. Ani jsem nevěděl, kde se ve mně ta energie vzala.

// Mušličková pláž (přes Náhorní plošinu)

// Narrské vršky

Snažil jsem se energicky kráčet krajinou, ovšem už mi to šlo stěží. Těch několik kilometrů se na mě podepsalo. Byl jsem si jistý, že až přijdu domů, odvalím se někam do rohu jeskyně a nechám se obsluhovat. Jo, to bude úplně geniální!
Narazil jsem na řeku. Už z toho minulého přechodu přes řeku jsem byl poučen, že je nejlepší najít nějaký spadlý strom. Jenže při mé smůle, řeka protékala rozlehlou loukou. Krátce jsem zavrčel, protože mi došlo, že budu muset znovu použít své fyzické schopnosti. Sice použití magie by bylo fajn, ale v tuhle chvíli se žádná moje vlastní nehodila. Jedině vzduch, ale levitovat jsem nechtěl. Stačilo mi to jednou, ten pocit byl zkrátka zvláštní. A tak jsem se rozeběhl a snažil se řeku přeskočit. Hluboký sníh mi v tom ale pěkně bránil, a tak jsem zadní částí těla skončil ve vodě. Nebylo to moc příjemné zjištění, když jsem se znovu snažil brodit se sněhem.
Zavrčel jsem. Začal jsem oteplovat vzduch kolem sebe a tím si vodu vysušil. Nějaký zánět ledvin. To by mi tak na staré roky chybělo! Opět jsem ucítil Taillin pach. Začal jsem se rozhlížet, protože jsem byl poněkud zmatený. Vždyť její stopa skončila cestou nahoru na kopce. Asi je sešla druhou stranou, kdo ví.

// Středozemní pláň

// Poušť Ararat

Ve skutečnosti jsem byl přímo nadšený z toho, že jsem konečně opustil tu příšernou oblast s pískem. Dělalo se mi z toho nevolno. Čirou náhodou jsem šel stále po pachu své partnerky, a tak jsem věděl, kam má namířeno. Přibližně. Rozhodně někam na západ, jak jsme se domluvili. Zhluboka jsem se nadechl již trochu dýchatelnějšího vzduchu. Nebyl tak suchý jako předtím. Byl to velmi zvláštní pocit dýchat v poušti, nedokázal jsem ho dostatečně dobře popsat.
Taillin pach pokračoval dál a já před čenichem zahlédl dost známé vršky. Zamával jsem ocasem, div jsem nadšením nevyštěkl. Holt jsem byl rád, že konečně vím, že se stále nacházíme doma. Narrské vršky nešly přehlédnout. Znal jsem je, ačkoliv jsem u Života byl pouze jednou. Neměl jsem potřebu jej navštívit znovu. Moc dobře jsem si pamatoval tu atmosféru, kdy jsem se ani nechtěl vracet dolů a pádit za smečkou. Měl jsem pocit, že jeho společnost je všechno, co k životu potřebuji. Hrůza. Takové myšlenky bych si nikdy nepřipustil!
Trochu jsem se pozastavil pod kopci a přemýšlel, jestli tu na Tai počkat. Řekla mi ale něco jiného, a tak jsem se hodlal řídit podle toho. Zhluboka jsem se nadechl, abych si dodal nějakou tu energii a rozklusal se směrem k řece, která byla nedaleko.

// Kopretinová louka (přes Tenebrae)

„Tak to je snad automatické,“ poznamenal jsem tiše a opět na ni vyplázl jazyk. Najednou jsem si nemohl pomoct. Byl jsem hrozný, vážně. Zasmál jsem se a dovolil si ji očistit od sněhu. Divil jsem se, že po mě nevystartovala. Však vlčici byli poněkud vznětlivé předměty, se kterými by se mělo zacházet, jako by měly během jediného pohybu bouchnout.
Obával jsem se, že kdybychom šli stále na východ, mohli bychom se ztratit, nebo tak něco. Před sebou jsem viděl jen a jen písek, a to mě znervózňovalo. Nebyl jsem na něj zvyklý, nějakým způsobem se mi hrozně protivil. „Nejsem si jistý, jestli to tu v létě bude lepší. Už teď je tu horko,“ poznamenal jsem. Jestli se sem skutečně vydáme v tom nejteplejším období, jistě pojdeme na úpal, nebo ztrátu dostatečného množství tekutin.
Přišla s nápadem, že bychom se měli vrátit na západ. Překvapeně jsem kmitl ušima, ale zatím se nevyjadřoval. Spíše jsem přemýšlel, jak taková hnusná voda musí chutnat. Je nepoživatelná až tak, že ji vlk vyplivne? A vůbec, proč mě měla potřebu tahat ze západu na východ a zase zpátky?! Odfrkl jsem si a nahodil úsměv. „Vše, co si budeš přát, má drahá,“ zareagoval jsem na její návrh a otřel se jí hlavou o krk. Mé staré tlapky nechť odpočívají v pokoji…
Byla opět více aktivní než já, a tak jsem byl docela pozadu. Musel jsem ji tedy doběhnout, protože jsem ji opravdu nechtěl znovu ztratit. Musel jsem si zvyknout na běh v písku. Než se mi to podařilo, mé tlapy se zase dotkly sněhu. Zvláštní to pocit. Najednou byla zase zima jako předtím. Můj organismus si snadno zvykl na to teplo, které tu najednou bylo. „No, dobře…“ vydechl jsem, když na mě vyštěkla, abych na ni počkal na Středozemce. Zmateně jsem se rozhlédl. Byl jsem poněkud dezorientovaný. Už jen tou oblastí s písečnými dunami. Jak jsem měl vědět, kde se sakra nacházím?! Oddechl jsem si a rozhodl se, že zkrátka půjdu za svým čenichem na západ.

// Narrské vršky

// Spáleniště

Měl jsem chuť si hrát, a nebyl jsem sám. Má partnerka se ale rychle vzdalovala, a tak jsem se také musel rozeběhnout. Měl jsem toho za ty dny dost, ale tak jeden krátký sprint mě snad nezabije. Stejně jsem neběžel z plných sil, protože jsem potřeboval mít ještě nějakou energii v záloze. Ovšem již jsem dýchal s jazykem vystrčeným z tlamy. Jestli na tom Tailla byla lépe, to jsem nemohl posoudit. Ale pokud by mi po ukončení této hry řekla, že může dýchat úplně v pohodě, asi bych ji nařknul z podvodu. Protože věk se přeci na vlkovi podepíše, ne?
Najednou mi Tailla zmizela z dohledu. To mě docela znejistilo, a proto jsem trochu zpomalil. Rozhlížel jsem se kolem, div jsem si hlavu nevykroutil. Naštěstí jsem si jí ale včas všimnul. Kutálela se dolů ze svahu. Zasmál jsem se a své skoky ve sněhu trochu prodloužil. Bylo to z kopce, mohl jsem si to dovolit. Přitom jsem z čenichu odfrkával sníh, který mi do něj napadal cestou. Nebylo to totiž moc příjemné.
Když se má drahá zastavila, klusem jsem k ní doběhl, abych zjistil, zda žije. „Příště se koukej pod tlapy,“ poradil jsem jí. Taková zamotaná hlava určitě nebyla příjemná. Stále jsem ji sledoval, a když konečně stála, ještě jsem jí pomohl z jejího kožichu setřást sníh. Až po chvilce jsem tedy zvedl pohled. A padl mi na stejné místo jako ten Taillin. Zastříhal jsem ušima a sledoval pískově zbarvené místo bez jakéhokoliv sněhu. Už to bylo dost divné. Vždyť byla zima, bílá pokrývka se nacházela všude, kam jsme se podívali. Tohle místo ale bylo výjimkou.
Rozešel jsem se za Taillou, ačkoliv značně nedůvěřivěji. Tlapky se mi začaly propadat do písku místo do sněhu. „To se spíše Narrské kopce nějak rozletěly,“ zakroutil jsem hlavou a zhluboka se nadechla. Nikdy předtím jsem tu tohle místo nepotkal. Že by má domněnka o přetvoření země byla správná? Stejně jsem o tom pochyboval.
„Myslíš, že je bezpečné jít stále dál?“ zeptal jsem se, když jsem se ocitl vedle Taillina boku. Měl jsem starost, že ten vysoký výkyv teplot by pro nás nemusel být dobrý. Však už nyní jsem se cítil daleko příjemněji. Bylo jen otázkou času, kdy nám bude nesnesitelné horko kvůli zimním kožichům. Ty nebyly na písečné duny stavěny.

Můj protiútok zřejmě nečekala. A přitom byl tak zřejmý. „Přeci si nenechám vzít dominanci,“ vyplázl jsem na ni jazyk a hned a to se upřímně zasmál. Bavilo mě ji provokovat, jen tak na ni polehávat a ještě ji moct házet sníh na obličej. Ideální! „Po akci přijde vždycky nějaká reakce,“ vymluvil jsem se na jeden zákon, který rozhodně platil i v tomhle převedení. Stále jsem se usmíval jako měsíček na hnoji, dokud se zpod mě nedostala. Také jsem skončil čenichem ve sněhu, ale naštěstí mě nikdo nezalehl. A přitom jsem si byl jistý, že bych byl určitě velmi příjemný polštářek. „A to jsem byl na tebe ještě hodný, má drahá,“ dodal jsem a provokativně se na ni podíval. V mých očích se to hemžilo jiskřičkami. Takhle jsem se už nějakou dobu necítil. Zvláštní.
Nadšeně jsem mával ocasem. Tu svou náladu na mě záhadně přenesla. Měl jsem chuť si hrát, což se nestávalo už tak často. Sice zprvu vypadala docela uraženě, ale to mě trápilo opravdu jen minimálně. Tušil jsem, že jí to vydrží dlouho. A taky že ano. Čenich jsem nakrátko zachumlal do její srsti na krku a automaticky zavrtěl ocasem. Jenže má opora najednou zmizela, a tak má hlava klesla. Asi dvě sekundy jsem jen tak stál na místě, nevěda, co se vlastně stalo. Najednou mi mozek sepnul a já vystartoval tak rychle, až jsem za sebou odhrabával sníh. „To není fér!“ zavolal jsem a odfrkl si. Takhle mě obelstít. „Já nejsem starý!“ dodal jsem po chvilce, ale už ne nahlas. Spíše jsem si zas něco pro sebe zabručel. A ještě dlouho na odpis nebudu!
V tom zbrklém zrychlení jsem měl co dělat, abych se neskutálel do nějaké závěje, to se ale naštěstí nestalo. Snažil jsem se ji doběhnout a ani jsem nepřemýšlel nad tím, kam vlastně míří. Až ji doženu, zeptám se na to!

// Poušť Ararat

Samostatná vlčice, co se umí bránit. Nepochyboval jsem o tom, že by se nepříteli skutečně ubránila i v aktuální formě. Proč toho potřebovala čím dál tím víc? Začal jsem uvažovat nad tím, že tohle je možná nějaký vnitřní osud samic. Mít všechno, co si jen zamanou, ale stejně chtít více. Začarovaný kruh. „Pokud tam bude jen hlína s kamením, klidně ti ho přenechám,“ vyplázl jsem na ni jazyk a už si představoval, jaký by byl její výraz při otevření dotyčného pokladu. Místo vysněných cenností jen prachbídné nic.
A pořád se nemohla smířit s tím, že si lištičku nemohla vzít. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a ztěžka si povzdechl. „Jistě by ses o ni nakonec nestarala a určitě by ti utekla,“ zamumlal jsem. Doufal jsem, že tímhle bylo naše povídání o adoptivním přiživiteli ukončeno.
Seděl jsem rozvážně, přesně tak, jak jsem byl zvyklý ze své pozice ve smečce. Vyrovnaně, vzpřímeně a patřičně důležitě. Tailla ale chytila nával nějaké energie. Blázen. Po takové cestě, kterou jsme za tu krátkou chvíli urazili, bych si opravdu nejraději dáchnul. Jenže to mi zřejmě nebylo uznané jako vhodný nápad. Má drahá kolem mě začala poskakovat a vydávat zvuky podobné hravému štěkání. Dělal jsem, že to se mnou vůbec nic nedělá. Ačkoliv jsem se docela obával, že se mi zakousne do krku a už nepustí.
Počkal jsem si, až se trochu uklidní. V rámci možností. Až pak jsem vyskočil ze sedu a rychlými kroky se vydal rovnou k ní. Předními packami jsem se opřel o její zadní nohy, takže celá se svalila do sněhu. A párkrát jsem nahrnul sníh na její obličej. „To je za toho starocha a padavku!“ zašveholil jsem a elegantně zvedl jednu packu a položil ji na její tělo. Jako na nějakou vítěznou trofej.

// Liščí nory

Zůstal mi rozum stát nad tím, jak si má slova vyložila. Takhle to přeci vůbec nebylo myšleno. „Neboj, nevymřeme,“ ujistil jsem ji s trochu pobaveným úsměvem. To, že jsme již několik území nepotkali vlčí osobnost, neznamená, že najednou všichni jako lusknutím prstu vymřeli. Aspoň jsem si to tak nepředstavoval. Takhle to určitě nefungovalo. „Jen jsou to asi odlehlejší místa, kde vlci neproudí po davech,“ dodal jsem po chvilce a otočil se za sebe. A zatím jsem se tomu nedivil. Tahle část Gallirey vypadala docela nebezpečně.
„Co tím chceš říct?“ bránil jsem se, avšak stále v hravém duchu. „To, že jsi mladší, neznamená, že bys měla ochraňovat mě jako staršího vlka,“ zazubil jsem se a zašvihal ocasem. Tady jsme byli docela v rozporu. Samec měl bránit samice a mladší staršího, který už nemá tolik síly jako zamlada. Ale já přeci silný byl, jinak by mě někdo z pozice alfy sesadil. Nebo to bylo tím, že členové byli tak loajální a spokojení s mým velením, že nic nechtěli měnit. Zlatíčka. „Ale taky je otázka, jak takový poklad vypadá. Co když tam nebude nic cenného?“ pronesl jsem, snad abych odvrátil její touhu po bohatství. I když to možná bylo zbytečné. Každá duše někde opravdu hluboce měla zakořeněno nutkání stát se mocnou. Bylo to přirozené.
Tailla byla z lištiček nadšená, na rozdíl ode mě. Nechápal jsem ji. Vždyť lišky byly konkurencí, tak nějak na úrovni vzdálených příbuzných – šakalů. „A ukradne nám všechno, co jsme si v jeskyni nastřádali. No to víš, že jo,“ ušklíbl jsem se a nadhodil zcela ironickou poznámku. Podíval jsem se na naježené zvíře a znechuceně nakrčil čenich. Tohle považovala za roztomilé? Jedině ve snu! A tak jsem do ní začal šťouchat, aby se honem rychle otočila a mazala odsud. Třeba by jí ta roztomilost nejraději kousla do krku. A nějakou rvačku jsem nechtěl riskovat. Byl jsem rád, že se tedy smířlivě otočila a vydala se ven z lesa. Tentokrát trochu jižněji.
Znovu jsme museli projít závějemi, které se ve větru převalovaly. Nebyl to úplně příjemný pocit, protože jsem musel mít přivřené oči a mé zorné pole bylo značně zúžené. A já chtěl mít pojem o všem, co se jen hne, aby to nebylo něco nebezpečného.
Naštěstí jsme dorazili až do jednoho dalšího lesa, ovšem e zvláštní atmosférou. Mlčky jsme jej prošli a objevili se zase na pláni. Kdyby nebyl sníh, jistě bych si všiml toho zvláštního povrchu. Ten byl ale nyní zapadaný bílou hmotou, na které jsme stáli. „Kam dál?“ obrátil jsem se na Taillu a posadil se. Jako by se nic nedělo.

// Lužiny

Přes Alicien jsme se dostali až k nostalgickému tématu. Krátce jsem si povzdechl, když Tailla začala vyjmenovávat známá jména. Nejvíc se mě asi dotkl Vision. Tučnáčí vlk a bývalý přítel. Kde mu byl konec? Jemně jsem do ní šťouchl a olízl jí špičku ucha, aby se netrápila. Už tomu bylo několik let, co se původní smečka rozpadla. Muselo nám být jasné, že ne všichni se budeme znovu potkávat.
Má drahá byla nadšená z toho, že bude moct vlkům nakopat pozadí. Zazubil jsem se nad tím a krátce zakroutil hlavou. Jak málo stačilo ke štěstí. „Zatím jsme žádné vlky nepotkali, což je docela zvláštní,“ zamumlal jsem. Obavu jsem neměl, ale kamkoliv se jeden vypravil, bylo ostatních spousty. Tady tomu tak nebylo. Až mě to trochu překvapovalo.
Tai mi sdělila, že tady taky nikdy nebyla. Že bychom skutečně našli nová místa? Ačkoliv jsem nechápal, jak je to možné. Buď jsme se od řeky nikdy nevydali dál na východ, nebo se skutečně stal nějaký geologický zázrak. Jsme vůbec ještě v Galliree? ptal jsem se sám sebe a přitom se trochu ohlédl za sebe. I kdyby ne, tak co? Jistě budeme vědět, jak se vrátit. Stačilo jen znovu zachytit svůj pach a jít po jeho stopě. Zastříhal jsem ušima a zazubil se. „A proč zrovna já mám mít tu menší část?“ zeptal jsem se na oko ublíženě. Tohle ale nebylo fér! „Dohodneme se tak, kdo najde poklad první, může si nechat celý jeho obsah,“ navrhl jsem a přitom trochu vyplázl jazyk. S tím jsem zase zrychlil do uvolněného klusu.
Skutečně jsme vyběhli z lesa a já už nemusel používat magii. Sice jsme se ocitli na planině, kde bylo dost nafoukaného sněhu, a tak jsem byl nucen zase zpomalit, abych se mohl brodit. Ale zase jsem zahlédl les, tím pádem daleko bezpečnější útočiště. Rychlým pohledem jsem zkontroloval, jak na tom Tailla je. Byla menší než já, třeba se jí nechodilo úplně příjemně.
Když už kolem byl menší sněhový nános, oklepal jsem se a zastavil se na okraji lesa. Zhluboka jsem se nadechl. Došlo mi, že po celou dobu naší cesty jsme nepotkali žádný pach vlka. A ani tady. Les byl ale nasáklý liščím odérem. Ušklíbl jsem se a odfrkl si, abych ten hnus dostal z čenichu. Když jsem udělal pár kroků dál do středu území, odněkud vyskočily dvě lišky. Nebo lišáci, kdo ví. Z jejich hrdel se ozývalo vrčení a hned po něm následoval dost nepříjemný štěkot. „Asi jsme narušili jejich teritorium,“ špitl jsem k Taille, která stála vedle mého boku. A opravdu jsem nechtěl mít lišku zakousnutou v mém krku. Ještě bych dostal nějakou nemoc nebo tak něco. Šťouchl jsem do své partnerky, aby se otočila. „Radši půjdeme,“ pobídl jsem jí ještě slovně a držel se za ní, abych tvořil jakýsi štít. Však jsem ji musel bránit a lišky byly určitě tak vyčůrané, že by útočily i zezadu.

// Spáleniště