Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby se to skutečně zrealizovalo, tak jsem další zájemce! O:)

Tailla se na mě zprvu dívala poněkud nepřítomně. Mezitím jsem Faatin oplatil pokývnutí hlavou na pozdrav a ještě se usmál. Tak nějak jsem jí přál dobrou chuť. Znovu jsem se podíval na svou partnerku, která byla trochu jako v nějakém transu. To se mě tak lekla? Nakonec se ale rozmluvila. Měla štěstí, že věděla, na co jsem se jí ptal. Nebyl jsem rozčílený, jen jsem nevěděl, že něco takového taky dokáže. Že by ji Smrt obdarovala magií myšlenek? Bylo to dost možné.
A když už se rozpovídala, tak mi nedala moc prostoru k vyjádření se. Na to jsem si už pomalu zvykl. Takže jsem vzduch, který se mi nahromadil v plicích, zase hezky vydechl a trpělivě ji poslouchal. „Jsi si jistá, že to chceš zkoušet znova, když to s tebou málem seklo?“ nadhodil jsem a starostlivě si ji prohlédl. Teď vypadala zase energicky, ale mohlo se to zase změnit. Zvláště pokud neví, jak s takovou magií nakládat a čeho všeho je schopná provést svému nositeli. Položil jsem si hlavu pod její dolní čelist a chvilku tak zůstal. „Ale jestli budeš chtít, mohu ti s čímkoliv pomoct,“ vrátil jsem se ještě k magii. Řekl bych, že zrovna téhle jsem rozuměl. Ještě aby ne, když mě sžírala od útlého věku. „A ne že to pak budeš používat ke zlomyslným účelům,“ odtáhl jsem se od ní a přeměřil si ji pohledem. Byla by toho schopna a vsadil bych se, že něco podobného se jí právě honilo hlavou. Když už ne evidentně, tak někde hluboko v ústraní určitě ano. A to jsem k tomu ani nemusel použít svou magii.
„Tavarillë si našel partnerku, tak se přišel zeptat, jestli by mohla zůstat u nás ve smečce,“ zodpověděl jsem její dotaz a krátce si zívnul. Už toho bylo nějak moc, ale zas tak příliš se mi spát nechtělo. Já si počkám, až dorazíme domů a budu se moct schoulit do své jeskyně daleko od všech. „A co vy? Co jste tu za tu dobu dělaly?“ zeptal jsem se a podíval se i na Faatin, abych ji úplně nevyřazoval z konverzace.

// Západní Galtavar

Nespěchal jsem více, než bylo nutné. Přeci jsem se nechtěl úplně zničit. Olízl jsem si čumák, a jakmile jsem se ocitl u břehu jezera, zpomalil jsem, abych se mohl více rozhlédnout. Nedaleko jsem zahlédl dva černobílé kožichy. To budou ony, byl jsem si jistý.
Když jsem se blížil, zaregistroval jsem pach zaječí krve. Zřejmě obědvaly, nebo tak něco. Jakoby nic jsem si k nim nakráčel, posadil se a jemně si olízl tlamu. „Přišel jsem o něco?“ nadhodil jsem a koukal z jedné vlčice na druhou. Faatin měla mezi tlapkami zajíce, vypadala poněkud vyčerpaně, a Tailla si čistila kožich. Zvláštní rozpoložení, jen co je pravda.
Otočil jsem se na svou partnerku. „Zdržel jsem se, protože kdybych tam Shy nechal samotnou, zřejmě se strachem zblázní, a to bych si na kožich nevzal,“ poznamenal jsem a ohlédl se za Zříceninou. Hlavní bylo, že Tavarillë návštěvu Smrti přežil a ani nebyl zraněný. A já si s vlčicí mezitím prohodil několik vět. Malinko jsem už věděl, co od ní čekat, takže jsem měl klidné svědomí, že jsem do smečky nepřijal někoho úplně cizího. A bylo mi vcelku jedno, jak to pro Tai mohlo vyznít. Já neudělal nic, co by se jí, jako mé partnerce, nemělo zamlouvat. „A ještě něco,“ pronesl jsem již trochu vážněji a podíval se jí do studánkových očí, „ty ses mi vkradla do hlavy?“
Tohle sice nebyla žádná novinka – v hlavě jsem ji měl od té doby, co se mi vrátila. Ale teď jsem to nemyslel teoreticky, ale prakticky. Napřímil jsem se a nespouštěl z ní oči. Zajímala mě její odpověď.

// Jedlový pás

Vyběhl jsem z lesa a zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Už by se mohlo konečně oteplit, ušklíbl jsem se a protivně zavrčel na sníh pod svými tlapkami. Musel jsem se ale přemoct, jinak se k jezeru nedostanu. Vypadalo to, že ještě včera bylo tepleji, bílá hmota povolila, ale na večer zase přimrzla. Takže jsem i z obyčejné louky měl rázem kluziště. Nechtěl jsem jí ve vyšlapaných cestách, ještě bych si udělal něco s tlapou, když sníh byl tak nepoddajný a tvrdý.
Vyskočil jsem tedy na ledovou krustu a šel vlastní cestičkou. Za mnou zůstávaly jen jemné obtisky tlapek. Sníh byl opravdu tak tuhý, že se pod mou váhou nepropadl. Ale takhle se mi šlo alespoň trochu lépe. Mezitím jsem přemýšlel, proč šly zrovna k jezeru. Kdyby chtěly pít, mohly se cestou domů stavit u Ovocné tůňky. Tam byla voda určitě chutnější a ne zamrzlá. Anebo jen tropily nějaké hlouposti, aby si připadaly o několik let mladší.
Zachytil jsem jejich pachy. Byly ještě cítit, takže jsem se nezdržel tak dlouho! Ale stejně jsem cítil, že za to budu bit. Měl jsem však dobrý argument – smečkové záležitosti.

// VVJ

Naše řeč se Shy ustala. A já přemýšlel, jak ji znovu oživit. Ale zase na druhou stranu, kdyby si se mnou chtěla povídat, něco sama nadhodí. A tak jsem se rozhodl mlčet. Mlčky jsem se rozhlédl po lese, zkonstatoval několik myšlenek o počasí, jak už je sníh protivný. Vlastně jsem si nějakou dobu povídal sám se sebou.
Najednou jsem zaslechl Taillin hlas. Rychle jsem se trhl hlavou, abych se rozhlédl. Nikde kolem nebyla. Ale prý jsem si měl pohnout. Ušklíbl jsem se a přitom se zamračil. Stalkovala mě na dálku? A přitom věděla, že tu musím něco vyřešit. Nebylo to tak, že bych se jí vyhýbal. Vydrž, má drahá, vydrž, zopakoval jsem si v hlavě, ale do její hlavy jsem se nedostal. Ani jsem nechtěl.
Po mé otázce bylo chvilku ticho. Díval jsem se z jednoho vlka na druhého, čekajíc, kdo se odpovědi ujme. Nakonec tak učinil Tavarillë. U něj jsem to předpokládal. „Dobře,“ usmál jsem se a konečně se postavil na nohy. Ti dva se začali bavit mezi sebou, a tak jsem bral naše záležitosti za vyřešené. Já už měl být také někde jinde. „Uvidíme se později,“ prohodil jsem k nim na rozloučení a pomalejším klusem se rozeběhl pryč z lesa. Mé kosti si musely zvyknout na to, že je po nich vyžadován pohyb. Naštěstí jim to netrvalo dlouho, a tak jsem mohl zrychlit.
Myšlenkami jsem se vrátil k tomu, co mi Tailla povídala, když odcházela. K jezeru, pokud si správně pamatuji. To není daleko, oddechl jsem si. Určitě by mě zabilo, kdybych musel jít ještě o území dál. Nedaroval bych jí to.

// Západní Galtavar

Shy se opět tichým hláskem ujistila, jestli může vlk ovládat více magií. Přikývl jsem a usmál se. Přesně tak. Aspoň k něčemu můj téměř monolog byl. V tomhle případě ale platilo pravidlo: Méně je někdy více. Já takové množství magií, které jsem měl, ani neměl šanci uplatnit. A vzdát se jedné z nich, to zřejmě nebylo možné. Nebo jsem se o to nikdy nepokusil.
„Máš ještě dost času na poznání všeho, co Gallirea přináší,“ pronesl jsem klidným hlasem a podíval se na své tlapky. Já tu byl zatraceně dlouho, a jak jsem při cestování s Taillou zjistil, zdaleka jsem neznal všechna místa. Třeba taková poušť mě ohromně překvapila a možná i vyděsila zároveň. A to jsem nebyl jeden z těch vlků, co mají strach z něčeho nového. Já rád poznával nepoznané, ale tohle bylo moc i na mně.
Ani jsem nepostřehl kroky, které se k nám blížily. Mé zraky padly rovnou na vlka, který se u nás odněkud vynořil. Krátce jsem odvrátil pohled, abych jim dopřál aspoň trochu soukromí. Navíc i mně přišlo blbé na ně v tuhle chvíli koukat. Opět jsem na ně pohlédl, až když Tavarillë promluvil. „A kdy má dobrou náladu, bába jedna prašivá…“ poznamenal jsem a uculil se u toho. Byla to taková řečnická poznámka, nečekal jsem na ni žádnou reakci. Shy ji ještě neznala, nemohla tedy posoudit. A měl jsem takový pocit, že po tomhle našem dialogu se s ní ani neseznámí. Zastříhal jsem ušima a znovu se podíval na vlka. „Ano,“ odpověděl jsem na jeho otázku. Pokud svůj názor mezitím nezměnila. Já neměl sebemenší problém. Jen jsem byl rád, že se naše smečka rozroste o někoho dospělého. Přeci jen by nebylo úplně dobré, kdyby v lese převažovala malá vlčata. A takový stav tam byl jistě aktuálně. A to mě dostalo na další téma.
„Je to všechno, co jste mi chtěli?“ zeptal jsem se a švihl ocasem. Taille jsem přeci jen slíbil, že se ukážu co nejdříve. Už si tam jistě okusovala špičku ocasu, jak byla netrpělivá. Měl bych ji naučit trochu trpělivosti.

// Napíšu zítra, mám toho nějak moc :( Platí i za Suerta a spol.

Tavarillë si dával na čas, jen co je pravda. Zvedl jsem zraky směrem k nebi a snažil se přes husté jehličnaté stromy rozpoznat, jaká fáze dne je. Buď ráno, nebo večer. Třeba to nebyla tak dlouhá doba, jen nám čas pomalu utíkal. Přeci, vnímání plynutí času bylo velmi subjektivní.
Shy úplně přesně nechápala, proč se její partner ke Smrti vydal. Copak on jí to neřekl? podivil jsem se. Nebo jí to jen do detailu nevysvětlil. Nebyl jsem si jistý, jestli otázka byla vůbec mířena na mě, i když tu nikdo kolem nebyl. Mluvila najednou docela tiše. Ale zase jsem si říkal, proč se toho nechytnout, když už jsem ji zaslechl. „Je to takový byznys. Ty jí nabídneš lesklé kameny a ona ti umožní získat jakoukoliv magii. Myslím, že záleží jen na její ochotě, v jaké míře ji budeš potom ovládat. Anebo si vymyslí nějakou speciální, šitou přímo na tvé tělo. To je ale mnohdy docela sebedestruktivní,“ poznamenal jsem, při poslední větě přimhouřil oči a odvrátil pohled někam pryč. Určitě na všem se daly najít nějaké výhody, ale už jen to, že Smrt o každém jednom vlkovi ví úplně, úplně všechno… To bylo dost děsivé.
Přiznala, že magie nikdy nebyly úplně její šálek kávy. Chápal jsem to. Každý se k tomu staví jinak. Pro mě byla vrozená magie prokletím, dokud jsem se nenaučil blokovat a přecházet cizí myšlenkové pochody. To mi nějaký ten rok trvalo. Vzduch mi ale nepřišel tak zákeřný. „Jak dlouho se v tomhle kraji pohybuješ?“ vyslovil jsem otázku, která na první pohled nemusela s předchozím tématem souviset. Ale opak byl pravdou. Měl jsem za to, že žít téměř bez magie někde, kde se používá dennodenně, musí být docela obtížné. Zvlášť pokud se najde nějaký vychytralý jedinec, který své schopnosti používá zákeřně a neférově.

Shy se podívala směrem ke Zřícenině. Nejprve jsem to nechtěl nijak komentovat, ale pak jsem pocítil její obavy. Byly docela oprávněné. Smrt byla nepředvídatelná a všechno tak nějak bylo o štěstí. Zvláště pokud měla jednu z lepších nálad. „Neboj, on se vrátí,“ zamumlal jsem, aby se nestrachovala. Třeba to pomůže, třeba ne. „Jen Smrt své vyjednávání hrozně ráda protahuje,“ dodal jsem a také se podíval mezi stromy. Tavarillë byl schopný a silný vlk, nemohlo se mu nic závažného stát. Byl jsem si tím více než jistý.
Bavili jsme se o magiích. Zatím jsem z našeho rozhovoru měl radost. Ještě se mi nepodařilo natrefit na nějaké osobní, ne moc příjemné téma. A kvůli tomu jsem taky formuloval své otázky. Kdybych zrovna u Shy narazil na něco bolestivého z minulosti, asi by se přede mnou uzavřela úplně a nadobro. „To je docela škoda,“ krátce jsem zastříhal ušima a pousmál se, „vzduch je docela multifunkční magie. Můžeš se docela slušně zahřát, aniž bys měla v blízkosti oheň. Dá se i pohybovat bez použití tlapek, ale jen pár metrů a ještě ti to seberu četnou dávku energie. Zkrátka s ním svedeš spoustu věcí, když na nich občas pracuješ.“ Já si experimentování s magiemi vždycky maximálně užíval, jen času a prostoru bylo málo.
Následně se naše řeč přenesla k vlčatům. Její reakci jsem si nedokázal nijak kloudně vysvětlit, a tak byla na místě otázka, jaký k malým tvorům má vztah. Naštěstí jsem ještě nepotkal vlka, který by byl schopný ublížit tak bezbrannému vlčeti, ale kdo ví, třeba takoví skutečně existovali. Ale pochyboval jsem, že by jedním z nich byla Shy. Na to byla až moc mírumilovná. „To jsem rád,“ zareagoval jsem na to, že vlčice z vlčat nemá obavu. Sice byla poněkud hyperaktivní a na všechno se ptala, ale to k tomu věku patřilo.

Shy jsem sdělil, která z těch dvou patří do smečky. Jistě byla chytrá a dala si pár informací k sobě. Ještě nikdy se nikdo nepozastavil nad tím, že má drahá není na stejném postu jako já. Nehodlal jsem se tím tedy zabývat, či jakkoliv to řešit. Nějak jsem si ani netroufl o tom mluvit. Však ta blízká minulost mě docela bolestně postihla. Měl jsem ji po svém boku, už jsem ani nepřemýšlel nad tím, že to ještě nedávno bylo jinak. A nepřipouštěl jsem si to.
Pozastavil jsem se nad barvou očí Shy. Nepřišlo mi, že bych kdy dřív takový odstín viděl. Ale zpříma jsem se na ni nedíval dlouho, aby se to neobrátila v negativní pochopení. Vysvětlila mi, že ovládá magii vzduchu. „Pěkné,“ uznale jsem pokývl hlavou a drobně se usmál. „Co s ním všechno dokážeš?“ zeptal jsem se hned nato. Já také ovládal stejný živel. Sice ne jako vrozenou magii, ale určitý potenciál mi k tomu dodal Život. Kdyby chtěla, mohl bych jí s ním nějak pomoct. Aspoň by se náš dialog rozplétal čím dál tím víc. To byl tak trochu můj záměr.
Shy se následně zeptala, kolik je ve smečce vlčat. „Tři,“ odpověděl jsem sice stroze, ale na tomhle nebylo co sáhodlouze vymýšlet. Vzpomněl jsem si, že jedno z nich, Aurora, má ještě můj přívěsek. Teda, doufal jsem v to. Jestli mi ho ztratila… Chraň bůh! Krátce jsem se podíval na svou levou packu. Několik hodin po sundání jsem se skutečně cítila jako bez nohy. Nyní už to bylo mnohem lepší, ale stejně jsem svůj náramek chtěl mít u sebe. „Máš z nich obavu?“ zeptal jsem se, abych navázal na téma. Přitom jsem naklonil hlavu na stranu. Já si za ta léta zvykl. Hlavně jsem vychovával i vlastní vlčata, tak už mi nevadila ani ta cizí. Měl jsem za to, že většinou je s nimi sranda, když zrovna netropí nějakou lotrovinu.

Paradoxně ode mě odvrátila hlavu, jen co jsem se ji snažil ujistit, že jsem neškodný. Nechápal jsem, co to má znamenat. Až takové projevy submisivity jsem skutečně nevyžadoval. Zhluboka jsem se nadechl, na chvilku v sobě vzduch zadržel a pak jej vydechl. Tím jsem se přesvědčil, že není třeba se k tomuto vyjadřovat. Umlčel jsem se, protože kdybych se o tom zmínil, nemusela by to pochopit v dobrém slova smyslu.
Nakonec nějakou otázku skutečně vyslovila. Už jsem tomu přestával věřit. Pokývl jsem hlavou, jakože jsem ji slyšel. „Jedna z nich ano, ta s přívěskem a safíry vraženými v hlavě. Je to má partnerka,“ seznámil jsem ji se skutečností a drobně se usmál. Přirozeně si zřejmě bude myslet, že je alfou po mém boku. Nebyla. Nějak jsme to ještě neměli dořešené. Náš vztah byl poněkud složitější. „Ta druhá je jen nějaká známost,“ dodal jsem po chvilce. Ale určitě bych se nezlobil, kdyby i ona byla členkou smečky. Nějak nám produktivní členové ubývali. A důvod? Pro mě neznámý.
Věděl jsem, že musím za Taillou. Jestliže na mě bude čekat stejně dlouho jako tady, stáhne mě z kůže. Ale Shy jsem tu také nechtěl nechat samotnou. Řekl jsem si, že dokud se Tavarillë nevrátí, budu ji hlídat. Pokud bych ji opustil, mohlo by jej to naštvat. Zadíval jsem se jí krátce do očí a drobně se usmál. Jeden detail mi ale neunikl. „Ovládáš magii vzduchu, nebo vody?“ zeptal jsem se už trochu ze zoufalosti, aby řeč mezi námi nestála. Neměl jsem to rád, zvláště když šlo o tak uzavřenou vlčici. Měl jsem pocit, že tak celý vývoj dialogu stojí jen na mých bedrech. „Odstín tvých očí nedokážu zařadit ani k jedné z magií,“ svěřil jsem se s tím, jak jsem na předchozí otázku přišel.

Hnědá vlčice se stále schovávala za Tavarillëm. Opravdu vypadám tak nebezpečně? pomyslel jsem si a trochu naklonil hlavu na stranu. Určitě ne, jen byla extrémně bázlivá. Tak jsem si její chování vysvětloval. Snad správně. Magie emocí mi sice něco napovídala, ale říkal jsem si, že ještě na tom nejsem tak špatně, abych neodhadl pocity ostatních i bez ní.
Tavarillë se po chvilce rozhodl jít ke Zřícenině. Takže to byl důvod jeho cesty sem. Naše setkání tedy bylo opravdu náhodou. Ještě aby můj pach pronásledoval přes celou Gallireu, kterou jsme s Taillou odhodlaně prošli. Určitě by skučel podobně jako já. Nemůžu být jediný s tak chabou kondicí! Zastříhal jsem ušima, krátce obrátil hlavu ke Zřícenině a pak svou pozornost přenesl na Shy. Když už jsme tu zůstali sami.
Stále zůstávala mlčet. „No ták, já tě nekousnu,“ pronesl jsem přátelsky s úsměvem a drobně pohodil ocasem. Kdyby trochu mluvila, bylo by to lepší pro nás oba. Zůstával jsem ale sedět na místě, abych ji ještě více neznervóznil. Podíval jsem se na místo, kde jsem Tai naposledy viděl, ale to byla jen setina sekundy. „Máš na mě nějaké otázky ohledně smečky?“ nadhodil jsem nějaké téma, které bylo neutrální a ještě k tomu nápomocné. Samozřejmě se mě mohla ptát kdykoliv, ale nebyl jsem si jistý, jestli by se k tomu odhodlala. Zřejmě ne.
„A jsem Storm, ať to máme oficiálně,“ představil jsem se, protože by přišlo blbé, že navzájem známe svá jména, ale nepředstavili jsme se. Ještě chvilku jsem se na ni díval, než jsem odvrátil pohled opět trochu někam jinam, pokud by se kvůli tomu cítila nepříjemně.

Tavarillë zřejmě se svým problémem nikam nespěchal. Počkal si, než utichne to pozdvižení z jejich příchodu a Tailla s Faatin se znovu vrátí k drbání jiných věcí. Uši jsem měl nastražené, protože jsem očekával, že to bude něco důležitého. Nejprve vysvětlil, proč se tak dlouho neukázal ve smečce. Výborně, ušetřil mi jednu otázku. O to jsem se chtěl zajímat později. Po očku jsem se podíval na hnědou vlčici, kterou nazval důvodem své nepřítomnosti. Usmál jsem se nad tím a vyposlechl si zbytek. „Chápu to a beru na vědomí,“ vyjádřil jsem se k problému kladně, jak jinak. Čekal snad ode mě někdo jinou odpověď? Mávl jsem ocasem a odvrátil pohled někam do lesa. Přemýšlel jsem. „Myslím, že ve smečce by ti nehrozilo žádné nebezpečí. Žádného agresora tam nemáme a jistě by sis za nějakou dobu zvykla,“ promluvil jsem k Shy, jak ji Tavarillë nazval, aby se necítila tak odstrčeně. Netvářila se totiž moc nadšeně.
„Pokud se dostanete do lesa dříve než já, rád bych upozornil na vlčata,“ řekl jsem tentokrát oběma vlkům a zazubil se. „Nejsou zlá, jen se někdy až moc ptají,“ ujistil jsem je. Ani jsem nevěděl, jestli mají mladé v oblibě, ale rozhodně jsem chtěl předejít nějakému nedorozumění. Je lepší vědět, že ve smečce teď máme poněkud slabší články.
Pohled jsem krátce stočil k Taille, která se náhle objevila blízko nás. A krátce jsem se podíval i po Faatin, která jí měla dělat společnost. Měl jsem takové tušení, že klouzání se po zamrzlém jezeře je určitě velmi zábavné, ale byl jsem si jistý, že i nebezpečné. „Dávej na sebe pozor,“ zašeptal jsem jí do ucha, když u mě byla skloněná. Když se pomalu otáčela k odchodu, ani jsem nepočítal s tím, že by mě mohla uhodit ocasem. A stalo se. Odfrkl jsem si a následně kýchnul, protože její chlupy mě poněkud dráždily v čenichu. Zakroutil jsem hlavou, drobně se usmál a už vymýšlel nějakou intenzivní odplatu.

Tailla vyskočila ze sněhu, jen co ucítila můj pach. Drobně jsem se usmál a začal mávat ocasem podobně jako ona. „Samozřejmě, že jsem se vrátil. Nenechal bych tě tu,“ zamumlal jsem trochu dotčeně, že si snad myslela, že jsem ji opustil. Ne, to bych neudělal. Odhadoval jsem, že už Smrt navštívila, a tak jsem si zběžně prohlédl její fyzický stav. Vypadala zdravě a bez jakýchkoli depresí. To se po návštěvě zrovna té tetky sídlící ve Zříceniny moc nevidělo. „Znáš to, klouby mi již neslouží tak jako dřív. Už jsem daleko pomalejší než ty, má drahá,“ krátce jsem na ni vyplázl jazyk a nato se zazubil, aby nebrala má slova tak úplně vážně. Byl jsem nad věcí, prakticky jako vždycky. A byl jsem si jistý, že se svým zdravotním stavem jsem na tom mohl být daleko hůř než nyní. Neměl jsem si na co stěžovat.
Musel jsem být pryč opravdu dlouho, protože mi představila svou novou kamarádku, jejíž jméno znělo opravdu zvláštně – Faatin. „Těší mě,“ usmál jsem se na ni a pohledem přejel na druhého vlka se zvláštním zbarvením. K němu jsem také kývl hlavou na pozdrav. Předchozí slova byla věnována i jemu. Až pak jsem se zadíval na jelena, kterého zmiňovala. „Jste šikovné,“ pochválil jsem je a podíval se na Faatin, která mě pobízela k tomu, abych se najedl. „To mi nemusíš říkat dvakrát,“ zazubil jsem se a přistoupil k jelenovi. Urval jsem si kus plece a začal ho přežvykovat. Mezitím se vlčice bavily a já je spokojeně pozoroval.
Měl jsem snědeno, když jsem ucítil známý pach. Okamžitě jsem zpozorněl. Jak dlouho jsem jeho nositele neviděl? Nějaký půlrok to již určitě bude. Postavil jsem se zase na packy a zhluboka se nadechl. Zaslechl jsem jeho kroky a i podle pachů poznal, že je někým doprovázen. „Tavarillë, také zdravím,“ zamrkal jsem a drobně zamával ocasem. Byl jsem rád, že je naživu. A evidentně se mnou potřeboval něco pořešit. Pokývl jsem hlavou a podíval se na vlčice a Lothiela. Nevypadali, že by nás chtěli rušit, no i přesto jsem o kousek popošel, abychom měli soukromí. Posadil jsem se a na Tavarillëho se obrátil s tázavým pohledem. Přitom jsem se podíval trochu bokem na jeho společnici.

// Ageronský les

Ani jsem nevnímal okolí. Zkrátka les, nepřišel mi ničím důležitý. Znal jsem ho ale poměrně dost, ačkoliv jsem se po zavázání smečkám sem už nedostal. A stejně jsem se tu nikdy nezdržoval dlouho. Jediným důvodem byl Zřícenina, která tak zvláštně dýchala na celé přilehlé okolí. Zdálo se mi, že všechno přibližně půl kilometru od ní má takový podivný smrad. Ale asi to bylo jen mé zdání, protože s podobným názorem jsem se nikdy nesetkal.
Najednou jsem Taillu ztratil z dohledu. Sklopil jsem uši k hlavě a stále se rozhlížel kolem sebe. Znovu? Znovu jsem si ji dovolil ztratit?! Nebo mi to snad dělá schválně? Ušklíbl jsem se a zrychlil, abych ji mohl hledat efektivněji. Věděl jsem, že jsem od Zříceniny daleko, no stejně jsem cítil ten její čmoudlý, shnilý smrad. Odfrkl jsem si a pokusil se znovu zachytit Taillin pach. Tentokrát se mi to podařilo, a tak jsem se vydal po její stopě. Jen mě poněkud znervóznilo, že jsem tím směrem cítil další dva pachy. Zatím jsem neměl pomyšlení na jejich identifikaci. Nechám se překvapit.
Když jsem k nim doběhl, naklonil jsem hlavu na stranu. „Zdravím vespolek,“ přátelsky jsem zamával ocasem a podíval se po cizincích. Tedy po jedné vlčici a jednom vlkovi. Nevypadali nebezpečně, ačkoliv má drahá se zrovna válela ve sněhu. Nevypadala, že by jí cokoliv scházelo, nebo že by někoho hledala. Snažil jsem si to nebrat osobně.
Posadil jsem se na nějaké neutrální místo, kde bych na všechny dobře viděl a čekal, co se bude dít.