Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ježčí mýtina

Pískové kopce se každým krokem přibližovaly. Svůj původní plán jsem trochu upozadil, udělal jsem v něm nějaké maličké změny. Návštěva Života musela počkat. Sice jsem se konečně dotrmácel až sem, měl jsem vršky coby kamen dohodil, ale na cestu nahoru jsem stejně musel nabrat nemálo sil. Potřeboval jsem si odpočinout.
Saviorův pach tu byl ještě silnější. Zamával jsem ocasem a doufal, že se odsud už nikam dál nepřesunul. Zastavil jsem se, když jsem se dostal k úpatí. Rozhlédl jsem se a doufal, že ho někde zahlédnu. Takový tmavý kožich jsem přeci nemohl přehlédnout! Byl k písku kontrastní, ale i tak jsem ho nikde neviděl. Trochu jsem se zamračil. Doufal jsem, že ho budu moct najít pouhým zrakem, ale holt jsem se musel opět spolehnout na svůj čenich. Zavětřil jsem a vydal se po stopě.
Vedla mě k osamocenému balvanu. Občas jsem kopnul do drobných kamínků, abych nešel úplně tiše a přítele svým náhlým zjevením nevylekal. Za balvan jsem nejprve drobně nakoukl a když jsem ho zahlédl, ocas se mi rozhoupal ze strany na stranu tak rychle jako už dlouho ne. „Tak tady se schováváš!“ zazubil jsem se a konečně se zpoza rohu vynořil celý. Očka mi zářila, byl jsem tak rád, že ho zase vidím! Po strašně dlouhé době, co si budeme povídat… Neviděli jsme se dlouhé roky. Tolik se toho za tu dobu změnilo.

// Maharské močály

Ulevilo se mi, když se mé tlapky ocitly na skutečně zpevněné půdě a já se už nemusel obávat, že mě polapí močál. Zastavil jsem se a začal si o trávu čistit nohy. Šlo to vlastně docela těžko, jak bahno ještě nebylo ztuhlé. Akorát jsem si to rozmazal všude možně. Jdu za Životem, nepotřebuji nikoho oslnit, ušklíbl jsem se. Navíc zmazané tlapy byly tak to poslední, co by si na mě kolemjdoucí vlci všímali. Srst ve špatném stavu byla víc do očí bijící.
Spokojeně jsem se pousmál, protože jsem už viděl zlatavé pískové kopce, ke kterým jsem měl namířeno. Věděl jsem, že se na mýtině nachází nějací vlci, takže jsem si od nich držel co největší odstup. Šel jsem rovnou za nosem k Narrským kopcům a nedíval se doleva, nebo doprava.
Do čenichu se mi ale dostal známý pach. Upřímně mě zaskočil. Zastavil jsem se a chvilku tu informaci zpracovával. Mohl už dávno prdět do hlíny… Ale to i já, věk jsme už na to měli. Potěšilo mě, že tomu tak nebylo, že ho jeho stařičké tlapky ještě stále nesou Gallireou. Zamával jsem ocasem a vydal se za pachem. Doufal jsem, že můj přítel nemířil nikam daleko.

// Narrské vršky

// Vřesový palouk

Jak jsem se blížil k dalšímu území, očekával jsem, že mi do čenichu dorazí pach smečky. Naposledy jsem tudy procházel před několika lety, dost věcí se mohlo změnit. A také změnilo. Pach značeného teritoria se nedostavil. Pousmál jsem se, protože jsem nemusel vymýšlet náhradní trasu. Na druhou stranu mi bylo trochu smutno z toho, že další smečka zanikla. To je přirozené, tak to má být, připomněl jsem si. Třeba vznikly nové smečky, o kterých jsem neměl ani nejmenší tušení. Bylo to vlastně velmi pravděpodobné.
Šel jsme po relativně zpevněné cestičce. Packy jsem měl i tak neskutečně špinavé, ale aspoň jsem se nemusel brodit močálem po břicho v bahně. To bych tu asi nechal poslední zbytky sil. Pak by se po mně v Borůvce sháněli a našli by mě zaseklého v močálu. Vážně hrozná smrt, když jsem nad tím tak přemýšlel. Vyhýbal jsem se všem nestabilně vypadajícím místům, abych se přeci jen někam nepropadl. Každý krok jsem si dvakrát rozmyslel, abych za pár sekund nelitoval. Naštěstí se to všechno obešlo bez nějakých průserů. Byl jsem sice špinavý jako dobytek, ale nikam jsem nezahučel. To jsem považoval za úspěch.

// Ježčí mýtina

// Východní hvozd

S východem ranního slunce jsem se dobelhal až k okraji lesa. Dorazil jsem na palouček, o jehož existenci jsem doposud nevěděl. Kolik takových míst ještě je, povzdechl jsem si. Spoustu let jsem trčel doma (ne že by mi to vadilo), ale krajina se zkrátka měnila před očima rok co rok. Spoustu novinek mi asi zůstane navěky skryto. Zvlášť pokud se má hybnost nezmění, pomyslel jsem si. Bylo k uzoufání, že mi dělal problém přesun před jedno, dvě území. To se mi dřív nestávalo. Rád bych si zase jednou prošel Gallireu křížem krážem, ale copak jsem měl na to energii? Ne. Už jsem starý, usoudil jsem.
Posadil jsem se do chomáčku vřesů a zrychleně dýchal. Rozhlížel jsem se kolem sebe, byl jsem ostražitý. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jsem byl velmi snadnou kořistí. Kdyby se sem zatoulala skupina šakalů z pahorkatiny, určitě by mě skolili. Na použití nějaké obranné magie by mi pravděpodobně nezbývala energie. A kdyby přeci jen ano, vysála by ze mě zbytek života. Mé tělo by to zkrátka neustálo. Takhle zranitelný jsem nikdy nebyl, zamračil jsem si. Před lety jsem se cítil úplně skvěle. Zastával jsem sice stejnou pozici jako nyní, ale byl jsem o poznání mladší, plný sil. Kde jen jsou ty časy?
Dýchal jsem už zase pravidelně a s drobným úsměvem pozoroval zataženou oblohu. Byl jsem rád, že žhavé sluníčko zůstávalo za mraky. Ve vyprahlém dni by se mi cestovalo ještě hůř. Aktuálně jsem uvítal příjemné teploty, které byly tak akorát na cestování.

// Maharské močály

// Středozemní propadlina

Vstoupil jsem do lesa, který ležel na druhé straně propadliny. Mé tempo bylo skoro hlemýždí, a i ten plž se možná pohyboval rychleji než já. Asi dvakrát jsem se musel podrbat za uchem, a přitom jsem si vydrbal velké chomáče chlupů. Buď mi už tak šíleně padaly, nebo to byla jen hustá zimní srst, kterou jsem ještě nestihl setřást. Nicméně mě to docela děsilo. Takhle zdravý vlk nevypadal. A už vůbec ne vysoce postavený člen smečky! Už jen proto jsem se musel nějak vzchopit. Žádný jiný důvod nemám, přiznal jsem si. Rodinu jsem už neměl – vlci byli buď již po smrti, nebo si žili vlastními životy mimo Gallireu. Vlčice byly tím posledním, na co bych myslel. Zkrátka jsem se chtěl podílet na ochraně smečky nějak důstojně. Můj aktuální stav byl všechno, jen na důstojný.
Donesl se ke mně pach dvou členek smečky. Baghý a Elory. Byla u nich ještě nějaká cizinka, tak jsem usoudil, že je situace pod kontrolou a já do ní nemusím zasahovat. Stejně jsem ani do středu lesa neměl v plánu chodit, šel jsem jen po jeho okraji, abych ušetřil drahocenné kroky. Každý pohyb tlapkou byl zkrátka náročný a já si řekl, že až se dostanu na nějaké otevřené prostranství, na chvilinku se posadím, abych si odpočinul. Zadýchával jsem se, klouby mě bolely… Stáří v plné kráse, a hlavně bolesti.

// Vřesový palouk

// Borůvkový les

Vzdaloval jsem se od domova a párkrát se ohlédl za sebe. Svůj plán jsem si ale nerozmyslel, ačkoliv jsem neměl tušení, za jak dlouho se vrátím. Zkrátka až se zadaří. Něco mi říkalo, že magická sněhová vločka nelhala a Život mi pomůže. A když ne, tak si s ním aspoň po letech popovídám, vzápětí jsem se zamračil, a cestou zpátky vypustím duši. Okamžitě jsem zavrtěl hlavou, abych pesimistické myšlenky vyhnal. Byly ale docela realistické, ne?
Propadlině jsem se obloukem vyhnul. Nechtěl jsem ve svém aktuálním stavu riskovat, že bych se náhodou špatně nahnul a skončil někde na jejím dně. Stejně jako Maloboro, kysele jsem se zašklebil při vzpomínce na bývalého partnera mé zesnulé družky. Dříve jsem ho bral jako soka. Navíc se v mých očích zachoval úplně nechutně – Taillu opustil, když byla vlčata ještě maličká. Pokud vím, tak se Naomi se svým pravým tátou nikdy nesetkala. V těch těžkých chvílích jsem tu byl vždycky pro ni já, ačkoliv nebyla nositelkou mých genů. Maloboro prostě zmizel ze světa a nechal za sebou rodinu. Odporný čin, jen co je fakt. Už jsem si nepamatoval, jak přesně to s ním bylo. Zabil se sám, nebo ho k tomu někdo pomohl? Na to jsem si opravdu nevzpomínal.
V hlavě jsem si naplánoval cestu, pokud možno tu nejkratší. Netěšil jsem se na přechod močálů. Vzpomínal jsem si, že tam je smečka. To už ale bylo několik let, co jsem se vydal na tuto část Gallirei. Možná jsem tu byl ještě s Taillou, když jsme si udělali jeden velký výlet až k poušti. Do té doby jsem ani nevěděl, že tu něco takového je, pousmál jsem se při té vzpomínce.

// Východní hvozd

// Značkopost

Už je čas? problesklo mi hlavou. Očekával bych, že ve svém věku se už po takovém šlofíku neprobudím. Vypadalo to ale, že to má duše ještě nechtěla tak úplně vzdát. Ztěžka jsem se nadechl a chraplavě vydechl. Ležel jsem na boku, tlapy jsem kloub po kloubu začal procvičovat. Křupalo mi v nich tak, že jsem už skoro pochyboval, že vůbec udrží celou váhu mého těla. Ta nebyla kdovíjak zdravá, co si budeme povídat. Kvůli stáří mi už dost svalové hmoty zmizelo. Když jsem zvedl hlavu a podíval se na svůj bok, zjistil jsem, že i má srst není to, co bývala. Všude mi trčely chuchvalce nevypadaných chlupů. Byl to takový nehezký mix mezi zimní a letní srstí. Vypadal jsem zkrátka hrozně. Takhle to dál nejde, zašklebil jsem se, sebral veškerou sílu a postavil se na nohy. Chvilku jsem zůstal stát, abych si byl jistý, že jsem našel stabilitu. Pak jsem se rozešel směrem k tůňce.
Cestou ze mě vypadlo několik chuchvalců chlupů. Opravdu odporný pohled to byl. Napil jsem se vody a pak se v rozechvělé hladině podíval na svůj odraz. Můj aktuální stav nebyl způsobený tím, že bych se o sebe málo staral. Byl jsem už prostě neskutečně starý. To moje chlapská ješitnost špatně snášela. Vzpomněl jsem si na tu zvláštní vločku, která mi vdechla jakousi informaci, že by mi Život mohl pomoct. Od bolesti, od tohoto neatraktivního stařeckého vzhledu. Moc rád bych se toho všeho zbavil.
Rozhodl jsem se, že se za ním konečně zastavím. Podle pachu jsem na území Blua necítil, ale já už prostě nemohl čekat. Před tím ale, než jsem se hodlal vypařit, jsem měl v plánu obejít hranice, aby si nemyslel, že na smečku házím bobek. Byla to částečně pravda, ale hlavně z toho důvodu, že jsem neměl sílu, energii. A to bylo nutné co nejrychleji změnit. Od tůňky jsem začal značkovat stromy na hranicích. Překvapilo mě, jak slabý je pach smečky, takže jsem si o to víc dal záležet. Značkoval jsem každý strom trochu, aby tuláci jasně věděli, kde začíná naše teritorium a kam už oni nemají co lézt. Jižní hranice s Asgaarskou smečkou nebylo nutné značkovat. Pořád přeci platila ta naše dohoda. A pokud ne, tak se to ke mně nedoneslo.
Dorazil jsem do míst, kde odpočívaly Tailla s Naomi. Píchlo mě u srdce, jako pokaždé. Rozhodl jsem se, že se tu na chvilku zdržím. Vyčítal bych si, kdybych tak neudělal. Posadil jsem se, hlavu sklonil k zemi a zavřel oči. Vzpomínal jsem na všechny ty krásné chvíle, které jsme společně zažili. Tailla byla láskou mého života, o tom nebyl pochyb, a já se ještě stále zcela nesrovnal s jejím odchodem. S něčím takovým se snad nedá vyrovnat, vždycky to bude bolet. Hřály mě ale ty hezké vzpomínky. Jen už si žádné další nevytvoříme. Miluju vás, hlesl jsem v myšlenkách, ztěžka se postavil a pokračoval v povinnostech.
Dnešní kolečko kolem lesa mi trvalo déle než obvykle, ale nebyl jsem za to na sebe naštvaný. Už jsem měl na to věk. Na druhou stranu jsem ale práci vykonal svědomitě. Nyní už nastal čas. Svaly jsem si touhle procházkou zahřál a mohl jsem vyrazit za dobrodružstvím. Zavyl jsem, kdyby tu přeci jen Blue někde byl, že na nějakou dobu zmizím z lesa, ale že se vrátím. Ostatně to mohli slyšet i jiní členové smečky. Z cesty jsem byl nervózní. Naposledy jsem byl mimo les, když jsem potkal Maeve, jenže v tu dobu jsem se cítil ještě dobře, relativně plný sil. Dnes tomu bylo naopak. Měl jsem pocit, jako bych byl jen krok od svého hrobu.

// Středozemní propadlina

Ne, nepomohlo to. Opět jsem jí nerozuměl ani slovo, ale aspoň jsem se ujistil, že to není má chyba a skutečně mluví nějakou svou vymyšlenou hatmatilkou. Asi si připadala drsně, kdo ví, co se dorostencům honilo hlavou.
Béžová měla kuráž, jen co je pravda. S takovou prořízlou papulou jsem ještě neměl tu čest. Anebo možná měl, ale takoví vlci, kteří se vám v životě mihnou jen na pár hodin, se z hlavy přirozeně velmi rychle vypaří. „Víš co?“ nadhodil jsem a spiklenecky na ni mrkl. „Tak jo,“ dodal jsem záhy a nato mrskl ocasem. Možná s takovou reakcí nepočítala, možná naopak ano. Sice se z našeho lesa pomalu ale jistě stával azyl pro zatoulaná vlčata, ale nepředpokládal jsem, že by se tu nějak zvlášť zabydlela. Nají se, vyspí se a nabere energii na další toulky. „Ale buď k ostatním trochu slušnější,“ řekl jsem. Ne každý tu měl takové nervy jako já nebo Aranel. Náš alfa toho byl skvělým případem, nebo ještě lépe – Kaya. S tou by si vlče určitě užilo spoustu zábavy. Soutěžily by, kdo hodí otrávenější výraz.
Střihl jsem ušima a s ledovým klidem sledoval, jak se začala skoro až hystericky smát a válet se v blátě jen proto, že jsem poukázal na její nesnesitelnost. To bude veselé, pomyslel jsem si a jeden koutek tlamy pozvedl do úšklebku. To už se k nám ale přidal další cizinec.
Černobílý vlk se nedostal k odpovědi, protože ho mladičká dáma překřičela a narušovala mu osobní prostor. „Nikomu po ničem nešlapeš,“ ujistil jsem ho. A už vůbec ne nám. Když už, tak mně. Ze všech obyvatel lesa jsem tu strávil nejdelší dobu, prakticky jsem tu žil celý svůj gallirejský život, kdybych nepočítal jeden rok tuláctví. Takže ano, jedině já si mohl Borůvkáč tak nějak přivlastňovat. „Jsem Storm, beta téhle smečky,“ využil jsem volný prostor k představení se. Řek jsem to tak nějak do prostoru, protože věta byla mířena na oba mé společníky.

Vlčice byla teda pěkně ofrklá. S takovou náladičkou jsem se už dlouho nesetkal, ale i nadále jsem se tvářil neutrálně. Z jejího vyjádření jsem pochopil, že smečku nemá. Ani po žádné mně známé nebyla cítit. Opuštěný sirotek, jak to u potulujících vlčat bývalo zvykem. Pak něco začala mrmlat tak rychle, možná spíš nesrozumitelně, že jsem nechytil význam jediného slova. Jako by mluvila cizí řečí. Kde by k ní ale přišla? „Prosím? Co jsi to povídala?“ přimhouřil jsem oči a zastříhal ušima. Starý jsem sice byl, to jo, ale sluch mi pořád sloužil. Tam chyba nebyla.
Následovalo několik dalších neznámých slov a pak vykročila směrem do lesa s dotazem, jestli tu máme nějaký úkryt. „Samozřejmě, že máme,“ odpověděl jsem a svým tělem jí vstoupil do cesty, „ale je přístupný jen pro členy smečky.“ Nějakého cizáka bych tam vpustil jen v případě nouze. Vlčí princezna ale možná v nouzi byla, ačkoliv by to určitě nepřiznala. Blue z dalšího vlčete nadšený nebude, pomyslel jsem si. Zvlášť pokud se takhle oprskle chovala pořád. Já měl svatou trpělivost, zvlášť s vlčaty. Náš alfa na tom byl ale úplně opačně – s drzými vlčaty žádnou trpělivost neměl. „A máme tu i jídlo. Možná bys nebyla tak protivná s plným žaludkem,“ mrkl jsem na ni. Kayin jelen pořád ležel na svém místě, pokud ho Aranel neodtáhla do úkrytu a kus pro béžovou vlčici by se určitě našel. Já se nad vlčaty holt vždycky slitoval.
Mladičké vlčici jsem se chtěl představit, ale než jsem tak stihl udělat, nedaleko od nás jsem zaslechl nezvyklý randál. Že by se zrovna tudy vydala třeba bachyně? To se mi nechtělo zdát, už jen proto, že nás musela jasně cítit. Ukázalo se ale, že je to další vlk. Opět jsem se trochu napjal, ale takový povyk, který předvedla béžová vlčice, se nedostavil. To bylo vlastně dobře. Stál klidně a netvářil se jako hrozba. „Zdravím, nacházíš se na území Borůvkové smečky,“ oznámil jsem mu a naklonil hlavu na stranu. Bylo trochu podivné, že se sám nesnažil představit a vysvětlit důvod svého příchodu. „Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal jsem se nakonec. Třeba jen zabloudil.

Co si budeme povídat, Kaya přišla právě včas. Ušetřila nám s Aranel práci a Maeve na jídlo již nemusela dál čekat. Win win situace pro všechny strany. Musel jsem ale zavzpomínat, jestli byla taková sarkastická a lehce protivná i před rokem, když jsme se prvně potkali a zachraňovali společně Gallireu, nebo to bylo způsobeno únavou z lovu. A… vlastně jsem si nevzpomínal. Jen jsem věděl, že po jejím boku ťapkala taková drobnější béžová vlčice. Její jméno jsem ovšem také úspěšně zapomněl.
Kaya nám nabídla, abychom si dali kus jelena. Pokývl jsem hlavou a podíval se na Aranel, zdali se do něj pustí podobně jako Maeve. Ta přicupitala k černohnědé vlčici a ptala se jí na přívěsek. Vločka se Kaye houpala na krku a pro malou slečnu byla určitě hrozně fascinující, podobně jako všechno nové, dosud nepoznané. Hnědočerná vlčice ale začala docela zhurta. Ne každý měl rád vlčata. Asi na tom byla podobně jako Blueberry. Ten drobotinu toleroval, dokud se k němu netulila. Aranel se ohradila, že na vlče nemusí být taková jízlivá. „Už je to dlouho, co jsem ji viděl,“ přiznal jsem, když se Kaya ptala na Tati. Na území jsem ji taky necítil. Pravděpodobně byla někde na výpravě a hnědočerná vlčice se rozhodla, že ji půjde najít. Rychle jsem pokývl hlavou a chtěl jí popřát šťastnou cestu, ale už by mě stejně neslyšela, tak jsem slova spolknul.
Takže naše skupinka byla opět o jednoho člena chudší. Aranel se rozpovídala o Eloře. Její jméno jsem už slyšel, ale ještě jsem neměl tu čest ji potkat. Napadlo mě, že tu vlčata možná nemá co držet, když tu není jejich rodina. Bylo by to vlastně docela logické. Asi se tu necítila tak doma jako my. Maeve se těšila z toho, že si bude mít s kým hrát a ptala se na vločku, kvůli které na ni Kaya reagovala poměrně protivně. „Možná je spjatá s nějakou Kayinou magií. Třeba z ní i v létě sněží,“ nadhodil jsem, ale ve skutečnosti jsem neměl tucha, jaké přesné magické schopnosti hnědočerná vlčice myslela. Magie tu byla všude kolem nás, dýchala z kdejakého předmětu a její vločka evidentně nebyla výjimkou. Nechal jsem ještě prostor Aranel, jestli nebude mít lepší, zábavnější vysvětlení.
Lesem se rozeznělo dvojí volání. Otočil jsem hlavu směrem, kterým zvuky přicházely, a vyhodnotil jsem, že se jedná o nějakého cizince. Proč ale nezavyl? Krátce jsem se ušklíbl a podíval se na Aranel. „Půjdu to zkontrolovat. Pohlídáš mezitím Maeve?“ navrhl jsem a na obě vlčice se pousmál. Na odpověď jsem nečekal, co kdyby to bylo něco urgentního? Jako pečovatelka to měla přeci v popisu práce. Mae naštěstí byla zlatíčko a s plným břichem určitě nebude podnikat nic akčního. Zvedl jsem se a pomalým klusem se vydal k hranicím.
Zanedlouho jsem se ocitl nedaleko od béžové slečny. „Ztratila jsi někoho, že tak hulákáš na území smečky, mladá dámo?“ zeptal jsem se a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Nebyl jsem úplně odvázaný z jejího hlasitého příchodu. Byla drobná a všiml jsem si, že po těle měla docela dost jizev. To bylo na její věk nezvyklé. Přemýšlel jsem, kde se tu další vlče vzalo. Podle vzhledu jsem poznal, že nebyla tak mladičká jako Maeve. Nemyslel jsem si, že jsem ji tu někdy předtím viděl, určitě nebyla členkou smečky a pachově mi žádného člena nepřipomínala. Co tedy byla zač?

Povídali jsme si a Maeve nám byla v patách. Ještě aby ne, když jsme jí přislíbili žrádlo! Na to slyšel každý, i vlčata. Pro Aranel to nebyly až tak žhavé novinky jako pro mě. Zvědavě jsem střihl ušima, když jsem se dozvěděl, že se Sigy chopil svých povinností. To bylo jedině dobře. „Věřím mu, že dělá všechno pro dobro smečky,“ dodal jsem polohlasem. Kdybych v něj žádnou důvěru neměl, nepředal bych mu svou alfa pozici. Sigyho jsem stihnul poznat ze všech třech povýšených nejlépe, tam jsem si byl jistý, že náš alfák nepochybil. A u Baghý a Norim ukáže jen čas.
Začali jsme řešit, kde Maeve sehnat co nejrychleji něco k snědku. Jelikož byla Nel na území aktuálně déle než já, určitě měla více informací. Prý v úkrytu byla, tam se žádné zbytky nepovalovaly. Pokývl jsem hlavou. Jaro se blížilo, určitě by to nějaký lov chtělo. Tentokrát jsem se ho účastnit neplánoval, přeci jen jsme mladším vlkům nemohl stíhat a byl bych tam akorát na obtíž. Ale snad ne na dlouho, zadoufal jsem. Cestu za Životem jsem stále odkládal. Nyní to ale nebylo mou vinou – z lesa jsem se nechtěl vzdalovat, dokud se nevrátí Blue.
S Aranel jsme ani nestihli projednat náš plán, když se k nám přitočila stará známá s úlovkem. „Ahoj Kayo,“ pozdravil jsem s úsměvem a lehce pohodil špičkou ocasu. Také jsem musel uznat, že se táhla domů s pěkným kouskem masa. Krátce jsem koukl na Nel a pak na malou Maeve. „Samozřejmě pokud by ti to nevadilo,“ dodal jsem, když bílá vlčice zmínila, že by se nejdřív mělo najíst vlče. Pořád to byl Kayin úlovek a ona měla právo říct svůj názor, ne? Ale pokud ho sem táhla kvůli smečce, jakože asi ano, pak šla všechna hierarchie stranou. Maeve kus žvance opravdu potřebovala. „Pak bychom ti ho pomohli odtáhnout do jeskyně,“ navrhl jsem. Nejmladší se začala zajímat o mrtvého jelena a později o přívěsek ve tvaru sněhové vločky. Pousmál jsem se a na chvilku si kecnul na zadek. Co si budeme, trochu odpočinku by se mi šiklo. Blue mi trochu překazil plány, ne že ne.

// Ovocná tůň

Maeve byla nadšená, že se věci začaly hýbat a my jí konečně mohly sehnat nějaké skutečné, plnohodnotné jídlo. Meloun hladový žaludek nedokázal dostatečně uspokojit, to jsem si uvědomoval. Pobaveně jsem se usmál a zamával ocasem. Zase jsem si připomněl, že vlčata brala všechno úplně jinak než my dospělí – i kraťoučká cesta do hlavního teritoria mohla být dobrodružná. Hlavně aby se někde nerozplácla a ještě si neublížila. To se jí na ledu totiž skoro podařilo.
„Blue s Makadi se šli projít. Neřekli mi sice, za jak dlouho se vrátí, ale na tom nesejde,“ vysvětlil jsem Aranel cestou, protože ti dva se s námi rozloučili docela rychle. Z lesa doslova prchali pryč. A já se možná nostalgicky těšil na to, že jsem byl aktuálně v lese ten nejvýše postavený. Trochu mi to pohladilo ego. „Zároveň mi sdělil, že máme nějaké novinky v hierarchii – Nori je ochránce, Sigy učitel a Baghý lovec. Myslím, že se nám tu vlci hezky zabydlují,“ řekl jsem s úsměvem. Nevěděl jsem, jestli už se k Aranel tyto informace dostaly. Kdyby ne, věděla je odteď ode mě, a kdyby ano, aspoň si to mohla zrekapitulovat.
Zanedlouho jsme dorazili do lesa. Spokojeně jsem se nadechl borůvkové vůně, která se nad lesem nesla, i když byla zima. Do čenichu se mi spolu s ní dostaly cizí pachy. Trochu jsem se zamračil a obezřetně se rozhlédl kolem. Kdyby o nich Blue nevěděl, určitě by les jen tak neopustil. Hádám, že to s nimi vyřešil, pomyslel jsem si. Pachy totiž nebyly nijak čerstvé a já věřil, že se cizinci nemusím zabývat. „Nevíš, jestli je v jeskyni zbytek nějaké kořisti? Nebo tu vyčmucháme nějaké čerstvé zajíce?“ zeptal jsem se Aranel. Ta určitě měla přehled, co se na území dělo. Přeci jen já tu nějakou dobu nebyl.

Blueberry se nakonec nad Maeve slitoval. Možná proto, že mu právě hezky zahrála na mužské ego. Zazubil jsem se a nadšeně zamával ocasem. Byl jsem rád, že jsem se nespletl a všechno proběhlo hladce. Maeve se k alfákovi vydala, aby mu patřičně poděkovala. Usmál jsem se. Byl jsem rád, že je z té novinky nadšená. Domov a rodinu jí to sice nevrátí, ale smečka se mohla stát druhou rodinou a novým domovem. Pak jsem pozorně poslouchal, jaké změny se staly v hierarchii. „To jsou skvělé novinky! Všichni tři jsou určitě schopní,“ přitakal jsem. Na značkování hranic jsme nyní nebyli jen my dva, ale přidal se k nám Nori, což byla vítaná pomoc. Baghý vedla poslední lov, který proběhl hladce. O Sigym jsem už vůbec nepochyboval, jako rodič se na učitele skvěle hodil, protože měl k vlčatům blízko. A Gavriila jsem až tak neznal, takže mě jeho odchod vlastně vůbec nezasáhl. Aspoň bylo méně o jeden hladový krk. Blue mi poté sdělil, že se s Makadi chtějí vydat na výlet. Přikývl jsem, abych mu dal najevo, že jako beta to tu budu mít pod kontrolou. Přeci jen si od svých povinností potřeboval odpočinout a já byl nějakou dobu mimo les. Takhle se hezky prostřídáme.
K naší skupince se připojila Aranel. „Ahoj Nel,“ pozdravil jsem svou kamarádku a postavil se na nohy. Setřásl jsem ze sebe trochu toho sněhu a podíval se po naší nové člence, která zrovna byla u Makadi. „Tohle je Maeve, našel jsem ji u sopky,“ vysvětlil jsem a povzdechl si. S bílou vlčicí jsme o tom už několikrát mluvili. Nelíbilo se nám, že se tu ztrácela vlčata, že rodiče byli tak nezodpovědní. Bylo tedy na nás jim dát tu správnou péči. Doťapal jsem k sedící Maeve, která si postěžovala, že má hlad. Podíval jsem se na Blueberryho s Makadi a usmál se. „S Aranel najdeme malé něco pořádného k snědku a vy už se nenechte zdržovat. Bavte se,“ mrkl jsem na ně.
Sklonil jsem hlavu k vlčeti. „Přesuneme se do lesa, ano?“ nadhodil jsem, ale vlastně to nebyla otázka, spíš oznámení. Vykročil jsem směrem k hlavnímu teritoriu a ještě se zastavil a ohlédl se, abych se ujistil, že mě dámy následují.

// Borůvka

Vlčátko mě následovalo všude, kam jsem se hnul. Bylo to na jednu stranu dobře – nemohla se mi jen tak ztratit. Na druhou stranu jsem musel mít oči na stopkách, abych jí náhodou nešlápl na tlapku nebo do ní neomaleně nestrčil. Tak to ale s vlčaty bývalo, byla zkrátka všude kolem vás. Když jsem se usadil na místě, přitulila se ke mně, aby jí bylo teplo. Snažil jsem se ji svým tělem zahřát, aniž bych použil magii, protože energie jsem neměl na rozdávání. Viděl jsem to tak, že vyřešíme přijetí do smečky, které určitě proběhne zcela podle mého očekávání, a já se pak vypravím do úkrytu, abych se pořádně prospal.
Dočkali jsme se. Mezi stromy jsem zahlédl dvě těla, která se postupně prodírala porostem až na mýtinu, která tůňku obklopovala. Byl to samozřejmě Blueberry a v závěsu se držel Makadi. Totiž držela… Automaticky jsem začal mlít ocasem ze strany na stranu a nahodil typický úsměv. „Ahoj Blue,“ pozdravil jsem svého přítele a prohlédl si ho. Už jsme spolu delší dobu nemluvili, vypadal dobře. Ptal se malé tělíčko, které se ke mně ještě před chvilkou tulilo. Nyní už bylo na cestě právě k Blueberrymu. „Tohle je Maeve,“ představil jsem ji a s úsměvem se na dotyčnou podíval, abych ji trochu povzbudil. Všechno dobře dopadne. „Našel jsem ji na severu u sopky, když jsem byl na procházce. Je hladová, křehká a já ji tam prostě nemohl nechat. Umřela by, kdybych ji opustil,“ vysvětlil jsem a povzdechl si. Trápilo mě, že se v naší smečce nacházela vlčata bez rodičů. Takhle vyrůstat neměla, bez milující rodiny. Smečka ji do jisté míry nahradila, ale nedokázala to zcela úplně. „Říkal jsem si, že by tu s námi mohla zůstat,“ navrhl jsem nakonec a s nadějí v očích se podíval na svého přítele a alfáka v jedné osobě. Nechtěl jsem nahlas říkat, že Maeve o svou rodinu velmi pravděpodobně nadobro přišla. To Blueberrymu určitě dojde, ostatně podobná věc se stala Gavriilovi, Tati i Taenaranovi.

Ahoj! Za zkoušku nic nedám a hlásím se o pátý, finální charakter.
Co se mé aktivity týče, během těch let ji mám konstantní, řekla bych, ale sem tam se samozřejmě vyskytne pár měsíců, kdy to nejde tak, jak bych si sama představovala. Minulý rok byl plný různých přešlapů v mém osobním životě, zvlášť na začátku korony mě to semlelo úplně nejvíc a Gall šla stranou. I přes to si myslím, že se mé charaktery posouvají herně vpřed a nestojí na místě. S každým z nich mám nějaké plány a ty postupně realizuji (nebo se aspoň snažím). Gall je pro mě zkrátka srdeční záležitostí.
Ráda bych si opět zahrála za vlčátko. Na Litai jsem si vyzkoušela, že hraní za vlka od počátku je úplně jiný zážitek a já k tomu charakteru lépe přilnu. Nějakou představu povahy mám, ale kdo ví, třeba se nakonec vydám trochu jiným směrem. Velmi pravděpodobně to ale bude zas good girl, já snad ani jiné charaktery hrát neumím. A jelikož by to byla poslední postava, vytvořila bych si ji tak, aby mi co nejvíc seděla a hraní za ni by pro mě bylo potěšením. Kdybych si měla brát vlče nějakého páru, rozhodně by se nestalo to, že bych ho po měsíci hraní opustila. Sama vím, jak je to pro rodiče nepříjemné (viz druhý Stormův vrh ;-;)
Děkuji za zvážení ♥