Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Napíšu zítra :) Platí i pro Litai a Suerta

// Nazvat svoji sestřičku příšerou :D Artík si to vypije, až se potkají

// Jenna, Suzume, Lucy, Blueberry, Storm... Řekla bych

Nechápavě jsem zamrkal, když promluvila Zrzka. Pak jsem se automaticky ohlédl po vlkovi, na kterého poukazovala. Úplně jsem nerozuměl souvislostem a rozhodl jsem se, že se po nich ani nebudu pídit. Kdo ví, co bych se dozvěděl. Ještě by mi to překazilo plány a pokazilo ideály. Někdy je lepší nevědět.
Blue ke mně vykročil evidentně velmi nadšen z mého návratu. Jenže zrovna nyní jsem neměl náladu na nějaké srdceryvné uvítání. To si můžeme nechat na později, až nebudu rozptylován cizími pachy. Navíc mi chyběly informace, po kterých jsem se pídil. Po chvilce se dal do povídání. Natočil jsem k němu uši a pečlivě naslouchal. Vysvětlil mi všechno, co bylo potřeba. „Dobře,“ přikývl jsem nakonec a mrkl na něj. Víc jsem už slyšet nepotřeboval.
Můj zrak padl na mladou vlčici, která mi byla povědomá. Vlastně více než jen to. Zhluboka jsem se nadechl a věnoval jí upřímný úsměv. „I já tebe, Lucy. Po těch dlouhých letech,“ druhou větu jsem poněkud zamumlal. Ano, byla to opravdu doba, co jsme se naposledy viděli. Ještě když vedla smečku Hotaru. Lucy odešla ještě před jejím rozpadem, pokud jsem si správně vzpomínal. Jen těch vlků odešlo tolik, že se mi časem začínaly slívat. Rozhlédl jsem se po lese a zamával ocasem. „Ano, přesně tak,“ přitakal jsem a v mém hlase bylo cítit stále jisté nadšení z toho, co již po léta dělám. Pravda, dovolenou jsem opravdu potřeboval. Teď už jsem byl připravený zase nést všechnu tu tíhu povinností, které na mě připadaly.
Ačkoliv jsem všechny myšlenkové pochody ostatních nevnímal, nějak jsem si nemohl pomoct a ten od svého přítele zkrátka neignoroval. Ani to nešlo. V klidu, zabručel jsem v duchu a podíval se na něj. Vždyť se nic nestalo, ne? Ta vlčice s ohnivou květinou nám nepodpálila les. Neměl jsem důvod mu ukousnout ocas. „Lovili jsme. Tailla se nám zranila, ta její kamarádka a potenciální členka taky. Docela den blbec,“ poznamenal jsem a krátce si odfrkl. Ale ano, jinak bylo všechno v pořádku. I má nálada se pomalu dostávala k normálu.

Beze slov jsem Taille utrhl kus masa, aby se najedla. Bylo to pro mě úplně automatické. I já si nějakou část losice vzal a položil si ji před sebe. Znovu jsem nasál všechny přítomné pachy. Naše novopečená rodinka byla naštěstí dál od těch cizinců. To bylo jedině dobře, co kdyby se něco přihodilo? Lehl jsem si k urvané potravě a začal jíst.
Dojedl jsem maso, které jsem si dotáhl a přitom se podíval na obě vlčice. Tailla už byla také po jídle a Faatin přežvykovala maso v tlamě, jako by to byla nějaká žvýkačka. Nechal jsem to plavat. Zřejmě k tomu měla svůj důvod. Znovu jsem se posadil a ocas si stočil k zadním tlapkám. Podíval jsem se na svou partnerku, která mě ujišťovala, že bude v pořádku. Doufal jsem v to. Rád bych jí nějak pomohl, jenže jsem nevěděl jak. A nějaká magie léčení mi byla taky úplně cizí. Pak mě poučila o mém obvyklém chování vůči cizincům. „Já vím…“ hlesl jsem tiše a sklonil k ní hlavu. Možná jsem v určitých případech byl až moc nekonfliktní, mírný a tak. Jenže to se nedalo jen tak změnit. Dlouze jsem vydechl a přejel jí čenichem po srsti mezi ušima. „Hlavně si odpočiň,“ řekl jsem a podíval se jí do očí. Přeci nebyla tak tvrdohlavá, aby se teď namáhala. No, u ní ale jeden nikdy neví.
Vstal jsem a pomalu se tedy vydal za cizími pachy. Ještě jsem zaslechl Taillin tlumený hlas, jak Faatin ujišťovala, že jakmile si odpočinou, začnou s tréninkem magie. To víš, že jo, odfrkl jsem si ironicky, klidně tě k té zemi přikurtuju, pokud to bude potřeba. Vážně byla tvrdohlavá jako mezek.
Postupem času jsem se dostal až ke skupince vlků. Podle pachu šlo poznat, že tu cizí vlčice byly už docela dlouho. Krátce jsem se podíval k Bluovi a Suzumemu. Oba vypadali nanejvýš v klidu. Vlastně nikdo z těch čtyř se nijak zvlášť nestresoval. Což ve mně vzbudilo další vlnu rozhořčení. „S čím vám mohu pomoci, že jste naše území již dávno neopustily?“ promluvil jsem hlubokým hlasem k vlčicím už z několikametrové vzdálenosti. Zastavil jsem se vedle vlků a ty dvě si bedlivě prohlížel. Jedna byla taková zrzavá s ohnivou květinou na tlapce. Vlčata naštěstí byla dostatečně daleko. A ta druhá vlčice mi někoho připomínala. Není to… Ne, to je nemožné. „Lucy?“

// Jaké tu máte pořadí?

// Východní Galtavar

Nad lesem se objevil mohutný stín tvora s roztaženými křídly. A někam mezi stromy blízko k tůni najednou přistála mrtvola losice. Chiméra totiž zjistila, že se neprocpe přes větve stromů, aniž by neponičila všechno v dosahu sta metrů. S naštvaným zavrčením se tedy vznesla výše a přistála opět na planině před teritoriem. Tohle bylo daleko bezpečnější. A snad tak ušetřila i pošramocenou psychiku nevinným vlkům.
-
Přeměna trvala zase chvilku, během mrknutí oka se mé tělo změnilo opět na vlčí. Jeden by řekl, že by po mém alter-egu nic nezůstalo. Opak byl pravdou. Byl jsem nějaký až moc podrážděný. Měl jsem chuť někoho roztrhat. A to nebylo dobré. Vždyť jsem se vracel domů.
Vyběhl jsem k lesu a nasál pachy, abych našel Faatin s Taillou. Mimoděk jsem zachytil i pachů cizinců. Rozčíleně jsem zavrčel. Tady jeden nemůže mít chvilku klid! Naštěstí jsem zjistil, že je u nich Blueberry, ten, který to tu měl všechno na povel během mé nepřítomnosti. Měl štěstí. Jinak bych se v mém rozpoložení neubránil výlevu vzteku na jeho osobu. Věděl jsem, že bych toho později litoval, no teď jsem se nějak nedokázal ovládat.
Hlavně jsem si nepamatoval, kde kořist ležela. To byl další problém. Neměl jsem tušení, co Chiméra dělala. A to mě někdy děsilo. Nyní k tomu nebyl důvod. Les nebyl ohořelý a poničený. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem vlčice i losici viděl u tůně. Zhluboka jsem se nadechl, aby ze mě ten podivný vztek vyprchal. „Jsi v pořádku?“ hlesl jsem ke své partnerce, když jsem jí tak viděl bezmocně ležet. Šel jsem zrovna kolem mrtvoly, a tak jsem urval dostatečně velký kus masa a předložil jí ho před packy. Až se sem nažene smečka, třeba by se pak nemusela nasytit dostatečně.
Jemně jsem jí čenichem přejel po tváři a pak se opět vzdálil, abych si vzal i svůj příděl. Hlasitě jsem zavyl a vrátil se k vlčicím. Sice jsem o cizincích věděl, ale nechtěl jsem se od Tailly hnout, dokud byla vzhůru. Vždyť byla zraněná, a to bylo přednější. Zároveň jsem sváděl vnitřní boj, abych svou zvláštně podrážděnou náladu nějak odehnal.

Obě dvě hlavy tiše pozorovaly černobílou vlčici, jak se opatrně staví na nohy. A ta potvora se ani nehnula. Tak nějak tušila, že kdyby se jen o trochu přiblížila, druhá vlčice by vzala roha. A to by Taille opravdu moc nepomohlo, když měla být její oporou. Ta dračí se podivně šklebila. Chiméra byla rozdvojenou osobností něčeho mírumilovnějšího a naopak něčeho velmi nepřátelského. A to je potom problém, když dva rozdílní tvorové mají sdílet jedno tělo.
Lví tlapy se rozešly směrem k losici. Drak nemohl nijak odporovat. Tedy, mohl, ale nebylo by mi to k ničemu. Navíc stále byli korigováni pokyny svého vlčího alter-ega. Lev si vzal na starosti i neporušené přenesení úlovku. U svého druhého společníka si nebyl jistý, jestli by mrtvé tělo nesežral. Ještě oba zkontrolovali vlčice, zda jim nic nehrozí. V okolí nebylo nic, co by zraněnou molo ohrozit. Kromě Chiméry, samozřejmě.
Chiméra mávla dračími křídly a jednoduše se vznesla, ačkoliv její tělo muselo vážit klidně i tunu. Svůj pohyb směřovala k lesu, kam by měla být kořist doručena podle instrukcí. Ještě ve vzduchu si neodpustila k různému dělání piruet a dalších psích kusů.

// Borůvkový les
// Nemám co psát…

Snažil jsem se zachovat klid. Věděl jsem, že pokud budu panikařit, nijak jí nepomůžu. Ba naopak. Když už jsem nemohl nic dělat, aspoň jsem jemně pohazoval špičkou ocasu. Byl jsem z toho nervózní. Při pohledu na Faatin jsem zjistil, že je na tom podobně jako já.
Najednou jsem zaregistroval pohyb. Zastříhal jsem ušima a srdíčko se mi rozeběhlo zase trochu rychleji. Opatrně jsem k ní sklonil hlavu a vlídně ji čenichem pohladil po tváři. Tohle mi už nikdy nedělej, nahlas jsem však nic neříkal, protože jsem ji nechtěl vyděsit. Už tak vypadala velmi zmateně. Pochopil jsem, že má výpadek paměti. Do hlavy se musela praštit opravdu silně. Sledoval jsem Faatin, jak jí všechno vysvětlovala. Pokyvoval jsem hlavou a ze zvyku jí uhlazoval rozcuchanou srst. „Máš velké bolesti?“ zašeptal jsem jí do srsti a sklopil uši k hlavě. Bylo mi to líto. Lov neměl dopadnout takhle.
Pohled jsem věnoval Faatin, která se pídila po vzdálenosti od smečky. „Je to ten les naproti,“ čenichem jsem poukázal přímo před nás. Opravdu to nebylo daleko. „Jen si nejsem jistý, jestli jí chůze ještě nepřihorší,“ zamyšleně jsem přimhouřil oči a vstal. Začal jsem chodit v kruzích, obloucích a různých útvarech, hlavně abych se hýbal. Tak se mi přemýšlelo lépe. I kdyby se zvládla postavit, stejně ji někdo bude muset jistit. A jeden vlk nedokáže utáhnout losí tělo. Ledaže… najednou jako by mě osvítilo. Opět jsem se otočil k vlčicím. Tentokrát v mých očích byla nápadná jiskra, ale přitom trochu potemněly. „Mám nápad,“ pronesl jsem nadšeně a zamával ocasem. Ačkoliv bych tak nadšený neměl být. Věděl jsem, co mě čeká, a přesto jsem byl odhodlaný. „Jen doufám, že to nesekne i s tebou,“ poznamenal jsem s Faatin a myslel do smrtelně vážně. Popošel jsem od vlčic dál.
-
Během mrknutí oka místo vlčího těla stála mýtická zrůda. Najednou už nevypadala tak mysticky, no ne? Všechny tři hlavy se pootočily směrem k vlčícím. Kdyby to s Faatin opravdu seklo, teoreticky nebyl problém. Každá hlava by se postarala o jedno tělo. Hlavně v klidu, Chiméro.

Všechno vypadalo relativně dobře. Dokud jsem teda neotestoval tvrdost ledu pod našimi tlapami. Žádná noha mě nebolela. A i kdybych byl nějak zraněný, projeví se to až později. Nyní jsem byl otupěný tím adrenalinem, který mi koloval v krvi. Ten pomáhal k tomu, abych se stále cítil v pohodě. Zaslechl jsem v hlavě Tailliny obavy. Přikývl jsem, ačkoliv mě nemohla vidět. Pomalu jsem se rozeběhl. Byl jsem v pořádku. Zatím.
Krátce jsem se ohlédl na Faatin. Můj pohled na ní nespočinul moc dlouho, protože jsem se zaměřil na Taillu. Viděl jsem, jak se rozeběhla za losicí, po chvilce ale zmizela. Ne že by zaběhla za nějaký keř, jednoduše se zneviditelnila. Zamračil jsem se a díval se na všechna různá místa, kde by se mohla objevit. Jenže místo vlčice se objevil kůň. Ještě více jsem přimhouřil oči a zrychlil. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Vždyť musela být hrozně vyčerpaná. Copak si to neuvědomovala? Taillo, sakra, zavrčel jsem a ještě více zrychlil. Vedle sebe jsem viděl Faatin.
Najednou se losí tělo skácelo, ale stejně na tom byla i vlčice. Nebo spíše kobyla. Zorničky se mi stáhly do malých teček a já okamžitě zrychlil. Faatin na tom byla lépe. Stačila přiskočit ke kořisti a ukončit tak její trápení. Mně v tu chvíli byla losice úplně, ale úplně jedno. „Blázen jeden bláznivá,“ zasyčel jsem, když jsem se ke své partnerce skláněl. Čenich jsem přiložil k tomu jejímu. Dýchala, naštěstí. Jemně jsem šťouchl do její tlamy.
„Za tohle ti to nestálo,“ zamumlal jsem, ale věděl jsem, že mě nemůže slyšet. Podíval jsem se na Faatin vděčně za to, že se postarala o náš úlovek. „Chvilku počkáme, jestli se neprobere,“ hlesl jsem k ní a posadil se vedle Tailly, stále kontrolujíc její životní funkce. Nevyplatilo by se s ní manipulovat. Pokud byla zraněná, mohli bychom jí tak ještě více ublížit.

// VVJ

Tailla nás pobízela jako malé děti. Drobně jsem se ušklíbl, ale nakonec také přidal. Měla pravdu – jinak nám všechna zvěř uteče. A já měl opravdu chuť na nějakou dávku adrenalinu. Toho bylo při lovu vždycky hodně. Aspoň se tím probudím. Pohledem jsem skákal z jedné vlčice na druhou a přemýšlel, jak asi lov bude probíhat.
Pod svými tlapami jsem cítil nepříjemný led. Holt si neumíme vybrat správnou dobu pro nahánění splašené zvěře, drobně jsem se ušklíbl a snažil se sebevíc, ať se mi nohy nestrhnou do strany. To by nemuselo dopadnout dobře. Určitě bych se zvedl, to ne že ne, ale bolavý bok by nebyl příjemný. A ještě k tomu všemu jsem opravdu doufal, že mé kosti jsou ještě dosti pružné na to, aby se nepřelámaly při každém drobném nárazu.
Tai najednou málem strhla zemská přitažlivost k pevnému ledu. Naštěstí zůstala stát na všech čtyřech, jen v podivně skrouceném postoji. Musel jsem se tomu laškovně pousmát. Jemně jsem mávl ocasem ze strany na stranu a zastavil vedle jejího boku. Ujala se hlavní strategie, což jsem uvítal. Aspoň si nad tím nemusím lámat hlavu. Za ta léta už mi to přišlo přinejmenším otřepané. Faatin ještě byla upozorněna na komplikace, které se týkaly zledovatělého terénu. To ale přeci mohla sama zaznamenat. Inu, opakování matka moudrosti. „Ale magie jsou přeci fajn, no ne?“ broukl jsem k Taille a jemně do ní šťouchl hlavou. Koutky tlamy se mi roztáhly do širokého úsměvu. Až pak jsem se začal soustředit na to, co bylo důležitější. Lov.
Nechal jsem své tělo splynout s prostředím tak, aby mi byly vidět jen odznaky magie a oči. Náramek jsem ještě stále neměl. A dost mě to štvalo. Ani jsem se nemusel skrčit, ale udělal jsem to spíše jen ze zvyku. Držel jsem se od Tailly trochu dál. Mé tělo totiž bylo pořád hmatatelné, jen nešlo vidět. To by ji mohlo zmást. Sledoval jsem počínání Faatin. Zatím nic výrazně nepokazila a vedla si dobře. Povedlo se jí od stáda odtrhnout jeden kus, který směřovala k nám. Zhluboka jsem se nadechl a intuitivně se ještě více přikrčil.
Vyčkal jsem si na ten nejlepší okamžik, kdy Faatin svou úlohu splnila. Nyní už to bylo na nás. Jen co se mladá losice přiblížila na dostatečnou vzdálenost, vymrštil jsem se a zakousl se jí do pravého ramene. Předními tlapami jsem do ní škrábal, abych jí způsobil ještě větší zranění a krvácení, které ji bude oslabovat. Znovu jsem na sebe vzal svou podobu. Nyní už nebyla magie vhodná. Na losích zádech jsem se udržel docela dlouho, ale pak sebou pode mnou škubla, tím jsem ztratil oporu v předních tlapách a já sletěl k zemi. Vstávání nebylo úplně příjemné, a to ani nemluvím o následném běhu, ale chtěl jsem ještě být k dispozici, kdyby se něco semlelo.

OBNOVENA SMEČKOVÁ HIERARCHIE!
Jen abyste o tom věděli. Dovolím si poznamenat, že je nás ve smečce i s vlčaty více než dost

Když se Arnarmo otočil a bez rozloučení odešel, Faatin se k nám zase vrátila. Ani jsem si nevšiml, že se nevýrazná vlčice během toho trochu vzdálila. Koutkem oka jsem pozoroval druhou skupinku, ke které mladý vlk odešel. Nic mi do toho nebylo. Ostatně, proč se tu ještě zdržovat, když jsme se chtěli vypravit na lov? Přikývl jsem souhlasně na Taillina slova. Pryč odsud.
Zastříhal jsem ušima a následně je natočil k vlčicím. Faatin se najednou vymrštila do vzduchu, užuž měla vykročeno, ale v tu chvíli se zarazila. Zřejmě se chtěla ujmout vedení, ale neměla ponětí, jakým směrem se vydat. Zazubil jsem se a několikrát přátelsky pohodil ocasem. Také jsem se konečně postavil a otočil své tělo na jih. Od lesa nás dělila ještě jedna oblast. Kdybychom měli štěstí, potkali bychom nějakou kořist už tam a nemuseli bychom ji nijak zvlášť dlouze hledat. Olízl jsem si čumák a rozešel se.
Cestou jsem vyslechl Taillinu strategii. Jednoduché jako facka. Podíval jsem se tázavě po Faatin. Nevěděl jsem, jak moc je zběhlá v lovu a jak moc si věří. „Jaká funkce na mě zbude, té se ujmu,“ řekl jsem, čímž jsem hodil výběr na Faatin. Upřímně, my s Taillou přeci skolíme všechno. Jak na tom byla naše třetí společnice, toť otázka. Chtěl jsem poznamenat, že ty dvě, jako černobílé, by se do sněhu více hodily. Jenže i já byl schopný splynout s krajinou díky své magii. Tak jsem si tuto poznámku nechal pro sebe a uvolněně klusal za Taillou. Ta byla více nabuzená než já. Šetřil jsem si energii na později, to bylo přeci chytré. Nechtěl jsem v polovině lovu padnout za vlast, že.

// Východní Galtavar

Suzumeho jsme zamluvili. Nové téma bylo, co vlčice plánují dále. Chápal jsem, že Faatin je tu nová a Tailla se chce ujmout roli průvodkyně. Jen jsem si nebyl jistý, na jak dlouho mi zase zmizí. Zhluboka jsem se nadechl a okamžitě přimhouřil oči, když vyslovila tu zvláštně morbidní otázku, abych vypadal více tajemně. „Řekl bych, že by to šlo. Dokonce vím o někom, kdo by tě dokázal vzkřísit,“ zamyslel jsem se. Blueberry se mi zmiňoval, že něco takového umí, ale ještě neví, kde má magie hranice. Měl by si najít čas ji více prozkoumat, aby mu pak zbytečně neubližovala. „Tlapku do ohně bych ale za to nedal, takže to nebudeme zkoušet, jasné?“ řekl jsem a na poslední slovo dal zcela přirozeně důraz.
Ten trend přijímat, byť napůl, vlky do smečky mimo teritorium se u mě nějak rozmohl. Ale oba vlci, ke kterým jsem se takto zachovat, byli blízcí členů. Tedy Tavarillëho a Tailly. „Jistě, není kam spěchat,“ pokynul jsem hlavou k Faatin a pousmál se. Aspoň v lese bude zase trochu živo. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na svou milou, která se mi usadila po boku. „Kdy plánujete jít na ten lov?“ vyzvídal jsem. Ne že by mi nově získaná svoboda vadila, jen jsem přemýšlel, zda se doma neděje něco nehezkého. Blueberrymu jsem věřil, že se o náš domov postará, jak jen nejlépe to dokáže.
Objevil se u nás šedivý vlk, který se až nápadně podobal jednomu, kterého jsem viděl kdysi, kdysi dávno. A všechno tomu nasvědčovalo. Tím pádem jsem věřil své mysli a svému instinktu. Jistě to byl Arnarmo. Nevěděl jsem, jak na něj reagovat, prakticky jsem ho neznal. „Ach jistě, omlouvám se,“ pousmál jsem se, když se zeptal na mé jméno, „jsem Storm.“ Třeba mu to nic neřekne. V jeho životě jsem nesehrál důležitou roli, takže bych se tomu ani nedivil. Na to, že jsem smečku přebral po jeho rodičích, nezareagoval vlastně nijak. Což bylo jen dobře, protože během svého alfování jsem se setkal s mnohými nepřejícími. „Rozhodně neumřeli, to se nemusíš bát,“ uklidnil jsem ho, ačkoliv jsem to byl schopný říct jen o Hotaru. Angeluse jsem neviděl už několik let. Byla na tom jeho partnerka podobně? „Tvá matka se stále pohybuje v tomto kraji,“ dodal jsem a podíval se na Taillu. Ta si na vlka také vzpomněla a položila mu pár otázek, ve kterých jsem se ztrácel. Opravdu jsem toho o něm moc nevěděl. Nemísil jsem se do toho.
Arnarmo byl celkově tichý a nakonec se rozešel pryč od nás. Zastříhal jsem ušima a podíval se tím směrem. Zahlédl jsem dvě vlčice, které mi byly více než povědomé. Přimhouřil jsem oči a podíval se na své dvě společnice. „Tak, co s námi?“ nadhodil jsem. Přeci nebudeme rušit rodinné setkání.

Shodli jsme se nakonec na to, že bych jí mohl pomoct s magií ohně a vzduchu. Nadšeně jsem zamával ocasem a otřel se hlavou o její krk. Aspoň mě se schopnostmi neházela do starého železa. To bych jí nedaroval.
Začal jsem se smát, když se začala obhajovat. „Tímto zdravíme partnera mého nejlepšího přítele, že, má drahá?“ šťouchl jsem do ní bokem a zastříhal střídavě ušima. Vážně, chudák Suzume. Takový status mít zrovna u ní. Jen jsem doufal, že tohle pošťuchování nepřeroste v nic závažnějšího. Já chtěl ve smečce klidně dožít, sakra!
Vedli jsme řeč o Astonovi. Nezlobil jsem se na něj, že mi o svém odchodu nedal osobně vědět. V lese jsem nebyl k dostižení, a když potkal Taillu, přišlo mi to jako snazší řešení. „Tak aspoň jeden z nás s ním má kladný vztah,“ pousmál jsem se, možná trochu zarmouceně. Náš vztah byl formální, ani jsme se navzájem neznali, což byla chyba. Ale zkrátka nikdy jsem neměl příležitost ho poznat i trochu jinak. Nikdy se mi nezdál, že by o mou společnost měl zájem, což byla docela škoda.
„To je dobrý nápad, bude zábava“ zareagoval jsem na její nápad, že bychom po cestě domů něco ulovili. Aspoň by měla smečka co jíst, bez jakékoliv námahy. Předpokládal jsem však, že tam stejně moc vlků nebude. Ale vlčata kus žvance jistě uvítají. Zastříhal jsem ušima a podíval se na Taillu, která si přede mnou střihla elegantní poklonu. „Vadit mi to nebude, když se vrátíte živé,“ pronesl jsem klidným hlasem a oběma věnoval pohled. Už jsem si asi chorobně myslel, že když jednou odejde, vrátí se mi zase až za dlouhý rok. Ne že bych jí nevěřil, jen jsem měl tendenci se ujišťovat, že se to už vícekrát nestane.
Faatin tentokrát promluvila přímo ke mně. Nechal jsem ji mluvit a přitom ji velmi dobře poslouchal. Krátce jsem nato pokývl hlavou a ještě pár sekund mlčel. Když jsem se konečně nadechl k odpovědi, Tai mě přerušila. Vydechl jsem nashromážděný vzduch z plic a krátce zakoulel očima. „Chceš si ji adoptovat? Vážně?“ nadhodil jsem, zastříhal ušima a pobaveně jsem nad tím uchechtl. O lišce jsem ani nechtěl slyšet, to jsem se znechuceně ušklíbl. Takový podřadný, zablešený druh! Podíval jsem se na Faatin. „Pokud chceš zjistit, kam patříš, mohl bych tě přijmout na zkoušku. Nic od tebe nebudu čekat, jen všichni budou respektovat tvou přítomnost a budeš mít čas si všechno rozmyslet,“ přikývl jsem. Shy jsem přijal, aniž by vůbec les viděla. Tam to bylo hlavně kvůli Tavarillëmu. A u Faatin se zkrátka uvidí.
V mém zorném poli jsem zaregistroval nového vlka. Prvně jsem ho chtěl ignorovat, ale vypadalo to, že míří k nám. Natočil jsem tedy k němu hlavu a zastříhal ušima. Ve spěchu si mě prohlédl. Zdvořile pozdravil a při vyslovení svého jména až podezřele koukal mým směrem. Okamžitě jsem zamrkal, jako bych dostal kopanec elektrickým proudem. Myšlenky se mi začaly vířit, přemýšlel jsem. Aranel, Tara, Daichi… Arnarmo? trochu jsem se zamračil. Čvrtý potomek mých bývalých alf? Ten nejtmavší z vrhu. „Myslím, že ano,“ zamumlal jsem a pomalu přikývl hlavou. Stále jsem si ho prohlížel. Jak to bylo ale možné? Znal jsem ho jako vlče, pak už jsem ho nikdy nepotkal. Nevytvořil jsem si k němu vztah jako k jeho bílé sestře. Nevěděl jsem, co od něj čekat, zvláště když se tvářil tak nečitelně.
Pídil se po své rodině a… Smečce. „Borůvková, ano,“ přitakal jsem spíše sobě samému než jemu. Jen jsem si tím potvrdil své domněnky o tom, s kým mám tu čest. Se ztraceným potomkem. „Ta je odsud na jih,“ čenichem jsem ukázal tím směrem, „je to hned ten první les, na který narazíš.“ To by pro začátek stačilo. Krátce jsem mávl ocasem a nechal ho, ať tuhle informaci vstřebá. Pak jsem se znovu nadechl. „Jen se situace za tu dobu změnila. Již nějaký ten rok smečku vedu já,“ intuitivně jsem trochu ztuhl. Nevěděl jsem, jak na to zareaguje. Věděl jsem, kde se jeho matka i sestra nachází, zatím jsem ale mlčel, aby to všechno dokázal pobrat. Po očku jsem se podíval po Taille.

Bavili jsme se o magii myšlenek. Považoval jsem ji za takového tichého zabijáka dobrých vlčích duší. A Tai mi pověděla novinku – nějakou zkušenost už s touhle schopností měla. Překvapeně jsem na ni vykulil oči. Rozpovídala se poněkud více, než bylo třeba. A zvláště ta zmínka o Maloborovi nebyla třeba. Trochu jsem se ušklíbl a pohodil dobře. „Dobře, ty emancipovaná ženská,“ prohodil jsem si pod fousky a odvrátil pohled jinam. Tak ať si s tím poradí sama, když mě nepotřebuje. Pravda, cítil jsem se trochu dotčeně, že odmítla mou pomocnou tlapku.
Zazubil jsem se a krátce do ní šťouchnul čumákem. Ne, má drahá přeci nemůže mít špatné úmysly, protože je hotový andílek! „To bys měla,“ pousmál jsem se a zhluboka se nadechl. „Shy vypadá poněkud plaše, tak ji ze začátku trochu šetři, ať svému partnerovi ve strachu neuteče na druhou stranu Gallirei,“ zazubil jsem se znovu a tím si do ní trochu rýpnul. Ale v dobrém. Předpokládal jsem, že Shy nebude moc na společenské aktivity a hry. Anebo v ní tuhle dosud neobjevenou stránku probudíme. Kdo ví.
Faatin se ujala slova, přesně to jsem po ní tak nějak nepřímo chtěl. Usmál jsem se a natočil k ní hlavu, abych ji plně vnímal a nebyl rozptylován Taillou. Ta to svedla totiž dokonale. „Božínku, přeci nebudu jíst z kusu, který má být určený pro tebe!“ přímo jsem se vyděsil. To jsem opravdu vypadal tak vyhuble, že mi nabízela jídlo pokaždé, kdy k tomu měla příležitost? Anebo se mi chtěla zavděčit? Těžko říci. Pro jistotu jsem si prohlédl svůj bok. Žebra na něm vidět nebyla. To by se k alfě přeci rozhodně neslušelo. „Jsem rád, že jste volný čas využily na maximum,“ usmál jsem se a pokývl hlavou. Já mezitím tak trochu pracoval. Už mi to začínalo chybět. Nějaké to neustálé napětí, že mám mít dohled na smečku.
Tai začala mluvit o vlkovi, který se tu stavil. Aston? Ve smečce se neobjevil už tak dlouho, krátce jsem si povzdechl a stáhl uši k hlavě. „Jsem si jistý, že jsem ho neignoroval. Jen nebyl tak průbojný, aby se přidal k naší skupince. Nesetkal jsem se s ním už několik měsíců,“ zamumlal jsem zamyšleně a podíval se směrem k Borůvkovému lesu. A takových adeptů tu bylo taky dost. Třeba Vločka. Ale u ní jsem věděl, že šla mimo území a že se vrátí. Tak mi to tedy říkala.
„Co máte v plánu nyní, dámy?“ zeptal jsem se a krátce švihnul ocasem. Faatin zřejmě bude nějakou dobu odpočívat, protože vyčerpání z magie se regenerovalo trochu pomaleji. Nebo spíše u mě tomu tak bylo pokaždé.