Gallirea - Příspěvky uživatele

Sdělil mi, že ve smečce moc nepobyl. Tím pádem jsem chápal, že neví, jak se má chovat. Když mi řekl, že se jako malý ztratil, trochu mě bodlo u srdíčka. Sám jsem si vzpomněl na Whiskeyho. Trochu mi přejel mráz po zádech. Nevěděl jsem, že takových bylo víc.
I když byl vlček přišpendlený k zemi, vůbec se mi nezdálo, že by se nějak uklidnil. Naopak měl potřebu ještě dál mluvit. Jeho hlas byl ale značně pozměněný vzhledem k tomu, kde měla Tailla položenou packu – na jeho hrdle. Dlouze jsem se nadechl, abych sám sobě přidal trochu trpělivosti. Říká se, že pomůže napočítat do deseti. A tak jsem začal.
Dostal jsem se sotva k pětce, když se mladíček dostal zase na tlapky. Jeho reakce se nakonec ale stejně trochu zpomalily. Naštěstí. „Jde to vidět," zahuhlal jsem si pro sebe a krátce se zadíval do země. Vypadalo to, že se mu rodiče moc nevěnovali, když jsem z jeho minulých slov pochopil, že ze smečky odešel jako malý. Nebo se spíše ztratil? Čert to vem, tohle mě přeci vůbec nemuselo zajímat. Ale zajímalo. Možná vzhledem k tomu, že jsem se s jeho problémem mohl trochu ztotožnit. Podíval jsem se na bláto na tlapce mé partnerky. Vydechl jsem a cizince poslouchal dál. Už jsem byl značně klidnější než před chvilkou. Nevěděl, jak se chovat. Tai se chytla slova dřív než já. Souhlasil jsem s ní, takže jsem pokýl hlavou. „Teritorium smečky neslouží jako průchoďák, mě bys v sobě najít jistou pokoru," dodal jsem ještě značně jemnějším tónem než na začátku. Poznal jsem, že on vážně žádnou hrozbou není.
Už se tedy otáčel k odchodu. Střihl jsem ušima a trochu tázavě se podíval po své partnerce, když do mě šťouchla čumákem. Zaslechl jsem v hlavě její myšlenku. Měla pravdu, ale zároveň jsem nechápal, kde se v ní vzal takový mateřský cit, nebo jak ten divný pud nazvat. Holt vlčice dokázaly z minuty na minutu zjihnout právě kvůli takovému nechtěnému vlčeti. Nadechl jsem se, abych mu odpověděl na poslední otázku: „Borůvkový les." Prosté a výstižné. Více jsem k tomu říkat nepotřeboval. Tai se pídila po tom, kdo jsou jeho rodiče. Naklonil jsem hlavu na stranu. Neznal jsem žádný další jiný vrh vlčat z vedlejšího lesa. Znal jsem jedině Faelnira a opravdu jsem netušil, kdo jsou jeho rodiče. Zas takový přehled jsem neměl. Možná dřív, ale to už jsem dávno zapomněl.

Ostražitě jsem cizince sledoval. Neznal jsem ho, nikdy jsem ho nepotkal, ale naprosto mi hnul žlučí. Už dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by se na smečkovém území choval takhle nevychovaně. Když začal mluvit, zůstal jsem na něj překvapeně zírat. I můj pohled tomu musel odpovídat. Papri-cože? pomyslel jsem si a střihl jedním uchem od něj. Pak jsem jej zase natočil k němu, abych mohl dál poslouchat jeho žvatlání. Stál jsem na místě a sledoval, jak kolem poskakuje. Jeho chování mě iritovalo. Choval se jako vlče, ale už dávno na to neměl věk. Vypadal starší. Znovu jsem odhalil zuby a začal vrčet. Zatím tiše, protože jsem potřeboval slyšet, co všechno kdáká. „Žil jsi ve Smrkovém lese? A tam alfa takové chování toleroval?" ptal jsem se skrz vrčení. Muselo mu dojít, že tímhle na mě dojem neudělá. Kdyby byl naším členem již dlouho, dokázal jsem takové chování nějak překousnout. Však to samé jsem dělal u Faelnira.
Najednou udělal několik kroků ke mně. Bez zaváhání. Okamžitě jsem se naježil po celém hřbetě a začal vrčet daleko hlasitěji. Zaujala ho ozdoba na mé tlapě. Jenže to si ji nemusel prohlížet takhle zblízka. Vlastně ani nemohl! „Je to jen ozdoba, žádný účel to nemá. A v žádném případě to není jedlé!" odfrkl jsem si. To jsem bral poněkud osobně. Bez té cetky jsem už nedokázal existovat. Cítil jsem se jako bez nohy, když mi ji jedno z vlčat ukradlo, a teď by mi ji chtěl tehle pobuda sežrat. No to ani náhodou!
Dál si sedl na zadek, ale vůbec nevypadal více klidně. A na mě už nějaká hyperaktivita byla příliš rychlá. Nedokázal bych ho dlouho vnímat, pokud bude pořád mluvit takhle. Představil se jako Arris a polichotil mi. Vážně bych to jako lichotku bral, kdyby se zrovna nechoval jako blbec na mém území! Odměřeně jsem ho sledoval a přemýšlel, jak ho uklidnit, aby nemluvil ta splašeně. Tailla to ale vyřešila za mě. Přišpendlila ho k zemi. Na malou chvilku mi koutky tlamy vyjely do pobaveného úsměvu. Když se ke mně vrátila, otřel jsem se jí hlavou o krk a nasadil vážný pohled, abych na vlka působil aspoň trochu autoritativně. „Ne všechno je u nás tolerováno, Arrisi," řekl jsem s kamenným výrazem a stále byl naježený na hřbetě.
„Pokud skutečně hledáš nový domov, začni se tak chovat," ušklíbl jsem se. Už jsem vážně nevěděl, jak ho sakra přimět k tomu, aby se choval normálně. Stejně jsem si myslel, že pokud by tohle bral jako nějaké divadýlko pro zlepšení dne, Taillina hrozba ho dostatečně vyděsí a uteče.

Hleděl jsem z jednoho vlka na druhého a zvlášť významný pohled jsem věnoval Naomi, zda s mým návrhem, že bychom do lovu zatáhli i zbytek smečky, souhlasí. Bez jejího souhlasu to ale bohužel nepůjde. A doufal jsem, že odezva smečky bude pozitivní. Poslední dobou se mi všichni zdáli takoví odměření a já nechápal proč.
Z mého krátkého zamyšlení mě vytrhla až Tailla, která se přihnala kdoví odkud. Rychle jsem zvedl pohled ze země a začal zběsile stříhat ušima, jak jsem se snažil zjistit, o co jde. V tu chvíli se mi do čenichu dostal nový pach. Cizinec na území. Tak nyní jsem chápal, proč tolik povyku. „Jasně, jasně, však já už se pomalu chystal k obranému manévru," zamumlal jsem si pod vousy a zvedl své velevážené pozadí z měkké trávy. Ještě jsem se podíval na zbytek vlků, kteří si budou muset vystačit na chvilku sami. A věřil jsem, že to trojice zvládne. „Hned mě máte zpátky," promluvil jsem k ostatním a každému věnoval milý úsměv. Pak už jsem se nechal Taillou pár metrů popostrkávat směrem, kterým cizí pach přicházel.
Po několika metrech jsem se ale od ní rázně vzdálil, abych jí dal najevo, že už mě není třeba popohánět. Je pravda, že přechod do klusu se neobešel bez hlasitého křupání kloubů. Holt jsem byl už trochu starý. Pak jsem se k ní ale zase přitulil a otřel se jí hlavou o krk. Omluvně. „Třeba, když budu čím dál víc času trávit s mladýma, taky krapet omládnu," vyjádřil jsem se k jejím téměř prvním slovům, která ke mně pronesla. Sice jsem pochyboval, že na tom bude byť jen kapka pravdy, ale aspoň jsem si to mohl vsugerovat. Nikdo se přeci nechtěl cítit staře, ošklivě a nechtěně.
Ještě předtím, než jsme k cizinci dorazili, se k nám donesl jeho zřetelný hlas. Okamžitě jsem se naježil a trochu přidal do kroku. Takové chování jsem nemohl trpět! Zvlášť u někoho, kdo se nachází na území smečky, kde by se měl jako cizinec chovat aspoň trochu pokorně. „Co tu řveš jak na lesy?!" zahudroval jsem na něj, když jsme mu byli konečně na dohled. Byl jsem po celém hřbetě vzteky naježený. Zastavil jsem se tak metr před ním a vztekle cenil zuby. Hrdelní vrčení se zatím neozývalo, protože jsem mu chtěl dát prostor k mluvení. „A jestli sis chtěl jen získat naši pozornost... Stalo se, můžeš jít domů," sdělil jsem mu chladně a přimhouřil oči. Ale pokud mě skutečně něco na srdci, prosím, vyslechnu ho.

// Však já se za vámi vrátím

Potěšilo mě, že ze mě ještě nestihl udělat dědečka. A Coffin zřejmě také ne. Však jsem ani nevěděl, zda má nějakou partnerku. Už jsme se totiž dlouho neviděli. Když jsme mluvili o naší rodině, opravdu jsem nad tím musel přemýšlet, abych se do toho všeho nezmotal a Whiskeyho nepopletl. To by mě docela mrzelo. Když se zmínil o Hotaru, mlaskl jsem a střihl ušima. „Byla tu naposledy, když se Aranel narodila vlčata. Smečku má, to říkala, pokud si správně pamatuju. Takže sama úplně nežije," domníval jsem se. Ale opravdu těžko říct, takže jsem nakonec nad tím lehce pokrčil rameny, abych dal najevo, že si opravdu nejsem jistý. „Ano, ano, jsou hrozně zlatí," přitakal jsem a pohled přesunul tam, kde se naše rodinka nacházela. Byl jsem opravdu rád, že náš les zase trochu ožil. Když poznamenal, že se určitě dožiju ještě svých vnoučat, musel jsem se zasmát. „Mám tuhý kořínek, takže nezbývá nic než doufat," poznamenal jsem a zamával ocasem.
Byl jsem vážně rád, že si ti dva sedli a nemračili se na sebe. Mávl jsem ocasem ze strany na stranu a oběma věnoval jeden ze svých úsměvů. Kdyby tu byl místo Naomi Santiago, jistě by nic nešlo tak hezky a přátelsky. Nad Naominou poznámkou jsem se na pár sekund zamyslil. Při představě, že bych v tomhle věku ještě měl zplodit nějaké potomky... To bych asi spíše schytal nějakou srdeční zástavu. Střihl jsem ušima, abych tyto myšlenky rozehnal. „Jsi jako růže mezi trním, Naomi," usmál jsem se na ni. To byla přeci lichotka, ne? I Whiskey byl v pohodě s tím, že má jen jednu sestřičku. Inu, spadl mi kámen ze srdce.
Naomi se zeptala, zda máme něco v plánu. Nic konkrétního asi ne. Ale Naomi navrhla lov. Usmál jsem se a tvářil se opravdu nadšeně. „Nápad je to výborný," pochválil jsem ji a podíval se na Whiskeyho, který také souhlasil s její pobídkou. Rozhlédl jsem se po lese. Vlků tu bylo docela dost, takže proč toho nevyužít? Čím více vlků, tím více akce, ne? Navíc se tak kolektiv může sblížit a seznámit. „Hmm," pronesl jsem zamyšleně a podíval se k Naomi, „co kdybychom přizvali i zbytek smečky? Je nás tu docela dost." A pokud budou členové i v okolí, jistě by na mé vytí zareagovali. Zatím jsem ale mlčel a čekal na Naominu reakci. Třeba nebude souhlasit. Pak bychom smečkový lov museli udělat někdy jindy.
Zřejmě bychom pokračovali dál v naší konverzaci, kdyby se k nám nepřiřítila koule hnědý chlupů. Už podle pachu jsem jej poznal, a vlastně i podle stylu příchodu. Ten byl pro něj také typický. Takové vlče, které snad nikdy nedospěje. Ale neměl jsem mu to za zlé. Nejprve se obrátil na mě. Ještě aby ne. „To mě těší, Faelnire," řekl jsem upřímně a mávl ocasem. Následně se obrátil ke své partnerce. Odvrátil jsem pohled stranou směrem do jeskyně, jestli se třeba Tailla už nevzbudila. Následně mladý vlček položil otázku do placu. Obrátil jsem na něj hlavu a přemýšlel, jestli se ujmout slova. „Všechno zůstává při starém. Vlastně ne... Konečně nám zmodraly borůvky!" hlaholil jsem a rozhlédl se kolem nás. Při tom pohledu mé srdíčko zaplesalo. Musel jsem sklonit hlavu k nejbližšímu keříku a několik modrých borůvek hned spořádal. Výborné! Jako každý rok.

Jaká byla pravděpodobnost, že se vrátíte domů, kde žije několik desítek cizích vlků, a potkáte zrovna svého bratrance? Inu, docela nepatrná. Ale stalo se. Mávl jsem ocasem a při zmínce, jak velká je vlastně naše rodina, jsem se musel opravdu hluboce zamyslet. „Předpokládám, že ty a ani Coffin nemáte potomky, takže naše přímá linie prozatím nepokračuje. Ze Stelliny strany už je to zajímavější. Její sestra Hotaru, bývala alfou této smečky, má tři potomky. Arnarma jsi poznal, Aranel ještě poznáš, Daichi je asi nezvěstný. Tvá sestřenice má teď docela čerstvě tři vlčata. To jsou tvoji...” odmlčel jsem se, protože jsem nevěděl jak je nazvat. Existuje pro tenhle rodinný vztah vůbec nějaké pojmenování. Rozhlédl jsem se po lese, jako bych hledal nějakou inspiraci, radu. „No, je to taky v podstatě tvá krev,” usmál jsem se a mávl ocasem. Pak jsem se ještě na chvilku zamyslel. Opravdu to bylo všechno. Je pravda, že naše rodina byla docela rozsáhlá. Nakonec jsem kývl hlavou. Tohle opravdu bylo všechno.
Cítil jsem se jako nějaký mládenec, který zrovna někomu oznamuje, že teda někoho má. Vážně zvláštní pocit. Tvářil jsem se celkově nejistě. Možná z toho, že by snad nedokázal pochopit, že mé srdce již několik dlouhých let nepatří jeho matce. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. A mít stále srdce pro vlčici, která se ke mně chovala tak, jak se chovala... To by nemělo cenu. Na jeho otázku jsem mlčky pokývl hlavou a drobně se usmál. „Jistě tě ráda konečně pozná,” dodal jsem ještě a hodil okem po jeskyni. Při nejhorším je představím, že ano. To pro mě nebyl problém.
Bylo pěkné, s jakým úsměvem mi o Honey vyprávěl. Muselo mu na ní opravdu záležet. „Nemohu být k lesu připoután řetězy,” řekl jsem s drobným úsměvem. Naznačil jsem mu, že jestli se někdy někam bude chtít vydat s mým doprovodem, rozhodně se nebude ostýchat. Úplně nejlepší by bylo, kdyby měl někoho na pozici bet, jenže zároveň jsem díky svému věku už moc neběhal po všech možných územích a neobjevoval nová zákoutí. Kdybych byl mladší, bylo by to úplně něco jiného. „Navíc bych ji ráda poznal,” dodal jsem ještě a nevinně se usmál. Však na tom nic nebylo, ne? A nemyslel jsem si, že jsem byl tak špatný, aby se za mě měl Whiskey styděl.
Myslel jsem, že nadšením vyskočím dva metry do vzduchu, když mi sdělil, že by tu rád zůstal. Nepočítal jsem s tím. Spíše jsem si myslel, že bude Gallireu prozkoumávat. Vždyť velkou část z ní neznal, nebo si ji nepamatoval. Tohle mi ale udělalo obrovskou radost. „O tom nepochybuji,” musel jsem se usmát. Byl synem tehdejších bet, jistě bude pro smečku přínosem. A hlavně pro její alfu, že ano. Za tohle ani nebylo třeba děkovat. Byl to jeho domov již od narození, neměl jsem právo ho o něj připravit. Ani jsem to neplánoval. Jiskřičky štěstí, které jsem viděl v jeho očích, mě neuvěřitelně zahřály u srdíčka.
Po chvilce se k nám přidala Naomi. Obdaroval jsem ji milým úsměvem a přitom jsem mával ocasem ze strany na stranu. „Ty nikdy, maličká,” hlesl jsem k ní, když se zeptala, zda neruší. A i kdyby rušila, neměl bych to srdce ji odsud vyhnat. Pohled jsem převedl na Whiskeyho, kterému zřejmě vlčice nasadila brouka do hlavy. Střihl jsem oušky a musel se usmát. Přemýšlelo mu to opravdu dobře, jen co je pravda. „Ano, hádáš správně,” přikývl jsem hlavou a musel se usmát. Oba byli ještě dost malí na to, aby si po letech na sebe rozvzpomněli. Navíc v té době to bylo všechno nějaké zbytečně vyhrocené. Asi dvakrát jsem koukl z jednoho na druhého, pak jsem pohledem ukotvil na nevlastní dcerunce. „Naomi, to je Whiskey. Whiskey, Naomi,” navzájem jsem je představil, protože to bral jako povinnost. Nechtěl jsem je dostat do té trapné situace, kdy si nebudou mít co říct. Ještě jednou jsem mávl ocasem ze strany na stranu a sledoval jejich reakce.

Též jsem si akci užila, ačkoliv napsání jednoho postu mi bohatě stačilo :D Už tak jsem se u něj trápila

Poprosím k Suertovi 5 křištálů a 10 oblázků

Bavili jsme se o mých šedinách. Téma docela citlivé. Bělostné chloupky přeci znamenaly postupné chátrání organismu a tak dále. To, co následuje, každý jednou poznáme. Ale nechtěl jsem se k tomu dopracovat v průběhu několika měsíců. „Šediny moudrosti... To zní daleko lépe!” přiznal jsem a usmál se. Jistěže jsem to nebral nijak špatně Vztahovačný jsem nikdy nebyl.
Zmínil, že sem šel s Arnarmem. Zastříhal jsem ušima. „Svět je malý,” poznamenal jsem na jeho udivení, že černošedobílý vlček je jeho bratranec. Naše rodina byla vážně rozsáhlá, jen co je pravda. Byl jsem za to rád. Jen jsem se tak trochu obával dne, kdy budu na stejné úrovni jako Hotaru. Potomci jsou vždycky tím největším štěstím v životě vlka. Ale potomci potomků? O takové situaci jsem raději ani nepřemýšlel, protože ve svém věku bych zřejmě nedokázal zkrotit něco tak živého, jako jsou vlčata. Třeba se té situace ani nedožiji...
Ano, les vzkvétal a smečka mu zde jedině prospívala. To bylo jedině dobře. Snažil jsem se přijít na to, zda všechno zůstalo přesně tak, jak si pamatoval. A vzpomněl jsem si na docela důležitou změnu. Jemně jsem mávl ocasem ze strany na stranu. „Taillu znáš?” zeptal jsem se stroze a značně rozpačitě. Nedokázal jsem si vybavit, kdy přesně odešel. Možná si ji ze smečky pamatoval, to jméno mu snad bude povědomé, ale neměl jsem tušení, jestli by si ji spojil jako mou partnerku. Když se to vezme kolem a kolem, náš vztah přeci už nějaký ten rok trval. Ačkoliv poslední dobou to bylo takové... Nahnuté. Začal mi vyprávět o Honey. Měl jsem ouška nastražené a hltal každé jeho slovo. Když mi sdělil, že se ve smečce dostal na post gammy, téměř jsem se dmul pýchou. A že to nebyla má obvyklá vlastnost. „Jsem rád, že jsi byl šťastný. Honey musí být jistě výjimečná vlčice,” řekl jsem se srdečným úsměvem a ještě dodal: „Můžeme se po ní někdy podívat, jestli se její kroky taky nezatoulaly do Gallirey.” Návrh to byl jistě výborný. Ovšem věděl jsem, že pro mě není moc reálné dostat se z lesa na více jak den. Blueberry by to tu jistě pohlídal, o tom jsem neměl pochyby, věřil jsem mu. Ale když jsem to tu neměl pod dohledem, byl jsem zkrátka nervózní.
Domníval jsem se, že se třeba bude chtít podívat za svým bratrem, aby spolu probrali spoustu záležitostí, které například nechtěl řešit se mnou, protože jsem byl jeho otec. Rodičům se přeci říká daleko méně osobních problémů než sourozencům, ne? Nebyl jsem si ale jistý, jaký postoj těch k Whiskeymu Coffin má. A raději jsem to prozatím ani vědět nechtěl. Zcela mě ale překvapil. Z jeho žádosti o přijetí jsem se ani dostatečně neprobral, když se začal obávat, zda to není příliš troufalé a hloupé. „Ale jdi ty, blázínku! Vždyť jsi moje rodina a narodil ses tu, les vždycky byl tvým domovem,” při mluvení jsem mával ocasem ze strany na stranu a tvářil se zkrátka nadšeně, jako bych byl v sedmém nebi. Neměl jsem k tomu daleko. A taky jsem měl chuť mu znovu skočit po krku. Tedy jen v tom dobrém smyslu! Zkrátka ho obejmout. Ale držel jsem své emoce na uzdě, abych si připadal aspoň trochu seriózně. Následně jsme si krátce stařecky odkašlal a napřímil se. „Vítej ve smečce!” hlesl jsem s výrazem takovým, který by měl alfa mít, když někoho přijímá. Ale byl to můj syn, takže jsem to samozřejmě dlouho nevydržel a znovu se musel usmát.
Zaslechl jsem vytí, které bych poznal na míle daleko. Automaticky jsem se usmál a začal mávat ocasem ze strany na stranu. Nikdo by mi nevěřil, jak šťastně jsem se nyní cítil. Po opravdu dlouhé době. Všichni pro mě důležití a klíčoví vlci se znovu vraceli do mého života, a dokonce to vypadalo, že zůstanou snad natrvalo!

Děkuji všem za reakce

Abych to shrnula - kdo na lov stihne dojít (počkám, až se většina z vás dostaví) a bude se chtít zúčastnit, ten se zúčastní. Kdo to nestihne... snad příště. Jen s Faelnirem je trochu problém - jako omega se lovu účastnit nemůže. Ledaže by se chtěl Stormovi zavděčit a vyšplhat se na kappu :D
S dlouhodobou aktivitou uvidíme, jak to bude. U nás všech. Mě letos čeká maturita, už třeťák byl ze strany našich učitelů docela podpásovka, ale budu se snažit psát co nejaktivněji, jen aby alfa neskomírala.
A pevně doufám, že se Borůvkáč nějakým způsobem dostane z této podivné krize

!!! DŮLEŽITÉ HLÁŠENÍ NA NÁSTĚNCE !!!

Moje drahé Borůvky

,
tentokrát přináším několik informací, které byste si jistě měli nechat projít hlavou a zamyslet se nad nimi. Nebo v to aspoň budu doufat...

Aranel mi před několika dny navrhla společný lov, aby se smečka zase trochu stmelila a rozproudila, aby nebyla taková upadající. Aspoň nejsem jediná, koho tahle problematika trápí. Mně se to zdá jako velmi dobrý nápad. Záleží ale na vás, zda byste o něco takového vůbec měli zájem.
Předpokládám, že než se všichni vrátí do lesa a nějak se to zorganizuje, je polovina srpna (když budu hodně optimistická). A také pochybuji, že to bude rychlá akce - vlků je hodně a u některých (kolikrát i u mě, nebudu lhát) je frekvence příspěvků nižší. Takže do toho musíte jít s tím, že budete mít vlka na nějakou dobu odříznutého od případných herních akcí a jiných atraktivnějších věcí. Abychom tu ale nebyli do konce roku, domluvili bychom se na počtu dní, po kterých budeme dotyčného přeskakovat.
Chce to ale taky vaši chuť, aktivitu, trpělivost a čas (ten asi hlavně), aby se něco vůbec mohlo odehrát. Takže... Kdo by měl zájem o smečkový lov, kdo ne a proč? Zopakuji, že se zavazujete k tomu, že vlka budete mít nějakou dobu seknutého se smečkou, a zároveň k tomu, že se budete snažit odepisovat tak, aby zbytek smečky na lovu nestrávil déle, než by se nám líbilo. Téměř jako smlouva s Ďáblem

Když jsem zaslechl ta slova, drobně jsem se zachvěl a zářivě se usmál. Bylo to jako nějaké spasení z toho několikaletého vnitřního trápení. Byl jsem tak neskutečně rád, že ho mám zase u sebe a že je má rodina zase kompletní, ačkoliv je Coffin někde v tahu. Věděl jsem, že žije a má možnost se sem vrátit. Začal jsem přemýšlet, jak by se na sebe reagovali. Ale nepřebíhej...
Zamrkal jsem, když jsem zaslechl průpovídky o mých šedinách. „To se ti jen zdá. Čím starší jsem, tím vypadám lépe,” pronesl jsem a pobaveně na něj vyplázl jazyk. Nemyslel jsem to tak úplně vážně, ale nějak jsem se nad tím povznést musel. Pak jsem zkroutil zorničky tak, abych si viděl na čumák a chlupy kolem něj. Nemohl jsem přesně zaostřit, ale to moje šilhání muselo být velmi srandovní. Záleželo, jaký druh šedin to je. Jestli ty přitažlivé, nebo ty stařešinské. „Mám se dobře,” odpověděl jsem se vší upřímností a zamával ocasem. Už tam chybělo jen slovíčko konečně. Opravdu se mi totiž zdálo, že poslední dobou se všechno, co se rozbilo, dávalo zase zpátky dohromady. Nemohl jsem být spokojenější. „Ano, nových vlků je tu docela dost, ale nejsou tu všichni. Známá ti bude asi Aranel, tvá sestřenice,” s polední větou jsem natočil hlavu do strany, jako bych bílou vlčici hledal. Věděl jsem, že i ona zažívá setkání po letech se svým bratrem, neměli bychom ji rušit. Navíc Whiskeyho jsem nemínil nikomu půjčit ještě několik hodin. „Za ta léta se tu toho moc nezměnilo. Jen se les dal dohromady po té silné povodni a nyní už na něm nejde vidět, že byl někdy zničený. A já jsem už vlk v pokročilém věku, u mě se nic nového neděje,” zarazil jsem se a pak do něj s úsměvem šťouchl čumákem. „Spíše povídej ty. Kde jsi byl, co všechno jsi podnikal, potkal jsi někoho zajímavého?” vychrlil jsem hned několik otázek za sebou a pohodlně se usadil. V tu chvíli jsem se maximálně soustředil jen na jeho vyprávění. Posluchač jsem byl výborný a věřil jsem, že za ta léta si užil dobrodružství ažaž.
„Coffin před několika měsíci smečku opustil, ale věřím, že se ve světě neztratí,” odpověděl jsem na jeho otázku s úsměvem. Je pravda, že jsme spolu měli nějaké neshody, ale ty se vyřešily ještě před jeho odchodem, takže mě netížilo svědomí. „Bohužel nevím, kde se toulá,” jemně jsem střihl ušima a zamrkal. Kdyby se s ním chtěl Whiskey vidět, musel by hledat.

// Omlouvám se za zdržení - užívám volna a hezkého počasí, dokud to ještě jde

Těžko říct, jak dlouho jsem takhle polehával.Nechal jsem své myšlenky volně plynout, protože nic jiného mi taky nezbývalo. Moc vlků v lese nebylo, pokud jsem nepočítal Aranelinu rodinu. Intuitivně jsem svěsil ouška k hlavě a povzdechl si. Má tohle ještě vůbec cenu? pomyslel jsem si. Jak rychle se ale myšlenka objevila, stejnou rychlostí zase zmizela. Na pesimistické myšlenky mě nikdy moc neužilo, a pokud ano, většinou mi to nevydrželo nijak dlouho.
Na opravdu krátkou chvilku jsem si dovolil zavřít oči. Však proč ne? Byl jsem tady doma. Nic mi hrozit nemohlo. Jedině takové napadnutí vlčetem, a to jsem nebral jako katastrofu. Pokud mi jedno z nich zase nevezme náramek… Z toho přemýšlení mě vyvedl cizí hlas. Postupně jsem si začal uvědomovat i smysl vyřčených slov. Prudce jsem otevřel oči, pozvedl hlavu a na vlka před sebou se zadíval. Zprvu byl můj pohled nechápavý, zmatený, jako bych tomu nemohl uvěřit. Rychle se ale měnil na něco daleko veselejšího. „Whiskey,” oslovil jsem ho a tehdy už vyskočil na nohy. Ocasem jsem švihal z jedné strany na stranu a ani na sekundu na sobě nedal znát nějakou negativní emoci. Nebylo na ni místo. Vždyť se vrátil domů… Ke mně! Po několika sekundách, které se v mé hlavě táhly jako dlouhé hodiny, jsem k němu vykročil a zastavil se až těsně u jeho těla. Položil jsem mu hlavu na lopatky a zůstal tak. Jen jsem vdechoval jeho pach a ujišťoval se, že je to skutečně on. Po hlase jsem neměl šanci ho poznat. Neviděli jsme se několik let a odešel ještě téměř jako vlče. A za tu dobu vyrostl a dospěl.
„Tohle mi už, prosím, nikdy nedělej,” zamumlal jsem mu do srsti a pak se odtáhl, abych se mu mohl podívat do očí, které po mně zdědil. Zvláštní bylo, že něco podobného jsem řekl Taille, když se vrátila. Rodina se mi začala zcela rozpadat, ale že by se teď blýskalo na lepší časy?

Lucy se nakonec skutečně rozhodla k odchodu a rozloučila se. Udělal jsem to samé a ještě jí popřál hodně štěstí na cestách a ať je opatrná. Příroda někdy mohla být zákeřná a ona by si určitě nezasloužila nic špatného. S drobným úsměvem jsem pozoroval, jak odchází, a když jsem ji ztratil z dohledu, obrátil jsem se zády k hranicím a pomalu se vydal směrem k jeskyni.
Cestou jsem ještě ucítil další nový pach, který mi ale již byl známý. Arnarmo, rozvzpomněl jsem si a uklidnil se. Ten vlk nebyl nijak nebezpečný, když tu měl rodinu. I přesto jsem ale zůstával lehce ostražitý. Jeden nikdy neví. Neznal jsem ho, nevěděl jsem tedy, čeho všeho by byl schopný. Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a konečně dorazil do jeskyně. Měl jsem jasný cíl - najít svůj náramek. Naposledy si s ním hrálo jedno z Araneliných vlčat. Aurora, tak se ta slečna asi jmenovala. S vyšším věkem má paměť na jména poněkud pokulhávala. Nu co, měl jsem už na to právo. Nakonec jsem svůj barevný poklad nalezl trochu zašpiněný v rohu jeskyně. Zvesela jsem se usmál a vzal ho opatrně mezi zuby. Nemohl jsem si stěžovat na to, že mi ho maličká nevrátila v původním stavu a nechala ho povalovat se ve špíně. Ještě na to neměla takový rozum. Položil jsem se na záda, levou přední tlapku pokrčil v koleni a prostrčil ji náramkem. Následně jsem s ní několikrát zakmital ve vzduchu, aby se ozdoba dostala tam, kde měl být. Konečně jsem se cítil jako já!
Olízl jsem si čumák a znovu se postavil. Vyšel jsem ven z jeskyně a položil se na zem před ní. Léta jsem si hodlal užít. Kdo ví, kolika se ještě dožiji, že ano. Navíc jsem chtěl být pořád při ruce, kdyby se něco začalo dít. Hlavu jsem si položil na natažené packy a mlčky přemýšlel nad nesmrtelností chrousta.

Střihl jsem ušima směrem k Blueberrymu, který zareagoval na odchod zrzavé. Chtěl jí doprovodit, pokud jsem to správně pochopil. Pokud byli přátelé, neviděl jsem v tom vůbec nic špatného. Usmál jsem se a pokývl hlavou, abych mu dal najevo, že všechno chápu a jsem s tím srozuměn. „Dávej na sebe pozor,“ zamumlal jsem, ještě když byl blízko u mě. Svou starostlivou povahu jsem zkrátka nemohl zapřít. A ani jsem nechtěl.
Lucy jsem seznámil s tím, jak je na tom naše smečka. Při té příležitosti jsem se rozhlédl kolem. Osiřeli jsme. Suzume se za tu dobu někam odklidil asi spát. A menší část členů byla někde v lese. Nebylo jich tolik, ale aspoň nějací ano. Již to nebyly dny, kdy jsem se tu potuloval sám. Možná i díky vlčatům. Pro změnu mě i ona seznámila se situací v její aktuální smečce. Trochu jsem přimhouřil oči. „Je to docela škoda, teritorium je na docela strategicky výhodném místě, co jsem si tak stihl všimnout,“ vyslovil jsem nějaké své myšlenky nahlas, ale vlastně nebyly nijak důležité. Jen jsem si tak tiše povzdechl, že smečka, která mi byla podle názvu známá po dobu několika let, se pohybuje na hranici rozpadu. Lucy vlastně dělá dobrou věc, že si hledá náhradní domov. Sám jsem si vzpomínal, jak tehdy zasáhlo mě, když se původní Borůvková smečka rozpadla. Jen my jsme to nijak nečekali. To na tom možná bylo úplně nejhorší.
Mladičká vlčice se otočila směrem k hranicím. Chápal jsem to tedy tak, že se již chystá k odchodu. Usmál jsem se na ni a pokývl hlavou. „Dobře. Rád jsem tě zase po dlouhé době viděl a doufám, že to nebylo naposledy,“ pronesl jsem k ní rozlučná slova a zamával ocasem.

// Něco jsem sesmolila, dokud mám ještě drobet času

S odpovědí nemusíš spěchat

Mé náhlé naštvání odešlo přesně tak rychle, jako přišlo. Až nyní jsem na svou vlastní kůži pocítil, jak těžký život má náladový vlk. V jednu chvíli něco provede, řekne to, co mohlo vyznít ne úplně dobře, a o pár minut později aby se to nějak snažil vyžehlit? Krátce jsem si oddechl a podíval se na svého přítele možná intenzivněji, než jsem plánoval. Ten strach jeho hlasu byl více než věrohodný, ale tušil jsem, že není stoprocentně upřímný. Neměl jsem mu to ale za zlé. Naopak jsem se drobně usmál. „Nevypadá to vážně, na lovu se takové nehody stávají,“ odpověděl jsem a zhluboka jsem se nadechl. Když už jsme mluvili o Taille… Kam zase zmizela? Rozhlédl jsem se a musel se zamračit. Vážně, to abych jí příště zaopatřil okovy nebo tak něco.
Naklonil jsem hlavu na stranu, když se k mým uším donesl hlas Lucy. Můj výraz se zkroutil do zamyšleného a vrásky na něm se ještě více zvýraznily. Holt už jsem byl pán v letech. Vyslechl jsem ji a nakonec si krátce povzdechl. „Řekl bych, že ano, místa máme,“ odpověděl jsem nakonec a střihl pohledem někam mimo vlčí skupinu. Potřeboval jsem si v hlavě poskládat seznam členů, jak dlouho jsem je již neviděl a tak. Vločka se před nějakou dobou někam ztratil. Nechtěl jsem ji vyhostit jen tak, aniž bych se nepídil po důvodu, proč je tak dlouhou pryč. Na to mi až příliš přirostla k srdci. „Ale nemohu ti zaručit, že tomu bude tak i do budoucna,“ dodal jsem po chvilce, abych v ní nepodporoval nějaké plané naděje. Kdo ví, co všechno se může stát, že ano. A nevěděl jsem, jak dlouho jí bude trvat, než se rozhodne, kde se znovu usadí. Třeba to bude až za rok. Nebyl jsem věštec, abych přesně věděl, zda vůbec ještě bude naše smečka existovat.
„No, a kam patříš nyní?“ zeptal jsem se Lucy a znovu na ni obrátil hlavu. Zajímalo mě, jaká další je na pokraji rozpadu. Třeba to byl jen nějaký přirozený koloběh, kdy to ve smečce po nějaké době přestane správně fungovat.
Svou pozornost jsem věnoval tentokrát zrzavé vlčici, která ke mně popošla. Její slova jsem bral jako rozloučení. Přikývl jsem, ještě jednou si ji neutrálním pohledem prohlédl, a pak jím přeskočil na Blueberryho. Evidentně se znali. To byl možná ten důvod, proč ji odsud hned nevyhnal. A pak té drobotiny již nebylo. Trochu jsem se uvolnil, protože ta její hořící květina mě značně znervózňovala.