Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Midiam

Od nozder se mi vznášel obláček páry pokaždé, když jsem vydechl. Soustředil jsem se na to, abych nijak nesešel z cesty, protože to by nebylo úplně příjemné. Tuhle oblast jsem neměl moc prošláplou, takže bych se nejraději dostal domů bez jakýchkoli zacházek. Čím méně zbytečných metrů v tlapkách, tím lépe. Cesta konečně začala stoupat. Šel jsem pomalu a rozvážně, protože jsem se nechtěl rozbít na nějakém kluzkém kamenu. Taková rozbitá tlama by nebyla vůbec příjemná. A už vůbec ne, když jsem se po tak dlouhé době vracel domů. Co by si o mně pomysleli, že?
Když jsem konečně pokořil vrchol, musel jsem se zastavit a vydýchat se. Stará, líná verbeš, ušklíbl jsem se nad tichým okomentováním mé fyzické kondice. Ale co, bylo to více než trefné označení. Ještě jsem se ohlédl za sebe. Naskytl by se mi výhled na pěkný kus jižní Gallirey, kdyby tolik nesněžilo. Oklepal jsem se, abych ze svých zad dostal ten nepříjemný bílý poprašek a zhluboka se nadechl. Konečně jsem se obrátil na druhou stranu kopce, která vedla do lesa pod ním. Podvědomě jsem se usmál a vykročil. Už jsem se domů těšil, jen co je pravda.

// Borůvkový les

// Středozemní pláň

Už z dálky jsem slyšel hučení řeky. Automaticky jsem polkl a zjistil, že v mém krku je doslova Sahara. Jak jsem to mohl bez vody tak dlouho vydržet? Oblízl jsem si čumák a trochu zrychlil, abych se k zdroji blahodárné tekutiny dostal co nejdřív. Paradoxně, čím blíž jsem k němu byl, tím větší žízeň jsem měl. Ve sněhu jsem se zprvu brodil trochu nemotorně, protože jsem na to nebyl zvyklý, ale rychle jsem se přizpůsobil. Nic jiného mi totiž ani nezbývalo. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Od tlamy mi šla pára. Z nějakého důvodu mě to fascinovalo.
Konečně jsem doběhl k řece, která nezamrzla, protože pádila z kopce dolů do jezera. Postavil jsem se na břeh a tlapkami sjel až do vody. Bohužel ne úplně chtěně, sám sníh mě tam svezl, protože byl kluzký. Zaťal jsem zuby. Zapomněl jsem, jak je voda v zimě studená. Nicméně to mě neodradilo. Sklonil jsem hlavu k vodě a plnými doušky se napil. I když byla voda skutečně ledová, nevadilo mi to a pil jsem s klidem dál. Jakmile jsem by spokojený, odtáhl jsem se, olízl si tlamu, aby mi z ní neodkapávalo, a vylezl z vody. Naštěstí jsem měl pořád mokré jen přední tlapy. To nebude takový problém.
Svůj pohled jsem směřoval dál na sever. Čekalo mě stoupání, takže jsem vykročil v pomalejším tempu, abych se úplně neuhnal.

// Vyhlídka

// Vesnička

Doběhl jsem na známé místo a upřímně mě vyděsilo, že za tu dobu napadl sníh. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe a snažil sám sebe uklidnit, že jsem nebyl tak dlouho pryč. Jenže to se mi nedařilo. Ani trochu. Svědomí mě začalo hlodat ještě víc než kdykoliv jindy. Olízl jsem si čumák a zhluboka se nadechl. Nemůže to být ta dlouho, prosím, přimhouřil jsem očka a nasál do čenichu blízké pachy. Cítil jsem, že nedávno se tu mihl Blueberry. A zase jsem si byl schopný vyčíst všechno, co jsem udělal, nebo naopak neudělal.
Čas jsem nemohl vrátit, nemohl jsem nic změnit, možná to mě sžíralo ze všeho nejvíc. Prudce jsem zakroutil, jako bych se skutečně snažil všechny ty hloupé myšlenky vyklepat ze své mozkovny. S cizími myšlenkovými pochody jsem si dokázal poradit, ale s těmi svými ještě zdaleka ne. Zvlášť když jsem si něco začal vyčítat.
Zhluboka jsem se nadechl, trochu pozvedl hlavu vzhůru a dal se na cestu domů. Nemohl jsem běžet úplně tak rychle, jak bych si představoval, přeci jen už jsem byl docela starý a na své kondici jsem to už začínal pociťovat. Ale zase jsem se nechtěl ani loudat. A tak jsem zvolil takové pohodové tempo, které mě za několik se metrů nevyčerpá. Už jsem měl i v hlavě naplánovanou trasu. Jestli byla ta nejkratší možná, o tom jsem neměl čas přemýšlet.

// Řeka Midiam

Děkuji pěkně za akci i hvězdičku do magie :3 Tu si hodím do ohně

Sledoval jsem ten houf vlků, kterých, zdálo se, stále přibývalo. Obvykle mi společnost nevadila, ale tady jsem se cítil úplně navíc. Zbytečně. A ještě jsem měl pocit, že tu ani nikoho neznám. Kde se vzalo tolik nových vlků? Jak jsem byl uvězněný u smečky, ani jsem nemohl postřehnout, že Gallirea stále lákala novou krev, což bylo samozřejmě jedině dobře!
Vedle mě se posadil dvoubarevný vlk. Ohlédl jsem se po něm a vyslechl si jeho otázku. „Sledovat cizince jsem úplně nepřišel. Nestává se, že by se tolik vlků nahromadilo na tak nudném území," odmlčel jsem se, „takže chci jen počkat, co se z toho vyvrbí." Přitom jsem trochu pokrčil rameny. Dovnitř toho houfu jsem neviděl, a ani jsem se neplánoval hnout ze svého strategického místa. Rozhlédl jsem se a pohledem zakotvil zase na tom vlkovi, kterého jsem neznal. Ale byl mi sympatický už jen z toho důvodu, že na mě promluvil. „Jsi tu snad z jiného důvodu?" zeptal jsem se ho. Jistě musel být taky trochu zvědavý, když tu zůstal. Však mohl odejít. Takový dav by kdekoho odradil. I mě, v některých případech.
Než jsem stačil ucítit známý pach, už se k nám ta dotyčná hnala. Ucítil jsem proud vzduchu nad svým hřbetem, což vedlo k tomu, že jsem se intuitivně skrčil. A když jsem se zadíval na svého společníka, zjistil jsem, že na něm polehává má partnerka. Ušklíbl jsem se. Takže má žárlivost byla oprávněná?! Napřímil jsem se, odfrkl si a zhluboka se nadechl. „Ne, já jsem totiž tady," poznamenal jsem a ještě jsem chtěl dodat, že mi pěkně pošlapala hřbet, ale neudělal jsem to. K tomu cizinci aspoň pár slov měla, ke mně ani trochu. Ušklíbl jsem se ještě víc a rázně švihl ocasem. Postavila se zase na tlapy a vydala se mezi ten dav. Povzdechl jsem si a také se postavil. Nechtěl jsem ji v tom nechat samotnou, ačkoliv jsem jí měl trochu za zlé, že mi nevěnovala ani jeden omluvný pohled.
Vykročil jsem a po několika krocích se ještě ohlédl na toho dvoubarevného vlka. Naznačil jsem mu posunkem hlavy, aby šel za námi. Však co se může stát? Když už na něj Tailla tak nevhodně skočila, měl právo na pořádnou omluvu, no ne?

// Vesnička

// Medvědí řeka

Pomalým klusem jsem se vydal směrem, kterým jsem moc dobře znal, jen jsem tu už dlouho nebyl. Pachy mých dvou cílů ale poněkud zmizeli, a tak jsem se za sebe začal ohlížet, jestli jsem je náhodou nenechal někde za sebou. Bylo to dost pravděpodobné, co si budeme povídat. Třeba se ještě zdrželi u vedlejšího jezera. Čert ví. Nicméně jsem se tady chtěl zdržet.
Zpozoroval jsem, že tu bylo dost vlků. Opravdu dost. A přitom jsem nikdy nepostřehl, že by se tu někdy zdrželo tolik vlků. Myslel jsem si, že na tom většina byla stejně jako já - pláň jsem bral jen jako tranzitní území. Říkal jsem si, že se tu něco musí dít, jinak by tu nebylo tolik vlků. Zhluboka jsem se nadechl. Byly to různé pachy, neměly žádný společný prvek, takže to smečka být nemohla. Zkrátka se zřejmě jednalo jen o nějaké náhodné setkání. Nebo se ve středu toho klubíčka vlků něco dělo, o co bych neměl přijít?
Nehodlal jsem se ale někam cpát, a tak jsem se posadil dostatečně daleko od skupinek, ale zároveň i dost blízko na to, abych viděl, co se všude děje. Vyhlížel jsem nějaké známé tváře, ale v tom houfu jsem se docela ztrácel, a tak jsem to po chvilce vzdal. Zůstal jsem tam tedy dřepět a rozhlížel se kolem.

// Řeka Mahtaë

Pokračoval jsem dál podél řeky. Prošel jsem lesíkem, který byl plný bříz. Ani tady jsem se ale nezastavil, i když to byla jistě krásná lokace. Já jsem již dlouho nebyl mimo Borůvkový les, téměř jsem si ani nevzpomínal, jak to v okolí vypadalo. A jen jsem se utvrdil v tom, že Gallirea je zkrátka nádherná země, která by si zasloužila, abych ji více poznal. Ale na takové dlouhodobé cestování jsem už byl opravdu starý.
Pach Tailly a Arrise se vrátil. Byli tu před chvilkou. Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl se kolem sebe. Již tu nebyli, takže jsem zase mohl zpomalit. Tohle mě utvrdilo, že jsem na správné stopě. Můj čenich přeci nemohl lhát. Zastavil jsem u řeky a sehnul se, abych se z ní dlouhými doušky napil. Nicméně jsem moc dobře, jaká zvířata se v okolí zdržují. Od toho má přeci své jméno. A tak jsem se tu příliš zdržovat nechtěl.
Znovu jsem zvedl hlavu a začal hledat místečko, kde byla řekla úzká, abych ji mohl přeskočit, pokud možno bezpečně. Nenašel jsem ho, ale zrovna jsem se nacházel někde, kde byl docela dobrý přístup do vody. Ani to nevypadalo, že je tam nějaká hloubka. A tak jsem vykročil kupředu. Ukázalo se, že je výška vody dostatečně nízká, abych bezpečně přešel. Koryto řeky jsem přebrodil, na druhém břehu se oklepal a pokračoval dál směrem k pláni, kterou jsem dřív dost často navštěvoval, vzhledem k Saviorovi a Klímovému lesu.

// Středozemní pláň

// Borůvkový les

Z lesa jsem vyběhl se smíšenými pocity. Najednou jsem byl volný, ale za jakou cenu? Nechal jsem tam smečku bez dozoru. Jenže co jsem ji opouštěl naposled, což už byla nějaká doba, velení jsem předal Blueberrymu. Ten tam nyní nebyl, takže území bylo v naprosté anarchii. Předpokládal jsem, že se nic dít nebude, a i kdyby se přesto něco stalo, jistě si s tím poradí. Věřil jsem jim. Navíc jsem měl nějaké právo na to, abych se z lesa taky mohl občas dostat, aniž by mi za to někdo utrhl hlavu. To já měl právo na trhání něčích hlav! Čistě teoreticky, samozřejmě. Nic tak krutého bych nikdy neudělal.
Stejně jsi jediný alfa, který je takto přivázán k lesu a bojí se z něj vystrčit čumák, mé podvědomí mě ještě podporovalo v tom, že můj krátký výlet určitě nebude problémem. Když si oni mohli chodit mimo území, mohl jsem též! I když to byl úplně hrozný přístup, vzhledem k tomu, že jsem smečce pořád velel, ale chtěl jsem se taky pro jednou cítit bezstarostně a volně od všech těch povinností. Stejně jsem se divil, že mě ještě někdo z pozice alfy nesrazil. Byl jsem už poměrně starý, už jsem na tom postu dřepěl několik let. Holt vedení smečky asi není moc atraktivní záležitost, povzdechl jsem si a byla to pravda. Nemohl jsem si jen tak chodit, kam se mi zachtělo, všechno jsem musel mít pod dohledem, musel jsem udržet smečku po kupě. Což se ukázalo, že je největším problémem. A přitom se mi nezdálo, že je to mnou, že je to má chyba. Však já byl snaživý, dokonce jsem ani nebyl nějaký tyran a diktátor.
Nějaký problém byl, ale ne ve mně, to jsem věděl jistě.

// Medvědí řeka

Usoudil jsem, že bude tedy lepší nechat Taillu napospas Arrisovi, ačkoliv se mi to příliš nezamlouvalo. Možná jsem i byl rád, že se vracím ke své původní skupině. Ta ze mě tolik energie neždímala jako nově přijatý vlček. Byl jsem toho názoru, že bude ještě nějakou dobu trvat, než ho vychováme tak, aby byl smečce prospěšný. Na druhou stranu jsem věděl, že tu máme schopné vlky, takže smečka nebude pokulhávat. Ne víc než tomu bylo doteď.
Šel jsem klidným krokem zpátky ke skupince mladých vlků. Skutečně jsem se mezi nimi cítil, jako bych omládnul. Bylo to skutečně zvláštní. Nicméně jsem byl za to rád. Své stáří jsem neměl rád den ode dne víc. To ale bylo přirozené. Snad. Podle pachů jsem ale zjistil, že ti dva někam zmizeli. Rázem jsem se zastavil a zhluboka se nadechl. Šli pryč z lesa jižním směrem. Posadil jsem se na jeden z mechů, opřel se bokem o ovocný strom a chvilku přemýšlel. Moc dobře jsem viděl, jak si ti dva rozuměli. Zmocnil se mě pocit, který jsem již dávno nepocítil. Maličký brouček žárlivosti mi právě hlodal v hlavince. Sám na sebe jsem zavrčel. Jak jsem byl starý, tak jsem byl hloupý. Copak by chtěla někoho mladého místo mě?!
Nedalo mi to, musel jsem se zvednout a také se vydat na jih. Hodlal jsem jít oklikou, abych nebyl tak nápadný. Samozřejmě jsem nezapomněl dát vědět smečce, že se vzdaluji. Hlasitě jsem zavyl. Smečce jsem dával vědět, že se na nějakou dobu vzdálím. Samozřejmě že jsem se hodlal co nejdřív vrátit! Předpokládal jsem, že se tu nic nestane. Sice tu byla vlčata, ale dospělých vlků tu bylo pro jednou dost, aby les dokázali ubránit. Nebo jsem v to alespoň doufal.

// Řeka Mahtaë
// Mám Storma přihlášeného na olympiádu, tak tu bez něj budete muset vydržet :) Pokud se tu ale bude něco dít a nebude zrovna soutěžit, klidně s ním doběhnu. S lovem, soudě dle smečkové aktivity, to zřejmě stejně nedopadne :/

// Technická - může pod vodou mluvit? Napíšu večer z mobilu, ať nezdržuji. Celé odpoledne jsem mimo civilizaci.

Po mém verdiktu vlček vyskočil na všechny čtyři a poskakoval, jako by byl na pérkách. Střihl jsem ušima, když začal mluvit. Nadšení z něj přímo sršelo. Ze mě ani trochu. Ne že bych nebyl rád za nového člena, ale u něj bohužel převládaly zápory než klady. Obával jsem se, že první měsíce se tu bude ztrácet a bude potřebovat někoho, kdo ho tu bude trochu korigovat. Automaticky jsem se podíval na svou partnerku a musel se usmát. A to, že zkomolil i jméno našeho lesa, jsem přešel jen s ne příliš spokojeným úšklebkem. Má vůbec smysl se mu představovat, když mě stejně bude oslovovat jinak než mým pravým jménem? pomyslel jsem si. A měl jsem pravdu. Smysl to nemělo, ale bylo by neetické, kdybych se mu nepředstavil. Hodlal jsem to udělat, až bude trochu klidnější. Pokud takový stav vůbec zná.
V okraji zorného pole jsem ale zahlédl nějaký prudký pohyb. Udělal jsem instinktivně dva kroky vzad a střihl ušima. Byl to jen Arris, který se k nám zřejmě chtěl rozeběhnout, ale nějak mu to nevyšlo a spíše si pěkně nabil čumáček. Nyní zůstal ležet před našimi předními tlapami. „Hlavně že se ti nic nestalo," vydechl jsem a zakroutil nad tím hlavou. To by nám ještě scházelo, aby si třeba zlomit nohu. Taille jsem jemně olízl tvář, když se ke mně přilísala s vděkem v myšlenkách. Nebylo za co děkovat. Já jí totiž budu děkovat do konce života, pokud se o Arrise postará a trochu ho zaučí. Já na něj totiž neměl trpělivost. S věkem jsem ji ztratil.
Zakoulel jsem očima nad Taillinou připomínkou. Měla pravdu. To na tom všem bylo nejhorší. „Ano, měl bych," přitakal jsem a prohlédl jsem si ji. A stejně bych si ji někdy zase ukradl jen pro sebe. Jenže nám evidentně není přáno. Já měl jisté povinnosti, které jsem nemohl hodit za hlavu. Pohledem jsem ještě těknul i k Arrisovi, pak zase k Taille, ke které jsem se naklonil. „Hodně pevných nervů přeji," šeptl jsem s lehkými starostmi. Ne o to, že by ho nezvládla. Jen o to, aby se mi vrátila psychicky v pořádku - ne šílená.

Zřejmě mu vůbec nepřišlo divné, že za něj celou dobu někdo lovil. Copak čekal, že si i tady někoho ochočí? No, někdo s měkkým srdíčkem a mateřskými city se tu taky určitě najde. Já ten fakt ale nepřijímal moc nadšeně. Vždyť by se on měl starat o smečku, ne ona o něj. Na to měla právo jen vlčata, kterých tu taky bylo dost. Čtvrté, a ještě k tomu s dospělým vzhledem, jsme vážně nepotřebovali. Přešel jsem to ale bez poznámek.
Řekl, že umí hlídat, a toho jsem se chytil. Aspoň trochu užitečnosti jsem v něm nyní viděl! Přitakal, že umí strážit terárium. Nad tím, že zkomolil slovo, jsem se sice pozastavil, ale nijak jsem mu to nepřipomínal. Akorát bych mu nahrál na smeč a on by se dál pídil po významu obou slov. A na to já už neměl ani pomyšlení. „To by se nám totiž hodilo," pokývl jsem hlavou a zhluboka se nadechl. Jen o té schopností vyhánění jsem možná trochu pochyboval. Hřebínek jsem mu ale nechtěl shazovat. Třeba je skutečně schopný, co já vím.
Obrátil jsem se na svou partnerku, aby mi poradila, co s tímhle vlčetem dělat. Arris se ale ke všemu musel vyjádřit, takže se okamžitě chopil slova, ačkoliv se ho o to nikdo nežádal. Já se naopak potřeboval soustředit na Tailliny myšlenky. Nedokázal jsem věnovat pozornost oběma dějům, a tak jsem od mladíka trochu odvrátil pohled. Až když jsem si byl jistý, že má partnerka už nic na srdci nemá, zase jsem se na vlka podíval a prohlédl si ji. Vypadal pořád tak vesele a bezstarostně. Dlouze jsem vydechl, zastříhal ušima a zadíval se mu zpříma do očí. „Dobrá, dám ti šanci, abys mě přesvědčil, že to skutečně zvládneš," pronesl jsem vážným hlasem a přitom pokývl hlavou. I tak jsem se ale obával, že nějací členové přijdou k psychické újmě, když se k nim tahle ztělesněná hyperaktivita vetře. Konečně jsem se usmál, po opravdu dlouhé době. Před ním jsem se snažil působit autoritativně, ale stejně to zřejmě nezabíralo. A ani nebude zabírat. Mávl jsem ocasem. „Všichni členové smečky jsou přátelští, nic ti neudělají," mrkl jsem na něj. Tedy pokud on sám na ně nebude útočit. Nějaké takové konfliktní výboje jsem ale od něj neočekával. Vždyť na to neměl rozum.

Otázka, co vlastně kromě neustálého kecání zvládne, byla zcela na místě. Zastříhal jsem ušima a sledoval každý jeho pohyb. Roztěkaně se tedy rozpovídal. Můj výraz zůstával nepozměněný, jen jsem překvapeně zamrkal. „Takže pro tebe celou dobu někdo lovil?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že jsem rozuměl jeho myšlenkovým pochodům. Rozhlédl jsem se. Zajímalo mě, kde toho svého otroka schovává. Ušklíbl jsem se nad jeho dodatkem, že tohle je daleko užitečnější schopnost než lov na vlastní pěst. To se mi zrovna dvakrát nezdálo, ale tak každý měl trochu jiné chutě. Podíval jsem se na svou partnerku, který vyskočila do vzduchu a tvářila se velmi nadšeně. Vy jste se hledali, až jste se našli, pomyslel jsem si a převrátil zorničky v sloup „Pokud bychom si k tomuto zotročili celou smečku, obávám se, že nám tu nakonec nikdo nezbude," pravil jsem s vážným výrazem a na oba se střídavě zadíval. Copak jsem tu byl jediný seriózní? Vypadalo to tak. Navíc bych se zřejmě hanbou propadl, kdyby mi někdo musel nosit jídlo. S nadějí jsem se ale chytl faktu, že umí dobře hlídat. „Dokázal bys střežit hranice teritoria? To by bylo totiž užitečné," touto otázkou jsem řeč zase trochu svedl k něčemu, co by mi mohlo poskytnout informaci ohledně toho, zda by jako člen smečky vůbec obstál. Nebo by byl jedním velkým klíštětem, které by vysávalo z každého energii a čas.
Oči mu zářily, když řekl, že se velmi rychle učí. Znovu mi svitla jiskřička naděje, že třeba nebude úplně ztraceným případem. Téměř se zatajeným dechem jsem sledoval, co nám předvede. To, co předvedl, bylo pod má očekávání. Vydechl jsem a trochu zoufale se podíval na Taillu, když zopakoval její gesto. Zřejmě jsme tu měli zvláštní exemplář vlčete, které bylo uvězněno v dospěle vyhlížejícím těle. „No, co s tebou?" povzdechl jsem si a s nadějí v očích se zadíval na svou partnerku. Sice jsem tu měl hlavní slovo já, ale nyní jsem zkrátka potřeboval radu. Bylo by lepší mu tady poskynout azyl a nějak se ho pokusit vychovat, nebo ho pustit do nehostinného světa tam venku, když lovit evidentně moc neumí?

// Hlásím se se Suertem Během dneška ho sem dokopu.

V duchu jsem zaúpěl. Tak nějak jsem doufal, že když tu přede mnou stojí vlk, který vypadá už nějaký ten pátek jako dospělec, bude se tak i chovat a přemýšlet. Jenže ten jeho předchozí cirkus mě snad nepřesvědčil o opaku a já musel plácnout zrovna něco velmi chytrého, čemu on nemůže rozumět. Na chvilku jsem stáhl uši k hlavě a musel si povzdechnout. „Jistá skromnost a respektování druhých," odpověděl jsem, aby to bylo co nejkratší a nejsrozumitelnější. Doufal jsem, že každému mému slovu bude rozumět a já ho nebudu muset znovu vysvětlovat. To už bych se totiž nejradši propadl do země. Zkrátka jsem používal slova a očekával, že jim budou všichni rozumět. Už dlouho se mi nestalo, že by mi dospělý vlk nerozuměl. To se mohlo stát jen u vlčat a u těch jsem svůj slovník vždycky přizpůsobil.
Vlk se zamyslel nad otázkou, kterou mu Tailla položila. Prý není synem vlčice, která byla zmiňována mou partnerkou. Střihl jsem ušima a na každého se střídavě zadíval. To přirovnání ke králíkovi, mě vskutku pobavilo. Bylo velmi trefné. Na jména jsem paměť neměl. Pokud jsem se s vlkem setkal jednou za život, jméno jsem si třeba možná zapamatoval, pokud nebylo nějaké složité, ale nedokázal jsem si představit jeho nositele. A tak jsem se jen nechápavě zadíval na Taillu, když po mě hodila vcelku vyděšený pohled jako reakci na skutečnost, se kterou nás mladík seznámil. Nerozuměl jsem tomu. Naštěstí se mi po chvilce dostalo vysvětlení. Není to snad... pomyslel jsem si také poněkud vystrašeně a zadíval se směrem, kterým jsme přišli. Tam někde se nacházela skupinka, kterou jsem opustil. Víc Faenilrů v lese... Však to bylo nemyslitelné! I když je pravda, že Tailla se svými myšlenkami nebyla úplně vedle. Jisté povahové podobnosti tam byly. To se ale o vzhledu říct nedalo.
Nastalo ticho, které jsem si náramně užíval. Rozhlédl jsem se kolem nás a následně pohledem ukotvil na Arrisovi. Mlčel už poměrně dlouho. Ale dýchal. Takže žil. Jen nemluvil. A to bylo trochu divné. Když zase otevřel tlamu, docela jsem se děsil, co z toho vzejde. Kupodivu ale mluvil klidněji. Taky jsem se posadil, abych nebyl jediný, kdo tu postává. Mé klouby mi určitě poděkuji. „Třeba lovit... Umíš lovit?" vyhrkl jsem, jen co Tailla domluvila. To bylo totiž důležité. Tak jsme mohli zjistit, že se o sebe dokáže postarat sám. Aspoň z části. A opravdu bych nerad učil už poměrně vyspělého vlka lovu. Však by to vypadalo komicky. Dál už jsem ho nechal, aby se vyjádřil.