Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohrával jsem si s její srstí, což mě zvláštním způsobem uklidňovalo. Už jsem si ani nevzpomínal, kdy jsme byli spolu jen my dva. Asi tehdy, když jsme se rozhodli procestovat část Gallirey a narazili jsme na spoustu nových míst, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. A to už bylo pěkně dávno. Od té doby jsme se na sebe neudělali čas. Až nyní. Spokojeně jsem se nadechl její vůně a usmál se. „Ano, velmi," odpověděl jsem na její otázku bez jakékoli ironie a ještě chvíli pokračoval. No, pak jsem si uvědomil, že by to už mohlo být docela otravné, a tak jsem toho nechal.
Mou řečnickou otázku vzala možná až příliš vážně a chytla se jí. Poslouchal jsem ji, drobně u toho střihl jedním uchem a musel se uchechtnout. „Takže by nakonec zůstalo všechno při starém," poznamenal jsem a vyplázl na ni jazyk. Však já byl ten, kdo ji od těchto plánů odvracel. Výborným příkladem byla ta myška, kterou uvěznila v nějakém vězení z kořenů a chtěla ji vychovávat. Myš, jejíž mozek má podobnou velikost jako naše drápy. Navíc jsem pochyboval, že by na ni měla Tailla takovou trpělivost. „Nestárne," opravil jsem ji a znovu ji dloubl čenichem do krku. „Však o tom jsme se před chvilkou bavili," připomněl jsem se a pousmál se. Tenhle proces bych nenazýval stárnutím, i když se tak na první pohled mohl zdát!
Potěšeně jsem se usmál, když dala na má slova a konečně sebou přestala šít a všelicos kecat. Po chvilce jsem už slyšel, jak pravidelně oddechuje. Mlčky jsem se na ni pohlédl, ale nijak dlouze. Hlavu jsem si položil na natažené tlapky a ocas si stočil k tělu. Sice jsem byl zády ke vchodu jeskyně, ale vsadil bych se, že kdyby sem někdo měl namířeno, jistě bych to věděl. Už jen podle kroků. Uši jsem tedy nechal nastražené. Oči jsem nechal jemně přivřené, ale rozhodně jsem neplánoval spát. Už jen proto, že jsem jednoduše nebyl unavený.

Pochyboval jsem, že bych jí svou přítomností nějak zvlášť pomohl, ale jako psychická opora jsem se hodil vždycky. „Jak si přejete, má královno," pověděl jsem s láskyplným úsměvem. Věděla, že jsem jí byl schopný donést i modré z nebe, pokud by si o to řekla. Kolikrát jsem litoval toho, že mi nikdy Smrt nevěnovala žádnou ze svých magií, které mají schopnost léčit druhé. To bych tu nyní jen tak neokouněl. Holt co se dalo dělat. Zapřisáhl jsem se, že tu starou rašpli už nikdy v životě neuvidím. Akorát mi vždycky zhoršila den.
Dlouze jsem vydechl a podíval se na ta vodní chapadla. „Skutečně jsou tak mocná?" zamumlal jsem. Byla to otázka položená do větru, neočekával jsem na ni odpověď. Protože evidentně byla, jinak by je Tailla nevyvolala. Nebo snad vznikla zčistajasna? Těžko říct. Nepotřeboval jsem se vyptávat. Až takové detaily jsem skutečně nepotřeboval znát. Třeba někdy časem.
Tai se natáhla a opřela se o mě hlavou. Sklonil jsem k ní pohled a musel se usmát. Byla tak zlatá. „Tak co tu na mě pořád čučíš?" zazubil jsem se a švihl ocasem. Při jejích dalších slovech jsem se usmál ještě víc. Jak moc mě hřála u srdíčka. Pomalu jsem si tedy vedle ní lehl a položil si tlamu na její krk. „No jo, co bys beze mě dělala?" poznamenal jsem trochu rýpavě a vydechl jí do srsti. Přitom jsem se slastně nadechl její vůně a o pár centimetrů se od ní odtáhl. Jen do takové vzdálenosti, abych jí mohl čechrat srst a hned ji zase vzápětí uhlazovat. Tak dlouho, dokud mě to nepřestalo bavit. Navíc jsem už mohl být docela otravný.
„Potřebuješ odpočívat, má drahá, tak šup spát," nakázal jsem jí a pousmál se. Položil jsem si hlavu na packy, přitom se bokem natlačil na její záda, abych jí mohl aspoň částečně zahřívat. Hlavu jsem si položil na své natažené tlapky a přivřel očka. Samozřejmě že jsem hodlal zůstat vzhůru, kdyby se cokoliv dělo. Kolem nás jsem o trochu zvýšil teplotu vzduchu, abych vykompenzoval ten chladný kámen pod našimi bříšky.

Nevěřícně jsem sledoval, jak si mou partnerku doslova podmaňuje vodní živel. Připadal jsem si tak hloupě, že jsem tu tak nečinně postával, že jsem nemohl nic dělat. Jenže já nevěděl, jestli by mi ta chapadla neublížila, kdybych se ke své milé jen o malý kousek přiblížil. Trochu jsem se uklidnil, když jsem rozpoznal, že se začala probírat. Že by se dostala z toho nejhoršího? Doufal jsem v to.
Tailla mě ujistila, že jí ta podivná chapadla nijak neubližují. Ba naopak. Léčí ji snad? Naklonil jsem hlavu na stranu a nějakou dobu tělo své drahé sledoval. Odhadoval jsem, jak rychle to asi bude trvat. To pravděpodobně nevěděla ani ona. Mlčky jsem tedy pokývl hlavou. Doufal jsem tedy, že bude co nejdřív v pořádku, protože se mi takhle ztrápená nelíbila. „Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal jsem se a přiblížil se k ní. I tak jsem ale myslel na to, že ta chapadla se mi ani za mák nelíbí. Holt jsem jim musel nějakým způsobem věřit.
Povzdechl jsem si, když jsem zaslechl její provinilá slova. „To nevadí. Nemusíš se za nic omlouvat," usmál jsem se na ni, abych ji zbavil pocitu, že za všechno může. Však jsme to mohli hodit za hlavu. Duševně omládnout můžeme kdykoliv, ne? Doufal jsem v to. Udělal jsem k ní několik kroků. „Důležité je, abys byla zdravá," promluvil jsem se starostlivostí v hlase a posadil se vedle ní. Nevěděl jsem, jak se jí dotknout a zdali-li vůbec. Nechtěl jsem jí ještě více ublížit a nevěděl jsem, jak tahle část její magie funguje. Nikdy jsem nic podobného neviděl.
Nakonec jsem se tedy odhodlal a letmo se jí dotkl na tváři. Tam žádné zranění neměla, předpokládal jsem. Pousmál jsem se a zase se odtáhl, abych dohlížel na to, zda k nám nikdo nemá namířeno. Předpokládal jsem, že nikoliv. „A zbytečně se nevysiluj mluvením," dodal jsem ještě. Však mezi námi mohlo být ticho, aniž by nějak atmosféra kolem nás ztěžkla. Aspoň z mého pohledu. Je málokteré mlčení bylo pro mě to „trapné“. Zvlášť když se jednalo o mou partnerku. Sice bych velmi rád zjistil, co jí je, kdo jí to zranění způsobil, ale to mi ostatně mohla říct později.

// Les

Vešel jsem do jeskyně vzápětí. Nevěřícně jsem se díval, jak se má partnerka pomalu bortí k zemi. Ta bolest, kterou si procházela, musela být jistě nesnesitelná. Bylo to na ní vidět. A mě tak ubíjelo, že jsem jí nemohl nijak pomoct. Nebo jsem spíše nevěděl jak. Obával jsem se, že kdybych na ni dál mluvil, bylo by to ještě horší. Třeba mě ani nevnímala. I to bylo dost možné. Docela překvapeně jsem sledoval, jak se kousek před ní rozpukla skála a vznikla tam průtrž. Zamračil jsem se. Používáním magie se akorát zbytečně vyčerpávala. K čemu tohle potřebovala? Čím tímhle docílila?
Udělal jsem několik kroků k ní. Za tu dobu jsem se už bezmála třikrát nadechl, že bych rád něco řekl, ale nakonec jsem jen vzduch podržel v plicích a k ničemu jsem se neodhodlal. Ta trhlina se pomalu začala plnit vodou. To už jsem se trochu naježil na hřbetě. Znepokojením, co to má drahá právě dělá. Však už tak byla v bolestech a tímhle své tělo ještě více a rychleji vyčerpávala. Rozhodně se sebou zrovna nezacházela hezky.
Nakonec se ta trhlina úplně naplnila a Tailla do ní natáhla tlapu. A světa div se, ta voda začala šplhat po její pacce dál a dál. Stáhl jsem uši k hlavě a zavrčel. Přitom jsem se tak všelijak rozcapil, že jsem byl široce rozkročený do stran a byl jsem kdykoliv připravený po těch divných cancourech vody skočit, kdybych viděl, že by mé partnerce nějak znepříjemňovaly život.

Popadla mě taková vlna nadšení jako od už dlouho ne. Zvesela jsem švihal ocasem a byl jednoduše rád, že jsem rád. Byl jsem skromný, ke štěstí mi stačilo opravdu málo. Konkrétně tedy ani ne třicet kilo podvyživené vlčí váhy. A na tu drobnou vlčici jsem se zrovna díval. Dostal jsem se až dolů na zem a vzhlédl jsem ke své partnerce. Při tom návalu štěstí a adrenalinu jsem snad ani necítil, jak mi při doskoku zakřupaly klouby. A třeba je to všechno jen v hlavě, říkal jsem si, když jsem nad tím tak přemýšlel. Když si budu připomínat, že až tak starý nejsem, nebudu se cítit tak na odpis. Neomládne mě to, pravda, ale aspoň jsem mohl zkusit myslet trochu pozitivněji. A nemít typické seniorské řeči, ke kterým jsem už měl trochu sklony.
Všiml jsem si ale, že se Tailla zasekla uprostřed slova a místo toho se skrčila do ne moc přirozené pozice. Střihl jsem ušima. „Tai?" hlesl jsem tak tiše, že mě ani nemohla slyšet. Na chvilku jsem zadržel dech a s vytřeštěnýma očima ji sledoval. Že by si skutečně něco udělala, když byla někde na svých potulkách, a neřekla mi o tom? Nevěřil jsem, že by přede mnou stihla skrývat nějaké velké, bolestivé zranění. Ale ona byla asi schopna všechno, jen aby ji nespadla korunka z hlavy.
Naše pohledy se setkaly. Pokývl jsem hlavou, protože jsem pochopil. Povzdechl jsem si a konečně se vydal zase zpátky nahoru k naší jeskyni. Cesta nahoru mi trvala o něco déle než ta dolů, ale nakonec jsem to zvládl. Vydechl jsem vzduch, který jsem v sobě za tu dobu držel, protože jsem od soustředění zapomněl dýchat. Pohlédl jsem na tu svou zkřehlou polovičku. „Co se děje? Mám ti nějak pomoct? Je to vážné?" chrlil jsem na ni jednu otázku za druhou a stáhl přitom uši k hlavě a očima jsem jí přejížděl po těle, hledajíc nějaké staré zranění, o kterém mi třeba neřekla. Jenže… By jsem slepý jako patrona.

// Úkryt

Taky moc děkuji!

Musel jsem se zasmát. Urážlivka jedna. Provokativně jsem na ni ještě vyplázl jazyk, ale i potom se můj zářivý úsměv nikam nevytratil. Občas jsem ji rád pošťuchoval. Byla hrozně zlatá, když se potom vztekala.
Mrskl jsem ocasem a podíval se na její přemýšlivý výraz. Mezitím jsem zaregistroval, že se nám probudili další dva členové. Nadšeně jsem se usmál. Tohle mi vždycky dokázalo zvednout náladu. Měl jsem rád společnost vlků a tohle byl pro mě zkrátka ráj. Nakonec se Tai vytáhla s nápadem, že bychom se mohli projít. „Jestli nás to udělá mladšími, proč ne," poznamenal jsem s jistou nadsázkou. Lepší se hýbat než celé dny proležet v jeskyni, jen co je pravda.
Taillino konstatování jsem asi pochopil špatně, tak mi jej znovu vysvětlila. Střihl jsem oušky a podíval se na ni už klidnějším pohledem. „Ano, tak tomu bývá dost často. A někteří se pro jistotu vůbec nevrátí," zamumlal jsem a při konci věty se trochu ušklíbl. Musel jsem, protože mi to přišlo nevychované. Když už ten dotyčný nechtěl být ve smečce, měl by přijít a oznámit to. A ne se několik měsíců neukázat, aby ho nakonec smečka prohlásila za ztraceného, ne-li mrtvého. Její další poznámku na Suzumeho účet jsem už odignoroval. Ona na něj svůj názor jen tak nezmění, nemělo cenu se o to nějak snažit.
„Jdeme!" zavelel jsem s úsměvem a oblízl jí tvářičku. Pak jsem se odtáhl a popošel k okraji převisu, ze kterého jsem seskočil. Ani ne těžkopádně, ani elegantně. Zkrátka tak, abych bezpečně dopadl na tlapky. Pak jsem se zastavil a podíval se na svou partnerku, jak je na tom ona. „A mohli bychom se podívat i k Ovocné tůni. Tam už jsem dlouho nebyl," navrhl jsem a zamával ocasem. I toto území patřilo k naší smečka, bylo třeba jej zkontrolovat. Navíc hezčí místo jsem neznal. Vždycky tam byl klid.

Začala mi vysvětlovat, jak je možné, že ta sněhová koule měla chlupy. Střihl jsem uchem a nakonec to neřešil. To ani nemělo cenu. Jen jsem věděl, že bych to stvoření rád sám na vlastní oči viděl. Jenže to už se mi nepoštěstí. Na chvilku se mi zachumlala do srsti. Usmál jsem se a čenichem jí přejel po hlavičce mezi ušima. Když se odtáhla, jen jsem si krátce povzdechl. „Ty nejsi agresivní," řekl jsem a můj hlas zněl velice přesvědčivě. Pak jsem ale odvrátil pohled někam jinam. „Tedy… Občas," dodal jsem polohlasem a skryl to za krátké zakašlání.
Nad její poznámkou jsem se hořce ušklíbl. Měla totiž pravdu, vedl jsem poměrně nudný život. Pak jsem ale o něco pookřál. „Tak zvedni ten svůj zadek a pojď něco dělat!" zazubil jsem se a šťouchl jí do boku. Přitom jsem od ní trochu poodskočil, abych jí vyprovokoval. Kupodivu mi ani nezakřupaly klouby! Už to bylo snad nějaké dobré znamení. Vyplázl jsem na ni jazyk a přední část těla snížil k zemi, přičemž ocasem jsem bláznivě švihal sem a tam. Krátce jsem vyštěkl a zase na narovnal. V očích mi jiskřilo a byl jsem zvědavý, jak na to má drahá zareaguje. Předpokládal jsem, že to její dětinské já se za tu dobu ještě nevytratilo.
Tailla Blueberrymu odpověděla zavytím. Usmál jsem se nad tím a následně se na ni podíval. „To zní, jako bys nebyla ráda, že se všichni vrací domů," poznamenal jsem, střihl ušima a trochu se ušklíbl. Spíše by bylo smutnější, kdybychom se na území smečky nacházeli jenom my dva. Nějakou dobu tak dokonce bylo, ale místo Tailly mi dělala společnost Vločka. Po ní se také slehla zem. Bohužel. Krátce jsem zakoulel očima. „Ta ‚věc‘ má jméno," upozornil jsem ji a vyplázl na ni jazyk. Následně jsem se zasmál. „Asi ano, ty zvědavá," odpověděl jsem na její otázku, ale bylo v mém hlase slyšet, že si tím jistý nejsem. Však jsme se s Bluem dlouho neviděli, neměli jsme možnost si pokecat, což mě mrzelo.

Věnovat se smečce a ty lamy dokopat na smečkový lov (vůbec neměl být už v létě...)

Všiml jsem si pohoršeného výrazu své partnerky. Krátce jsem sklopil uši k hlavě a povzdechl si. „Když oni jsou oba takoví uzavření," řekl jsem na svou obranu a švihl ocasem. Navíc já se na takové osobní věci neptal přímo. Však by jim to nemuselo být úplně příjemné. Bylo fajn, že si vlčice rozuměly. Poznámku o tom, že já se Shy naposledy mluvil, když jsem ji přijímal, jsem raději spolkl. Ještě bych schytal další čočku.
Když jsem si vzpomněl, jak je Život daleko, ledabyle jsem vyplázl jazyk a střihl ušima. „Smrt aby někomu prokázala takovou službu?" odfrkl jsem si a zakroutil hlavou. „Ještě by nám řekla, že už dávno patříme pod drn, a to opravdu nepotřebujeme slyšet," zazubil jsem se a jemně jí šťouchl tlapkou do boku. „Ale jestli se někdy k Životu dostaneme, určitě by se tohle téma mohlo pořešit," dodal jsem a pokývl hlavou. Stálo by to za to. Mohl by udělat čest svému jménu a nenechat nás tak brzy zemřít, no ne?
Na moje nápady pokaždé zakroutila hlavou. Takže jsem neměl dostatečně bujnou fantazii? Plácl jsem ocasem do země, střihl ušima a poslouchal, o co tam vlastně tehdy šlo. Když mi to řekla, v hlavě jsem si všechno sesumíroval a nakonec se drobně ušklíbl. „Jak může být sněhová koule chlupatá?" pronesl jsem do vzduchu otázku, na kterou jsem vlastně ani nečekal odpověď. To jsem si spíše představoval tak, že by se vlk přebarvil na bílo a jeho tělo by se nafouklo do kuličky. Pak by to byla chlupatá koule, ale ne zároveň sněhová. Nějaké jevy se prostě nedaly racionálně vysvětlit. Už bych si měl zvyknout. Svítící sníh mi nepřišel tak speciální, však svítících věcí už tu bylo dost. „Aspoň ses nějak zabavila," usmál jsem se na ni. Aspoň nežila tak stereotypní život a cestovala. Já se dostal po dlouhé době z lesa a stejně jsem nic nezažil. Nu což, už jsem měl rád svůj klid. „Já?" ohlédl jsem se opět po své partnerce a trochu sklopil uši do stran. „Já nedělal nic," odpověděl jsem zcela upřímně. Před chvilkou jsem se došoural domů a za tu cestu jsem sebou stačil jen jednou bacit o zem. To se opravdu nepočítá jako nějaký zážitek.
Zaslechl jsem zavytí. Automaticky jsem střihl ušima a nechal si ho znít v hlavě. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, o koho jde. Zavrtěl jsem ocasem už jen z toho důvodu, že se můj přítel vrátil zpátky domů. „Tak nakonec tu nebude takové mrtvo," hlesl jsem se spokojeným úsměvem a podíval se na Taillu. Možná trochu s pochybami, protože jsem nevěděl, jak to mezi nimi vlastně je. Pamatoval jsem si, že mezi nimi panoval válečný stav. Jestli tomu bylo i nadále, to jsem nemohl posoudit.

Souhlasně jsem pokývl hlavou. V zimě tu byl skutečně větší klid než kdykoliv jindy. „Třeba se všichni ostatní zazimovali," poznamenal jsem a následně si olízl tlamu. Stejně jako všichni menší živočichové, kteří se tu jinak pohybovali. Tailla se zřejmě ještě myšlenkami zabývala těma dvěma, protože na jejich účet pronesla další poznámku. Ohlédl jsem se na ni dost nechápavě. Bylo mi jasné, že mi něco uniká. „Jsi daleko více informovaná než já," zamumlal jsem s drobným úsměvem. Vzájemné vztahy ve smečce jsem asi neměl tak podchycené jako má partnerka. Chvilku jsem tedy mlčel a nakonec střihl ušima. „Těžko říct, třeba ano, třeba ne," poznamenal jsem a už podle mého tónu a předchozího výrazu muselo být znát, že jsem doteď netušil, že by snad mezi nimi něco mohlo být. Takže jsem ani nevěděl, jak mám na její otázku zareagovat.
„Jsem jen realista," hravě jsem na ni vyplázl jazyk, jen co jsme se dostali k mému stařičkému já. Jakmile se zmínila o vodě mládí, začal jsem vrtět ocasem, ale přitom jsem zoufale zaúpěl. „Kdyby existovala, šel bych pro ni světa kraj!" povzdechl jsem si a opět se podíval do prostoru. Zhluboka jsem se nadechl a vážně pronesl: „Nikoho nebaví být starý." Sice jsem ještě nebyl úplně ležák, který nic nesvede, ale občas už jsem měl problémy vstát, když jsem dlouho posedával, nedejbože ležel.
Vybídl jsem ji, aby mi povyprávěla, co všechno dělala. Začala chvílí, kdy jsme se naposledy viděli. Ano, tu myšku si chtěla opečovávat jako nějakého mazlíčka. Ještě štěstí, že jí to přesvědčení moc dlouho nevydrželo. Spolkl jsem hořkou poznámku, jen se pousmál a dál ji poslouchal. Bez popíchnutí jsem přešel i to, že ji měl čenich dotáhnout ke mně, ne k nějaké pláži. Zazubil jsem se na ni a také začal vrtět ocasem stejně jako ona. Tu svou nadšenost na mě nějak dokázala přenést. „Hejno létajících ryb!" vyřkl jsem to první, co mě napadlo, a představil si to. Třeba já bych se jednu z nich pokusil chytit, a to by byla jistě velká sranda. „Anebo velrybu! Na suchu, vyplavenou mořem, jak se plácá na písku," zvolal jsem další svůj návrh a zazubil se. Dobře, ta chudinka velryba by po nějaké době zemřela a… Dobře, tohle bylo docela morbidní.

Z mého pozorování lesa mě vyrušila ta spící bytost pode mnou. Zřejmě už se probouzela. Spánek jí moc dlouho nevydržel na to, jak rychle u něj upadla. Byla dost vyčerpaná na to, aby se se mnou vůbec nepřivítala, což se mě docela dotklo. Ale nijak jsem to na sobě nenechal znát. Však spala a vypadala jako neviňátko, na které jsem se nedokázal zlobit.
Koutkem oka jsem zaregistroval, že se přisunula blíže ke mně. Střihl jsem oušky a sklonil k ní pohled, abych jí věnoval pozornost. Nic zajímavějšího jsem zrovna v lese neviděl. Nad jejím konstatováním jsem souhlasně pokývl hlavou. „Možná až podezřelé ticho," zabručel jsem si pod fousky a zase těkl pohledem do lesa. Aranel s vlčaty také někam zmizela. Dobře, už to byli jistě dospělí vlci, ale vlčecí duch v nich většinou zůstává ještě nějakou dobu. V hlavě jsem měl jedinou otázku: Kde všichni jsou? Ale kdybych ji vyslovil nahlas, má partnerka by mi jistě nedokázala přesně odpovědět. A tak jsem tohle téma ani nevytahoval.
„Dobře jsem se měl, jen už na takové dlouhé vycházky nejsem stavěný," odpověděl jsem na její otázku poněkud stroze a následně si zívnul. Ani ne tím, že by na mě snad padala únava. Před ní jsem se vybudoval jakousi imunitu. Pousmál jsem se a jemně jí chytil špičku ucha mezi zuby. „A kde ses toulala ty, že jsi mi padla k nohám tak vyčerpaná?" popíchl jsem ji a přitom mi v očích drobně zazářilo. Jistě že mě to zajímalo. „A s kým?" dodal jsem, kdyby se tomu náhodou chtěla vyhnout. Přitom jsem ji čenichem dloul do boku a zazubil se, aby věděla, že si z jejího výletu nedělám tak těžkou hlavu. Ne tak jako dřív. Navíc nevypadala, že by si nějak zvlášť odpočinula. A přitom jsem jí nedal žádný podnět k tomu, aby se vzbudila. Možná to zapříčinilo sluníčko, které vylezlo zpoza mraků. Nadšeně jsem se usmál. Zima mi nevadila, pokud celé dny neprosněžilo.

Zvědavě jsem zastříhal ušima, jakmile se ke mně dostal velmi známý pach. Můj srdeční tep se automaticky zrychlil a já se musel pousmát. Očima jsem těkal do dáli, kam jsem jen dohlédl. Koridor jeskyně mi ale výhled zmenšil, takže se nakonec drobná vlčice zjevila odněkud, odkud jsem to vůbec nečekal. Začal jsem vrtět ocasem a už očekával dojemné přivítání, které se ale nakonec nekonalo.
Místo toho mi padla k nohám s jedním prostým slůvkem. Střihl jsem ušima a okamžitě si ji prohlédl. Nikde žádné zranění neměla, ani zápach krve jsem necítil. Takže jsem svou panickou reakci opět zahnal do kouta. Možná byla jen unavená, soudě dle toho, jak rychle usnula. „Odpočiň si," zamumlal jsem, i když jsem věděl, že mě už stejně nevnímá. Pousmál jsem se a sklonil k ní hlavu, abych jí přijel čumákem po tváři. Nijak víc jsem se jí dotýkat nechtěl, přeci jen bych ji mohl vzbudit. A to jsem úplně neplánoval.
Nějakou dobu jsem se na ni díval, protože se tu tak roztomile rozplácla a usnula jako dudek. Usmál jsem se a konečně od ní pohled odvrátil a usadil se tak, abych se cítil ještě pohodlněji. Pořád jsem se rozhlížel po okolí, kdyby se náhodou někde něco dělo. Už jen proto, že jsem nechtěl, aby někdo vyrušil toho spícího andílka pode mnou. V lese byli jen Tavarillë a Shy, nikdo jiný se zatím nevracel. Za normálních okolností by mě zajímalo, kde se zbytek smečky toulá, ale když jsem si vzpomněl na to, jak dlouho jsem byl pryč já… Nemohl jsem jim nic vyčítat.

// Vyhlídka

Pomalu jsem scházel dolů do lesa. Šel jsem snad ještě opatrněji než cestou nahoru, protože jsem moc dobře věděl, že ty kluzké kameny jsou velmi zrádné. Vnímal jsem stále sílící vůni lesa, která mě pomalu ale jistě pohlcovala. Miloval jsem ji. Nakonec mě pohltila natolik, že jsem se nějak tratil ve svých myšlenkách a zapomněl jsem, kde mám tlapky. Jednou z nich jsem šlápl na nepříjemně kluzký kámen a už jsem se sunul k zemi.
Bacil jsem sebou rovnou na sníh, ještě štěstí že poblíž nebyl nějaký schovaný kámen. To by mě hlava bolela jistě několik dní. Zhluboka jsem se nadechl a chvilku ještě ležel, abych si byl jistý, že mě opravdu nic extrémně nebolí. Ne víc jak normálně. Klouby mě totiž pobolívaly již nějakou dobu. Už jsem byl hotl starý. Olízl jsem si čumák a konečně se zberchal a postavil se na nohy. Ještě jsem se důkladně rozhlédl kolem sebe, abych si byl jistý, že mě nikdo neviděl. To by byla taková ostuda, že bych se na několik týdnů zahrabal pod zem.
Otřásl jsem se, takže se ze mě sesunul všechen sníh, a vykročil jsem dál do lesa. Automaticky jsem zamířil k jeskyni. Cestou jsem nasál do čenichu pachy. Zaregistroval jsem jen dva aktuální, které byly relativně blízko. Aspoň že jsem nepřišel do prázdného lesa. To by mě velmi mrzelo. Mé kroky ale stále směřovaly směrem k jeskyni. Ty dva jsem nechtěl rušit. Jestli se mnou budou chtít něco pořešit, popovídat si, jistě si mě najdou.
Konečně jsem dorazil k jeskyni, na jejíž okraj jsem se posadil, aby na mě tak protivně nesněžilo. Přitom jsem ze sebe ještě oklepal tu malou vrstvičku, která se na mém hřbetě za tu krátkou dobu usadila. Nepříjemně mě chladila, tak jsem se jí chtěl zbavit. Usadil jsem se, jedním ramenem se opřel o kamennou stěnu a dlouze se nadechl. Byl jsem rád, že už jsem konečně doma.

Když už tu ta možnost je, proč ji nevyužít...
I já se tedy připojuji, za zkoušku nic nedám, a žádám o čtvrtý charakter. Ačkoliv ti moji chlupáči poslední dobou dost dlouho stáli - škola, brigáda a bla bla bla. Všeci to známe. Nemůžu ani slíbit, že to bude do příštích měsíců lepší, ale... Zkusit se má všechno.
Svůj čtvrtý charakter bych jednoznačně obětovala na oživení nějakého již dospělého vlčete, které třeba ani na Gallireu nemělo možnost dorazit. Zatím žádný konkrétní plán nemám, ale jistě by se našlo pár rodičů/sourozenců, kteří by chtěli své rodinné příslušníky zpátky ve hře.