Gallirea - Příspěvky uživatele

Měl jsem pocit, že už jsem tak starý, že jsem se stal nemohoucím, lenivým starcem, co jen celé dny proleží v jeskyni, nebo přinejmenším v její blízkosti. Částečně to pravda byla. Lenivý jsem trochu byl, nohy mi naopak ještě stále dobře sloužily, když pominu fakt, že mi v kloubech sem tam zapraská.
Jen ani mně samotnému nebylo známo, že bych byl i hluchý. Když jsem se totiž dokolíbal k východu jeskyně, všiml jsem si několika spadnutích stromů. Zamračil jsem se. Něco se tu stalo, a já o tom neměl jediné ponětí. Neslyšel jsem to! V duchu jsem už začal panikařit, že jsem sluch skutečně ztratil. Na povrch jsem se snažil tvářit, že se se mnou nic neděje. Neváhal jsem, seskočil jsem z nevysokého převisu a vydal za pachy, které jsem v lese cítil. Bylo jich pár, doslova, ale na to jsem si už tak nějak zvykl.
Rychle jsem se blížil ke dvojici vlků. V okolí jsem ještě cítil svou partnerku, jenže s tou jsem se musel asi zrovna minout. „Jak mě tohle mohlo neprobrat?" nespokojeně jsem si zamručel pod fousy a již po několikáté jsme pohlédl na tu spoušť, která kolem ležela. Můj pohled pot směroval ke dvojici vlků. Byl spíš tázavý než nějaký vyčítavý. Tohle přeci oni neudělali! Proč by to dělali? Ničit svůj domov…
Konečně jsem se ke dvojici dopravil a oběma věnoval milý úsměv. „Blue, Nel… Rád vás vidím," řekl jsem jim upřímně a od srdíčka. Každému jsem věnoval jeden dlouhý pohled. Oba byli v mém životě důležití a byl jsem rád, že jsem je znovu viděl. Po opravdu dlouhé době, co si budeme povídat. „I když okolnosti by mohly být trochu příznivější…" krátce jsem si povzdechl nad situací, ve které jsme se ocitli.
Uvědomoval jsem si, že jsem vpadl do vážného rozhovoru, oba vlci se tak tvářili. Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého, třeba se zanedlouho dozvím, co právě řešili, ale já si tu otázku zkrátka neodpustil: „Co se tu stalo?" Znovu jsem se rozhlédl po lese. Jistě že mě zajímalo, kdo tohle má na svědomí, abych ho mohl vytahat za uši, přinejlepším. I tak jsem ale už přemýšlel, jak tuhle spoušť napravit.

// Na koleji mi konečně nahodili internet, tak se k vám nenápadně vetřu

Také se přikláním k prodloužení dnů :) A je mi vcelku jedno, v jaké formě.

Zdravíčko, moji milí,
mám na srdci pár věcí, které bych s vámi chtěla probrat. Zároveň vítám všechny připomínky, co se smečky týče, určitě jsem ještě na něco zapomněla.

// Koukám, že dovolená se nám trefí do stejného termínu, tak věř, že bys nezdržovala

Takže se doval, jestli budeš chtít :3

Shy ke mně tiše promluvila na pozdrav. Mile jsem se na ni usmál. Jinak jsem to ani neuměl. Můj pohled se ale přehoupl na Tavarillëho, protože jsem předpokládal, že právě on se bude mít do řeči spíše než jeho partnerka. A přesně tak se i stalo. Zastříhal jsem ušima a bedlivě poslouchal.
Prosbu, která vyšla z jeho tlamy, jsem si nechal ještě pár sekund znít v hlavě. Přeskočil jsem pohledem z jednoho na druhého. ,,No, býval jsi deltou," pronesl jsem klidně, spíše jen pro sebe. Informativně. Čímž jsem i sám sobě připomněl, že jsem do vlka vkládal svou důvěru. Dříve. Ale zase bych neřekl, že mou důvěru úplně ztratil. Neudělal nic, čím by se mi znelíbil. ,,Ale povolení ode mě určitě dostanete," řekl jsem nakonec a usmál se. Neměl jsem důvod jim bránit. Co jsem si tak vzpomínal, tak i Aranel s Coedenem byli pouze na kappách, když se jim narodili potomci. Na postavení vlků jsem úplně nebral ohled, i když bych asi měl. Jiný potencionální pár jsme tu už ale neměli. ,,Aspoň budou vyrůstat se svými vrstevníky," poznamenal jsem ještě a hodil pohledem ke své rodince. I když jsem tušil, že minimálně tři vlčata ve smečce mohou mít katastrofální následek. Třeba několik ožužlaných oušek a vytržených chlupů. To se nějak zvládne.
Opět jsem k nim vrátil svůj pohled. ,,Je to všechno?" zeptal jsem se ještě pro jistotu a jemně švihl ocasem. Pokud ano, vrátil bych se zpátky ke své rodince.

Hleděl jsem na svého přítele. Mrzelo mě, že mu to se Suzumem nevyšlo. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, připomněl jsem si v hlavě, ale nahlas jsem nic neřekl. Však on to určitě ví sám. „Určitě, budu s tím počítat," pronesl jsem rychle a zamával ocasem. Upřímně jsem se na to těšil. Už nyní. Dlouho jsme spolu nebyli o samotě a nepopovídali si o životě. Což mi samozřejmě chybělo.
Usmál jsem se, když jsem viděl, jakou radost Nefret měla, když jsem jí nabídl, že bych jí mohl svůj náramek sundat. Ani mě nepřekvapilo, že začala přitakávat jako šílená. Sklonil jsem se ke své noze a za ozdobu opatrně chytil. Držel jsem ji, zatímco jsem nohu zvedl ze země a tím se náramku šetrně zbavil. Položil jsem ho Nefret před pacinky. „Buď ale na něj opatrná, ano?" nadhodil jsem a jemně do ní šťouchnul čenichem. Sledoval jsem její reakci a pro jistotu ještě dodal: „Dá se snadno roztrhnout." Je pravda, že jsem nyní trochu lhal. Za ta léta, co jsem ho měl, se mi ještě ani jednou nepoškodil. Nemohl jsem ale vědět, jestli se dá poškodit, protože jsem si na něj dával už jen z principu pozor. Doufal jsem, že i maličká bude mít cit pro opatrnost.
K naší skupince se přidala Naomi, která na sebe okamžitě strhla pozornost obou vlčat. Řekla, že je jejich velká sestřička. Mile jsem se usmála, zavrtěl ocasem a sledoval, jak se kočkujou. Bylo to tak zlaté. Krásně se na to dívalo.
Mou pozornost si získal vlk, který mě oslovil. Vlastně až nyní jsem si všiml, že se přiblížil. Střihl jsem k němu ušima a nahodil vřelý úsměv, který byl pro mě typický. „Ale jistě, Tavarillë," pronesl jsem a pomalu se zvedl. Nešlo to ráz na ráz, však už jsem měl taky nějaký věk, a nechtěl jsem, aby mi zrovna nyní zakřupaly všechny klouby, které jsem měl. Omluvně jsem kývl hlavou ke své rodince, která tu z celé skupinky zbyla jako jediná, věřil jsem, že mě na tu malou chviličku omluví.
Během chvilky jsem se ocitl ve společnosti dalších členů naší smečky. Na Shy jsem se pousmál a pokývl k ní hlavou na pozdrav. Zastavil jsem se ve vhodné vzdálenosti od nich a natočil k nim uši, aby věděli, že mají mou úplnou pozornost. „Tak s čím vám mohu pomoci?" zeptal jsem se a tím je vybídl, aby sami začali. Intuitivně jsem se díval více na Tavarillëho. Ne že bych Shy chtěl nějak křivdit, ale za tu dobu, co tu byla, se nikdy moc neprojevovala. Neměl jsem jí to za zlé. Nějací takoví holt jsou. Nemohli být všichni extroverti, jako jsem já.

// Moc se omlouvám, práce mě nějak zmohla... Dneska napíšu

// Napíšu zítra. Omlouvám se, jinak se nedá :(

Vlčata byla vážně všude. Iseann, který ještě před chvilkou terorizoval Bluovu tlapku, ji vyměnil za jeho krk. A najednou… usnul. Pousmál jsem se a zamyšleně se na něj díval. Tak nějak podvědomě jsem vnímal Taillin monolog k Nefret, ale ten jsem slyšel opravdu jen periferně. Daleko raději jsem se díval na Blua s malým rozpláclým tělíčkem na krku, které k němu tak nějak barevně splývalo.
Jenže o pár sekund později si mou pozornost získala malá Nefret, která si všimla mého náramku. A je to tady zase, povzdechl jsem si. Před nějakou dobou se podobný scénář opakoval i s Aurorou, která mi ho nakonec nechala uprostřed lesa a já ho musel hledat. „Mám ti ho sundat?" zeptal jsem se. Sice bych o něj nerad přišel nadobro, ale doufal jsem, že dcerunka bude obezřetná a nic mi s ním neprovede.
Mezitím Tai došla pro hnědého neposedu a přenesla ho k nám, aby Blua tolik neotravoval. Přeci jen nebyl lehký jako motýlí křídla, zvláště když se ve spánku udělal bezvládným. „Takhle je nejhodnější," pronesl jsem s drobným úsměvem a zadíval se na pravidelně oddechujícího Iseanna. Nadhodilo se téma Suzume. Zvědavě jsem zastříhal ušima a podíval se na svého přítele, který se rozpovídal. Uši jsem během jeho řeči pomalu sklopil do strany a povzdechl si. Jeho úsměv snad potvrzoval, že se netrápí, ale věděl jsem, že v nitru to mohlo být úplně jinak. A v tu chvíli jsem měl potřebu něco říct: „Kdybys cokoliv kdykoliv potřeboval, Blue, jsem tu pro tebe." Přitom jsem se mu zadíval do rudých očí a povzbudivě se na něj usmál. Od toho jsem tu přeci byl, no ne? A chtěl jsem mu pomoct, aby se netrápil. Pokud to bude v mých silách.
Světě div se, najednou jsem v lese ucítil hned tři pachy. Automaticky jsem zavrtěl ocasem. Vypadalo to, že snad mé vytí pomohlo? Čert ví. Ale byl jsem moc rád, že to tu zase trochu ožilo. Najednou byl les o to krásnějším a příjemnějším místem.
„Ahoj Naom," pozdravil jsem vlčici, která se k nám připojila, a automaticky jsem zamával ocasem. Vycítil jsem z ní, že je poněkud nejistá. I nevěřícný pohled na vlčata tomu jen nasvědčoval. Po její otázce jsem se mělce nadechl. „Iseann," poukázal jsem na hnědého vlčka a poté na bíločernou vlčici, „a Nefret. Tvoji sourozenci." Nutno dodat, že dovětek jsem řekl s malou odmlkou. Spěšně jsem koutkem oka pohlédl na svou partnerku. Úplně jsem nevěděl, jak z této situace „vybruslit“.

// Pardoon, nebyla múza a taak

Svého hnědého synka jsem příliš nezaujal, jak jsem později pochopil. Naopak se dal do zkoumání Bluovy maličkosti. Pobaveně jsem se pousmál, když se pokusil zopakovat jméno mého přítele. Nějakou dobu potrvá, než jsem naučí dokonale mluvit. Ale i tohle bylo svým způsobem srozumitelné, ale hlavně roztomilé!
Obrátil jsem pohled na malou Nefret, která se mi zprvu opřela o hruď a poté si kecla na zadek. Zazubil jsem se a uhladil jí rozcuchanou srst na hřbetě. Bylo to ale poměrně zbytečné, protože se do mého kožichu začala utírat od vody. A později přiťapala k Taille a udělala to samé. Ve finále nás několikrát prostřídala a pak si mezi nás sedla. Blue ji také zaujal, ale nebyla tak odvážná, aby se k němu přiblížila podobně jako její bratříček. Ten se mezitím dal do ničení Bluových šátečků. V tomhle ohledu s nimi bude ještě skutečně zábava. „Jsou nádherní," šeptl jsem a doslova okouzleně se zadíval na ty dvě chlupaté koule. Byly dokonalé! A už jen proto, že byly naše. Můj zasněný pohled trval přinejmenším několik desítek sekund. Doufal jsem, že do lesa přinesou opět trochu veselí a života. Přesně jak říkal Blue.
Pohlédl jsem na Tai a krátce se ušklíbl. „Určitě jsou zase rozlítaní kdovíkde, znáš to," poznamenal jsem poněkud zahořkle. Ostatně jako vždycky. Už dlouho nebyla smečka na jednom místě po delší dobu. Vždycky se pak někam rozprchli, jako by jim tu snad nebylo dobře. Mohlo se ale stát, že budou nedaleko, třeba v sousedním lese. A tak jsem pozvedl hlavu a hlasitě zavyl. Čert ví, jestli to vůbec bude co k čemu.
Blue mezitím jen tak letmo souhlasil s tím, že se mrňat ujme, pokud bychom my potřebovali trochu klidu. Zároveň jsem z něj ale pocítil jistý smutek. Jemně jsem střihl ušima a podíval se mu na chviličku do očí, pokud neuhne pohledem.
Poté jsem náš kontakt přerušil já. Sklonil jsem hlavu, abych byl očima na úrovni těch dvou. „Ale ne že si z něj budete dělat dobrý den. Budete pěkně poslouchat," mrkl jsem na ně. Sice jsem měl pocit, že na mé domlouvání zapomenou hned, jak by s ním byli o samotě. Ale pro svůj klid v duši jsem to říct musel. „A taky není hračka na kousání," dodal jsem a pobaveně sledoval, jak Iseann tahá za kus látky. Budou mít čím dál tím ostřejší zoubky a opravdu jsem nechtěl, aby mého přítele nějak šikanovali. I když jsem i věřil tomu, že by se terorizovat nechal, však byl taková dobrá dušička.

// Jeskyně

Vyšel jsem zpoza stínu a zastavil se na převisu jen proto, abych si les prohlédl z výšky. Všechno bylo tak, jak by mělo. Žádné výrazné změny jsem nepocítil. Možná jen to, že byly všechny stromy do jednoho posety zelenými listy. Ale než budou růst borůvky, uběhne ještě několik měsíců, pomyslel jsem si. A stejně se nebudou dát jíst hned, jak budou kyselé. Já radši sladší.
Přestal jsem se zaobírat borůvkami a raději jsem konečně slezl dolů na pevnou zem před skálou. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého nočního vzduchu, i když trochu poprchávalo. K mým uším se donesly známé hlasy. Okamžitě jsem zavrtěl ocasem, nahodil přirozený úsměv a už jsem si to štrádoval směrem k nim. Zaslechl jsem cosi ohledně věku. To už jsem trochu popoběhnul, abych se u skupinky objevil co nejdřív.
„Pozor na jazyk, drahý příteli," oslovil jsem zprvu jeho, když jsem se mu objevil po boku, a švihl ho ocasem po boku. Můj úsměv se ale ještě rozšířil, takže mu muselo být jasné, že jeho poznámku ohledně věku mé partnerky beru s nadhledem. Jako už asi všechno. Následně jsem se podíval k zemi na hnědé tělíčko. Pak se můj pohled opět přikradl k Bluovi. Říkal jsem si, že by vlčata měla mít kontakt i s někým jiným než s rodiči, takže jsem je nechal se seznamovat, ale samozřejmě jsem si neodpustil krátké přivítání v podobě oblíznutí Iseannova hřbetu. A o pár metrů dál jsem zahlédl druhou nezbednici, která byla částečně ve vodě. Jistě by ven dokázala vylézt sama, ale já se v tu chvíli zkrátka neudržel.
Přiskočil jsem k ní, bez varování ji něžně vzal za srst a vytáhl ji. Byla mokrá snad celá. Ve vodě si zřejmě hrála nebo tak něco. Posadil jsem se k Taille, Nefret pustil na zem mezi své přední tlapky a olízl jí hlavu. „Bude ti zima, maličká," zamumlal jsem a tlapkou si ji posunul ještě víc k tělu. Samozřejmě jsem ale pochyboval, že by zůstala na jednom místě déle než minutu.
Konečně jsem se taky dostal pozorností ke své partnerce, které jsem několikrát olízl líci a zafuněl jí do srsti. „Omlouvám se," zašeptal jsem, když jsem ještě byl těsně u ní.

Spal jsem snad věčnost. A to nepřeháním. Docela jsem se divil, že se někdo ze smečky nestrachoval, zdali jsem nevytuhnul úplně a napořád. Kdeže, na to jsem ještě příliš mladý, řekl jsem si v duchu a hlasitě zazíval. Protáhl jsem si přední tlapy do vzduchu a chvilku je tak nechal, jelikož jsem ležel vyvalený na zádech. Byl jsem si jistý, že budu poněkud rozležený a první kroky rozhodně nebudou snadné.
Chvilinku jsem ještě vdechoval pachy, které v jeskyni byly. Stříhal jsem ušima. Přemýšlel jsem nad tím, jestli nebude tichá domácnost z toho, že jsem se jako novopečený otec nijak zvlášť neprojevil. Všechno rychle doženu! zvolal jsem ve své hlavě, v tu ránu se otočil na břicho a postavil se na tlapy. Z toho rychlého pohybu se mi najednou zatočila hlava a já si uvědomil, že při vstávání mé klouby nepříjemně zakřupaly. Sám pro sebe jsem si zavřel a zavře oči, aby se svět kolem mě přestal točit. Dobře, ne tak příliš rychle, usoudil jsem a očka znovu otevřel.
Ještě jsem před odchodem trochu urovnal všechny kožešiny, co tu byly, protože to tu upřímně vypadalo jako po výbuchu. Pak už jsem jen snížil přední část těla, abych si pořádně protáhl packy a záda. „To by bylo," zahudroval jsem si pod fousky a konečně se vynořil ze stínu jeskyně, který byl o to temnější, protože zrovna byla noc. Cítil jsem se sice trochu přeleželý, ale nebylo to nic, co bych po nějakém čase nerozchodil.

// Les

// Bohužel se ke psaní dostanu až v pátek/sobotu. Pokud se ti nechce čekat, klidně s Whisem prchni :)

Zastříhal jsem ušima. Spánek na mě stále nedoléhal a tak jsem jenom oddychoval, zatímco Tailla spala. Spokojeně jsem poslouchal její pravidelný dech a přemýšlel nad různými věcmi. Stříhl jsem jedním uchem, když jsem konecně zaslechl pohyb. Probouzela se. Nad její řečnickou otázkou jsem se jenom usmál a pomalu se k ní otočil, abych k ní nebyl neslušně otočený zády.
Její slova mě zahřála u srdce, přičemž jsem vrtěl ocasem jako nadšené štěně. Byl jsem vážně rád i přesto, co se stalo. Dokázala mě vždy udělat šťastnějším a necítil jsem se po jejím boku nikdy jako stará vykopávka. Oblízl jsem si čumák a chystral se jí odpovědět ohledně Whiskeyho, ale to by mi moje partnerka musela dát prostor k odpovědi. Stáhl jsem uši dozadu a překvapeně, i zděšeně, se na ni díval. Co měla v plánu? Nedokázal jsem její chování správně odhadnout ani po tolika letech, protože byla jedním slovem nepředvídatelná.
Její tělo se mě však na něco ptalo. Ne, ona něco chtěla… potřebovala. Snažil jsem se jí porozumět, ale to neměla nic společného s logickou. „Taillo,“ zašeptal jsem, jako kdybych ji chtěl zastavit, ale nedokázal jsem to. Nechtěl jsem. Sám jsem podlehl té touze a nechal se svést vlnou pudů a instinktů. Něžně jsem jí přejel čumákem po líci a zasténal, když se mi zabořila do husté srsti. Celé tělo mi pulzovalo v rytmu touhy, která mě spalovala čím dál tim víc. Zatnul jsem zuby, postavil se na nohy a nespouštěl z oči z jejího průměrně vypadajícího těla.
Hlásek na pozadí mě chtěl varovat, dával mi poslední možnost vycouvat z toho, co děláme, ale já ho neposlouchal. Byli jsme už příliš daleko na to, abychom přestali. Otřel jsem si hlavu o tu její a přišel k ní blíž, abych se k ní mohl dostat. Už není cesty zpět. Stáhl jsem uši dozadu, když jsem ji slyšel zasténat.
--- nope ♥ ---
Unaveně jsem se svalil na kamennou zem vedle ní a s úsměvem se na ni podíval, když mi olízla čumák. „Teď se prospím já,“ zašeptal jsem se zívnutím a přivřel oči. Poslední, co si pamatuji, je pobavený smích nad mými slovami a spokojené hraní si s mojí srstí na krku, čímž mě jenom víc a víc uspávala.