Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„To máš pravdu," přitakal jsem a trochu se podivoval nad tím, proč před chviličkou tak zahýkal jako osel. Holt toho asi bylo nějak hodně. Já si jen v duchu představoval, jaké zvíře by dokázalo vyprodukovat tak objemný exkrement, ale je pravda, že jsem se tomu nechtěl podívat do očí. A to jsem toho viděl už taky docela dost.
Začali jsme řešit, co s tím uděláme. Já byl bezradný, protože mé magie byly k ničemu. Totiž, ne vždycky tomu tak bylo. V tomto případě jsem ale myšlenkami a jinými ne příliš praktickými magiemi nemohl pomoct. Blue navrhl, že by se to mohlo propadnout do země. „To není vůbec zlý nápad. Zkus to," vybídl jsem ho a zamával ocasem. S očekáváním v očích jsem ho sledoval. Najednou se v zemi vytvořila prasklinka. Zadíval jsem se na ni. Zvětšovala jsem až do takové míry, že tu fialovou hroudu zcela pohltila. Pak se zase zatáhla a vůbec nebylo poznat, že by tu něco někdy bylo.
„Dobrá práce, příteli," zaradoval jsem se, zamával ocasem a podíval se na něj. Zaregistroval jsem, jakým způsobem se podíval na mou tlapu. No jo vlastně, připomenul jsem si a můj úsměv povadl. „No," začal jsem a tu špinavou tlapu zvedl do vzduchu, „půjdu se toho nějak zbavit. Nebudu tím ale špinit naši tůňku, tak asi popojdu k Mahtaë. Tam se to v takovém množství vody ztratí." A bylo mi docela jedno, že z ní pije docela dost vlků. To přeci nikdo nepozná!
Usmál jsem se na něj a natočil hlavu na západ, kde řeka proudila. „Hned budu zpátky, ano?" ujistil jsem ho, ale ještě jsem zůstával na místě, protože jsem přeci jen očekával nějaké svolení.

// Na přihlášení Litai je asi už pozdě, že?

//Doraž s ní taky, snad to zvládneme.
-Osud

Přišel v tu nejnevhodnější chvíli a já se holt musel smířit s tím, že až budu umírat, Blue se nebude moct zbavit vzpomínky, jak mě viděl hrabat se v obrovském fialovém exkrementu.
Souhlasně jsem pokývl hlavou. I když zase na druhou stranu… Nerad bych dotyčného přistihl přímo při činu. To by můj žaludek asi nevydržel. „Chtěl bys ho snad donutit, aby si to po sobě uklidil?" zastříhal jsem ušima a trochu přivřel oči. To by nebyl až tak špatný scénář, aspoň bychom se o to nemuseli starat my. Protože to bylo určitě cítit i mimo naše území. Pak se našemu lesu začnou vlci vyhýbat, a to nepovede k ničemu dobrému.
Bylo nám oběma jasné, že se toho musíme nějak zbavit. A to rychle! „Ale jakou magii chceš použít?" zeptal jsem se, zadíval se na tu fialovou hromadu a sám o tom přemýšlel. „Oheň použít nemůžeš, jak začne hořet, bude to smrdět ještě víc," dodal jsem hned vzápětí. Mé magie k ničemu moc nebyly. Aspoň v tomto případě. Ještě jsem chvilku mlčel, přemýšlel nad nějakým vhodným plánem, ale nakonec jsem toho moc nevymyslel. Možná mi ten smrad úplně začernil hlavu, nevím.
„Napadá tě něco?" položil jsme svému příteli otázku a lehce pohodil ocasem. A můj další plán byl jasný - jakmile tohle společně dořešíme, půjdu si někam vymáchat tu tlapu.

Nechtěl jsem se v tom hrabat nijak dlouho a ani jsem neměl v plánu zarýt ještě hlouběji. Ale z nějakého důvodu jsem to prostě potřeboval prozkoumat. Jak často se vlkovi poštěstí najít fialové kako? ušklíbl jsem se. I když jsem si šťastný zrovna nepřipadal.
V tu nejnevhodnější chvíli jsem za sebou zaslechl hlas. Strnul jsem, tlapku jsem měl zrovna v té fialové smrádnoucí hmotě a pootočil jsem hlavu, abych na svého společníka viděl. Nemohl to být nikdo jiný než Blue. Viděl mě, jak se hrabu v cizím hovně. Právě teď! Koukal na mě jistě s vnitřním opovržením. Stáhl jsem uši k hlavě a vykulil oči. Sakra, sakra! jakmile jsem si to uvědomil, zafrkal jsem a tlapu rychle stáhnul na trávu. Začal jsem s ní různě hrabat a třel jsem ji o krátká suchá stébla, abych se toho mini nánosu zbavil. Stejně budu muset do vody, zamračil jsem se. Nechtěl jsem ale špinit naši milou tůňku, raději popojdu kousek k Mahtaë. Tu jsem znečistit mohl, ta nebyla naše.
Blue se začal vyptávat. Jako bych věděl něco víc než on. „Nevím, jak byl velký, ale malý určitě nebyl podle objemu toho…" větu jsem nedokončil, jen jsem hlavou pokývl ke zbarvenému nadělení. „Spíš by mě zajímalo, co žral. Naše borůvky? To těžko, ne? Ty nejsou tak zářivě fialové," tentokrát jsem otázku vyslovil já. Jedno bylo jasné - o našem nezvaném hostu jsme mohli jen spekulovat, dohadovat se a odhadovat. Jeho pach zmizel, odtud nikam jinam nevedl. Jako by se vznesl do vzduchu, propadl do země nebo něco podobného.

Krátce jsem zazíval a nastražil uši, které jsem měl jinak celou dobu přitisknuté k hlavě. Už jsem byl v takové melancholické náladě moc dlouho, nesvědčilo mi to. Jinak jsem byl vždy pozitivně naladěný. Život jde dál, pomyslel jsem si. Věděl jsem ale, že bez mé drahé polovičky už nikdy nebude jako dřív.
Najednou jsem zaslechl nějaké hlasy a hluk. Někdo se nám prodíral borůvčím. Zamračil jsem se a podíval se po Blueberrym s Naomi, kteří ode mě byli nedaleko. Už jsem nebyl stavěný k tomu, abych aktivně a vlastním tělem bránil území, ale přesto mi to nedalo. Má zvědavost zvítězila a já se rychlým tempem vydal k místu, kde jsem hlasy naposledy slyšel.
„Ať jsi, kdo jsi," nestihl jsem ani svou větu dokončit, neboť jsem si všiml, že na zemi leží cosi fialového. Naklonil jsem hlavu na stranu a ušklíbl se. Nijak vábně to tedy nevonělo. Upřímně ten smrad byl docela silný, dráždil mi čumáček. Příliš jsem se nenadechovala a když už, odvrátil jsem hlavu do strany, ale moc to tedy nepomáhalo.
Odhodlal jsem se a přišel k tomu blíž. Byl to zřejmě nějaký výkal. Smrdělo to tak. Byl ale tak výrazně fialový, že se mi nezdálo, že by to tu nechal nějaký vlk. I kdyby borůvky žral celé dny, nemyslel jsem si, že by barva výsledného produktu byla tak výrazná. Nechtěl jsem se toho dotknout, vážně ne, ale co mi zbývalo?
Pomalu jsem natáhl packu a jedním drápem se toho dotknul a trochu se tím prohrabal

Jedno zlaté Aranel
Jedno stříbrné Blueberrymu
Jedno oranžové Whiskeymu
Dvě modré Nefret
Tři zelené Naomi
Čtyři žluté Saviorovi

Ten pohled na Naomi byl opravdu zdrcující. Maličko jsem od ní odvrátil pohled a sklopil uši do stran. Moc dobře jsem si vzpomínal, jak jsem přišel o svou matku. Byl jsem teprve vlče, moc jsme toho spolu nestihli prožít. Ten pocit se ale nezapomíná. A dokázal jsem se přesně vcítit do situace, kterou si Naomi procházela. Opět jsem střihl pohledem jejím směrem, když jsem zaslechl podivný zvuk. Ze země se vynořil kámen, na kterém se vykreslila podobizna Tailly. Tiše jsem vydechl. Na tohle si budu muset ještě nějakou dobu zvykat. Nějakým zvláštním způsobem to ve mně nevzbuzovalo úplně kladné emoce.
Raději jsem se podíval na nově přicházející dvojici. Tak rád jsem svého synka viděl. Jen kdyby to bylo v jiné situaci, a ne v takové doslova morbidně smutné. Potěšilo mě, když se Whiskey přiblížil, aby mě objal. Položil jsem mu hlavu na hřbet a vydechl mu do srsti. Střihl jsem jedním uchem, které bylo jeho tělu blíž. „Nemohl jsi to vědět…" řekl jsem do větru a trochu do něj čenichem rýpnul, ať si ani neopovažuje něco si vyčítat. Já bych mu zrovna tohle nikdy nevyčetl. To bych už asi nebyl při smyslech. Pak se přesunul ještě k Naomi, aby i jí dal najevo svou oporu. Ohlédl jsem se na ně a usmál se.
Mezitím jsem se ohlédl na Aranel. Úplně jsem chápal, že jí tahle atmosféra nemůže dělat dobře. Už jsem chtěl říct, že ať jde, že to není žádný problém, ale včas jsem se zastavil. Nevelel jsem tu. A i když tohle byla opravdu jen maličkost, měl by se k tomu vyjádřit hlavně Blueberry. Budu si muset odvyknout, sám jsem se nad tím pousmál. „Dávej na sebe pozor, Nel," brouknul jsem k ní a mile se usmál, protože jsem nepředpokládal, že by jí zrovna tohle Blue zatrhl.
Naše skupinka se tak trochu separovala na jednu větší a druhou menší. Přičemž tu menší tvořili právě Blue s Naomi. Nijak zvlášť jsem jejich hovor neposlouchal. Tak nějak jsem počítal s tím, že ji utěšuje. Taky bych chtěl a měl. Ale nemohl jsem se mezi ně cpát. Whiskey se posadil blízko mě a přetlumočil Bluova slova své kamarádce, že tu může zůstat. Ona zareagovala ale tak nějak zmatně. Nevyslovila pomalu ni srozumitelnou větu a odběhla. Střihl jsem ušima a podíval se na svého syna. „Jestli chceš, běž za ní," řekl jsem. Nemohla se dostat tak daleko, aby ji ještě nedohnal. Jen jsem chtěl, aby věděl, že ho tu nedržím, a pokud by pro něj byla nějak důležitá, mohl by ji zastavit. Ale za tu chviličku jsem opravdu nedokázala vydedukovat, jaký vztah mezi sebou ti dva mají.

Spadl mi kámen ze srdce, když Blue svůj nový osud přijal. Upřímně jsem se na něj usmál. Bohužel jsem se nezmohl na široký vyzubený úsměv, ale jen na pozvednutí koutků. Bylo to ale o to upřímnější. Asi bych ho měl zpravit o tom, jak takové alfování chodí. Byl jsem si ale jistý, že na to všechno přijde i beze mě. A já si tu budu užívat důchod. Možná. Musel jsem si počkat pár týdnů, až všechny ty rané emoce vyprší, abych zjistil, jak moc bolestné je chodit po území, kde je pochována má spřízněná duše. Ale spíše bych se přiklonil k té první verzi. Jak řekla Aranel, jsme přeci rodina. „Taky děkuji, Blue," šeptl jsem a znovu se na něj pousmál.
Doširoka jsem otevřel oči, jakmile se mi do čenichu vetřel známý pach. Přiznám se, že jsem se v myšlenkových pochodech ještě nedostal tak daleko, abych tu nešťastnou zprávu řekl i Tailliným dětem. I když jsem pochyboval, že by se Dante se Santiagem stále pohybovali na území Gallirei. Než jsem stihl zareagovat, byl jsem přeci jen ještě trochu zpomalený, Blue se vydal směrem k Naomi, aby jí všechno vysvětlil. Byl jsem mu vděčný, že se nebudu muset utápět ve vzpomínkách na nedávné události, ale zároveň… Neměl jsem jí to říct sám? Jako její nevlastní otec? Pozdě. Díval jsem se jejich směrem a těkal očima z jednoho na druhého. Zvedl jsem hlavu a vyčkal, až Blue skončí. I tak jsem měl pocit, že bych k tomu měl něco říct. Chtěl jsem. Ale mezitím ke mně tiše promluvila Aranel. Znovu mě bodlo u srdíčka. „Já… Nějak cítím, že něco není v pořádku," odpověděl jsem jí polohlasem. Jakoby jedna další duše odešla společně s Taillou. Byl to zvláštní pocit, neměl jsem k tomu žádné podklady, ale tyhle věci rodiče asi tak nějak vycítí. A už se v mé hlavě zase roztáčela smyčka výčitek, proč jsem s nimi netrávil více času… Na své levé tlapce jsem stále necítil svůj náramek. Měla ho Nefret. Kdyby se k němu vázala nějaká magie, která by mi ji přivolala zpátky domů, byl bych jen rád. Ale byl bohužel úplně obyčejný.
Na dvě sekundy jsem zavřel oči, abych se přenesl zase zpátky do reality a má pozornost opět spočinula na Naomi a Blueberrym. Doufal jsem, že jeho blízkost jí pomůže. „Zlatíčko, nemohli jsme tomu nijak zabránit," promluvil jsem, „ale jsem si jistý, že ji v tu chvíli nic netrápilo." Jen zkrátka přišel čas. Hlavu mi proletělo pomyšlení na to, kolik času zbývá asi mě. Kousl jsem se do jazyka, abych nepřemýšlel nad takovými hloupostmi.
Ucítil jsem další dva pachy. Tak nějak jsem byl rád, že se sem všichni přihrnuli až po tom, co jsme se postarali o mou milovanou. Cítil jsem, že už by asi bylo vhodné vstát. Povzdechl jsem si a na pár sekund si opřel hlavu o Aranel, abych jí ještě jednou vyjádřil svůj dík. Pak jsem se pomalu posadil. Nebylo to nic elegantního, ale přední tlapy mě držely. To bylo hlavní. Zůstal jsem tedy sedět, abych na povrchu nevypadal tak zbídačený, jako jsem byl v nitru.
„Whiskey," oslovil jsem svého synka a věnoval mu láskyplný pohled. Tak rád jsem ho viděl. A stejně tak jsem byl rád, že je les zase trochu zaplněný vlky. Jen kdyby k tomu byly příjemnější okolnosti. Přešlápl jsem z nohy na nohu a přitiskl uši k hlavě. „Ehm…" začal jsem nejistě, „Tailla se pominula." Pak jsem pohled směroval k ještě načechrané hlíně a následně jsem ho zabodl metr před sebe. Vlastně jsem tu skutečnost až nyní slyšel z vlastní tlamy. Najednou mi to celé přišlo ještě skutečnější. Až mi z toho přejel mráz po zádech. Povzdechl jsem si a opět se podíval tak nějak na všechny, včetně na vlčici, která se schovávala za Whiskeym. „A já předal post Alfy Blueberrymu," sdělil jsem mu ještě poslední novinku, jakmile jsem v hrdle přestal cítit podivný knedlík. Své důvody k tomuto rozhodnutí jsem neuvedl, ale byl jsem si jistý, že na ně přijde sám.

Mé vnímání bylo poněkud rozostřené. Vydal jsem ze sebe až příliš mnoho energie, a to v mém věku rozhodně nebylo zdrávo. Ucítil jsem, jak ke mně přilehlo jedno tělo. Zamžoural jsem a viděl hnědý kožich svého přítele, který byl jakoby v mlze. I jeho slova ke mně doléhala z poměrně velké dálky, ačkoliv ležet těsně vedle mě. Už žádné starosti… zopakoval jsem si v hlavě. Povzdechl jsem si a za krátkou chvíli cítil blízkost i druhého těla. „Co bych bez vás dělal…" zamumlal jsem a krátce se uchechtl, „díky za všechno."
Několik minut jsem tam jen tak mezi nimi ležel, v hlavě jsem si opakoval všechno to, co se událo. Nedokázal jsem usnout, i kdybych chtěl. Jen jsem od nich čerpal energii, kterou jsem potřeboval. Po chvilce jsem otevřel oči a několikrát zamrkal. Potřeboval jsem se trochu probrat. Nemohl jsem tu ležet jako hrouda neštěstí, která není schopná ničeho. Pohlédl jsem na svého přítele a zrak z něj nestrhnul poměrně dlouhou dobu. Ačkoliv on můj pohled mohl maximálně cítit, protože měl zavřené oč. V hlavě se mi najednou všechny myšlenky uspořádaly. Jejich přítomnost jako by mě uklidňovala. A i přesto jsem cítil, že po Taillině smrti už ze mě nikdy nebude stejný vlk jako před lety. Byl jsem starý, bez smyslu života a cítil jsem se slabý. Psychicky i fyzicky. Všechny ty ztráty, kterými jsem si za svůj život prošel, jako by se právě nahromadily a všechny najednou mě obíraly o životní optimismus, kterým jsem vždycky oplýval. „Blue, příteli," oslovil jsem ho s drobným úsměvem, „mohu tě něčím pověřit?" Můj hlas byl slabý, ale zároveň z něj čišela jakási jistota.
V hlavě jsem se nostalgicky vracel o osm dlouhých let dozadu. Viděl jsem sám sebe jako mladého vlka plného života, který žádal o přijetí do Borůvkové smečky, ještě pod vedením Hotaru a Angeluse. Velmi živě jsem viděl malou, droboučkou Aranel s jejími sourozenci, a Stellu, do které jsem se rázem zamiloval. Nyní jsem už věděl, že to nebyla pravá láska. Ta totiž nyní ležela pod ještě načechranou hlínou. Během jednoho mrknutí jsem zase viděl les zničený od povodně. Na to jsem se mimoděk kolem sebe rozhlédl. Zmátořil se velmi dobře během těch dalších let. Myšlenkami jsem se posunul o několik let dál, kdy nám bylo Hotaru sděleno, že se smečka rozpadá. Moc dobře jsem si pamatoval všechny ty pocity, které jsem měl. Ztratil jsem tolik dobrých přátel, které jsem už od té doby neviděl. K lesu jsem si vytvořil takové pouto, že jsem se kdekoliv mimo něj cítil sám a ztracený. A nebyl jsem sám. O několik dalších měsíců později se smečka obnovila pod mým a Tailliným vedením. Naše smečka nikdy nebyla nejpočetnější, ale byli tu vlci, na kterých mi záleželo. Oni z tohoto místa dělali můj domov. Pak nastala doba, kdy jsem byl na smečku sám. A ne krátkou chvíli. Mohlo to být něco málo přes rok. To mi bralo hodně energie. A pak se Tailla zase vrátila a měl jsem v ní zase oporu. Jenže… Nyní už se vrátit nemohla. A já už na smečku nedokázal být sám.
Všechny ty myšlenkové pochody se v mé hlavě odehrály během několika sekund, takže jsem odmlčel opravdu jen na chviličku. Pak jsem se zhluboka nadechl a pozvedl hlavu, abych na něj lépe viděl, popřípadě s ním navázal oční kontakt. „Byl bych rád, kdyby ses po mně ujal smečky. Jako jediná alfa," promluvil jsem k němu a cítil jsem, jak všechno to břímě ze mě padá. Kolem naší skupinky se rozvoněla vůně borůvek. I v zimě jsme dokázali naši smečkovou magii ovládat na takové úrovni, jako kdyby byla právě sezóna borůvek. Jejich pach kolem mě byl výrazně silnější než kolem Blueberryho a Aranel. To se však s následující sekundou změnilo. Drtivá většina mé borůvkové vůně se přenesla na mého přítele. „Smečka potřebuje změnu, aby znovu ožila. A já taky," dodal jsem a hlavu zase položil. Sice bych byl nejradši, kdyby celé tohle proběhlo trochu důstojněji, nejlépe ve stoje, ale toho jsem nebyl s to. „Věřím ti, Blue, zvládneš to. Budeš skvělá alfa," usmál jsem se a pohodil ocasem. Stále jsem se díval do jeho očí a čekal na jeho reakci.

// Společně s vedením gratulujeme, Blue! Sice s několikaměsíčním zpožděním nu, ale přece... Borůvkáč si zaslouží lepší vedení, novou krev a věřím, že zase povstane z polomrtvých.

// Moc se omlouvám, vezmu to trochu hopem

Vyslechl jsem si, že půda je příliš zmrzlá, že to našimi vlastními tlapkami nepůjde. A oba měli pravdu. Pohlédl jsem na mrtvé tělo své partnerky a znovu mě píchlo u srdíčka. Povzdechl jsem si a snažil se něco vymyslet. Těkal jsem pohledem všude možně, kde by hlína mohla aspoň částečně povolit. Ale nic takového se neudálo.
„Příteli…“ zaslechl jsem cizí hlas ve své hlavě. Totiž… Nebyl úplně cizí. Ztuhnul jsem. Už to bude nějaká doba, odpověděl jsem jí. Oslovení jsem nijak nekomentoval, ale myslel jsem si o tom své. Její přítel jsem nebyl, spíš hostitel. V hlavě se mi rozeznělo její mručení. Zavřel jsem oči. Někdy se jí skutečně povedlo probrat se ve správný čas. Moc dobře jsem věděl, že by mě to, co se právě chystám udělat, mohlo zabít. Ale že by mě to nějak trápilo, to se nedalo říct. Mé světlo života pohaslo s Taillinou smrtí. Zhluboka jsem se nadechl a obrátil se na své společníky. „Nelekněte se, prosím," broukl jsem k nim a sklonil hlavu k zemi, jako bych se za sebe styděl. Pak jsem poodstoupil dál, abych ani jednomu z nich neublížil a zavřel oči. Nepotřeboval jsem ani moc soustředění. Mrknutím oka se místo vlčího těla objevilo tělo mýtické obludy.

Ne že by Chiméra byla obrovská jako strom, ale rozpětí jejích křídel nebylo úplně malé. Dračí hlava se různě kroutila, zatímco dvakrát klapla křídly o sebe a pak je složila. Potvora se mezitím dostala k místu, kde jsme plánovali vykopat hrob. Bez okolků začala dračí tlama chrlit oheň na dané místo. Nebyl to oheň v pravém slova smyslu. Teplo z něj skutečně vycházelo, ale nedokázal nic zapálit. Les i všichni jeho obyvatelé byli tedy v bezpečí. Zmrzlá půda rozmrzla a přišly na řadu mohutné lví tlapy, které několikrát hrábly a na místě se vytvořila mělká díra. Nic hlubokého ani nebylo potřeba. Půda byla mokrá, takže i relativně těžká, ale pro takové monstrum to byla hračka. Dvou vlků si Chiméra nevšímala. Čím dřív to bude hotové, tím míň mrtvý po další přeměně budu. Obrátila se k Taille a pomalu se k ní vydala. Jemně, prosím, apeloval jsem na ni v myšlenkách. Obě hlavy nenápadně pokývly. Velká vlčí tlama vzala nehybné tělo do čelistí, přesně tak jako když vlčice přenáší malá vlčata. Jemně a láskyplně. Tělíčko položila do vyhrabané díry, a po několika dlouhých vteřinách nicnedělání jej přikryla mokrou hlínou. Udělala mi tím laskavost, neměl bych tolik energie, abych to zvládl sám. Popošla kousek dál, aby při přeměně nikoho nezranila. V další sekundě se na stejném místě objevilo hubené tělo vlka.

Mělce jsem oddechoval a mé oči byly zavřené. Prvních pár sekund jsem měl trochu rozostřené vnímání. Nespal jsem, ale byl jsem dost vyčerpaný, takže jsem potřeboval odpočívat a ležet. Chiméra mi udělala laskavost a já se musel smířit s tím, že jedna kapitola mého života je nadobro uzavřená. Po chvilce jsem zamžoural a pohnul hlavou, aby mí přátelé věděli, že se mnou není definitivní konec.

Nabourání se do Blueberryho hlavy mě stálo poměrně dost energie. Více než jsem čekal. Ale asi jsem se tomu nemohl divit. Už jsem byl postarší a svou vrozenou magii jsem nepoužil už léta. Posadil jsem se a musel si trochu odpočinout. Jen jsme tiše oddechoval a měl přivřené oči. V tom úzkém zorném poli jsem ale zaregistroval pohyb. Oči jsem zase zcela otevřel a pohlédl na Aranel, která se ke mně posadila a opřela se o mě. Věnoval jsem jí vděčný pohled a také jsem se o ni ramenem opřel. Po chvilce ticha řekla, že to zvládneme a květiny můžeme nechat vyrůst na jaře. Usmál jsem se. „Máš pravdu," pronesl jsem krátce, ale bylo na mě vidět, že jsem jí moc vděčný, že tu je.
Mezi stromy jsem zahlédl Blueberryho kožich. Svůj zrak jsem přenesl do prostoru za ním a chvíli jsem ho zkoumal. Cizí vlčice ho nenásledovala, za což jsem byla vděčný. Vážně jsem nechtěl, aby tomu všemu přihlížel úplný cizinec, který s naší smečkou neměl nic společného. Tohle byla docela osobní, až intimní záležitost smečky. Blue se zastavil až u mě a položil si hlavu na můj hřbet. Pronesl slova lítosti a jen tam tak chvilku stál. Trhaně jsem se nadechl a natočil se k němu, abych se o něj mohl také opřít. Přivřel jsem oči a klidně vdechoval pach svého nejlepšího přítele. Byl jsem rád, že ho mám na blízku.
Když se odtáhl, upřel na mě svůj pohled. To samé udělala Aranel. Přeběhl jsem pohledem z jednoho na druhého. „Tak se do toho pustíme, no ne?" nadhodil jsem a jeden koutek mi na sílu vyběhl nahoru do poloúsměvu. Rychle jsem se rozhlédl, hledal jsem vhodné místo, kde bychom mohli začít kopat. Když už jsme stáli poblíž tůňce, napadlo mě, že bychom ji mohli pochovat právě nedaleko od ní. Bylo to místo, které měla ráda. Vodu milovala. „Blue," oslovil jsem ho a ohlédl se na něj, „pomůžeš nám?" Právě proto jsem ho zavolal. S Aranelinou pomocí jsem počítal, ale u Blua jsem si nebyl tak jistý.
Pohlédl jsem na Taillino bezvládné tělo a snažil se ignorovat ten nůž, který se mi zařezával do srdce znovu a znovu. Popošel jsem blíž k tůňce a pak jsem se dal podél skal, které celé tohle místo objímaly. Zastavil jsem se na jednom místě, které mi přišlo vhodné. Nebylo to úplně blízko tůňky, takže po jejím těle nikdo nemohl neustále šlapat, ale zároveň to nebylo uprostřed lesa. Pohlédl jsem opět na své dva společníky, od kterých jsem se trochu vzdálil. „Myslím, že tady by to šlo," promluvil jsem k nim trochu hlasitěji, aby mě slyšeli. Pak jsem jednou tlapkou hrábl do země a odhrábl sníh. Byla ho tu docela dost velká vrstva a země byla zmrzlá. Upřímně jsem s nedokázal představit, že bychom byť ve třech dokázali vyhloubit dostatečně hlubokou jámu.

Měl jsem v hlavě hrozný zmatek. Nevěděl jsem, na co myslet dřív. Na své emoce, které se mnou poměrně dost třískaly a já se je snažil dostat pod kontrolu, na to, co si mám nyní s jejím tělem počít, na naše vlčata… Bylo toho až příliš. Hlava mě patřičně bolela a já měl pocit, že na svých ramenou nesu celou váhu světa.
Opět jsem vzhlédl k Aranel, která na mě promluvila. Pohledem jsem zatěkal kolem nás. Cizinec, připomněl jsem si a zhluboka se nadechl. Jako alfa jsem měl pořád povinnost se o jeho přítomnost postarat, jenže nyní skutečně nebyla vhodná chvíle. Aktuální rozpoložení mi neumožňovalo se ještě starat o smečkové záležitosti, i když jsem věděl, že nového člena bychom jistě uvítali. Povzdechl jsem si, rychle se ještě podíval na zkroucené tělo své partnerky, a pak zavřel oči. Zcela jsem se soustředil na to, abych si přes vlastní myšlenky, které mi můj plán vůbec neulehčovaly, našel cestu do Blueberryho hlavy. „Pokud není nebezpečná, nech ji být, buď zůstane, nebo odejde. Vrať se, prosím,“ vštípil jsem mu krátký vzkaz a potom prudce otevřel oči. Najednou jsem měl tep tak vysoký, že bych se ani nedivil, kdyby to moje srdíčko nevydrželo. Svou vrozenou magii jsem už dlouho nepoužil, hlavně proto mě těch pár slov stálo tolik energie. A už jsem taky nebyl nejmladší. Rychle jsem oddechoval a se skloněnou hlavou se posadil. Chtěl jsem svému příteli říct tolik věcí, na to jsem si ale musel počkat, až dorazí. Kdybych mu měl všechno vylíčit v jeho hlavě, asi by to se mnou skutečně seklo.
„Trochu jsem ho pobídl. Snad přijde co nejdřív," řekl jsem Aranel, abych tak nějak vysvětlil ten rapidní pokles své energie. Byl jsem zralý tak akorát na spánek. Ten jsem si ale nemohl dovolit. Ne dokud ji mám stále na očích. A i tak jsem si byl jistý, že už nikdy nebudu spát tak jako dřív. Ten bolestivý pohled na mou drahou mě bude strašit do konce života. Ostatně ani nevím, kolik mi ho ještě zbývá. Když s Taillou to zamávalo tak nečekaně. Zavrtěl jsem hlavou, abych ze sebe ty hnusné myšlenky dostal.
Zůstal jsem sedět, ale hlavu jsem trochu pozvedl. „Anebo radši bez květin. V tomhle mrazu by stejně moc dlouho nevydržely," povzdechl jsem si a rozhlédl se kolem. „A jámu taky budeme muset vykopat ručně," dodal jsem po chvilce. Původně jsem měl v plánu, že ji vykopu sám, ale… Neměl jsem na to dostatek sil. A tak jsem doufal, že mi moji přátelé pomohou. I Blue, který mou partnerku neměl příliš v lásce, ale doufal jsem, že se překoná. Jen kvůli mně.

Z mého odběhnutí si, kdy jsem musel vyřešit označkování jednoho ze stromů, holt to bylo urgentní, už jsem byl taky vlk v letech, mě vyrušilo vytí. Aranel, rozpoznal jsem její hlas. Jenže ten smutný, bolestný tón mě poněkud vyděsil. A měl jsem k tomu důvod. Stalo se něco hrozného, jinak by nevyla tak hlasitě. Spěchalo to, protože své vytí ještě jednou zopakovala. Tep se mi v krku začal postupně zvyšovat, když jsem se vydal na cestu zpátky.
Už v dálce jsem viděl dvojici vlků, a tak jsem zpomalil. Po chvilce jsem viděl, jak se Blueberryho kožich vzdálil z místa. Pohledem jsem ho sledoval. Zhluboka jsem se nadechl. Ucítil jsem nějaký cizí pach. Vetřelec na našem území… To se opravdu dlouho nestalo. Tak trochu jsem doufal, že se k cizinci bude Blue chovat mile, aby nám neodradil novou krev ve smečce. Tu bychom potřebovali. Trochu tady zase rozproudit život.
Vynořil jsem se zpoza stromů a viděl jsem Aranel, jak stojí nad nějakou sněhovou hromadou. Jenže měla podivný tvar, nad kterým jsem se pozastavil hned v následující sekundě. Každým krokem mi ten obraz byl jasnější. Nepřirozeně zkroucené vlčí tělo. Černobílé. Bylo to všechno nad slunce jasné. Své kroky jsem znatelně zrychlil. Jak?... Kdy?... Proč? ptal jsem se sám sebe, ale nikdo mi už odpovědět nemohl. Pochyboval jsem, že by Aranel mohla, a tak jsem bědoval jen v duchu.
„Tai," vydechl jsem a automaticky se k ní sklonil. Začal jsem do ní čenichem dloubat, jako by to snad mohlo pomoct. Jasně že nepomohlo. Naposledy jsem jí dloubl do chladné tváře. Ledová jak led. Zmrzla snad? Doufal jsem, že ve svých posledních chvílích netrpěla. A litoval jsem, že jsem nemohl být s ní a říct jí, co pro mě všechno znamená. Na její srst dopadlo pár mých slaných slz. Jindy bych byl na sebe asi přísný a snažil bych se tvářit se aspoň trochu jako chlap. Jenže teď se mi zhroutil celý svět.
„Nemůžeme ji tu jen tak nechat," zamumlal jsem a konečně krátce vzhlédl k Aranel, která chudinka tomu všemu musela přihlížet. A já nevěděl, co si v tuto chvíli počíst. Ještě jsem se nikdy nemusel vypořádávat se smrtí někoho tak blízkého. Kde jsou děti? napadlo mě a intuitivně jsem se rozhlédl. Ani jsem je tu necítil. Taky by se s ní určitě chtěly rozloučit, ale zároveň jsem nechtěl, aby viděly svou matku takhle zkroucenou. Musela jim ve vzpomínkách zůstat taková, jakou ji naposledy viděly. Plnou energie, jistě se širokým úsměvem na tváři. „Zakopeme ji a necháme nad ní vyrůst květiny… Nebo tak něco," vykoktal jsem ze sebe. Nevěděl jsem, jak přesně to uskutečníme a jestli vůbec s Nel můžu počítat, ale byl jsem si jistý, že chci, aby bylo místo jejího odpočinku nějakým způsobem vyznačeno. Navěky.
Opřel jsem čelem o Taillin krk a cítil jsem pod tím tlakem, jak zmrzlé chlupy nehezky zapraskaly. Miluju tě… A vždycky budu.

// Sice mám před sebou ještě poslední zkoušku, ale už mi to nedá

// Pardon, na koleji mi nějak nejede net. Pokusím se napsat snad aspoň večer z mobilu...

Můj příchod mezi vlky vyvolal samé kladné reakce. Dokonce to i vypadalo, že jsem jim chyběl. Těšilo mě to, co si budeme nalhávat. Aranel jsem opětoval široký úsměv. Když jsem přišel, zdála se mi taková přešlá. Nyní snad všechny svoje starosti hodila za hlavu. Nevěděl jsem, o čem se s Blueberrym bavili a nechtěl jsem to znovu vytahovat. Znovu přilívat benzín do ohně. Pohled jsem přenesl na svého přítele a zářivě se na něj usmál. Moc rád jsem ho viděl. A upřímně mě zajímalo, jestli je v jeho životě něco nového, co dělal, zatímco se nenacházel u smečky. To samé jsem mohl říct i u Aranel. Určitě se k tomu časem dostane řeč.
Bílá vlčice mi vysvětlila, co se v lese stalo. Během jejího vyprávění jsem několikrát pokývl hlavou, jakože jí rozumím a rozhodně si nemyslím, že by si vymýšlela. Někdy se tu skutečně děly věci, nad kterými zůstával rozum stát. Bobr se mohl dokolíbat od nedaleké řeky Mahtaë a fakt, že byl schopen tak rychle pokácet několik stromů, jsem přijal a nespekuloval nad ním. „S těmi stromy by se určitě mělo něco udělat. Jednak to vypadá blbě, jednak by trvalo dlouho, než by samy začaly rozkládat," pověděl jsem a ještě jednou si tu spoušť prohlédl. „Vymysleli jste něco?" zajímal jsem se. Rozhodně jsem se na jejich plánu chtěl podílet. A bylo mi jasné, že v tom budou figurovat magie. Nevěděl jsem, kolika schopnostmi moji společníci uplývají, ale byl jsem si jistý, že společnými silami to zvládneme.
Aranel potvrdila mou domněnku, že jsem se se svou partnerkou nešťastně minul. Drobně jsem se pousmál. Les nebyl tak velký, jistě nebude trvat tak dlouho, než se zase setkáme. A evidentně tu ti dva plánovali společný lov. A já na něj dostal pozvánku. Zvesela jsem zavrtěl ocasem a horlivě pokývl hlavou, než jsem vůbec zareagoval: „Velmi rád se přidám!" Upřímně jsem si už ani nevzpomínal, jak dlouhá doba uplynula od posledního smečkového lovu. Fakt, že jsem si nemohl vzpomenout, mnohému nasvědčoval.
S úsměvem jsem se na ně díval a držel se, abych netrpělivě neťapal předníma nohama na místě. Společný lov mě tak moc nabudil, že jsem se už těšil, až budeme mít nápravu lesa z krku.