Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Souhlasně jsem přikývl na slova Wizku. Asi jsem se cítil daleko optimističtější, když jsem byl mladší, byl jsem plný energie a měl jsem kolem sebe spoustu vlků - přátel, partnerku, vlčata. Na stáří už se mě častěji držely takové melancholické nálady, ale optimismus jsem ve své povaze zkrátka i tak nedokázal zapřít.
Wizku vypadala, že jí společnost jiný cizích vlků nedělá moc dobře. Nebo na ni měla jen takový vliv Styx? Když jme tu totiž na tu chvilku byli jen dva, zdálo se mi, že se trochu uvolnila. Teď se ale zase schovala do té své ulity. Zeptal jsem se šedivé, co si ulovila dobrého, abych ji vtáhl do konverzace. Její poznámku jsem schválně přeslechl a nereagoval na ni. Holt už mám takový věk, kdy bych pod drnem klidně mohl být, pomyslel jsem si hořce. Vzpomínka na mou mrtvou partnerku byla pořád až příliš živá a díky ní jsem si uvědomoval, že můj konec se taky pomalu přibližuje.
Hodil jsem nepříjemný pohled po Styx. Její empatie byla na bodě mrazu, jak se zdálo. Z mladého vlka přímo sálala nejistota, kterou svými slovy mohla ještě umocnit. Na její následující otázku jsem pomalu přikývl a podíval se na vlčka. „Ano," přitakal jsem a mile se na něj usmál. „Jmenuji se Storm. A ty jsi jedno z Araneliných vlčat, pokud mě čumák nešálí, že?" zeptal jsem se, ale byl jsem si už téměř jistý, že se nepletu.
Wizku se najednou začala chovat dost zvláštně, jako by jeden vlk navíc ve skupině najednou znamenal až příliš. Popošla kousek stranou a chtěla se vydat do Borůvkového lesa. Styx se na ni okamžitě ohradila, že půjde s ní. Takže jsme pravděpodobně měli všichni stejný cíl. „Můžeme jít společně, pokud chcete," navrhl jsem a na všechny se zadíval. Vlček tam stejně chtěl jít, já se už u řeky nechtěl moc dlouho zdržovat a Styx se Wizku bude pravděpodobně držet jako klíště, ať už se bude dít cokoliv. Zamával jsem ocasem a pomalu se postavil. Pokud do lesa opravdu chtěli jít všichni, proč tam nevyrazit společně? Byl jsem si jistý, že Blue uvítá trochu pozdvižení, aspoň se nebude v lese naše alfa nudit.

Uklidnilo mě, že se na můj dotaz zatvářila překvapeně. Takže jsem si byl jistý, že nepatří k těm povrchním vlkům, kteří soudí vlk podle jeho hierarchického postavení. Na její otázku jsem zavrtěl hlavou a mile se na ni usmál.
Povzdechl jsem si a podíval se na oblohu. „Nepamatuji si, že by to tu někdy bylo tak extrémní," svěřil jsem se, i když je pravda, že prožité roky tady se mi už sem tam slévaly dohromady. Byl jsem už postarší pán, paměť mi až tak dobře nesloužila. Už jsem si nemohl vybavit, jak tu vypadalo léto před sedmi lety. „Na území smečky máme jednu malou tůňku a vedle lesa ještě další, větší, která také spadá do našeho teritoria. Pro osvěžení tak nemusíme chodit daleko," usmál jsem se. Takový krátký výlet k řece ale taky nebyl špatným řešením.
Styx se během chviličky vrátila a uvelebila se v naší přítomnosti. „Evidentně ne, když nás tu pořád vidíš," mrkl jsem na ni. Odpověď na svou otázku totiž znala, tak co bych jí odpovídal. Na její další dotaz jsem neodpověděl. „Co sis ulovila dobrého?" zajímalo mě pro změnu a znovu jsem jí věnoval jeden přátelský úsměv. Byl jsem si jistý, že časem jí můj optimismus bude lézt na nervy, když už ty kamarádské vlky s magií moc nemusí.
Přiblížil se k nám další mladý vlček. Byl mi tak povědomý, i pach měl podobný… Aranel, přišlo mi na mysl jméno mé kamarádky. Chudáček vypadal dost nejistě. Střihl jsem pohledem po vlčicích. Reálně ho mohla vyděsit jen Styx nějakou svou hloupou poznámkou. „Není se za co omlouvat," ujistil jsem ho a zavrtěl špičkou ocasu. Aranel s Coedenem měli tři vlčata, z toho dvě se více podobala na otce, jedno na matku. To by tak nějak odpovídalo. Tlapu do ohně bych za to ale nedal, protože jsem je naposledy viděl jako vlčata. Vlček za tu dobu už dospěl a vyrostl. „Ahoj," uvítal jsem ho mezi nás a čekal jsem, jestli se mé domněnky vyvrátí, nebo naopak potvrdí. Byl bych rád, kdyby byl další vlčí duší, která by se do lesa vrátila.

// Jop, Stormův náramek má pořád Nefret :)

Překvapeně jsem zastříhal ušima a trochu se zamračil. „Jen kvůli tomu, že máš modré oči?" nadhodil jsem, ale neočekával jsme odpověď, protože už mi vlastně předem odpověděla. Jen jsem tomu nemohl uvěřit. Tolik nenávisti vůči vlku, který ovládal magii. Ne že by voda nedokázala být nebezpečná, to samozřejmě ano, ale takový oheň mi přišel daleko nebezpečnější. „Jestli se takhle bude chovat ke každému vlkovi, kterého potká, moc štěstí tu nezažije," poznamenal jsem a otráveně si odfrkl. Styx se mi ale nezdála, že by nějak zvlášť vyhledávala štěstí. Spíše si po něm šlapala. Pokud jí to takhle vyhovovalo, ať to dělá dál. Možná časem najde někoho, kdo se bude chovat podobně a stanou se z nich nerozluční přátelé.
„Vlastně ano," řekl jsem a rozpačitě se pousmál. Nebyl jsem zvyklý říkat někomu cizímu, jakou funkci jsem zastával. Nechlubil jsem se, to by mě ani ve snu nenapadlo. Vždyť na tom nezáleželo. Doufal jsem, že najednou na mě nezačne koukat nějak jinak. Věřil jsem ale, že existují vlci, kteří se k vysoce postaveným vlkům chovají jinak, i když jsou sami tuláci a setkali se třeba s betou. Já to nikdy na vlastní kůži nezažil. „Býval jsem několik let alfou. Na tom ale nezáleží, že ne?" nadhodil jsem a podíval se na ni, i když ona se přímo na mě moc dlouho nedívala. Chtěl jsem se jen ujistit, že kvůli této informaci na mě nezmění názor. To by mě totiž mrzelo.

„Jak jste se vy dvě vlastně poznaly?" zeptal jsem se trochu tišším hlasem, kdyby by Sty náhodou na blízku. Jejich vztah jsem se ani nesnažil pochopit, protože to nebyl moje věc. Ta krev na jejich kožíšcích mě ale trochu znervózňovala. Vypadalo to, že se spolu porvaly, což mi na vlčice moc nesedělo. Rvali se vždycky spíše vlci. Já naštěstí nebyl nijak konfliktní, všechno jsem se snažil vyřešit v míru.
Souhlasně jsem přikývl a klidně pověděl: „Ano, všechno se za tu dobu dalo zase do normálu." Přitom jsem si moc dobře vzpomínal na tu bolest, kdy jsme se vrátili do Borůvkového lesa a viděli, jak jsou stromy polámané. Všechno bylo zničené. Za tu dobu naštěstí vyrostly nové stromy, ty shozené ztrouchnivěly a borůvčí se samozřejmě rozrostlo obrovskou rychlostí. Už to tam vypadalo zase krásně, jako by se žádná katastrofa neudála.
V sedě jsem se trochu zavrtěl, protože tohle téma bylo takové ošemetné. Bylo mnoho vlků, co byli ve smečce, sami z ní neodešli, ale už se zkrátka neukázali. Takoví vlci se už nedali považovat za členy, jen jejich odchod byl neoficiální a docela sprostý. „Je nás tam opravdu malinko. Tři čtyři vlci, co se drží lesu nablízku," odpověděl jsem a podíval se na ni. Někteří vlci tenhle počet ani nemuseli považovat za smečku, jen zkrátka několik kamarádů, co přebývají v jednom lese. Tak to vlastně bylo, všichni jsme se tam perfektně znali, ale hierarchii jsme stále zachovával. „Máme na alfa pozici jen jednoho vlka, ale takový počet se dá bez druhé alfy zvládnout," pousmál jsem se, ale moc dobře jsem věděl, že ve dvou se dělaly rozhodnutí daleko snadněji. Blue ale věděl, že tu jsem pro něj, když si nebude vědět s něčím rady, i když jsem mu alfa úřad předal a sám jsem zůstal na pozici kappy. Nyní jsem byl daleko spokojenější, nebyl jsem tolik ve stresu jako kdysi. Vedení smečky mě zkrátka už hodně vyčerpávalo, a to vzhledem k mému věku taky nebylo úplně prospěšné.

Překvapeně jsem zastříhal ušima. „Neznám jediného vlka, který by neovládal nějakou magii," pověděl jsem a zamyšleně se zadíval do země. Já na n přišel jako mladý vlk ještě mimo Gallireu. Od té doby jsem se potkával s vlky, kteří ovládali různé magie. Mnohé byly tak specifické, že jimi vládl jen daný vlk. I já měl pár takových magií. „Asi to možné je, nevím. Pokud ale má v sobě zaseto semínko magie, které se ještě neprobralo k životu, věřím, že ho Gallirea popožene," dodal jsem a znovu k Wizku vzhlédl. Vlk bez magických schopností by tu nezažil tolik zábavy jako vlci s vrozenými magiemi. Možná by jí mohl pomoct Život. Od Wizku jsem ale pochopil, že Styx o magie zájem nemá. To by vysvětlovalo i její reakci na můj uměle vytvořený vánek.
„Ano, někdy jsou ta dobrodružství vážně zábavná. Jiná zase až nebezpečná. Záleží na situaci," pověděl jsem a souhlasně pokývl hlavou, protože ať už tak či onak, nějaké to zpestření v životě se vždycky hodí. „Smeček tu bývalo vždycky hodně, nějaké vznikly a další zase zanikly. Každá obývá specifické msto, takže si vlk může vybrat, jestli mu jsou příjemnější hory, nebo klidnější míst dole u řeky," dodal jsem. Já vlastně jinou smečku než tu Borůvkovou nezažil. Nějaké fakty byly ale tak známé, že jsem mohl usoudit, že každý obývaný les je zcela jiný. Pomáhala tomu i smečková magie.
Zamyslel jsem se. „Ač je to asi překvapující, žádné oběti si celá ta chaotická situace nevyžádala. O žádných tedy nevím," odpověděl jsem a sám se tomu podivil. Jako by nám Život vtloukl do hlavy nějaký evakuační pln několik hodin předtím, než se to stalo. Neodkázal jsem si vysvětlit, proč bychom se všichni najednou sešli poblíž Západního úkrytu. „Někteří se dokonce vydali k sopce, jakmile trochu utichla, a prožili několik měsíců dobrodružství. A my, zbylí přeživší, jsme si museli poradit s ohromnou povodní," dodal jsem po chvilce. O té výpravě jsem jen slyšel, neznal jsem nikoho, kdo by se jí přímo zúčastnil, takže jsem se později nemohl vyptat na detaily.

// Pár postů ještě můžeme naházet Ve tři jedu pryč a pak tu budu zase až večer

„Nuda tma není, jen jsem na chvilku potřeboval změnit prostředí," vysvětlil jsem. To bylo mé chování až tak nepochopitelné? Ona to jako tulák neznala, mohla území kdykoliv opustit. Jenže ke smečce vlka váže jistá povinnost. Nedovolil bych si odejít na několik měsíců na druhou stranu Gallirei. Smečce bych vůbec nebyl k užitku.
Můj návrh na lov se uchytil jen u Styx, Wizku už byla najezená. Já bych něco do žaludku snesl, ale nechtělo se mi lovit v takovém dusnu. To si raději zajdu k Ovocné tůňce pro nějaké ovoce nebo se v lese napasu borůvek, dokud ještě jsou. Sice to není maso, úplně mě to nezasytí, ale ta sladká chuť mě vždycky nabila zvláštní chvilkovou energií. Styx se zvedla, že tedy na lov půjde a později si nás najde. Cukroušci, ušklíbl jsem se. Však Wizku vypadal mladší než moji první synové, mohla by teoreticky být mou dcerou. Takže přátelské popovídání bylo z mé strany maximum, pro štěstí nás všech.
Pozornost jsem věnoval Wizku. „Poznáš spoustu nových, zajímavých vlků. Mám pocit, že Gallirea má v okolí pověst ráje pro všechno živé, takže sem dost vlků cíleně míří. Je tu všeho dostatek a nachází se tu úplně všechno, na co si vzpomeneš," začal jsem a pousmál se. „Jednou tu vybouchla sopka a později se celá Gallirea zalila vodou a bylo jen pár míst, kde se mohl vlk schovat. Žádné takové neštěstí se ale už několik let nestalo," uklidnil jsem ji, protože jsem si uvědomil, jak děsivě začátek věty mohl znít. Podíval jsem se na sever, tam někde sopka byla. Jen dál hezky spi, poznamenal jsem na její účet. Další celogallirejskou potopu jsem vážně zažít nechtěl. „Párkrát za rok se stanou nějaké lokální události, které souvisí s magií a trochu temnou stránkou Gallirei, kdy se objeví nějaká nebezpečná potvora a snaží se naši zemi zničit," krátce jsem se odmlčel a poté dodal: „Když už jsme u těch magiích - žijí tu dva sourozenci, Život a Smrt, kteří mají daleko větší magickou moc než my všichni dohromady."
Rozmluvil jsem se poměrně dost, tak jsem na chvilku zase zmlkl a podíval se na Wizku, jestli k tomu nemá nějaké otázky nebo poznámky. Rád jsem Gallireu vykresloval v tom hezkém světle, ale bylo třeba zmínit, že ne všechno bylo vždycky růžové.

// Včera se mi už nechtělo psát :D Tak až nyní

Šedivá měla dobrou poznámku. Většinou se vlci přidávali ke smečce, protože počítali s tím, že je bude tak trochu živit. Zásoby lovci pořád obnovovali a vlk tak mohl docela s klidem a bez stresu přežít zimu. Přidat se ale ke skupině vlků jen z tohohle důvodu, to bylo ale poněkud sobecké a neschvaloval jsem to. Proto jsem vždycky nerad vlky přijímal na začátku zimy - bál jsem se, že na jaře zase vezmou roha. Několikrát se to taky stalo.
Nedorozumění jsem nebral nijak vážně, ale tmavší vlčice studem sklopila pohled k zemi. „To nic," snažil jsem se ji trochu povzbudit. Hlavně nedělat z komára velblouda. V očích druhé vlčice tohle ale bylo něco tak směšného, že jí to určitě bude ještě prohánět ve snech a smích ji bude narušovat spánek při té vzpomínce.
„Taky mě těší," pousmál jsem se na obě. Pak jsem svou pozornost přenesl na Styx, která se nabízela s pomocí. Zůstal jsem na ni nějakou dobu civět docela překvapeně a zmateně zároveň. „Smečka má zásoby," řekl jsem a sledoval, jak popošla k Wizku. Navíc nás tam nebylo tolik, stačilo ulovit pár zajíců a všichni jsme se dosyta najedli. To ale úplně nemusely vědět. „Chtěl jsem jen odpočívat u řeky, nebyl jsem vyslán s žádnými povinnostmi," dodal jsem po chvilce. Neměl jsem tušení, kam tímhle mířila. Nějak m nesedělo, že by se nějaký tulák chtěl dobrovolně zabývat nějakými smečkovými zásobami jídla. Většinou měli co dělat sami se sebou. „Ale zalovit si můžeme jako jednotlivci, to není od věci," pověděl jsem. Smečce opravdu nic nosit nebudeme. „Jen si nejsem jistý, jestli na to není příliš horko," dodal jsem a trochu se ošil. V takovém dusnu bylo dobré jen ležet u nějakého zdroje ochlazení a nic jiného nedělat.

Tmavší vlčice se přiznala, že by i nad nějakou smečkou přemýšlela. Zamával jsem ocasem a mile se na ni usmál. „To je nezvyklé, většina tuláků zůstává tuláky po celou dobu svého pobytu na Galliree," zamyslel jsem se. Dříve měly smečky jiné jméno, doslova přetékaly členy. Nyní tomu už tak nebylo. Nebo byla jen Borůvková smečka tou prázdnou? Musel jsem se konečně dokopat k tomu, abych navštívil své přátelé na jihu. Chtěl jsem trochu očíhnout situaci v tamějších smečkách. „Smečka i tuláctví má spoustu výhod, ale i nevýhod. Záleží, co je vlkovi příjemnější, a kam chce v budoucnu směřovat," zamumlal jsem.
Světlá vlčice poděkovala za informace, které jsem právě vychrlil. Určitě se jí hodily, jinak by se nevyptávala. Nebo jen nechtěla, ať stojí řeč? Ať tak či onak, tím bylo téma o smečkách z mé strany uzavřené. Víc svých znalostí už jsem nemohl poskytnout. Víc by jim řekl asi Život, to je taková dobrá duše. Zaslechl jsem ještě nějakou poznámku, která ale byla jen mezi nimi. Nehodlal jsem se do jejich sporu motat, za nějaké nervy navíc mi to vážně nestálo. Co si ale musely udělat, že si jdou tak po krku? Před chvilkou asi doslova, když jsem se podíval na ty jejich krvavé skvrny a zranění. Neměl jsem žádnou léčivou magii, takže jsem jim nemohl pomoct. A i kdybych mohl… Dvakrát bych si rozmyslel, jestli si to ty vlčice zaslouží.
To tu už dlouho nebylo, krátce jsem si povzdechl. Naposledy mé jméno popletla Haruhi, když jsem ji se Sayapem přijímal do smečky. To už bylo několik dlouhých let. Myslel jsem si, že s mým jménem nikdy nebyl moc velký problém. Až doteď. „Ne Strom," začal jsem a krátce zvedl oči v sloup, „ale Storm." Víc zdůraznit už to vážně nešlo. Můj hlas je ale ztratil v tom řehotu světlé vlčice. Zadíval jsem se na ni a střihl ušima. Nepřišlo mi, že by to bylo až tak směšné, ale nijak jsem na to nereagoval. „Přeslechnout se je snadné," přiznal jsem a trochu se pousmál. Nebral jsem si to nijak osobně. Zmýlit se mohl každý, bylo to normální.

Pomalu jsem přikývl. „Ano, jsem jejím členem," potvrdil jsem a zkoumavě se na ni zadíval. Nemusely vědět, že jsem ji několik let vedl. To už byla zastaralá a k ničemu informace. Proč jsem měl pocit, že cokoliv, co řekla, mělo nějaký jízlivý a ironický podkres? Jasně, nemohl jsem být sympatický každému, ani jsem se o to nesnažil. Ta ne tolik upovídaná vlčice na mě tedy působila daleko příjemněji a přátelštěji. Na první dojem jsem ale nikdy moc nedával, z vlka se po chvilce může vypadat úplně jiná osobnost, než kterou se zdál být. Mile jsem se usmál na vlčici s černým hřbetem. „Je tam krásně," přitakal jsem a zamával ocasem. Ovocná tůňka, na které plavalo ovoce všech různých druhů, v lese se stále držela malá skupinka zajíců. V mých očích to byl ráj. Hlavně kvůli vzpomínkám, které jsem si s lesem spojoval. Opět jsem se zadíval na světlejší vlčici. „Určitě neznám všechny, některé zaniknou, jiné zase nově vzniknou. Na jihu se nachází smečka, kterou vede moc milý pár, jmenuje se Sarumenská. Kousek jižněji vedle této řeky se nachází smečka Asgaarská. U těch dvou stoprocentně vím, že stále fungují," odpověděl jsem na její otázku. Nebyl jsem vědma a zajímala mě hlavně ta moje smečka… Proč bych se zajímal o jiné, když jsem se neplánoval nikam stěhovat? Místní tuláci o nich budou mít daleko větší přehled než já.
Mezi těma dvěma opravdu létaly zlostné jiskřičky a já tam jen nezúčastněně stál, protože mi ty jejich poznámky nic neříkaly. „Hodných vlků je tu vážně spousta," poznamenal jsem a naklonil hlavu na stranu. Nějací zlí se určitě najdou, ale pořád jsem nechápal, jak takoví vlci mohou spokojeně žít. Akorát všem pijí krev, a to je možná tak moc těší, že si na to vybudují smysl života.
„Jsem Storm," představil jsem se. Když už se tmavší vlčice ptala… Sám od sebe bych se asi nepředstavil. Pro tento rozhovor mi znalost mého jména nepřišla směrodatná. „Jak se jmenujete vy?" zeptal jsem se. Během těch pár vět jsem pochytil, že světlejší nazvala tmavší jako Wizku. I tak bych byl rád, kdyby to představení proběhlo nějak oficiálně.

Světlejší vlčice se nezdála až tak přátelská, jak bych si asi přál. Ne každý vlk je miloučký, na to jsem musel pamatovat. Jen já se rád obklopoval vlky, kteří měli podobnou povahu jako já. Odvykl jsem si na jednání s cizinci, když jsem byl jako skleníková kytička zalezlý pořád na jednom místě.
Automaticky jsem se usmál a zavrtěl ocasem, když se světlejší vlčice zeptala na smečky. „Přátelské jsou všechny, neznám žádnou, která by vyloženě vybočovala," začal jsem. Pamatoval jsem si, že kdysi dávno někde na jihu byla Temná smečka. To už ale bylo opravdu dlouho - několik let. Od té doby tu žádná taková extrémní nebyla. „Jedna je hned ve vedlejším lese," odvrátil jsem od nich pohled a čumákem ukázal na les za svými zády. „Není velká, panuje tam až rodinná atmosféra a vlci si navzájem pomáhají. Zkrátka jako doma. A to prostředí je nádherné, klidnější místo neznám," dodal jsem a v mém hlase bylo slyšet nadšení. Tak rád jsem mluvil o svém domově, i když jsem si nedával žádné naděje, že bych je snad naverboval jako budoucí členy. Takhle to přeci nefungovalo. Nebo ano? Že bych celá ta léta dělal nějakou chybu? Pár dalších vlků by les uvítal, co si budeme povídat, ožilo by to tam.
Krátce jsem se zasmál. „To jo. Už tu jsem nějaký ten rok," přiznal jsem a v duchu to spočítal. Mým prvním potomkům už je sedm let, já na Gallireu přišel ještě několik měsíců předtím. Nu, už jsem se mohl považovat za veterána. Zaregistroval jsem, že světlejší vlčice zavrčela. Vycítil jsem z ní, že ji něco rozčílilo. Totiž, ona vypadala napruženě už od prvního momentu, co jsem na ně promluvil, ale nyní její zloba nějak zintenzivněla. Přešlápl jsem předními tlapkami na místě. Udělal jsem snad něco? zamyslel jsem se. Možná ji ten chladný vánek nebyl příjemný. Bylo by to vůbec možné? Zrovna v takovém pařáku? Nechtěl jsem ji ještě víc rozčilovat, a tak jsem toho nechal. Tak se holt budou muset ochladit postaru, když jim není dobrý osobní fén.

Nemohl jsem si nevšimnout, že jsou obě nějak pobité. Krátce jsem zastříhal ušima a krátce v myšlenkách zabloudil ke spekulování. Asi se ty dvě neměly rády, porvaly se, ale poté stejně nějakým způsobem konverzovaly. Radši jsem ani nechtěl vědět, kde byla pravda.
Na mou přítomnost jsem od jedné schytal lehce otrávené „nazdar“ a od druhé pouhé mlčení. Švihl jsem ocasem a posadil se. Holt to budou muset na chvilku přežít, než se zase rozhodnu vrátit za Blueberrym. Určitě tu s nimi nestrávím týden a pak zase budu na území smečky kdovíjak dlouho. Vlastně bych rád natrefil na nějaké staré přátelé, které jsem neviděl už několik let. Arcanus, Savior, Morfeus… Jedině na ty tři jsem si vzpomněl a měl jsem takový pocit, že naše setkání má do budoucna reálnou šanci. O zbytku jsem si tak jistý nebyl. Spoustu mých známých už to s Gallireou vzdalo, což byla škoda.
Zadíval jsem se na světlejší vlčici a pak své bílé oči přenesl na tišší vlčici. „Ne každý je ukecaný. Třeba jste probíraly samá nezáživná témata," poznamenal jsem. Určitá odměřenost určitě nebyla špatná. Ze světlé tak trochu čišela jízlivost vůči druhé vlčici. Čert aby se v nich vyznal, pomyslel jsem si. Samice někdy vážně byly oříšek. „Jste na Galliree nové?" zeptal jsem se zvědavě a pohodil špičkou ocasu. Ani nemusely být, jen jsem z nich necítil žádný pach smečky. Většina vlků stejně stále zůstávala tuláky, i když se ve zdejším kraji trochu rozkoukala.
Podíval jsem se na oblohu a musel jsem usoudit, že takové horké dny jsem už dlouho nezažil. Bylo to otravné. Teď jsem byl vlastně rád, že jsem nikdy neměl tmavý kožich. To bych se dozajista upekl. Začal jsem kolem naší skupinky točit chladnější vánek, který nám jemně čechral kožichy. Trochu jsem natáhl čumák k nebi a přivřel oči. Nechal jsem se ovívat. „Takové ochlazení se hodí, že?" nadhodil jsem a zase se soustředil na vlčice. Takový multitasking mi už vůbec nedělal problém. Manipulace s větrem byla tak snadná!

Ještě nějakou dobu jsem tam vysedával, poslouchal bublání řeky a zkrátka existoval. Na nic jsem nemyslel, měl jsem úplně čistou hlavu. Konečně po dlouhé době jsem se odprostil tak nějak od všeho, a to jsem potřeboval. Vypadnout na chvilku z místa, ke kterému se vázalo tolik vzpomínek. Krásných i bolestných. Dlouze jsem zazíval a podíval se na oblohu. V lese tedy bylo příjemněji, i když to horko tady trochu korigovala vlhkost z řeky. Na nějaké louce teď muselo být na umření.
Opět jsem se ohlédl na vlčice, které tu stále byly. Neodešly, i když o mé přítomnosti určitě věděly - nebyli jsme od sebe tak daleko a můj pach se k nim určitě taky dostal. Nevypadaly ale, že by o dalšího konverzačního společníka stály. I tak jsem chtěl být tak drzý a zkrátka to zkusit. Zvedl jsem jednu přední tlapu a pak i tu druhou, párkrát jsem je olízal, ale toho fialového zbarvení od borůvek jsem se stejně nezbavil. Do šediny se ta jejich šťáva nějak nehezky zažrala. Postavil jsem se, oklepal se, abych trochu zmírnil zacuchání mého kožichu, a pak jsem se konečně vydal jejich směrem.
„Zdravím vás, dámy," pozdravil jsem je už z dálky a na malou chviličku se zacítil trochu provinile, protože zrovna byly zažrané do rozhovoru, který jsem jim tak trochu přerušil. „Neruším?" nadhodil jsem a zastavil se pár metrů od nich, abych náhodou nenarušil nějaký osobní prostor. To bych opravdu nerad. Do krve se mi vlilo trochu adrenalinu. Už to bylo opravdu dávno, co jsem se bavil s někým, koho vlastně vůbec neznám, aniž by to byli vetřelci v našem teritoriu. Zamával jsem ocasem a přátelsky se pousmál. Já to snad ani neuměl jinak.

// Tak mě tu tedy máte, pokusím se nezdržovat

// Borůvkový les

Míjel jsem poslední ovocné stromy svého domova a ještě jsem se za sebe ohlédl. Rozhodně jsem se nechtěl zdržovat mimo území nijak dlouho, přeci jen jsem tam nechával Blua samotného, a samota dokázala být poněkud ubíjející. Zároveň mě ale tento minivýlet nabil jakousi zvláštní energií a adrenalinem. Už jsem si ani nevzpomínal, kdy naposledy jsem se podíval za hranice. Několik měsíců určitě. Možná tomu byl už rok. Nicméně teď jsem už za sebou netáhl žádné alfácké břímě, mohl jsem si dovolit trochu vyhodit z kopýtka.
Došel jsem k řece a okamžitě do ní skočil. Ne doslova, na to jsem byl už poněkud starý. Jen jsem se postavil všemi čtyřmi tlapkami do proudu a nechal jeho sílu, aby mě zbavila nánosu toho fialového hnusu. Bylo to uklidňující, navíc v takovém horku byl každý rád za malé osvěžení. Udělal jsem několik kroků proti proudu a tam sklonil hlavu a napil se. Žízeň jsem během několika dalších sekund uhasil a vydal jsem se zase zpátky na břeh.
Dvakrát jsem se zatočil kolem vlastní osy a pak se elegantně posadil a ocas stočil k přením tlapkám. Šediny na nich chytly fialový nádech díky borůvkám, ale byl jsem si jistý, že jsou jinak naprosto čisté. Rozhlédl jsem se a zahlédl dvě vlčice. Natočil jsem k nim uši a pár sekund se na ně díval. Pak jsem své bílé oči stočil zase k řece. Skutečně jsem přemýšlel nad tím, že bych se k nim přidal na kus řeči. Rád jsem poznával nové tváře. Tu chvilku mimo smečkové území jsem si chtěl užít. Původně jsem tu chtěl jen rozjímat, nepočítal jsem s tím, že bych tu někoho potkal. Situace se ale změnila. Proč toho nevyužít?

Blue mě jen povzbudil v mém plánu. Jistě nechtěl, abych se tu producíroval se smradlavou tlapou. Vlastně jsem to nechtěl ani já. Jeho starost mě ale trochu zaskočila. „Samozřejmě, že se vrátím," odpověděl jsem okamžitě bez rozmýšlení a zadíval se mu do červených očí. „Proč bych se neměl vrátit?" nadhodil jsem, ale otázku jsem nechal odvát větrem. Nečekal jsem ani na odpověď a pomalu vyrazil k Mahtaë. Mohl bych jít se zavřenýma očima a stejně bych se tam dostal. Trochu mě zaskočilo, že se mu vůbec v hlavě objevila myšlenka, že bych se nemusel vrátit. Opravdu si myslel, že bych ho tu jednoduše nechal?
Krátce jsem si povzdechl a ohlédl se za sebe. Svého přítele jsem už ale neviděl, zmizel mi za ovocnými stromy a borůvkovými keři. Podíval jsem se na své tlapky. Chytily lehký nádech do fialova, jak jsem se brodil borůvčím a občas holt nejednu borůvku rozdrtil. Jasně že bych ho tu nenechal, pomyslel jsem si a trochu přimhouřil oči. Tohle byl můj domov několik let, vytvořil jsem si k lesu takové pouto, že jsem ho prostě nedokázal přetrhnout. Ani jsem nechtěl. Na takovém krásném místě by snad každý chtěl naposledy vydechnout, ne? Bylo to lepší řešení než opustit tento svět na místě, ke kterému nemám žádný vztah. Ale to už jsem přeci až moc předbíhal. Do hrobu jsem namířeno ještě opravdu neměl.

// Řeka Mahtaë

2 a 4