Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otázka, kdo bude malého Gavriila živit, byla zodpovězena a Blueberry byl nazván adoptivním tatínkem. Tiše jsem se zaculil a rozhlédl se po lese. Jako jediná tu chyběla Aranel a byl jsem si jistý, že z malého bude stejně nadšená jako my všichni.
Naomi se na mě obrátila s milou novinkou. Okamžitě jsem začal vrtět ocasem a zářivě se na usmál. „To je skvělé, Naomi! Jsem na tebe pyšný," pochválil jsem ji. Věřil jsem, že by se má dcerka mohla dostat v hierarchii ještě víc, jen by ve svém úsilí musela vytrvat. Po očku jsem se podíval na Blueberryho, který Naomi povýšil. Byl jsem rád, že svou úlohu bral vážně.
Kde se vzal, tu se vza nějaký podivný tvor. Nakráčel si to k nám, jako by se nechumelilo, a já na něj zůstal jen mlčky koukat. Nevypadal úplně jako vlk, ale zároveň jsem nevědě, jak jeho druh správně nazvat. Byl zkrátka docela mohutný a zamyšlený. Věnoval nám pozornost, až když málem vrazil do Wizku. Zastříhal jsem ušima a pečlivě poslouchal, co má na srdci.
Ukázalo se, že Galliree zase hrozí nějaké nebezpečí a abychom jej zastavili, musíme najít čtyři části magického disku. To samo o sobě bude určitě jedno velké dobrodružství. Grum všechny ty informace podával dost dramaticky, ale ostatně jsme neměli důvod mu nevěřit. Moc dobře jsem věděl, jakými pohromami si Gallirea prošla jen za tu dobu, co tu pobývám. Rozhodně jsme nechtěli, aby byl náš domov zničen. Jakmile se tvor přesunul k Naomi a nařídil jí, aby začala hrabat, vstal jsem, abych nepřekážel. „Buď opatrná," hlesl jsem k ní ještě, protože kdoví na co jiného by mohla ještě narazit.
Pak Grum zmizel a zase jsme tu zůstali v původním složení. Blueberry navrhl, že bychom mu měli pomoct. Nikdo nevyjádřil nesouhlas a Naomi začala hrabat. S rozšířenými zorničkami jsem čekal, až se dostane k předmětu, který tam někde měl být. A skutečně byl. „Vytáhneme ho společně? Vypadá těžce," navrhl jsem a podíval se po skupince. Malé vlče usnulo, což bylo v tomto případě dobře. Ještě by se nám tu pletl.

Hra byla docela nevinná, dokud jsem neucítil nepříjemný stisk. Ušklíbl jsem se a ohlédl se, jak Gavrill vítězoslavně držel svůj úlovek nad hlavou. „Myslím, že máš slibný lovecký potenciál!" zazubil jsem se na něj, ale už jsem se těšil, až mě zase pustí. Jeho zoubky byly totiž jako jehličky - pěkně pichlavé.
Vlče ještě neumělo pořádně mluvit, takže jen žvatlalo a opakovalo slova, která řekl někdo jiný. Ještě nějakou dobu bude trvat, než se bude umět sám vyjádřit. A pak tu tlamičku nezavře, takže bychom si měli užívat klidu, dokud trvá. Začal se dožadovat Bluovy pozornosti, takže můj ocas byl ušetřen dalšímu ne příliš příjemnému kousnutí.
Blueberry nám sdělil, že prozatím tu Gavriil zůstane a uvidí se, jestli si pro něj nepřijdou jeho rodiče. Usmál jsem se a ještě více zavrtěl ocasem, protože mě svým rozhodnutím potěšil. Někteří vlci by se o žádné cizí vlče starat nechtěli. Proč by živili někoho, kdo není pokrevně jejich? Mně to ani v minulosti nedělalo problém, když jsem společně s Taillou vychovával její potomky, i když neměli v sobě mé geny. Ale ne všichni vlci byli takoví dobráci, bylo mi to naprosto jasné.
Odvrátil jsem pohled od roztomilé dvojice Blue-Gavriil a podíval se na Wizku, která měla docela trefný dotaz. „Na mateřské mléko je už příliš velký," řekl jsem a podíval se na drobečka. Díky bohu za to. Kdyby pořád potřeboval mléko, museli bychom sehnat nějakou vlčici, která má malá vlčata, a pravděpodobnost, že bychom byli v hledání úspěšní, byla opravdu malá. „Takže hádám, že bude jíst s námi," dodal jsem a střihl ušima. Ovšem veškerou strategii by asi měl rozvrhnout Blue. Byl tu alfou, on by měl rozdávat funkce a řídit, co se bude dělat. Měl jsem ale za to, že by se celá smečka měla podílet na tom, aby se vlčeti dařilo dobře. Však jsme byli jedna velká rodina, která si vzájemně pomáhala.

Blueberry mi vysvětlil, jak k vlčeti přišel. Vzhledem k tomu, že malý Gavriil byl nalezenec a ztracenec v jedné osobě, bylo mi ho líto. Své rodiče ztratil a možná byla jen otázka času, kdy si pro něj přijdou. Anebo se jim stalo něco hrozného, pomyslel jsme si a zaťal zuby, protože jsem si vzpomněl na svou matku. Viděl jsem ji umírat a… takový pocit bych nepřál ani svému nepříteli. „Chudáček maličký," politoval jsem ho a sklopil uši k hlavě. Byl roztomiloučký, snad jako každé vlčátko, a srdce i toho největšího mrzouta muselo při pohledu na Gavriila roztát.
Maličkého zaujal pohyb za mýma zadníma nohama. Zaujala ho má oháňka, kterou jsem v přátelském gestu švihal ze strany na stranu, a snažil se ji ulovit. Zasmál jsem se a ohlédl se po něm. „Hlavně si neubliž," okomentoval jsem už jeho třetí nedobrovolné spadnutí na zadek. Byl jsem si zcela jistý, že jestli ještě chvilku bude pokračovat, odpadne nám vyčerpáním a několik hodin bude spát hlubokým spánkem. Což ani nevadilo, vlčata byla vždycky nejhodnější, když spala. Zazubil jsem se, protože jsem zažil už dost vrhů vlčat, ať už vlastních nebo nevlastních, abych mohl tvrdit, že v tom nejranějším věku jsou všechna hyperaktivní. Jejich skutečná povaha se formuje až později. Wizku rozhodně byla hravě naladěná, já si už na hraní ze zdravotních důvodů netroufal. Vypadlo to, že se stanu tím dědulou, co všem říká, aby na sebe dávali pozor a nedělali zbytečné blbosti.
K naší skupince se po chvilce přidala Naomi a potěšilo mě, že nejprve přistoupila ke mně, než se její pozornost přesunula k vlčeti. „Já tebe taky, zlatíčko. Chyběla jsi mi," zašeptal jsem a hlavou se jí otřel o krk. Nadechl jsem se její vůně a na pár vteřin se ocitl někde jinde, někde mimo Borůvkový les. Její pach mi připomínal ten Taillin a vnitřně jsem se zachvěl. Pak jsem se zadíval na Blueberryho a následně na malé vlče. Wizku se totiž ptala, jestli si ho necháme. „Takové děcko by někde venku neskončilo úplně šťastně," zamumlal jsem si pro sebe, ale rozhodnutí jsem samozřejmě nechal na Blueberrym. I když vzhledem k tomu, že si ho už docela přivlastnit, doufal jsem, že v naší smečce zůstane. A kdoví, třeba si Blue vyzkouší roli adoptivního otce. Tenhle scénář by mě upřímně zajímal.

Sdělili jsme si s Morfeusem starosti o ty naše ratolesti a pak mi ještě připomněl, že jsem v Sarumenském hvozdě vítaný. Nadšeně jsem zamával ocasem a už teď se nemohl dočkat, až sleze sníh, který mimochodem ještě ani nenapadl, a já se vydám na dobrodružnou cestu na jih.
Pobaveně jsem se zasmál nad Morfeusovými starostmi, zdali les vůbec ještě stojí. Byl jsem si jistý, že ano. Zvlášť pokud měl ve smečce schopné vlky, kteří pro svůj domov chtěli jen to nejlepší a milovali ho z celého srdce. Na oba jsem se usmál. „Šťastnou cestu domů vám přeji a na jaře počítejte s mou návštěvou!" stihl jsem jim ještě říct, než se ode mě vzdálili. Zavrtěl jsem ocasem a sledoval je, dokud mi nezmizeli z dohledu. Pak jsem si krátce povzdechl a vstal ze svého vyseděného ďolíku. Vydal jsem se na pomalou bezmyšlenkovitou procházku lesem.
Ta trvala chvilinku, protože jsem ucítil, že se do lesa vrátil Blueberry. Jenže nebyl sám. Zvědavě jsem zastříhal ušima a rozhodl se, že to půjdu očíhnout. Přeci jsem si to nemohl nechat ujít. Než jsem k těm dvěma došel, vrátila se i Wizku, což bylo jedině dobře. Měl jsem i takovou zkušenost, že jsem někoho do smečky přijal, ale pak se už na území nevrátil. Smutné. Nejprve jsem nechápal, z čeho je Wizku tak unešená a proč je proboha tak divně přikrčená?! Jak jsem se k nim ale blížil, pochopil jsem. Mezi těmi dvěma bylo přidřepnuté ve stejné poloze jako Wizku malé vlče. „To jsi stihnul kdy, můj příteli?" zeptal jsem se, když jsem k nim pomalu docházel, a zasmál se. „A hlavně s kým?" nadhodil jsem hned vzápětí a spiklenecky na něj mrknul. Bylo mi ale jasné, že není jeho, vůbec po něm nevonělo. Musel ho tedy někde najít. V hlavě jsem měl tolik otázek a zatím nulové odpovědi.
Usmál jsem se na drobečka a začal vrtět ocasem. Na takové kreace, jaké zrovna dělala Wizku, jsem byl už příliš starý. Ještě by mi ruplo v zádech a malér by byl na světě! Roli hravé tetičky jsem jí tedy přenechal a doufal jsem, že se malý vlčí chlapeček nezlekne tolika cizích vlků.

// Snad nebudu moc zdržovat. Kdybych do tří dnů nehodila post, klidně do mě kopejte přes fb, díky

Morfeus potvrdil, že se les nachází nedaleko Ohnivého jezera. Tak přeci jen mi paměť ještě trochu slouží! zaradoval jsem se. Byl to totiž docela úctyhodný výkon, protože jsem mimo Borůvkový les nebyl několik let. Nepočítám krátkou procházku k Mahtaë, kde jsem potkal Styx s Wizku, protože to nebyla žádná výzkumná výprava. Tu řeku jsem znal až příliš dobře. Usmál jsem se a horlivě pokývl hlavou: „Na sto procent se za vámi na jaře zastavím." A už jsem se na tu cestu nesmírně těšil.
Vlastnosti rodičů se velmi často promítaly i na potomky, tak to zkrátka bylo přírodou zařízené. A jestli se v mládí Morfeus hodně toulal, to samé asi dělal jeho synek. „Je jasné, že se o něj bojíš, však jsi jeho otec. Je to normální," ujistil jsem ho. To bylo tak všechno, co jsem mohl udělat. Chápal jsem jeho obavy, protože jsem měl úplně ty samé o mé děti. Naposledy jsem viděl Whiskeyho, pár dní po tom, co nás Tailla opustila, a od té doby jako kdyby se vypařil. Mrzelo mě, že se ani jeden z mých čtyř potomků nedrží v blízkosti domova, ale co jsem mohl dělat. Měl jsem tu Naomi, která sice nebyla pokrevně moje, ale prakticky jsem ji vychoval. Ta byla Borůvkové smečce ze všech nejvěrnější, a to mě těšilo.
I přes všechny starosti, které jsme s Morfeusem měli, jsem věřil, že ani jeden z nás nelitoval rozhodnutí založit rodinu. Ve finále to bylo to nejkrásnější, co vlk může během svého života zažít.
Bylo jasné, že tohle setkání nebude trvat nijak dlouho, ale i tak jsem smutně sklonil uši k hlavě, když se to celé blížilo ke konci. Nemělo smysl je přemlouvat, aby tu zůstali ještě o chviličku déle, protože Morfeus měl tam na jihu povinnosti, na rozdíl ode mě. Já už mohl jen s poklidem dožít, aniž bych měl nějaké kdovíjaké starosti na svých bedrech. „Rozumím," pokýval jsem hlavou a na oba se usmál. „Moc rád jsem vás viděl… Tedy zvlášť tebe, Morfe," věnoval jsem mu jeden úsměv a pak se ohlédl na Derian, „slečna jistě promine." Zamával jsem ocasem a rozhlédl se kolem nás. Pachy Blueberryho, Naomi a Wizku mířily směrem k Ovocné tůňce, takže jsem se dovtípil, že šli nováčkovi ukázat další území patřící naší smečce. To bylo jedině dobře. Mou pozornost na sebe opět strhla Derian, která chválila naše borůvky. Zazubil jsem se a poté se zamyslel, protože co když to opravdu nějak šlo? „Pokud někdo tam u vás mistrně ovládá magii země, možná by to šlo. Ale vsadím se, že nebudou tak dobré jako tyhle," řekl jsem pobaveně. Přeci jen borůvky patřily sem, nikam jinam. V celé Gallirey snad na žádném jiném místě nerostly. Nebo jsem o tom aspoň nevěděl.

Všichni jsme se zasmáli nad tím, jak Derian zkomolila mé jméno. Neměl jsem jí to za zlé. Sám jsem věděl, že to k tomu trochu svádí. Pak jsem pozorně poslouchal, kde se jejich hvozd nachází. Na jihu u Ohnivého jezera. „To je to věčně teplé jezero červené barvy?" nadhodil jsem, ale byl jsem si jistý, že je to ono. „Tím směrem jsem nešel už roky! Moc se rád se někdy za vámi zastavím," řekl jsem a na oba návštěvníky se usmál. Už jsem se na ten výlet těšil. Ještě před zimou bych se mohl pohlédnout po severu, zjistit, jestli se něco nezměnilo.
Morfeuse nemilá novinka překvapila, stejně jako mě ta jeho. Byli jsme na tom úplně stejně, což bylo trochu děsivé. Sklopil jsem uši k hlavě a také se mu dlouze podíval do očí. Konečně někdo chápal, jak se cítím. Určitě bych si ale přál, aby se nic tak bolestivého nestalo. Přerušil jsem to ticho a dodal ještě další důvody, proč jsem alfa pozici předal Blueberrymu. Morfeusova další slova mě trochu dojala. Tohle jsem ještě od nikoho neslyšel. Rozpačitě jsem se usmál a dodal: „Děkuji, Morfe." Byl jsem rád, že jsem svou práci dělal dobře a utkvěl jsem mu v paměti.
Svěřil se mi, že s Neyteri založili rodinu. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Myslel jsem si, že budou ten pár, který bude chtít vlčata. Jeho dcerka je prý smečce hodně nápomocná a v mnoha věcech se podobala své matce. „Moc rád ji poznám," řekl jsem s úsměvem a zamával ocasem. Bylo už jasné, že si jednou do Sarumenského hvozdu udělám výlet. Ale až pravděpodobně po zimě, protože se mi nebude chtít bojovat s nánosy sněhu. Ty největší mrazy raději strávím doma v jeskyni. „A o synka se neboj, určitě se má dobře. Někdo má raději své toulavé tlapky než smečku," povzbudivě jsem se pousmál. Já své děti neviděl, jak je rok dlouhý. Ale věřil jsem, že se jim dobře daří. Coffin možná z Gallirey odešel hledat štěstí jinam, Whiskey se toulá po okolí, Nefret to samé a Iseann… Když zemřela Tailla, měl jsme pocit, jako by si osud vzal i mého nejmladšího syna. Svou domněnku jsem ale neměl potvrzenou, a tak jsem doufal, že se má intuice zatraceně plete.
Otočil jsem se na fialovou Derian a usmál se. „Vlčata jsou radost, je s nimi zábava," poznamenal jsem a usmál se. Mimo jiné o ně byla pěkná starost, kterou rodiče měli prakticky až do konce života. Někteří své potomky brali jako smysl svého bytí. A já jsem se ani nedivil. Derian se však raději vyjádřila k tomu, že máme velmi chutné borůvky. Zazubil jsem se a souhlasně přitakal: „Ano, to jsou. Za chvilku už bude končit jejich sezóna." Už nebyly tak šťavnaté jako uprostřed léta, ale ještě nepřišly takové silné ranní mrazíky, aby přemrzly. Lehla si na záda a začala uždibovat bobulky z této polohy. Nemyslel jsem si, že to je dobrý nápad. A taky nebyl. Po chvilce se jí jedna z borůvek dostala do čenichu a kýcháním ji dostala ven. Zasmál jsem se. „Mršky mrňavé," dodal jsem a znovu se nad tím zazubil.

Když jsem došel ke skupince, řekl jsem Blueberrymu, že si návštěvníky převezmu. Je fakt, že jsem ho odbyl, tomu odpovídal i jeho výraz, který na mě hodil. Omluvně jsem se na něj pousmál. Však já mu to někdy vynahradím.
Svou pozornost jsem přenesl na svou návštěvu a nadšeně zavrtěl ocasem. Morfeusova přítomnost mě naplnila zvláštní nostalgií. Ještě bych měl někde splašit Saviora, vzpomněl jsem si na svého nejlepšího přítele. Roky jsme se neviděli, podobně jako s Morfeusem. Z něj vypadla informace, která mě ani ve snu nenapadla. „Proboha, Morfe, to mě mrzí," vydechl jsem a sklopil uši k hlavě. Ani nevěděl, jak dobře vím, jak se se cítí.
Představil jsem se fialové vlčici, protože tu jsem neznal a přišlo mi to slušné. Představila se mi jako Derian, jen… popletla mé jméno. To se stávalo nějak nehezky často. Naposledy se tak přeřekla Styx. Na fialkovou jsem se ale usmál a trpělivě pronesl: „Jsem sice Storm, ne strom, ale i tak doufám, že si ho budeš pamatovat." Nutno uznat, že její myšlenkové pochody byly úsměvné.
Opět jsem se zadíval na Morfa a poslouchal je. „Jsem rád, že jste našli nový domov podle svých představ. Přeji hodně sil," řekl jsem a starostlivě se na něj podívat. Věděl jsem, že s odchodem tak blízkého vlka se smířit nedá. „Kde se váš hvozd nachází? Kdyby vás chtěl někdy po zimě navštívit na oplátku," zeptal jsem se a byl jsem vážně zvědavý, protože jsem o něm ještě nikdy neslyšel. Zároveň jsem si už v hlavě vybavoval seznam míst, které bych chtěl navštívit, až se z lesa dostanu na nějakou několikadenní procházku.
Jeho zvědavost byla pochopitelná. Přešlápl jsem z nohy na nohu a také se posadil, protože pravda, na tohle jsem se potřeboval trochu víc uzemnit. „Tailla zemřela, je tomu už pár měsíců," začal jsem a uhnul pohledem. Měl jsem pocit, že se nedá zvyknout na to, že už ji nikdy neuvidím a neřeknu ji, co všechno pro mě znamená. Ani rozloučit jsem se nestihl, stalos e to tak nečekaně. Bylo zvláštní, že Morfeus měl situaci dost stejnou, jen se pořád držel na pozici alfy. To mi připomnělo, že bych měl dokončit myšlenku. Zamrkal jsem a konečně se vrátil zase do reality. „Už před několika lety jsem po určitou dobu vedl smečku sám, a teď už jsem na to zkrátka neměl sílu. A smečka potřebovala změnu, aby trochu ožila," dopověděl jsem a tentokrát už s lehkým úsměvem se ohlédl směrem, kterým od nás byla skupinka Blueberryho, Naomi a Wizku. A já si mohl trávit důchod na místě, které jsem miloval. I když jsem si své stáří představoval trochu jinak, jen co je pravda.

Naše skupina se rozdělila do dvou podskupinek. Blueberry se ujal Wizku, která byla potencionální členkou, a vydali se trochu dál do lesa, aby si spolu mohli popovídat. Doufal jsem, že naše smečka bude mít zase o jednoho člena víc. Potřebovala trochu vzkřísit a nová krev se nám zkrátka hodila. A Aranel s Aithérem také popošli stranou, aby měli soukromí. Zároveň Blue mladému vlkovi povolil krátký pobyt na našem území. Ještě aby ne, když tu měl matku. A rodinná znovushledání byla ta nejkrásnější. Povzdechl jsem si, protože na mě padla melancholická nálada.
Seděl jsem pořád na svém místě, nečinně se rozhlížel a přemýšlel, co budu dělat já. Najednou jsem zaslechl dvě po sobě následující vytí. Přicházely od hranic. Střihl jsem ušima a nasál do čenichu všechny pachy v okolí. Morfeus, poznal jsem jeden z nich a okamžitě se postavil na nohy, abych k nim mohl vyrazit. Dal jsem se do pomalejšího klusu, protože jsem byl z toho sezení celý ztuhlý, a nechtěl jsem si přivodit nějakou nataženou šlachu nebo něco podobně nepříjemného.
Evidentně byl někdo rychlejší než já. Morfeusovi a jeho společnici dělal společnost alfa. Jak jinak, bylo logické, že chtěl být u cizinců první. Nevzpomínal jsem si, jestli se ti dva znají. Jak jsem se blížil, zpomalil jsem. Morfeusův doprovod jsem neznal, tak nějak jsem doufal, že dorazil s Neyteri. „To je dobrý, Blue, já už si je převezmu a beru za ně zodpovědnost," oslovil jsem svého alfu a mrknul na něj. Přeci jen jsem si chtěl se svým starým přítelem popovídat v soukromí. Navíc Blue tu měl Wizku, o které se měl rozhodnout, jestli ji přijme, nebo ne.
„Morfe, jak se daří?" obrátil jsem pozornost na tmavého vlka s bílými odznaky a přátelsky se usmál. Vzápětí jsem se podíval na jeho fialovou společnici. „Nejsem si jistý, jestli se známe. Jmenuji se Storm," představil jsem se a zamával ocasem. Trochu jsem se pozastavil nad jejím zbarvením. Vypadala, jako by se vyválela v borůvkách. Vlastně se sem hezky hodila, ladila s okolím.

// Předpokládám, že si každá skupinka už jede vlastní pořadí :) Já s postem počkám na Morfa s Derian, tak jestli Naomi chce, klidně ať mě přeskočí.

Obrátil jsem oči v sloup, když se na mě Styx ohradila s dost chabým argumentem. „Ptáci a veverky tu žijí s námi, jsou součástí lesa. Navíc jim teritorium smečky nic neříká, vlkovi by mělo," mrkl jsem na ni a ušklíbl se. Vlci jsou přeci jen chytřejší než kdejaká veverka. Navíc vlk by měl mít nějaké vychování a vštípené znalosti o smečce už od rodičů v rámci výchovy. Jenže to Styx evidentně nezažila.
Ucítil jsem další blížící se pach. Naomi? zaradoval jsem se a ohlédl se po okolí. Jenže cosi mi vrátilo pozornost na šedivou vetřelkyni. Najednou visela hlavou dolů a měla kolem těl omotaný kořen. Podíval jsem se na svou nevlastní dcerku, která na ni začala mluvit. A nebyla to milá slova. Styx chtěla borůvky, tak ať je má. Skoro se na nich zadusila, až po chvilce se nad ní Naomi slitovala a zase ji pustila. Blueberrymu se to divadlo evidentně líbilo. Šedivé vlčici bylo ukázáno, že tu není vítána. Naomi nazvala ne úplně hezky. Hrdelně jsem zavrčel a celý se naježil. „Bacha na jazyk. Dotkneš se jí a ty zuby v krku budeš mít ty!" vyhrožoval jsem ji skrze vrčení a cenil jsem na ni zuby. Byl jsem si jistý, že v tu chvíli by těch zubů v jejím krku bylo daleko víc. A dokázal bych zabít jen pro dobro své dcery? Ano, zcela jistě. Šel bych na to klidně sobecky přes magie, protože jsem věděl, že Styx pravděpodobně žádnou nemá. A pokud má, neví o ní.
Chudák Wizku za ni brala veškerou zodpovědnost. „Nebuď hloupá," zamumlal jsem si pod fousky, ale nikdo mě pravděpodobně neslyšel, protože jsem seděl stranou. Takové chování by si neměla vzít na zodpovědnost Wizku, která je dobro samotné, jak jsem z našeho předchozí rozhovoru vytušil. Styx byla jejím opakem. Vážně mezi sebou měly zvláštní vztah.
„Rozhodně zimu přežijeme snadněji než ty," poznamenal jsem nikterak nahlas a zašklebil se. Styx nakonec byla vyhnána a podle všeho mířila k Asgaarskému hvozdu. Krátce jsem se ušklíbl. Užijte si ji tam, přátelé, pomyslel jsem si směrem k vlkům, kteří vedlejší les obývali. Byl jsem si téměř jistý, že ta šedivá vlčice dokáže narušit pohodu kdekoliv, kam vkročí. Podle toho, co mi sdělila Wizku, měla vztek na vlky, kteří vládli nějakou magií. To tu bude mít hodně těžký život, dovolil jsem si poslední úšklebek na účet Styx. Pak už jsem si neřešil, vlastně bych ji nejraději už nikdy nepotkal.

//

„Protože jsi na území smečky a tohle chování je velmi nevhodné. Někomu tohle území patří a vetřelci si mají nechat zajít chuť, pokud mají v sobě jen špetku slušnosti," ucedil jsem k ní hořkou poznámku a zašklebil se. Nejradši bych jí kvůli tomu zakroutil krkem, ale to jsem mile rád přenechal Blueberrymu. Mohlo se to zdát kruté, chova se tak nepřátelsky jen kvůli obyčejným borůvkám. Ale tady šlo hlavně o princip. Vetřelec by se na území smečky měl chovat s pokorou a být vůbec rád, že mu není vyprášen kožich. I když v případě Styx bych se ani nedivil, kdyby byl.
Konečně jsem mezi stromy a borůvčím zahlédl kožíšky svých přátel. Automaticky jsem oběma věnoval vřelý úsměv a po očku jsem sledoval, jak se Aranel přikradla ke svému synovi. Šťastné shledání, moc jsem jim to přál a byl jsem rád, že má kamarádka pookřála. Poslední dobou mi totiž připomínala zvadlou květinku. V lese taky nepanovala žádná příjemná atmosféra, připomenul jsem si nedaleké události a trochu mě z toho zabolelo na hrudi. Zhluboka jsem se nadechl a při pohledu na dvě donedávna neznámé vlčice jsem zadouval, že by se to snad s novými členy mohlo změnit.
Blueberry se jal svých alfa povinností a začal se obou vlčic vyptávat. Na Wizku byl značně příjemnější. Styx si od něj slízla vyhubování, protože nám ujídala borůvky. Já ti to říkal, pomyslel jsem si v duchu a pocítil maličké zklamání, že to nemohu říct nahlas. Totiž… Mohl jsem, ale bylo by to velmi nemístné. Styx si ale pustila tlamu na špacír. Povzdechl jsem si a podíval se na svého přítele, kterému z očí div nešlehaly plameny.
Stáhl jsem uši k hlavě a pomalu vstal, abych se posadil trochu mimo dění. Aranel tam měla Aithéra a Blueberry se věnoval vlčicím. Já tam tak trochu nezapadal. Neposadil jsem se ale tak daleko, abych nemohl zakročit, kdyby se náhodou něco dělo. Byl jsem v pozoru, ačkoli jsem doufal, že všechno proběhne relativně v klidu.

// Jojo, počkáme na ně

// Řeka Mahtaë

Byl jsem rád, že nikdo neprotestoval proti mému plánu zůstat při hranicích. Vlastně ani nemohli dovolit odporovat, protože kdyby vkročili dál do lesa, zastavil bych je. Nebo by to udělal Blueberry, až by na ně přišel a vynadal jim. Aspoň jsem v to doufal. Když se vetřelec pohyboval volně a území smečky, byla to nevídaná drzost. Obrátil jsem se na Wizku a povzbudivě se na ni usmál. „Náš alfa je dobrák, nemusíš se bát," řekl jsem. Chápal jsem, že mohla být trochu nervózní, ale to bylo naprosto normální. Horší by to bylo, kdyby tu byla úplně sama, ne? Stejně jsem se plánoval trochu odklidit stranou, jen co Blue přijde, nerad bych se mu kafral do povinností. Už jsem si jich užil až příliš.
Když už jsem o něm mluvil, bylo by dobré zjistit, jak daleko se od nás nachází. Natáhl jsem do čumáku jeho pach a mile mě překvapilo, že se vrátila i Aranel. Po očku jsem se podíval na Aithéra. Věřil jsem, že z jeho přítomnosti bude nadšená, jak to bývá, když se matce vrátí vlče. Hlasitě jsem zavyl, aby o nás oba věděli. Nebo spíše aby se sem nehnali jako šílenci kvůli vetřelcům, přeci jen jsem byl s nimi a měl jsem je po kontrolou.
Tak trochu. Styx si začala pochutnávat na borůvkách. Povzdechl jsem si, jako bych měl před sebou jedno nevychované vlče, kterému se všechno musí vysvětlovat třikrát. „Tohle není dobrý nápad, Styx," varoval jsem ji a zamračil se. Její chování se mi nelíbilo a doufal jsem, že se poučí. To bych ale po ní chtěl až příliš, no ne?

Jména vlčat jsem si příliš nepamatoval, protože jsem se s nimi až tak často nesetkával. Ani jedno se na území smečky dlouhodobě nezdržovalo, takže jsem je neměl možnost dobře poznat. Jakmile mi ale připomněl, jak se jmenuje rozvzpomněl jsem si na jeho sestru Auroru. Pokývl jsem hlavou a milý úsměv mu opětoval. Byl jsem si jistý, že tentokrát už si jeho jméno zapamatuji.
Nakonec jsme se tak nějak všichni shodli na tom, že se do lesa vydáme společně. Bylo to lepší, než kdybychom se tam trousili jeden po druhém. Takhle jsem mohl Blueberrymu vysvětlit situaci a ty dvě vlčice bych měl aspoň víc na očích. Styx se můj nápad možná líbil až moc. Nedokázal jsem na ní poznat, jestli je její radost skutečná, nebo hraná. „Vůbec ne," odpověděl jsem Wizku na její rozpačitou otázku a pousmál se. Byl jsem si vlastně docela jistý, že tohle smečce akorát prospěje. Šedivé vlčice se rozešly do lesa, my s Aithérem jsme se k nim po chvilce přidali. Šlo se mi krásně lehce, jako by všechny mé starosti najednou neexistovali. Blížili jsem se k lesu a já si by jistý, že bude Blue překvapený. Čekal, že se vrátím, ale že mi bude dělat společnost tolik vlků, to asi nečekal. „Zastavíme se pro jistotu na hranicích," oznámil jsem zbytku skupinky. Kdyby šel do středu lesa Aithér, asi by to nevadilo, protože tam měl rodinu. Vlčice ale byly úplně cizí a nechtěl jsem mít na triku fakt, že bych přímo do centra lesa tahal nějaké cizinky.

// Borůvkový les