Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kaleo mi vysvětlila, co se tam vlastně děje. Zalapal jsem po dechu a mé obavy byly intenzivnější, když mi oznámila, že tam bojují s nějakou příšerou. To si opravdu nemůžeme na chvilku odpočinout?! povzdechl jsem si a starostlivě se zadíval na Naomi. Znovu jsme do ní šťouchnul čenichem. Už to vypadalo, že se trochu probírá, třeba potřebovala jen další stimul k tomu, aby se probrala z bezvědomí. Aranel odběhla k té písečné propadlině, snad aby jim tam pomohla. Padl totiž návrh na monstrum nalít vodu. Mohlo by to pomoct, protože proud vody a písek se opravdu nemusí.
Objevil se Grum a… nenesl dobré zprávy. Prý jsme byli moc pomalí! A přitom jsme dělali všechno, co bylo v našich silách! Nějaké situace byly zkrátka těžší a náročnější než jiné, ale všechny jsme při vyřešili, ne? Poslouchal jsem ho a některým pasážím jsem zkrátka nerozuměl. „Rozdělení přeci nikdy nebývá dobrým nápadem," zamumlal jsem si pod vousky, ale nahlas jsme se neodvážil oponovat, protože Grum vypadal rozrušeně. To jsme si vedli tak špatně? Nedaleko od nás s objevil magický portál podobný tomu, kterým jsme se sem dostali. Chvilku jsem se na něj dívala. Šel z něj chlad. „Jak jako k ničemu nám není?!" trochu jsem se naježil na hřbetě a podíval se na Naomi. Přeci jsem ji tu nemohl nechat! Znovu jsem do jejího těla několikrát šťouchl, vždyť jsem ji tu nemohl nechat samotnou v poušti! Sotva jsem dýchal, byl jsem skutečně ve stresu.
Koneckonců mi nezbylo nic jiného než doufat, že se Naom probere a stihne portálem projít. Já do něj vkročil a okamžitě mě obklopila zima.

// Sněžné hory (portál)
// Rovnou piště i na další území, ať se zbytečně nezasekneme…

// Blue by měla co nejdřív napsat za osud, psala jsem jí... Takže by bylo fajn, kdyby zbytek počkal, ať v tom neuděláme ještě větší bordel (protože já už zas nevím, kdo kdy píše, nevím jak vy)

// Ano, Naomi jsem kopla, ale když není post, přeskakujte...

Taky moc děkuji za obrázky. Zvlášť Sionnovi, protože Storma vystihla úplně přesně

// Zase upravuji - Kaya - Wizku - Kaleo - Storm - Tollpihe - Naomi - Aranel

Kolektivně jsme přemýšleli, co s tím diskem uděláme. Já věděl, že jsme ještě nebyli na místě, necítil jsem žádné nutkání zastavit a hrabat, co mi síly stačily. Místo toho jsem cítil nutkání všechny stáhnout z kůže… Nel ale měla dobrou poznámku. Natočil jsem k ní hlavu a přikývl. Já magii vzduchu ovládal na mistrné úrovni, takže bych to vlastně mohl zkusit. Napadla mě ale jedna námitka: „Nápad je to moc dobrý, ale nejsem si jistý, jestli bychom cítili tu jeho energii, to nutkání jít určitým směrem. Třeba je to vázáno na fakt, že ti disk přilne k tělu a jedině tak můžeš cítit jeho magii." Samozřejmě jsem si v tom nebyl jistý. S diskem jsme zatím strávili dost krátkou dobu na to, abychom si byli jistí, co vlastně všechno umí a jak se chová.
Aranel naštěstí byla nápomocná a vodu přivolala. Naomi skončila s politou hlavou a já doufal, že to zabere. Ještě jednou jsem jí šťouchl do hřbetu, kdyby to náhodou nezabralo. Ale doufal jsem, že se po tomhle probere. „Díky, Aranel," vděčně jsem se na ni usmál a položil ji hlavu na lopatky.
Bylo jisté, že jsem se odsud nehodlal vzdálit, dokud se Naomi neprobere. Koutkem oka jsem sledoval Wizku, jak se začala točit kolem disku a následně se ho ujala. Přejel mi mráz po zádech. Doufal jsem, že se nebude dít nic zlého. To poslední, co by nám scházelo, byla naštvaná, na všechny útočící vlčice. Naomi nebyla při vědomí a rozhodně neměla energii na krocení dalšího rozzuřeného jedince. K Wizku se přidala Kaya a obě se někam rozešly. To už jsem k nim plně obrátil svou pozornost. Ušly od nás docela dost metrů, když se zčista jasna propadly. Písek se pod nimi rozestoupil a najednou jich nebylo.
Škubnul jsem sebou a v duchu zanadával. Tohle je snad noční můra, pomyslel jsem si. Disk nám přinášel tak akorát smůlu. Myslel jsem, že tohle bude jen o tom hledání dalších částí disku. O žádných komplikacích se mi ani nesnilo.
Kaleo se vydala za vlčicemi, ale naštěstí ji to také nestáhlo dolů. Vrátil se k nám, aby poprosila Aranel, jestli by „to“ nemohla polít vodou. Nechápavě jsem zakroutil hlavou. „Co se tam stalo?" ptal jsem se a očekával mi, že mi odpoví nějak normálně. „Jsou obě v pořádku?" dodal jsem. Nemohli jsme mít tři vlčice v bezvědomí. To by byl sakra pech! Až se Naomi vzbudí, bylo samozřejmé, že jim půjdeme pomoct. Ale dokud tu bezvládně leží, nehodlal jsem se hnout ani o metr.

// Jo no, nějak se nám to pomotalo *háže desítky sněhových koulí po Vlčíškovi*

Bez disku jsem se cítil tak normálně, jak to je šlo. Byl jsem trochu v šoku z toho, že mou mysl dokázala tak snadno zahalit zloba a agrese. Takový jsem ve skutečnosti nebyl, ani zlomek té nenávisti jsem v srdci nenesl. Musel se ho někdo ujmout, aby nás dovedl ke správnému místu, ale bylo to velice riskantní. Kaleo navrhla, že bychom se mohli střídat. Byl to dobrý nápad, jak Tollpihe poznamenal. Obrátil jsem se na Kayu. „Ne, absolutně ne," zakroutil jsem hlavou a povzdechl si. To dělalo situaci ještě těžší, protože takhle se bude špatně odhadovat, kdy je čas na vystřídání. „Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Bez varování," dodal jsem.
Aby toho nebylo málo, Naomi přecenila své síly a sesunula se vyčerpáním na zem. Okamžitě jsem pocítil vinu, protože kdybych nebyl jak smyslů zbavený, Naomi by mě nemusela krotit. Přiskočil jsem k ní, stejně jako Kaleo, a snažil se ji nějak probrat. Šťouchal jsem ji do tvářiček, pak jsem jí zkusil jemně skousnout ucho. Ne tak, aby ji to ukrutně bolelo, jen aby cítila nějaký stimul. Kaleo měla dobrý nápad. Mohli bychom ji probrat vodou. Tailla, při vzpomínce na svou milou mě píchlo u srdce. Ta by si věděla rady, dokázala by Naomi pomoct. Tollpihe poukázal na jiného vlka s magií vody. „Nel," vydechl jsem a podíval se na ni prosebnýma očima. „Myslím, že postačí, když jí poliješ hlavu studenou vodou. To by ji mohlo probrat," zadrmolil jsem, protože moc času jsme neměli. Upřímně jsem nevěděl, co se vlkem děje, když ztratí vědomí a skácí se na zem. Jistě to ale nebylo nic dobrého. Dýchala, ale co když se za tu dobu pokazí jiné orgány? „Zvládla bys to?" zeptal jsem se a podíval se jí do modrých očí. Věděl jsem, že Naomi bude chtít pomoct, Aranel byla loajální členkou smečky a vlčice se srdcem na pravém místě. Zná svou magii ale tak dobře, aby dokázala pomoct?
Veškerou svou pozornost jsem věnoval své nevlastní dcerce, protože ona byla jediná, která mi z rodiny zbyla. A já prostě odmítal přijít i o ni! Po dlouhé chvíli jsem se rozhlédl. Wizku zrovna bojovala s diskem, než ho dostala na své tělo. Jak jsem předpokládal, už pro ni nebyl vůbec těžký. „Opatrně, Wizku," upozornil jsem ji. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Přeci jen byla nejnovější členkou smečky, to by nás asi Blueberry pěkně vyčinil, kdybychom o ni přišli. Pozoroval jsem ji, jestli se nezačne chovat podezřele.

Chápal jsem, proč se na mě všichni zlobili, ale já nedokázal přestat. Agrese mě úplně pohltila a já své tělo nemohl ovládat. Mysl mi však zůstala jasná. Možná díky mé magii myšlenek? Těžko říct. Nicméně bylo jasné, že se toho objektu musím zbavit, a tak jsem ostatním vlkům vštípil vzkaz, aby se pokusili disk ode mě dostat. Nedělal jsem si hlavu s tím, kdo zná princip mé vrozené magie, nebyl čas na vysvětlování.
Najednou jsem pocítil chvilkové zklidnění. I přesto jsem nad svým tělem nemohl získat kontrolu. Byl to neskutečně zoufalý pocit. Jako bych se objevil mimo vlastní tělo a jen pozoroval, jak všechny okolo masakruje. K tomu naštěstí (zatím) nedošlo.
Chudinka Kaleo se jako první odhodlala ke mně přiblížit a disk uchopit, jenže to se mému agresivnímu alter-egu nelíbilo a škubl jsem sebou. Bylo jasné, že ten stav zklidnění nebude trvat o moc déle, ale i tak jsem věřil, že to ještě chvilku Naomi udrží.
Kaya už byla daleko úspěšnější než Kaleo. Disk z mého těla vytrhla a odhodila ho stranou. Naštěstí všechna ta zloba pominula a já se zas vrátil do svého těla. „Zabralo," řekl jsem pomalu, hlas se mi chvěl. Nemohl jsem uvěřit, jak jsem toho byl schopný! Jasně, ovládala mě zvláštní síla disku, ale i tak. Nikdy jsem si neuvědomil, že bych pro ostatní opravdu mohl být hrozbou. „Šíleně se omlouvám," vydechl jsem a podíval se do země. Nejradši bych se do ní zahrabal a přibližně týden nevylezl. Ale na to nebyl čas.
Hlavu jsem zase zvedl a zadíval se na zlatý úlomek disku. „Někam mě to skutečně vedlo, než mě to začalo ovládat v tom negativním slova smyslu. Neměl jsem ale pocit, že bychom té další části disku byli blízko. Tady asi ležet nebude," hrábl jsem packou pod sebe, abych demonstroval, že tu je skutečně jen písek a nic jiného než písek. Nemohl jsem uvěřit, co se právě chystám říct, ale jiná možnost asi nebyla: „Mrzí mě to, ale asi se ho bude muset někdo chopit, aby nás dovedl do cíle. Třeba na vás bude hodnější než na mě." Na všechny vlky jsem se zadíval. Asi bych se nedivil, kdyby se nikdo nepřihlásil. Nošení disku v sobě ukrývalo i temnou stránku, jak jsme se všichni přesvědčili.

// Nové pořadí Kaleo - Kaya - Tollpihe - Wizku - Storm - Naomi - Aranel

S ostatními vlky jsme se seznámili a díky bohu, byli to ti, se kterými jsme měli setkat. Navzájem jsme se představili a já doufal, že se nám bude dobře spolupracovat. „Ten disk vypadá přesně takhle," odpověděl jsem Kaleo a natočil se, aby viděla kus zlatého disku uchyceného na mém těle. Pořád mě zajímalo, jak tam vlastně drží. Nějakými silami podobným těm magnetickým? Možná. „Tak to jsme sousedi!" zazubil jsem se na Tollpiheho. Dělil nás jenom kus ne příliš vysokého pohoří, spíše to byla soustava skal. Řekl mi, že o Grumovi ví. Díky bohu, nebudeme jim to muset papouškovat!
Nevěřil jsem tomu, že by mě ten disk skutečně někam naváděla, ale ukázalo se, že jsem po chvilce ucítil nutkání jít určitým směrem. Natáhl jsem jednu tlapku dopředu, pocit sílil, a tak jsem usoudil, že teď přenechám práci na disku. „Pojďte za mnou," vyzval se vlky a rozešel jsem se někam do neznáma. V písku se nešlo úplně pohodlně, každým třetím krokem jsem se někam propadl.
Ohlédl jsem se, abych se ujistil, že mě všichni následují. Tahle vůdčí pozice mi nevadila, vlastně jsem za ni byl rád. Byl jsem tu nejstarší a s podivnými tajemnými tvory Galirey jsem měl nejvíc zkušeností. Už jsem se setkal s kdečím.
Najednou jsem ale začal pociťovat rostoucí vztek. Nechápal jsem proč. Nebyl jakýkoliv důvod k rozčilování se, ale já se i přesto naježil po celém hřbetu a s vrčením se otočil ke skupince za mnou. Nejblíž byla Kaya, takže se logicky stala mou obětí. Nemohl jsem se ovládat, úplně jsem nad svým tělem ztratil kontrolu, ale uvnitř duše jsem věděl, že je to špatně. Útok na žíhanou vlčici jsem také nemohl ovlivnit. Navíc já byl opravdu nebezpečný, síla mi i přes mé stáří stále zůstala, navíc jsem ovládal dost magií, které mohly ublížit. Tollpihe, který chtěl, abych přestal, akorát na sebe strhl pozornost, a tak jsem nechal Kayu a vykročil k němu.
Něco bylo špatně, jinak. Ten disk! Využil jsem svou vrozenou magii, abych ostatním dal vědět. „Zbavte mě toho disku!" vštípil jsem všem vlkům do hlavy naléhavý vzkaz. Otázka je, jestli se vůbec někdo odváží. Co když tohle bude disk dělat s každým vlkem? Pořád lepší, aby byla útočná drobná vlčice než já. Ale já ostatním ubližovat nechtěl. Takový jsem přeci nebyl!

// Přikládám tedy pořadí - KALEO - KAYA - TOLLPIHE - WIZKU - STORM - NAOMI - ARANEL
Popřípadě nechcete založit třeba group chat, kde bychom se kopali?

// Nehodil by se teď spíš post od Osuda? Ať se to trochu urychlí. Reagovat na sebe můžeme i po osudu.

// Borůvkový les

Příliš jsem nepřemýšlel nad tím, jestli do portálu vlézt nebo ne. Zkrátka jsem byl přesvědčený, že Grum je ta hodná postava příběhu a nijak nás nepodrazí. Ocitl jsem se vedle Wizku na poušti. Krátce jsem zakašlal, protože ta náhlá změna v suchosti vzduchu byla výrazná. Však já už jsem na to příliš starý, ušklíbl jsem se. Každý, byť sebemenší výkyv v tlaku se na mě docela podepisoval. Teď jsem se musel vzchopit, však jsem si vzal na starost ten kousek zlatého disku!
Když už o něm byla řeč… „Nevím," hlesl jsem, když se na mě Wizku obrátila s otázkou. Přivřel jsem oči a uvolnil se. Čekal jsem, že se mé nohy někam samy rozejdou, že mě něco bude podvědomě lákat, abych šel daným směrem. Nic takového se ale zatím nedostavilo. Obrátil jsem se opět na šedivou vlčici. „Zatím nic necítím," dodal jsem.
Wizku najednou zpozorněla. Podíval jsem se směrem a zahlédl skupinku vlků. Zaslechl jsem pravděpodobně to samé, co má společnice. Zamával jsem ocasem a na neznámé vlky se usmál. „Jsme členové Borůvkové smečky - já se jmenuji Storm a tohle je Wizku,“ představil jsem nás a vzápětí dodal, „víte o Grumovi?" Natočil jsem se tak, aby byl vidět zlatý plát disku. Toho si ale nešlo nevšimnout, protože to vypadalo, že k mému tělu snad přirostl. To as nebylo daleko od pravdy. Ačkoliv byl zprvu těžký, nyní jsem ho téměř necítil.
Doufal jsem, že jim Grum vysvětlil všechno potřebné, protože kdybychom měli jeho vyprávění zopakovat, budeme s tím mít asi problém. Ty informace pro nás byly úplně nové a nějaké termíny se holt špatně pamatovaly. Snad to jsou oni, ti vyvolení, a nemluvíme na úplně cizí vlky, kteří by nás měli za blázny, nervózně jsem střihl ušima a po očku se podíval po Wizku.

Jakmile jsme disk nasměřovali ke mně, automaticky se mi přitiskl do místa, kde mi bilo srdce. Stal se najednou lehkým jako pírko, vůbec jsem ho necítil. Tak tohle je divné, pomyslel jsem si a krátce se ušklíbl. Vzal jsem na sebe zodpovědnost za to, že budu disk hlídat a opatrovat, a to se taky stane.
Odnikud se zase objevil Grum. Ačkoliv chodil jako duch, byl jsem rád, že tu je, protože jsem neměl tušení, co by se teď mělo dít. Museli jsme najít další kus disku, ale on nás nemůže vodit za packu. Škoda, bylo by fajn mít nějakého mentora. Najednou se před námi začal tvořit kruh z neznámé hmoty. Zvětšoval a zvětšoval, až dorostl takové velikosti, že jsme za ní mohli vidět úplně novou krajinu. Přimhouřil jsem oči a zadíval se tam. Připomínalo mi to poušť. Před lety jsme se tam vydali s Taillou. Už to bylo ale opravdu dávno. Grum pověděl, že tam najdeme další vlky, kteří nám budou pomáhat s hledáním.
Mávnul jsem ocasem a maličko se pousmál. Tohle dobrodružství mi v životě poslední dobou scházelo. Aranel se ještě na chvilku přitočila ke Gavriilovi a Wizku se vydala skrz portál. Věděl jsem, že ji nemůžu nechat samotnou, navíc ten díl, který mi držel na těle, nám může v hledání pomoct, jak pravil Grum. Zhluboka jsem se nadechl a následoval šedivou vlčici.

// Poušť Ararat

// Já napíšu snad zítra večer, tak pokud Naomi chce do té doby hodit post, klidně může.

Po chvilce se před našimi zraky skutečně objevil zlatý plát disku. Přešlápl jsem z tlapy na tlapu a uvědomil si, že ho teď budeme muset dostat na povrch. Určitě to nebude lehký úkol. Jako první k té věci přistoupil Blueberry. „Vždycky všechno zvládneme," mrkl jsem na něj zpátky. Aranel se k nám připojila a také přidala tlapku k dílu. Ohlédl jsem se na malého Gavriila, který se probral. To mu stačí k odpočinku opravdu málo, pomyslel jsem si. Zrovna ležel ve vyhrabaném ďolíku a viděl jsem, jak se k němu přitočila Naomi, aby ho trochu zabavila. Pousmál jsem se. Udělala dobře, protože se nám tu nemohl plést. V hlavě mi zazněla Aranelina otázka. „Dámy nebudou tahat něco tak těžkého," nadhodil jsem a krátce se zamračil. Co bychom to s Bluem byli za gentlemany, kdybychom nechali jednu z dam, ať táhne něco tak těžkého. Nepochyboval jsem, že každá z nich byla svým způsobem silná. Navíc jsme museli najít další tři části, takže se tomu přenášení jednotlivých dílů nevyhnou, ale čím kratší dobu se s tím budou muset tahat, tím lépe. „Já si ho vezmu," dodal jsem, aby to bylo všem jasné.
Postavil jsme se vedle Wizku a také se sklonil k disku, abych ho vzal do zubů. Jakmile jsme se všichni sešli a drželi jsme zlatý disk v zubech, společně jsme zabrali, abychom jej dostali z vykopané díry. Podařilo se nám to, i když to nebylo úplně lehké. Nevěděl jsem, jak na sebe ten disk dostat, ale jakmile jsme ho drželi nad vyhrabanou dírou, jako by si ke mně našel cestu…