Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kaleo všechny části disku spojila. Okolí pohltila záře ještě silnější než doposud. Instinktivně jsem přivřel víčka k sobě, abych si ochránil oči. Pak se ozvalo snad zemětřesení. Zem nám doslova podrazila nohy a my skončili ve sněhu. Naštěstí to netrvalo nijak dlouho. Zmateně jsem vystrčil hlavu zpod sněhové pokrývky, do které jsem se nemotorně skácel, a rozhlédl se po okolí. Všichni ti podivní tvorové jako by se vypařovali. Doslova. A disk? Ten skončil někde v nebesích.
„Zvládli jsme to!" vykřikl jsem nadšeně. Už jsem ani nedoufal, že by se nám to mohlo podařit. Ale stalo se. Naštěstí. Na tváři se mi usadil nadšený výraz, ačkoliv vstávání ze sněhu už nebylo tak pozitivní. Byl jsem vyzáblý, zadní nohy mi snad úplně přestaly fungovat. Stáří se na mě podepsalo a pociťoval jsem to už dávno, jen ten mráz všechno tak nějak umocnil. Měl jsem pocit, jako by na zadních nohou snad ani neměl svaly, ale jen kosti potažené kůží. Ono to tak možná i bylo. Věkem došlo k redukci svalové hmoty a teď ze mě byla opravdu jen kostra.
V předních nohou mi ale ještě nějaká síla zůstala, tak jsem se do nich opřel a první polovinu těla vztyčil nad sněhovou pokrývku. Problém se zadníma nohama vyřeším nějak… časem. „Myslíte, že už je to vážně konec?" nadhodil jsem a podíval se na ostatní. Měl jsem tendenci očekávat ještě nějakou dohru. Naučil jsem se, že se nic neděje jen tak. Pokud tu ale naše práce skončila, velmi rád bych se odebral domů. Ale kudy? zamyslel jsem se. Nevěděl jsem, kde se to vlastně nacházíme, a to byl zatraceně velký problém. Doufal jsem, že nejsem jediný. Po tak stresujícím a vyčerpávajícím zážitku mi to už moc nemyslelo a nejradši bych si někam lehnul a spal. To ale mohlo být pro starého páprdu, jako jsem já, docela nebezpečné.

// Děkuju za akci

// Ještě já s Gee :) Napíšu buď dneska dopoledne, nebo až večer.

Díky bohu se za mnou objevil i zbytek skupinky. Vážně bych nevěděl, co si počít, kdyby nás disk vyplivnul každého někde jinde. „Myslím, že ano," odpověděl jsem na dotaz Kaleo a malinko se pousmál. Všichni jsme byli vcelku, žádné zbytky končetin se za námi neválely, a to bylo asi důležité.
Shodli jsme se na tom, že tohle místo ani jeden z nás nezná. V hlavě mi stanula prostá otázka: Je tohle vůbec ještě Gallirea? Odpověď samozřejmě od nikoho nedostanu, ale klidně se mohlo stát, že nás disk mohl teleportovat úplně někam jinam, za hranice našeho domova. Kaleo měla opět dobrý nápad, a to nalézt nějaký úkryt. „Vypadá to tu jako pustá planina, ale třeba se místo, kam bychom se mohli zašít, najde. Ten vítr je asi čím dál tím nepříjemnější," postěžoval jsem. Věřil jsem ale, že zbytek skupinky je na tom s pocity podobně. Nikomu by nebyl ledový vítr příjemný. Navíc v těchto situacích pomáhalo mnohdy jen skupinové zahřívání, když se nedokázal rozdělat oheň.
Než jsme stačili vymyslet, jak najdeme naše ztracené druhy, najednou tu byli… Zčistajasna jako my. „Wizku, Nel!" zvolal jsem jména členek Borůvkové smečky a zavrtěl ocasem. Byly v pořádku! Totiž… Zdraví tmavé vlčice bylo také důležité, ale přeci jen ty dvě byly má rodina. „Jsem tak rád, že jste živé," vydechl jsem a Aranel jsem rychle vrátil otření o bok. Na delší vítání nebyl čas.
Kaya se totiž zdála docela nervózní a všechny se ptaly, zdali jsme poslední část disku získali. „Ty, Kaleo, jsi ho měla naposledy, viď?" nadhodil jsem, jestli si má stařecká a aktuálně oblbnutá hlava pamatuje dobře. Když jsem se ale na béžovo-bílou vlčici podíval, velmi rychle jsem zjistil, že disk u ní nebyl. Musel ale být někde blízko, přeci se nemohl jen tak vypařit! Pak se zem začala skoro otřásat, něco se blížilo. Rozhlédl jsem se a v dáli zahlédl početnou skupinu nějakých tvorů. Z protější strany se blížila ještě jedna skupina. Byli jsme obklíčeni. Tak tohle je náš konec! zabědoval jsem a s hrůzou se podíval na všechny vlky. Jakože mě by škoda nebyla, já už byl starý a prožil jsem snad úplně všechno… co ale zbytek? „Co si počneme?" vydechl jsem a díval se z jedné strany na druhou. Já už vážně neměl energii na žádné další psí kusy s magií. Musel se toho ujmout někdo jiný, mladší, předpokládám. Musel jsme ale jednat bleskurychle!

Ahoj všem, taky bych ráda zkusila štěstí, tentokrát o čtvrtý charakter.

Tohoto milníku jsem už jednou dosáhla a určitě by se slušelo vysvětlit, proč se o něj ucházím znovu. Suerte byl mým druhým charakterem několik let a nahrála jsem za něj kolem 400 příspěvků (asi víc,
nepamatuji si přesné číslo), ale za chvilku tomu bude rok, co jsem ho nechala odejít. Dostala jsem se s ním do úzkých, myslela jsem si, že se jeho příběh nemá kam posouvat, bohužel. A tak jsem se ho raději sama vzdala, než aby mi byl smazaný pro neaktivitu. O to více jsem se snažila rozvíjet mé další postavy, což se mi, myslím, podařilo (Gee se přidala do smečky, Litai postoupila na deltu, Storm... ten pořád nějak přežívá :D). Sue byl moje první postava, kterou jsem po letech opustila, a ráda bych za něj našla náhradu, protože mi hraní za mladšího samce upřímně chybí. Nestřídám postavy jako ponožky, takže se určitě nestane, že by mě nový charakter přestal bavit, ba naopak.
Nějaký návrh na postavu mám (rozumějte několik variant vzhledu) a ještě bych se rozmyslela, jestli bych začala s úplně novou postavou, nebo bych si opět zahrála za nějakého příbuzného již hrajícího vlka.
Má aktivita se po roce docela zlepšila. Měla jsem nějaké výpadky během prvního semestru na vysoké (tzn. před rokem), ale to je snad pochopitelné. Teď už jsem to zkouškové zvládla propojit i s prokrastinací. Co se týče hraní v budoucnu, myslím, že by žádný velký propad neměl být. Státnice mě naštěstí čekají až za rok, letos na jaře se mi akorát přidá výzkum k bakalářce, ale myslím, že na mou aktivitu by neměl mít vliv.

Přeji všem ostatním hodně štěstí a já děkuji za zvážení mé žádosti

// Sněžné hory

Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Po tom výrazném světle m v zorném poli zůstaly takové divné barevné fleky, dost podobné těm, když se dlouho zadíváte do sluníčka. Podle všeho nás musel disk transportovat zase na nějaké jiné území. „Tohle by mělo být zakázáné!" procedil jsem přes zuby a zašklebil se. Tyhle změny tlaku a vůbec, takový stres (!) mému postaršímu organismu určitě nemohl nijak prospět. Naopak mu tohle všechno škodí.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tohle místo jsem zcela jistě vůbec neznal. Sněhová situace se bohužel nezměnila. Ačkoliv jsme nebyli v tak vysoké nadmořské výšce jako v horách, stejně byl velký mráz a sněhu tu bylo taky mnoho. Už abychom byli doma! povzdechl jsem si. Schoval bych se do úkrytu, zamotal se do jedné z kožešin a snažil bych se zahřát. Nebo by Blue mohl rozdělat oheň! To byl naprosto geniální plán!
Pořád jsme ale trčeli tady a čert ví, kdy se dostaneme domů. Místo bylo pusté, bez jediného stromu a dost tu profukovalo. „Grume?" zvolal jsem jméno našeho medvědovitého společníka, ale nevypadalo to, že by se tu nacházel. Doufal jsem, že se obě skupinky zase spojí, protože mi dělalo starosti, jestli jsou všichni v pořádku.

Sněžný muž si sebral svých šest švestek a utíkal někam do neznáma. Cítil jsem se trochu provinile. Nerad jsem někomu naháněl hrůzu, bohužel jsem to evidentně dokázal. Stále jsem si připomínal, že jiná možnost prostě nebyla, abych se cítil aspoň trochu lépe.
Obrátil jsem se ke zbytku skupiny a má pozornost padla hlavně na Tollpiheho, protože byl unešený mými schopnostmi. Mé ego nikdy nebylo velké, ale je pravda, že tímto mi určitě polichotil. „Stálo mě to několik let tréninku, ale vyplatilo se," usmál jsem se na něj a zadíval se mu do očí. Bílé, takže mi už bylo naprosto jasné, proč se o magii tak zajímal. „Zjistil jsem, že stačí jen urputně myslet na druhého vlka a magie už si ho najde. Vždycky to ale stojí dost soustředění a hlavně energie, takže bych si na to netroufl v takovém počasí. Nemuselo by to dopadnout dobře," krátce jsem se odmlčel, „jestli by tě o magii zajímalo něco víc, nebo ses chtěl něco naučit, jsem ti k službám." Usmál jsem se na něj. Ještě nikdy jsem nikomu mentora nedělal, ale určitě na tom nebylo nic těžkého.
Potřebovali jsme se odsud dostat aspoň do nějaké nížiny, tam by mrazy nemusely být tak extrémní. Disku se nakonec ujala Kaleo a Naomi ji upozornila, aby byla opatrná. To ale už jistě věděla, když byla svědkem všeho, co magie disku dokázala.
Najednou ten předmět začal vyzařovat zvláštní světlo. Bylo čím dál tím intenzivnější, až mě z toho bolela hlava. Instinktivně jsem zavřel oči, abych nepřišel o zrak. To by byl sakra velký problém. Když jsem oči po docela dlouhé době otevřel, už jsme nebyli v horách.

// Kamenné pole

Sněžný mužík se nechtěl nikam hnout, což bylo, hádám, pochopitelné. Taky bych se svého domova nevzdal jen proto, že to po mně někdo chce. Nechtěl jsem přistupovat k násilí, protože jsem by zastánce toho, že by se všechno mělo vyřešit po dobrém. Ale v tomto případě jsem musel udělat výjimku.
Můj plán fungoval lépe, než jsem očekával. Disk skončil ve sněhu a Naomi se ho zmocnila. To bylo hlavní. Jenže jsem tak nějak nevěděl, jestli teď tvora pustit zase na zem. Co kdyby se rozčílil a šel by nám po krku? To jsem nemohl riskovat, a tak jsem se rozhodl, že to ještě nějakou chvilku vydržím. Vzduch jsem ovládal dobře.
Začalo se diskutovat o tom, co s diskem provedeme. Dlouze jsem vydechl a od tlamy se mi vznesla pára. „Myslím, že magie na něj nebudou fungovat. Má svoji vlastní magii, která je, myslím, daleko silnější než ty naše," pověděl jsem a po očku se podíval na skupinku. Stále jsem ale většinu své pozornosti soustředil na magii. „Měli bychom odsud zmizet… Jinak tu umrzneme," dodal jsem. Zima udeřila v plné síle, takový mráz jsem snad ani nepamatoval a okolními horami byl ještě umocněný. Někde v nížinách snad bude lépe. „Někdo se ho ujměte, ačkoliv riziko je velké, jiná možnost není," povzdechl jsem si a následně pokračoval, „třeba se nám otevře nějaký portál, nebo se stane něco jiného převratného." Byli jsme ve slepé uličce, to bylo jasné.
Pak mě něco napadlo. „Mohl bych se v myšlenkami spojit s druhou skupinkou, kdybych věděl, kam je portál poslal," zamumlal jsem, ale neviděl jsme to moc reálně. Nikdo jsme nevěděli, kde se naši další přátelé nachází a co hůř… stálo by mě to tolik energie, že bych určitě zkolaboval. A to se v takovém mrazu moc nehodilo.

// Teď už bych měla být aktivní :)

// Dál přeskakujte, ta biochemie mě zabije... Napíšu snad někdy příští týden, nějak se k vám pak připojím

// Mě prosím přeskočte... Napíšu až v úterý

// Na Osud, Blue už jsem psala :)

Missák
Calum - vlk s parohy se jen tak nevidí! Takovou tíhu si na hlavě může dovolit jen opravdový silák a borec.
Starling - to zbarvení jsem si zamilovala hned, jak jsem ho viděla.

Miss
Ilenia - stejný důvod jako u Starlinga. Ty malinké skvrnky na zadních nohách jsou vážně roztomilé.
Wolfganie - půvabná postava se po vlčatech drží s těží, a tak si Wolfi titul Miss zaslouží.

Missče
Sionn - největší zlatíčko ze všech vlčat, ten si získá srdce snad každého.
Nym - rekreační rozčilování vlků kolem zní jako fajn koníček.

Vlastně mi bylo horského tvora líto. Z nějakého důvodu pro něj byl kus disku důležitý. Stejně tak pro nás. Sledoval jsem, jak se ho každý snažil přesvědčit, aby nám ten krám vydal. Všechno bylo marné. Tak nějak jsem doufal, že by mu mohli Tollpihe s Kaleo vymluvit díru do hlavy, ale nestalo se tak. Stál si za svým. A jak se zdálo, nebyl to žádný kumpán Gruma, takže absolutně nebude rozumět naší vele důležité misi.
Usilovně jsem přemýšlel. Byla docela škoda, že mezi námi nebyl nějak manipulátor, který by dokázal sněhového mužíka přesvědčit, že bude opravdu lepší, aby nám disk vydal. Ale asi by bylo dobré chytnout se informace, kterou mu poskytl Tollpihe. Disk byl nebezpečný a já z něj měl opravdu respekt. I on by měl mít. „Nejsem si jistý, jestli by z toho byl Grum nadšený," povzdechl jsem si, když Kaleo navrhla další řešení. Nebylo špatné, to určitě ne, ale v tuto chvíli nešlo jen o nás. Náš přítel ty kusy disku potřebuje, aby náš svět zachránil. My je jen měli najít, pokud jsem to správně pochopil.
„Tollpihe má pravdu, ten disk je nebezpečný," začal jsem a udělal k němu opatrně krok. „Umí úplně šílené věci a co hůř… přináší smůlu!" udělal jsem dramatickou pauzu a sklopil uši k hlavě. „Minule málem pohřbil několik vlků v písku. Hrozné věci se dějí pokaždé, když je ten disk na blízku. Přeci nechceš, aby se něco stalo i tobě," krátce jsem pohodil ocasem a podíval se po zbytku skupinky.
Chystal jsem se ho vyděsit ještě více. Pokud mu má slova nenahnala aspoň drobeček strachu, tohle by mohlo. Zhluboka jsem se nadechl a upřeně se na něj zadíval. Magií vzduchu jsem toho tvora zvedl metr a půl nad zem. Nebylo to vůbec snadné, vážit snad tunu! Nicméně nějakou chvilku ho v levitaci udržím. Dával jsem si pozor, abych to se svou energií nepřehnal podobně jako Naomi. „Já ti říkal, že je prokletý," přimhouřil jsem oči a naklonil hlavu na stranu. „Pořád ho chceš?" dodal jsem. Věděl jsem, že je to jeho jediná zábava a jistým způsobem jediný majetek, ale my neměli na vybranou. Kdybych mohl disk nahradit něčím jiným, jistě bych to udělal. To ale nebylo v mých silách. Další podobný disk jsem vytvořit nedokázal.

// Malá vsuvečka... Tohle to je :D

Ostražitě jsem si prohlížel naše okolí, kdyby se náhodou něco hnulo a my se museli dát na útěk. Zrovna laviny byly opravdu nepředvídatelné a teď jsme si nemohli dovolit, aby nás něco zase zabrzdilo. Vzpomínal jsem si, jak byl Grum nevrlý z toho, že nám to jde nějak pomalu. „Než se prohrabeme vším tím sněhem, budeme tu do jara," povzdechl jsem si a tím zareagoval na monolog Kaleo. Další kousek disku musel být tady. Jinak by nás sem ten portál nehodil, ne?
Začala se k nám přibližovat neznámá postava. Za jiných okolností jsem byl otevřený všem novým známostem, ale tohle stvoření nevypadalo jako vlk, proto jsem se držel zpátky. Jenže Tollpihemu tahle taktika nic neříkala. „Nemyslím si," zamumlal jsem si pod vousky, když poznamenal, že ten dotyčný vypadá docela přátelsky. Ne, nevypadal tak!
Neznámý na hnědého vlka zareagoval tak, že si disk ještě více přitiskl k tělu, které tedy mimochodem bylo vážně obrovské. Střihl jsem ušima a zamyslel se. „Možná jsme na jeho území, proto se k nám chová tak odměřeně," poznamenal jsem. Anebo pro něj ten disk měl nějakou cenu? Pochybuji že větší než pro nás. Nám šlo přeci o životy! Když nebude disk, bude Gallirea v nebezpečí. „Myslím, že není dobrý nápad se disku zmocnit násilím," znovu jsem promluvil, snad abych všechny obeznámil s tím, že budeme muset najít jiné řešení. Napadaly mě různé magie, které by se daly použít k tomu, abychom disk vymanili, ale jak moc to bylo riskantní? Povzdechl jsem si a udělal krok dopředu. „Nechceme ti ublížit," promluvil jsem k chlupaté nevlčí postavě a zavrtěl ocasem, to kdyby mi nerozuměl. To poslední, o bychom chtěli, je obrovská rvačka, ne?

// Poušť Ararat (přes portál)

Portál nás vyplivl někde na severu v horách. Čenichem jsem se zabořil do sněhu, jen co jsem vykročil, protože jsem nějak nepočítal s tím, že sněhová pokrývka bude až tak hluboká. Muselo tu sněžit už pár dní. Na poušti jsme si nemohli všimnout, že zima dorazila v plné síle.
Postavil jsem se na všechny čtyři a ohlédl se za sebe. „Všichni v pořádku?" zeptal jsem se a pohledem jsem zkontroloval naši skupinku. Když jsem zahlédl i Naomi, prodral jsem se k ní sněhem a omluvně ji olízl na líčku. Byl jsem ale rád, že stojí na nohou, i když asi bude ještě trochu slabá. Otřepal jsem ze sebe sníh, ale ten z nebe padal opravdu intenzivně, takže můj hřbet byl stejně za chvilku bílý. K tomuto místu jsem měl docela silné pouto, protože se někde tady - na Zubaté hoře - narodili Whiskey a Coffin. Od té doby jsem tu byl opravdu jen párkrát.
Můj pozornost upoutala nějaká postava, která se k nám blížila. Zamračil jsem se a trochu se naježil. To stvoření totiž nevypadalo jako vlk, a proto bylo docela obtížné poznat podle řeči těla, co má dotyčný v plánu. Nicméně se stále přibližoval a čím blíže byl, tím zřetelněji jsem viděl, co s sebou nese. „Disk?" vydechl jsem a přivřel oči. Už jsem ho sledoval s obavami, protože ten zlatý kus čehosi neznamenal nikdy nic dobrého. Jako kdyby byl prokletý! Nejdřív ten můj amok, potom se druhá polovina skupiny propadla někam do jámy. Co se stane tentokrát? Spadne na nás lavina? Jen to ne!