Gallirea - Příspěvky uživatele

// Jezevčí les

Následoval jsem jezevčí pach někam dál do lesa. Zdálo se mi, že jsme šli hrozně dlouho. Ten les přeci nebyl tak velký, nebo ano? Ztrácel jsem se v tom. Čas jako by najednou neexistoval. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem už zkrátka nemohl, a tak mi i sebemenší vzdálenost připadala nekonečná. S pocitem, že jsem ušel tak polovinu Gallirei, jsem dorazil na nějakou mýtinku. Jezevec ještě nějakou dobu postával přede mnou, než se s funěním odporoučel zase pryč. A co já tady, hm? zamračil jsem se a ohlédl se za ním. Jenže jeho černobílé tělíčko zmizelo někde ve křoví a já se ho nemohl dopátrat. Rozpačitě jsem pohodil ocasem a rozhlédl se po mýtině. Bylo tu hezky, klidno. Jezevčí pach, který prostupoval okolním lesem, tady jako by mizel. Vonělo to tu naopak až podezřele známě. Jako… doma. Borůvky, povzdechl jsem si. Plody ale už dávno opadaly a jediné místo, kterým prostupovala jejich vůně za jakéhokoliv počasí a ročního období, byl Borůvkový les. Od smečky jsem ale byl dost daleko. Začínal jsem být zmatený. Kdo si tu se mnou hraje? přemýšlel jsem. Život? Nebo snad ještě nějaká vyšší moc? Pokud vůbec existovala.
Najednou se lesem roznesl zvonivý smích. Okamžitě jsem zpozorněl a rozhlédl se kolem. Být mladší, začal bych se otáčet na místě, aby mi nic neuniklo. Takhle jsem jen mohl hýbat hlavou a rozhodně jsem měl několik slepých úhlů. Něco mi ale říkalo, že tohle nebude nic zlého. Zpoza vysokého, téměř neprostupného křoví se vynořila dvě tělíčka. Jedno mohutnější, druhé drobné. Jedno černobílé, druhé hrálo všemi odstíny hnědé. Zíral jsem na ně jako na zjevení. Jsou to… myšlenkový pochod se mi nestihl ani pořád rozjet. Lesem se totiž ozvalo hlasité dvojí zvolání: „Táto, táto!“ Nefret byla rychlejší a přicupitala ke mně dřív než Iseann. O život přišel jako velmi mladičký vlk, byl celý takový nohatý a hubený. Škoda mladého zdravého života. Oba se ke mně přitulili – Iseann se zavrtal do mé matné srsti na boku a Nefret si položila hlavu na mou hruď. Všechny vnitřnosti se mi stáhly do jednoho velkého chumlu, v krku jsem měl sucho. Krve by se mi v tu chvíli nikdo nedořezal. Nedokázal jsem vydat jedinou hlásku. Všechno se to zdálo až děsivě reálné, jenže jakmile jsem chtěl dcerku pohladit po krku, necítil jsem nic. Žádné tělesné teplo, žádnou tělesnou schránku. Jistě, jsou mrtví. „Tak rád vás vidím,“ vydechl jsem s chvějícím se hlasem. Roky jsem žil bez nich, aniž bych věděl, kde jim je konec. Doufal jsem, že našli štěstí někde mimo Gallireu a že na mě občas myslí. Realita ale byla trochu někde jinde, jak jsem nyní pocítil. Byla hořká. Nevěděl jsem, co to mělo znamenat, ale po letech jsem viděl své děti. Ať už se dělo cokoli, tuhle chvíli jsem si chtěl užít, dokud trvala.
Tiše jsem k nim promlouval něžná slova. Tak moc mi chyběli. Po několika minutách se ode mě odtáhl nejprve Iseann, aby mohl chytit Nefretinu tlapku a hravě ji skousnout. Ta si to nenechala líbit a útok mu oplatila. Holčička měla navrch, takže ho bez velkého násilí uzemnila. Oba se u toho smáli a já je s láskyplným pohledem pozoroval.
Z jiné strany mýtiny se ozvala tentokrát trojice hlasů. Po hřbetě mi přejelo mravenčení. Tohle snad ani nemůže být pravda, vydechl jsem a sekundu na to se na mýtině objevili tři vlci. Dva šediví, Andante a Santiago, a béžová Naomi. Červenobílý svetříček jí zdobil tělo stejně jako vždycky. Píchlo mě u srdce při vzpomínce na to, v jakém stavu jsem ji viděl naposledy. V posmrtném životě jí po ohni zbylo jen několik míst bez srsti, ale rozhodně to nebylo tak drastické. Pořád vypadala k světu. Trojice se ke mně dostala během chviličky, všichni mě zdravili a vrtěli ocasy. Já se pitomě usmíval a střihal ušima. S Naomi jsem z té trojice trávil většinu času, znal jsem ji nejlépe, měl jsem k ní ze všech tří nejblíž. Santiago s Andantem ze smečky dost brzy odešli a já se s nimi pak už nikdy nesetkal. Domů se nevraceli, ale to neměnilo nic na tom, že jsem je vychovával prakticky už od vlčat. Považoval jsem je prakticky za své. Naklonil jsem se k Naomi a dlouze vydechl. „Omlouvám se, nemohl jsem nic udělat,“ šeptl jsem. Když se Borůvkový les rozhořel, byl jsem zrovna u Ovocné tůně. Tu plameny nezasáhly. A když jsem přiběhl na pomoc, už bylo příliš pozdě. Naomi se usmála a olízla mi čenich, ačkoliv jsem žádný dotyk necítil. „Nemohl, já vím. To je ale v pořádku, tati,“ řekla tichým hlasem, bez jediného náznaku výčitek. Naše smečka tehdy utržila další ztrátu na životě, a ještě tak traumaticky. Smrt Tailly převálcovala hlavně mě, kdežto Naomi byla ve smečce oblíbená. Několik posledních měsíců jejího života mi přišlo, že se dost sblížila s Blueberrym. Kdo ví, jestli by to nepřerostlo v něco víc, pokud by požár přežila. „Shledala jsem se s Faelnirem,“ dodala po chvilce, „svět je zase v pořádku.“ Následoval další sladký úsměv. Oplatil jsem jí ho. „To jsem rád,“ šeptl jsem. Ve skutečnosti mi po její smrti nepřišlo v pořádku nic. Já nebyl v pořádku. Všichni to museli vidět. Vůle žít zmizela, postrádal jsem veškerý optimismus, kterým jsem celý život oplýval. Jen jsem přežíval a tělesná schránka chátrala.
Na mýtince se utvořila skupinka vlků, hovor byl dost živý a všichni vypadali tak šťastně. Já jen posedával opodál, kochal se a pořád nevěděl, co si o tom myslet. Jenže rodinné shledání ještě nekončilo. „To je dost, že jsi přišel,“ ozvalo se za mými zády. Střihl jsem ušima a okamžitě se ohlédl. Coffin se přiblble ksichtil a provokativně na mě vyplázl jazyk. Rozesmál jsem se. Všechno mě tak hřálo u srdíčka. Po strakatém vlčkovi se také jeden den slehla zem. Znovu mě ani ve snu nenapadl scénář, že by přišel o život. „Čekali jste na mě?“ zeptal jsem se lehce dojat. Synek se přesunul přede mě a rázně přikývl, až se mu přívěsek na krku rozhoupal. Měl snad tu nejkomplikovanější pubertu ze všech vlčat, ale i tak jsem v něm viděl svého nástupce. Někoho, kdo bude smečku vést, až já nebudu moct. „Nevedeš s sebou i Whiskeyho?“ zeptal se a vykoukl do strany a díval se někam za mě. Krátce jsem se zamračil a pomalu zavrtěl hlavou: „Ne. Dlouho jsem ho neviděl.“ Rodina se mi časem tak nějak rozprchla. Coffin se zatvářil zamyšleně, pak udělal několik kroků kupředu, aby mě konečně taky objal. „Vidíš… Já taky ne,“ hlesl neutrálním tónem. Opět mě trochu zamrazilo. Bylo to ale dobré znamení, ne? Whiskey jediný byl naživu.
Hovor v nedaleké skupince najednou utichl, ale po chvilce se ozval výskot. Coffin zastříhal ušima a pootočil se ke mně bokem. Pět vlků se najednou scuklo do jednoho chumlu, přeskakovali jeden přes druhého a vrtěli ocasy jako zbláznění. „Ale no tak, nechte mě projít. Dante, au! To je moje tlapa. Iseanne, z toho kousání bys už mohl vyrůst. Taky tě kousnu, když toho nenecháš. A Naomi, dneska ti to opravdu moc sluší! Santiago, nebuď tak zapšklý jako obvykle, vždyť je dneska tak krásně!“ ozýval se monolog soustavně prokládaný tím nejhezčím smíchem, který jsem kdy slyšel. Srdce mi několikrát prudce zabouchalo a v očích se mi rázem objevily slzy. Z hloučku se po chvilce přemáhání, přemlouvání a domlouvání vytrhla Tailla. Byla tak krásná, jak jsem ji pamatoval. Neměla na sobě znát ještě žádný zub času, ne jako já. Vůbec nevypadala staře, sešle. Byla to atletická šťabajzna.
Coffin odtušil, že je třeba vyklidit prostor, a tak tak udělal. Tailla se ke mně přitočila, přimkla se ke mně tak pevně, co to šlo, a chvilku jsme mlčeli. „Miluju tě,“ hlesl jsem. Když žila, říkal jsem jí to málo a pak jsem toho litoval. Nyní jsem měl pocit, že to všechno můžu nějak napravit. V našem vztahu jsme oba udělali několik chyb, ale vždycky nás to svedlo zpátky k sobě. Osud. „Já tebe taky. Chyběl jsi mi,“ odpověděla a do kožichu se mi zavrtala ještě víc. Jenže já nic necítil. Nedokázal jsem jí láskyplné doteky opětovat.
Najednou se mě zmocnila taková neskutečná panika. Tohle všechno bylo pomíjivé, jen dočasné. Mohl jsem mrknout a všechno by se zas vrátilo do starých kolejí. To jsem nechtěl. Nyní jsem se po dlouhých letech cítil konečně šťastný. Špatně se mi dýchalo, hrdlo se mi sevřelo a já se svezl na zem. Hlavu jsem nechal položenou a sledoval svou milou vyděšenýma očima. „Nechci o vás znovu přijít. Nemůžete odejít. Musíte zůstat. Prosím,“ šeptal jsem chaoticky a očima těkal všude možně. Hrudník se mi divoce nadzvedával, srdce mi div nevyskočilo z hrudníku. Tailla ke mně sklonila hlavu a čumák položila na mé líčko. Jako by mě chtěla uklidnit. Dokonce jsem slyšel, jak něco šeptala.
Ne že by se mé tělo zklidnilo, ale náhle jsem jakoby upadl do mikrospánku. Oči se mi zavřely, ale během sekundy zase otevřely. Přitom ta tma, která mou hlavu na tu chvilku objala, byla taková zvláštní. Jiná než obvykle. Jakmile jsem opět viděl svět plný barev, hlasy, které mě obklopovaly, jsem slyšel tak nějak zřetelněji. „Už nás nikdy nic nerozdělí,“ usmála se Tailla a olízla mi čenich. Kupodivu jsem to cítil. S potěšením jsem udělal to samé a konečně cítil strukturu její srsti a tvářičky. Dokonce i safíry v její hlavě měly svůj obvyklý lesk a hladký povrch. Na tváři se mi rozlil ten nejšťastnější úsměv a okamžitě jsem se postavil na nohy. Všiml jsem si, že mě nic nebolelo. Všechna ta bolest kloubů, sem tam nějaké zapraskání. To bylo pryč! Rozpačitě jsem udělal několik kroků stranou. Už jsem úplně zapomněl, jaké to je žít bez chronické bolesti.
Přihnal se drobný Iseann a rafnul mě do náramku na noze. Rozesmál jsem se a čumákem ho poškádlil na hlavě mezi ušima. „Pojď, tati! Všechno ti ukážeme!“ zaradoval se a jakoby za náramek mě táhl někam do lesa. A víte co? Neodmlouval jsem. Byl jsem ten nejšťastnější vlk pod sluncem, a to už se nikdy nezmění.

Stormova duše vystoupila ze své tělesné schránky, která se během vteřiny vypařila. Život se postaral o to, aby se tělo starého, sešlého vlka nikdy nenašlo. Na sklonku svého života už na něj opravdu nebyl hezký pohled a vlci, kteří ho znali, si ho určitě budou pamatovat v těch lepších letech. Jediný hmatatelný důkaz o existenci onoho vlka byl tedy navěky ztracen. Odteď bude žít ve vzpomínkách svých přátel a známých. Storm zemřel ve společnosti svých nejbližších. Přesně jak si to starý vlk přál, a jak si to zasloužil.

// Sbohem, příteli ♥

// Říční eso

V melancholické náladě jsem konečně dorazil do lesa, na který mě Život odkazoval. Přemýšlel jsem, zda jsem tu vůbec někdy byl. Po nějaké době jsem dospěl k závěru, že tohle místo jsem ještě nikdy nenavštívil. Na Gallirei jsem žil dlouhých deset let, a i přesto se našlo mnou neprozkoumané území. To bylo úsměvné. Mnohem raději jsem se válel v Borůvkovém lese a věnoval se smečce, než se toulal po vlčí zemi, jen co je pravda. Naposledy jsem na nějaké takové velké výpravě byl s Taillou. Bylo to už strašně dávno, ale měl jsem pocit, jako by to bylo včera. Navštívili jsme poušť a vůbec všechna ta místa, o kterých jsem do té doby neměl ani zdání.
Zaregistroval jsem výrazný pach jezevců. S těmito šelmičkami jsem se moc často nepotkával, ale věděl jsem, že nejsou nebezpečné. Ne pokud jim zrovna nelezete do obýváku. Olízl jsem si tlamu a zastavil se někde ve středu lesa. Rozhlížel jsem se, jako bych čekal na nějaké znamení. A ono během chvilky dorazilo, ačkoliv jsem byl zprvu vůči němu dost skeptický. Jeden z jezevců vylezl z nory a rozešel se přímo ke mně. Rozhodně to nemohla být náhoda, upíral na mě svá očka a u toho si něco mumlal pod vousky. Pak se rozeběhl někam dál přes nízké keříky. Pěkně u toho funěl a dupal. Jiné lasicovité šelmy byly elegantní, mrštné. On se mi zdál jako takový hromotluk, nešika.
Chvilku jsem ještě postával na místě a přemýšlel, co to mělo znamenat. Jezevec se po chvilce ale s chrochtáním vrátil, znovu na mě až nepříjemně intenzivně zíral a pak odešel. Dobře no, už jdu, pomyslel jsem si, protože tohle určitě byla nějaká pobídka, abych se už nezdržoval. A tak jsem se vydal směrem kupředu v jezevčích stopách.

// Za jezevcem

// Vrchol přes Narrské kopce

Na písčitém svahu se mi nepohybovalo nejsnáze, ale rozhodně lépe než cestou nahoru. Takhle jsem jen opatrně klouzal dolů, a přitom se kolem sebe rozhlížel, jestli se tu nenacházela nějaká stabilnější cesta. Našel jsem ji, ale až téměř na samotné bázi kopce. Vydal jsem se po ní na sever přímo hlemýždím tempem.
Oddechoval jsem pravidelně, ale sípavě. Možná, že jsem měl plíce už nějakým způsobem poškozené. Čert ví, do vnitřností jsem si neviděl. A ani jsem nechtěl, akorát bych se vyděsil, v jak chatrném stavu se má tělesná schránka skutečně nacházela. Zastříhal jsem ušima a pohlédl na les, ke kterému jsem se blížil. O žádném jiném Život nemohl mluvit. Na druhou stranu se nacházel tak akorát Sarumen, a co bych tam pohledával? Žil jsem ve sladké představě, že Morfeus je živ, zdráv a spokojen v čele své smečky. Možná bylo dobře, že jsem se nikdy nedozvěděl bolestivou pravdu. Smrt si už dávno vzala mého dalšího přítele.
Byl jsem zvědavý, co tam na mě čekalo, o čem to Život mluvil. Nicméně jsem nemohl přidat na tempu, ačkoliv bych velmi rád. Zvědavost mě totiž sžírala, mozek mi pracoval na plné obrátky. Fyzicky už jsem ale na to neměl, scházela mi síla. A že jsem jí za mlada měl! Dlouze jsem si povzdechl. Mladý vlk má ten život tak nějak snadnější. Nic ho nebolí, všechny ty hezké věci má teprve před sebou. Jenže já… já už prožil úplně všechno, co se prožít dalo. A je to tak správně. Neměl jsem pocit, že bych něco zameškal, že jsem něco nestihl. Žil jsem přesně tak, jak jsem chtěl. Nic bych neměnil, i když jsem zažil i velmi špatné momenty.

// Jezevčí les

// Narrské kopce

Do kopců jsem se drápal celou věčnost. Bohužel doslova. Po nějaké době jsem si konečně udělal první pauzu, ohlédl se za sebe a pátral po svém příteli. Přitom se mi hrudník divoce nadzvedával, sípal jsem a obecně vydával dost hrozné zvuky, jak kdybych měl během několika minut pojít. Vlastně to nebylo tak daleko od pravdy, Smrt nade mnou určitě stála a v nejbližších dnech se mě chystala stáhnout s sebou na onen svět. Saviora jsem už neviděl, usoudil jsem tedy, že se naše cesty opět rozdělily. Bylo to přirozené. Setkání s ním mě ale povzbudilo, zvedlo mi náladu. Ujistil jsem se, že někdo mně blízký přeci jen ještě žije, i když už na tom zdravotně nebyl nejlépe. To já ale také ne. Před ostatními členy smečky mi bylo trapně. Kvůli zdraví jsem se už nemohl účastnit společných lovů a někdo takový se přesto nacházel na postu bety?! Ostuda! Jistě se zase setkáme, věnoval jsem Saviorovi poslední myšlenku a usmál se. Už bylo jedno, jestli mezi živými, nebo mrtvými. Však my se najdeme kdekoliv.
Když se můj dech uklidnil, opět jsem se vydal na cestu. Byla strastiplnější, než jsem si pamatoval. Naštěstí už nebylo takové horko, ale i tak jsem měl pocit, jako kdybych hořel. Během několika metrů se můj dech opět zrychlil. Bylo mi jasné, že tenhle kopec zkrátka nedokážu udýchat. Energie mi docházela velmi rychle. Byl to hloupý nápad se sem vydat, pitomče! nadával jsem si. Najednou jsem měl pocit, že je mi nakonec opravdu souzeno tu naposledy vydechnout. A vlastně, proč by ne? Z rodiny mi nezbyl nikdo, měl jsem jen pár přátel a smečku, které jsem již nebyl k užitku. Možná byl opravdu čas odejít. Najednou se mi smýkly zadní nohy, které už tak byly slabé a tahle cesta je akorát dorazila. Čenich jsem zarazil do písku a už jsem se ani nesnažil zvednout. Byl jsem opravdu vysílený. To víte, starý vlk nemá síly na rozdávání. Únava mě začala přemáhat, očka se mi klížila. A tu prekérku s nefunkčníma zadníma nohama? Tu vyřeší až budoucí Storm, ten přítomný si chce jen chvilku dáchnout. A možná se už nikdy neprobudit.
Slyšel jsem příjemné šumění vody, které mě pomalu a něžně rozebralo z hlubokého spánku. Zívnul jsem a rozhlédl se kolem sebe. Všude bylo spoustu květin, zároveň se kolem mě rozprostíralo příjemné přítmí. Denní světlo zvenčí sem pronikalo nikterak velkým otvorem a nijak výrazně mne neoslňovalo. Hlavu jsem měl vedle malé tůňky, kde příjemně bublal malý vodopád. Zdá se mi to? Jsem ve snu? přemýšlel jsem. Najednou jsem byl naprosto klidný a všechny starosti světa šly mimo mě. Splín, který se mě držel poslední měsíce, byl tentam. Jen ty zadní nohy jsem nějak nerozhýbal.
Najednou se v jeskyni vytvořila větší tma, protože nějaká silueta zastoupila otvor, kterým se sem světlo dostávalo. Vzhlédl jsem a pozorně zastříhal ušima. Nebál jsem se, tohoto vlka jsem už dávno znal. „Storme, rád tě vidím,“ promluvil. Jakmile jsem uslyšel jeho hlas, zmocnil se mě ještě větší klid. Mé srdce jako by opět po letech rozkvetlo a já se cítil po tak šílené době opět upřímně šťastný. „Živote, jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ opáčil jsem s úsměvem. Vlk se ke mně pomalu blížil a já na něj konečně viděl lépe. Setkali jsme se naposledy před mnoha lety, za tu dobu se toho spoustu změnilo. On se také změnil. Jeho kožich byl bílý jako obvykle, ale něco na něm bylo jiné. Tlapky měl hnědé, jako kdyby se zrovna brodil nějakým blátem. Kožichem mu prorůstaly větve ovocných stromů s plody a mezi nimi se proplétaly listy zbarvené do podzimních barev. Slušelo mu to. Já byl pořád stejný, jen prošedivělý a životem úplně zlomený.
Trpělivě se posadil nedaleko ode mě. Jeho výraz byl ale trochu ustaraný. „Našel jsem tě na úpatí kopce. Spal jsi,“ pověděl mi. Já se v tu chvíli začal studem propadat až do středu Země. Sklopil jsem pohled a uši přitiskl k hlavě. Vypadal jsem jako naprostý slaboch, co ani nedokázal vylézt kopec! Ale ona to byla smutná pravda, kterou jsem si stále tvrdohlavě nechtěl připustit. Následně jsem si povzdechl a přemýšlel, co mu mám říct. „Já vím, neodhadl jsem své síly. Jsem už starý, nezvládám spoustu věcí, které bych chtěl. Nikdy jsem nebyl takhle neschopný a nejvíce mě na tom štve, že s tím vlastně nemůžu nic dělat. Stáří je neúprosné,“ postěžoval jsem si. Život tohle nemohl znát, ten byl stále vitální a vždycky bude. Však to byl Život. Pak se mi ale v hlavě objevila jedna zatoulaná vzpomínka. Ta vločka! zhluboka jsem se nadechl a pak zase vydechl. Tehdy v zimě jsem měl ještě nějakou motivaci se sebrat a být tu pro všechny, kteří to potřebovali, ale nyní jsem viděl, že ti, kteří mě skutečně potřebovali a byl jsem u nich na prvním místě, už dávno nebyli mezi živými. Viděl jsem to na Saviorovi. Moc rádi jsme se viděli, ale on měl nový život – novou partnerku, potomky. Mně bylo naprosto jasné, že taková budoucnost mě nečeká. „Vím, že vlkovi dokážeš prodloužit život,“ vydechl jsem a podíval se mu do očí. To jsem udělal snad poprvé. Na Života jsem se nikdy předtím, ani před těmi lety, nepodíval, protože jsem měl pocit, že se nemohu božstvu dívat do očí. Na sklonku života mě ale tyhle společenské kodexy moc netrápily. Vlk jen pokývl hlavou na můj dlouhý povzdech. Chápal, co se mi honilo hlavou. Ne že bych nechtěl žít další týdny, ale prostě jsem věděl, že svou cestu tady na Gallirei by se slušelo ukončit. Konečně se Smrti vzdát a odevzdat. Život přeci jen shlížel na všechny ty důležité momenty mého života. A také věděl o všech mých strastech. Tušil, že ze smrti své milované Tailly jsem se nikdy plně nevzpamatoval. Smrt Naomi to všechno jen zhoršila. Už jsem byl jen tělesná schránka bez dušičky, bez budoucnosti. „Ujistíš se, že budou všichni ve smečce v pořádku? Slíbíš mi to?“ zeptal jsem se a pousmál se. Měl jsem všechny v tom lese rád. A ten les? Ten jsem zbožňoval. Byl to můj jediný domov, který jsem kdy měl. Byli jsme si zkrátka souzeni. Život se soucitně usmál a přikývl: „Postarám se o to, neboj.“
Hrdlo se mi stáhlo, ale opravdu jen na malý moment. Nyní jsem byl přeci jen u Života, který tu pro mě vždycky byl a vždycky bude! Díval jsem se na něj doslova jako na božský obrázek. Vlk se ošil a najednou jsem opět cítil zadní nohy. On s tou magií ale dokázal věcí! Ačkoliv mi bylo jasné, že je to jen dočasné. Žádné trvalé řešení jsem ale nechtěl. Ohlédl se směrem k východu z jeskyně a chvilku větřil. Pak se opět podíval na mne. „Někdo by tě moc rád viděl, Storme,“ promluvil najednou. Zvědavě jsem zastříhal ušima a naklonil jsem hlavu na stranu. „Kdo?“ ptal jsem se, ale odpovědi se mi samozřejmě nedostalo. Život jen málokdy něco prozradil přímo. Konečně jsem se postavil. Necítil jsem se jako zamlada. Zadní nohy mě bolely stejně jako všechny ty měsíce před touhle vycházkou. Jen už jsem je neměl znecitlivělé. Asi na přesun někam mimo Narrské vršky.
Ačkoliv jsem se už mohl pohybovat, nějak jsem se neměl k odchodu. Však to byla idylka, ne? Všude kvetly kytičky, byla tu voda, skvělá společnost! Co by si vlk mohl dál přát? Rozpačitě jsem se podíval směrem k tůňce, která tu příjemně zvučně bublala. Zaregistroval jsem, že Život malinko pokývl hlavou, takže jsem si dovolil napít se vody. Na „posilněnou“. „Víš, že to nedělám rád, ale…“ začal jsem, ale Život mě jediným pohybem ocasu zarazil. Přikývl a sladce se usmál. „Věř mi, v lese pod vršky tě čeká příjemnější společnost,“ spiklenecky na mě mrkl a vyšel z jeskyně ven. Bylo mi jasné, že mě chce vyprovodit.
Šel jsem tedy též. Stejně ztuhle jako všechna svá stařecká léta. Tu bolest jsem už bral jak nový normál. Ale ono to bude zase dobré. Opět přijde doba, kdy mě nebude bolet vůbec nic. Zamilovaně jsem si prohlížel Narrské kopečky a také výhled, který se mi naskytl. Viděl jsem Šakalí pahorkatinu a někde za ní ležel Borůvkový les. „Děkuji za všechno, Živote,“ zašeptal jsem. Byl jsem dojatý, to ano. Však díky němu jsem měl čtyři potomky! Aspoň s částí z nich jsem si užil veselí i strasti. Bez něj by nic takového nebylo. Chtěl jsem se opět podívat na svého společníka, ale po mém boku bylo prázdno.
Dlouze jsem vydechl, doslova naposledy se pokochal výhledem a vydal se dolů z kopce. Šel jsem pomalým, důchodcovským tempem.

// Říční eso přes Narrské kopce

Ještě jednou moc děkuji za odměnu, kterou poprosím převést na Gee - 50 vlčích máků, 20 oblázků a 5 křišťálů

Savior měl pravdu, že na Galliree bylo možné opravdu všechno. Nad kouzelnou vločkou se naštěstí vůbec nepozastavil. Proč by taky? Oba jsme tu už zažili spoustu nevysvětlitelných zážitků s nějakými příšerami, které nám chtěly náš domov zničit. Vločka, která mi vnukla nějaký nápad, byla v porovnání s nimi velké nic.
Nastalo ráno a vypadalo to na další hezký den. Nadšeně jsem pohodil ocasem ze strany na stranu a hodil povzbudivý pohled po Saviorovi. „Tak se vydáme na cestu?“ nadhodil jsem s úsměvem a také se podíval směrem k vrcholu. „Než se přižene zase nějaká šílenost,“ dodal jsem polohlasem. Po teplých dnech většinou následovaly letní bouřky a nerad bych, aby nás jedna z nich zastihla právě na vrcholu. To by mohlo být nepříjemné a hlavně nebezpečné. Měli bychom využít docela hezkého počasí, dokud trvá. Já už to chtěl mít zkrátka za sebou… Ať už to má znamenat cokoliv.
Zhluboka jsem se nadechl a odhodlaně se vydal nahoru do kopce. Měl jsme vycházkové, důchodcovské tempo. Nepotřeboval jsem se vyčerpat k smrti, ne? To už by mi Život nemusel pomoct.

// Vrchol

Vyprávěl mi, jak se se svou aktuální partnerkou poznali. Připomněl mi na Narvinijskou smečku, na kterou bych, zcela upřímně, málem úplně zapomněl. Musel jsme se pousmát nad tím, že se zprvu nemuseli, ale po čase je osud přeci jen svedl k sobě. Ta historka by byla milejší, kdyby spolu byli ve finále šťastní. Bohužel to tak nevypadalo.
Vděčně jsem se pousmál, když jsem viděl, že se mě snaží trochu povzbudit. Tailla zemřela už před lety, díra v srdci teda nebyla čerstvá. Pořád sem tam zabolela a nezacelila se, ale dokázal jsem o tom v klidu mluvit, ať už nahlas nebo jen ve své hlavě. Zastříhal jsem ušima. „Předal jsem velení Blueberrymu. Samotnému už se mi do toho nechtělo, on je navíc mladší a má pořád víc sil než já,“ odpověděl jsem. Stále jsem byl ale na pozici bety a zatím to nevypadalo, že by se mě alfák chystal vyměnit. Říkal jsem mu, že to beru jen na nějakou omezenou dobu, kvůli zdraví.
Savior potvrdil mou domněnku, že se pravděpodobně jedná o magii. Jak jinak. U těch dvou polobohů snad za vším stály nějaké magické triky. Ne vždycky dobré, kupříkladu u Smrti. Nad jeho další poznámkou jsem se ale musel uculit a ocas mi začal lítat ze strany na stranu. „A to jdu právě zjistit,“ hlesl jsem a znovu se podíval na vrcholky. Plánoval jsem svému příteli vysvětlit, jak jsem na takovou myšlenku přišel? Jasně že jo. „Bude to znít asi šíleně, ale na Gallirei mě už vlastně přestalo cokoli překvapovat,“ začal jsem a zase se na svého společníka podíval. Očka mi doslova zářila nadšením. „Jednou v zimě mi na čenichu přistála vločka. No a najednou jsem dostal takový pocit, takovou myšlenku, že by to Život možná svedl. Umí přeci dát život, teoreticky by ho zvládl i prodloužit, ne?“ vykládal jsem a u toho lehce pohazoval ocasem. Pak jsem se ale zarazil a mé nadšení trochu povadlo. „Anebo je taky možné, že už jsem senilní stařec, který už neví, co je reálné a blouzní?“ dodal jsem po chvilce a jen nad tím pokrčil rameny. To jsem se právě chtěl dozvědět. A kde jinde než u Života.

Opět se mi trochu víc otevřel ohledně své rodiny. Pozorně jsem zastříhal ušima, a nakonec pokýval hlavou. Bylo možné, že potomci podědili víc matčiných genů. „A kde jste se poznali?“ ptal jsem se s drobným úsměvem. Roky jsme se neviděli a jak jsem zjišťoval, jeden o druhém jsme toho nevěděli víc než dost. Měli jsme toho spoustu co dohnat. Při jeho otázce mi zády projel nepříjemný pocit, ale nedal jsem to na sobě znát. Nakonec jsem přikývl a odpověděl: „O Taillu jsem přišel a všechny děti se mi rozprchly.“ V tom lepším případě žily někde mimo Gallireu zdrávy a šťastny. Nechtěl jsem, aby se komukoli dalšímu stalo to, co Naomi nebo Iseannovi.
Savior měl zajímavou poznámku, nad kterou jsem se musel upřímně zamyslet. „Nahoře není nic než… písek. Jak tam mohla vydržet tak dlouho?“ řekl jsem zprvu a zastříhal ušima. Nečekal jsem odpověď, jen jsem se tak nahlas podivil. „Asi má Život tak sympatickou osobnost, že tam u něj chceš zůstat. Máš pocit, že ti nikde jinde není líp, že ti nikdo nerozumí tak jako on,“ mluvil jsem pomaleji a stále zamyšleně. Přemýšlel jsem za pochodu. Došlo mi, že tohle by spíše mohla být strategie Smrti, ne? Vlky si tam nechat a pak je jednoduše zabít. K čemu by byli ti vlci Životovi, na to jsem nedokázal přijít. „Možná to bude nějaká magie,“ usoudil jsem nakonec. Bylo mi jasné, že jsem nejšťastnější doma a že se tam chci určitě vrátit, ale jakmile s ním zapředu hovor, nebudu chtít jít zpátky dolů. „Já mám od něj oheň a vzduch. Předpokládám, že tedy dokáže naučit magie základních elementů,“ odpověděl jsem. Pokud se nic nezměnilo, bude to i pravda. Smrt nabízela trochu šílenější magie.

Dozvěděl jsem se zajímavou informaci. Co jsem si tak vzpomínal, Smrt na sobě měla nějaké zelené elementy, ne? Takže to i dávalo smysl. „Mrcha jedna smradlavá,“ ulevil jsem si a znechuceně nakrčil čenich. Už jsem ji roky neviděl a byl jsem si jistý, že do své smrti ji svou návštěvou nepoctím. Až mě bude chtít vidět, přijde si jistě velmi ráda sama. Savior byl se svým zeleným pletencem velký štramák, to ne že ne, ale nemusela tomu předcházet zrovna spálenina.
Bylo vidět, že synův náhlý odchod Saviora zamrzel. Povzdechl jsem si. Kdyby tu byli sami, určitě by jejich rozhovor probíhal déle, ale Alastor asi nechtěl ztratit kamaráda z dohledu. Kdo ví. Překvapilo mě, že Elisa s Arcanusem mají dohromady tři vrhy vlčat. Musel jsem uznat, že jsou snad ten nejstálejší pár, který jsem znal. A to bylo jedině dobře. Jen Nemesis se mi charakterově nepozdával ani na jednoho z nich. Třeba se před námi jen styděl. Nechtěl jsem úplně soudit na první pohled. Vlčata se přeci jen v tomto věku teprve formovala. Zastříhal jsem ušima k Saviorovi. „V tomhle věku se mladí o své staré rodiče moc nezajímají. Všichni jsou najednou zajímavější než ti, kteří jim dali život a nějaké zázemí,“ řekl jsem a povzdechl si. Znal jsem to, stejně jako každý rodič. Totiž, doufal jsem, že to je nějaký normální vývoj, ne že jen my máme nějaké špatné štěstí. „A ač se nám to nelíbí, nesvedeme s tím absolutně nic,“ hořce jsem se uchechtl. Měl samozřejmě pravdu. Hlavně že byla jeho omladina zdravá a šťastná. Jen by bylo fajn, kdyby i jejich otec byl zdravý a šťastný, ne?
Také jsem vzhlédl směrem k vrcholkům. „Je to moc hodný bratr Smrti. Její úplný opak,“ začal jsem a pousmál se. Se Životem jsem měl jen samé pozitivní vzpomínky. „Žije na moc hezkém místě – v jeskyni s takovou tůňkou. Vůbec to tam nesmrdí jako ve zřícenině! Má taky nějaké nadpozemské schopnosti jako jeho sestra, ale řekl bych, že je využívá ke konání dobra. Navíc jeho společnost je tak návyková, že se mi odtamtud nikdy nechce domů,“ rozpovídal jsem se a do toho občas mrskl ocasem.

Rozhovor mezi Saviorem a jeho synem jsem poslouchal jen tak napůl ucha. Rodinné záležitosti jsem vypouštěl úplně. Rozhlížel jsem se po okolí a přemýšlel, jak mé setkání se Životem proběhne. I o něm se skupinka bavila a je pravda, že mě zaujala nová informace. Natočil jsem hlavu k Saviorovi a prohlédl si jeho zelené klikyháky. „To se ti prostě jen tak objevily?“ nadhodil jsem a zastříhal ušima. Já své bílé odznaky měl právě od Života, ale to už bylo dlouhé roky zpátky. Když jsem se podíval na své tlapy, musel jsem si krátce povzdechnout. Už ani nešlo vidět, kde začínal odznak a kde šediny. Byl jsem zkrátka starý a jinak už pravděpodobně vypadat nebudu.
Šedivý vlček na mou otázku odpověděl krátce, věcně. Pokývl jsem hlavou a pousmál se. Bylo asi přirozené, že se po zimě pár vlků vytratilo. Se smečkou měli větší šanci na ulovení zvěře během obtížných chladných měsíců. A na jaře už jim smečka nebyla k ničemu dobrá. Já u nás zaregistroval akorát to, že se asi vypařila Lylwelin. Bylo to zvláštní. Vždyť tu měla vlčata.
Nemesis se krátce nato vypařil a Saviorův synek mu byl v patách. „Opatrujte se,“ hlesl jsem na rozloučenou a díval se za nimi, dokud nám nezmizeli z dohledu. Jejich náhlý odchod ve mně zanechal provinilý pocit. Stáhl jsem uši k hlavě a obrátil se na svého přítele s otázkou: „Řekl jsem něco… špatně?“ Nechtěl jsem je odsud přeci vyhnat. Přemýšlel jsem, jestli měli asgaarští nějaké rodinné neshody. Třeba mladého urazilo, že se vyptávám na jeho smečku, potažmo rodinu. Mě ale přirozeně zajímalo, jaká byla situace u sousedů. Tušil jsem, že ta naše mezismečková výpomoc stále platila, tak jsem se pídil po tom, jestli nepotřebují po zimě nějak pomoct.

Chápal jsem, že najít si smečku, ve které by se vlk cítil jako doma, bylo asi složitější. Já už celé roky (vlastně celou dobu, kterou jsem na Galliree zatím strávil) žil v Borůvkové smečce a rozhodně jsem to neplánoval měnit. Byl to můj domov, nedokázal jsem si představit, že by smečka najednou nebyla.
Začal mi vysvětlovat, jak ke druhému vrhu vlčat vlastně přišel. Vůbec jsem netušil, jakou magii mohla Elisa ovládat, aby to vyeskalovalo až ke zplození vlčat. Tiše jsem si povzdechl, když přiznal, že se o žádnou rodinnou idylku nejedná. „To mě mrzí, Savi,“ hlesl jsem. Doufal jsem, že si třeba našel lepší partnerku, než kterou byla Siana. Mně se to s Taillou podařilo, ale tu si Smrt vzala až příliš brzy.
Souhlasně jsem pokývl hlavou. Sigy s Lylwelin k nám přišli už s vlčaty, to znamenalo, že musela nějakou dobu vyrůstat právě v močálech. Štěstí, že se tam neutopila, napadlo mě a krátce si odfrkl. Jak jsem se ale přesvědčil sám, v močálech už žádná smečka nesídlila. Vážně mě to nepřekvapovalo. Na takovém místě se nedá dlouhodobě a v bezpečí žít. Vlci na to přišli a místo od té doby zelo prázdnotou.
Savior mi na mou otázku nestihl ani odpovědět, protože během několika sekund se zpoza horizontu vynořili dva mladíci. Už mi bylo jasné, že ono vytí bylo mířeno na jeho syna. S úsměvem jsem sledoval, jak nadšení jsou z toho, že se zase potkali. Po evidentně dlouhé době. Šedivý vlček se držel trochu dál. I já dost dlouhou dobu mlčel, nechtěl jsem narušovat ten hezký okamžik. Kdyby Alastor přišel sám, prostě bych se sebral a vydal se za Životem, abych jim dal trochu soukromí. Z mladých ale vypadlo, že se právě odtamtud vrací. Nechám mu ještě chvilku na odpočinek, pomyslel jsem si a pohlédl směrem k vrcholkům.
„Ahoj,“ pozdravil jsem Alastora nazpátek a zavrtěl špičkou ocasu. Savior se svého syna zeptal, kde má své dvojče. Chápal jsem, že jako otec věděl, který je který, ale pro cizího určitě bude složité je od sebe rozlišit. Nemesis potvrdil, že je synem asgaarských alf. Zastříhal jsem ušima a obrátil se na něj s otázkou: „Jak se daří smečce? Zvládli jste zimu?“ Snažil jsem se ho trochu zapojit do konverzace, abychom tu nebyli jako pátá kola u vozu. Plánoval jsem tu ještě chvilku postát a pak se vydat k Životu.

„A nepřemýšlel jsi, že bys dal šanci další smečce?“ zeptal jsem se. Co si budeme povídat, na staré roky bylo opravdu lepší, výhodnější mít domov. I kdyby jen formální. Hodí se vědět, že mám kde složit hlavu, že mám zázemí. Horská smečka se nevyvedla, ale v jiné by třeba štěstí našel. Kdo ví. Jeho následující poznámku jsem si musel tak třikrát zopakovat v hlavě, aby mi konečně došel smysl oněch slov. „Sotva odrostlá vlčata?“ zopakoval jsem překvapeně. Švihl jsem ocasem a vzápětí se zeptal: „Taky jsi praštil do druhého vrhu?“ V hlavě mi už šrotovalo, kdo byla ta šťastná, ale nechal jsem na něm, kolik mi toho bude chtít prozradit. Bylo mi jasné, že Siana to být nemohla, ale třeba jsem tu novou znal.
Počasí se začalo kazit, což bylo na jednu stranu dobře – vzduch se vyčistí, nebude tak těžký, suchý a snad by se nám i lépe dýchalo. Bouřka si to sice mohla odpustit, mohlo to zůstat jen u pořádného slejváku, ale já asi jsme byli až moc malí pánové a počasí jsme poručit nedokázali. Aspoň já ne. Souhlasně jsem pokývl na Saviorův návrh a otřásl se, abych ze sebe shodil prach a nečistoty, které mi na kožichu ulpěly.
Jak jsem se tak rozeseděl, bylo najednou složité udělat první krok. Bolelo to, ale na to jsem si už ve svém věku tak nějak zvykl. Překvapeně jsem zastříhal ušima. Já měl pocit, že se museli potkat docela nedávno. Vždyť jsem se Sigyho na Saviora vyptával. „Tak to můžeš jít do lesa se mnou! Aspoň je uvidíš,“ navrhl jsem a nadšeně zavrtěl ocasem. „Už asi nejsou úplně nejmenší, ale lepší je vidět někdy než nikdy,“ dodal jsem. To já se svých vnoučat nedočkám, však jsem neměl nikoho, kdo by mi je dal. Rodinu mi rozfoukal vítr.
Zaregistroval jsem, že se Savior rozhlíží a během chviličky zavyl. Zastříhal jsem ušima a také se rozhlédl. Po krátké době mu bylo vytí opětováno. „Někdo známý?“ zeptal jsem a hodil zkoumavý pohled po svém společníkovi. Ke mně se dva slabé pachy také donesly, ale neznal jsem je. Možná, že kdybych obětoval víc času a prolustroval je trochu detailněji, zjistil bych, že ten jeden nápadně voněl po Saviorovi. Nicméně jsem vyčkával na odpověď.

Zamrkal jsem, když se zpoza mraků ukázalo sluníčko. Na ostré světlo už jsem nebyl zvyklý, v lese bylo tlumené listnatými stromy. „Je pravda, že jsem si asi nevybral úplně nejvhodnější dobu,“ přiznal jsem a drobně se ušklíbl. Na druhou stranu… „Je to ale asi lepší než se sem brodit vysokými sněhovými závějemi,“ dodal jsem, ale to nebyla tak úplně pravda. Jestli se sem vydat v mrazivé zimě nebo horkém létě, to už bylo asi jedno. Ani jedny podmínky nebyly pro staříky ideální.
Sdělil mi, že po neúspěšném pokusu o zakotvení v jedné severní smečce, je opět na toulkách. To, že je (nebo byla) na severu smečka, jsem nevěděl. Matně jsem si vzpomínal, že v těch místech byly jen hory a husté jehličnaté lesy. Asi nic moc prostředí k žití. „Ani nevíš, jak ti rozumím,“ řekl jsem s povzdechem. Já měl ten komfort, že se smečka o jídlo dokázala postarat. Skupinové lovy jsem už nějakou dobu vynechával. Při tom posledním jsem se mladším tak akorát motal pod tlapy, tak jsem usoudil, že v lese jim budu k užitku mnohem víc. Jako lovec bych bohužel jen škodil. „Už se ani nemůžu tiše plížit, protože mi klouby praskají a vržou. To by jeden nevěřil, kolik hluku to nadělá,“ poznamenal jsem a pousmál se. Trochu si z toho stáří musíme udělat srandu, no ne? Ale jistě, taky jsem si moc rád sám sobě stěžoval, jak mě všechno bolí.
Rozhodl jsem se, že otočíme na trochu příjemnější téma. Nebo aspoň v mých očích příjemnější bylo. „Ve smečce se nám usadil Sigy s partnerkou,“ začal jsem, ale byl jsem si jistý, že tohle pro něj nebude novinka. Lylwelin jsem už v lese dlouho nepotkal, ale třeba jsme se jen nějak míjeli. „Máš hrozně roztomilá vnoučata!“ zazubil jsem se. Blíž jsem asi poznal jen vlčka, když jsme se se Sigym potkali v jeskyni a já tam zrovna rozdělal oheň, protože byla ještě zima. Jména dvou capartů jsem si nepamatoval, ale určitě museli pěkně povyrůst od doby, co jsem je viděl společně naposledy. Upřímně mě zajímalo, jestli v naší smečce budou chtít zůstat. Blueberry možná bude v tomto ohledu informovanější.

Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. „To je dobře, příteli,“ pokývl jsem hlavou. Smrt si v mém nejbližším okolí za poslední roky vyžádala až moc životů, a ačkoliv jí stejně všichni jednou podlehneme, některé vlky si vzala až moc brzy. My už měli věk na to prdět do hlíny, takže jsem byl rád, že jsme se tu oba ještě sešli.
„Potřeboval jsem změnu,“ přiznal jsem. V Borůvkovém lese jsem strávil většinu svého života na Gallirei. Nelitoval jsem toho, to vůbec ne, rád jsem si válel šunky doma, v bezpečí. Na stáří se moje chuť zůstávat na známém místě se známými tvářemi ještě prohloubila. „A taky jsem si řekl, že navštívím Života. Doslechl jsem se, že umí víc zázraků, než jsem si myslel,“ dodal jsem a konečně se posadil. Svou hlavu jsem drobně natočil směrem ke kopcům. Ta cesta nahoru mě bude bolet, už teď jsem se na ni netěšil. Mírně jsem se zachvěl a bílé oči upřel na svého přítele.
Taky jsem ho chtěl trochu vyzpovídat, dozvědět se, co je u něj nového a tak dále. „Ty se pořád touláš? Nebo ses někde poblíž usadil?“ ptal jsem se a zastříhal přitom ušima. Sarumenská smečka byla jediná, kterou jsem tady na jihu znal. Cestou zpátky bych se mohl zastavit za Morfeusem, řekl jsem si. Viděli jsme se naposledy, když byl na návštěvě v našem lese. Doprovod mu tehdy dělala velmi zvláštně zbarvená vlčice. Byla fialová? No, kde ti vlci ty barvy brali… Rozhodně by bylo fajn zjistit, jak se sarumenská alfa má.