Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Díra

"Říkal jsi to asi před deseti vteřinami," nakrčil šedivák čelo. Rozhodně na to nepřišel sám. Nazvat to nedochůdče roztomilým by ho ani nenapadlo. Aspoň že trochu poslouchat uměl - snad. Věděl ale, že na lovu se to teprve prověří a dvakrát se na to netěšil. Nevkládal totiž do Pinču zrovna dvakrát velké naděje. Ještě než zamířili ven, schytal pár hryzanců od Vlčete přímo do obličeje, než ji Tasa popadla a zamířila s ní ven. Stínovi přišlo docela zajímavé pozorovat, jak se mezi sebou omladina bije. Osud Vlčete byl pořád nahnutý, ale vypadalo to celkem nadějně. Bít se o svoje místo na světě asi měla v plánu. Nelitoval vlka, který skončil poštípaný vlčecími zoubky, ani Vlče, které asi taky schytalo nějakou tu herdu. Prostě se otočil a šel taky ven. "Klidně, ale počítej s tím, že pak Tasa sežere tebe," utrousil suše.
Venku mezitím, co se plácali v Díře, dost přituhlo a připadl i další sníh. Stín nemohl říct, že by se mu to zrovna zamlouvalo. Většina zvěře se ale snad z plání stáhla do lesa a tak by se jim snad mohlo podařit něco ulovit. Otočil se na Tasu s Vlčetem, ale nic dalšího jim už neříkal, Tasa věděla, co je potřeba udělat. Jen je pohledem zkontroloval a soustředil se na Pinču. "Půjdem dál do lesa," řekl mu. "Hlavně buď zticha, jinak budeš o hladu," dodal a vyrazil. Pěšinek vyšlapaných v bílém sněhu bylo jen pár, čerstvý sníh starší stopy zakryl. "Tudy," kývl prostě hlavou a zamířil po zaječí stopě. Detailního vysvětlování se od něj Pinču vážně nedočkal.

586

Dvakrát pomalu mrkl, když Tasa prohlásila, že vlče pojmenovala Vlče. Nebylo to zrovna příliš kreativní, ale on se do toho nemínil montovat. Jakožto někdo, kdo si už celé roky nechal říkat Stín, by to snad ani komentovat neměl a stejně, pokud šlo o vlče - tedy o Vlče - považoval celou tu záležitost za šou, která patřila jen a jen Tase. "Praktické," zhodnotil pouze. Mohl si být jistý, že tohle jméno nezapomene.
Další, co bylo třeba zhodnotit, byly lovecké schopnosti staršího mláděte v díře. Nebylo to moc těžké, protože dle jeho vlastního prohlášení byly neexistující. "Tak s tím je teď konec, protože tady roztomilostí nikoho neokouzlíš a ani se jí nenažereš," odfrkl si. "Budeš muset makat." Příživníka trpět nehodlal. "Ale aspoň celkem posloucháš," zamumlal ještě, když Pinču podotkl, že měl přikázáno na nic nesahat a patrně to i dodržel. To znělo celkem slibně.
Kdoví, jak moc úspěšné nějaké snahy o lov budou, protože Pinču předem zavrhl, že by dokázal bez klapání tlamou poslouchat, ale Stín to nestačil nijak okomentovat, protože došlo na představování. Stín to sledoval bez většího zájmu, včetně komentáře ohledně toho, na co je nebo není jméno jejich potomka, dokud se tedy Vlče nevrhlo staršímu vlčeti do obličeje a nezačalo ho ohryzávat. Tomu se musel uchechtnout. "Vezmi Vlče a obejděte ty hranice," otočil se pak na Tasu. "My dva uvidíme, jestli se nám povede něco ulovit," zaměřil se na Pinču - pokud mu tedy z obličeje dřív nezůstane jen sekaná, i když Vlčecí zoubky by to snad dokázat neměly. "Když ne, co se dá dělat. Prý je pro tebe dobré poznat hlad," pokrčil rameny a zamířil z nory ven. Popravdě tam na něj začínalo být trochu moc těsno.

//Buk

585

"Jo, na tom něco je," usoudil Stín, který se nijak zvlášť nevzpouzel myšlence cvičit vlčata hladem. Proč ne? On byl hladovým tvorem většinu života, změnilo se to teprve nedávno, a taky to přežil. Trochu naklopil hlavu ke straně, když mu došlo, že ani Tasa vlče nenazývá žádným jménem. Nebyl sice expert a nesešlo mu na tom, jestli na svou dceru bude volat "hej počkej", ale napadlo ho, že je asi běžné potomkům nějaká ta jména dávat. "Máš pro ni jméno?" máchl tlapou k tomu malému uzlíku poblíž Tasy, aby bylo jasné, o čem to vlastně mluví. Tasa se ochotně nabídla, že hranice obejde ona s mrnětem, takže to bral za hotové a že se o to nemusí dál starat. "Bezva, budu s tím počítat," přikývl a máchl ocasem. Byl rád, že se s tím nemusí otravovat on.
To už se ale norou rozlehl hlas, který na poměrně dlouhý čas utichl. Pinču se tedy ještě sám neodstranil, byl zpět v plné parádě. "Co s hladem? Na to je nejlepší se najíst," poradil mu úsečně a změřil ho pohledem. Přestože Pinču už nebyl žádné úplné mrně, nejspíš sám neuměl ulovit nic. Skvělé. "A sestra tě nic lovit nenaučila, co?" Nechtěl mu dávat kus ze zásob. Ty si ulovili s Tasou, s žádnými hladovci navíc přitom nepočítal. Došlo mu navíc, že ta učitelská role asi padne na něj, jestliže se Tasa míní tahat s vlčetem kolem hranic. "Hm. Umíš dělat, co se ti říká, a držet přitom tlamu?" zamračil se a zvažoval, jestli to vůbec stojí za snahu. Ale už řekl, že tu zkusí Pinču chvíli nechat, tak to asi bude muset dodržet.

584

Vlče se opět probralo k životu, začalo tlapkat kolem, ale dokud se ke Stínovi moc nepřibližovalo, bylo mu to celkem fuk. Obzvlášť když ho Tasa opět hned umlčela a začala nabízet svůj vlastní ohon jako žvýkací hračku. Vlče se toho docela chytilo. Třeba bude mít vlohy k lovu. Třeba z toho nakonec ještě budou nějaké výhody, říkal si, i když být tátou pořád nechtěl a nejspíš ani nikdy chtít nebude. Měl upřímně problém vnímat mládě jako svoje.
"Jo, to můžeme, pokud nám kořist do konce zimy vydrží. Jsou tu dva hladové krky navíc, takže možná budem muset něco shánět i ve sněhu. Ale hranice bych stejně radši aspoň párkrát zkontroloval. Pro jistotu." Nechtěl, aby se tu ochomýtal někdo další a dělal si tu, co ho napadne. I když do lesa většinou nikdo moc nezavítal, takže se nejspíš nemusel stresovat příliš. "To jsem si taky říkal. V zimě je menší záruka, že se ten vlk nepřijde jen přiživovat a s příchodem jara zase nepláchne."

583

Dělat, co chtěl. To mohl. Ne, že by to někdy dělal jinak. "Na tom něco bude. I když nevím, jestli na to má mozkovou kapacitu," odfrkl si Stín trošku. "Třeba se zvládne něco naučit, co já vím. Zatím si ho můžem nechat, a když bude na nic..." Máchl tlapou, Tase muselo být jasné, na co myslí. Pápá, Pinču, žij blaze - aspoň než se rozplácneš dole. Vlče, jehož jméno vlastně ani neznal, se mezitím probudilo, cosi zamrmlalo, ale nechalo se docela snadno utišit. Stína to uklidnilo taky. Dokud bude takhle v klidu, nebude lítat všude kolem, ječet a kousat a dělat všechny ty nekonečně otravné věci, které si spojoval s mláďaty, možná, jen možná, by to mohlo být v pohodě. Aspoň v rámci možností.
"Plány. Plány, plány... Hlavně musíme přečkat zimu, hádám," nakrčil zamyšleně čelo. Pořád nějaké plány. Nebyl moc zvyklý hledět do budoucnosti. "Najít kořist, udržovat hranice. Pak bychom se asi měli podívat po nějakých dalších vlcích, co by mohli rozšířit naše řady - nějakých dospělých." Momentálně tu byli dva na dva smrady a Stín by se dřív sám vrhnul ze srázu, než aby ti skřeti získali přesilu. "A pak se asi uvidí."

582

Musel souhlasit s Tasou. Smrti se nedalo věřit, všechny její sliby byly jenom kecy a podrazy. Takhle to pak dopadalo. A obyčejní smrtelníci aby si to vyřešili sami. Tasu zajímalo, jestli by vlče vážně dokázal zabít. Podíval se na uzlíček stočený u břicha matky, spokojeně odpočívající a nejspíš milosrdně nevnímající, o čem se to jeho dva povedení rodičové právě baví. "Jo," usoudil nakonec, ale nepohnul se blíž. Zvládl, jistě. Co na tom bylo? Vlčecí krk byl křehký jako kuřecí kůstka. Jen by to chřuplo. Nekladl si otázku, proč tedy, když to bylo tak snadné, to už neudělal. O tom bylo lepší nedumat. Stejně to Tasa nechtěla. Tak co.
"Nehodil. Měl jsem? Myslel jsem, že ho chceš jako kousací hračku," zamračil se. Pinču se roztahoval po lese, zatímco oni tady debatovali. Vážně Tasa chtěla, aby ho odstranil? Proč ho tedy potom tahali až na území smečky? Někdy ji fakt nechápal. "A co ty řeči o tom, jak se nemagické vlče může hodit? Řekl bych, že na tom něco je. Ale hodit do díry ho můžeme vždycky," pokrčil rameny. Hopla, další problém, který skončil dole ze srázu. To místo bylo děsně užitečné, Stín ho vážně zbožňoval.

581

Smrt. Mohla za to tedy Smrt... V samém rozhořčení Stínovi nějak nepřišlo na mysl, že by tu mohl být viníkem zejména on. Kdyby nestrkal víte co víte kam, nikdy by se nic z tohoto nestalo. Jenže kdepak. To ho ani nenapadlo, rozhořčené myšlenky směřovaly hlavně k temné bohyni. "Zatracená podvodnice," odfrkl si. Dřív k ní tolik vzhlížel. Dnes už měl problém pochopit, jak mohl být někdy tak slepý. Odevzdal tolik drahého kamení a jeho přání stejně zůstávala bez povšimnutí. "K čertu s tím," zaklel. "Tak to dopadá, když jeden svěří důvěru bohům!" Mohl se vztekat, jak chtěl, ale bylo dokonáno. Rýpal drápem v zemi, nejradši by někoho pořádně nakopl, ale v dosahu se nenacházel nikdo vhodný, i když Tasa se trochu tvářila, jako by do ní jako už kopal.
Tasa prohlásila, že svůj názor nezměnila, což ho trochu překvapilo. Čekal by tedy, že v tom případě už bude dávno po vlčeti. Ale ona vlče zabít nedovedla. Jinými slovy vyměkla. Jako třeba když před lety nezabila jeho, když měla šanci... a vlastně těch šancí měla dost. "Mám to udělat já?" položil otázku, která se tedy přímo nabízela. Bylo mu asi celkem jedno, jestli bude vlče žít nebo umře. Hádal, že by to dokázal udělat. Vlče teď spokojeně spalo v jejím kožichu. Ale podle toho, jak předtím žadonila a prosila ho, aby jí ho nechal, asi znal odpověď už předem. "No... ale když je tam venku teď ten mladý pitomec, jedno nedochůdče navíc se už asi stejně ztratí."

580

Vlče se na něj koukalo, ale naštěstí se nebatolilo směrem k němu, jen tak nějak náhodně kolem Tasy. Za to byl rád. Nějak moc nevěřil vlastní tlapě, že by se nevymrštila a- A. Pořád z toho všeho byl dost mimo. "Mhm," zabručel Stín, jako že Tasu slyšel. Snažila se, ale nefungovalo to. Snažila se málo? Jenže žádná ostatní vlčata tu nebyla. Na ně to nejspíš fungovalo, ať už dělala cokoliv. "Myslíš, že nás podvedla Smrt?" nadhodil. To by se bohyni podobalo. Něco slíbila, ale dodržela to jen tak napůl. Přebrala si to po svém. Nevěděl ani, co jí Tasa ve zřícenině řekla. Mohla říct "zbav mě vlčat," načež by pak Smrt mohla namítnout "nikdy jste neřekli, ať vás zbavím všech vlčat." Nebo něco takového.
Byl docela rád, že Tasa pochopila i to, co řekl nahlas. "Nic mu neudělám" neznamenalo to samé, jako "budu se o něj starat". I když Tasa o vlčeti mluvila jako o ní. Byla to tedy malá vlčice? Stín vlče tak zblízka zkoumat nechtěl. "Dobře." Nejen, že se o mládě starat nechtěl, stejně ani nevěděl jak a nechtěl se to ani učit. Co se s takhle malým tvorem dělalo? Dokázal si představit, že se asi musí krmit, ale tím to končilo. Většinou vlčata jen děsil, než aby je vychovával. Chvíli sledoval, jak vlče nahání brouka po noře. Bylo mu z toho divně, "Proč jsi ale najednou změnila názor?" stočil po nějaké chvilce zraky k Tase. Ta otázka ho hryzala v hlavě. "Myslel jsem, že žádná vlčata taky nechceš. Co se tak najednou stalo?"

579

Stál tam nad ní, tyčil se jako zlověstný... stín. Nevěděl ani, co by si měl myslet. Tohle nechtěl. Nechtěl, aby po světě běhala další jeho krev. Jejich zatracený rod měl skončit. Tak by to bylo nejlepší. Neměl tvořit, jen ničit - a přesto společnými silami s Tasou stvořili úplně nový život. Život, který měla samotná Smrt zničit, ale on přesto přetrval. Měli bychom se ho zbavit. Nemělo se narodit.
Jenže Tasa se před ním krčila a kňučela, žadonila, prosila, jako by snad už napřahoval tlapu, aby od ní vlče oderval a zahubil ho přímo před jejíma očima. Nenapřahoval. Ani se nepohnul. Matně si vzpomenul na hovor, který tu spolu jednou vedli, o Tasiných vlčatech, která hořela a o tom, jak jí slíbil, že kdyby se mu někdy dostal do tlap ten, co to udělal, zničil by ho. Zničili by ho spolu. Pomalu, mechanicky se posadil. Neodpovídal, jen koukal na ten maličký uzlíček, který se mrcasil kolem Tasy boku s tím upovídaným broukem na hlavě. Můj potomek. Moje krev, říkal si v duchu a hádal, že by to v něm mělo vyvolávat nějaké pocity. Zjišťoval ale pořád víc, že mu je vlče tak nějak lhostejné. Jakou škodu vlastně mohlo napáchat něco tak malého a ubohého? Co by si tím pomohl, kdyby ho zabil? Už jednou existovalo a vymazat ho nemohl. Mohl se ho zbavit, ale oba by si to pamatovali. A jeden malý smrad už na ně čekal nahoře. Co byl jeden další navíc? To už se ztratí. "Nech si ho, když chceš," promluvil konečně. "Když přežilo to všechno..." Pokrčil rameny. Evidentně hodně chtělo žít. "Nic mu neudělám."

578
//les

Nechal Pinču Pinčem a zamířil k díře. Ať už šel mladík za ním, nebo ne. Odmítal se paranoidně otáčet přes rameno, jako naprostý magor. Takhle snadno jeho nervy nepovolí. Prošel lesem a nemusel se už ani moc snažit, aby našel vstup do úkrytu. Znal to tu dobře. Hádal, že jestli je Tasa vůbec někde, bude tady. Pravděpodobně chrápe. Tak proč měl takový podivný pocit? Seděl mu za krkem jako černý krkavec - a nebyl to Spár, protože ten poskakoval po zemi vedle a než Stín zmizel pod zemí, vyletěl na strom a tam si rovnal peří a držel stráž. Taková divná předtucha. Možná to bylo zvláštním pachem, který se mu otřel o čenich, když vlezl do úkrytu. Nedokázal ho zařadit, ale přišlo mu, že neznamená nic dobrého.
Šedou hroudu pohozenou v koutě identifikoval jako Tasu. "Taso?" ozval se. Nevypadala mrtvě, ani se neproměnila ve vlče. Zamířil za ní, chtěl využít toho, že Pinču je snad aspoň na chvíli nechá na pokoji. "Co ti vlastně Smrt-" Zarazil se. Co se jí to plazilo u boku? Co to mělo znamenat? "Co... to má být?" vyslovil pomalu, zadumaně, jako by snad existovalo nějaké jiné vysvětlení, než to, co viděl přímo před sebou na vlastní oči. Protože to přece nemohlo být jejich vlče, že ne? Žádný malý Stínek nebo malá Tasička se narodit neměli. Nic takového vůbec nemělo existovat. "Říkala jsi, že to je vyřešené," skanulo mu z tlamy bezvýrazně. Snad by se čekalo, že se bude vztekat, nadávat, nebo třeba navzdory očekávání radovat z vlčete, ale kdepak. On tam jenom stál a nedalo se na něm poznat vůbec nic. Jako by byl vytesaný z žuly. Co to má znamenat.

//Mahtaë jih

Stín, Pinču a Spár se upřímně táhli jako smrad. Tasa už musela být dávno v úkrytu a šedivák odhadoval, že jestli se potřebovala vyzvracet z podoby, už to taky stihla. Když je obklopily známé stromy lesa, nebylo po Tase nikde ani stopy. Stín obezřetně zavětřil. Nezdálo se, že by v lese byl někdo jiný od chvíle, co odešli. Všechno se jevilo v pořádku... až na tu šišlavou pijavici, co mu šla v patách. Hodit ho ze srázu můžem vždycky, usoudil. Byla to Tasy hračka, tak ať si s tím, dělá co chce. "Todle je náš les," prohlásil prostě a máchl ledabyle tlapou, jako by snad Pinču mohl přehlédnout stromy a to všechno ostatní. "Takže hádám, že když si tě Tasa tak děsně oblíbila, tak... tady asi můžeš nějakej čas zůstat," procedil skrze zuby neochotně. "Nic nerozbij, nešahej na nic, co není tvoje, když budeš moc otravnej, hodíme tě ze srázu. Ten je taky někde támhle," znovu ledabyle zagestikuloval příslušným směrem, "takže bacha. Já se jdu podívat za Tasou," dodal ještě, protože měl z toho ticha, co kolem panovalo, divný pocit, a zamířil k úkrytu s nadějí, že Pinču za ním nepůjde a třeba si půjde raději hrát na kluzký sráz nad propastí. Po poslední konfrontaci se Smrtí se Tasa doslova proměnila ve vlče, nejen mentálně, ale i tělem. Snad by měl radši zkontrolovat, co se jí stalo teď. Jen doufal, že v úkrytu nebude moc nablito.

//úkryt

//Lesík topolů

Pinču se zatvářil uraženě, nebo možná jen otráveně Stínovými hloupými poznámkami, ale to mu bylo srdečně ukradené. Prostě jen šel dál, zatímco Tasa chvíli vlče vlekla, než ji asi zase přestalo bavit, takže ho pustila. No, když už nic, aspoň měla novou kousací hračku. Třeba jí chvíli vydrží. "Tak o tom mě ještě budeš muset přesvědčit," odfrkl si Stín jako stará kobyla. Věděl, co je smečka, ale ne, co je alfa... no jasně. To dávalo obří smysl. "Koulej těma vočima dál a Spár ti je vyklove," dodal ještě, protože mu to začínalo brnkat na nervy. Krkavec, který se ochomýtla po zemi kolem a popoletoval, aby mu vlci nezmizeli z dosahu, souhlasně krákl, ale nic neříkal.
Pak se Tase udělalo šoufl. Zase. Stín už ani neměl potřebu to nějak komentovat, docela si zvykl, že z Tasy čas od času lítají tělní tekutiny na všechny strany. "No fajn," zamrmlal, když ho chtěla nechat samotného s... Pinčem? Pinčuem? Co to vůbec je za jméno? zavrčel si v duchu, ale bylo to asi jedno.
"Nemyslim. Spíš bych řekl, že zase sežrala kdoví co," zakroutil hlavou. Určitě u Smrti olizovala nějakej sajrajt. "Za chvíli bude jako nová." Měl z toho takový trochu divný pocit, ale radši na to nemyslel. Hlavně aby moc nezřídila úkryt. Ještě tam chtěl někdy spát. Tasa zmizela vpředu a oni ji následovali trochu pomalejším tempem. "Prostě Stín. Nic víc, nic míň. A z hloubi duše doufám, že tam vepředu už nikdo nečeká."

//Buk

//Ageron

Mladíček se nebál. Prý že nemá čas ani náladu. Šedivák se tomu skoro zasmál, ale kousl se do jazyka. Ještě by to tomu skřítěti vlezlo do hlavy. To bylo poslední, co potřeboval, obzvlášť, když to vypadalo, že vážně jde s nimi. Byl by se ho snažil víc setřást, jenže Tasa vypadala naopak docela odhodlaně si to mladé nechat. "Víš co, proč ne. Hodit z útesu ho můžem vždycky, když nám začne moc lízt na nervy," pokrčil rameny, když chtěla vědět, jestli ho vezmou s sebou nebo ne. Trochu ale povytáhl obočí nad tím, když se začala rozplývat nad jeho chundelatostí. Trochu jí šibe, ne? Rozhodně mu to k Tase nesedělo.
"Dopředu," odvětil vlčeti suše. "A alfa je ten, co ve smečce o všem rozhoduje. Teda já. Takže třeba když mě napadne, že tě hodíme ze skály, tak to tak bude. A tak. Takže mě radši moc neprovokuj. Co je smečka snad víš, ne?" obrátil se na něj a doufal, že odpovědí projeví aspoň náznak inteligence. Zatím mu přišel trochu... tupý? Na druhou stranu by se z něj třeba dalo vychovat, cokoliv chceme. Ne, že by měl náladu cokoliv vychovávat, ale od toho tu byla Tasa, momentálně do toho vypadala docela zapáleně, ne? "Magii. Kouzla. Ale jestli jsi to nechyt, tak tě to nemusí zajímat." Stejně to dřív nebo pozdějc zjistíš.
Ukázalo se, že mládě jméno má, i když mu bylo asi dost ukradené. Pinču, jméno na pi- I když se v tu chvíli ozval řev nějakého ptáka, který zbytek věty chytře vycenzuroval (Stín měl dojem, že to možná byl Spár, který nikdy nebyl daleko), došlo mu, o co jde. Suše se uchechtl. "Fajn, takže Pinču. Nevidím důvod, proč to měnit," škubl rameny a upřel pohled na Tasu, která vypadala mladíkem nějak nezdravě posedlá. Co jí hrabalo? Nebo to byla jen předehra k tomu, aby ho nakonec sežrala? Ne, že by mu na tom sešlo.

//Mahtae jih

//Jedlový pás

Upřímně litoval, že kdy opouštěl Bukový les, aby si s Tasou vyšel na tuhle procházku. Ale kdo mohl tušit, že se na ně přilepí tahle přílepka s proříznutou tlamou? "Ale nevypadá to, že by ses moc bál," odfrkl si Stín, když byl znechuceně nařčen z kdoví čeho. Proč vlastně Tasa nevyhrožovala, že to mrně sežere? Nebyl to její oblíbený koníček? On moc kanibalské sklony neměl, ale v tomhle případě by se ji asi ani nesnažil zastavit.
Šli všichni společně směrem k domovu a vlče nejevilo nejmenší známky toho, že by se od nich chtělo odpojit. Stín zarytě mlčel a snažil se ho ignorovat, jako by doufal, že se zakrslík prostě vypaří, když se na něj nebude dívat a nebude na něj mluvit. Tasa se k němu naopak otočila a začala vyzvídat - a dokonce i poznámka o sežrání padla. Stín se poušklíbl. Tak přece. Skoro doufal, že to mrně řekne, že jeho táta měl netopýří křídla a jeho máma svítila ve tmě, ale smůla. "Jako všichni rodiče," zamrmlal si Stín pro sebe a konečně se na vlče po očku podíval. Pořád na něm ale nebylo nic zvláštního. Nudný kožich, špatná výslovnost. "Fakt ho chceš brát s námi?" obrátil se na Tasu. Je fakt, že byli momentálně smečka o dvou členech. Jemu to vyhovovalo, ale zase se to moc nedalo nazývat smečkou. "Domů, Tasa ti to snad říkala, ne?" odvětil - ona už prokecla jeho jméno, tak to teď udělal taky jí. Takže zůstával jeden bezjemenný. "Máš nějaký jméno, nebo ti máme nějaký přiřadit?"

//Lesík topolů