Příspěvky uživatele

< návrat zpět

580

Vlče se na něj koukalo, ale naštěstí se nebatolilo směrem k němu, jen tak nějak náhodně kolem Tasy. Za to byl rád. Nějak moc nevěřil vlastní tlapě, že by se nevymrštila a- A. Pořád z toho všeho byl dost mimo. "Mhm," zabručel Stín, jako že Tasu slyšel. Snažila se, ale nefungovalo to. Snažila se málo? Jenže žádná ostatní vlčata tu nebyla. Na ně to nejspíš fungovalo, ať už dělala cokoliv. "Myslíš, že nás podvedla Smrt?" nadhodil. To by se bohyni podobalo. Něco slíbila, ale dodržela to jen tak napůl. Přebrala si to po svém. Nevěděl ani, co jí Tasa ve zřícenině řekla. Mohla říct "zbav mě vlčat," načež by pak Smrt mohla namítnout "nikdy jste neřekli, ať vás zbavím všech vlčat." Nebo něco takového.
Byl docela rád, že Tasa pochopila i to, co řekl nahlas. "Nic mu neudělám" neznamenalo to samé, jako "budu se o něj starat". I když Tasa o vlčeti mluvila jako o ní. Byla to tedy malá vlčice? Stín vlče tak zblízka zkoumat nechtěl. "Dobře." Nejen, že se o mládě starat nechtěl, stejně ani nevěděl jak a nechtěl se to ani učit. Co se s takhle malým tvorem dělalo? Dokázal si představit, že se asi musí krmit, ale tím to končilo. Většinou vlčata jen děsil, než aby je vychovával. Chvíli sledoval, jak vlče nahání brouka po noře. Bylo mu z toho divně, "Proč jsi ale najednou změnila názor?" stočil po nějaké chvilce zraky k Tase. Ta otázka ho hryzala v hlavě. "Myslel jsem, že žádná vlčata taky nechceš. Co se tak najednou stalo?"

579

Stál tam nad ní, tyčil se jako zlověstný... stín. Nevěděl ani, co by si měl myslet. Tohle nechtěl. Nechtěl, aby po světě běhala další jeho krev. Jejich zatracený rod měl skončit. Tak by to bylo nejlepší. Neměl tvořit, jen ničit - a přesto společnými silami s Tasou stvořili úplně nový život. Život, který měla samotná Smrt zničit, ale on přesto přetrval. Měli bychom se ho zbavit. Nemělo se narodit.
Jenže Tasa se před ním krčila a kňučela, žadonila, prosila, jako by snad už napřahoval tlapu, aby od ní vlče oderval a zahubil ho přímo před jejíma očima. Nenapřahoval. Ani se nepohnul. Matně si vzpomenul na hovor, který tu spolu jednou vedli, o Tasiných vlčatech, která hořela a o tom, jak jí slíbil, že kdyby se mu někdy dostal do tlap ten, co to udělal, zničil by ho. Zničili by ho spolu. Pomalu, mechanicky se posadil. Neodpovídal, jen koukal na ten maličký uzlíček, který se mrcasil kolem Tasy boku s tím upovídaným broukem na hlavě. Můj potomek. Moje krev, říkal si v duchu a hádal, že by to v něm mělo vyvolávat nějaké pocity. Zjišťoval ale pořád víc, že mu je vlče tak nějak lhostejné. Jakou škodu vlastně mohlo napáchat něco tak malého a ubohého? Co by si tím pomohl, kdyby ho zabil? Už jednou existovalo a vymazat ho nemohl. Mohl se ho zbavit, ale oba by si to pamatovali. A jeden malý smrad už na ně čekal nahoře. Co byl jeden další navíc? To už se ztratí. "Nech si ho, když chceš," promluvil konečně. "Když přežilo to všechno..." Pokrčil rameny. Evidentně hodně chtělo žít. "Nic mu neudělám."

578
//les

Nechal Pinču Pinčem a zamířil k díře. Ať už šel mladík za ním, nebo ne. Odmítal se paranoidně otáčet přes rameno, jako naprostý magor. Takhle snadno jeho nervy nepovolí. Prošel lesem a nemusel se už ani moc snažit, aby našel vstup do úkrytu. Znal to tu dobře. Hádal, že jestli je Tasa vůbec někde, bude tady. Pravděpodobně chrápe. Tak proč měl takový podivný pocit? Seděl mu za krkem jako černý krkavec - a nebyl to Spár, protože ten poskakoval po zemi vedle a než Stín zmizel pod zemí, vyletěl na strom a tam si rovnal peří a držel stráž. Taková divná předtucha. Možná to bylo zvláštním pachem, který se mu otřel o čenich, když vlezl do úkrytu. Nedokázal ho zařadit, ale přišlo mu, že neznamená nic dobrého.
Šedou hroudu pohozenou v koutě identifikoval jako Tasu. "Taso?" ozval se. Nevypadala mrtvě, ani se neproměnila ve vlče. Zamířil za ní, chtěl využít toho, že Pinču je snad aspoň na chvíli nechá na pokoji. "Co ti vlastně Smrt-" Zarazil se. Co se jí to plazilo u boku? Co to mělo znamenat? "Co... to má být?" vyslovil pomalu, zadumaně, jako by snad existovalo nějaké jiné vysvětlení, než to, co viděl přímo před sebou na vlastní oči. Protože to přece nemohlo být jejich vlče, že ne? Žádný malý Stínek nebo malá Tasička se narodit neměli. Nic takového vůbec nemělo existovat. "Říkala jsi, že to je vyřešené," skanulo mu z tlamy bezvýrazně. Snad by se čekalo, že se bude vztekat, nadávat, nebo třeba navzdory očekávání radovat z vlčete, ale kdepak. On tam jenom stál a nedalo se na něm poznat vůbec nic. Jako by byl vytesaný z žuly. Co to má znamenat.

//Mahtaë jih

Stín, Pinču a Spár se upřímně táhli jako smrad. Tasa už musela být dávno v úkrytu a šedivák odhadoval, že jestli se potřebovala vyzvracet z podoby, už to taky stihla. Když je obklopily známé stromy lesa, nebylo po Tase nikde ani stopy. Stín obezřetně zavětřil. Nezdálo se, že by v lese byl někdo jiný od chvíle, co odešli. Všechno se jevilo v pořádku... až na tu šišlavou pijavici, co mu šla v patách. Hodit ho ze srázu můžem vždycky, usoudil. Byla to Tasy hračka, tak ať si s tím, dělá co chce. "Todle je náš les," prohlásil prostě a máchl ledabyle tlapou, jako by snad Pinču mohl přehlédnout stromy a to všechno ostatní. "Takže hádám, že když si tě Tasa tak děsně oblíbila, tak... tady asi můžeš nějakej čas zůstat," procedil skrze zuby neochotně. "Nic nerozbij, nešahej na nic, co není tvoje, když budeš moc otravnej, hodíme tě ze srázu. Ten je taky někde támhle," znovu ledabyle zagestikuloval příslušným směrem, "takže bacha. Já se jdu podívat za Tasou," dodal ještě, protože měl z toho ticha, co kolem panovalo, divný pocit, a zamířil k úkrytu s nadějí, že Pinču za ním nepůjde a třeba si půjde raději hrát na kluzký sráz nad propastí. Po poslední konfrontaci se Smrtí se Tasa doslova proměnila ve vlče, nejen mentálně, ale i tělem. Snad by měl radši zkontrolovat, co se jí stalo teď. Jen doufal, že v úkrytu nebude moc nablito.

//úkryt

//Lesík topolů

Pinču se zatvářil uraženě, nebo možná jen otráveně Stínovými hloupými poznámkami, ale to mu bylo srdečně ukradené. Prostě jen šel dál, zatímco Tasa chvíli vlče vlekla, než ji asi zase přestalo bavit, takže ho pustila. No, když už nic, aspoň měla novou kousací hračku. Třeba jí chvíli vydrží. "Tak o tom mě ještě budeš muset přesvědčit," odfrkl si Stín jako stará kobyla. Věděl, co je smečka, ale ne, co je alfa... no jasně. To dávalo obří smysl. "Koulej těma vočima dál a Spár ti je vyklove," dodal ještě, protože mu to začínalo brnkat na nervy. Krkavec, který se ochomýtla po zemi kolem a popoletoval, aby mu vlci nezmizeli z dosahu, souhlasně krákl, ale nic neříkal.
Pak se Tase udělalo šoufl. Zase. Stín už ani neměl potřebu to nějak komentovat, docela si zvykl, že z Tasy čas od času lítají tělní tekutiny na všechny strany. "No fajn," zamrmlal, když ho chtěla nechat samotného s... Pinčem? Pinčuem? Co to vůbec je za jméno? zavrčel si v duchu, ale bylo to asi jedno.
"Nemyslim. Spíš bych řekl, že zase sežrala kdoví co," zakroutil hlavou. Určitě u Smrti olizovala nějakej sajrajt. "Za chvíli bude jako nová." Měl z toho takový trochu divný pocit, ale radši na to nemyslel. Hlavně aby moc nezřídila úkryt. Ještě tam chtěl někdy spát. Tasa zmizela vpředu a oni ji následovali trochu pomalejším tempem. "Prostě Stín. Nic víc, nic míň. A z hloubi duše doufám, že tam vepředu už nikdo nečeká."

//Buk

//Ageron

Mladíček se nebál. Prý že nemá čas ani náladu. Šedivák se tomu skoro zasmál, ale kousl se do jazyka. Ještě by to tomu skřítěti vlezlo do hlavy. To bylo poslední, co potřeboval, obzvlášť, když to vypadalo, že vážně jde s nimi. Byl by se ho snažil víc setřást, jenže Tasa vypadala naopak docela odhodlaně si to mladé nechat. "Víš co, proč ne. Hodit z útesu ho můžem vždycky, když nám začne moc lízt na nervy," pokrčil rameny, když chtěla vědět, jestli ho vezmou s sebou nebo ne. Trochu ale povytáhl obočí nad tím, když se začala rozplývat nad jeho chundelatostí. Trochu jí šibe, ne? Rozhodně mu to k Tase nesedělo.
"Dopředu," odvětil vlčeti suše. "A alfa je ten, co ve smečce o všem rozhoduje. Teda já. Takže třeba když mě napadne, že tě hodíme ze skály, tak to tak bude. A tak. Takže mě radši moc neprovokuj. Co je smečka snad víš, ne?" obrátil se na něj a doufal, že odpovědí projeví aspoň náznak inteligence. Zatím mu přišel trochu... tupý? Na druhou stranu by se z něj třeba dalo vychovat, cokoliv chceme. Ne, že by měl náladu cokoliv vychovávat, ale od toho tu byla Tasa, momentálně do toho vypadala docela zapáleně, ne? "Magii. Kouzla. Ale jestli jsi to nechyt, tak tě to nemusí zajímat." Stejně to dřív nebo pozdějc zjistíš.
Ukázalo se, že mládě jméno má, i když mu bylo asi dost ukradené. Pinču, jméno na pi- I když se v tu chvíli ozval řev nějakého ptáka, který zbytek věty chytře vycenzuroval (Stín měl dojem, že to možná byl Spár, který nikdy nebyl daleko), došlo mu, o co jde. Suše se uchechtl. "Fajn, takže Pinču. Nevidím důvod, proč to měnit," škubl rameny a upřel pohled na Tasu, která vypadala mladíkem nějak nezdravě posedlá. Co jí hrabalo? Nebo to byla jen předehra k tomu, aby ho nakonec sežrala? Ne, že by mu na tom sešlo.

//Mahtae jih

//Jedlový pás

Upřímně litoval, že kdy opouštěl Bukový les, aby si s Tasou vyšel na tuhle procházku. Ale kdo mohl tušit, že se na ně přilepí tahle přílepka s proříznutou tlamou? "Ale nevypadá to, že by ses moc bál," odfrkl si Stín, když byl znechuceně nařčen z kdoví čeho. Proč vlastně Tasa nevyhrožovala, že to mrně sežere? Nebyl to její oblíbený koníček? On moc kanibalské sklony neměl, ale v tomhle případě by se ji asi ani nesnažil zastavit.
Šli všichni společně směrem k domovu a vlče nejevilo nejmenší známky toho, že by se od nich chtělo odpojit. Stín zarytě mlčel a snažil se ho ignorovat, jako by doufal, že se zakrslík prostě vypaří, když se na něj nebude dívat a nebude na něj mluvit. Tasa se k němu naopak otočila a začala vyzvídat - a dokonce i poznámka o sežrání padla. Stín se poušklíbl. Tak přece. Skoro doufal, že to mrně řekne, že jeho táta měl netopýří křídla a jeho máma svítila ve tmě, ale smůla. "Jako všichni rodiče," zamrmlal si Stín pro sebe a konečně se na vlče po očku podíval. Pořád na něm ale nebylo nic zvláštního. Nudný kožich, špatná výslovnost. "Fakt ho chceš brát s námi?" obrátil se na Tasu. Je fakt, že byli momentálně smečka o dvou členech. Jemu to vyhovovalo, ale zase se to moc nedalo nazývat smečkou. "Domů, Tasa ti to snad říkala, ne?" odvětil - ona už prokecla jeho jméno, tak to teď udělal taky jí. Takže zůstával jeden bezjemenný. "Máš nějaký jméno, nebo ti máme nějaký přiřadit?"

//Lesík topolů

"Jenom proto, že z toho ty děláš můj problém," kabonil se. Copak se ho prosil, aby za ním tohle přilezlo a hejkalo to tady? Ne. Lehce povytáhl kůži nad očima při prohlášení ohledně etiky žraní válečných veteránů. "Zní to, jako že když nesežereš ty je, sežerou oni tebe. Ale prosim. Dělej si co chceš." Stejně už to děláš. Pokoušel se od nedospělce vzdálit, ale ten byl pořád za ním, jako kus lejna, co se přilepí na tlapu a nedá se ho jen tak zbavit. Naštěstí se brzy objevila Tasa, což znamenalo, že můžou jít a cestou to harantě někde zahodí. Ještě tak, aby mu ukázali, kde bydlí! To tak.
K jeho hrůze ale Tasa prohlásila, že je vlče roztomilé. Roztomiloučké. "Tys v té zřícenině oslepla? Nebo spadla na hlavu?" Dívali se na to stejné stvoření? Nejradši by jí nafackoval, že něco takového vůbec vypustila z tlamy, protože vlče se hned nafouklo. "Jasně," odsekl. "Naprosto k sežrání. Hned bych tě zkusil nakousnout," vycenil jeho směrem tesáky v naději, že ho to třeba odplaší. Ale musel svou pozornost dělit i mezi Tasu, která mu sdělila, že jejich záležitost by měla být v pořádku. "Dobře," přikývl a vyrazil za ní. Vlčete už si nevšímal, ať to byla pijavice, ovád nebo cokoliv. Jenže ono to samozřejmě šlo za nimi. "Ty táhni někam pryč," zavrčel šedivák a znovu vycenil zuby. "Nejdeš s námi. Nejsme žádná charita." Natáhl krok dlouhých nohou, aby dohnal Tasu a zároveň nechal mládě s trochou štěstí v prachu. "Spěchejme," pobídl přitom vlčici. Museli mu utéct.

//Ageron

Smrádě se ohánělo tím, že už nehejká, což byla možná pravda, ovšem pravda ještě Stína nikdy nezastavila. "Pro mě to zní jako hejkání," odsekl. Proč se to na něj vůbec nalepilo? Musela se jít Tasa nechat opětovně traumatizovat zrovna teď? Skákal pohledem od zříceniny k vlčeti a zase zpět a skoro odpočítával vteřiny, než bude moct zase odejít. "Hodně krys znamená hodně jídla," odfrkl si. "Obzvlášť, když to jsou invalidní krysy a zabíjí se mezi sebou." Někdy by se tam třeba mohl jít podívat, znělo to jako místo, kde by se najedl úplně bez práce. Rozhodně však teď nepřizná, že by zvažoval přijmout doporučení od šišlavého nedochůdčete.
Ten nadšený kukuč a široký úsměv na tváři mláděte ho iritoval. Rozhodl se prostě odejít. K hrubému násilí se může uchýlit později - a nebál se, že by si s tím mládětem neporadil, vždyť ho málem rozcupovalo pár myší.
Na otázku nereagoval, kecl si opodál na zadek zády k vlčeti a s úlevou zaznamenal, že se k nim už blíží Tasa, takže můžou konečně vypadnout. Jenže už podle toho, jak běžela, poznal, že najednou nebude mít na krku jedno vlče, ale hned dvě, třebaže to druhé je extra přestárlé. Paráda, zakoulel očima. "Vyměnil? Za tohle?" máchl tlapou neurčitě směrem, odkud přicházel vlčecí hlásek, který to pro jednou vystihl zcela přesně. "Prostě se to na mě přilepilo, jak nějaká pijavice," prohlásil a na vlče už se ani nepodíval v naději, že prostě zmizí, když si ho nebude všímat. "Vyřešilas to?" zeptal se tlumeným hlasem a z celého srdce doufal, že ano. Vážně nechtěl, aby další přílepkové pijavice vypadly za pár týdnů z Tasy.

Tasa zmizela ve zřícenině, ale Stín sám dlouho nezůstal, protože si to k němu naštrádoval ten nedorostlý hejkal. Stáhl uši dozadu v naprosté nelibosti. Hlavně, ať to Tasa vyřeší. Po tom, o čem se teď bavili, měl pocit, že hledí na jednu z možných budoucností, které by ho mohly čekat, a ani v nejmenším se mu nelíbila možnost, že by podobní smradi mohli zanedlouho pobíhat po jejich lese a ještě ke všemu by byli jeho.
Mladík si to namířil přímo k němu a kecl si na zadek. "Ani nápad. Tys mě neslyšel? Říkal jsem, ať si jdeš hejkat jinam," ohrnul pysk podobně, jako to před chvílí udělal ten mladík. Sjel pohledem k jeho zadním nohám, které vážně vypadaly poněkud ohryzaně. Od krys? Vlk šišlal a Stína to tahalo za uši, ale krysy snad odhadl dobře. "To se nezvládneš ubránit ani myším?" zakroutil hlavou. "Ty maj snad být tvoje svačina, a ne naopak."
Upřel pohled ke zřícenině v naději, že si Tasa sakra trochu pohne kostrou. "Bylo to lepší, když jsem byl sám," odfrkl si. "Víš co, ty si tady klidně dzep, já si jdu stoupnout támhle," máchl neurčitě tlapou a zamířil očekávat Tasy návrat o pěkných pár metrů dál. Neměl na Šišlu náladu. Šli se sem potenciálních vlčat zbavit, ne se zabývat ještě nějakými cizími.

//nikdo nic neviděl
//Mahtaë

Cesta ubíhala příjemně, tedy ubíhala by, kdyby Stín nemusel najednou přemýšlet o tom, co asi Tasu žere natolik, že s tím musí ke Smrti. Nechtěl na to zrovna moc myslet, ale uniknout se tomu taky nedalo. Tenhle úsek jejich cesty ubíhal v tichosti. Ani jeden z nich asi moc netoužil jen tak zbůhdarma klapat pantem, když neměl co dobrého říct. Stín se jen rozhlížel kolem, občas zabloudil pohledem k obloze, kde kroužil Spár, který se držel stranou, ale jako obvykle byl někde hned na dohled. Když byla poblíž Tasa, všiml si, že si krkavec drží větší odstup a ani s ním moc nemluví. Nejspíš věděl, že vlčice z kouzelného mluvícího ptáka nebyla moc nadšená. I když má sama toho svého hovnivála, proběhlo mu hlavou, ale stěžovat si asi nemohl. To byla prostě Tasa. Pochopit všechny podivnosti jejího uvažování by asi zabralo celou věčnost, pokud to vůbec bylo možné.

//Jedlový pás

Tak tohle byl tedy ten důvod, proč Tasa chtěla ke Smrti. Jakto, že na to vůbec nepomyslel? Nejspíš proto, že si nikdy ani nepředstavoval, že by v podobné situaci mohl někdy být. Nebo proto, že to nebylo jeho tělo, kterému hrozilo, že v něm začnou pučet malí paraziti, kteří se dříve nebo později budou dobývat na svět, čímž ovšem jejich parazitování ani zdaleka neskončí. Každopádně teď ta myšlenka už v jeho hlavě byla a mohl se jen oklepat, jak mu přeběhl mráz po zádech. "Vypadám snad na to?" zavrtěl hlavou. "Zrovna otcovský typ vážně nejsem. A geny mojí rodiny by se stejně už neměly dál rozšiřovat po světě." Nejlepší by bylo, kdyby celý ten jejich vykutálený rod prostě vymřel. Stín nevěděl, co vyvádějí jeho sestry, ale doufal, že nepřivádějí na svět armády potomků. "Jestli s tím Smrt dokáže pomoci, pak to je asi nejlepší možnost, co máme." Vážně, vážně nechtěl být tátou. To by mu chybělo.
Ovšem než se Tasa někam vydala, dohlel mu k uším hlas. Zněl celkem mladě a volal mámu s tátou. Vzhledem k momentálním myšlenkám, které mu plnily hlavu, z toho Stínovi vstávaly chlupy v zátylku. Ne, ne, ne. Rozhodně nechtěl nic takového. Nic, co by pobíhalo kolem a takhle hulákalo. "Máma s tátou tady nejsou," houkl nevrle mezi stromy, kde zatím nikoho neviděl, ale rozhodně ho slyšel. "Běž si hulákat jinam, smrade."

//Buk

Tasa plánovala jít za Smrtí, což Stína docela překvapilo. "Po tom, co se stalo posledně?" zabručel pochybovačně. Možná, že vlčice zapomněla na to, jak jí bohyně Smrti málem rozlouskla lebku jako kokosový ořech, ale on si to pamatoval v docela jasných barvách a ani v nejmenším si nepřál podobný zážitek opakovat. "Co může být tak důležitého?" Viděl, že ani Tase se tam dvakrát nechce, takže to asi musela být otázka, se kterou mohla pomoci jedině Smrt. A když ze sebe začala soukat koktavou otázku, začalo to být ještě divnější. Něco ji nepochybně žralo, ale nedokázal na to přijít. Nejdřív nechápavě zamračil. "Kdybys byla co?" Doufal, že jí už vysvětlil dostatečně, že na to, že je pomatená, je zvyklý. Jenže měl takový pocit, že o tohle nejde. Dokonce opět naznal, že mu cosi uniká, ale v náhlém záchvatu osvícení mu to rázem došlo - vzhledem k nedávným událostem. Škubl sebou a div se nepřerazil o větev, která se mu napletla mezi přední tlapy. "Nemyslíš jako... březí, že ne?" vypálil, když nabyl znovu rovnováhu. "Myslíš, že bys mohla být?" Vůbec vlastně neodpověděl na otázku, co by dělal, ale jak to měl k čertu vědět? Na tohle vůbec nepomyslel.

//Mahtaë jih

Nedělal si naděje, že snad připravil Tase zážitek, který jí svou výjimečností navěky utkví v paměti. I když jemu asi ano... protože to bylo prvně a dost možná také naposledy. I když ale věděl, že ji nijak zvlášť neohromí, alespoň prohlásila, že to nebylo nejhorší, co kdy zažila. Trochu se poušklíbl. "To je lepší, než v co bych doufal." Jen škubl rameny, když se mu omlouvala. Neměl dojem, že by k tomu byl důvod. "Nemáš proč," zamrmlal. Neurazil se, nebylo potřeba jeho pocity nějak zvlášť ochraňovat. Stalo se? Stalo. Bylo to, jaké bylo. Neznamenalo to ale, že se v něm snad probudila nějaká rozněžnělá stránka. Svým způsobem byl hlavně rád, že to má za sebou. Jen přemýšlel, jestli se tím něco mění. Ale proč by mělo? Všechno bylo přece úplně stejné, jako předtím. Že by mohly přijít ještě nějaké následky, tak na to milý Stín ani v nejmenším nemyslel. Ani ho to popravdě nenapadlo. Myšlenka, že by se měl stát otcem, byla tak naprosto absurdní, že se mu zkrátka nevynořila ani na pozadí mysli.
"Jo, pojďme," souhlasil, když Tasa navrhla, že by se mohli jít někam projít. To bude ideální. Nemluvit o tom, zapomenout na to. Ani on nestál o žádné cukrování nebo něžnosti. "Cestou ještě trochu označkuju les," dodal, když zavětřil a zdálo se mu, že od posledního značkování jejich pachy docela vybledly. Ještě, aby se tady usadil kdoví kdo, zatímco budou pryč - teď, když byl les konečně jejich. Musel se taky snažit pamatovat si, že teď je alfa a má jisté povinnosti. Sice ho otravovaly, ale plnit je musel. Takže zatímco mířil k hranicím, zvedl nohu tu u pařezu, tu u keře, občas se otřel o strom, až na něm ulpěly chomáčky jeho šedé srsti. Zkrátka a dobře, pro nikoho, kdo měl alespoň z části funkční čenich, nemohlo být pochyb o tom, že tohle je obsazené území a nikdo, komu je život drahý, by se tady neměl potloukat.
Pořád mu to přišlo poněkud podivné, mít místo, které mu je domovem, o které se musí starat a udržovat ho, když byl celý život zvyklý nikde se nezdržovat a prostě se sebrat a odejít, kdykoliv ho jeho dosavadní stanoviště přestalo bavit. Zvykl si ale rychle. Že by to bylo stáří? Popravdě si sotva pamatoval, kolik zim už vlastně prožil. Bylo mu to jedno. Jednou stejně umře, tak proč by měl odpočítávat roky? Zavrtěl hlavou. "Kam vlastně míříme?" zeptal se radši Tasy, když už nechávali les za sebou, snad bezpečně označený, než se vrátí.

//Mahtaë sever

Cítil, jak mu srdce mlátí, jako by se snad snažilo osvobodit ze svého vězení uvnitř jeho hrudníku. Nedokázal tomu zabránit. Cítil ve vzduchu i v kostech, k čemu se schyluje, a byl nervózní. To se mu stávalo málokdy, ale během celé téhle záležitosti s Tasou si toho užil víc, než dost. Teď se ten pocit stupňoval a on už chtěl, aby to přestalo. Zároveň tu ale byla jistá jeho část, která byla natěšená, zvědavá. Přesto s tím otálel, vykoktával polovičaté otázky a doufal, že Tasa dokáže převzít velení alespoň v tomto. Povídala mu o vlčatech, takže to už musela někdy zažít. A ona snad jeho nevyřečné přání vyslyšela. "Ukazuj," řekl tiše a s čenichem zabořeným stále v její srsti ji začal obcházet, aby se dostal tam, kde měl být. Vážně se to dělo...? Děje. Jemně Tasu štípl zuby, stejně jako předtím ona jeho, a pak... pak se nechal prostě unášet proudem dění.

Bylo po všem. Nedokázal ani odhadnout, jak dlouho to trvalo, protože plynutí času vážně bylo to poslední, na co myslel. Jeho tlapy se ovšem vrátily na pevnou zem, i když on sám si připadal, jako by stál na něčem vratkém a nestabilním. V hlavě mu trochu hučelo. Chvíli jen tak stál a snažil se sesbírat myšlenky a pocity, které se mu rozsypaly všude možně. Měl pocit, že pořád nechápe, co na tom kdo vidí, i když... nebylo to tak zlé, jak si někdy myslel, že by to mohlo být. Tedy aspoň pro něj ne. Stříbrným zrakem zaměřil Tasu a šouravým krokem se přesunul vedle ní, protože když postával takhle vzadu, připadal si extrémně hloupě. "Řekl bych, že to nebyla úplná tragédie," konstatoval, protože rozhodně nechtěl prodlévat v trapném tichu. Přišlo mu to jako dostatečné zhodnocení. Nic světoborného, ale mohlo to být horší. Ale hlavně... Srdce mu trochu poskočilo. Hlavně teď už vážně patříme k sobě.