Gallirea - Příspěvky uživatele

Stín netečně pozoroval, jak se Vlče a Pinču navzájem mydlí nad zajícem, který pomalu mrzl na sněhu. Vlče se nedala jen tak, vypadalo to, že trocha tahání za ocas ji vůbec neodradila, nebyla to žádná měkota. Aspoň že tak. Ufňukané mrně by Stín asi nezvládl, ale jeho dcera měla bojovného ducha. Asi musela mít, jinak by bylo dávno po ní. Pinču se nenechal jen tak, taky se po ní oháněl, šel jí po tlapách, kterými po něm Vlče šermovala. Šedivák jen pozoroval ten boj a uvažoval, kdo asi nakonec kus žvance vyhraje.
Zaznamenal vytí Tasy a očekával, že se brzo objeví, ale trvalo jí to nějak dlouho. Místo toho mu k uším dolehlo vřeštivé zakrákání Spára a vzápětí se mu krkavec snesl na záda ze stromu, kde předtím musel sedět schovaný a pozorovat okolí. "Je tu nějaký idiot," oznámil mu polohlasně. "Baví se s Tasou, možná by ses tam měl jít kouknout." "Jo," pokývl hlavou a koukl na peroucí se nedochůdčata. "Na území je nějakej idiot, jdu se tam kouknout," přetlumočil jim krkavcovu zprávu. "Nezabijte se, nebo toho přeživšího dorazím já," doporučil jim a zamířil za krkavcem, který ho vedl lesem.
Netrvalo dlouho, aby spatřil černého vlka. Jakmile byl on a Tasa na dohled, Spár mu dosedl za krk a už byl ticho. Natáhl krok dlouhých nohou a zařadil se vedle Tasy. Předpokládal, že to má pod kontrolou, ale stejně si to nechtěl nechat ujít. Ani by asi neměl, když byl vlastně alfa. Přejel rudookého vlka nečitelným pohledem. "Co to je za kašpara?" zeptal se vlčice, aniž by z cizince spustil oči. Neměl se tu motat. Copak mu nefungoval čumák?

Pinču nadále vyhrožoval vyvrhnutím obsahu žaludku. "Posluž si," máchl Stín tlapou. Byl zvyklý na Tasu, ze které každou chvíli létalo na všechny strany kde co, takže nějaká grcka ho nemohla rozhodit. Víc ho štvalo, jak nanicovatý ten mladík je. Proč že si ho tady nechával? Vážně byla nějaká šance, že z něj něco bude? Nevěděl. Netušil, jak by to měl poznat a sám Pinču mu to asi těžko řekne. "Dělej, jak myslíš," pokrčil rameny. "Ale hodně štěstí s čímkoliv, co má tvrdší hlavu než zajíc." Upřímně představa toho, jak Pinču po své kořisti skáče a dupe a snaží se ji zastavit byla docela komická. Stín ani nevěděl, jestli by to fungovalo. Přišlo mu to docela stupidní. Nebo že by na tom něco bylo...?
Aspoň, že jíst zajíce se neupejpal. "Aspoň s něčím," zamrmlal šedivák a otřásl se, jak mu přeběhl mráz po zádech. Vážně byla děsná zima, obzvlášť pro něj a jeho vypelichaný kožich. Postával opodál, takže dobře viděl, jak se Vlče přihnalo k zajíci, sotva si Pinču vzal první soustou. Zašklebil se. Kdo s koho? Pinču byl o dost starší a větší, ale zápal pro věc se Vlčeti nedal upřít. Až se Stín divil. Zatím do toho nijak nezasahoval, ani když Pinču čapl Vlče za ocas. To nehrozilo žádnou vážnou újmou na zdraví. Jen, ať se perou. Aspoň je to něco naučí.

Pinču se do mordování zajíce pustil celkem se zápalem. Když se mu tedy Stín uráčil konečně trochu asistovat. Nějakou chvíli mu sice trvalo zjistit, kam by se vlastně měl zakousnout, ale když už rafnul, bylo to docela zuřivé. Už si šedivák začínal myslet, že to vlče v sobě třeba má špetku talentu, nebo aspoň nějaké zdravé vzteklosti, ale nemělo to dlouhého trvání. Jen, co se ze zajíce vyřinula červená, Pinču od něj odskočil, jako by ho znovu nakopl, stál tam s tlamou otevřenou a krev mu z ní kapala do sněhu. Bylo docela jasné, k čemu to směřuje, ani to Pinču nemusel říkat. Stín vztekle zavrčel a škubl prudce zajícovou hlavou, až to křuplo a ušák se docukal. Nechal ho spadnout do sněhu.
"To jsi vlk, že se ti dělá špatně z krve?" zavrčel na vlče. "Když nezvládneš krev, nemůžeš lovit. Kdo neloví, nežere, a kdo nežere, chcípne." A tohle byl pravděpodobně poslední zajíc na nějakou dobu, protože kolem panoval takový mráz a mrtvolné ticho, že Stín pochyboval o tom, že se jim povede mít takové štěstí znovu. Srna v úkrytu ho poněkud uklidňovala, ale ta nebyla pro tohohle neschopného smrada. Přikopl k němu zkrvaveného zajíce. Pinču si ho dle jeho názoru zrovna moc nezasloužil, ale chtěl vědět, jestli se mu vážně tak děsně hnusí. "Jestli ho nezvládneš ani sežrat, tak si mě nepřej," varoval ho.

"Bezva," odsouhlasil Stín prostě tvrzení, že Pinču všechno chápe a všemu naprosto skvěle rozumí. Ono se to teprve uvidí. Šedý vlk už dopředu dokázal odhadnout, že tak žhavé to nebude, ale aspoň vlčeti nescházelo sebevědomí. Nebo ho přinejmenším umělo dobře falšovat. To se taky počítá, ne? Zbytek cesty už pokračoval vážně v relativní tichosti. Pinču měl dost rozumu i na to, aby ho dál neprovokoval a dokonce zvládal i na nic nesahat. Třeba z něj s Tasou vycepují něco trochu použitelného. Třeba...
Zalézt do křoví a vyhnat zajíce ven mu trvalo nějakou tu chvíli. Napadlo ho, jestli tam vůbec Pinču ještě čeká, nebo už ztratil pozornost. Řev, který se rázem ozval zepředu, ho však ujistil o tom, že Pinču je stále přítomen. Natáhl dlouhé nohy a prodral se křovím, div si nevišvihl oko. Scéna před ním byla dost komická. Vlče bojovalo se zajícem a popravdě se zdálo, že zajíc vyhrává. Kopal a kousal jako nějaká kobyla. Každou chvíli ale mohl vyklouznout a vzít - doslova - do zaječích, takže i když by se tím Stín rád bavil dál, rozhodl se zasáhnout. Ale zas tak snadné to taky udělat nemohl. "Zakousni ho!" vyštěkl po mladíkovi, než pevně tesáky chytil zajíce za uši a pořádně stiskl, aby byla co nejmenší šance, že se vysmekne a zdrhne. Chtěl ale, aby to Pinču dokončil sám, i když vzpouzejícího se zajíce teď držel on. Chtěl vidět, že to zvládne.

Pinču přislíbil, že už bude tichý jako rybička. Nebo myš. Stínovi nezáleželo na tom, jaký druh ticha to bude, hlavně, když ho ten zakrslík dokáže udržet. Na jeho slib tedy jen jednou vážně přikývl a propustil vlče ze svého sevření. Dá mu ještě šanci. Snad to ve výsledku k něčemu bude.
Vyrazili kupředu, i když nadšením nesršeli ani jeden, ani druhý. Možná by na tom byli lépe, kdyby se na to prostě vykašlali. Stín o tom rozhodně uvažoval. No tak by Pinču pošel hlady, no bože. Už se staly i mnohem horší věci. Ale snažil se na věci nahlížet optikou zodpovědného alfy, jakkoliv se mu to příčilo. Jestli chtěl smečku nějak dál pěstovat, musel se postarat, aby členové nechcípali a pokud možno byli k něčemu. Otočil se proto na nedospělého vlka, jestli má nějaké otázky. Asi to měl trochu upřesnit. Zaskřípal zuby. "Jo. Celý roky," procedil skrze ně vzápětí. "Takže lovu dokonale rozumíš, jo? Bezva." Tak to tak také bude brát, když je pán tak chytrý a má potřebu se ptát na samé blbosti.
Stopu sledovali ještě nějakou chvíli, ale čenich mu napovídal, že už jsou blízko. Křoviny před nimi vypadaly jako skvělé místo, kam by se ušák schoval. "Tady čekej. Přikrč se a mlč. Teprv až toho zajíce vyženu, vyběhneš a chytíš ho. Máš jeden pokus, jestli ti zdrhne, budem ho chytat těžko. Jasný?" probodl ho pohledem, který mu napovídal, že by mu to radši jasné být mělo. Pak se přikrčil a odplížil se obloukem kolem, aby ušáka mohl vyplašit. Šel pomalu, aby nedělal hluk, takže mu to celkem trvalo, ale nakonec našel to správné místo. Cítil ho, viděl rezavo-hnědý kožich, jak se krčí pod větvemi. Skočil kupředu a zajíc vyděšeně vyrazil. "Teď!" vyštěkl po vlčeti, které snad ještě čekalo a prodíral se křovím za ušákem. Jestli to Pinču zvorá, chtěl mít aspoň nějakou šanci, že ho vážně uloví.

Asi to nakonec vážně bylo fuk. Dle jeho názoru měl Pinču ve zhodnocení Vlčete docela pravdu, ať už byla protekční nebo ne. Ani Pinču ale nebyl o moc lepší. Pokud šlo o Stínův názor, měli si ti dva sotva co vyčítat. Ani jeden z nich nebyl zrovna nejbystřejší.
Možná se mu tuhle domněnku Pinču snažil jen potvrdit, když naschvál dupal, co nejvíc to šlo. Nebo tak to aspoň šedivákovi připadalo. Jeho pohár trpělivosti pro vlčecí vylomeniny byl vážně dost mělký a tak ještě ani pořádně s lovem nezačali a už přetekl. Praštil mladíkem do sněhu a byl připravený mu nechat nějaký šrám na památku v závislosti na tom, co teď řekne a udělá. Ale Pinču sebou jenom mlátil a skoro to vypadalo, že se chce zakopat co nejhlouběji do sněhu, dokud na něj tedy Stín nepromluvil. Zdálo se, že se chce ještě ptát, co že vlastně provedl, ale nakonec to moudře spolkl.
Šedivák ho ještě chvíli přidržel na zemi, zkoumal ho stříbrnými zraky, než ho pustil. Žádná újma na zdraví se zatím nekonala. "To bych ti radil. A nebudeš dupat. Jsi vlk, ne buvol, umíš se pohybovat tiše," sdělil mu výhružným polohlasem. "Ten vlk, co se to nenaučí, zdechne brzo hlady." Snad nenadělali tolik rámusu, že už zajíce nenajdou. Stopa ale mohla vést daleko, takže tu byla naděje. Střelil naposled po mladíkovi pohledem a opět vyrazil.
"Až ho najdem, nejspíš bude někde v křoví," promluvil po chvíli neochotným šeptem, ale i když by nejradši mlčel jako hrob, tak nějak mu docházelo, že když nedochůdčeti neřekne, co má dělat, pak to ani neudělá. "Takže ho vyplaším a naženu k tobě. Ty ho čapneš a zabiješ. Otázky?"

"Bohužel pro tebe je to protekční dement," zhodnotil to Stín. Z Vlčete asi nic kloudnějšího, než to, čím ji Pinču nazval, nevyroste, ale byla to Tasy nová hračka, tudíž měl prostě smůlu. Zatím tu Vlče zůstane, pokud - nebo spíš dokud? - se věci nevyvinou nějakým novým směrem. Stejně jako tu měl zůstat Pinču, ovšem ten protekční nebyl. "Hm," zamrmlal Stín jen na konto té roztomilosti, která byla stejně neexistující a i kdyby byl to nejsladší vlče pod sluncem, stejně by mu tady asi moc nepomohla. "Mě bude bohatě stačit, když budeš potichu."
Jenže to mladý vlk evidentně nedokázal. Vyletěl dopředu po zaječích stopách, pořádně nahlas oznámil svůj úmysl šeptat a křupal sněhem pod nohama, až z toho Stínovi drnčely zuby. V tom zimním tichu a loveckém soustředění mu to každý ten křupanec připadal hlasitý, jako by se jim pod nohama lámala zem. Jakékoliv iluze o tom, že to nedochůdče dovede poslouchat, se teď rozplynuly. Stejně jako se začínala rozplývat Stínova trpělivost. "Tak a dost," zavrčel a čapl vlka za kůži za krkem. Na nějaké nošení byl už moc velký, ale to ani neměl v úmyslu. Prostě jím vší silou smýkl do strany, aby se Pinču vyválel ve sněhu. "Něco jsem ti snad řekl, ne?" naježil se a postavil se nad něj, rozježený do všech stran. Na tohle neměl nervy.

//Díra

"Říkal jsi to asi před deseti vteřinami," nakrčil šedivák čelo. Rozhodně na to nepřišel sám. Nazvat to nedochůdče roztomilým by ho ani nenapadlo. Aspoň že trochu poslouchat uměl - snad. Věděl ale, že na lovu se to teprve prověří a dvakrát se na to netěšil. Nevkládal totiž do Pinču zrovna dvakrát velké naděje. Ještě než zamířili ven, schytal pár hryzanců od Vlčete přímo do obličeje, než ji Tasa popadla a zamířila s ní ven. Stínovi přišlo docela zajímavé pozorovat, jak se mezi sebou omladina bije. Osud Vlčete byl pořád nahnutý, ale vypadalo to celkem nadějně. Bít se o svoje místo na světě asi měla v plánu. Nelitoval vlka, který skončil poštípaný vlčecími zoubky, ani Vlče, které asi taky schytalo nějakou tu herdu. Prostě se otočil a šel taky ven. "Klidně, ale počítej s tím, že pak Tasa sežere tebe," utrousil suše.
Venku mezitím, co se plácali v Díře, dost přituhlo a připadl i další sníh. Stín nemohl říct, že by se mu to zrovna zamlouvalo. Většina zvěře se ale snad z plání stáhla do lesa a tak by se jim snad mohlo podařit něco ulovit. Otočil se na Tasu s Vlčetem, ale nic dalšího jim už neříkal, Tasa věděla, co je potřeba udělat. Jen je pohledem zkontroloval a soustředil se na Pinču. "Půjdem dál do lesa," řekl mu. "Hlavně buď zticha, jinak budeš o hladu," dodal a vyrazil. Pěšinek vyšlapaných v bílém sněhu bylo jen pár, čerstvý sníh starší stopy zakryl. "Tudy," kývl prostě hlavou a zamířil po zaječí stopě. Detailního vysvětlování se od něj Pinču vážně nedočkal.

586

Dvakrát pomalu mrkl, když Tasa prohlásila, že vlče pojmenovala Vlče. Nebylo to zrovna příliš kreativní, ale on se do toho nemínil montovat. Jakožto někdo, kdo si už celé roky nechal říkat Stín, by to snad ani komentovat neměl a stejně, pokud šlo o vlče - tedy o Vlče - považoval celou tu záležitost za šou, která patřila jen a jen Tase. "Praktické," zhodnotil pouze. Mohl si být jistý, že tohle jméno nezapomene.
Další, co bylo třeba zhodnotit, byly lovecké schopnosti staršího mláděte v díře. Nebylo to moc těžké, protože dle jeho vlastního prohlášení byly neexistující. "Tak s tím je teď konec, protože tady roztomilostí nikoho neokouzlíš a ani se jí nenažereš," odfrkl si. "Budeš muset makat." Příživníka trpět nehodlal. "Ale aspoň celkem posloucháš," zamumlal ještě, když Pinču podotkl, že měl přikázáno na nic nesahat a patrně to i dodržel. To znělo celkem slibně.
Kdoví, jak moc úspěšné nějaké snahy o lov budou, protože Pinču předem zavrhl, že by dokázal bez klapání tlamou poslouchat, ale Stín to nestačil nijak okomentovat, protože došlo na představování. Stín to sledoval bez většího zájmu, včetně komentáře ohledně toho, na co je nebo není jméno jejich potomka, dokud se tedy Vlče nevrhlo staršímu vlčeti do obličeje a nezačalo ho ohryzávat. Tomu se musel uchechtnout. "Vezmi Vlče a obejděte ty hranice," otočil se pak na Tasu. "My dva uvidíme, jestli se nám povede něco ulovit," zaměřil se na Pinču - pokud mu tedy z obličeje dřív nezůstane jen sekaná, i když Vlčecí zoubky by to snad dokázat neměly. "Když ne, co se dá dělat. Prý je pro tebe dobré poznat hlad," pokrčil rameny a zamířil z nory ven. Popravdě tam na něj začínalo být trochu moc těsno.

//Buk

585

"Jo, na tom něco je," usoudil Stín, který se nijak zvlášť nevzpouzel myšlence cvičit vlčata hladem. Proč ne? On byl hladovým tvorem většinu života, změnilo se to teprve nedávno, a taky to přežil. Trochu naklopil hlavu ke straně, když mu došlo, že ani Tasa vlče nenazývá žádným jménem. Nebyl sice expert a nesešlo mu na tom, jestli na svou dceru bude volat "hej počkej", ale napadlo ho, že je asi běžné potomkům nějaká ta jména dávat. "Máš pro ni jméno?" máchl tlapou k tomu malému uzlíku poblíž Tasy, aby bylo jasné, o čem to vlastně mluví. Tasa se ochotně nabídla, že hranice obejde ona s mrnětem, takže to bral za hotové a že se o to nemusí dál starat. "Bezva, budu s tím počítat," přikývl a máchl ocasem. Byl rád, že se s tím nemusí otravovat on.
To už se ale norou rozlehl hlas, který na poměrně dlouhý čas utichl. Pinču se tedy ještě sám neodstranil, byl zpět v plné parádě. "Co s hladem? Na to je nejlepší se najíst," poradil mu úsečně a změřil ho pohledem. Přestože Pinču už nebyl žádné úplné mrně, nejspíš sám neuměl ulovit nic. Skvělé. "A sestra tě nic lovit nenaučila, co?" Nechtěl mu dávat kus ze zásob. Ty si ulovili s Tasou, s žádnými hladovci navíc přitom nepočítal. Došlo mu navíc, že ta učitelská role asi padne na něj, jestliže se Tasa míní tahat s vlčetem kolem hranic. "Hm. Umíš dělat, co se ti říká, a držet přitom tlamu?" zamračil se a zvažoval, jestli to vůbec stojí za snahu. Ale už řekl, že tu zkusí Pinču chvíli nechat, tak to asi bude muset dodržet.

584

Vlče se opět probralo k životu, začalo tlapkat kolem, ale dokud se ke Stínovi moc nepřibližovalo, bylo mu to celkem fuk. Obzvlášť když ho Tasa opět hned umlčela a začala nabízet svůj vlastní ohon jako žvýkací hračku. Vlče se toho docela chytilo. Třeba bude mít vlohy k lovu. Třeba z toho nakonec ještě budou nějaké výhody, říkal si, i když být tátou pořád nechtěl a nejspíš ani nikdy chtít nebude. Měl upřímně problém vnímat mládě jako svoje.
"Jo, to můžeme, pokud nám kořist do konce zimy vydrží. Jsou tu dva hladové krky navíc, takže možná budem muset něco shánět i ve sněhu. Ale hranice bych stejně radši aspoň párkrát zkontroloval. Pro jistotu." Nechtěl, aby se tu ochomýtal někdo další a dělal si tu, co ho napadne. I když do lesa většinou nikdo moc nezavítal, takže se nejspíš nemusel stresovat příliš. "To jsem si taky říkal. V zimě je menší záruka, že se ten vlk nepřijde jen přiživovat a s příchodem jara zase nepláchne."

583

Dělat, co chtěl. To mohl. Ne, že by to někdy dělal jinak. "Na tom něco bude. I když nevím, jestli na to má mozkovou kapacitu," odfrkl si Stín trošku. "Třeba se zvládne něco naučit, co já vím. Zatím si ho můžem nechat, a když bude na nic..." Máchl tlapou, Tase muselo být jasné, na co myslí. Pápá, Pinču, žij blaze - aspoň než se rozplácneš dole. Vlče, jehož jméno vlastně ani neznal, se mezitím probudilo, cosi zamrmlalo, ale nechalo se docela snadno utišit. Stína to uklidnilo taky. Dokud bude takhle v klidu, nebude lítat všude kolem, ječet a kousat a dělat všechny ty nekonečně otravné věci, které si spojoval s mláďaty, možná, jen možná, by to mohlo být v pohodě. Aspoň v rámci možností.
"Plány. Plány, plány... Hlavně musíme přečkat zimu, hádám," nakrčil zamyšleně čelo. Pořád nějaké plány. Nebyl moc zvyklý hledět do budoucnosti. "Najít kořist, udržovat hranice. Pak bychom se asi měli podívat po nějakých dalších vlcích, co by mohli rozšířit naše řady - nějakých dospělých." Momentálně tu byli dva na dva smrady a Stín by se dřív sám vrhnul ze srázu, než aby ti skřeti získali přesilu. "A pak se asi uvidí."

582

Musel souhlasit s Tasou. Smrti se nedalo věřit, všechny její sliby byly jenom kecy a podrazy. Takhle to pak dopadalo. A obyčejní smrtelníci aby si to vyřešili sami. Tasu zajímalo, jestli by vlče vážně dokázal zabít. Podíval se na uzlíček stočený u břicha matky, spokojeně odpočívající a nejspíš milosrdně nevnímající, o čem se to jeho dva povedení rodičové právě baví. "Jo," usoudil nakonec, ale nepohnul se blíž. Zvládl, jistě. Co na tom bylo? Vlčecí krk byl křehký jako kuřecí kůstka. Jen by to chřuplo. Nekladl si otázku, proč tedy, když to bylo tak snadné, to už neudělal. O tom bylo lepší nedumat. Stejně to Tasa nechtěla. Tak co.
"Nehodil. Měl jsem? Myslel jsem, že ho chceš jako kousací hračku," zamračil se. Pinču se roztahoval po lese, zatímco oni tady debatovali. Vážně Tasa chtěla, aby ho odstranil? Proč ho tedy potom tahali až na území smečky? Někdy ji fakt nechápal. "A co ty řeči o tom, jak se nemagické vlče může hodit? Řekl bych, že na tom něco je. Ale hodit do díry ho můžeme vždycky," pokrčil rameny. Hopla, další problém, který skončil dole ze srázu. To místo bylo děsně užitečné, Stín ho vážně zbožňoval.

581

Smrt. Mohla za to tedy Smrt... V samém rozhořčení Stínovi nějak nepřišlo na mysl, že by tu mohl být viníkem zejména on. Kdyby nestrkal víte co víte kam, nikdy by se nic z tohoto nestalo. Jenže kdepak. To ho ani nenapadlo, rozhořčené myšlenky směřovaly hlavně k temné bohyni. "Zatracená podvodnice," odfrkl si. Dřív k ní tolik vzhlížel. Dnes už měl problém pochopit, jak mohl být někdy tak slepý. Odevzdal tolik drahého kamení a jeho přání stejně zůstávala bez povšimnutí. "K čertu s tím," zaklel. "Tak to dopadá, když jeden svěří důvěru bohům!" Mohl se vztekat, jak chtěl, ale bylo dokonáno. Rýpal drápem v zemi, nejradši by někoho pořádně nakopl, ale v dosahu se nenacházel nikdo vhodný, i když Tasa se trochu tvářila, jako by do ní jako už kopal.
Tasa prohlásila, že svůj názor nezměnila, což ho trochu překvapilo. Čekal by tedy, že v tom případě už bude dávno po vlčeti. Ale ona vlče zabít nedovedla. Jinými slovy vyměkla. Jako třeba když před lety nezabila jeho, když měla šanci... a vlastně těch šancí měla dost. "Mám to udělat já?" položil otázku, která se tedy přímo nabízela. Bylo mu asi celkem jedno, jestli bude vlče žít nebo umře. Hádal, že by to dokázal udělat. Vlče teď spokojeně spalo v jejím kožichu. Ale podle toho, jak předtím žadonila a prosila ho, aby jí ho nechal, asi znal odpověď už předem. "No... ale když je tam venku teď ten mladý pitomec, jedno nedochůdče navíc se už asi stejně ztratí."