Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nijak moc si nepovšimnul toho, že se Vlčeti na chvíli nadšeně rozkmital ocásek a musela si ho přisednout, aby to zastavila. Přišlo mu zcela logické, že by Vlče, i když byla jenom vlče, měla mít přednost před Kašparem, který se tu sotva objevil. Navíc když si představoval, jak ho asi Vlče hezky potrápí, působilo mu to opravdu krásně škodolibou radost. Ponechal ty dva jejich osudu a vyrazil značkovat hranice.
Nepřekvapilo ho, že se k němu Tasa připojila. Plandala se za ním jako poslušné štěňátko a nechávala svoje značky na stromech. Chvíli pracovali potichu, ale nakonec šedivák mlčení porušil. "Hezky jsi mu vyprášila kožich," řekl a chraplavě se pro sebe uchechtl. "Zrovna největší bojovník to není. Ale možná z něj ještě něco bude," uvažoval nahlas. Mohli jen doufat. Když se vlk neosvědčí, no... věděl, co ho čeká. Věděl, do čeho jde. Kdyby se mu náhodou něco stalo, nemohl tvrdit, že ho nevarovali. Otřel se o další strom a uvědomil si s lehkým zpožděním, že Pinču se uprostřed toho všeho někam vytratil. Tak ať si jde. Však on se vrátí. Kde jinde by takového usoplence chtěli?

Tasa Kašparovu přítomnost tady evidentně neschvalovala. Mohlo to vyústit v nějaké rozepře, ovšem těm se jeden stejně těžko ubrání, když zdejší les obývaly samé takové... řekněme barvité charaktery. Ať to dopadne jakkoliv, Stín se zrovna nebál o osud Tasy nebo Vlčete - možná by se měl bát spíš Kašpar. Ten se poté, co bylo Vlče na moment umlčeno, stal oficiálně nejnovějším členem Bukové smečky. "Výborně. Doufám, že to taky brzo dokážeš," prohlásil Stín suše a vzal okrajově na vědomí, že Kašpar má i jiné jméno, než to, které mu sám dal. "Já jsem Stín," představil se mu krátce a sklonil zrak k Vlčeti, které se zubilo šklebem nyní o jeden tesák kratším a hlásalo, že si z Kašpara Corvuse udělá svého poskoka. "Skvělý nápad," schvaloval to Stín, zatímco ten, který se měl poskokem stát, se pochopitelně bránil. Jenže co mu to bude platné? "Hlavně si pamatuj, že Vlče je tady služebně starší, než ty," upozornil černého s piraním šklebem, který se nepopiratelně podobal tomu, který hrál na tváři jeho dcery. "A že si z tvého kožichu Tasa udělá rohožku, jestli jí zkřivíš další chloupek," pokývl šedé vlčici hlavou, vlastně jí udílel povolení z Corvuse nadělat fašírku, pokud se jí nebude pozdávat. Do smečky ho možná přijal, ale nedalo se říct, že by mu nějak dvakrát věřil nebo že by mu na jeho osudu extra záleželo. Bude se muset ještě prokázat.
Stín pak pomalu zavětřil a naznal, že pachy na hranicích už jsou trochu moc vyčpělé a nějakým drzým čumilům to mohlo dávat pocit, že si tudy můžou chodit, jak chtějí. "Fajn. Seznam se s lesem podle libosti. Já jdu obejít hranice," zahlásil, udělal pár kroků a otočil se na Tasu: "Jdeš taky? Nebo chceš dělat průvodce lesem?" Vlčete se neptal, to si stejně bude dělat, co ho napadne, takže proč vlastně plýtvat slovy?
Ať sám či v něčím doprovodu, začal chodit mezi stromy, tu zvedl nohu, tu se otřel o kmen a vydrbal si pár chumáčů nanicovaté srsti. Sníh už byl naštěstí pryč, i pachy zvířat se začínaly do lesa navracet, ale hladina řeky se nebezpečně zvedala. Oni však byli na srázu, takže velkých záplav se bát nemuseli, snad jen těch z potoka protínajícího les, ale pochyboval, že ten by nadělal moc škody. Značkování ho moc nebralo, ale už si na to zvykl, i když trochu skřípal zuby. Nebylo to dost zajímavé na to, aby ho to zabavilo, ale zároveň to byla činnost - navíc ještě povinnost - takže to ani nebylo jako sladké nicnedělání. Prostě otrava, pomyslel si a zaryl drápy do dalšího kmene stromu.

Boj skončil a černý vlk stál na nohou, zbaven Vlčete a jen tak tak uniknuvší hněvu Tasy. Prozatím. Vlčice totiž vrčela a vztekala se, bylo vidno, že by mu pořád ještě chtěla zakroutit krkem. Proto nejdřív promluvil na ni, než na Kašpara. "Vlče je v nejlepším pořádku," máchl tlapou k malé vlčici, která se už znovu sápala po své kořisti, které se nehodlala vzdát. Nějaká rána o kmen stromu ji ani nezpomalila. Kašpar sám prohlásil, že Vlče zabít nechtěl. "Má bojovného ducha, to jí nemůžeš upřít," pokrčil rameny. "Každopádně-" Jeho dcera se po něm pustila a zahryzla se černému do kotníku. Kašpar se jí opět účinně zbavil, ale vést v těchto podmínkách rozumný hovor se zdálo být nemožné. Stín měl pocit, že mu brzo začne cukat oko. "Vlče, můžeš aspoň na pět vteřin přestat?" houkl a kdoví, jestli to snad nebylo poprvé, co se na ni obrátil přímo. Líbil se mu její bojovný zápal, ale co je moc, to je moc. Chtěl aspoň dokončit větu, aby Kašpar znal svůj verdikt. Pak ať si Vlče dělá, co chce.
"Chtěl jsem říct, že se v tom případě můžeš považovat za nového člena Bukové smečky." Vrhl postranní pohled po světle šedém kožichu vedle. Tušil, že Tasa s tím úplně souhlasit nebude, ale ten vlk nevypadal úplně marně. Až trochu zesílí, mohl by být užitečný. Tvrala na tom, že být alfa mám být jen já, tak si teď nemá co stěžovat. "Ovšem příživníky tu házíme ze srázu rovnou do moře, takže bych ti radil zapojit se do chodu smečky, kdykoliv to bude potřeba," varoval ho předem. "Máš nějaké jméno, nebo chceš být navždy Kašparem?"

Tasa sebou mrskala jako rybka v potoce, v porovnání s ní Stínovi přišlo, že se Kašpar pohybuje, jako by se brodil po kolena v bahně. Tu schytal nějaký kousanec, tu zase další. Příliš se mu nedařilo to šedé vlčici oplácet, ale aspoň se snažil a nefňukal. Nakonec se mu podařilo rafnout Tasu za ocas, jenže ta se zkroutila do preclíku a čapla ho pod krkem. Rozhodl se, že to co viděl, už mu stačí, sotva však otevřel tlamu, vyřítila se mezi stromy Vlče. Nejevila nejmenší známky jakéhokoliv úmyslu brzdit, prostě se s řevem odpíchla a letěla přímo Kašparovi do obličeje, škrábala, drápala a kousala všude, kam dosáhla. Tenhle náhlý zásah Stína překvapil asi podobně, jako všechny ostatní, ale popravdě ho celkem potěšil. Vlče nebyla žádná poseroutka. Asi jsem zrovna viděl lepší ukázku boje od tříměsíčního vlčete, než od něj, napadlo ho s úšklebkem a nechal Kašpara a Vlče, ať si ještě pohrajou, otočil se ale na Tasu: "Už ho nech. Myslím, že jsme viděli dost."
Objevil se tu i Pinču, takže tady byli všichni a vlčata se vážně skrze zajíce nepozabíjela. Vlče si svoje bojovné choutky vybíjela jinde. Zdálo se ale, že ani tentokrát se jí nezadaří, Kašpar se ji právě snažil z hlavy sundat o strom a potom se zatvářil velice ublíženě. Jako by snad plánovali útok dravého Vlčete. "Moc se nekoukej," frkl Stín. "Buď rád, že žiješ. A teď řekni, jestli máš ještě zájem se přidat do smečky."

Stín se postavil opodál a sledoval ty dva, jak se kolem sebe začínají točit. Hleděl na ně zadumaně, špička ocasu mu pocukávala. Zajímalo ho, jak se ten Kašpar ukáže. Věděl, že Tasa by z něj udělala mastný flek, kdyby chtěla, ale to by jim moc neprozradilo. Tasa kolem něj kroužila, chňapala po něm, pak ladně uhýbala, když po ní Kašpar chňapl. Stín se zamračil. Byl pomalý. Neohrabaný, až to i Stína bolelo. A prozatím neprojevil ani náznak čehokoliv, čím by to mohl vyrovnat. Jasně. Plná huba keců a nic z toho.
Nebo že by přece...? Černý se rozběhl proti Tase, vypadalo to, že se na ni chystá naprosto předvídatelně skočit, ale místo toho zabrzdil, až se všelijaký nepořádek rozletěl kolem. Tasa nejspíš schytala zásah do obličeje, i když kdoví, jak moc ji to vyvede z míry. Kašpar se však proti ní rozehnal jako tank. Teď konečně Stín viděl něco, co se mu aspoň trochu líbilo. Nějaký náznak mozku za těma zarudlýma očima, nějaký důkaz toho, že se dneska Kašpar nepere úplně poprvé. "Klidně ho zmlať, ale nezabij ho," řekl Tase, pokud ho tedy vnímala. V zápalu boje kdoví, jestli k ní slova vůbec doléhala. "Něco na něm možná bude."

Stín se ponuře zašklebil nad Kašparovou poznámkou. "Ubožátko," mlaskl sarkasticky. "Jestli chceš plakat nad krutostí osudu, můžeš se zařadit do fronty." Nějaké sebelítostné výlevy fakt neměl náladu poslouchat. Život byl krutý, bů-hů. Kašpar rozhodně nebyl jediný, kdo měl takovou zkušenost.
Tasa po jeho boku se trochu ošívala, jako by ji to začínalo nudit. Docela ji chápal, protože se cítil podobně. Docela se těšil, že si Kašpara proklepne sám, ale usoudil, že dívat se, jak mu jeho vyzáblý tulácký zadek nakope Tasa by mohlo být ještě zábavnější, než kdyby to dělal sám. Vypadala do toho tak nadšeně. Kdo byl, aby jí kazil zábavu? Ještě ale pohlédl na černého, který k tomu měl nějaké poznámky... Kupodivu ale nic odmítavého. Šedivák zkoumavě přimhouřil oči. Možná na něm něco bude? Přinejmenším nebyl poseroutka. "Ano, přesně tak jsem to myslel. Dokaž, že nejsi úplný kašpar. Pak se budem moct bavit dál." Ustoupil o krok stranou a koukl na Tasu. "Je tvůj," prohlásil.

Stín byl sice ochoten Kašpara vyslechnout, ale to ještě neznamenalo, že jeho slovům taky věřil. "Ach ano, krutá zima a hlad je pouhá drobná nepříjemnost, že ano." Zavrtěl mírně hlavou. I kdyby to nebyl jeho hlavní záměr, určitě to nebyla náhoda, že se tady ukázal zrovna teď. Možná ho prostě přepadalo zoufalství. I Tasa na něj dorážela otázkami, ale vlka to nějak moc z míry nevyvádělo, jak se zdálo. Chtěl se tu dle vlastních slov schovat před zbytkem světa a taky před doživotním tuláctvím. "Copak ti svět provedl tak hrozného?" zabručel šedivák otázku, aniž by ho odpověď na ni dvakrát zajímala. Takže to je ztracenec. No. V tom případě by sem možná i zapadl. Sledoval Kašpara a přemýšlel. Chtěl to udělat chytře, tak, aby nic neztratili v případě, že ten vlk vážně kecá a chce se jen přiživovat na práci druhých, což se mu stále zdálo dost možné i pravděpodobné.
"Že není bezmocný chcípák může říct ale každý," řekl po chvíli. Přišlo mu, že Kašpar vypadá jako přesně to, o čem tvrdí, že není. "Jestli tu chceš zůstat, musíš nějak dokázat, že to myslíš vážně a že nejsi poleno." Přešlápl, zamyslel se. "Co umíš? Lovit? Rvát se? Obojí? Něco jiného?" Tak trochu dával vlkovi na výběr, v čem bude jeho zkouška spočívat. Čekal, až se Kašpar vyžvejkne a krátce koukl na Tasu. Cítil se naprosto jistý v kramflecích. Je dva nějaký přivandrovalý ňouma neoblafne. A jestli se ukáže být užitečný, tak si ho možná i nechají.

Ani Tasa pořádně nevěděla, co je ten nově příchozí zač. Podle všeho jen divně kecal. A taky se ozýval, i když na něj vůbec nikdo nemluvil. "Ptal jsem se tě snad na něco?" loupl po tom kašparovi Stín stříbrným pohledem. "Co jsi nebo nejsi posoudíme my." Krkavec, který mu seděl za krkem, tiše souhlasně krákl. Ale nemluvil.
Ovšem Kašpar sem nejspíš přišel s nějakým úmyslem. Tak do smečky bys chtěl. Stín přimhouřil oči. Okamžitě se mu vybavila debata, kterou s Tasou vedl v úkrytu. Řekl, že sem nechce brát během zimy žádné příživníky. Tenhle vlk se nepodílel na tom, aby jim pomohl vytvořit zásoby, a teď by chtěl akorát slíznout smetanu? "Vida, to je mi náhoda, že se tulák vydá hledat místo do smečky zrovna v době nejkrutější zimy a hladu," mlaskl šedivák a máchl ocasem. "Co tě vede k myšlence, že vůbec někoho přijímáme?" otázal se a naklonil hlavu do strany, jako by ho to vážně děsně zajímalo, i když mu to bylo fuk. Po očku pozoroval i Tasu, jestli se nějak vyjádří. "Nemáme ani ponětí, co jsi zač. Prozatím jsi pro nás jen kašpar, co má divný kecy. A ty o nás taky nic nevíš. Proč bys tady chtěl zůstávat?" zjišťoval. Nikdy nikoho do smečky nepřijímal, kromě Pinču, který se tak nějak... přihodil. Nebyl si jistý, že sem tohohle kašpara chce pustit. Už vůbec ne v zimě. Ale řekl si, že ho zkusí aspoň proklepnout. Třeba by k něčemu mohl být. Nebo z něj budeme mít pěknou rohožku.

Stín netečně pozoroval, jak se Vlče a Pinču navzájem mydlí nad zajícem, který pomalu mrzl na sněhu. Vlče se nedala jen tak, vypadalo to, že trocha tahání za ocas ji vůbec neodradila, nebyla to žádná měkota. Aspoň že tak. Ufňukané mrně by Stín asi nezvládl, ale jeho dcera měla bojovného ducha. Asi musela mít, jinak by bylo dávno po ní. Pinču se nenechal jen tak, taky se po ní oháněl, šel jí po tlapách, kterými po něm Vlče šermovala. Šedivák jen pozoroval ten boj a uvažoval, kdo asi nakonec kus žvance vyhraje.
Zaznamenal vytí Tasy a očekával, že se brzo objeví, ale trvalo jí to nějak dlouho. Místo toho mu k uším dolehlo vřeštivé zakrákání Spára a vzápětí se mu krkavec snesl na záda ze stromu, kde předtím musel sedět schovaný a pozorovat okolí. "Je tu nějaký idiot," oznámil mu polohlasně. "Baví se s Tasou, možná by ses tam měl jít kouknout." "Jo," pokývl hlavou a koukl na peroucí se nedochůdčata. "Na území je nějakej idiot, jdu se tam kouknout," přetlumočil jim krkavcovu zprávu. "Nezabijte se, nebo toho přeživšího dorazím já," doporučil jim a zamířil za krkavcem, který ho vedl lesem.
Netrvalo dlouho, aby spatřil černého vlka. Jakmile byl on a Tasa na dohled, Spár mu dosedl za krk a už byl ticho. Natáhl krok dlouhých nohou a zařadil se vedle Tasy. Předpokládal, že to má pod kontrolou, ale stejně si to nechtěl nechat ujít. Ani by asi neměl, když byl vlastně alfa. Přejel rudookého vlka nečitelným pohledem. "Co to je za kašpara?" zeptal se vlčice, aniž by z cizince spustil oči. Neměl se tu motat. Copak mu nefungoval čumák?

Pinču nadále vyhrožoval vyvrhnutím obsahu žaludku. "Posluž si," máchl Stín tlapou. Byl zvyklý na Tasu, ze které každou chvíli létalo na všechny strany kde co, takže nějaká grcka ho nemohla rozhodit. Víc ho štvalo, jak nanicovatý ten mladík je. Proč že si ho tady nechával? Vážně byla nějaká šance, že z něj něco bude? Nevěděl. Netušil, jak by to měl poznat a sám Pinču mu to asi těžko řekne. "Dělej, jak myslíš," pokrčil rameny. "Ale hodně štěstí s čímkoliv, co má tvrdší hlavu než zajíc." Upřímně představa toho, jak Pinču po své kořisti skáče a dupe a snaží se ji zastavit byla docela komická. Stín ani nevěděl, jestli by to fungovalo. Přišlo mu to docela stupidní. Nebo že by na tom něco bylo...?
Aspoň, že jíst zajíce se neupejpal. "Aspoň s něčím," zamrmlal šedivák a otřásl se, jak mu přeběhl mráz po zádech. Vážně byla děsná zima, obzvlášť pro něj a jeho vypelichaný kožich. Postával opodál, takže dobře viděl, jak se Vlče přihnalo k zajíci, sotva si Pinču vzal první soustou. Zašklebil se. Kdo s koho? Pinču byl o dost starší a větší, ale zápal pro věc se Vlčeti nedal upřít. Až se Stín divil. Zatím do toho nijak nezasahoval, ani když Pinču čapl Vlče za ocas. To nehrozilo žádnou vážnou újmou na zdraví. Jen, ať se perou. Aspoň je to něco naučí.

Pinču se do mordování zajíce pustil celkem se zápalem. Když se mu tedy Stín uráčil konečně trochu asistovat. Nějakou chvíli mu sice trvalo zjistit, kam by se vlastně měl zakousnout, ale když už rafnul, bylo to docela zuřivé. Už si šedivák začínal myslet, že to vlče v sobě třeba má špetku talentu, nebo aspoň nějaké zdravé vzteklosti, ale nemělo to dlouhého trvání. Jen, co se ze zajíce vyřinula červená, Pinču od něj odskočil, jako by ho znovu nakopl, stál tam s tlamou otevřenou a krev mu z ní kapala do sněhu. Bylo docela jasné, k čemu to směřuje, ani to Pinču nemusel říkat. Stín vztekle zavrčel a škubl prudce zajícovou hlavou, až to křuplo a ušák se docukal. Nechal ho spadnout do sněhu.
"To jsi vlk, že se ti dělá špatně z krve?" zavrčel na vlče. "Když nezvládneš krev, nemůžeš lovit. Kdo neloví, nežere, a kdo nežere, chcípne." A tohle byl pravděpodobně poslední zajíc na nějakou dobu, protože kolem panoval takový mráz a mrtvolné ticho, že Stín pochyboval o tom, že se jim povede mít takové štěstí znovu. Srna v úkrytu ho poněkud uklidňovala, ale ta nebyla pro tohohle neschopného smrada. Přikopl k němu zkrvaveného zajíce. Pinču si ho dle jeho názoru zrovna moc nezasloužil, ale chtěl vědět, jestli se mu vážně tak děsně hnusí. "Jestli ho nezvládneš ani sežrat, tak si mě nepřej," varoval ho.

"Bezva," odsouhlasil Stín prostě tvrzení, že Pinču všechno chápe a všemu naprosto skvěle rozumí. Ono se to teprve uvidí. Šedý vlk už dopředu dokázal odhadnout, že tak žhavé to nebude, ale aspoň vlčeti nescházelo sebevědomí. Nebo ho přinejmenším umělo dobře falšovat. To se taky počítá, ne? Zbytek cesty už pokračoval vážně v relativní tichosti. Pinču měl dost rozumu i na to, aby ho dál neprovokoval a dokonce zvládal i na nic nesahat. Třeba z něj s Tasou vycepují něco trochu použitelného. Třeba...
Zalézt do křoví a vyhnat zajíce ven mu trvalo nějakou tu chvíli. Napadlo ho, jestli tam vůbec Pinču ještě čeká, nebo už ztratil pozornost. Řev, který se rázem ozval zepředu, ho však ujistil o tom, že Pinču je stále přítomen. Natáhl dlouhé nohy a prodral se křovím, div si nevišvihl oko. Scéna před ním byla dost komická. Vlče bojovalo se zajícem a popravdě se zdálo, že zajíc vyhrává. Kopal a kousal jako nějaká kobyla. Každou chvíli ale mohl vyklouznout a vzít - doslova - do zaječích, takže i když by se tím Stín rád bavil dál, rozhodl se zasáhnout. Ale zas tak snadné to taky udělat nemohl. "Zakousni ho!" vyštěkl po mladíkovi, než pevně tesáky chytil zajíce za uši a pořádně stiskl, aby byla co nejmenší šance, že se vysmekne a zdrhne. Chtěl ale, aby to Pinču dokončil sám, i když vzpouzejícího se zajíce teď držel on. Chtěl vidět, že to zvládne.

Pinču přislíbil, že už bude tichý jako rybička. Nebo myš. Stínovi nezáleželo na tom, jaký druh ticha to bude, hlavně, když ho ten zakrslík dokáže udržet. Na jeho slib tedy jen jednou vážně přikývl a propustil vlče ze svého sevření. Dá mu ještě šanci. Snad to ve výsledku k něčemu bude.
Vyrazili kupředu, i když nadšením nesršeli ani jeden, ani druhý. Možná by na tom byli lépe, kdyby se na to prostě vykašlali. Stín o tom rozhodně uvažoval. No tak by Pinču pošel hlady, no bože. Už se staly i mnohem horší věci. Ale snažil se na věci nahlížet optikou zodpovědného alfy, jakkoliv se mu to příčilo. Jestli chtěl smečku nějak dál pěstovat, musel se postarat, aby členové nechcípali a pokud možno byli k něčemu. Otočil se proto na nedospělého vlka, jestli má nějaké otázky. Asi to měl trochu upřesnit. Zaskřípal zuby. "Jo. Celý roky," procedil skrze ně vzápětí. "Takže lovu dokonale rozumíš, jo? Bezva." Tak to tak také bude brát, když je pán tak chytrý a má potřebu se ptát na samé blbosti.
Stopu sledovali ještě nějakou chvíli, ale čenich mu napovídal, že už jsou blízko. Křoviny před nimi vypadaly jako skvělé místo, kam by se ušák schoval. "Tady čekej. Přikrč se a mlč. Teprv až toho zajíce vyženu, vyběhneš a chytíš ho. Máš jeden pokus, jestli ti zdrhne, budem ho chytat těžko. Jasný?" probodl ho pohledem, který mu napovídal, že by mu to radši jasné být mělo. Pak se přikrčil a odplížil se obloukem kolem, aby ušáka mohl vyplašit. Šel pomalu, aby nedělal hluk, takže mu to celkem trvalo, ale nakonec našel to správné místo. Cítil ho, viděl rezavo-hnědý kožich, jak se krčí pod větvemi. Skočil kupředu a zajíc vyděšeně vyrazil. "Teď!" vyštěkl po vlčeti, které snad ještě čekalo a prodíral se křovím za ušákem. Jestli to Pinču zvorá, chtěl mít aspoň nějakou šanci, že ho vážně uloví.

Asi to nakonec vážně bylo fuk. Dle jeho názoru měl Pinču ve zhodnocení Vlčete docela pravdu, ať už byla protekční nebo ne. Ani Pinču ale nebyl o moc lepší. Pokud šlo o Stínův názor, měli si ti dva sotva co vyčítat. Ani jeden z nich nebyl zrovna nejbystřejší.
Možná se mu tuhle domněnku Pinču snažil jen potvrdit, když naschvál dupal, co nejvíc to šlo. Nebo tak to aspoň šedivákovi připadalo. Jeho pohár trpělivosti pro vlčecí vylomeniny byl vážně dost mělký a tak ještě ani pořádně s lovem nezačali a už přetekl. Praštil mladíkem do sněhu a byl připravený mu nechat nějaký šrám na památku v závislosti na tom, co teď řekne a udělá. Ale Pinču sebou jenom mlátil a skoro to vypadalo, že se chce zakopat co nejhlouběji do sněhu, dokud na něj tedy Stín nepromluvil. Zdálo se, že se chce ještě ptát, co že vlastně provedl, ale nakonec to moudře spolkl.
Šedivák ho ještě chvíli přidržel na zemi, zkoumal ho stříbrnými zraky, než ho pustil. Žádná újma na zdraví se zatím nekonala. "To bych ti radil. A nebudeš dupat. Jsi vlk, ne buvol, umíš se pohybovat tiše," sdělil mu výhružným polohlasem. "Ten vlk, co se to nenaučí, zdechne brzo hlady." Snad nenadělali tolik rámusu, že už zajíce nenajdou. Stopa ale mohla vést daleko, takže tu byla naděje. Střelil naposled po mladíkovi pohledem a opět vyrazil.
"Až ho najdem, nejspíš bude někde v křoví," promluvil po chvíli neochotným šeptem, ale i když by nejradši mlčel jako hrob, tak nějak mu docházelo, že když nedochůdčeti neřekne, co má dělat, pak to ani neudělá. "Takže ho vyplaším a naženu k tobě. Ty ho čapneš a zabiješ. Otázky?"

"Bohužel pro tebe je to protekční dement," zhodnotil to Stín. Z Vlčete asi nic kloudnějšího, než to, čím ji Pinču nazval, nevyroste, ale byla to Tasy nová hračka, tudíž měl prostě smůlu. Zatím tu Vlče zůstane, pokud - nebo spíš dokud? - se věci nevyvinou nějakým novým směrem. Stejně jako tu měl zůstat Pinču, ovšem ten protekční nebyl. "Hm," zamrmlal Stín jen na konto té roztomilosti, která byla stejně neexistující a i kdyby byl to nejsladší vlče pod sluncem, stejně by mu tady asi moc nepomohla. "Mě bude bohatě stačit, když budeš potichu."
Jenže to mladý vlk evidentně nedokázal. Vyletěl dopředu po zaječích stopách, pořádně nahlas oznámil svůj úmysl šeptat a křupal sněhem pod nohama, až z toho Stínovi drnčely zuby. V tom zimním tichu a loveckém soustředění mu to každý ten křupanec připadal hlasitý, jako by se jim pod nohama lámala zem. Jakékoliv iluze o tom, že to nedochůdče dovede poslouchat, se teď rozplynuly. Stejně jako se začínala rozplývat Stínova trpělivost. "Tak a dost," zavrčel a čapl vlka za kůži za krkem. Na nějaké nošení byl už moc velký, ale to ani neměl v úmyslu. Prostě jím vší silou smýkl do strany, aby se Pinču vyválel ve sněhu. "Něco jsem ti snad řekl, ne?" naježil se a postavil se nad něj, rozježený do všech stran. Na tohle neměl nervy.