Příspěvky uživatele

//Medvědí jezero

Trasa kořisti a tím pádem i trasa pronásledovatele se poněkud odchýlila od vodních toků a místo toho se stočila na pustou pláň. Srně jako by ten velký prostor dodal odhodlání a přidala do cvalu. Stín své tempo nezměnil, stále zvolna klusal. Už začínal být trochu zadýchaný, zdaleka ale ne tolik, jako jeho vychrtlá zchátralá společnice, která si svůj nápad se zrychlováním tempa brzy rozmyslela. Funěla jako parní lokomotiva. Neměla už zcela zjevně fyzičku na to, aby pobíhala po všech čertech. Nejspíš jediné, co chtěla od života, bylo někde poklidně zemřít, jenže tohle přání se jí splnit nemělo. Mohla teď zemřít už jedině neklidně.
Stín ji stále sledoval, propaloval ji pohledem, až bylo s podivem, že zvíře už nevzplálo. Sledoval, jak je její krok stále nejistější a škobrtavější, jak zakopává a ubývají jí síly. Cítil, že už to brzo bude. Měl štěstí, že na takovou kořist narazil. Pro něj to ale byla prostě... událost. Další věc, co se stala. Tečka. To bylo celé. Necítil se nijak zvlášť jako dítě štěstěny. A dokud maso srny nebude mít v žaludku, stejně nemá cenu se předbíhat. Pokud něco věděl, pak to, že o to, co je vaše, můžete kdykoliv přijít. Stín byl často tím, kdo o něco přišel a možná ještě častěji tím, kdo druhé o něco připravil, takže by o tom mohl klidně vyprávět.

//Ohnivé jezero

//Mahtaë (přes Medvědí řeku)

Srna utíkala, ale vlk za ní se držel pouze v takové vzdálenosti, aby se její neohrabaný poklus nezměnil v bezhlavý útěk. Kdoví, jestli by něčeho takového byla vůbec schopná. Stín předpokládal, že ta troska bude na konci sil nejpozději až se setmí. Což jí moc času nedávalo. Kdyby měla v hlavě kousek rozumu, možná by dokázala vymyslet způsob, jak vlka přelstít. Možná by mohla sebrat poslední zbytky svých sil a obrátit se proti němu. Jenže to byla srna a v hlavě měla jen vířící jižní vítr, co možná nesl pár zrnek prachu, ale jinak nic. Tudíž zkrátka běžela vstříc svému ne zrovna zářně vyhlížejícímu osudu.
I ona nejspíš volila strategii držet se poblíž řeky, ačkoliv pro ni asi nemělo význam, jestli bude chodit v kruzích nebo ne. Stínovi to ovšem vyhovovalo. Nemusel se aspoň prodírat vysokou trávou a dávat pozor, aby srnu neztratil z dohledu. Nijak nespěchal. Držel se za ní chvíli rychlou chůzí, chvíli pomalým poklusem, udržoval vzdálenost mezi nimi stále přibližně stejnou. Míjeli další jezero. Stín mu věnoval pouze letmou myšlenku – Tady suchem netrpí. Byl to asi výjimečně idylický kraj, kam zabloudil. Zatím se to tedy nezdálo jako místo pro něj.
Pozoroval s tichým uspokojením každé klopýtnutí starého zvířete. Věděl ale, že se ještě nějakou dobu držet bude. Nestěžoval si. Měl času spousty. Kam by taky měl spěchat? Cíle ani plány neměl a nikdo na něj nečekal. Srna si tedy klidně mohla dát s umíráním na čas. Byl sice hladový, ale ne natolik, aby nemohl pár hodin počkat.

//Středozemka

//VVJ

Opustil jezero a nechal ho za zády spolu se svým odrazem, ať si tam dělá co chce. Od vody se ale nevzdaloval, nechal tlapy, ať ho vedou po břehu řeky. Tak se aspoň nemusel obávat, že začne chodit v kruzích. Pokud věděl, řeky do kruhu nikdy netekly. Obvykle ani do kopce. Nezabýval se tedy směrem, kterým jde, nechal řeku, ať ho vede a radši skenoval okolí pronikavým pohledem a nasával do čenichu všechny možné pachy okolí, aby konečně našel něco k snědku a mohl se zase zabývat vlastními záležitostmi... ačkoliv ještě nevěděl, jaké záležitosti to budou.
Náhle se zarazil, nakrčil čelo a zavětřil znovu. Zásah. Nedal najevo žádné zvláštní nadšení, když ho do čenichu udeřil pach srny, pouze to zaznamenal a vydal se tím směrem. Normálně by se s živou srnou neobtěžoval, ale tahle byla jiná. V jejím pachu cítil nemoc. Smrt. Na to měl čenich vytrénovaný dobře. Brzy ji spatřil. Pásla se kus od řeky. Tedy – moc se nepásla, spíš trávu jen tak olizovala. Bylo to staré, kostnaté zvíře, víceméně chodící kostra, na které si nikdo asi dvakrát nepochutná. Stínovi nicméně na pochutnání nezáleželo, chtěl jen konečně zacpat hubu řvoucímu žaludku. Vynořil se proto v zorném poli srny a zvolna se k ní přibližoval. Nešlo mu o to, aby ho neviděla, ba naopak, chtěl, aby ho viděla. Aby začala utíkat. To přesně se taky stalo. Teprve až teď se Stín nepatrně usmál – když spatřil, jak zvíře už třema nohama v hrobě stále bojuje o svůj mizerný život. Vydal se za ní.

//Medvědí jezero (přes Medvědí řeku)

//Západní Galravar

Jeho loudavá chůze ho zavedla až k místu, kde se blyštělo veliké jezero. To už bylo o něco pozoruhodnější, než obyčejná travnatá louka, avšak absolutně neřešilo Stínův problém s hledáním potravy. Tedy, mohlo by, kdyby byl ochoten se trochu překonat a vynaložit k lovu aspoň trochu víc úsilí, než normálně. Jenže on ochoten nebyl. Buď žral to, co zemřelo bez jeho přičinění, nebo si našel něco na pokraji smrti a pouze zvíře přes tu hranici lehce popostrčil. Aby doopravdy lovil? To se stávalo vskutku málokdy. Jeden by si myslel, že to Stín považuje za něco, co je pod jeho úroveň - to by ovšem nějakou úroveň nejprve musel mít. Ve skutečnosti ho lov prostě, jako spousta jiných věcí, nezajímal. Nebyl v něm dobrý a neviděl v něm smysl. Všechno umíralo. Proč by mršiny měly shnít bez užitku někde zapomenuté? Zbytečné plýtvání.
Když už ale u toho jezera byl, alespoň k němu přistoupil a pár hlubokými loky zahnal žízeň, která mu úplně vysušila hrdlo. Zachytil přitom svůj odraz na vodní hladině. Vracel mu chladný pohled stříbrných očí. Stín na něj vycenil tesáky v pokřiveném zjizveném šklebu. Stín na hladině udělal totéž. Myslíš, kdoví jak nejsi drsnej, sdělil v duchu svému odrazu. Ten zrcadlový Stín byl idiot. Ten pravý nebyl. To byl jediný rozdíl mezi nimi. Tohle a fakt, že skutečný Stín měl nad tím druhým moc. Aby to dokázal, hrábl tlapou do vody a z druhého Stína zbyla jen rozvlněná šmouha. Pamatuj si, kdo je tady pánem, poučil ho a zmizel od jezera zase někam dál.

//Mahtaë (sever)

//minulost

Na kraj gallirejský se snášel večer. Jasné barvy západu slunce měly brzy vyblednout a ustoupit noční tmě. To přesně vyhovalo vlku, který do oné magické země právě doputoval. Ne, že by si toho byl vědom. Šedý vlk se pouze na chvíli zastavil a stříbřitým zraky přejel planinu, na níž se právě octl. Nedošel ovšem k žádnému převratnému závěru. "Hm," zhodnotil nakonec. Takových planin viděl na své nekonečné cestě už tucty a ještě jich dozajista tucty uvidí. Stejně neměl v plánu očumovat nějaké přírodní pamětihodnosti. Zabýval se problémem jiného charakteru - konkrétně jak umlčet prázdný žaludek, jehož otravné žádosti ignoroval už dost dlouhou dobu, avšak věděl, že nechce-li zemřít smrtí možná ze všech nejbídnější, bude s tím rychle muset něco udělat.
Stín si povzdechl. Obtěžovalo ho, když po něm jeho tělo neustále něco chtělo. Nejradši by byl, kdyby žádné blbé tělo ani neměl a mohl být prostě nehmotnou entitou, co se vznáší vzduchem, plyne si prostorem a časem a nemusí se neustále rozhlížet kolem po nejbližší zdechlině - případně kořisti, když je bída - nebo vodním zdroji, aby ta smrdutá schránka, co nosí jeho duši, náhodou nezkolabovala. Nepraktické. K čemu je jednomu tělo? Možná, že přesně tím se stane po smrti. Jenže ve svém momentálním živém stavu si to nemohl nijak ověřit, takže holt asi neměl na výběr. Proto s otráveným výrazem začal čenichat u země a snažil se zachytit pach něčeho, co ideálně nedávno zemřelo nebo se k tomu brzy chystá, tudíž už se za tím nemusí běhat - v druhém případě by stačilo chvíli počkat. Nezdálo se ale, že tahle planinovitá pláň by mu něco takového mohla nabídnout. Stín tedy šoural nohy dál a dál.

//VVJ