Gallirea - Příspěvky uživatele

Chvíli na sebe zírali. Stín nevěděl, jestli se ten druhý nehrabe v jeho hlavě a ten druhý nejspíš netušil, jestli Stín nedělá totéž. Kdyby mohl, šedý vlk by to dávno dělal... ale nemohl. Takže jen zírali. V té chvíli by z jeho hlavy Černý stejně mnoho nevyčetl, protože Stín v tu chvíli na nic nemyslel.
Pak ale pokračovali v jejich, řekněme, přátelském pokecáníčku. "Jen je to nezvyklé. Většina vlků má ráda místa, kde se to méně... rozkládá," upřesnil své myšlenkové pochody a přejel zraky po okolí. "Málokdo chce neustále čelit tajemné atmosféře, ve svém vlastním domově..." Pozadím právě proplula mlha. Stín si jí všiml, ale nijak to nekomentoval, pouze na ni hleděl, jak tiše zaplula za stromy. Uvažoval, jestli to je normální jev počasí, nebo jestli to má něco společného se zvláštní aurou lesa. Do meteorologie nikdy moc nefušoval.
Černý odpověděl, že to, co má na sobě jsou odznaky. To nebylo zrovna něco, na co by Stín nepřišel sám. Ihned mu ale bylo dodáno více informací. Magie. Už zase. Poprvé od chvíle, co se začali bavit, mohl jeho společník zahlédnout ve Stínových očích skutečnou jiskru. Nechápal, čemu se ten černý tlemí. Tohle bylo vážné. Mohlo to být důležité. Počkal, až se dosytosti dosměje, zatímco jeho koutky sebou ani necukly. "Magie jedu? Kde jsi k něčemu takovému přišel?" vyhrkl Stín možná až příliš dychtivě, v očích se mu rozsvítil téměř maniakální výraz - rozhodně to bylo v hrubém kontrastu k jeho předchozímu bezvýraznému vystupování. Znal pouze základní magie a myslel, že víc jich není. Tohle pro něj byl zcela nový objev. Ale oči má stříbrné. Moc divné.

//pidi - edit, neposlala jsem to prve celý :D

Vlk mu pak sdělil své jméno, kdoví proč. Aspoň na něj nemusel už myslet jako na Černého. "Já jsem Stín," odvětil ledabyle. Víc ho zajímaly magie.

Hmm, no vida. Černý se nebránil, když Stín nadnesl, že nejspíš nemá čisté svědomí. Naopak, usmál se tomu. Stín to tak úplně nečekal, ale vlastně se mu Černý docela zamlouval. Alespoň se ho nesnažil olizovat a nekecal páté přes deváté jako Evelyn. Šedý zamručel, když mu vlk potvrdil, že ho toho žere hodně. "Nepochybně," pohodil ocasem a zahleděl se mu hluboko do očí. Nic se ale nestalo, v době, kdy svou magii nepoužíval, nedošla sama k žádnému zlepšení a on se vlkovi nemohl pohrabat ve vzpomínkách, ani kdyby chtěl. Škoda. Byl by rád věděl, co na vlka vytáhnout, aby ho pořádně vykolejil. Takhle si leda mohli obyčejně poklábosit. No budiž...
Přejel pohledem z jednoho konce lesa na druhý, přesně jak mu naznačovala vlkova tlapa, pak mlaskl. "Zvláštní místo pro smečku, jen co je pravda." Vždycky se domníval, že smečky mají raději jaksi... živější území a tyhle podivné pralesy přenechávají kreaturám, jako je Stín. Nejspíš se ale mýlil - nebo byl snad zdejší Alfa taky nějaká kreatura? Možná to byl zrovna ten vlk před ním. Postavu by na to měl. Stín soustředěně zavětřil. Vlkův pach byl silný. Vskutku to dost dobře mohl Alfa být.
Nějaký nechtěný kus tu opravdu měli, ale jak Stín čekal, Černý mu ho nechtěl ani ukázat. Navíc byl prý... jedovatý? "Hm," odtušil. Znělo to dokonale. Jedovatá voda? S tím by se dalo leccos vymyslet. Všechno dobré na světě už bylo zabrané. Šedý měl aspoň tu výhodu, že se necítil zklamaně. Pouze akceptoval tuto drobnou ztrátu a přesunul se k další otázce. "Není to tam nijak zvláště vhodné k pobytu," potvrdil a znovu padl pohledem na ty bílé obrazce v černé srsti. "Co to je?" zeptal se bez jakýchkoliv okolků zcela napřímo. Kde vlk mohl přijít k takovým znamením?

Jeho klid netrval dlouho. Mohl se možná skrýt v šeru, ale svůj pach zamaskovat nemohl a jeho stříbřité oči se taky nejspíš leskly na sto honů, takže pokud tu nebyli zvyklí na stromy s vypoulenými kukadly, nejspíš nemohl čekat, že se na obsazeném území ohřeje dlouho. Brzy se mu totiž v zorném poli zjevil vlk. Poměrně mohutný, převážně černý a rovněž se stříbrem v očích. Stín se ani nepohnul a na chvíli se zdálo, že ho snad i mine bez povšimnutí... jenže sotva kolem něj zdejší obyvatel prošel, náhle, jak když do něj střelí uvědoměním. Stín stočil jeden koutek do křivého úšklebku. "Zdravím," pronesl lehce posměšně, když na něj černý vyštěkl, že se jej vylekal. "Říká se, že kdo se leká, nemá čisté svědomí," poučil ho. "Možná tě v hlavě něco žere, co? Špatný skutek?" křenil se stále. Říkal si o problémy, o tom nebylo pochyb... taková holt už byla jeho přirozenost. Chtěl vědět, zdalipak se mu Černý svěří s tím, co trápí jeho ubohou dušičku. Předpokládal, že spíš ne. Druzí se mu moc rádi nezpovídali.
Bylo mu řečeno, že zde je území smečky. Stín se přesto nepohnul ani o píď, nijak nenaznačil, že hodlá odejít. "Celý tenhle les je smečky?" zeptal se místo toho. "Nemáte žádný, hm, extrémně ošklivý koutek, který nechcete?" Ani na tuto otázku neočekával kladnou odpověď, ačkoliv by ji rád dostal. Bylo by to přece něco krásného, kdyby získal kousek země jen pro sebe, obzvláště takové neúrodné a očividně prolezlé hmyzem a hady. Navíc jen co by kamenem dohodil od smečky, která mu mohla poskytnout pobavení a sem tam by jim možná mohl ukrást něco z kořisti, kdyby si ji nehlídali... jenže to už se moc zasnil. Zaostřil pohled zase na černého. Uvědomil si, že se mu kožichem klikatí nějaké divné ornamenty. Vrozená deformace?

//Jížní hornatina (přes Ronherský potok)

Slezl z kopců zase do nížiny a zjistil, že aby se dostal do hvozdu, který jej tolik zajímal, bude muset překročit vodní tok. Ne, že by měl zrovna vekou náladu na koupel - nikdy ostatně nebyl velkým fanouškem vody, proto byl taky pořád tak hrozně špinavý - ale co by se bránil. Když byla v jeho cestě překážka, zkrátka ji překonal. Věděl, že vzpouzet se a nadávat nepřináší nic dobrého. Vždy z toho byly akorát tak problémy. Čistá voda pochytala z jeho srsti většinu srnčí krve a odnesla ji pryč po proudu, stejně jako jehličí, které se mu do ní nachytalo. Po několika dnech úpadku vypadal Stín téměř k světu, jen kdyby se tvářil trochu méně jako chodící mrtvola.
Nepřítomný výraz z jeho tváře ovšem zmizel, když vkročil do onoho lesa. To místo... se mu líbilo. Bylo tu dusno, příšeří a mírný mlhavý opar, propletené stromy rostly blízko u sebe a země byla hrbolatá a nerovná. Cítil vlhkost ve vzduchu. Vypadalo to tady nebezpečně a záhadně. Místo přesně pro něj. Naneštěstí se tu ale ve vzduchu vznášelo ještě něco, silný a nezaměnitelný odér smečky. Hranice a hierarchie pro Šedáka znamenaly pramálo, ale měl mnoho zkušeností s tím, jak se smečky dokážou chovat. Pár takových upomínek nosil na vlastním těle už navždy. Přesto zatoužil chvíli setrvat na tomto místě a odpočinout si, po lezení po horách ho nohy bolely. Byl sotva na hranicích - možná si ho nevšimnou. Usadil se mezi kořeny mohutného stromu a snažil se tvářit jako součást místní scenérie, zatímco vdechoval vlhký vzduch. Škoda, že si tenhle hvozd už někdo nárokoval. Býval se tu mohl usadit.

//Hrušňový sad (přes Zlatavý les)

Tady už to vypadalo o něco lépe. Opustil prosluněná místa a objevil se na kopcovitém území, které vypadalo o něco nehostinněji, než všechny ty okolní lesíčky jako vystřižené z říše pohádek, které zářily tak jasně, až to Stína pomalu řezalo do očí, které měly nejraději šero a tmu. Ve skutečnosti si to spíše vsugerovával - trávil na slunečním světle asi tak stejně času, jako každý druhý a neměl nijak extrémně citlivé sítnice. Možná to měl z toho, jak se mračil na svět.
Jak kráčel dál, narazil na vyšlapanou pěšinu, které ho začala vést výše do kopce. Uposlechl jejího lákání a vydal se po ní, ačkoliv to byl místy dost náročný výšlap. Ušel několik desítek metrů, když se mu pod nohama začalo kamení drolit a za chvíli už se vezl ze svahu dolů. Zapřel se, aby získal rovnováhu, místo toho ale jen sedl na zadek. Vzdal to tedy a nechal se zcela odevzdaně táhnout svému osudu, který také klidně mohl být jeho koncem. Sesuv však byl pouze mírný a odvezl jej jen o pár metrů níže, než se Stín zastavil zády o mohutný balvan. Potřásl hlavou a nepřítomně se zahleděl na kapku krve, které mu vykvetla na polštářku přední tlapy. Olízl ji a šel dál, aniž by se k incidentu jakkoliv vracel. Viděl před sebou území, které se mu moc líbilo. Hustý hvozd, ve kterém jistě nalezne šero a chládek. Tam zamířil.

//Sarumen (přes Ronherský potok)

//Ronherská skála (přes Vrbový lesík)

Nechal ji za zády i se zraněným čumákem. Litoval, že jí neuhryzl jazyk, když o to očividně tolik stála, ale co se dalo dělat. Musel se holt spokojit s málem. Aspoň něco jí provedl. Slyšel, jak za ním volala, že ani nezná jeho jméno. A k čemu by jí bylo? Jeho jméno by jí stejně nic neřeklo a byl si jist, že pamatovat si ho bude i tak. Jemu ovšem Evelyn začala vyklouzávat z mysli ve chvíli, kdy nechal za zády skálu a vkročil do dalšího lesa. Byl to ovšem dosti zvláštní les, toho si všiml okamžitě. Stromy rostoucí v pravidelných rozestupech, urovnané a uspořádané jako ze škatulky. Zamračil se. Tohle tady přece nemohlo vyrůst jen tak, leda by šlo o hodně divnou náhodu. Magie? napadlo ho. To lehce vzbudilo jeho zájem, ale protože se tu neodehrávalo nic zajímavého, rychle zase opadl. Bylo to prostě další místo prosycené přehnaně pozitivní energií. Snad jediná věc, která by mu mohla být k užitku, byly ty divné bakule na stromech, kdyby měl hlad, jenže on byl najeden, ovoce bylo mimo jeho dosah a navíc vypadalo pěkně nezrale. Sjel tedy po něm pouze pohledem a pak ho obrátil zase na zem před sebou. Nelíbilo se mu tu. Zdejší okolí bylo strašně veselé. Musel si jít najít nějaké lepší místo.

//Jižní hornatina (přes Zlatavý les)

"Křenil," potvrdil. "Protože je to přesně takový přístup, který dostává vlky do problémů." Jeden by si byl pomyslel, že takovéhle sluneční duše zkrátka nemohou ve světě existovat. Podle vší logiky by je měla realita podrtit na prach nebo by měli podlehnout při prvním setkání s někým, kdo nemá zcela čisté úmysly... jenže ne, byli vytrvalejší a houževnatější než parazitická plíseň a nejspíš nikdo je nemohl naštvat ani udolat.
Vycenil na ni tesáky a na chvíli vypadalo, že jí náladu přece jen pokazil, jenže když dodal pár detailů, kterými chtěl dokázat, že myšlenky nejsou k ničemu, obzvlášť v porovnání s nepoužitelnými luzemi, rozsvítila se opět jako vánoční stromeček. Opravdový nezmar. Nic už raději neříkal. Viděl, že cokoliv pronese ohledně magie, bude pouze zdrojem Evelynina pobavení, povznesení a z tlamy se jí vyhrne další záplava slov, která ho vůbec nezajímají. "Omlouvám se, závidím ti" - no jasně. Stín toho měl jistě mnoho k závidění. Třeba srdce z kamenne, které nic nebolelo, ale které se pro změnu stále vztekalo a kysele šklebilo. Vskutku záviděníhodná existence. "Potenciál," zopakoval s mírným podtónem posměchu. "Tak až ho rozvineš, najdi si mě, moc rád bych viděl, co z toho vykřešeš." V životě neviděl nikoho s magií iluzí, kdo by s tím uměl něco užitečného.
Pak se k němu začala naklánět s touhou ho začít olizovat. Viděl, že jeho výhružka ji neodradila. Pak budiž. Neměl ve zvyku naprázdno tlachat. Než se ho ale dotkla, dole pod skálou se mihlo cosi bílého - mladý drsňák. "Nazdar," zahučel Stín spíš pro sebe... a v tu chvíli ucítil odporné vlhko na své tváři. Zuby mu cvakly bleskově, ani se nedíval, kam kouše. Evelyn měla tím pádem štěstí, že nepřišla o oko, Stín se nakonec netrefil ani do jazyka, jak slíbil, tesáky se ovšem trefily vlčici do čenichu. Ucítil v tlamě krev. Až poté o krok ustoupil, aby viděl, co způsobil. Nebyl zas tak potěšen svým výkonem. Rány nevypadaly zas tak zle, ačkoliv to asi štíplo... rozhodně z toho nezůstanou jizvy, které by Evelyn sloužily jako připomínka. "Jsi hloupá," oznámil jí. "A máš štěstí. Ale štěstí není navždy. Jednou tě opustí a pak na to doplatíš." Přimhouřil oči a odfrkl si. "Buď ráda, že tvůj jazýček tentokrát zůstal celý. Věř mi, že to nebyl můj záměr." Tím byl s Evelyn hotov - cítil, že už mu nemá co nabídnout. Nechal ji za zády i stím jejím přiblblým výrazem a kousnutým čenichem. Seskakoval dolů ze skal, aby šel zase někam dál.

//Hrušňový sad (přes Vrbový lesík)

Kdyby byl navyklý se více projevovat a kdyby se v něm vzdouvaly silnější emoce, byl by se jistě praštil tlapou do čela v momentě, kdy Evelyn na jeho slova začala vrtět ocasem a nasmívat se jako měsíček na hnoji. Nebylo to ale chování, které by nějak vybočovalo z obrázku, který si o ní doteď utvořil, naopak, jen ho to upevňovalo. Proto nedal najevo žádné překvapení, pouze s vážnou tváří poslouchal, jaká chytrá slůvka světlé vlčici vypadnou z tlamy. Nepochybuji, že mě zcela ohromí. Nemýlil se. S tou první částí by snad možná i souhlasil - ani on nebyl zrovna smečkový typ, ačkoliv zřejmě z poněkud jiných důvodů, než ona. Silně ale pochyboval o té druhé větě - té o bezbrannosti. Všiml si, jak si ho měří pohledem, jeho hubené tělo a zamaštěný kožich. "Ne každý je tím, čím se zdá," pronesl nakonec, jenže těžko říct, jestli to mínil na Evelyn nebo na sebe. Možná na oba.
Nejvíc ho ale zaujalo, když se Evelyn rozhovořila o magiích. A upřímně se ho trochu dotklo, když pohanila magii myšlenek. Stínovi v životě záleželo na velmi málo věcech, ale jeho magie mezi ně patřila. Velmi si na ní zakládal. "Myšlenky," nakrčil čenich, až mu vylezly špičky tesáků, "jsou velice mocná magie v boji i mimo něj. Mít možnost vědět, na co protivník myslí, jaký bude jeho další krok, dokonce možnost pocuchat mu to smetí, co má v hlavě, až nebude vědět, čí je... to je opravdová moc." Stín ani jednu z těch věcí neuměl, ale to vlčice vědět nemusela. Tvářil se jako skutečný odborník. Oči mu padly na tu ubohou světlušku, která mu zablikala u čenichu a usmál se soucitným úsměvem vzteklého psa. "To bylo všechno, nebo se to jenom nepovedlo?" zamlaskal. "Blikající obrázky jistě v boji leckoho zastaví. Obzvlášť pokud ti bude chtít skutečně ublížit. Měla bys to co nejdřív vyzkoušet." Ironie do jeho hlasu jaksi nedoputovala, ač se o to snažil - zněl prostě bezvýrazně.
Pokud doteď nebyl přesvědčen o tom, že Evelyn straší ve věži, když se k němu začala natahovat s vyplazeným jazykem, už viděl, že je to zcela jasné. Netoužil po fyzickém kontaktu, přímo se mu hnusil, ale neodtáhl se. Místo toho vycenil zuby v úšklebku. "Posluž si," řekl chladně. "Ale pouze chceš-li po zbytek svých dní chodit s jazykem rozeklaným jako had." Na ukázku cvakl zuby, aby předvedl, co se stane s Evelyniným jazykem, až se dotkne jeho špinavého kožichu. Chtěla to riskovat?

//Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

Následoval její pach skrze les. Tenhle kraj se mu líbil. Byla tu spousta vlků a příležitostí ke zkažení něčího dne. Pravda, les, kterým prošel, na jeho vkus příliš smrděl po nějakých květinách, ale vzhledem k tomu, že on začínal smrdět jako zdechlina z toho, jak na sobě nechával srnčí krev, se to vyrovnávalo. Musel zkrátka všechno hezké poskvrnit. Bylo to v něm tak hluboko zakořeněné, že si už vůbec nedokázal pomoct. To by mě zajímalo, jak se slečna pacifistka bude tvářit teď. Když byla s ostatními vlky, dokonce si na něj otevřela hubu - že chcípne on, že není v nejlepším stavu - ale bude tak odvážná i sama? Nehodlal jí ublížit. Jen si s ní popovídat. Možná ji trošku postrašit.
Její stopy ji zavedly až na místo, které se mu vůbec nelíbilo. Byla to malá skalka, líbezně zasazená uprostřed lesů, vyzařovala atmosféru klidu a míru, ze které se Stínovi téměř fyzicky zvedal žaludek. Chvíli uvažoval, jestli tomu nemá nechat volný průběh a hodit šavli na ty holé, dokonalé kameny, na které si ani lesní ptactvo nedovolí kálet, jenže pak ho to přešlo a bylo po zábavném plánu. Škoda. Pořád tu ale byla Evelyn.
Sledoval vlčici zdola, ze skrytu za mohutným balvanem, ačkoliv pokud uměla používat čenich, mohla si ho už všimnout. Byla až nahoře, nahřívala si kožich na sluníčku a vypadala jako obraz nevinnosti a pohody. To zrovna. Šedák začal hopkat po kamenech nahoru jako kamzík. Navzdory svému vychrtlému zjevu měl v sobě dost elánu, když bylo potřeba. Počínal si tak tiše, jak jen dokázal. Teprve až když jí byl za zády, promluvil: "Ale, ale, ale. Slečna se nepřidala ke kočovné smečce? To se mi nezdá moudré. Taková mladá, bezbranná, bez magie..." zamžoural po jejích zlatých očích.

Dojídal srnu a myslel přitom na Mladého, kterého oslovovali jako Sionna. Jak si hrál na drsňáka. Jak rychle byl připraven chránit tu březí i to oškubané přichcíplé vlče. Jistě se tu zablácenou usoplenou kouli chodících chorob budou snažit zachránit. To byla taky věc, které Stín nerozuměl. Pak se mohli vlci divit, že po světě chodí tolik chcípáků, ubožáků a slabochů. Ale co mu bylo po tom, že? Na osudu světa mu pramálo záleželo. Čím víc ubožáků, tím víc zábavy pro něj. Zamyšleně žvýkal srnčí ucho a přitom větřil. Zdálo se mu, že to obří shromáždění u krvavého jezera se poněkud rozpadá, avšak vracet se tam už nehodlal. Dobře věděl, jak by to dopadlo. Po nějaké chvíli by se po něm vrhli všichni a natrhali ho na kusy, které by pak vítr nosil po kraji. To rozhodně nebylo něco, po čem by toužil... Umřít takhle blbým způsobem, navíc ještě prakticky jako sebevrah, neb si byl moc dobře vědom rizik? Prosímvás... To nebyl jeho styl. Uvědomil si ale, že se začal vzdalovat i jeden pach, který ho zajímal. Madam Optimistka. Ušklíbl se. Možná by se mohl vydat za ní. Mohla by to být zábava. Vstal a protáhl se, až mu v kloubech zapraskalo a pak se tiše, tichounce vydal po její stopě.

//Ronherská skála (přes Zlatavý les)

Takzvaná pacifistka se vyprovokovat nenechala. Nejspíš jí v tom bránilo to obrovské břicho. Jeho chování ale aspoň nakrklo Evelyn, křehkou květinku, která věřila v lepší svět. Jak smutné. "Život, má milá, není fér, tak nevím, proč bych takový měl být já," usmál se a olízl si kus zaschlé krve z tlamy. Milý. Málem by ho rozesmála. Stín byl cokoliv, jen ne milý. "Očekáváš od druhých příliš mnoho," poučil ji.
Hodlal sdělit nějaké životní moudro i Mladému, který z něj vypadal značně nervózně, když se cosi stalo. Měl dojem, že se těhule chystala něco říct, ale nedošlo k tomu. Měl pocit, jako by lehce poskočil časem vpřed. Zažil snad nějaký výpadek? Vzhledem k tomu, že neměl ve zvyku se příliš divit, pouze mírně potřásl hlavou a přijal jako hotovou věc, že mu mozek zkrátka vynechal. I to se mohlo stát.
Zatímco vstřebával, co se mu stalo a vrtěl hlavou nad Evelyn, která se hned ochotně nabízela, že pomůže Mladému lovit, přiřítilo se k nim cosi obaleného bahnem, plačící a vyděšené. Bylo to vlče. Stín s potěšením sledoval jak malá vlčice brečí a tiskne se k Březí. "Jo, bídně," pronesl hlasitě, aby ho mrně určitě slyšelo. "Nejspíš chcípne, když je v takovém stavu. Tragické," mlaskl a naklonil hlavu na bok. Začal se zvedat k odchodu. Blížili se další vlci a i když by tu rád sledoval ztracené mrně a lov Evelyn s Mladým, který jistě bude povedená fraška, ale takhle velké sešlosti nebyly nic pro něj. S loučením se neobtěžoval, pouze si dal záležet, aby prošel těsně kolem Mladého a cvakl zuby po imaginární mouše, která jak na potvoru letěla zrovna nad Sionnovými zády. Zašklebil se a bez dalšího slova odešel.
Obloukem se vrátil do křoví ke své srně. Upírala na něj vyčítavý pohled mrtvého oka. Nevšímal si toho. Dal se do dojídání zbytků.

//Opouštím vás, děkuji za pomoc s plněním úkolů

Nakrčil čelo, když Mladý, místo toho, aby Ukecanou náležitě zklamal a řekl jí, ať se blbě neptá, potvrdil, že opravdu jsou kočovná smečka. Ještě víc se zamračil, když se do toho vložila i Březí a přidala k tomu ještě pěknou řádku detailů, o které se nikdo neprosil. A navíc jí to nežral. Pacifistka s náhrdelníkem ze zubů. Pokud jí je nedal nějaký ubožák, kterému vypadaly, pak je jistě nezískala pacifistickou cestou. Ukecané se to naopak moc líbilo. Jak jinak. Zarytí optimisté byli vždycky proti násilí, krutosti a vůbec všem věcem, které dělaly ze život život a ne přeslazenou nudnou frašku. Stín to nikdy nechápal...
"A já jsem zase kočovný čaroděj - strašný pacifista, vskutku, nikdy jsem se neporval," pronesl nakonec smrtelně vážně. Jeho sbírka jizev působila tak mírumilovně jako Březí náhrdelník. Pak si odfrkl: "Dva vlci někde na cestě nejsou žádná smečka. Kočovná ani jiná. Navíc ještě pacifisti. Tohle," kývl s úšklebkem k Ukecané, "to je jasnej pacifista. Ale tady madam Zubatá? To asi těžko." Roztáhl tlamu do ještě širšího šklebu. Chtěl vidět, jak miloučká ta šedá opravdu je. Doufal, že ji vyprovokuje a ona tak prozradí, že jen hrajou šaškárnu na ně dva. Pokud přitom pošramotí Usměvavé pohled na svět, jedině dobře. Usměvavá taky kupodivu něco tušila. Ta tvoje aura má překvapivě pravdu. Vypadalo to že v téhle sešlosti není upřímný ani jeden, snad krom Evelyn, která jako jediná prozradila své jméno. Stín to neudělal. Neodpověděl ani na její otázku. Místo toho se provokativně šklebil na Březí a v duchu ji vzýval, ať mu smázne úsměv z tváře, ať předvede, co pacifisti dovedou. Nudil se. Chtěl trochu vzruchu.

Probral se náhle a otevřel stříbřité oči, ve kterých nebylo ani stopy po ospalosti. Zaslechl totiž něco, co ho perfektně probralo. Vlci. První myšlenku směřoval ke své značně nakousané srně, která mu posloužila jako polštář a od které teď byl celý zalepený krví. Nechtěl, aby mu jeho kořist někdo bral. Viděl, že vlci jsou od něj vcelku daleko a nevypadali, že by mu chtěli jeho kořist sebrat. Srna vypadala nevábně a už se na ni slétaly mouchy. Přesto... bylo lepší být si jistý. Tiše vstal a trosky srny zatáhl do nedalekého křoví, než se pozvolna vydal podél břehu, blíže k oněm duším, které si tam povídaly. Nevěděl ani pořádně, proč za nimi jde - zkrátka šel. Jeho zvědavost ho opět přeprala a navíc to už byly celé týdny od chvíle, kdy naposledy promluvil s někým živým. Z dálky zaslechl útržky rozhovoru. Tedy - mluvila převážně ta jedna vlčice, kterou Stín okamžitě odhadl na naivku a jednoho z oněch šílenců, kteří věří ve štěstí, kamarády a podobné pitomosti. Usoudil tak z jejího přátelského šklebu a dementních dotazů. Kočovná smečka? To jistě.
Rozhodl se ale, že se aspoň trochu zabaví. Proč ne. Loudavým krokem došel ke skupince tvořené Ukecanou, Březí a Mladým. Březí vypadala trochu nebezpečně, hlavně proto, že kolem krku měla náhrdelník, který se Stínovi moc líbil. Taky by rád na sobě nosil něčí zuby - nebo ještě lépe kosti. Úplně nejideálněji třeba nějakou tu lebku. Ti druzí dva ale v jeho očích vypadali jako zcela průměrní ňoumové. Kdoví, jak vypadal on v jejich očích, vzhledem k tomu, že k nim přistoupil zcela bez výrazu a na přední straně těla měl veškerou srst slepenou v chuchvalce srnčí krví. "Zdravím vás," pronesl a hlas mu v hrdle zaskřípal, neboť jej již notnou řadu dní nepoužíval. Odkašlal si a zářivě se usmál - úsměv ale nedoputoval z jeho zjizvené tlamy až k jeho očím, ty zůstaly pozorné a pronikavé. "Bavíte se snad o... kočovné smečce?" protáhl. "To bych si moc rád poslechl." Tentokrát svůj zlověstný škleb věnoval výhradně Usměvavé - nemohl se dočkat, jak se bude tvářit, až jí drsňačka se zuby poví, že nic takového jako kočovná smečka nebo jaká že to kravina, vůbec neexistuje.

Stín spal a zdál se mu sen.
V tom snu šel lesem po setmění. Noc byla chladná a větrná, každou chvíli mu na čenich přistála ledová kapka deště. Větve stromů se natahovaly a kroutily do groteskních tvarů, listy šustily a větve zlověstně vrzaly o sebe v silném větru. V křoví cosi šramotilo a pohybovalo se a jen těžko se dalo říct, zda tam bylo něco živého, či zda šlo jen o optickou iluzi vytvořenou větrem a hrou stínů.
Byla to strašidelná noc, ale Stín se nebál. Myslel na úplně jiné věci, než byl strach. Měl totiž dojem, že v tom lese něco nebo někoho hledá, ale ať si lámal hlavu jakkoliv, ani za boha si nemohl vzpomenout, koho nebo co. Navíc si uvědomoval, že chodí stále v kruzích, míjel už nejméně popáté vykotlaný pařez obrostlý choroši, ale ať zamířil jakým směrem chtěl, kroky ho vždy dovedly na to samé místo. Nerozuměl tomu a začínal být značně otrávený, přesto nemohl zastavit, musel jít dál a dál, jako by ho nějaká síla táhla stále vpřed naprosto proti jeho vůli. Stín nebyl vlkem, který by vzdoroval osudu. Nechal se prostě táhnout dál, ač se mu to moc nelíbilo.
Náhle se scéna změnila. Vítr ustal a na temnou noční oblohu vyskočil měsíc – byl tak obrovský a zářivý, že nešly ani vidět žádné hvězdy. A v místě, kde paprsky slunce dopadly na zem, se zjevil vlk. Stín ho okamžitě poznal a zastavil se. Byl to... on. Ten druhý vlk byl taky Stín. Kopíroval každý jeho pohyb, každý záškub v jeho tváři, každý krok. Odraz z jezera, napadlo okamžitě Stína a přitáhl uši k hlavě ve vzteklém gestu. Odraz udělal totéž. „Co tu chceš?“ „Co tu chceš?“ odvětil Odraz, jeho posměšný hlas se odrazil od kmenů stromů, jen aby se vrátil Stínovi do uší a probudil v něm vztek. „Nejsi jako já. Nejsi skutečný.“ „Nejsi skutečný,“ vrátil mu Odraz. Stín už nic neříkal. Není skutečný. On není. Já jsem. Hleděli si tváří v tvář do očí, jeden nehybný pár stříbřitých zraků se vpíjel do druhého.
Můžu ho zničit, uvědomil si náhle. Zničit odraz na vodní hladině není nic těžkého. Udělal k němu pár kroků, zatímco jeho dvojník učnil totéž, takže stáli s čenichy téměř se dotýkajícími. Pak Stín natáhl tlapu. Předpokládal, že když do toho druhého praští, rozplyne se, tak jako to udělal doposud pokaždé, když ho zahlédl v nějaké vodní ploše. Máchl tlapou. Ta se zarazila o pevné tělo vlka z masa a kostí. Co víc, i jeho tlapa byla zabořená ve Stínově boku. Tak tam stáli. „Ty!“ zavrčel Stín. „Ty!“ zavrčel Odraz... a pak si vzájemně skočili po krcích.
Rvát se s vlastním odrazem není vůbec nic snadného, protože zná každý váš pohyb a ví, co uděláte dál. Všechny vaše snahy a pohyby se vzájemně vyruší, takže zůstanete zaseknutí na mrtvém bodě. Přesně to se stalo, když se spolu poprali Stín a Stín. Naráželi do sebe drápy a tesáky, ale ani jeden z nich nebyl o nic blíže vítězství, než ten druhý. Bili se spolu celou noc až do chvíle, kdy měsíc začal zacházet a Odraz ze Stínova sevření náhle zmizel...

//Středozemka

Srna zakopla a padla na kolena. Stín přimhouřil oči, ale ještě bylo brzy. Začala se hned zase drápat na nohy. Teď už byl ale opravdu blízko. Cítil přítomnost smrti téměř hmatatelně. Nad srnou již zvonil umíráček. Blížili se k dalšímu jezeru a vlk právě zaznamenal jeho nezvyklou barvu, když srna upadla podruhé. Snažila se opět vstát, jenže tentokrát už ji její vychrtlé nohy neunesly. Stín zpomalil a pomalu, jen co noha nohu mine, se k ní přiblížil. Teď už mu nikam neuteče. Poulila na něj sice oko v tiché hrůze, ale bylo jasné, že je vyřízená.
Když padla na bok s divoce se zvedajícím hrudníkem, jako by si její plíce chtěly naposled vyhodit z kopýtka, než budou mít navěky utrum, přistoupil k ní. Uchváceně hleděl na trpící zvíře. Milosrdnější vlk by jí jistě ukrátil trápení. Ne tak Stín. Ten se rád díval. Chtěl se ještě krátce pokochat. Stál na dva kroky od srny a přestavoval si, jaký to asi musí být pocit, jen tam ležet bezmocně na zemi a hledět tváří v tvář svému nejhoršímu nepříteli, své noční můře, jak bojuje s panikou a snaží se vzdorovat osudu, jemuž nelze uniknout. Na konci sil a přesto vzdoruje smrti. Ani neví, proč to dělá. Až když se zdálo, že se zvíře přece jen pokusí znovu zvednout, zaťal Stín své tesáky hluboko do jejího hrdla. Ať jakkoliv zábavné, představení mu nestálo za riziko, že kořist uteče.
Rudá krev vytryskla na půdu okolo podobně rudého jezera a spolu s ní vyprychával i život staré srny. Blížila se na sklonek života a Stín v tu chvíli zatajil dech. Chtěl zachytit přesný moment, kdy skončí život a nastane úpadek. Chtěl to vidět, přesně rozpoznat, kdy... Teď. Hrudník srny naposledy klesl. Stín pustil zvíře a zahleděl se mu do očí, ze kterých pomalu vyprchával všechen jas a světlo. Jaký zázrak. Byl téměř dojat. Ještě chvíli tam stál nad mrtvou srnou. Měl hlad, ale měl také trpělivost a především neměl proč pospíchat. Proč by se ještě chvíli nedíval? Smrt byla tak krásná... Uplynulo snad několik minut, než se konečně pohnul a pustil se do jídla. Srna byla stará, tuhá a neduživá, žádná vybraná pochoutka. Stínovi to nevadilo. Nevybíral si. I tuhé maso zaplní prázdný žaludek.
Když dojedl, ze srny stále zbýval pořádný kus – ačkoliv masa ani tak moc ne, srna byla samá šlacha. Sám Stín byl taky dost vyhublé stvoření, takže toho zase tak moc nesnědl. Neodešel ale od své kořisti, aby ji snad přenechal jiným. Ne. Byla jeho. Alespoň pro tuto chvíli. S konečně plným břichem si lehl vedle srnčí mrtvoly a položil na ni hlavu. Zavřel oči. Hodlal se teď po té námaze vyspat a po probuzení sežrat další kus. Nerad se dělil.