Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby byl navyklý se více projevovat a kdyby se v něm vzdouvaly silnější emoce, byl by se jistě praštil tlapou do čela v momentě, kdy Evelyn na jeho slova začala vrtět ocasem a nasmívat se jako měsíček na hnoji. Nebylo to ale chování, které by nějak vybočovalo z obrázku, který si o ní doteď utvořil, naopak, jen ho to upevňovalo. Proto nedal najevo žádné překvapení, pouze s vážnou tváří poslouchal, jaká chytrá slůvka světlé vlčici vypadnou z tlamy. Nepochybuji, že mě zcela ohromí. Nemýlil se. S tou první částí by snad možná i souhlasil - ani on nebyl zrovna smečkový typ, ačkoliv zřejmě z poněkud jiných důvodů, než ona. Silně ale pochyboval o té druhé větě - té o bezbrannosti. Všiml si, jak si ho měří pohledem, jeho hubené tělo a zamaštěný kožich. "Ne každý je tím, čím se zdá," pronesl nakonec, jenže těžko říct, jestli to mínil na Evelyn nebo na sebe. Možná na oba.
Nejvíc ho ale zaujalo, když se Evelyn rozhovořila o magiích. A upřímně se ho trochu dotklo, když pohanila magii myšlenek. Stínovi v životě záleželo na velmi málo věcech, ale jeho magie mezi ně patřila. Velmi si na ní zakládal. "Myšlenky," nakrčil čenich, až mu vylezly špičky tesáků, "jsou velice mocná magie v boji i mimo něj. Mít možnost vědět, na co protivník myslí, jaký bude jeho další krok, dokonce možnost pocuchat mu to smetí, co má v hlavě, až nebude vědět, čí je... to je opravdová moc." Stín ani jednu z těch věcí neuměl, ale to vlčice vědět nemusela. Tvářil se jako skutečný odborník. Oči mu padly na tu ubohou světlušku, která mu zablikala u čenichu a usmál se soucitným úsměvem vzteklého psa. "To bylo všechno, nebo se to jenom nepovedlo?" zamlaskal. "Blikající obrázky jistě v boji leckoho zastaví. Obzvlášť pokud ti bude chtít skutečně ublížit. Měla bys to co nejdřív vyzkoušet." Ironie do jeho hlasu jaksi nedoputovala, ač se o to snažil - zněl prostě bezvýrazně.
Pokud doteď nebyl přesvědčen o tom, že Evelyn straší ve věži, když se k němu začala natahovat s vyplazeným jazykem, už viděl, že je to zcela jasné. Netoužil po fyzickém kontaktu, přímo se mu hnusil, ale neodtáhl se. Místo toho vycenil zuby v úšklebku. "Posluž si," řekl chladně. "Ale pouze chceš-li po zbytek svých dní chodit s jazykem rozeklaným jako had." Na ukázku cvakl zuby, aby předvedl, co se stane s Evelyniným jazykem, až se dotkne jeho špinavého kožichu. Chtěla to riskovat?

//Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

Následoval její pach skrze les. Tenhle kraj se mu líbil. Byla tu spousta vlků a příležitostí ke zkažení něčího dne. Pravda, les, kterým prošel, na jeho vkus příliš smrděl po nějakých květinách, ale vzhledem k tomu, že on začínal smrdět jako zdechlina z toho, jak na sobě nechával srnčí krev, se to vyrovnávalo. Musel zkrátka všechno hezké poskvrnit. Bylo to v něm tak hluboko zakořeněné, že si už vůbec nedokázal pomoct. To by mě zajímalo, jak se slečna pacifistka bude tvářit teď. Když byla s ostatními vlky, dokonce si na něj otevřela hubu - že chcípne on, že není v nejlepším stavu - ale bude tak odvážná i sama? Nehodlal jí ublížit. Jen si s ní popovídat. Možná ji trošku postrašit.
Její stopy ji zavedly až na místo, které se mu vůbec nelíbilo. Byla to malá skalka, líbezně zasazená uprostřed lesů, vyzařovala atmosféru klidu a míru, ze které se Stínovi téměř fyzicky zvedal žaludek. Chvíli uvažoval, jestli tomu nemá nechat volný průběh a hodit šavli na ty holé, dokonalé kameny, na které si ani lesní ptactvo nedovolí kálet, jenže pak ho to přešlo a bylo po zábavném plánu. Škoda. Pořád tu ale byla Evelyn.
Sledoval vlčici zdola, ze skrytu za mohutným balvanem, ačkoliv pokud uměla používat čenich, mohla si ho už všimnout. Byla až nahoře, nahřívala si kožich na sluníčku a vypadala jako obraz nevinnosti a pohody. To zrovna. Šedák začal hopkat po kamenech nahoru jako kamzík. Navzdory svému vychrtlému zjevu měl v sobě dost elánu, když bylo potřeba. Počínal si tak tiše, jak jen dokázal. Teprve až když jí byl za zády, promluvil: "Ale, ale, ale. Slečna se nepřidala ke kočovné smečce? To se mi nezdá moudré. Taková mladá, bezbranná, bez magie..." zamžoural po jejích zlatých očích.

Dojídal srnu a myslel přitom na Mladého, kterého oslovovali jako Sionna. Jak si hrál na drsňáka. Jak rychle byl připraven chránit tu březí i to oškubané přichcíplé vlče. Jistě se tu zablácenou usoplenou kouli chodících chorob budou snažit zachránit. To byla taky věc, které Stín nerozuměl. Pak se mohli vlci divit, že po světě chodí tolik chcípáků, ubožáků a slabochů. Ale co mu bylo po tom, že? Na osudu světa mu pramálo záleželo. Čím víc ubožáků, tím víc zábavy pro něj. Zamyšleně žvýkal srnčí ucho a přitom větřil. Zdálo se mu, že to obří shromáždění u krvavého jezera se poněkud rozpadá, avšak vracet se tam už nehodlal. Dobře věděl, jak by to dopadlo. Po nějaké chvíli by se po něm vrhli všichni a natrhali ho na kusy, které by pak vítr nosil po kraji. To rozhodně nebylo něco, po čem by toužil... Umřít takhle blbým způsobem, navíc ještě prakticky jako sebevrah, neb si byl moc dobře vědom rizik? Prosímvás... To nebyl jeho styl. Uvědomil si ale, že se začal vzdalovat i jeden pach, který ho zajímal. Madam Optimistka. Ušklíbl se. Možná by se mohl vydat za ní. Mohla by to být zábava. Vstal a protáhl se, až mu v kloubech zapraskalo a pak se tiše, tichounce vydal po její stopě.

//Ronherská skála (přes Zlatavý les)

Takzvaná pacifistka se vyprovokovat nenechala. Nejspíš jí v tom bránilo to obrovské břicho. Jeho chování ale aspoň nakrklo Evelyn, křehkou květinku, která věřila v lepší svět. Jak smutné. "Život, má milá, není fér, tak nevím, proč bych takový měl být já," usmál se a olízl si kus zaschlé krve z tlamy. Milý. Málem by ho rozesmála. Stín byl cokoliv, jen ne milý. "Očekáváš od druhých příliš mnoho," poučil ji.
Hodlal sdělit nějaké životní moudro i Mladému, který z něj vypadal značně nervózně, když se cosi stalo. Měl dojem, že se těhule chystala něco říct, ale nedošlo k tomu. Měl pocit, jako by lehce poskočil časem vpřed. Zažil snad nějaký výpadek? Vzhledem k tomu, že neměl ve zvyku se příliš divit, pouze mírně potřásl hlavou a přijal jako hotovou věc, že mu mozek zkrátka vynechal. I to se mohlo stát.
Zatímco vstřebával, co se mu stalo a vrtěl hlavou nad Evelyn, která se hned ochotně nabízela, že pomůže Mladému lovit, přiřítilo se k nim cosi obaleného bahnem, plačící a vyděšené. Bylo to vlče. Stín s potěšením sledoval jak malá vlčice brečí a tiskne se k Březí. "Jo, bídně," pronesl hlasitě, aby ho mrně určitě slyšelo. "Nejspíš chcípne, když je v takovém stavu. Tragické," mlaskl a naklonil hlavu na bok. Začal se zvedat k odchodu. Blížili se další vlci a i když by tu rád sledoval ztracené mrně a lov Evelyn s Mladým, který jistě bude povedená fraška, ale takhle velké sešlosti nebyly nic pro něj. S loučením se neobtěžoval, pouze si dal záležet, aby prošel těsně kolem Mladého a cvakl zuby po imaginární mouše, která jak na potvoru letěla zrovna nad Sionnovými zády. Zašklebil se a bez dalšího slova odešel.
Obloukem se vrátil do křoví ke své srně. Upírala na něj vyčítavý pohled mrtvého oka. Nevšímal si toho. Dal se do dojídání zbytků.

//Opouštím vás, děkuji za pomoc s plněním úkolů

Nakrčil čelo, když Mladý, místo toho, aby Ukecanou náležitě zklamal a řekl jí, ať se blbě neptá, potvrdil, že opravdu jsou kočovná smečka. Ještě víc se zamračil, když se do toho vložila i Březí a přidala k tomu ještě pěknou řádku detailů, o které se nikdo neprosil. A navíc jí to nežral. Pacifistka s náhrdelníkem ze zubů. Pokud jí je nedal nějaký ubožák, kterému vypadaly, pak je jistě nezískala pacifistickou cestou. Ukecané se to naopak moc líbilo. Jak jinak. Zarytí optimisté byli vždycky proti násilí, krutosti a vůbec všem věcem, které dělaly ze život život a ne přeslazenou nudnou frašku. Stín to nikdy nechápal...
"A já jsem zase kočovný čaroděj - strašný pacifista, vskutku, nikdy jsem se neporval," pronesl nakonec smrtelně vážně. Jeho sbírka jizev působila tak mírumilovně jako Březí náhrdelník. Pak si odfrkl: "Dva vlci někde na cestě nejsou žádná smečka. Kočovná ani jiná. Navíc ještě pacifisti. Tohle," kývl s úšklebkem k Ukecané, "to je jasnej pacifista. Ale tady madam Zubatá? To asi těžko." Roztáhl tlamu do ještě širšího šklebu. Chtěl vidět, jak miloučká ta šedá opravdu je. Doufal, že ji vyprovokuje a ona tak prozradí, že jen hrajou šaškárnu na ně dva. Pokud přitom pošramotí Usměvavé pohled na svět, jedině dobře. Usměvavá taky kupodivu něco tušila. Ta tvoje aura má překvapivě pravdu. Vypadalo to že v téhle sešlosti není upřímný ani jeden, snad krom Evelyn, která jako jediná prozradila své jméno. Stín to neudělal. Neodpověděl ani na její otázku. Místo toho se provokativně šklebil na Březí a v duchu ji vzýval, ať mu smázne úsměv z tváře, ať předvede, co pacifisti dovedou. Nudil se. Chtěl trochu vzruchu.

Probral se náhle a otevřel stříbřité oči, ve kterých nebylo ani stopy po ospalosti. Zaslechl totiž něco, co ho perfektně probralo. Vlci. První myšlenku směřoval ke své značně nakousané srně, která mu posloužila jako polštář a od které teď byl celý zalepený krví. Nechtěl, aby mu jeho kořist někdo bral. Viděl, že vlci jsou od něj vcelku daleko a nevypadali, že by mu chtěli jeho kořist sebrat. Srna vypadala nevábně a už se na ni slétaly mouchy. Přesto... bylo lepší být si jistý. Tiše vstal a trosky srny zatáhl do nedalekého křoví, než se pozvolna vydal podél břehu, blíže k oněm duším, které si tam povídaly. Nevěděl ani pořádně, proč za nimi jde - zkrátka šel. Jeho zvědavost ho opět přeprala a navíc to už byly celé týdny od chvíle, kdy naposledy promluvil s někým živým. Z dálky zaslechl útržky rozhovoru. Tedy - mluvila převážně ta jedna vlčice, kterou Stín okamžitě odhadl na naivku a jednoho z oněch šílenců, kteří věří ve štěstí, kamarády a podobné pitomosti. Usoudil tak z jejího přátelského šklebu a dementních dotazů. Kočovná smečka? To jistě.
Rozhodl se ale, že se aspoň trochu zabaví. Proč ne. Loudavým krokem došel ke skupince tvořené Ukecanou, Březí a Mladým. Březí vypadala trochu nebezpečně, hlavně proto, že kolem krku měla náhrdelník, který se Stínovi moc líbil. Taky by rád na sobě nosil něčí zuby - nebo ještě lépe kosti. Úplně nejideálněji třeba nějakou tu lebku. Ti druzí dva ale v jeho očích vypadali jako zcela průměrní ňoumové. Kdoví, jak vypadal on v jejich očích, vzhledem k tomu, že k nim přistoupil zcela bez výrazu a na přední straně těla měl veškerou srst slepenou v chuchvalce srnčí krví. "Zdravím vás," pronesl a hlas mu v hrdle zaskřípal, neboť jej již notnou řadu dní nepoužíval. Odkašlal si a zářivě se usmál - úsměv ale nedoputoval z jeho zjizvené tlamy až k jeho očím, ty zůstaly pozorné a pronikavé. "Bavíte se snad o... kočovné smečce?" protáhl. "To bych si moc rád poslechl." Tentokrát svůj zlověstný škleb věnoval výhradně Usměvavé - nemohl se dočkat, jak se bude tvářit, až jí drsňačka se zuby poví, že nic takového jako kočovná smečka nebo jaká že to kravina, vůbec neexistuje.

Stín spal a zdál se mu sen.
V tom snu šel lesem po setmění. Noc byla chladná a větrná, každou chvíli mu na čenich přistála ledová kapka deště. Větve stromů se natahovaly a kroutily do groteskních tvarů, listy šustily a větve zlověstně vrzaly o sebe v silném větru. V křoví cosi šramotilo a pohybovalo se a jen těžko se dalo říct, zda tam bylo něco živého, či zda šlo jen o optickou iluzi vytvořenou větrem a hrou stínů.
Byla to strašidelná noc, ale Stín se nebál. Myslel na úplně jiné věci, než byl strach. Měl totiž dojem, že v tom lese něco nebo někoho hledá, ale ať si lámal hlavu jakkoliv, ani za boha si nemohl vzpomenout, koho nebo co. Navíc si uvědomoval, že chodí stále v kruzích, míjel už nejméně popáté vykotlaný pařez obrostlý choroši, ale ať zamířil jakým směrem chtěl, kroky ho vždy dovedly na to samé místo. Nerozuměl tomu a začínal být značně otrávený, přesto nemohl zastavit, musel jít dál a dál, jako by ho nějaká síla táhla stále vpřed naprosto proti jeho vůli. Stín nebyl vlkem, který by vzdoroval osudu. Nechal se prostě táhnout dál, ač se mu to moc nelíbilo.
Náhle se scéna změnila. Vítr ustal a na temnou noční oblohu vyskočil měsíc – byl tak obrovský a zářivý, že nešly ani vidět žádné hvězdy. A v místě, kde paprsky slunce dopadly na zem, se zjevil vlk. Stín ho okamžitě poznal a zastavil se. Byl to... on. Ten druhý vlk byl taky Stín. Kopíroval každý jeho pohyb, každý záškub v jeho tváři, každý krok. Odraz z jezera, napadlo okamžitě Stína a přitáhl uši k hlavě ve vzteklém gestu. Odraz udělal totéž. „Co tu chceš?“ „Co tu chceš?“ odvětil Odraz, jeho posměšný hlas se odrazil od kmenů stromů, jen aby se vrátil Stínovi do uší a probudil v něm vztek. „Nejsi jako já. Nejsi skutečný.“ „Nejsi skutečný,“ vrátil mu Odraz. Stín už nic neříkal. Není skutečný. On není. Já jsem. Hleděli si tváří v tvář do očí, jeden nehybný pár stříbřitých zraků se vpíjel do druhého.
Můžu ho zničit, uvědomil si náhle. Zničit odraz na vodní hladině není nic těžkého. Udělal k němu pár kroků, zatímco jeho dvojník učnil totéž, takže stáli s čenichy téměř se dotýkajícími. Pak Stín natáhl tlapu. Předpokládal, že když do toho druhého praští, rozplyne se, tak jako to udělal doposud pokaždé, když ho zahlédl v nějaké vodní ploše. Máchl tlapou. Ta se zarazila o pevné tělo vlka z masa a kostí. Co víc, i jeho tlapa byla zabořená ve Stínově boku. Tak tam stáli. „Ty!“ zavrčel Stín. „Ty!“ zavrčel Odraz... a pak si vzájemně skočili po krcích.
Rvát se s vlastním odrazem není vůbec nic snadného, protože zná každý váš pohyb a ví, co uděláte dál. Všechny vaše snahy a pohyby se vzájemně vyruší, takže zůstanete zaseknutí na mrtvém bodě. Přesně to se stalo, když se spolu poprali Stín a Stín. Naráželi do sebe drápy a tesáky, ale ani jeden z nich nebyl o nic blíže vítězství, než ten druhý. Bili se spolu celou noc až do chvíle, kdy měsíc začal zacházet a Odraz ze Stínova sevření náhle zmizel...

//Středozemka

Srna zakopla a padla na kolena. Stín přimhouřil oči, ale ještě bylo brzy. Začala se hned zase drápat na nohy. Teď už byl ale opravdu blízko. Cítil přítomnost smrti téměř hmatatelně. Nad srnou již zvonil umíráček. Blížili se k dalšímu jezeru a vlk právě zaznamenal jeho nezvyklou barvu, když srna upadla podruhé. Snažila se opět vstát, jenže tentokrát už ji její vychrtlé nohy neunesly. Stín zpomalil a pomalu, jen co noha nohu mine, se k ní přiblížil. Teď už mu nikam neuteče. Poulila na něj sice oko v tiché hrůze, ale bylo jasné, že je vyřízená.
Když padla na bok s divoce se zvedajícím hrudníkem, jako by si její plíce chtěly naposled vyhodit z kopýtka, než budou mít navěky utrum, přistoupil k ní. Uchváceně hleděl na trpící zvíře. Milosrdnější vlk by jí jistě ukrátil trápení. Ne tak Stín. Ten se rád díval. Chtěl se ještě krátce pokochat. Stál na dva kroky od srny a přestavoval si, jaký to asi musí být pocit, jen tam ležet bezmocně na zemi a hledět tváří v tvář svému nejhoršímu nepříteli, své noční můře, jak bojuje s panikou a snaží se vzdorovat osudu, jemuž nelze uniknout. Na konci sil a přesto vzdoruje smrti. Ani neví, proč to dělá. Až když se zdálo, že se zvíře přece jen pokusí znovu zvednout, zaťal Stín své tesáky hluboko do jejího hrdla. Ať jakkoliv zábavné, představení mu nestálo za riziko, že kořist uteče.
Rudá krev vytryskla na půdu okolo podobně rudého jezera a spolu s ní vyprychával i život staré srny. Blížila se na sklonek života a Stín v tu chvíli zatajil dech. Chtěl zachytit přesný moment, kdy skončí život a nastane úpadek. Chtěl to vidět, přesně rozpoznat, kdy... Teď. Hrudník srny naposledy klesl. Stín pustil zvíře a zahleděl se mu do očí, ze kterých pomalu vyprchával všechen jas a světlo. Jaký zázrak. Byl téměř dojat. Ještě chvíli tam stál nad mrtvou srnou. Měl hlad, ale měl také trpělivost a především neměl proč pospíchat. Proč by se ještě chvíli nedíval? Smrt byla tak krásná... Uplynulo snad několik minut, než se konečně pohnul a pustil se do jídla. Srna byla stará, tuhá a neduživá, žádná vybraná pochoutka. Stínovi to nevadilo. Nevybíral si. I tuhé maso zaplní prázdný žaludek.
Když dojedl, ze srny stále zbýval pořádný kus – ačkoliv masa ani tak moc ne, srna byla samá šlacha. Sám Stín byl taky dost vyhublé stvoření, takže toho zase tak moc nesnědl. Neodešel ale od své kořisti, aby ji snad přenechal jiným. Ne. Byla jeho. Alespoň pro tuto chvíli. S konečně plným břichem si lehl vedle srnčí mrtvoly a položil na ni hlavu. Zavřel oči. Hodlal se teď po té námaze vyspat a po probuzení sežrat další kus. Nerad se dělil.

//Medvědí jezero

Trasa kořisti a tím pádem i trasa pronásledovatele se poněkud odchýlila od vodních toků a místo toho se stočila na pustou pláň. Srně jako by ten velký prostor dodal odhodlání a přidala do cvalu. Stín své tempo nezměnil, stále zvolna klusal. Už začínal být trochu zadýchaný, zdaleka ale ne tolik, jako jeho vychrtlá zchátralá společnice, která si svůj nápad se zrychlováním tempa brzy rozmyslela. Funěla jako parní lokomotiva. Neměla už zcela zjevně fyzičku na to, aby pobíhala po všech čertech. Nejspíš jediné, co chtěla od života, bylo někde poklidně zemřít, jenže tohle přání se jí splnit nemělo. Mohla teď zemřít už jedině neklidně.
Stín ji stále sledoval, propaloval ji pohledem, až bylo s podivem, že zvíře už nevzplálo. Sledoval, jak je její krok stále nejistější a škobrtavější, jak zakopává a ubývají jí síly. Cítil, že už to brzo bude. Měl štěstí, že na takovou kořist narazil. Pro něj to ale byla prostě... událost. Další věc, co se stala. Tečka. To bylo celé. Necítil se nijak zvlášť jako dítě štěstěny. A dokud maso srny nebude mít v žaludku, stejně nemá cenu se předbíhat. Pokud něco věděl, pak to, že o to, co je vaše, můžete kdykoliv přijít. Stín byl často tím, kdo o něco přišel a možná ještě častěji tím, kdo druhé o něco připravil, takže by o tom mohl klidně vyprávět.

//Ohnivé jezero

//Mahtaë (přes Medvědí řeku)

Srna utíkala, ale vlk za ní se držel pouze v takové vzdálenosti, aby se její neohrabaný poklus nezměnil v bezhlavý útěk. Kdoví, jestli by něčeho takového byla vůbec schopná. Stín předpokládal, že ta troska bude na konci sil nejpozději až se setmí. Což jí moc času nedávalo. Kdyby měla v hlavě kousek rozumu, možná by dokázala vymyslet způsob, jak vlka přelstít. Možná by mohla sebrat poslední zbytky svých sil a obrátit se proti němu. Jenže to byla srna a v hlavě měla jen vířící jižní vítr, co možná nesl pár zrnek prachu, ale jinak nic. Tudíž zkrátka běžela vstříc svému ne zrovna zářně vyhlížejícímu osudu.
I ona nejspíš volila strategii držet se poblíž řeky, ačkoliv pro ni asi nemělo význam, jestli bude chodit v kruzích nebo ne. Stínovi to ovšem vyhovovalo. Nemusel se aspoň prodírat vysokou trávou a dávat pozor, aby srnu neztratil z dohledu. Nijak nespěchal. Držel se za ní chvíli rychlou chůzí, chvíli pomalým poklusem, udržoval vzdálenost mezi nimi stále přibližně stejnou. Míjeli další jezero. Stín mu věnoval pouze letmou myšlenku – Tady suchem netrpí. Byl to asi výjimečně idylický kraj, kam zabloudil. Zatím se to tedy nezdálo jako místo pro něj.
Pozoroval s tichým uspokojením každé klopýtnutí starého zvířete. Věděl ale, že se ještě nějakou dobu držet bude. Nestěžoval si. Měl času spousty. Kam by taky měl spěchat? Cíle ani plány neměl a nikdo na něj nečekal. Srna si tedy klidně mohla dát s umíráním na čas. Byl sice hladový, ale ne natolik, aby nemohl pár hodin počkat.

//Středozemka

//VVJ

Opustil jezero a nechal ho za zády spolu se svým odrazem, ať si tam dělá co chce. Od vody se ale nevzdaloval, nechal tlapy, ať ho vedou po břehu řeky. Tak se aspoň nemusel obávat, že začne chodit v kruzích. Pokud věděl, řeky do kruhu nikdy netekly. Obvykle ani do kopce. Nezabýval se tedy směrem, kterým jde, nechal řeku, ať ho vede a radši skenoval okolí pronikavým pohledem a nasával do čenichu všechny možné pachy okolí, aby konečně našel něco k snědku a mohl se zase zabývat vlastními záležitostmi... ačkoliv ještě nevěděl, jaké záležitosti to budou.
Náhle se zarazil, nakrčil čelo a zavětřil znovu. Zásah. Nedal najevo žádné zvláštní nadšení, když ho do čenichu udeřil pach srny, pouze to zaznamenal a vydal se tím směrem. Normálně by se s živou srnou neobtěžoval, ale tahle byla jiná. V jejím pachu cítil nemoc. Smrt. Na to měl čenich vytrénovaný dobře. Brzy ji spatřil. Pásla se kus od řeky. Tedy – moc se nepásla, spíš trávu jen tak olizovala. Bylo to staré, kostnaté zvíře, víceméně chodící kostra, na které si nikdo asi dvakrát nepochutná. Stínovi nicméně na pochutnání nezáleželo, chtěl jen konečně zacpat hubu řvoucímu žaludku. Vynořil se proto v zorném poli srny a zvolna se k ní přibližoval. Nešlo mu o to, aby ho neviděla, ba naopak, chtěl, aby ho viděla. Aby začala utíkat. To přesně se taky stalo. Teprve až teď se Stín nepatrně usmál – když spatřil, jak zvíře už třema nohama v hrobě stále bojuje o svůj mizerný život. Vydal se za ní.

//Medvědí jezero (přes Medvědí řeku)

//Západní Galravar

Jeho loudavá chůze ho zavedla až k místu, kde se blyštělo veliké jezero. To už bylo o něco pozoruhodnější, než obyčejná travnatá louka, avšak absolutně neřešilo Stínův problém s hledáním potravy. Tedy, mohlo by, kdyby byl ochoten se trochu překonat a vynaložit k lovu aspoň trochu víc úsilí, než normálně. Jenže on ochoten nebyl. Buď žral to, co zemřelo bez jeho přičinění, nebo si našel něco na pokraji smrti a pouze zvíře přes tu hranici lehce popostrčil. Aby doopravdy lovil? To se stávalo vskutku málokdy. Jeden by si myslel, že to Stín považuje za něco, co je pod jeho úroveň - to by ovšem nějakou úroveň nejprve musel mít. Ve skutečnosti ho lov prostě, jako spousta jiných věcí, nezajímal. Nebyl v něm dobrý a neviděl v něm smysl. Všechno umíralo. Proč by mršiny měly shnít bez užitku někde zapomenuté? Zbytečné plýtvání.
Když už ale u toho jezera byl, alespoň k němu přistoupil a pár hlubokými loky zahnal žízeň, která mu úplně vysušila hrdlo. Zachytil přitom svůj odraz na vodní hladině. Vracel mu chladný pohled stříbrných očí. Stín na něj vycenil tesáky v pokřiveném zjizveném šklebu. Stín na hladině udělal totéž. Myslíš, kdoví jak nejsi drsnej, sdělil v duchu svému odrazu. Ten zrcadlový Stín byl idiot. Ten pravý nebyl. To byl jediný rozdíl mezi nimi. Tohle a fakt, že skutečný Stín měl nad tím druhým moc. Aby to dokázal, hrábl tlapou do vody a z druhého Stína zbyla jen rozvlněná šmouha. Pamatuj si, kdo je tady pánem, poučil ho a zmizel od jezera zase někam dál.

//Mahtaë (sever)

//minulost

Na kraj gallirejský se snášel večer. Jasné barvy západu slunce měly brzy vyblednout a ustoupit noční tmě. To přesně vyhovalo vlku, který do oné magické země právě doputoval. Ne, že by si toho byl vědom. Šedý vlk se pouze na chvíli zastavil a stříbřitým zraky přejel planinu, na níž se právě octl. Nedošel ovšem k žádnému převratnému závěru. "Hm," zhodnotil nakonec. Takových planin viděl na své nekonečné cestě už tucty a ještě jich dozajista tucty uvidí. Stejně neměl v plánu očumovat nějaké přírodní pamětihodnosti. Zabýval se problémem jiného charakteru - konkrétně jak umlčet prázdný žaludek, jehož otravné žádosti ignoroval už dost dlouhou dobu, avšak věděl, že nechce-li zemřít smrtí možná ze všech nejbídnější, bude s tím rychle muset něco udělat.
Stín si povzdechl. Obtěžovalo ho, když po něm jeho tělo neustále něco chtělo. Nejradši by byl, kdyby žádné blbé tělo ani neměl a mohl být prostě nehmotnou entitou, co se vznáší vzduchem, plyne si prostorem a časem a nemusí se neustále rozhlížet kolem po nejbližší zdechlině - případně kořisti, když je bída - nebo vodním zdroji, aby ta smrdutá schránka, co nosí jeho duši, náhodou nezkolabovala. Nepraktické. K čemu je jednomu tělo? Možná, že přesně tím se stane po smrti. Jenže ve svém momentálním živém stavu si to nemohl nijak ověřit, takže holt asi neměl na výběr. Proto s otráveným výrazem začal čenichat u země a snažil se zachytit pach něčeho, co ideálně nedávno zemřelo nebo se k tomu brzy chystá, tudíž už se za tím nemusí běhat - v druhém případě by stačilo chvíli počkat. Nezdálo se ale, že tahle planinovitá pláň by mu něco takového mohla nabídnout. Stín tedy šoural nohy dál a dál.

//VVJ