Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahar

Vyšel z močálů zase na pevnější zem a uvažoval o tom, proč si asi zdejší smečky vybírají k pobytu tak podivná území. V močálech či otráveném lese by žil možná tak on. Nikdy nepotkal nikoho dalšího, kdo by si vybral podobné území za svůj domov, a hle... tady takových byly zjevně spousty. Nejspíš je tenhle kraj vskutku speciální. Zatím ale nepomýšlel na to, aby zde zůstal. Byl na pouti bez cíle už tak dlouho, že zastavit se skoro ani nepřicházelo v úvahu. Muselo by se stát něco velkého, aby to Stína přimělo přehodnotit celý postoj k životu. Tím něčím možná mohla být ona tajemná bohyně. Smrt. Znovu si na ni vzpomněl. Znovu si taky připomněl, že i kdyby našel její sídlo, podle Morfea někde na severu, stejně pro ni nemá žádný dar. Ale... jistě by něco najít mohl. Oči měl stejně stále namířené k zemi a slídil v zapadlých koutech. Jestli měl někdo šanci objevit vzácnou věc, byl to právě on. Tušil, že za tu námahu by to stálo. Tolik se zabral do svých myšlenek, že nekoukal napravo, nalevo, šel zkrátka dál a dál, stále kupředu.

//Východní hvozd

Strakáč očividně neměl sebemenší náladu na Stína ani jeho srandičky, což právě šedému vyhovovalo. "A právě proto trčíš v močále, přímo v území, kde nemáš co dělat, ty jedno Slunce, viď?" ukklíbl se Stín ještě do větší šíře. On tady taky neměl co dělat... ale to mu v ničem nepřekáželo. Flekatý si na svém těle taky nesl pěknou sbírku jizev, stejně jako on sám, takže možná mohli být podobného ražení. Třeba by to byl dobrý společník, soudě dle jeho ne zrovna přátelského tónu a toho, jak frkal kolem sebe jako navztekaná kobyla. Jenže Stín na společníky nikdy moc nebyl, až na jednu výjimku, a navíc než stačil zjistit o Strakáči víc, ozvalo se jim za zády velmi významné odkašlání. Zdejší ochránci vskutku nezaháleli. Stín rozmrzele rýpl tlapou do bláta - to mu opravdu nikdo nemohl dopřát chvíli nerušené zábavy?
"Zdravím," zabručel a škleb mu z tváře zmizel, vystřídal ho jeho klasický bezvýrazný pohled. Sjel vlčici chladným pohledem - na to, že se je snažila odtud vykopat, vypadala docela vstřícně. "Hm. To jsem se právě snažil vysvětlit tady panu Strakatému, ale zdá se, že mne neposlouchá," pravil teskně a vrhl přes rameno žraločím úsměvem k vlkovi - ten se ovšem už měl k odchodu, jen co se zjevil opravdový člen smečky a ne Stín, který si na něj jenom hrál. Když jeho bílá špice oháňky zmizela, Stín si pouze odfrkl a bez rozloučení se taky pakoval pryč. Nemělo smysl tu plýtvat časem.

//Vřesový palouk

//Ježčí mýtina

Stále ještě zabrán do myšlenek o Smrti Stín pokračoval dál a skoro ani nezaznamenal, že vstoupil na jakési další zavodněné území až do chvíle, kdy málem celý zapadl do hluboké kaluže. Zarazil se a zamračil, když zjistil, že mu tlapa vězí v bahně. Pak se na ni zazubil. Samá zajímavá místa. Ano, zdálo se, že má vskutku štěstí. I tady se to povážlivě rozpadalo. A i tady to, ač to bylo k nevíře, smrdělo smečkou. To už takové štěstí nebylo. Stín o smečky nestál, ale zdálo se, že mu bylo souzeno na ně stále narážet, znovu a znovu. Mírně nad tím zavrtěl hlavou. Ale kdo ví. To předešlí setkání bylo navzdory očekáváním dosti pozitivní. Možná takové bude i toto... pokud se tedy hned neotočí a neodejde. Zvažoval to. Nakonec to ale neudělal. Opodál totiž spatřil flekatého vlka, který se tvářil, jako by byl v řetězech a navíc si vrčel pod fousy, čímž Stína samozřejmě zaujal. Necítil z něj smečku. Nejspíš to byl podobný ztracenec, jako sám Stín. Šedý k němu zamířil a načechral si srst, jako kdyby snad byl zdejší. "Tady je území smečky, nevidíš?" pronesl a zašklebil se. Zajímalo ho, co na to strakáč poví... a jak rychle mu místní pokazí zábavu.

//Sarumen (přes Tenebrae)

Opustil hvozd temný jistým krokem, ač nejdřív se musel vypořádat s potokem. No, spíše řekou, a dost divokou k tomu, pohled hezký se mu zdál na tu černou vodu. Šuměla hluboce a zpívala o strachu, Stín chvíli naslouchal pozorně, potichu. Téměř by řekl, že řeka k němu mluví, slůvka něžná šeptá že svých zrádných hlubin. "Pojď ke mně, Stíne, budeme spolu jen, poklid věčný najdeš v chladném klíně mém." Vlk však nedal se zlákat písni řeky, ač jednou to volání možná vyslyší taky. Dál šel, ne však vodou zrádnou, kmen padlý stromu suchého stal se pevnou lávkou.
Pak tlapy položil na zem na druhé straně, hned vedle zvířete, jež má na zádech zbraně. Ježek tam prodléval v trávě vodou zrosené. Stín si ho nevšiml. Oči měl zavřené. Přemýšlel totiž o tom, co předtím slyšel - o bohyni Smrti, vládkyni této říše. Rád by ji navštívil, v duši mu touha plála, však neměl dar, jaký by si bohyně vzala. Něco vzácného, pravil mu vlk v tom hvozdu temném, však... kde vzít neobvyklou věc, bohů hodný předmět? Hledat bude muset, to teď již bylo jasné, a ve Stínovi probudil se... snad nový život, zdá se? To nejspíš ne, však tak či tak, byl rád, že tohle věděl, však po magické síle v žilách toužil už kolik neděl. Možnosti teď před ním kvetly, moc rád by to už zkusil, však věděl, že nemá cenu teď jít směrem, kterým musil. Nezajímal ho Život ani divy, které vlastnil - jen ona, Smrt, ta temná z nich, tu velmi toužil spatřit. Jistě si budou rozumět, jistě ho bude vítat a možná, bude-li mít štěstí, nechá ho u ní zůstat. To přál by si, však nevěděl, jak toto přání splnit. Nejprve bude muset ovšem její sídlo najít. Na sever, říkal Morfeus, tak na sever zamířil, jenže kdo ví, kam nakonec ho kroky donesou z nížin.

//Mahar

Stín chápal, co Morfeus myslel, když říkal, že je možné si toto místo oblíbit. I jemu se líbilo, ale protože neměl žádnou naději zde trávit čas v poklidu ani to zde pořádně prozkoumat, aniž by mu někdo dýchal na krk, nijak zvlášť se k němu vázat nemohl. Čím déle tu s černým vlkem seděl, tím více to bral jako další obyčejné smečkové území, protože ta pro něj byla všechna stejně k ničemu, ať už byla v hezkém rozkladu nebo ne.
To s tou mlhou bylo svým způsobem zajímavé. Je snad... rozumná? Neobvyklé. Zdálo se, že život mohl vstoupit opravdu do všeho, dokonce i do obyčejného obláčku mlhy, která se mohla kdykoliv rozplynout na slunci. Stínovi se to zdálo tak trochu jako plýtvání - nebylo divu, že po světě běhalo tolik naivních hlupáčků, když se kus vlastního úsudku rozdával i meteorologickým jevům. Ale kdo byl, aby si stěžoval. Jeho snad na rozumu neošidili... nikdy si tak aspoň nepřipadal.
Nějakou dobu zas jen zíral, když se mu Morfeus představil, ale nakonec z něj jeho jméno vypadlo. Většinou ho stejně sděloval až tehdy, byl-li tázán. Svého jména si vážil stejně tak jako své magie. Měly velký podíl na tom, kým je. "Ano. Proto jsem ho dostal," potvrdil neutrálním tónem a rovněž mírně zvedl koutky v parodii úsměvu, pak zajel pohledem kamsi nad Morfeovu hlavu. Čert ví, co tam viděl. Rozhodně nic, co by bylo viditelné i ostatním. Vrátil se k vlkově tváři až ve chvíli, když byl nazván sucharem. "Neslyšel jsem, že bys řekl něco, čemu bych se měl smát," zamračil se. Když už nic, mohl se na něj zlobit, že zlehčoval Stínovo oblíbené téma, ale šedák byl pro ten den v docela dobrém rozmaru, obzvláště poté, co kousl Evelyn do čenichu.
Naštěstí mu Morfeus poté dal přesně ty informace, které chtěl. "Smrt," zopakoval zamyšleně. Věděl, co to znamená. Ta prapodivná země, o které slýchal, vskutku existuje. A jak se zdálo, on do ní právě došel. Kdo by to byl tušil. Stín se domníval, že vše, co slýchal o krajině, kde sídlí bohové a vládne magie, jsou pouhé legendy, ale teď musel zřejmě vše přehodnotit - mohl by si myslet, že ho Morfeus tahá za nos, ale ornamenty na jeho těle byly dostatečným důkazem opaku. "To zní... užitečně," olízl si Stín tlamu při představě, co vše by mohl s něčím takovým napáchat. Zatoužil na ty divné obrazce na vlkově těle sáhnout, jen aby viděl, co se stane, ale zarazil se včas. Nebyl jako Evelyn. Nesahal na ostatní. Odolal pokušení a náhle, bez dalšího slova, vstal. "Měl bych jít," řekl a ještě jednou si důkladně prohlédl Morfeovy jedovaté znaky. "Sbohem." Pak se vypařil - skoro jako ta mlha.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Chvíli na sebe zírali. Stín nevěděl, jestli se ten druhý nehrabe v jeho hlavě a ten druhý nejspíš netušil, jestli Stín nedělá totéž. Kdyby mohl, šedý vlk by to dávno dělal... ale nemohl. Takže jen zírali. V té chvíli by z jeho hlavy Černý stejně mnoho nevyčetl, protože Stín v tu chvíli na nic nemyslel.
Pak ale pokračovali v jejich, řekněme, přátelském pokecáníčku. "Jen je to nezvyklé. Většina vlků má ráda místa, kde se to méně... rozkládá," upřesnil své myšlenkové pochody a přejel zraky po okolí. "Málokdo chce neustále čelit tajemné atmosféře, ve svém vlastním domově..." Pozadím právě proplula mlha. Stín si jí všiml, ale nijak to nekomentoval, pouze na ni hleděl, jak tiše zaplula za stromy. Uvažoval, jestli to je normální jev počasí, nebo jestli to má něco společného se zvláštní aurou lesa. Do meteorologie nikdy moc nefušoval.
Černý odpověděl, že to, co má na sobě jsou odznaky. To nebylo zrovna něco, na co by Stín nepřišel sám. Ihned mu ale bylo dodáno více informací. Magie. Už zase. Poprvé od chvíle, co se začali bavit, mohl jeho společník zahlédnout ve Stínových očích skutečnou jiskru. Nechápal, čemu se ten černý tlemí. Tohle bylo vážné. Mohlo to být důležité. Počkal, až se dosytosti dosměje, zatímco jeho koutky sebou ani necukly. "Magie jedu? Kde jsi k něčemu takovému přišel?" vyhrkl Stín možná až příliš dychtivě, v očích se mu rozsvítil téměř maniakální výraz - rozhodně to bylo v hrubém kontrastu k jeho předchozímu bezvýraznému vystupování. Znal pouze základní magie a myslel, že víc jich není. Tohle pro něj byl zcela nový objev. Ale oči má stříbrné. Moc divné.

//pidi - edit, neposlala jsem to prve celý :D

Vlk mu pak sdělil své jméno, kdoví proč. Aspoň na něj nemusel už myslet jako na Černého. "Já jsem Stín," odvětil ledabyle. Víc ho zajímaly magie.

Hmm, no vida. Černý se nebránil, když Stín nadnesl, že nejspíš nemá čisté svědomí. Naopak, usmál se tomu. Stín to tak úplně nečekal, ale vlastně se mu Černý docela zamlouval. Alespoň se ho nesnažil olizovat a nekecal páté přes deváté jako Evelyn. Šedý zamručel, když mu vlk potvrdil, že ho toho žere hodně. "Nepochybně," pohodil ocasem a zahleděl se mu hluboko do očí. Nic se ale nestalo, v době, kdy svou magii nepoužíval, nedošla sama k žádnému zlepšení a on se vlkovi nemohl pohrabat ve vzpomínkách, ani kdyby chtěl. Škoda. Byl by rád věděl, co na vlka vytáhnout, aby ho pořádně vykolejil. Takhle si leda mohli obyčejně poklábosit. No budiž...
Přejel pohledem z jednoho konce lesa na druhý, přesně jak mu naznačovala vlkova tlapa, pak mlaskl. "Zvláštní místo pro smečku, jen co je pravda." Vždycky se domníval, že smečky mají raději jaksi... živější území a tyhle podivné pralesy přenechávají kreaturám, jako je Stín. Nejspíš se ale mýlil - nebo byl snad zdejší Alfa taky nějaká kreatura? Možná to byl zrovna ten vlk před ním. Postavu by na to měl. Stín soustředěně zavětřil. Vlkův pach byl silný. Vskutku to dost dobře mohl Alfa být.
Nějaký nechtěný kus tu opravdu měli, ale jak Stín čekal, Černý mu ho nechtěl ani ukázat. Navíc byl prý... jedovatý? "Hm," odtušil. Znělo to dokonale. Jedovatá voda? S tím by se dalo leccos vymyslet. Všechno dobré na světě už bylo zabrané. Šedý měl aspoň tu výhodu, že se necítil zklamaně. Pouze akceptoval tuto drobnou ztrátu a přesunul se k další otázce. "Není to tam nijak zvláště vhodné k pobytu," potvrdil a znovu padl pohledem na ty bílé obrazce v černé srsti. "Co to je?" zeptal se bez jakýchkoliv okolků zcela napřímo. Kde vlk mohl přijít k takovým znamením?

Jeho klid netrval dlouho. Mohl se možná skrýt v šeru, ale svůj pach zamaskovat nemohl a jeho stříbřité oči se taky nejspíš leskly na sto honů, takže pokud tu nebyli zvyklí na stromy s vypoulenými kukadly, nejspíš nemohl čekat, že se na obsazeném území ohřeje dlouho. Brzy se mu totiž v zorném poli zjevil vlk. Poměrně mohutný, převážně černý a rovněž se stříbrem v očích. Stín se ani nepohnul a na chvíli se zdálo, že ho snad i mine bez povšimnutí... jenže sotva kolem něj zdejší obyvatel prošel, náhle, jak když do něj střelí uvědoměním. Stín stočil jeden koutek do křivého úšklebku. "Zdravím," pronesl lehce posměšně, když na něj černý vyštěkl, že se jej vylekal. "Říká se, že kdo se leká, nemá čisté svědomí," poučil ho. "Možná tě v hlavě něco žere, co? Špatný skutek?" křenil se stále. Říkal si o problémy, o tom nebylo pochyb... taková holt už byla jeho přirozenost. Chtěl vědět, zdalipak se mu Černý svěří s tím, co trápí jeho ubohou dušičku. Předpokládal, že spíš ne. Druzí se mu moc rádi nezpovídali.
Bylo mu řečeno, že zde je území smečky. Stín se přesto nepohnul ani o píď, nijak nenaznačil, že hodlá odejít. "Celý tenhle les je smečky?" zeptal se místo toho. "Nemáte žádný, hm, extrémně ošklivý koutek, který nechcete?" Ani na tuto otázku neočekával kladnou odpověď, ačkoliv by ji rád dostal. Bylo by to přece něco krásného, kdyby získal kousek země jen pro sebe, obzvláště takové neúrodné a očividně prolezlé hmyzem a hady. Navíc jen co by kamenem dohodil od smečky, která mu mohla poskytnout pobavení a sem tam by jim možná mohl ukrást něco z kořisti, kdyby si ji nehlídali... jenže to už se moc zasnil. Zaostřil pohled zase na černého. Uvědomil si, že se mu kožichem klikatí nějaké divné ornamenty. Vrozená deformace?

//Jížní hornatina (přes Ronherský potok)

Slezl z kopců zase do nížiny a zjistil, že aby se dostal do hvozdu, který jej tolik zajímal, bude muset překročit vodní tok. Ne, že by měl zrovna vekou náladu na koupel - nikdy ostatně nebyl velkým fanouškem vody, proto byl taky pořád tak hrozně špinavý - ale co by se bránil. Když byla v jeho cestě překážka, zkrátka ji překonal. Věděl, že vzpouzet se a nadávat nepřináší nic dobrého. Vždy z toho byly akorát tak problémy. Čistá voda pochytala z jeho srsti většinu srnčí krve a odnesla ji pryč po proudu, stejně jako jehličí, které se mu do ní nachytalo. Po několika dnech úpadku vypadal Stín téměř k světu, jen kdyby se tvářil trochu méně jako chodící mrtvola.
Nepřítomný výraz z jeho tváře ovšem zmizel, když vkročil do onoho lesa. To místo... se mu líbilo. Bylo tu dusno, příšeří a mírný mlhavý opar, propletené stromy rostly blízko u sebe a země byla hrbolatá a nerovná. Cítil vlhkost ve vzduchu. Vypadalo to tady nebezpečně a záhadně. Místo přesně pro něj. Naneštěstí se tu ale ve vzduchu vznášelo ještě něco, silný a nezaměnitelný odér smečky. Hranice a hierarchie pro Šedáka znamenaly pramálo, ale měl mnoho zkušeností s tím, jak se smečky dokážou chovat. Pár takových upomínek nosil na vlastním těle už navždy. Přesto zatoužil chvíli setrvat na tomto místě a odpočinout si, po lezení po horách ho nohy bolely. Byl sotva na hranicích - možná si ho nevšimnou. Usadil se mezi kořeny mohutného stromu a snažil se tvářit jako součást místní scenérie, zatímco vdechoval vlhký vzduch. Škoda, že si tenhle hvozd už někdo nárokoval. Býval se tu mohl usadit.

//Hrušňový sad (přes Zlatavý les)

Tady už to vypadalo o něco lépe. Opustil prosluněná místa a objevil se na kopcovitém území, které vypadalo o něco nehostinněji, než všechny ty okolní lesíčky jako vystřižené z říše pohádek, které zářily tak jasně, až to Stína pomalu řezalo do očí, které měly nejraději šero a tmu. Ve skutečnosti si to spíše vsugerovával - trávil na slunečním světle asi tak stejně času, jako každý druhý a neměl nijak extrémně citlivé sítnice. Možná to měl z toho, jak se mračil na svět.
Jak kráčel dál, narazil na vyšlapanou pěšinu, které ho začala vést výše do kopce. Uposlechl jejího lákání a vydal se po ní, ačkoliv to byl místy dost náročný výšlap. Ušel několik desítek metrů, když se mu pod nohama začalo kamení drolit a za chvíli už se vezl ze svahu dolů. Zapřel se, aby získal rovnováhu, místo toho ale jen sedl na zadek. Vzdal to tedy a nechal se zcela odevzdaně táhnout svému osudu, který také klidně mohl být jeho koncem. Sesuv však byl pouze mírný a odvezl jej jen o pár metrů níže, než se Stín zastavil zády o mohutný balvan. Potřásl hlavou a nepřítomně se zahleděl na kapku krve, které mu vykvetla na polštářku přední tlapy. Olízl ji a šel dál, aniž by se k incidentu jakkoliv vracel. Viděl před sebou území, které se mu moc líbilo. Hustý hvozd, ve kterém jistě nalezne šero a chládek. Tam zamířil.

//Sarumen (přes Ronherský potok)

//Ronherská skála (přes Vrbový lesík)

Nechal ji za zády i se zraněným čumákem. Litoval, že jí neuhryzl jazyk, když o to očividně tolik stála, ale co se dalo dělat. Musel se holt spokojit s málem. Aspoň něco jí provedl. Slyšel, jak za ním volala, že ani nezná jeho jméno. A k čemu by jí bylo? Jeho jméno by jí stejně nic neřeklo a byl si jist, že pamatovat si ho bude i tak. Jemu ovšem Evelyn začala vyklouzávat z mysli ve chvíli, kdy nechal za zády skálu a vkročil do dalšího lesa. Byl to ovšem dosti zvláštní les, toho si všiml okamžitě. Stromy rostoucí v pravidelných rozestupech, urovnané a uspořádané jako ze škatulky. Zamračil se. Tohle tady přece nemohlo vyrůst jen tak, leda by šlo o hodně divnou náhodu. Magie? napadlo ho. To lehce vzbudilo jeho zájem, ale protože se tu neodehrávalo nic zajímavého, rychle zase opadl. Bylo to prostě další místo prosycené přehnaně pozitivní energií. Snad jediná věc, která by mu mohla být k užitku, byly ty divné bakule na stromech, kdyby měl hlad, jenže on byl najeden, ovoce bylo mimo jeho dosah a navíc vypadalo pěkně nezrale. Sjel tedy po něm pouze pohledem a pak ho obrátil zase na zem před sebou. Nelíbilo se mu tu. Zdejší okolí bylo strašně veselé. Musel si jít najít nějaké lepší místo.

//Jižní hornatina (přes Zlatavý les)

"Křenil," potvrdil. "Protože je to přesně takový přístup, který dostává vlky do problémů." Jeden by si byl pomyslel, že takovéhle sluneční duše zkrátka nemohou ve světě existovat. Podle vší logiky by je měla realita podrtit na prach nebo by měli podlehnout při prvním setkání s někým, kdo nemá zcela čisté úmysly... jenže ne, byli vytrvalejší a houževnatější než parazitická plíseň a nejspíš nikdo je nemohl naštvat ani udolat.
Vycenil na ni tesáky a na chvíli vypadalo, že jí náladu přece jen pokazil, jenže když dodal pár detailů, kterými chtěl dokázat, že myšlenky nejsou k ničemu, obzvlášť v porovnání s nepoužitelnými luzemi, rozsvítila se opět jako vánoční stromeček. Opravdový nezmar. Nic už raději neříkal. Viděl, že cokoliv pronese ohledně magie, bude pouze zdrojem Evelynina pobavení, povznesení a z tlamy se jí vyhrne další záplava slov, která ho vůbec nezajímají. "Omlouvám se, závidím ti" - no jasně. Stín toho měl jistě mnoho k závidění. Třeba srdce z kamenne, které nic nebolelo, ale které se pro změnu stále vztekalo a kysele šklebilo. Vskutku záviděníhodná existence. "Potenciál," zopakoval s mírným podtónem posměchu. "Tak až ho rozvineš, najdi si mě, moc rád bych viděl, co z toho vykřešeš." V životě neviděl nikoho s magií iluzí, kdo by s tím uměl něco užitečného.
Pak se k němu začala naklánět s touhou ho začít olizovat. Viděl, že jeho výhružka ji neodradila. Pak budiž. Neměl ve zvyku naprázdno tlachat. Než se ho ale dotkla, dole pod skálou se mihlo cosi bílého - mladý drsňák. "Nazdar," zahučel Stín spíš pro sebe... a v tu chvíli ucítil odporné vlhko na své tváři. Zuby mu cvakly bleskově, ani se nedíval, kam kouše. Evelyn měla tím pádem štěstí, že nepřišla o oko, Stín se nakonec netrefil ani do jazyka, jak slíbil, tesáky se ovšem trefily vlčici do čenichu. Ucítil v tlamě krev. Až poté o krok ustoupil, aby viděl, co způsobil. Nebyl zas tak potěšen svým výkonem. Rány nevypadaly zas tak zle, ačkoliv to asi štíplo... rozhodně z toho nezůstanou jizvy, které by Evelyn sloužily jako připomínka. "Jsi hloupá," oznámil jí. "A máš štěstí. Ale štěstí není navždy. Jednou tě opustí a pak na to doplatíš." Přimhouřil oči a odfrkl si. "Buď ráda, že tvůj jazýček tentokrát zůstal celý. Věř mi, že to nebyl můj záměr." Tím byl s Evelyn hotov - cítil, že už mu nemá co nabídnout. Nechal ji za zády i stím jejím přiblblým výrazem a kousnutým čenichem. Seskakoval dolů ze skal, aby šel zase někam dál.

//Hrušňový sad (přes Vrbový lesík)

Kdyby byl navyklý se více projevovat a kdyby se v něm vzdouvaly silnější emoce, byl by se jistě praštil tlapou do čela v momentě, kdy Evelyn na jeho slova začala vrtět ocasem a nasmívat se jako měsíček na hnoji. Nebylo to ale chování, které by nějak vybočovalo z obrázku, který si o ní doteď utvořil, naopak, jen ho to upevňovalo. Proto nedal najevo žádné překvapení, pouze s vážnou tváří poslouchal, jaká chytrá slůvka světlé vlčici vypadnou z tlamy. Nepochybuji, že mě zcela ohromí. Nemýlil se. S tou první částí by snad možná i souhlasil - ani on nebyl zrovna smečkový typ, ačkoliv zřejmě z poněkud jiných důvodů, než ona. Silně ale pochyboval o té druhé větě - té o bezbrannosti. Všiml si, jak si ho měří pohledem, jeho hubené tělo a zamaštěný kožich. "Ne každý je tím, čím se zdá," pronesl nakonec, jenže těžko říct, jestli to mínil na Evelyn nebo na sebe. Možná na oba.
Nejvíc ho ale zaujalo, když se Evelyn rozhovořila o magiích. A upřímně se ho trochu dotklo, když pohanila magii myšlenek. Stínovi v životě záleželo na velmi málo věcech, ale jeho magie mezi ně patřila. Velmi si na ní zakládal. "Myšlenky," nakrčil čenich, až mu vylezly špičky tesáků, "jsou velice mocná magie v boji i mimo něj. Mít možnost vědět, na co protivník myslí, jaký bude jeho další krok, dokonce možnost pocuchat mu to smetí, co má v hlavě, až nebude vědět, čí je... to je opravdová moc." Stín ani jednu z těch věcí neuměl, ale to vlčice vědět nemusela. Tvářil se jako skutečný odborník. Oči mu padly na tu ubohou světlušku, která mu zablikala u čenichu a usmál se soucitným úsměvem vzteklého psa. "To bylo všechno, nebo se to jenom nepovedlo?" zamlaskal. "Blikající obrázky jistě v boji leckoho zastaví. Obzvlášť pokud ti bude chtít skutečně ublížit. Měla bys to co nejdřív vyzkoušet." Ironie do jeho hlasu jaksi nedoputovala, ač se o to snažil - zněl prostě bezvýrazně.
Pokud doteď nebyl přesvědčen o tom, že Evelyn straší ve věži, když se k němu začala natahovat s vyplazeným jazykem, už viděl, že je to zcela jasné. Netoužil po fyzickém kontaktu, přímo se mu hnusil, ale neodtáhl se. Místo toho vycenil zuby v úšklebku. "Posluž si," řekl chladně. "Ale pouze chceš-li po zbytek svých dní chodit s jazykem rozeklaným jako had." Na ukázku cvakl zuby, aby předvedl, co se stane s Evelyniným jazykem, až se dotkne jeho špinavého kožichu. Chtěla to riskovat?

//Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

Následoval její pach skrze les. Tenhle kraj se mu líbil. Byla tu spousta vlků a příležitostí ke zkažení něčího dne. Pravda, les, kterým prošel, na jeho vkus příliš smrděl po nějakých květinách, ale vzhledem k tomu, že on začínal smrdět jako zdechlina z toho, jak na sobě nechával srnčí krev, se to vyrovnávalo. Musel zkrátka všechno hezké poskvrnit. Bylo to v něm tak hluboko zakořeněné, že si už vůbec nedokázal pomoct. To by mě zajímalo, jak se slečna pacifistka bude tvářit teď. Když byla s ostatními vlky, dokonce si na něj otevřela hubu - že chcípne on, že není v nejlepším stavu - ale bude tak odvážná i sama? Nehodlal jí ublížit. Jen si s ní popovídat. Možná ji trošku postrašit.
Její stopy ji zavedly až na místo, které se mu vůbec nelíbilo. Byla to malá skalka, líbezně zasazená uprostřed lesů, vyzařovala atmosféru klidu a míru, ze které se Stínovi téměř fyzicky zvedal žaludek. Chvíli uvažoval, jestli tomu nemá nechat volný průběh a hodit šavli na ty holé, dokonalé kameny, na které si ani lesní ptactvo nedovolí kálet, jenže pak ho to přešlo a bylo po zábavném plánu. Škoda. Pořád tu ale byla Evelyn.
Sledoval vlčici zdola, ze skrytu za mohutným balvanem, ačkoliv pokud uměla používat čenich, mohla si ho už všimnout. Byla až nahoře, nahřívala si kožich na sluníčku a vypadala jako obraz nevinnosti a pohody. To zrovna. Šedák začal hopkat po kamenech nahoru jako kamzík. Navzdory svému vychrtlému zjevu měl v sobě dost elánu, když bylo potřeba. Počínal si tak tiše, jak jen dokázal. Teprve až když jí byl za zády, promluvil: "Ale, ale, ale. Slečna se nepřidala ke kočovné smečce? To se mi nezdá moudré. Taková mladá, bezbranná, bez magie..." zamžoural po jejích zlatých očích.

Dojídal srnu a myslel přitom na Mladého, kterého oslovovali jako Sionna. Jak si hrál na drsňáka. Jak rychle byl připraven chránit tu březí i to oškubané přichcíplé vlče. Jistě se tu zablácenou usoplenou kouli chodících chorob budou snažit zachránit. To byla taky věc, které Stín nerozuměl. Pak se mohli vlci divit, že po světě chodí tolik chcípáků, ubožáků a slabochů. Ale co mu bylo po tom, že? Na osudu světa mu pramálo záleželo. Čím víc ubožáků, tím víc zábavy pro něj. Zamyšleně žvýkal srnčí ucho a přitom větřil. Zdálo se mu, že to obří shromáždění u krvavého jezera se poněkud rozpadá, avšak vracet se tam už nehodlal. Dobře věděl, jak by to dopadlo. Po nějaké chvíli by se po něm vrhli všichni a natrhali ho na kusy, které by pak vítr nosil po kraji. To rozhodně nebylo něco, po čem by toužil... Umřít takhle blbým způsobem, navíc ještě prakticky jako sebevrah, neb si byl moc dobře vědom rizik? Prosímvás... To nebyl jeho styl. Uvědomil si ale, že se začal vzdalovat i jeden pach, který ho zajímal. Madam Optimistka. Ušklíbl se. Možná by se mohl vydat za ní. Mohla by to být zábava. Vstal a protáhl se, až mu v kloubech zapraskalo a pak se tiše, tichounce vydal po její stopě.

//Ronherská skála (přes Zlatavý les)