Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Plížil se nocí... ani vlastně netušil, kam. Nejspíš, aby našel další rozptýlení. Něco, čím by mohl bláznu, který sedí na vrcholu hory a hraje si na boha, ukázat, že je vskutku Stín a ne nikdo jiný. Měl pocit, že mu mysl tak trochu utekla někam stranou a bylo třeba se znovu ukotvit v realitě. Snění bylo pro slabomyslné hlupáky, ne pro vlky jako Stín, jejichž kořeny byly krutě hluboké a jejichž duše, mysl i oči byly přikované k pevné zemi. Alespoň tak se šedý vlk vnímal. Jiní by možná řekli, že je odtržený od reality mnohem více, než většina ostatních. Stín ale už opravdu dlouho žil v představě, že on jediný vidí opravdu jasně - v představě, ze které by bylo těžké se vymanit, i kdyby nakrásně chtěl. Povzdechl si a podivil se, když ho v čenichu zašimrala studená kapka vody. Na déšť už skoro zapomněl. Uvědomil si ho znovu až teď, když začínal pomalu ustávat, protože vichry někde vysoko nad jeho hlavou trhaly mraky na cáry.

//Louka vl. máků (přes Středozemku)

Probudil se tak, jak se obvykle probouzel. Náhle. V jednu chvíli se toulal za závojem říše snů, ve chvíli druhou už jeho stříbrné zraky zíraly do okolní tmy. Slunce zapadlo za hory a ustoupilo temnotě, kterou vlk uvítal s otevřenou náručí. Zmatek v jeho nitru se spánkem poněkud urovnal. Už si alespoň nepřipadal, jako že je dva vlci, kteří se spolu rvou do posledního dechu. Pocit, že se rozerve na dvě půle a veškeré základy toho, čím je, se sesunou, zmizel. To uvítal. Cítil se, pravda, stále poněkud zničeně. Žaludek měl podrážděný z toho, jak ho před pár hodinami tak důkladně vyždímal. Byl hladový, to ano... došel ale k závěru, že momentálně není nejlepší nápad něco jíst. Alespoň dokud mu žaludek nepřestane plavat. Hlad Stínovi nebyl neznámý. Prožil s ním větší část svého života, což bylo dobře znát na jeho kostatné postavě. Žebra by se mu dala spočítat skoro jen od pohledu. Přesto v něm dřímala velká houževnatost. Snad si tolik sil uchovával stále proto, že jimi příliš neplýtval. I teď vstával pomalu, zvolna protahoval ztuhlé kosti a spokojeně se zašklebil, když mu v některých kloubech zakřupalo. Stárneš. Čas pro něj ale jinak nic moc neznamenal. Věděl, že jeho zub nakonec všechno a všechny ohlodá. Proto asi taky málokdy spěchal. Neměl kam.

//Kopretinka (přes Tenebrae)

//Narrské kopce

Nejprve scházel dolů z kopců pomalu, loudavě, ale čím dále byl ze Životova dosahu, tím rychleji šel, až ke konci už skoro běžel. Nahoře se možná cítil krásně uvolněný a šťastný, vítaný a milovaný, všechny ty věci, které nikdy nebyl, ale teď si za to vybíral svou daň. Ta jeho část, která byla roky hluboko pohřbena a umlčena se ozvala a dožadovala se pozornosti. Gardain. Mluvil o Gardainovi. Stín obnažil tesáky už jen při té myšlence. "Žádný Gardain není," zavrčel. Přesto se přes něj přelévaly vlny nevítaných pocitů. Jako by byl náhle dva vlci, kteří spolu bojují. Nemusí to být takhle, zazněl mu v hlavě hlas, který zněl podezřele jako Životův. Nemusíš být Stín. Nemusíš být sám. "Ne!" zařval šedý vlk a z korun stromů pochmurně vzlétlo hejno ptáků a s plácáním si odletělo hledat klidnější místo na svůj pobyt. "Nikdy," procedil skrze zuby. Nemohl být nikým jiným. Nikým lepším. Copak se o to prosil? Neprosil. Nikdy si na nic nestěžoval a stejně mu teď bylo nabízeno něco, po čem netoužil, ba naopak - čím pohrdal, čeho se stranil, co chtěl zničit. Hloupý Život. Setkání s bohem ho rozhodilo více, než byl ochoten si přiznat. Byl zcela vyveden z rovnováhy a do krku mu stoupala hořkost, jak se dvě jeho části v sobě praly. Nebo to byly ještě následky jeho experimentů s halucinogenní vodou? Žaludek se mu několikrát naprázdno křečovitě stáhnul, než vypudil i poslední zbytky svého obsahu. Se Stínem se zhoupnul svět. "Žádní bohové nejsou," zamumlal zastřeně. "Jen ti, co si na ně hrají." Nejistým krokem poodešel do nejtemnějšího kouta, který v lese našel a uložil se na zem. Doufal, že až se z toho vyspí, bude aspoň trochu víc v rovnováze, fyzicky i psychicky. Do spánku upadl téměř okamžitě.

//oprava:

//Narrské vršky
//bez nákupu

Čím výše lezl, tím jistější si byl, že tohle není jen tak obyčejné místo. Ne. Vznášela se tu jakási podivná aura, ze které Stínovi vstávala srst v zátylku a cítil mravenčení hluboko v kostech. I ze samotné země vyzařovala síla. Nepochybně magie. To vzbudilo vlkův zájem. Okamžitě zatoužil tomu tady přijít na kloub. Jeho zájem ale nic neměnil na tom, že na tomto místě vypadal zcela nepatřičně a taky si tak připadal. Tady sídlila láska, něha, krása... všechno to, pro co Stín neměl žádný cit a co pro něj nemělo smysl. Proto když tam vkročil, cítil se nepříjemně, a nebylo to jen proto, že před chvílí ještě zvracel a halucinoval. Začaly se v něm bouřit emoce a jeho prázdné nitro najednou nebylo vůbec tak prázdné... Pocity, které už dávno nepocítil, se náhle přihlásily o slovo a vypluly na povrch. Stín se ošil. Nebyl si jistý, jestli se mu to líbí.
Už se chtěl raději otočit a odejít, když se před ním zjevil nejzvláštnější vlk, jakého Stín kdy viděl. Možná to bylo jeho vzhledem, možná celkovým dojmem, jakým působil. Bylo na něm něco neuchopitelného. Na bílém kožichu mu zářily indigové odznaky a z vlka doslova sálala laskavost. Zářivě se usmíval a hleděl na šedého vlka, jako by se dávno znali a byli dobrými přáteli. Stín ho přejel pohledem od hlavy k patě a stáhl tlamu do tenké linky. Náhle mu došla slova. Bílý takový problém ovšem neměl. „Vítej, Stíne. Nečekal jsem tě tu tak brzy.“ Šedý vlk se mírně zamračil. Neušlo mu, že vlkova slova měla v sobě skrytý náznak. „Ale čekal jsi mě.“ „Samozřejmě,“ souhlasil Bílý, v očích mu poskakovaly veselé jiskřičky. Stín si uvědomil, že z něj nemůže spustit oči, ani kdyby chtěl. „Skoro každý obyvatel Gallirei si ke mně dříve nebo později najde cestu.“ Šedý nad tím chvíli přemýšlel, líně převaloval myšlenky v hlavě, zatímco Bílý trpělivě čekal, co z něj vypadne. Těžko se mu přemýšlelo. Cítil se tu tak... zvláštně. Vítaný. A bylo to štěstí, radost, ten nezvyklý pocit, co ho šimral v žaludku? Točila se mu z toho hlava.
„Kdo jsi?“ zeptal se nakonec po neúměrně dlouhé odmlce. „Co je tohle za místo?“ „Jsem Život a toto je můj domov. Narrské kopce. Dá se říct, že odtud dohlížím na zdejší kraj a také ti mohu v lecčems pomoci... pokud si to můžeš dovolit,“ mrkl Život vesele jedním okem, Stín ale všechno po slovech „jsem Život“ pouze nechal proletět jedním uchem tam a druhým ven. Došel totiž k úžasnému uvědomění. To jméno mu bylo povědomé. Morfeus mu o tomto vlku říkal. „Ty jsi bratr Smrti,“ konstatoval, aniž by na konci věty zvedl hlas do otázky. „Ano,“ přikývl Život a zdálo se, že trochu zvážněl. „Hm... myslel jsem si, že k ní budeš mít blíže. Ale musím tě varovat. Ona není taková, jakou si ji představuješ.“ „To mi nevadí,“ stál si na svém Stín, kterému se v očích objevila hladová jiskra. Zdálo se, že se konečně dozví, kde přesně Smrt sídlí. Pak ji bude moci navštívit. „Kde bydlí tvá sestra?“ zeptal se žádostivě. Život si povzdechl: „Ve staré zřícenině na severu, v lese pod horami. Neměl bys za ní ale chodit s prázdnou, nehledě na to, jak moc se těšíš, až ji poznáš. Miluje drahé kameny. Bez těch u ní nepochodíš. Nejprve by sis měl nějaké sehnat, pokud chceš, aby s tebou vůbec hovořila.“ „Drahé kamení,“ zamumlal si Stín pro sebe, aby si to pořádně zapamatoval. Tohle bylo velice, velice důležité.
„A ode mne nic nechceš?“ vyptával se dál Život. „Mohu tě učinit silnějším, rychlejším... a mohu udělat i další věci.“ „Kupříkladu?“ zajímal se Stín, který teď, když věděl, co potřeboval, Bílému naslouchal mnohem pozorněji. „Kupříkladu bych mohl zařídit, abys už déle nemusel být Stínem. Kdysi jsi přece býval někým jiným, že? Co se stalo s Gardainem?“ Stín pevně stiskl čelisti. „Žádný Gardain není. Jsem Stín a vždycky jsem byl. Nechci být nikým jiným a taky nebudu.“ Pravda, Životu se odporovalo těžko, ale když vytahoval takovéto staré záležitosti... Stín neměl na výběr. Chtěl odejít, ale zjistil, že to není jen tak. Nejistě přešlápl. „Měl bych jít,“ oznámil. Přesto se nepohnul ani o píď. Vpíjel se pohledem do Životových očí, které ho lákaly, aby s ním zůstal a možná... možná i objevil, co bylo dávno ztraceno. Kdoví, jestli to trvalo minutu, hodinu nebo měsíc. Stín by to rozhodně nedokázal říct. Věděl jen, že nakonec, po tom neurčitém časovém úseku, se obrátil a stezka pod nohama se mu začala zase svažovat. „Brzy se zase ukaž,“ zavolal za ním Život. Stín se ale už neohlížel. Bál se, co by se s ním pak mohlo stát. Možná by pak už nikdy nedokázal odejít. Nebo alespoň ne stejný.

//Tmavé smrčiny (přes Narrské kopce)

//Narrské vršky
//bez nákupu

Čím výše lezl, tím jistější si byl, že tohle není jen tak obyčejné místo. Ne. Vznášela se tu jakási podivná aura, ze které Stínovi vstávala srst v zátylku a cítil mravenčení hluboko v kostech. I ze samotné země vyzařovala síla. Nepochybně magie. To vzbudilo vlkův zájem. Nic to ale neměnilo na tom, že na tomto místě vypadal zcela nepatřičně a taky si tak připadal. Tady sídlila láska, něha, krása... všechno to, pro co Stín neměl žádný cit a co pro něj nemělo smysl. Proto když tam vkročil, cítil se nepříjemně, a nebylo to jen proto, že před chvílí ještě zvracel a halucinoval. Začaly se v něm bouřit emoce a jeho prázdné nitro najednou nebylo vůbec tak prázdné...
Už se chtěl raději otočit a odejít, když se před ním zjevil nejzvláštnější vlk, jakého Stín kdy viděl. Na bílém kožichu zářily indigové odznaky a z vlka doslova sálala laskavost. Zářivě se usmíval a hleděl na šedého vlka, jako by se dávno znali. Stín ho přejel pohledem od hlavy k patě a stáhl tlamu do tenké linky. Náhle mu došla slova. Bílý takový problém ovšem neměl. „Vítej, Stíne. Nečekal jsem tě tu tak brzy.“ Šedý vlk se mírně zamračil: „Ale čekal jsi mě.“ „Samozřejmě,“ souhlasil Bílý. „Skoro každý obyvatel Gallirei si ke mně dříve nebo později najde cestu.“ Stín nad tím chvíli přemýšlel, líně převaloval myšlenky v hlavě, zatímco Bílý trpělivě čekal. Těžko se mu přemýšlelo. Cítil se tu tak... zvláštně. Vítaný.
„Kdo jsi?“ zeptal se nakonec po neúměrně dlouhé odmlce. „Co je tohle za místo?“ „Jsem Život a toto je můj domov. Narrské kopce. Dá se říct, že odtud dohlížím na zdejší kraj a také ti mohu v lecčems pomoci... pokud si to můžeš dovolit,“ mrkl Život vesele jedním okem, Stín ale všechno po slovech „jsem Život“ pouze nechal proletět jedním uchem tam a druhým ven. „Ty jsi bratr Smrti,“ konstatoval, aniž by na konci věty zvedl hlas do otázky. „Ano,“ přikývl Život a zdálo se, že trochu zvážněl. „Hm... myslel jsem si, že k ní budeš mít blíže. Ale musím tě varovat. Ona není taková, jakou si ji představuješ.“ „To mi nevadí,“ stál si na svém Stín, kterému se v očích objevila nová jiskra. Zdálo se, že se konečně dozví, kde přesně Smrt sídlí. Pak ji bude moci navštívit. „Kde bydlí tvá sestra?“ Život si povzdechl: „Ve staré zřícenině na severu, v lese pod horami. Neměl bys za ní ale chodit s prázdnou, nehledě na to, jak moc se těšíš, až ji poznáš. Miluje drahé kameny. Bez těch u ní nepochodíš.“ „Drahé kamení,“ zamumlal si Stín pro sebe, aby si to pořádně zapamatoval.
„A ode mne nic nechceš?“ vyptával se Život. „Mohu tě učinit silnějším, rychlejším... a mohu udělat i další věci.“ „Kupříkladu?“ zajímal se Stín, který teď, když věděl, co potřeboval, Bílému naslouchal mnohem pozorněji. „Kupříkladu bych mohl zařídit, abys už déle nemusel být Stínem. Kdysi jsi přece býval někým jiným, že? Co se stalo s Gardainem?“ Stín pevně stiskl čelisti. „Žádný Gardain není. Jsem Stín a vždycky jsem byl. Nechci být nikým jiným a taky nebudu.“ Pravda, Životu se odporovalo těžko, ale když vytahoval takovéto staré záležitosti... Stín neměl na výběr. Chtěl odejít, ale zjistil, že to není jen tak. Nejistě přešlápl. „Měl bych jít,“ oznámil. Přesto se nepohnul ani o píď. Vpíjel se pohledem do Životových očí, které ho lákaly, aby s ním zůstal a možná... možná i objevil, co bylo dávno ztraceno. Kdoví, jestli to trvalo hodinu nebo měsíc. Stín by to rozhodně nedokázal říct. Věděl jen, že nakonec, po tom neurčitém časovém úseku, se obrátil a stezka pod nohama se mu začala zase svažovat. „Brzy se zase ukaž,“ zavolal za ním Život. Stín se ale už neohlížel. Bál se, co by se s ním pak mohlo stát.

//Tmavé smrčiny (přes Narrské kopce)

//Tenebrae

Běžel od řeky jako by měl v patách smečku ďáblů. Tedy... on ji tam vlastně měl. Ale byli pouze v jeho hlavě. Pít z té černé řeky nejspíš nebyl nejlepší nápad. On ale jejímu volání nedovedl odolat. Kdyby se tam vrátil podruhé, možná by to udělal znovu. Tak úplně si neuvědomoval, že mezi ochutnáváním pochybné tekutiny a podivnými hlasy, které se mu vysmívaly a stíny, které ho pronásledovaly, existovala spojitost.
Čím dál od řeky byl, tím víc hlasy v jeho hlavě slábly. Když se konečně zastavil, v plicích ho už řezalo, tlapy měl v jednom ohni a uvědomil si, že stojí v polovině jakého písečného kopce, na který pravděpodobně vyběhl rychlostí, jakou ono místo už dlouho nevidělo. Zatočila se mu hlava, ještě zmatená účinkem vody, když pohlédl dolů. Žaludek mu udělal kotrmelec a vzápětí se jeho obsah vrátil na světlo boží. Stín si odkašlal a zamrkal. Zdálo se, že tenhle kouzelný trik se hlasům nelíbil a tak odtáhly zpátky, odkud přišly. Otřásl se. Byl to prazvláštní zážitek a vlk se proti své vůli cítil otřesen. Jeho pozornost ale rychle uchvátilo místo, kde se právě nacházel. Už byl skoro na vrcholu kopečků. Možná na jejich vrcholku objeví něco zajímavého? Zdálo se mu, jako by z toho místa něco cítil. Něco, co nedokázal zcela popsat. Zamířil tam. Jestli já nekonec neznesvětil nějaké posvátné místo, pomyslel si a při té myšlence se ušklíbl. Hned byl den lepší.

//vrchol

//Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

Cestu k černé řece od rudého jezera našel snadno. Tentokrát se nikam nehnal. Chtěl si zdejší podivnou atmosféru vychutnat. Přikročil až na samý břeh řeky a zhluboka se nadechl. Aura, vzášející se nad tímhle místem, byla podivná, mrazivá a znepokojivá. Přesně taková, jakou měl Stín rád. Už zase se mu zdálo, že mu řeka šeptá, aby do ní vkročil. Aby se nechal odnést. Aby plaval, plaval, plaval, nabíral si plné plíce vody, pojď, Stíne, bude to tak... krásné. Chvíli se zdálo, že skutečně neodolá a vkročí přímo do vražedného proudu, který by ho strhl a rozmlátil jeho tělo na kusy o kameny a břehy. V poslední chvíli ale vrátil všechny tlapy zpátky na zem. Ještě není čas. Smrti se nechodí naproti. Něco ale udělat mohl. Sklonil hlavu a napil se, několikrát si zhluboka loknul temné vody. Pak si zhluboka povzdechl a olízl si čenich. Dokonalé místo.
Přivřel oči, vzápětí sebou ale trhnul. Co to bylo? A teď znovu. Něco se míhalo po stranách, vždy to zachytil jen koutkem oka. Teď. A znovu. Bytosti klouzaly kolem, neslyšné, nehmotné, avšak nepochybně existující. Stín na ně vycenil zuby. "Kdo jste?" zavrčel. Nelíbilo se mu to. Otáčel se nalevo, napravo, zdálo se, že ty divné stíny se pokaždé přibližují, dráždí ho - Stín slyšel, jak se chichotají. Nechytíš nás. Nikdy nás nechytíš. Jsi blázen, starý blázen, pomalý blázen, chichichi... "Nejsem blázen," procedil skrze zuby sevřené tak pevně, že mu skoro nebylo rozumět. Rozehnal se po jedné bytosti zuby, ale proklouzla pryč, jako by chytal kouř. Pak se ohnal na druhou stranu. Stejný výsledek. Pojď si pro nás, pro nás, pojď, Stíne, pojď, pojď chytat Stíny...
Zmocňoval se ho vztek, ale přebíjela ho emoce, na kterou nebyl zvyklý. Chladná panika. Stín se normálně nebál ničeho, ale teď? V tlamě měl vyschlo a srdce mu bušilo jako divé, těkal očima ze strany na stranu a hledal toho, kdo si s ním takhle zahrával. Slyšel hlasy, jak na něj šeptají. Volaly ho. Vábily a zároveň se mu vysmívaly a byly všude kolem. Jakmile si myslel, že našel jejich zdroj, přesunuly se jinam. Neustále ho následovaly a unikaly mu a on se točil v bezmocných kruzích, zcela neschopný nasměrovat se tím správným směrem, aby se z té smyčky dostal pryč. Tisíce očí se mu zabodávaly do zad a on věděl, že mu vidí do hlavy, vidí mu až do těch nejtemnějších zákoutí duše, vědí o něm věci, které ani on neví, které už dávno zapomněl. Bylo to, jako by do něj bodaly tisíce jehel. "Běžte pryč!" zařval a přitom vrčel, sliny se mu z tlamy rozstříkly na všechny strany. "Běžte pryč! Běžte pryč! Běžte!"
Ježil se, hulákal a zuřivě se točil v kruzích, až... šlápl do prázdna a okamžitě letěl po hlavě do ledové vody. Proud se jej zmocnil a stáhl ho pod hladinu. Tak přece. Jenže to neměl být jeho konec. Stín se smrti ani příliš nebránil, nebojoval s proudem, pouze dál spílal hlasům, které se vynořily v jeho hlavě po požití černé vody, ale náhle prudce bokem narazil do něčeho, co mohlo být jen kmenem stromu. A on pochopil. Opravdu ještě nebyl čas. Vyškrábal se na břeh, zmáčený jako krysa a hlasy se mu začaly smát. Stíne, Stíne, Stíne... "Už dost!" Rozběhl se pryč. Možná jim dokáže uniknout...

//Narrské kopce

//Vrbový lesík (přes Zlatavý les)

Šel dál a nerozhlížel se kolem sebe, avšak když mu padly oči na rudě zbarvené jezero, uvědomil si, že i zde už byl. Ano, ovšem. Tady mu padla za oběť stará srna, tady se setkal s Evelyn, Mladým, Březí a tím ubuleným, umulousaným skrčkem. Zdalipak ještě žije, napadlo ho. Vlče bylo tehdy celé mokré, špinavé a vychrtlé, nikde žádný rodič v dohledu. Jaká škoda, že u jezera v tu chvíli okounělo tolik čumilů. To by si Stín jinak užil zábavy! Mládě by na to do smrti nezapomnělo. Jenže měl smůlu. Žil ve světě, kde se dobro vždycky paličatě snažilo zvítězit nad zlem, takže mu kolikrát nebyl dopřán ani ten ždibíček radosti, kterou si dle svého mínění zasloužil. No, nevadí. Nestěžoval si. Však mu v podstatě nic nechybělo. Obzvlášť, když si vzpomněl, že tady v křoví vlastně nechal pár posledních trosek staré srny. Stočil své kroky tím směrem. Zdálo se, že těch posledních pár kostí, které tam nechal, roztahali jiní mrchožrouti, avšak kus přední nohy tam ještě ležel. Stín si na chvíli lehl a zamyšleně kost žvýkal. Nebylo už na ní prakticky žádné maso, ale to nebylo žádnou překážkou. Alespoň nějak zaměstnal tlamu, zatímco tupě hleděl do prázdna a nechal myšlenky volně plynout. Zvedl se až po pár minutách. Chtěl se ještě jednou podívat k té černé řece, když už byl tady.

//Řeka Tenebrae (přes Kopretinku)

//Ostrůvky (přes Magický palouk)

Evelyn mu stále tak trochu vrtala v hlavě. Bylo to zvláštní setkání, po dlouhé době, kdy se toulal v osamění pro něj přítomnost - velmi výrazná, živá, explozivní přítomnost - Evelyn byla skoro šokem. Nemluvě o jejím nezničitelném optimismu. Stín zprvu předpokládal, že vlčice nedokáže jen tak něco překousnout. Rozhodně neodhadoval, že se jí bude tolik líbit, že s ním dokonce bude chtít trávit čas... ba co víc, že ho bude nazývat parťákem a kámošem. Zavrtěl nad tím hlavou. Jeho názor zůstával stále stejný. Buď byla Evelyn blbá, nebo hrála nějakou vlastní hru. Co z toho to bylo přesně odhadnout nedokázal, ačkoliv by si vsadil spíše na to první. Na jednu stranu byl rád, že je pryč a nechala ho užít si deštivý den osamotě. Na druhou stranu... no, byla pro něj tak trochu záhadou, kterou by rád rozluštil. Moc rád by zjistil, kam má tedy udeřit, aby to Evelyn nejvíc bolelo. Ale na to bude času ještě dost. Zdálo se, že je to k sobě nějak neodolatelně táhne, ať chtějí, nebo ne. Stín by se divil, kdyby ji viděl naposledy. Prozatím ale uvítal malou pauzu od Evelyniné ukecanosti. Třeba teď narazí na někoho, kdo bude vhodnějším cílem pro zášť ve vlkově shnilém srdci.

//Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

Samozřejmě jí absolutně přelétl přes hlavu nádech ironie, který se mu vloudil do hlasu, když pronášel, že Evelyn je zajímavá společnost. Odfrkl si tedy pouze, když ho začala chválit a opět vytahovat cosi o tom, že je milý. Upřímně nechápal, jestli je vskutku tak nedovtipná, jen to hraje nebo se pouze tvrdošíjně snaží na něm vidět to nejlepší. Nezachoval se k ní, pokud věděl, mile ani jednou, a přesto už tím slovem byl označen nejméně potřetí. Neskutečné.
Stín se obvykle ničemu příliš nebránil, ale koupání v moři bylo pro něj trochu přes čáru. Nijak zvlášť vodu nemiloval, ještě méně v takovém přehnaném, zbytečném množství. Udělal tedy něco, co činil jen výjimečně - postavil si hlavu. Stejně už měl toho jejich výletu plné zuby. Zdálo se, že nemůže udělat nic, co by Evelyn pokazilo náladu byť i jen o kousíček a to pak nebyla žádná zábava. Čekal, že se vlčice bude vzpouzet, přemlouvat ho, možná na něj začne zase hmatat a on ji pak prostě bude muset kousnout znovu, ale... ne. Evelyn se vzdala až překvapivě rychle. "Budu čekat," zamumlal, ale spíš už pro sebe. Vlčice se totiž už vrhala do vody a plavala pryč. Vyprovázel ji pohledem ještě dlouho poté, co z ní zbyla jen malá tečka v širém moři. Když mu z dohledu zmizela úplně, vstal. Tady se mu nelíbilo.

//Vrbový lesík (přes Magický palouk)

//Bukový sráz (přes Ústí)

Domníval se, že když nadhodí možnost, že je Evelynin bratr po smrti, vlčice se to alespoň nějakým způsobem dotkne. Zmýlil se však. Na chvíli jí sice sklaplo, ale pak se z ní slova zase začala řítit v obvyklém tempu. Jako chcanky z krávy, vyjádřil se kdysi dávno poměrně trefně jeden Stínův společník a šedý vlk se ušklíbl, když si na ono přirovnání vzpomněl. Jinak se ale nijak zvlášť nebavil. Evelynin nezlomný optimismus byl vskutku nezlomný a to ho začínalo otravovat. Vlčice byla pěkně tvrdý oříšek, který toužil rozlousknout. Každý měl nějakou slabinu. Každý. Jenže Evelyn, ač ji zprvu odhadl jinak, byla pěkně opancéřovaná ze všech stran a její obranou nešlo proniknout jen tak snadno. "Nemám žádné plány. Prostě jdu," obeznámil ji se svým vzrušujícím životním posláním. O tom "kamarádství" tak trochu pochyboval, ale jen ať Evelyn hezky sní dál. Však jednou musí dostat facku od reality.
"Sám bych nešel," odvětil popravdě. Z vlastní vůle by nikdy nevymyslel takový šílený okruh. "Ale společnost zajímavá nepochybně je," dodal ještě chladně - rozhodně to nemyslel jako lichotku. Věnoval vlčici temný pohled, když se po něm zase rozehnala tlapou, naštěstí na něj tentokrát nesáhla. Možná se pomalu učila. Snažila se to sice celé hodit na něj, že to jen on není zvyklý, ale Stín nevěděl, co na tom záleží. Neměla důvod na něj furt šmatat. Přeháněla to. Stoprocentně.
"Říkal jsem, že nelovím. Je ještě pár dalších věcí, které nedělám," zamručel. "Nerelaxuju. Nezachraňuju. Obzvlášť ne ty, kteří selhání chodí naproti." V další chvíli mu ale nadšený výkřik málem vyrazil mozek z hlavy. Zamračil se ještě víc, když před sebou spatřil obrovskou, nekonečnou vodní plochu. "A neplavu," dodal. Jestli se vlčice chtěla vrhnout do slaného příboje, prosím, nechť si poslouží. Mohl se jí alespoň zbavit. Sedl si na zem a rázem jako by se proměnil v pevnou skálu, součást místní scenérie. "Došel jsem," oznámil Evelyn hotový fakt. Rozhodl se, že s touhle výpravou končí. Stejně došli až na jakýsi konec světa, kde se pevnina rozpadala do moře - dál už to nešlo. To snad muselo vlčici stačit.

//Tundra (přes Stepní pláň)

Zvláštní, jak odlišně zněl Evelynin bratr od ní samotné. Stín by si tipl, že vlčice by neublížila ani mouše, ale onen Herne se podle jejího vyprávění jevil jako násilník a pěkné kvítko. Asi to jen dále potvrzovalo, že občas se zkrátka v rodině něco pokazí. "Hm. Jsi si jistá, že má smysl ho ještě hledat?" zabručel Stín, ignorujíc fakt, že vlčice se nejspíš vrtěním ocasu snažila přeměnit v helikoptéru. "Víš, jak to myslím. Jestli se náhodou neženeš za někým, kdo už dávno hnije někde v křoví." Potlačil úšklebek a přinutil svou tvář, aby zůstala zcela vážná. "Pak by ti tvá špičková forma k ničemu moc nebyla." Leda abys mu vykopala hrob.
Měla pravdu. Teď děsivý nebyl, ačkoliv to, že není tak úplně normální, z něj vyzařovalo na sto honů. Dokázal být děsivý. Neobjevila se pro to ale prozatím vhodná příležitost. "Třeba by to byla aspoň zajímavá společnost," podotkl. Individua, která se schází, aby kousala vlkům jazyky? No, to už trochu zavánělo tím kultem, o kterém se Evelyn zmiňovala před nějakou chvílí. Ale zajímavé by to bylo nepochybně.
"Kvůli mně se mrzačit nemusíš. Mám dojem, že to ty o tom stále dokola mluvíš," upozornil ji na to, že se jí realita jaksi překrucuje. On ji k ničemu nenutil. Ani nemusel. Evelyn se toho tématu zkrátka odmítala vzdát. "Nelovím, nesahat." Varovně se naježil, pro případ, že by si vlčice chtěla otestovat, jak moc vážně to myslí. "A přeháníš," dodal. Za dvě setkání na něj dvakrát šáhla. To se rovnalo... až příliš. Přeháněla i v dalších směrech. Třeba s tím nebezpečím. "A co potom budu dělat já?" tázal se Stín, který si bezpečný život ani nedokázal představit.

//Ostrůvky (přes Ústí)

//Sněžné hory (přes Ledovou pláň)

Rozhodně bylo lepší, když o své minulosti mluvila ona. Její rodina asi rovněž nebyla vzorem funkčnosti, zdálo se ale, že pro ni to nebylo natolik nepříjemné téma, jako pro Stína. A co bylo? Prozatím nebyl schopen najít nic, čím by se jí nějak výrazněji dotknul, pomineme-li, že jí odmítl ukousnout jazyk. Tuhle vlčici prostě nechápal. Přesto pozorně naslouchal tomu, co říkala o svých bratrech. "Mrzačit rebely? Tvůj bratr zní zábavně." Jejich jména mu ale nic neříkala. Nejspíš se s nimi nikdy nesetkal a pokud ano, nepřišli mu dost zajímaví na to, aby si je zapamatoval. "A?" pobídl ji, když se dostala na konec. "Našla jsi ho, hm?" Ne, že by ho to dvakrát zajímalo. Ale Evelyn tady nebyla jediná, kdo se rád vyptával.
Jak předpokládal, návrh, že by si měla svůj jazyk ukousnout sama, se vlčici nezamlouval. "No ne, ostatní by se mě báli?" protáhl ironicky. "Nemáš mě ráda?" Zkřivil obličej. Měla skutečný talent na poukazování na očividné skutečnosti. "Jaké překvapení," pronesl suše a zcela bez emocí. Čert mi ji byl dlužen. Zůstával ale trpělivý. Věřil, že se naskytne na téhle jejich bezpředmětné cestě příležitost ukázat Evelyn, co je zač. Bude jen muset strpět její nekonečné žvatlání a cvrlikání, ale přežil konec konců už daleko horší věci.
"To, že se jich držíš, už tvá vina je," podotkl. Jenže to už mu k uším plula další z nekonečné záplavy otázek. Na tuhle stejně nemohl odpovědět, ani kdyby chtěl. "Příliš mnoho," zavrčel neurčitě. "Každou chvíli se něco nebezpečného stane." Bylo nejnebezpečnější když se pokoušel krást kořist smečkám? Když narazil na medvěda? Když se porval se šakaly? Tolikrát už měl namále a smrt si ho ne a ne vzít. Párkrát se neubránil zklamání, ale nyní už si zvykl na myšlenku, že jeho existence bude zřejmě dlouhá, ačkoliv o ni v prvé řadě vůbec nestál.

//Bukový sráz (přes Stepní pláň)

//Ageron (přes Tajgu)

Otázka o sourozencích v něm cosi probudila. Ne snad lítost, ale ucítil jakési neurčité bodnutí hluboko uvnitř, když si vzpomněl na Laynn, která ho jako jediná z rodiny neodvrhla, která ho měla doopravdy ráda a kterou měl - kdysi - rád on. Ve tváři mu ztuhly všechny svaly. Zaskřípal zuby. Nesnášel, nenáviděl ty chvíle, kdy se ta jeho zmučená, cítící část pohřbená kdesi hluboko ozvala a připomněla se svou existencí. "Tymëa," procedil skrze zuby. "Laynn." Možná, že do jeho hlasu vniklo něco z jeho vnitřního pohnutí, když pronesl jméno své druhé sestry. Hned to ale zase zmizelo. "Nejmenují se podobně, jak vidíš. Nejsme si podobní v ničem." Nelíbilo se mu, že se Evelyn rýpe v jeho minulosti. Dostával na ni vztek. Ještě ne. "A co tví sourozenci? Kdepak jsou?" Mohl jen doufat, že tragicky zahynuli a on tak rýpne do citlivého místa stejně, jako se to právě povedlo Evelyn.
"Vždycky si ho můžeš ukousnout sama," navrhl. "A tím, že se tě nezbavím, bych si nebyl tak jist," pronesl a zlověstně pohlédl do strže, která se mu náhle otevřela po pravé straně. Ani nevěděl jak a octli se v horách. Pěkně nebezpečné místo. Evelyn by se snadno mohla stát nehoda. Jenže - ač toho měl na svědomí už dost, Stínovi se muselo přičíst k dobru to, že ještě nikdy druhého vlka nezabil. Kdoví, jestli to byla jen shoda náhod nebo v něm snad přežívaly ještě nějaké morální zábrany. A tak ani teď, na horské stezce, kde by to bylo až kouzelně snadné, nepodkopl Evelyn nohy a nedíval se, jak se řítí kamsi dolů. Místo toho pokračoval v řeči, jako by ta představa vůbec nenavštívila jeho mysl. "Za to, co děláš a co se ti stane, si můžeš sama. I za svoje nápady."
Kupodivu se už nevyptávala na jeho jizvy. Možná mu uvěřila, že skutečně upadl, ačkoliv si sám nedokázal představit zakopnutí, které by mělo takovéto následky. Leda by opakovaně upadl do medvědí tlamy. Taky to vypadalo, že už na něj nehodlá znovu hmatat. Dobře. "Jo. Kdo ví, jaká strašná nebezpečí na nás číhají," vyfoukl zhluboka vzduch. Pochyboval o tom, že narazí na velkou potvoru nebo na nějaký kult, či co to ta pomatená vlčice vlastně mlela. Věřil, že kdyby se dostal do nebezpečí, opravdu by ho zachraňovala. To se o něm říct nedalo. Stín by s chutí obětoval kůži Evelyn, aby zachránil tu svou. Nemyslel si ale, že to vlčici dochází.

//Tundra (přes Ledovou pláň)

//VVJ (přes Z. Galtavar)

"Já dostal jméno podle toho, kým jsem," odpověděl Evelyn. Pak ji přejel pohledem a pokusil se posoudit, jestli její jméno vskutku zní vesele. Znělo rozhodně přehnaným optimismem, energií, nadšením, vším tím, co on tak úplně nechápal. Ona, na druhé straně... "Nejspíš se k tobě dokonale hodí," posoudil nakonec.
Nedala si pořád pokoj s tím jazykem. Pomalu litoval, že jí tu myšlenku kdy nasazoval do hlavy. Teď ho s tím bude otravovat pořád. Kéž by jí ho předtím ukousl - teď by to nemusel poslouchat. Vypadalo to, že ať už Evelyn řekne cokoliv, neodradí jí to. Ani když jí prorokoval mlčenlivou smrt žízní, nevedlo to k ničemu jinému než k tomu, že si stále tvrdohlavě stála na svém. Poznámku o mizerné mušce přešel bez povšimnutí. Urážky na jeho osobu po něm pouze neškodně klouzaly. "Možná se jednou dočkáš. Ale neplač, až se ukáže, kdo měl pravdu," zasyčel. Skoro to znělo, jako by si rozeklaný jazyk zasloužil spíš on. Prozatím ale vlčici jazyk trhat nehodlal. Mohlo se to ale časem změnit. Kdo ví, jaké nápady mu vítr přivane.
S nepohnutým výrazem sledoval, jak se Evelyn div nezbláznila radostí, když jí řekl, že s ní tedy půjde. Musel uznat, že takhle nadšen z jeho přítomnosti už dlouho nikdo nebyl. Evelyn byla opravdu hodně zvláštní případ. V momentě, kdy byl označen za laskavého, se na jeho tváři objevil výraz pobavení. Máš oči a nevidíš. "Jak myslíš," řekl pouze. Jen ať věří v dobro v něm. Posluž si. Dále to nekomentoval, pouze vyrazil - na ten pověstný kraj světa.
Šel pomalu a nevzrušeně, nechával jezero za zády, zatímco Evelyn kolem něj tančila jak jarní vítr a dožadovala se, aby jí o sobě povídal. To on ovšem dělal nerad. Byl raději, když věděl všechno o druhých, než když oni věděli o něm. "Upadl jsem," odsekl a výhružně cvakl zuby do vzduchu, když do něj strčila. "Nesahat!" zasyčel opět jako had. Jestli chtěla jít s ním, musela na něj přestat pořád hmatat. Copak na něm bylo něco lákavého, vybízejícího k pohlazení? "Nikdy jsem bránit nepotřeboval. Cosi mi říká, že to nepotřebuju ani teď," zahučel a sunul se dál. "Ale bránit ti nebudu." Nemohl Evelyn přece odpírat její očividnou touhu po tom být trvale zmrzačena. Divná úchylka. Ale kdo byl, aby ji soudil...

//Sněžné hory (přes Tajgu)