Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vrbový lesík (přes Zlatavý les)

Šel dál a nerozhlížel se kolem sebe, avšak když mu padly oči na rudě zbarvené jezero, uvědomil si, že i zde už byl. Ano, ovšem. Tady mu padla za oběť stará srna, tady se setkal s Evelyn, Mladým, Březí a tím ubuleným, umulousaným skrčkem. Zdalipak ještě žije, napadlo ho. Vlče bylo tehdy celé mokré, špinavé a vychrtlé, nikde žádný rodič v dohledu. Jaká škoda, že u jezera v tu chvíli okounělo tolik čumilů. To by si Stín jinak užil zábavy! Mládě by na to do smrti nezapomnělo. Jenže měl smůlu. Žil ve světě, kde se dobro vždycky paličatě snažilo zvítězit nad zlem, takže mu kolikrát nebyl dopřán ani ten ždibíček radosti, kterou si dle svého mínění zasloužil. No, nevadí. Nestěžoval si. Však mu v podstatě nic nechybělo. Obzvlášť, když si vzpomněl, že tady v křoví vlastně nechal pár posledních trosek staré srny. Stočil své kroky tím směrem. Zdálo se, že těch posledních pár kostí, které tam nechal, roztahali jiní mrchožrouti, avšak kus přední nohy tam ještě ležel. Stín si na chvíli lehl a zamyšleně kost žvýkal. Nebylo už na ní prakticky žádné maso, ale to nebylo žádnou překážkou. Alespoň nějak zaměstnal tlamu, zatímco tupě hleděl do prázdna a nechal myšlenky volně plynout. Zvedl se až po pár minutách. Chtěl se ještě jednou podívat k té černé řece, když už byl tady.

//Řeka Tenebrae (přes Kopretinku)

//Ostrůvky (přes Magický palouk)

Evelyn mu stále tak trochu vrtala v hlavě. Bylo to zvláštní setkání, po dlouhé době, kdy se toulal v osamění pro něj přítomnost - velmi výrazná, živá, explozivní přítomnost - Evelyn byla skoro šokem. Nemluvě o jejím nezničitelném optimismu. Stín zprvu předpokládal, že vlčice nedokáže jen tak něco překousnout. Rozhodně neodhadoval, že se jí bude tolik líbit, že s ním dokonce bude chtít trávit čas... ba co víc, že ho bude nazývat parťákem a kámošem. Zavrtěl nad tím hlavou. Jeho názor zůstával stále stejný. Buď byla Evelyn blbá, nebo hrála nějakou vlastní hru. Co z toho to bylo přesně odhadnout nedokázal, ačkoliv by si vsadil spíše na to první. Na jednu stranu byl rád, že je pryč a nechala ho užít si deštivý den osamotě. Na druhou stranu... no, byla pro něj tak trochu záhadou, kterou by rád rozluštil. Moc rád by zjistil, kam má tedy udeřit, aby to Evelyn nejvíc bolelo. Ale na to bude času ještě dost. Zdálo se, že je to k sobě nějak neodolatelně táhne, ať chtějí, nebo ne. Stín by se divil, kdyby ji viděl naposledy. Prozatím ale uvítal malou pauzu od Evelyniné ukecanosti. Třeba teď narazí na někoho, kdo bude vhodnějším cílem pro zášť ve vlkově shnilém srdci.

//Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

Samozřejmě jí absolutně přelétl přes hlavu nádech ironie, který se mu vloudil do hlasu, když pronášel, že Evelyn je zajímavá společnost. Odfrkl si tedy pouze, když ho začala chválit a opět vytahovat cosi o tom, že je milý. Upřímně nechápal, jestli je vskutku tak nedovtipná, jen to hraje nebo se pouze tvrdošíjně snaží na něm vidět to nejlepší. Nezachoval se k ní, pokud věděl, mile ani jednou, a přesto už tím slovem byl označen nejméně potřetí. Neskutečné.
Stín se obvykle ničemu příliš nebránil, ale koupání v moři bylo pro něj trochu přes čáru. Nijak zvlášť vodu nemiloval, ještě méně v takovém přehnaném, zbytečném množství. Udělal tedy něco, co činil jen výjimečně - postavil si hlavu. Stejně už měl toho jejich výletu plné zuby. Zdálo se, že nemůže udělat nic, co by Evelyn pokazilo náladu byť i jen o kousíček a to pak nebyla žádná zábava. Čekal, že se vlčice bude vzpouzet, přemlouvat ho, možná na něj začne zase hmatat a on ji pak prostě bude muset kousnout znovu, ale... ne. Evelyn se vzdala až překvapivě rychle. "Budu čekat," zamumlal, ale spíš už pro sebe. Vlčice se totiž už vrhala do vody a plavala pryč. Vyprovázel ji pohledem ještě dlouho poté, co z ní zbyla jen malá tečka v širém moři. Když mu z dohledu zmizela úplně, vstal. Tady se mu nelíbilo.

//Vrbový lesík (přes Magický palouk)

//Bukový sráz (přes Ústí)

Domníval se, že když nadhodí možnost, že je Evelynin bratr po smrti, vlčice se to alespoň nějakým způsobem dotkne. Zmýlil se však. Na chvíli jí sice sklaplo, ale pak se z ní slova zase začala řítit v obvyklém tempu. Jako chcanky z krávy, vyjádřil se kdysi dávno poměrně trefně jeden Stínův společník a šedý vlk se ušklíbl, když si na ono přirovnání vzpomněl. Jinak se ale nijak zvlášť nebavil. Evelynin nezlomný optimismus byl vskutku nezlomný a to ho začínalo otravovat. Vlčice byla pěkně tvrdý oříšek, který toužil rozlousknout. Každý měl nějakou slabinu. Každý. Jenže Evelyn, ač ji zprvu odhadl jinak, byla pěkně opancéřovaná ze všech stran a její obranou nešlo proniknout jen tak snadno. "Nemám žádné plány. Prostě jdu," obeznámil ji se svým vzrušujícím životním posláním. O tom "kamarádství" tak trochu pochyboval, ale jen ať Evelyn hezky sní dál. Však jednou musí dostat facku od reality.
"Sám bych nešel," odvětil popravdě. Z vlastní vůle by nikdy nevymyslel takový šílený okruh. "Ale společnost zajímavá nepochybně je," dodal ještě chladně - rozhodně to nemyslel jako lichotku. Věnoval vlčici temný pohled, když se po něm zase rozehnala tlapou, naštěstí na něj tentokrát nesáhla. Možná se pomalu učila. Snažila se to sice celé hodit na něj, že to jen on není zvyklý, ale Stín nevěděl, co na tom záleží. Neměla důvod na něj furt šmatat. Přeháněla to. Stoprocentně.
"Říkal jsem, že nelovím. Je ještě pár dalších věcí, které nedělám," zamručel. "Nerelaxuju. Nezachraňuju. Obzvlášť ne ty, kteří selhání chodí naproti." V další chvíli mu ale nadšený výkřik málem vyrazil mozek z hlavy. Zamračil se ještě víc, když před sebou spatřil obrovskou, nekonečnou vodní plochu. "A neplavu," dodal. Jestli se vlčice chtěla vrhnout do slaného příboje, prosím, nechť si poslouží. Mohl se jí alespoň zbavit. Sedl si na zem a rázem jako by se proměnil v pevnou skálu, součást místní scenérie. "Došel jsem," oznámil Evelyn hotový fakt. Rozhodl se, že s touhle výpravou končí. Stejně došli až na jakýsi konec světa, kde se pevnina rozpadala do moře - dál už to nešlo. To snad muselo vlčici stačit.

//Tundra (přes Stepní pláň)

Zvláštní, jak odlišně zněl Evelynin bratr od ní samotné. Stín by si tipl, že vlčice by neublížila ani mouše, ale onen Herne se podle jejího vyprávění jevil jako násilník a pěkné kvítko. Asi to jen dále potvrzovalo, že občas se zkrátka v rodině něco pokazí. "Hm. Jsi si jistá, že má smysl ho ještě hledat?" zabručel Stín, ignorujíc fakt, že vlčice se nejspíš vrtěním ocasu snažila přeměnit v helikoptéru. "Víš, jak to myslím. Jestli se náhodou neženeš za někým, kdo už dávno hnije někde v křoví." Potlačil úšklebek a přinutil svou tvář, aby zůstala zcela vážná. "Pak by ti tvá špičková forma k ničemu moc nebyla." Leda abys mu vykopala hrob.
Měla pravdu. Teď děsivý nebyl, ačkoliv to, že není tak úplně normální, z něj vyzařovalo na sto honů. Dokázal být děsivý. Neobjevila se pro to ale prozatím vhodná příležitost. "Třeba by to byla aspoň zajímavá společnost," podotkl. Individua, která se schází, aby kousala vlkům jazyky? No, to už trochu zavánělo tím kultem, o kterém se Evelyn zmiňovala před nějakou chvílí. Ale zajímavé by to bylo nepochybně.
"Kvůli mně se mrzačit nemusíš. Mám dojem, že to ty o tom stále dokola mluvíš," upozornil ji na to, že se jí realita jaksi překrucuje. On ji k ničemu nenutil. Ani nemusel. Evelyn se toho tématu zkrátka odmítala vzdát. "Nelovím, nesahat." Varovně se naježil, pro případ, že by si vlčice chtěla otestovat, jak moc vážně to myslí. "A přeháníš," dodal. Za dvě setkání na něj dvakrát šáhla. To se rovnalo... až příliš. Přeháněla i v dalších směrech. Třeba s tím nebezpečím. "A co potom budu dělat já?" tázal se Stín, který si bezpečný život ani nedokázal představit.

//Ostrůvky (přes Ústí)

//Sněžné hory (přes Ledovou pláň)

Rozhodně bylo lepší, když o své minulosti mluvila ona. Její rodina asi rovněž nebyla vzorem funkčnosti, zdálo se ale, že pro ni to nebylo natolik nepříjemné téma, jako pro Stína. A co bylo? Prozatím nebyl schopen najít nic, čím by se jí nějak výrazněji dotknul, pomineme-li, že jí odmítl ukousnout jazyk. Tuhle vlčici prostě nechápal. Přesto pozorně naslouchal tomu, co říkala o svých bratrech. "Mrzačit rebely? Tvůj bratr zní zábavně." Jejich jména mu ale nic neříkala. Nejspíš se s nimi nikdy nesetkal a pokud ano, nepřišli mu dost zajímaví na to, aby si je zapamatoval. "A?" pobídl ji, když se dostala na konec. "Našla jsi ho, hm?" Ne, že by ho to dvakrát zajímalo. Ale Evelyn tady nebyla jediná, kdo se rád vyptával.
Jak předpokládal, návrh, že by si měla svůj jazyk ukousnout sama, se vlčici nezamlouval. "No ne, ostatní by se mě báli?" protáhl ironicky. "Nemáš mě ráda?" Zkřivil obličej. Měla skutečný talent na poukazování na očividné skutečnosti. "Jaké překvapení," pronesl suše a zcela bez emocí. Čert mi ji byl dlužen. Zůstával ale trpělivý. Věřil, že se naskytne na téhle jejich bezpředmětné cestě příležitost ukázat Evelyn, co je zač. Bude jen muset strpět její nekonečné žvatlání a cvrlikání, ale přežil konec konců už daleko horší věci.
"To, že se jich držíš, už tvá vina je," podotkl. Jenže to už mu k uším plula další z nekonečné záplavy otázek. Na tuhle stejně nemohl odpovědět, ani kdyby chtěl. "Příliš mnoho," zavrčel neurčitě. "Každou chvíli se něco nebezpečného stane." Bylo nejnebezpečnější když se pokoušel krást kořist smečkám? Když narazil na medvěda? Když se porval se šakaly? Tolikrát už měl namále a smrt si ho ne a ne vzít. Párkrát se neubránil zklamání, ale nyní už si zvykl na myšlenku, že jeho existence bude zřejmě dlouhá, ačkoliv o ni v prvé řadě vůbec nestál.

//Bukový sráz (přes Stepní pláň)

//Ageron (přes Tajgu)

Otázka o sourozencích v něm cosi probudila. Ne snad lítost, ale ucítil jakési neurčité bodnutí hluboko uvnitř, když si vzpomněl na Laynn, která ho jako jediná z rodiny neodvrhla, která ho měla doopravdy ráda a kterou měl - kdysi - rád on. Ve tváři mu ztuhly všechny svaly. Zaskřípal zuby. Nesnášel, nenáviděl ty chvíle, kdy se ta jeho zmučená, cítící část pohřbená kdesi hluboko ozvala a připomněla se svou existencí. "Tymëa," procedil skrze zuby. "Laynn." Možná, že do jeho hlasu vniklo něco z jeho vnitřního pohnutí, když pronesl jméno své druhé sestry. Hned to ale zase zmizelo. "Nejmenují se podobně, jak vidíš. Nejsme si podobní v ničem." Nelíbilo se mu, že se Evelyn rýpe v jeho minulosti. Dostával na ni vztek. Ještě ne. "A co tví sourozenci? Kdepak jsou?" Mohl jen doufat, že tragicky zahynuli a on tak rýpne do citlivého místa stejně, jako se to právě povedlo Evelyn.
"Vždycky si ho můžeš ukousnout sama," navrhl. "A tím, že se tě nezbavím, bych si nebyl tak jist," pronesl a zlověstně pohlédl do strže, která se mu náhle otevřela po pravé straně. Ani nevěděl jak a octli se v horách. Pěkně nebezpečné místo. Evelyn by se snadno mohla stát nehoda. Jenže - ač toho měl na svědomí už dost, Stínovi se muselo přičíst k dobru to, že ještě nikdy druhého vlka nezabil. Kdoví, jestli to byla jen shoda náhod nebo v něm snad přežívaly ještě nějaké morální zábrany. A tak ani teď, na horské stezce, kde by to bylo až kouzelně snadné, nepodkopl Evelyn nohy a nedíval se, jak se řítí kamsi dolů. Místo toho pokračoval v řeči, jako by ta představa vůbec nenavštívila jeho mysl. "Za to, co děláš a co se ti stane, si můžeš sama. I za svoje nápady."
Kupodivu se už nevyptávala na jeho jizvy. Možná mu uvěřila, že skutečně upadl, ačkoliv si sám nedokázal představit zakopnutí, které by mělo takovéto následky. Leda by opakovaně upadl do medvědí tlamy. Taky to vypadalo, že už na něj nehodlá znovu hmatat. Dobře. "Jo. Kdo ví, jaká strašná nebezpečí na nás číhají," vyfoukl zhluboka vzduch. Pochyboval o tom, že narazí na velkou potvoru nebo na nějaký kult, či co to ta pomatená vlčice vlastně mlela. Věřil, že kdyby se dostal do nebezpečí, opravdu by ho zachraňovala. To se o něm říct nedalo. Stín by s chutí obětoval kůži Evelyn, aby zachránil tu svou. Nemyslel si ale, že to vlčici dochází.

//Tundra (přes Ledovou pláň)

//VVJ (přes Z. Galtavar)

"Já dostal jméno podle toho, kým jsem," odpověděl Evelyn. Pak ji přejel pohledem a pokusil se posoudit, jestli její jméno vskutku zní vesele. Znělo rozhodně přehnaným optimismem, energií, nadšením, vším tím, co on tak úplně nechápal. Ona, na druhé straně... "Nejspíš se k tobě dokonale hodí," posoudil nakonec.
Nedala si pořád pokoj s tím jazykem. Pomalu litoval, že jí tu myšlenku kdy nasazoval do hlavy. Teď ho s tím bude otravovat pořád. Kéž by jí ho předtím ukousl - teď by to nemusel poslouchat. Vypadalo to, že ať už Evelyn řekne cokoliv, neodradí jí to. Ani když jí prorokoval mlčenlivou smrt žízní, nevedlo to k ničemu jinému než k tomu, že si stále tvrdohlavě stála na svém. Poznámku o mizerné mušce přešel bez povšimnutí. Urážky na jeho osobu po něm pouze neškodně klouzaly. "Možná se jednou dočkáš. Ale neplač, až se ukáže, kdo měl pravdu," zasyčel. Skoro to znělo, jako by si rozeklaný jazyk zasloužil spíš on. Prozatím ale vlčici jazyk trhat nehodlal. Mohlo se to ale časem změnit. Kdo ví, jaké nápady mu vítr přivane.
S nepohnutým výrazem sledoval, jak se Evelyn div nezbláznila radostí, když jí řekl, že s ní tedy půjde. Musel uznat, že takhle nadšen z jeho přítomnosti už dlouho nikdo nebyl. Evelyn byla opravdu hodně zvláštní případ. V momentě, kdy byl označen za laskavého, se na jeho tváři objevil výraz pobavení. Máš oči a nevidíš. "Jak myslíš," řekl pouze. Jen ať věří v dobro v něm. Posluž si. Dále to nekomentoval, pouze vyrazil - na ten pověstný kraj světa.
Šel pomalu a nevzrušeně, nechával jezero za zády, zatímco Evelyn kolem něj tančila jak jarní vítr a dožadovala se, aby jí o sobě povídal. To on ovšem dělal nerad. Byl raději, když věděl všechno o druhých, než když oni věděli o něm. "Upadl jsem," odsekl a výhružně cvakl zuby do vzduchu, když do něj strčila. "Nesahat!" zasyčel opět jako had. Jestli chtěla jít s ním, musela na něj přestat pořád hmatat. Copak na něm bylo něco lákavého, vybízejícího k pohlazení? "Nikdy jsem bránit nepotřeboval. Cosi mi říká, že to nepotřebuju ani teď," zahučel a sunul se dál. "Ale bránit ti nebudu." Nemohl Evelyn přece odpírat její očividnou touhu po tom být trvale zmrzačena. Divná úchylka. Ale kdo byl, aby ji soudil...

//Sněžné hory (přes Tajgu)

"Obojí. Prolíná se to," odvětil Stín nepříliš jasně a odmlčel se. "Tvé jméno tě tvaruje a ty tvaruješ jej." I Stín své jméno tvaroval - i když ho nikdy neměnil. Protože stíny nemusely být jen temné a plíživé. Mohly být i mírné, krásné, příjemným úkrytem před krutým sluncem... jenže při setkání se Stínem na tuhle stránku věci nikdo neměl ani pomyšlení. Kdyby se tak jmenoval někdo jiný, i význam by byl jiný. Aspoň tak to vycházelo ze zamotaného klubka myšlenek ve Stínově hlavě. Tok mysli byl ale přerušen náhlým příchodem někoho nového. Otočil tím směrem hlavu a spatřil hnědou vlčici s bílým uchem. Přimhouřil oči, ale nepozdravil ji, ačkoliv Bělouška jejich směrem jakési pozdravy hulákala a Evelyn jí je vracela zpátky.
"Tak zvládla," pozvedl pochybovačně bradu. "Ovšemže. Neumřela bys žízní ani hladem a v žádném případě nebyla odsouzena k věčnosti mlčení." Potřásl hlavou. V jednu chvíli jako by se v ní snad zjevil kousíček rozumu, v tu další chvíli... to bylo všechno pryč, absolutně pohřbeno. "Věř si na štěstí, jestli chceš," pronesl a už už se začínal zvedat, že zase odejde. Štěstí bylo prchavé, nedostižné a nedalo se na něj spolehnout. Byl to jen přelud, za kterým se vlci hnali a hnali, dokud se neuhnali až do hrobu.
Nakonec neodešel. Evelyn totiž začala mluvit o parťákovi. A Stín začal uvažovat. Tak sranda. "Nepochybně," opáčil a vstal s výrazem, který prozrazoval, že by nepoznal srandu, ani kdyby mu jezdila na hřbetě. Z promočené srsti mu kanuly kapky na zem, ale on se prozatím neobtěžoval ani s tím, aby se oklepal. "No dobře. Minulé přání jsem ti nesplnil, tak tohle můžeš brát jako náhradu," zašklebil se. Možná se naučíš, že je třeba dávat si pozor na to, co si přeješ. Její nápad procházet se po kraji světa mu sice přišel zcela pošetilý a pitomý, ale nakonec... proč ne. I jemu by se hodilo trochu zmapovat okolí a možná se mu povede dostat Evelyn trochu pod kůži. Navíc od doby, co jeho poslední parťák - opravdový parťák, ne žádný náhodný slabomyslnec - zmizel, putoval sám. Neodmítal tedy Evelyn, když už mu byla zaváta do cesty. "Pojďme tedy." Kudy se mohlo jít na kraj světa? Nejspíš na sever. Jako by na tom záleželo. Domníval se, že Evelyn nepozná kraj světa o nic víc, než on pozná opravdovou srandu.

//Ageron (přes Z. Galtavar) (?)

Ani on si sám sebe nedokázal představit, jak se plazí. To už by se raději nechal zabít, než by se před někým kořil a klaněl. Hleděl ale na Evelyn chladně. Jak byla ochotná se dívat na věci z jeho perspektivy! Dojemné. Co nechápal bylo, proč to dělala. Ze zdvořilosti. Což by ovšem znamenalo, že se na věci z jeho perspektivy vůbec není ochotná dívat. Byl to jistě zajímavý námět k přemýšlení. Na chvíli se ponořil do myšlenek a hleděl skrz vlčici, jako by tam ani nebyla. Ona by se jistě plazit dovedla. Jen kdyby na ni někdo dost zatlačil. Někdo.
Zaostřil na ni až ve chvíli, kdy měla poznámku k jeho jménu. "Říkají mi to," zabručel. Něco hodně podobného mu řekl i Morfeus, vlk, který o něj téměř zakopl a málem umřel leknutím ve svém vlastním lese. Stín by byl rád, kdyby se ostatní takových očividných prohlášení vystříhali. Samozřejmě, že se k němu hodilo. Bylo to jeho jméno. Od toho jména byla. Aby vystihovala podstatu věci - či v tomhle případě vlka. Nebyl to ale asi široce sdílený názor, vypadalo to, že pro většinu ostatních byla jména jen shluky písmen, které se používaly, aby na sebe vlci navzájem nemuseli řvát jen "hej" a "počkej". Přístup k jménům byla ale v konečném důsledku jen další věc, která Stína na světě dráždila. Položka na dlouhém seznamu.
"Já o odpuštění nestojím," sdělil Evelyn. "A ty bys měla být spíš ráda, že jsem tvé přání nesplnil." Stín si - zjevně narozdíl od vlčice - uvědomoval, že s rozpůleným jazykem už by její tlama se slovy tak hbitá nebyla. Spíš by mohla oslavovat, kdyby se jí podařilo nažrat se a napít. "Příště možná nebudeš mít takové štěstí." Hlupáci mají štěstí vždycky. Ano. Ale pokud se mu naskytne další příležitost, už nemine. Už určitě nemine.
Zpozorněl při její další otázce. "Prostě tu jsem," odvětil popravdě. "Nehledám nikoho." Přimhouřil oči: "Ty snad hledáš... parťáka?" Kolečka se mu v hlavě pomalu otáčela. Nabízela mu snad, aby šel s ní, nebo se jen prostě vyptávala? Možná, pokud šlo o tu první možnost... možná by s ní jít mohl. Možná by se mu pak podařilo uštědřit jí nějakou větší lekci, kdyby se k ní dostal blíž. To by se mu líbilo. A pokud to bylo to druhé... inu, pak nic. Jejich cesty se i tak proplétaly. Jistě ji neviděl naposledy, ani kdyby se právě teď rozhodla utíkat na druhou stranu světa.

Probrala se a bylo zřejmé, že ho okamžitě poznala. Jak jinak. Stín byl konec konců docela zapamatovatelný zjev, pokud už jste si ho dobře prohlédli a navíc se tihle dva neustále potkávali a naráželi na sebe, jako by je k sobě strkala nějaká neviditelná síla. Kdoví, co tím sledovala. Stínovi to každopádně bylo jedno. Viděl už, že nějaký kousaneček na čumáček pro Evelyn vůbec nic neznamená. Culila se tak jako předtím a dokonce k němu ten svůj rypák nerozvážně natahovala, jako by už na něm jednou neokusila ostrost Stínových zubů. Vycenil je v křivém úsměvu, když byl označen za nezdvořáka. "Zdvořilost je hloupost potřebná jen pro ty, co stahují ocas a lezou jeden před druhým při zemi," sdělil jí svůj upřímný názor přímo od srdce. Zdvořilosti se nikdy nenaučil, pro něj to všechno byly prázdné fráze možná tak pro smích. Vzhledem k tomu, že mu absolutně nezáleželo na tom, aby ho ostatní brali a vzhledem k tomu, že se nebál konfliktů, pro něj stejně obyčejná slušnost neměla pražádný význam.
"Jsem Stín," prozradil jí, když se na jeho jméno zeptala. "Jak mi říkají ostatní je mi ovšem jedno." Vlastně to bylo skoro naopak, než Evelyn říkala. Bylo to jméno, které získal právě proto, že nikomu nestál ani za to, aby ho oslovovali jeho pravým jménem. To šedý vlk stejně už pomalu zapomněl. Občas se mu objevilo někde na pozadí paměti, ale to bylo asi celé. Už byl Stínem příliš dlouho na to, aby si vzpomněl, že dříve býval také někým jiným.

//Zelené nory (přes Mahtaë)

Jak zjistil, když vylezl na povrch, pršelo. Temná mračna zakryla oblohu těžkým příkrovem a spustila docela vydatnou průtrž mračen, takže Stínův kožich nasákl vodou a zplihl. Vlk teď vypadal ještě hubenější a nohatější, nemluvě o tom, že jak se coural blátem a příliš se neobtěžoval zvedat nohy, neboť byl po pádu do podzemí stále ještě ztuhlý, začal zvolna vyhlížet jako něco, co právě vylezlo z hlubin močálu. Něco hladového a trochu vyšinutého, soudě dle šklebu, který mu roztahoval tlamu od ucha k uchu zdánlivě bezdůvodně. Stín ale důvod k úsměvu měl. Byl to právě déšť. Šedivák si ošklivé počasí vprostřed léta užíval. Neměl rád slunečné, veselé dny, které způsobovaly, že vypadal nepatřičně a nezapadal do scenérie. Když ale nebe bylo šedé a všichni kolem byli zmoklí a otrávení, Stín nijak nevyčníval. Vypadal jako součást scény. Za takových dní mu svět přišel lepší. Rozhodně se s ním dalo lépe vyrovnat.
Tlapy ho donesly k velkému jezeru. V mysli mu cinklo - tady už byl. Neukládal si do paměti žádné zbytečné detaily, ale že tu byl, to nezapomněl. Pak mu v mysli cinklo podruhé. Známý pach se mu ovinul kolem čenichu. Byla to nepochybně ona. Hloupá slečna. Nezaváhal, když zamířil jejím směrem a brzy ji skutečně spatřil. Pospávala na břehu jezera, dokonce i v dešti. Plížil se k ní opět svým obvyklým tichým způsobem, pár metrů před ní se usadil, ovinul si mokrý ocas kolem nohou a konečně promluvil. "Vida ji. Hloupá slečna je zpět. Jestlipak jí její lekce k něčemu byla?" Sjel pohledem na Evelynin čenich, ale ze své vzdálenosti na něm nic neviděl. "Hm. Nejspíš si dělám plané naděje," odfrkl si pak a ušklíbl se. Zvláštní, jak se jejich cesty stále prolínaly.

Probudil se, když začalo vycházet slunce do deštivého dne. Protože ale byl pod zemí, ani o jedné z těch věcí vůbec nic netušil. Otevřel stříbřité oči do jeskynního šera a mlčky jimi přejel po stěnách. Zdálo se, že je stále úplně sám, stále úplně nepovšimnut. Dlouze zívl a se zakřupáním ztuhlých kloubů vstal. Pád, kterým se sem večer dostal, na svém těle zřetelně cítil, teď snad ještě více než předtím. Záda měl ztuhlá a když vstal a protáhl se, musel pěkně zatnout zuby. Unikla mu další myšlenka na to, jak nepraktická jsou fyzická těla, jak jsou křehká a málo vydrží. Stačil neopatrný pohyb a prásk, je z vás mrzák. Ze Stína se ale mrzák nestal. Aspoň zatím ne. Jen, co trochu rozpohyboval své tělo, zamířil rozvážným tempem hlouběji do jeskyní.
Orientace pod zemí ale nebyla snadná. Pár koster, už úplně vybělených časem a kapající vodou, mu napověděly, že kdo se tu ztratí, může být ztracený už napořád. Stína ovšem ani na chvíli nenapadlo, že by podobný osud mohl potkat i jeho. On byl ztracený už dávno. To, na jakém místě se nacházel, na oné skutečnosti nic neměnilo. Zacházel hlouběji do jeskyní a nebál se ničeho. Jenže vůbec nezašel tak hluboko, jak se domníval. Nějakou chvíli sice bloumal tmou, ve které se leskly pouze kaluže vody na zemi, ale pak došel k místu, odkud do jeskyně proudil pruh světla. Jinými slovy, udělal kruh a vrátil se zase na začátek. Aniž by jakkoliv protestoval či se vztekal, vylezl prostě zase na povrch. Nejspíš stejně bylo na čase jít dál. Nový den, nové možnosti. Jak vzrušující...

//VVJ (přes Mahtaë)

//Bobří ostrov (přes Mahtaë)

Vymanil se ze společnosti vlků právě ve chvíli, kdy na kraj padl příkrov tmy. Byl to poměrně divoký den, během kterého toho Stín hodně zažil. Minimálně na jeho poměry. Nestěžoval si. Jenže jeho tělo už začínalo protestovat únavou a on zjišťoval, že má problém udržet oči otevřené. Hloupé slabé tělo nic nevydrží. Nedalo se ale nic dělat. Pokud nechtěl padnout jako podťatý někde uprostřed širé pláně, musel si najít místečko, kam složit hlavu. Ideálně nějaký temný kout, skrytý zrakům a okolí a-
Pevná půda pod nohama zmizela. Stín položil tlapu na zem, ale žádná zem tam nebyla. Místo ní tam zela černá díra, která ho spolkla. Nezávislý pozorovatel by nejspíše řekl, že se vlk propadl do země. Ten, kdo ho znal, by nejspíš došel k závěru, že se otevřela hlubina pekelná a vtáhla Stína tam, kam si zasloužil patřit. Ve skutečnosti se ale nepropadl do pekla, pouze zajel do spleti podzemních chodeb, které měly své ústí právě na kopečku, po kterém se předtím procházel.
Nebyl to právě měkký dopad. Praštil se při něm pořádně do zad a chvíli jen ležel ve tmě a čekal, až se mu do plic navrátí dech. Když se tak stalo, zvedl hlavu, jako by se nic nestalo, a chladným pohledem přejel prostor, v němž se octl. Byla to jeskyně. A ne jen tak obyčejná. Vlhká, spletitá a temná. Nejspíš nebezpečná. Jinými slovy dokonalá. Stín zatoužil to tu pořádně prohledat, ale nejdříve musel svému uchozenému a teď už i dobitému tělu dopřát odpočinku. Vmáčkl se proto do výklenku ve stěně a zavřel oči. Během pár chvil už tvrdě spal.

//Borůvkáč (přes Mahtaë)

Dostalo se mu další koupele, protože aby se dostal z dosahu Trikolóry, která se směšnou snahou bránila své území, musel opět překročit řeku. Voda vyplavila smetí z jeho kožichu, rozhodně ale ne z jeho hlavy. Proč jim na tom vůbec záleží, kudy kdo chodí. Bylo více než zřejmé, že Stín koncept smečky nedokáže absolutně pochopit. Nikdy moc nespolupracoval s druhými a neměl potřebu je chránit či být chráněn, někam patřit nebo dosáhnout určitého postavení. Ani v rodné smečce nebyl schopen fungovat. Představa, že by to dokázal v nějaké jiné, byla zcela zcestná. A přece se jeho kroky neustále se smečkami střetávaly....Byl ale rád, že ví, kde sídlí. Až bude mít náladu, staví se za nimi a trochu se pobaví.
Teď ale zatoužil po spánku a osamění. Jenže osud mu moc nepřál. Vyšel z řeky na ostrov, kde bylo více než živo. Vlků tu bylo tolik, až se zdálo divné, že nepadají do vody. Stín mírně stáhl pysky, ale neotočil se. Neměl ve zvyku vydávat se jinou cestou, než kam byl zavát vyššími silami. Zcela nemělo cenu se vzpouzet. Šel tedy dál a drze se prosmýkl těsně kolem vlčice s hvězdou na čele a bělonohého vlka. "Buďte pozdraveni," zavrčel při tom, takže jeho pozdrav vyzněl skoro jako nadávka. Nečekal na odpověď. Kráčel stále vpřed, ani se neohlédl.

//Zrcadlové jeskyně (přes Mahtaë)