Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopretinka (přes Tenebrae)

Aha, tady už byl. Pach plísně vybudil jeho vzpomínky. Ano, jistě. Tady spal, na tomhle místě, kde vše tlelo a každý stom byl nemocný a prašivý. Stín se zhluboka nadechl, jako by chtěl nasát ty pachy i onu atmosféru, která lesu dodávala na osobitosti. Dokonalé místo. To vskutku bylo... i proto, že spolu s odérem tlení a mokrého jehličí se zde vznášel i těžký pach zdechliny. Něco si toto příhodné místečko zřejmě zvolilo jako stanoviště svého posledního výdechu a Stín teď přišel, aby to něco našel.
Jak se ukázalo, byl to zajíc. Vlk se zazubil a zaryl svůj pohled do vyhaslých zraků ušatého zvířete. Navzdory eskapádě s halucinogeními bylinami a mořskou vodou se teď už cítil o něco lépe a začínal věřit, že pokud teď něco polkne, nezačne okamžitě zvracet. Dokonce i když se bude jednat o uleželou chcíplinu. Podobnými věcmi se ostatně živil celý život, takže se ani teď neošklíbal, naopak se pustil do jídla s takovou rozvahou a pečlivostí, až byste si mysleli, že si vychutnává nějakou obzvláště vzácnou delikatesu. Krmil se pomalu a když skončil, pro dobrou míru se vyválel ve zbytcích mrtvoly a pro dobrou míru také v plesnivém jehličí kolem. Konečně byl spokojen. Mohl by v tomhle lese nejspíš celkem spokojeně žít a jeho polohu si zaryl do paměti. Něco ho teď ale nabádalo, aby šel ještě kousek. A on, poslušen, šel.

//Ararat

//Náhorní plošina (přes Středozemku)

Aniž by si to uvědomil, jeho kroky se začínaly stáčet zase zpátky, odkud vyšel, když se probudil. Zvláštní. Jeden by si řekl, že se Stín na místo, které je tak blízko sídlu Života, nebude chtít vracet. On ale kráčel dál a dál a popravdě se ani nezamýšlel nad tím, že někde před ním v dáli leží pískové kopce, kde sídlí ten, který z něj proti jeho vůli chce vydolovat to nejlepší. Tu lepší stránku. Možná tím směrem šel právě proto, že o tomhle začal přemýšlet... jak by z něj Život asi to pověstné dobro chtěl vymlátit. Musel by rozpitvat jeho prohnilou duši a hrabat hodně hluboko. Byla by to jistě zajímavá operace, kterou by si Stín rád prohlédl, kdyby se týkala kohokoliv jiného. Pokud však šlo o něj, o nic takového rozhodně nestál. Nesnášel, když se mu druzí hrabali v hlavě a příliš moc toho o něm věděli.

//Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

//Mušličková pláž (přes Les ztr. duší)

Těch pár posledních dní bylo vskutku... náročných. Zdálo se, jako by od chvíle, co položil tlapu na půdu téhle prokleté země, procházel jakousi sérií zatěžkávacích zkoušek. Že by tu snad nebyl vítán? No, pokud se ho odtud vyšší síly snažily vypudit, měly smůlu. Pravda, ve chvíli, kdy se nahltal slané vody a nevyřešil tím nic, spíše si způsobil problémů ještě více, s ním zacloumal krátký závan vzteku jako se suchou borovicí zacloumá náhlý poryv větru. Teď ale byl znovu na cestě přímo za čenichem a nepříjemná pachuť v tlamě odeznívala, protože do ní vytrvale chytal dešťové kapky, které stále padaly - sice sporadicky, ale přesto se to počítalo - a jeho vztek se vytratil. Začal pomalu zapomínat, že se mu vlastně cokoliv stalo. Nebylo to totiž nijak zvlášť důležité. Takových nepříjemností už zažil a jistě jich ještě spousty zažije. Bylo zcela zbytečné se tím rozptylovat. Poprvé od návratu od Života se mu začínala navracet rovnováha. Pokud se, ovšem, stav totální otupělosti dal nazývat rovnováhou.

//Kopretinka (přes Středozemku)

//Hlásím se c:

//Les ztracených duší

Omámen podivým býlím, které spolykal, se vymotal z lesa na pláž. Protože tu nebyly žádné stromy, ani ty aury, či co to vlastně viděl, nesvítily tak jasně. Už to nebylo zas tak zajímavé a možná i účinky toho, co sežral, ať to bylo cokoliv, začínaly trochu vyprchávat. Stín dostal žízeň. A jaké to štěstí - přímo před ním bylo obrovské jezero. Kdyby byl úplně při smyslech, pach soli ve vzduchu i zcela očividný příboj dorážející na pobřeží, by ho jistě varoval před tím, co se chystal udělat. Kdyby... Takhle ale vlk žíznivě přikročil k moři, sklonil hlavu a začal vodu hltat plnou tlamou. Až asi po třetím důkladném doušku si uvědomil, že to, z čeho chlemtá, není jezero. Moře. Tehdy ale už bylo pozdě. Příšerná pachuť se mu usadila v krku, na patře, na jazyku. Rozkašlal se a rozprskal na všechny strany, až mu do očí vhrkly slzy.
Jedno pozitivum to přece jen mělo. Náhle byl zcela při sobě. Negativum? Všechno ostatní. Měl dojem, že mu krk doslova hoří, jako by mu tam někdo zažehnul oheň. Jako by polykal kopřivy. S vyplazeným jazykem popoběhl po pláži dál a začal okusovat klacíky z nedalekého keříku. K ničemu to ale nebylo. Začal tedy žvýkat suchou trávu, která roztroušeně trčela ze země, ale ani ta mu moc neulevila. Bože. Jak někdy nenáviděl svět... Jak si přál, aby všechno pohltil věčný mráz v okamžicích, jako byl tenhle. Snad ani kdyby si nabral plnou tlamu písku, nebyl by na tom hůř, než teď. Ale co se dalo dělat. Škoda již byla napáchána. Začal si tedy nakonec olizovat vlastní mokrý kožich. Ne, že by chutnal nějak výborně. Byl zamaštěný a špinavý, ale taky mokrý od deště. Aspoň trochu tak smyl tu pachuť z jazyka. Jakmile pominulo to nejhorší, otřepal se a s nadávkou na rtech zamířil pryč, nejlépe někam, kde by mohl zahnat tu strašnou pachuť v tlamě.

//Náhorní pl. (přes Les ztr. duší)

//Údolí morény (přes Zrádcův remízek)

Něco ty rostliny, které splácal, přece jen dělaly. Uvědomil si to, když stromy před ním ve tmě začaly kolem sebe tvořit mihotavou auru barvy, která se nejvíce blížila levanduli. Stín přimhouřil oči, ale aury nezmizely a ani se nepřestaly mihotat. Poťouchlosti přírody, pomyslel si a hned se zarazil. Poťouchlosti? Od kdy používal taková slova? Podivila se tomu ale jen jedna jeho část a ta byla brzy umlčena. Stalo se něco, co se mu ještě nikdy nestalo. Už podruhé během čtyřiadvaceti hodin se nacházel v jakémsi změněném stavu vědomí. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že předtím mu mysl zabředla do roviny takřka hororové. Tentokrát ale ne. Vlk se teď cítil příjemně a jeho mysl byla ještě línější a vláčnější, než obvykle.
Procházel lesem a očima zkoumal okolí, které vypadalo nepřirozeně jasně. Jak se ukázalo, levandulově svítily pouze některé stromy. Taková kopřiva kolem sebe měla auru červenou a jaksi pichlavou, zatímco u polámaného smrku objevil Stín záři nažloutlou a skomírající. K onomu stromu došel a rýpl do něj tlapou se škodolibým šklebem. "Jseš vyřízenej, co? Ty..." Zabručel. Jak se to jen...? "Ty charáčisko." Měl dojem, že to není zcela přesně, ale co na tom záleželo. Smrk - charáčisko - stejně byl v prekérní situaci. Jistě řešil větší problémy, než jestli mu nějaký náhodný kolemjdoucí poplete trochu jméno. Třeba to, že mu navzdory trvajícímu mrholení, hrozila smrt usušením. Nebo alespoň té jeho ulomené polovině, která nevězela v zemi.
Svět, do kterého Stín spadl, byl barevný a zářivý, roztočený a hlasitý, ačkoliv nikdo vlastně nemluvil. V jednu chvíli se před ním otevřela světelná propast a než stačil uskočit, šlápl přímo do ní. Nikam se ale nepropadl. Zdálo se mu, že stojí nad zemí. Že gravitace ztratila efekt. "Letím?" otázal se Stín okolí. Než mu ale svítivé stromy stačily sdělit, že ne, že se z něj skutečně náhle nestala poletucha, kontakt se zemí se obnovil a vlk si uvědomil, že šlo jen o optický klam, který způsobila limetkově zelená záře okolo mechu. Takže si se mnou jen hraje tenhleten... šuspajzl. Tak se to jmenuje, ne? Nebo ne? Lámal si mozek, div mu nevytekl ušima. Kdyby tady byla tamta... ňufka. Evelína? Ano, ta. Ta by se divila. Ta by viděla, co jsou opravdové iluze. Ukázal bych jí, že není nic. Že není vůbec nic víc, než obyčejná... ta. Tamta. Slova se mu ztrácela z mysli a unikala mu, když se je snažil chytit. Chňapl po nich zuby, jako by to byli motýli, kteří se mu fyzicky vznáší kolem hlavy. Pouze docílil toho, že rozšlápl hnijící pýchavku. Zašklebil se na nohu, kterou měl teď kromě bahna obalenou i kusy houby a veškerou hemživou havětí, která ji obývala. "Smrádeček," zkonstatoval a rozchechtal se jako naprostý šílenec. Kdo by ho v tu chvíli viděl, nejspíš by utekl. Všechny ty barvy v lese podnítily jeho zvědavost. Jak to asi svítí jinde?

//Mušličková pláž

//Louka vl. máků (přes Zlatavý les)

Bylina. Přemýšlel. V léčitelství a silách přírody se nikdy příliš neorientoval, jeho doménou byl spíše pravý opak. Zajímalo ho většinou, co může nejvíc uškodit a napáchat co nejhorší škody. Dosud mu ale za jeho ne zrovna krátký život nikdy nepřišlo na mysl, že by se mu mohlo hodit třeba aspoň vědět, čím si napravit zkažený žaludek. Byla to jedna z těch myšlenek, které ho prostě náhle praštily přes čumák a on se jimi nechal bez odporu strhnout. Zrovna procházel loukou, která vypadala, jako že je na ní spousta rozmanitých druhů rostlin. Jeden z nich určitě nějaké blahodárné účinky mít musel. Když jich pár zkusí, jistě nic nezkazí. Okousal pár listů tady, pár listů tam, některé nechutně hořké, některé sladké, některé kyselé. Chutě ho ale nezajímaly. Pokaždé, když něco spolkl, zastavil se a čekal, co se změní. Nepociťoval ale žádné extrémně zajímavé účinky. Cítil se pořád stejně, jen měl teď plné břicho plevele. Aspoň trochu zahnal hlad. Nebylo to ale přesně to, co si představoval.

//Les ztracených duší (přes Zrádcův remízek)

//Kopretinka (přes Středozemku)

Drobné mžení dopadalo na Stínův kožich. Občas mu voda zamlžila zrak a on vždy jen párkrát zvolna mrknul, aby se mu rozmazené vidění pročistilo. Ani slůvko stížnosti neopustilo jeho tlamu a neposkvrnilo ani jeho myšlenky. Byl zcela spokojen v takovéhle černé noci, kterou neprosvěcovaly ani hvězdy, neboť byly pohřbené v hrobě z černých mračen. Zdálo se, že jediné, co září do tmy, je pár Stínových stříbřitých očí. Ty ovšem zcela objektivně zdaleka nedosahovaly půvabu hvězd. Momentálně v nich sídlil poněkud hladový pohled... ano. Stín měl opravdu hlad. Pořád se ale bál, že kdyby si už nakrásně něco k jídlu našel, všechno zase okamžitě vyzvrací. Ne, že by na to nebyl zvyklý. Při jeho životním stylu se s tím dalo počítat. Cítil dokonce cosi jako zadostiučinění, když si uvědomil, že svou nedávnou šavli zanechal Životu takřka na prahu. Avšak... zrovna zábava to nebyla. Nehledě na to, že šlo o prachsprosté plýtvání krásnými mršinami. Možná by to spravila nějaká bylina. Svraštil čelo. V tomhle se nevyznal.

//Údolí morény (přes Zlatavý les)

//Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Plížil se nocí... ani vlastně netušil, kam. Nejspíš, aby našel další rozptýlení. Něco, čím by mohl bláznu, který sedí na vrcholu hory a hraje si na boha, ukázat, že je vskutku Stín a ne nikdo jiný. Měl pocit, že mu mysl tak trochu utekla někam stranou a bylo třeba se znovu ukotvit v realitě. Snění bylo pro slabomyslné hlupáky, ne pro vlky jako Stín, jejichž kořeny byly krutě hluboké a jejichž duše, mysl i oči byly přikované k pevné zemi. Alespoň tak se šedý vlk vnímal. Jiní by možná řekli, že je odtržený od reality mnohem více, než většina ostatních. Stín ale už opravdu dlouho žil v představě, že on jediný vidí opravdu jasně - v představě, ze které by bylo těžké se vymanit, i kdyby nakrásně chtěl. Povzdechl si a podivil se, když ho v čenichu zašimrala studená kapka vody. Na déšť už skoro zapomněl. Uvědomil si ho znovu až teď, když začínal pomalu ustávat, protože vichry někde vysoko nad jeho hlavou trhaly mraky na cáry.

//Louka vl. máků (přes Středozemku)

Probudil se tak, jak se obvykle probouzel. Náhle. V jednu chvíli se toulal za závojem říše snů, ve chvíli druhou už jeho stříbrné zraky zíraly do okolní tmy. Slunce zapadlo za hory a ustoupilo temnotě, kterou vlk uvítal s otevřenou náručí. Zmatek v jeho nitru se spánkem poněkud urovnal. Už si alespoň nepřipadal, jako že je dva vlci, kteří se spolu rvou do posledního dechu. Pocit, že se rozerve na dvě půle a veškeré základy toho, čím je, se sesunou, zmizel. To uvítal. Cítil se, pravda, stále poněkud zničeně. Žaludek měl podrážděný z toho, jak ho před pár hodinami tak důkladně vyždímal. Byl hladový, to ano... došel ale k závěru, že momentálně není nejlepší nápad něco jíst. Alespoň dokud mu žaludek nepřestane plavat. Hlad Stínovi nebyl neznámý. Prožil s ním větší část svého života, což bylo dobře znát na jeho kostatné postavě. Žebra by se mu dala spočítat skoro jen od pohledu. Přesto v něm dřímala velká houževnatost. Snad si tolik sil uchovával stále proto, že jimi příliš neplýtval. I teď vstával pomalu, zvolna protahoval ztuhlé kosti a spokojeně se zašklebil, když mu v některých kloubech zakřupalo. Stárneš. Čas pro něj ale jinak nic moc neznamenal. Věděl, že jeho zub nakonec všechno a všechny ohlodá. Proto asi taky málokdy spěchal. Neměl kam.

//Kopretinka (přes Tenebrae)

//Narrské kopce

Nejprve scházel dolů z kopců pomalu, loudavě, ale čím dále byl ze Životova dosahu, tím rychleji šel, až ke konci už skoro běžel. Nahoře se možná cítil krásně uvolněný a šťastný, vítaný a milovaný, všechny ty věci, které nikdy nebyl, ale teď si za to vybíral svou daň. Ta jeho část, která byla roky hluboko pohřbena a umlčena se ozvala a dožadovala se pozornosti. Gardain. Mluvil o Gardainovi. Stín obnažil tesáky už jen při té myšlence. "Žádný Gardain není," zavrčel. Přesto se přes něj přelévaly vlny nevítaných pocitů. Jako by byl náhle dva vlci, kteří spolu bojují. Nemusí to být takhle, zazněl mu v hlavě hlas, který zněl podezřele jako Životův. Nemusíš být Stín. Nemusíš být sám. "Ne!" zařval šedý vlk a z korun stromů pochmurně vzlétlo hejno ptáků a s plácáním si odletělo hledat klidnější místo na svůj pobyt. "Nikdy," procedil skrze zuby. Nemohl být nikým jiným. Nikým lepším. Copak se o to prosil? Neprosil. Nikdy si na nic nestěžoval a stejně mu teď bylo nabízeno něco, po čem netoužil, ba naopak - čím pohrdal, čeho se stranil, co chtěl zničit. Hloupý Život. Setkání s bohem ho rozhodilo více, než byl ochoten si přiznat. Byl zcela vyveden z rovnováhy a do krku mu stoupala hořkost, jak se dvě jeho části v sobě praly. Nebo to byly ještě následky jeho experimentů s halucinogenní vodou? Žaludek se mu několikrát naprázdno křečovitě stáhnul, než vypudil i poslední zbytky svého obsahu. Se Stínem se zhoupnul svět. "Žádní bohové nejsou," zamumlal zastřeně. "Jen ti, co si na ně hrají." Nejistým krokem poodešel do nejtemnějšího kouta, který v lese našel a uložil se na zem. Doufal, že až se z toho vyspí, bude aspoň trochu víc v rovnováze, fyzicky i psychicky. Do spánku upadl téměř okamžitě.

//oprava:

//Narrské vršky
//bez nákupu

Čím výše lezl, tím jistější si byl, že tohle není jen tak obyčejné místo. Ne. Vznášela se tu jakási podivná aura, ze které Stínovi vstávala srst v zátylku a cítil mravenčení hluboko v kostech. I ze samotné země vyzařovala síla. Nepochybně magie. To vzbudilo vlkův zájem. Okamžitě zatoužil tomu tady přijít na kloub. Jeho zájem ale nic neměnil na tom, že na tomto místě vypadal zcela nepatřičně a taky si tak připadal. Tady sídlila láska, něha, krása... všechno to, pro co Stín neměl žádný cit a co pro něj nemělo smysl. Proto když tam vkročil, cítil se nepříjemně, a nebylo to jen proto, že před chvílí ještě zvracel a halucinoval. Začaly se v něm bouřit emoce a jeho prázdné nitro najednou nebylo vůbec tak prázdné... Pocity, které už dávno nepocítil, se náhle přihlásily o slovo a vypluly na povrch. Stín se ošil. Nebyl si jistý, jestli se mu to líbí.
Už se chtěl raději otočit a odejít, když se před ním zjevil nejzvláštnější vlk, jakého Stín kdy viděl. Možná to bylo jeho vzhledem, možná celkovým dojmem, jakým působil. Bylo na něm něco neuchopitelného. Na bílém kožichu mu zářily indigové odznaky a z vlka doslova sálala laskavost. Zářivě se usmíval a hleděl na šedého vlka, jako by se dávno znali a byli dobrými přáteli. Stín ho přejel pohledem od hlavy k patě a stáhl tlamu do tenké linky. Náhle mu došla slova. Bílý takový problém ovšem neměl. „Vítej, Stíne. Nečekal jsem tě tu tak brzy.“ Šedý vlk se mírně zamračil. Neušlo mu, že vlkova slova měla v sobě skrytý náznak. „Ale čekal jsi mě.“ „Samozřejmě,“ souhlasil Bílý, v očích mu poskakovaly veselé jiskřičky. Stín si uvědomil, že z něj nemůže spustit oči, ani kdyby chtěl. „Skoro každý obyvatel Gallirei si ke mně dříve nebo později najde cestu.“ Šedý nad tím chvíli přemýšlel, líně převaloval myšlenky v hlavě, zatímco Bílý trpělivě čekal, co z něj vypadne. Těžko se mu přemýšlelo. Cítil se tu tak... zvláštně. Vítaný. A bylo to štěstí, radost, ten nezvyklý pocit, co ho šimral v žaludku? Točila se mu z toho hlava.
„Kdo jsi?“ zeptal se nakonec po neúměrně dlouhé odmlce. „Co je tohle za místo?“ „Jsem Život a toto je můj domov. Narrské kopce. Dá se říct, že odtud dohlížím na zdejší kraj a také ti mohu v lecčems pomoci... pokud si to můžeš dovolit,“ mrkl Život vesele jedním okem, Stín ale všechno po slovech „jsem Život“ pouze nechal proletět jedním uchem tam a druhým ven. Došel totiž k úžasnému uvědomění. To jméno mu bylo povědomé. Morfeus mu o tomto vlku říkal. „Ty jsi bratr Smrti,“ konstatoval, aniž by na konci věty zvedl hlas do otázky. „Ano,“ přikývl Život a zdálo se, že trochu zvážněl. „Hm... myslel jsem si, že k ní budeš mít blíže. Ale musím tě varovat. Ona není taková, jakou si ji představuješ.“ „To mi nevadí,“ stál si na svém Stín, kterému se v očích objevila hladová jiskra. Zdálo se, že se konečně dozví, kde přesně Smrt sídlí. Pak ji bude moci navštívit. „Kde bydlí tvá sestra?“ zeptal se žádostivě. Život si povzdechl: „Ve staré zřícenině na severu, v lese pod horami. Neměl bys za ní ale chodit s prázdnou, nehledě na to, jak moc se těšíš, až ji poznáš. Miluje drahé kameny. Bez těch u ní nepochodíš. Nejprve by sis měl nějaké sehnat, pokud chceš, aby s tebou vůbec hovořila.“ „Drahé kamení,“ zamumlal si Stín pro sebe, aby si to pořádně zapamatoval. Tohle bylo velice, velice důležité.
„A ode mne nic nechceš?“ vyptával se dál Život. „Mohu tě učinit silnějším, rychlejším... a mohu udělat i další věci.“ „Kupříkladu?“ zajímal se Stín, který teď, když věděl, co potřeboval, Bílému naslouchal mnohem pozorněji. „Kupříkladu bych mohl zařídit, abys už déle nemusel být Stínem. Kdysi jsi přece býval někým jiným, že? Co se stalo s Gardainem?“ Stín pevně stiskl čelisti. „Žádný Gardain není. Jsem Stín a vždycky jsem byl. Nechci být nikým jiným a taky nebudu.“ Pravda, Životu se odporovalo těžko, ale když vytahoval takovéto staré záležitosti... Stín neměl na výběr. Chtěl odejít, ale zjistil, že to není jen tak. Nejistě přešlápl. „Měl bych jít,“ oznámil. Přesto se nepohnul ani o píď. Vpíjel se pohledem do Životových očí, které ho lákaly, aby s ním zůstal a možná... možná i objevil, co bylo dávno ztraceno. Kdoví, jestli to trvalo minutu, hodinu nebo měsíc. Stín by to rozhodně nedokázal říct. Věděl jen, že nakonec, po tom neurčitém časovém úseku, se obrátil a stezka pod nohama se mu začala zase svažovat. „Brzy se zase ukaž,“ zavolal za ním Život. Stín se ale už neohlížel. Bál se, co by se s ním pak mohlo stát. Možná by pak už nikdy nedokázal odejít. Nebo alespoň ne stejný.

//Tmavé smrčiny (přes Narrské kopce)

//Narrské vršky
//bez nákupu

Čím výše lezl, tím jistější si byl, že tohle není jen tak obyčejné místo. Ne. Vznášela se tu jakási podivná aura, ze které Stínovi vstávala srst v zátylku a cítil mravenčení hluboko v kostech. I ze samotné země vyzařovala síla. Nepochybně magie. To vzbudilo vlkův zájem. Nic to ale neměnilo na tom, že na tomto místě vypadal zcela nepatřičně a taky si tak připadal. Tady sídlila láska, něha, krása... všechno to, pro co Stín neměl žádný cit a co pro něj nemělo smysl. Proto když tam vkročil, cítil se nepříjemně, a nebylo to jen proto, že před chvílí ještě zvracel a halucinoval. Začaly se v něm bouřit emoce a jeho prázdné nitro najednou nebylo vůbec tak prázdné...
Už se chtěl raději otočit a odejít, když se před ním zjevil nejzvláštnější vlk, jakého Stín kdy viděl. Na bílém kožichu zářily indigové odznaky a z vlka doslova sálala laskavost. Zářivě se usmíval a hleděl na šedého vlka, jako by se dávno znali. Stín ho přejel pohledem od hlavy k patě a stáhl tlamu do tenké linky. Náhle mu došla slova. Bílý takový problém ovšem neměl. „Vítej, Stíne. Nečekal jsem tě tu tak brzy.“ Šedý vlk se mírně zamračil: „Ale čekal jsi mě.“ „Samozřejmě,“ souhlasil Bílý. „Skoro každý obyvatel Gallirei si ke mně dříve nebo později najde cestu.“ Stín nad tím chvíli přemýšlel, líně převaloval myšlenky v hlavě, zatímco Bílý trpělivě čekal. Těžko se mu přemýšlelo. Cítil se tu tak... zvláštně. Vítaný.
„Kdo jsi?“ zeptal se nakonec po neúměrně dlouhé odmlce. „Co je tohle za místo?“ „Jsem Život a toto je můj domov. Narrské kopce. Dá se říct, že odtud dohlížím na zdejší kraj a také ti mohu v lecčems pomoci... pokud si to můžeš dovolit,“ mrkl Život vesele jedním okem, Stín ale všechno po slovech „jsem Život“ pouze nechal proletět jedním uchem tam a druhým ven. „Ty jsi bratr Smrti,“ konstatoval, aniž by na konci věty zvedl hlas do otázky. „Ano,“ přikývl Život a zdálo se, že trochu zvážněl. „Hm... myslel jsem si, že k ní budeš mít blíže. Ale musím tě varovat. Ona není taková, jakou si ji představuješ.“ „To mi nevadí,“ stál si na svém Stín, kterému se v očích objevila nová jiskra. Zdálo se, že se konečně dozví, kde přesně Smrt sídlí. Pak ji bude moci navštívit. „Kde bydlí tvá sestra?“ Život si povzdechl: „Ve staré zřícenině na severu, v lese pod horami. Neměl bys za ní ale chodit s prázdnou, nehledě na to, jak moc se těšíš, až ji poznáš. Miluje drahé kameny. Bez těch u ní nepochodíš.“ „Drahé kamení,“ zamumlal si Stín pro sebe, aby si to pořádně zapamatoval.
„A ode mne nic nechceš?“ vyptával se Život. „Mohu tě učinit silnějším, rychlejším... a mohu udělat i další věci.“ „Kupříkladu?“ zajímal se Stín, který teď, když věděl, co potřeboval, Bílému naslouchal mnohem pozorněji. „Kupříkladu bych mohl zařídit, abys už déle nemusel být Stínem. Kdysi jsi přece býval někým jiným, že? Co se stalo s Gardainem?“ Stín pevně stiskl čelisti. „Žádný Gardain není. Jsem Stín a vždycky jsem byl. Nechci být nikým jiným a taky nebudu.“ Pravda, Životu se odporovalo těžko, ale když vytahoval takovéto staré záležitosti... Stín neměl na výběr. Chtěl odejít, ale zjistil, že to není jen tak. Nejistě přešlápl. „Měl bych jít,“ oznámil. Přesto se nepohnul ani o píď. Vpíjel se pohledem do Životových očí, které ho lákaly, aby s ním zůstal a možná... možná i objevil, co bylo dávno ztraceno. Kdoví, jestli to trvalo hodinu nebo měsíc. Stín by to rozhodně nedokázal říct. Věděl jen, že nakonec, po tom neurčitém časovém úseku, se obrátil a stezka pod nohama se mu začala zase svažovat. „Brzy se zase ukaž,“ zavolal za ním Život. Stín se ale už neohlížel. Bál se, co by se s ním pak mohlo stát.

//Tmavé smrčiny (přes Narrské kopce)

//Tenebrae

Běžel od řeky jako by měl v patách smečku ďáblů. Tedy... on ji tam vlastně měl. Ale byli pouze v jeho hlavě. Pít z té černé řeky nejspíš nebyl nejlepší nápad. On ale jejímu volání nedovedl odolat. Kdyby se tam vrátil podruhé, možná by to udělal znovu. Tak úplně si neuvědomoval, že mezi ochutnáváním pochybné tekutiny a podivnými hlasy, které se mu vysmívaly a stíny, které ho pronásledovaly, existovala spojitost.
Čím dál od řeky byl, tím víc hlasy v jeho hlavě slábly. Když se konečně zastavil, v plicích ho už řezalo, tlapy měl v jednom ohni a uvědomil si, že stojí v polovině jakého písečného kopce, na který pravděpodobně vyběhl rychlostí, jakou ono místo už dlouho nevidělo. Zatočila se mu hlava, ještě zmatená účinkem vody, když pohlédl dolů. Žaludek mu udělal kotrmelec a vzápětí se jeho obsah vrátil na světlo boží. Stín si odkašlal a zamrkal. Zdálo se, že tenhle kouzelný trik se hlasům nelíbil a tak odtáhly zpátky, odkud přišly. Otřásl se. Byl to prazvláštní zážitek a vlk se proti své vůli cítil otřesen. Jeho pozornost ale rychle uchvátilo místo, kde se právě nacházel. Už byl skoro na vrcholu kopečků. Možná na jejich vrcholku objeví něco zajímavého? Zdálo se mu, jako by z toho místa něco cítil. Něco, co nedokázal zcela popsat. Zamířil tam. Jestli já nekonec neznesvětil nějaké posvátné místo, pomyslel si a při té myšlence se ušklíbl. Hned byl den lepší.

//vrchol

//Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

Cestu k černé řece od rudého jezera našel snadno. Tentokrát se nikam nehnal. Chtěl si zdejší podivnou atmosféru vychutnat. Přikročil až na samý břeh řeky a zhluboka se nadechl. Aura, vzášející se nad tímhle místem, byla podivná, mrazivá a znepokojivá. Přesně taková, jakou měl Stín rád. Už zase se mu zdálo, že mu řeka šeptá, aby do ní vkročil. Aby se nechal odnést. Aby plaval, plaval, plaval, nabíral si plné plíce vody, pojď, Stíne, bude to tak... krásné. Chvíli se zdálo, že skutečně neodolá a vkročí přímo do vražedného proudu, který by ho strhl a rozmlátil jeho tělo na kusy o kameny a břehy. V poslední chvíli ale vrátil všechny tlapy zpátky na zem. Ještě není čas. Smrti se nechodí naproti. Něco ale udělat mohl. Sklonil hlavu a napil se, několikrát si zhluboka loknul temné vody. Pak si zhluboka povzdechl a olízl si čenich. Dokonalé místo.
Přivřel oči, vzápětí sebou ale trhnul. Co to bylo? A teď znovu. Něco se míhalo po stranách, vždy to zachytil jen koutkem oka. Teď. A znovu. Bytosti klouzaly kolem, neslyšné, nehmotné, avšak nepochybně existující. Stín na ně vycenil zuby. "Kdo jste?" zavrčel. Nelíbilo se mu to. Otáčel se nalevo, napravo, zdálo se, že ty divné stíny se pokaždé přibližují, dráždí ho - Stín slyšel, jak se chichotají. Nechytíš nás. Nikdy nás nechytíš. Jsi blázen, starý blázen, pomalý blázen, chichichi... "Nejsem blázen," procedil skrze zuby sevřené tak pevně, že mu skoro nebylo rozumět. Rozehnal se po jedné bytosti zuby, ale proklouzla pryč, jako by chytal kouř. Pak se ohnal na druhou stranu. Stejný výsledek. Pojď si pro nás, pro nás, pojď, Stíne, pojď, pojď chytat Stíny...
Zmocňoval se ho vztek, ale přebíjela ho emoce, na kterou nebyl zvyklý. Chladná panika. Stín se normálně nebál ničeho, ale teď? V tlamě měl vyschlo a srdce mu bušilo jako divé, těkal očima ze strany na stranu a hledal toho, kdo si s ním takhle zahrával. Slyšel hlasy, jak na něj šeptají. Volaly ho. Vábily a zároveň se mu vysmívaly a byly všude kolem. Jakmile si myslel, že našel jejich zdroj, přesunuly se jinam. Neustále ho následovaly a unikaly mu a on se točil v bezmocných kruzích, zcela neschopný nasměrovat se tím správným směrem, aby se z té smyčky dostal pryč. Tisíce očí se mu zabodávaly do zad a on věděl, že mu vidí do hlavy, vidí mu až do těch nejtemnějších zákoutí duše, vědí o něm věci, které ani on neví, které už dávno zapomněl. Bylo to, jako by do něj bodaly tisíce jehel. "Běžte pryč!" zařval a přitom vrčel, sliny se mu z tlamy rozstříkly na všechny strany. "Běžte pryč! Běžte pryč! Běžte!"
Ježil se, hulákal a zuřivě se točil v kruzích, až... šlápl do prázdna a okamžitě letěl po hlavě do ledové vody. Proud se jej zmocnil a stáhl ho pod hladinu. Tak přece. Jenže to neměl být jeho konec. Stín se smrti ani příliš nebránil, nebojoval s proudem, pouze dál spílal hlasům, které se vynořily v jeho hlavě po požití černé vody, ale náhle prudce bokem narazil do něčeho, co mohlo být jen kmenem stromu. A on pochopil. Opravdu ještě nebyl čas. Vyškrábal se na břeh, zmáčený jako krysa a hlasy se mu začaly smát. Stíne, Stíne, Stíne... "Už dost!" Rozběhl se pryč. Možná jim dokáže uniknout...

//Narrské kopce