Gallirea - Příspěvky uživatele

"Osamocený kout," opravil svou výpověď o snu, když viděl, že Evelyn to zřejmě napoprvé zcela nepochopila. "Osamocený znamená, že tam budu o samotě. Sám. Jeden. Jen já." Nebyl natolik optimistický, aby doufal, že narážku pochopí napodruhé. Rozhodně neměl v úmyslu hledat nějakou skrýš s Evelyn. Pak by to totiž nebyla žádná skrýš, ale spíš past bez možnosti úniku.
"Bylo to... nepříjemné," stočil uši dozadu. "Je to starý kašpar, ten Život, který strká svůj vlezlý čenich do záležitostí, po kterých mu vůbec nic není." Otřásl se odporem, jen si na to setkání vzpomněl. Životovo světlo a veselá energie se Stínem vůbec nebyly kompatibilní. Nehledě na to, že Život by nejraději vytáhl na světlo toho druhého. Jako by mu snad nebylo jasné, že by to Stína zničilo. "Chtěl jsem po něm jen vědět, kde najdu Smrt a co jí mám dát, aby se mnou mluvila." Při řeči o Smrti se mu do očí přece jen vkradla jiskra života. Dokonce ho to přimělo souhlasit s Evelyniným návrhem. "Hm... tak dobře." Pak ale nakrčil čelo. "Ale nejsem připravený. Nemám pro ni žádný poklad." Ucítil cosi, co by nejspíš označil jako zklamání, ale hned ho to zase přešlo. Podívat se, kde Smrt bydlí... to přece mohl, nebo ne? To nemohlo uškodit. Vsadil by se, že to bude naprosto dokonalé místo - dokonalé alespoň z jeho pohledu. Už jen to by pro něj mohlo být jako Vánoce pro malé děcko. A návštěvu si může nechat na jindy. Tu opravdu nechtěl pokazit, jako momentálně jedinou věc v životě, na které mu skutečně záleželo. Musel udělat dobrý dojem. Kdyby tam přišel s prázdnou, Smrt by mu asi moc nepoděkovala...
"Natrhávání částí jiných vlků je nejlepší kus dne," souhlasil Stín a s úlekem si uvědomil, že se začíná s Evelyn vybavovat nějak moc uvolněně. Rychle se zamračil. "Koukám, že tobě už se čumák zahojil. Příště se asi budu muset víc snažit." Odpověď na její další otázku vlastně ani sám neznal. "Nějaká magie. Asi. Nezkoumal jsem detaily toho, jak to funguje." Samozřejmě, že ne, příliš se soustředil na to, jak nejlépe ukrást obrovský krystal, který nejspíš všechno způsobil. "Nepotřebuju vykrmit," ohradil se ještě, už jen čistě z principu. "Svoje tělo si spravuju sám, nepotřebuju, aby se mi v něm někdo vrtal. Těla jsou stejně děsně nepraktická, ať jsou jakákoliv."

//Kiërb

Ani záchvěv překvapení se o něj neotřel, když se Evelyn vydala za ním. Ta vlčice byla jako pijavice a on se obával, že tentokrát by mu ani proměna v nehybný krajinný prvek nijak nepomohla. "Zdálo se mi, že jsem sám a zapomenutý v nějakém tmavém koutě. Škoda, že to byl jen sen," posteskl si a odkopl z cesty větvičku. Asi se bude muset naučit hledat si před usnutím pořádnou skrýš a ne se pohazovat po zemi jako kus hadru. Jinak se těch tlučhubů nikdy nezbaví, dokonce ani ve spánku ne.
Evelyn ale vytáhla téma, které v něm přece jen vzbuzovalo trochu zájmu. Takových moc nebylo. Magie mezi ně ale beze sporu patřila. Bohužel se ale od vlčice zas tak moc nového nedozvěděl. O přebarvování nikdy neslyšel, to ostatní mu ale bylo víceméně známé. Ač si to Evelyn možná nemyslela, nebyl po celou dobu její nepřítomnosti přirostlý k zemi. "Slyšel jsem," utrousil pouze. "Života jsem už i viděl," dodal a dal si záležet, aby to pronesl patřičně pohrdavým tónem. "K tomu mě vodit vážně nemusíš." Popravdě se divil, že Evelyn už neměla obarvený kožich. Neznal lepšího adepta na to chodit po světě zmalovaný jako kašpar.
Na žádného jejího bratra si nevzpomínal. Ne, že by se extra snažil. "Aha. Tak proč neotravuješ jeho?" chtěl vědět. Evelyn se pak ale začala vyptávat na něj. Pokrčil rameny. "Natrhl jsem ucho jednomu odhodlanému snílkovi." Zamyslel se. Z nějakého důvodu mu nejprve vůbec nepřišla na mysl záležitost v poušti - setkání s Delivenem na něj asi mělo větší dopad. "Taky mi v poušti ukradli tělo." Ani k jedné z historek nepodal žádné dodatečné vysvětlení, jako by se jednalo o hotové a zcela pochopitelné věci. Nebyl ve zrovna výřečné náladě.

Pokojný spánek zřejmě nebyl na seznamu věcí, které mu vyšší síly hodlaly dopřát. Zamhouřil oči sotva na pár vteřin, alespoň se mu to tak zdálo, a už mu u ucha ševelil veskrze otravný hlas, volající jeho jméno. Nemusel ani otvírat oči, aby mu bylo jasné, koho to sem čerti nesou. A ani to neměl v úmysl. Místo toho stiskl víčka k sobě ještě pevněji a nevydal ze sebe ani hlásku. Třeba je to jen noční můra. Pokud to byla noční můra, pak byla tedy opravdu vytrvalá. Lomcovala s ním na všechny strany. Nesnášel, když na něj sahala. Neříkal jí to snad už? Teď už tiskl víčka tak pevně, až jen čekal, kdy mu oči začnou vytékat na tváře, zadržoval dech a snažil se všemožně tvářit jako mrtvola, nebylo mu to ale nic platné. Ne před Evelyn. Ta by ho pravděpodobně vytáhla z hrobu, i kdyby skonal doopravdy. Jednoho se zbavím a nalepí se na mě druhý. Delivenova tvář mu v paměti ještě ani nestačila vyblednout a už se po něm sápal další takový. No neměl on to opravdové štěstí?
Teprve až pod pohrůžkou olizovaní - a taky proto, že ze zadržování dechu už se mu tak trochu přestávalo dostávat kyslíku - vyskočil na nohy a otevřel oči. "Opovaž se. Jsem vzhůru," zavrčel a vycenil zuby, aniž by očekával, že to bude mít jakýkoliv efekt. "Už jsi spokojená? Fajn, když jsi, tak už můžu jít," řekl, aniž by čekal na její odpověď, otočil se k ní zády a začal loudavě odcházet mezi stromy.

//Východní hvozd

Zhluboka se nadechl vzduchu, který se ochladil a pročistil, a pak zase zhluboka vydechl. "Deliven," zaskřípal zuby a zaryl si jméno vlka do paměti. Tak strašně ho naštval. Stín myslel na vztek, který v něm v jednu chvíli vzkypěl, téměř znepokojeně - téměř. Silné emoce mu nebyly příliš vlastní, dokonce ani ty negativní. Preferoval existenci ve stavu otupění a utlumení. Deliven asi ani netušil, že kdyby otěže Stínova hněvu jen o kousek proklouzly, vlk by mu pravděpodobně rozsápal hrdlo.
Jenže šedý taky věděl, co by následovalo potom. Ne snad výčitky, ne lítost. Něco horšího. Zase by se mohl probudit ten druhý. Ten, co nesl Stínovo rodné jméno. Ten, kterého se snažil zabít a který odmítal úplně zemřít - pořád ještě ho občas zahlédl, když spatřil svůj odraz na hladině vodní plochy. A mohl by se ho začít vyptávat. Proč jsi to jen udělal, Stíne? Proč jsi tak zlý a krutý? Proč, proč, proč? Proč? Bezmyšlenkovitě nakopl kámen. Byl mnohem raději, když tahle jeho část zůstávala hezky zašlapaná do země, jako tomu bylo právě teď.
Aniž by dvakrát přemýšlel o tom, kam si lehá, svalil se náhle na bok na zem a zavřel oči. Během pár chvil spal jako zabitý. Vlastně by nebylo těžké splést si ho se zdechlinou. Smrděl tak i tak vypadal. Jen hrudník se mu tvrdohlavě zvedal a klesal a narušoval iluzi. Stín byl stále živ, navzdory svým přáním.

Šedý naslouchal nekonečnému vodopádu slov z Delivenovy tlamy s nakrčeným čenichem. "Bavím se," zahučel tím nejbezvýraznějším hlasem, jaký vůbec dokázal vykouzlit. "A ne. Nikdo mě nemá rád. Nedávám jim k tomu žádné důvody a tak to taky zůstane." To nebyla tak docela pravda. Po světě se přece potulovala jedna potrhlá duše, která se Stínem chtěla projít světa kraj. Evelyn. Jenže on ji rád neměl a popravdě si na ni v tu chvíli ani nevzpomněl. Ostatní pro něj nebyli příliš důležití, pokud mu právě nesloužili jako hračky. "Ošklivý?" protáhl. Deliven měl zřejmě nízké standardy. Možná, že Stín neměl ošklivý kožich, byl ale otrhaný, umaštěný, vychrtlý a stále ještě na něm ulpívaly zbytky rybích vnitřností, takže smrděl jako chcíplina na sto honů. "Na vzhledu nezáleží. Důležitá je duše." Vycenil zuby v úšklebku. "Ta moje rozhodně krásná není."
Potřásl hlavou - Deliven se očividně dokázal nadchnout pro Stínův úsměv, i když se zrodil jen za účelem se mu vysmát. "No jasně. Naprostý mistr řemesla." Kamenný výraz se mu vrátil do tváře tak rychle, jak z něj původně zmizel a Stín se rozhodl, že bude lepší vyzkoušet, jestli v tom pometlu doopravdy něco nevězí. Skočil po něm a na chvíli si i myslel, že mu to vlk oplatí, když vycenil zuby a předvedl něco, co by - s trochou fantazie - mohlo být považováno za vrčení a výhružky. Pak to ale pokazil, když se mu tvář zase poskládala do úsměvu. Blbeček. "Proč bys to dělal? Protože jsem ti to snad řekl, ne? Neprosil jsem se tě o lásku," zavrčel šedý a strčil do něj tlapou, jako by z něj tak mohl vyrazit nějakou rozumnou reakci. K tomu ale dojít nemělo. Pro Delivena byla všechno jen sranda a taškařice. Když začal Stína ocucávat, měl toho šedivák právě tak dost. Znechuceně to přerostlé děcko odstrčil. "Tak to by stačilo. Ty si žádný kouzla nezasloužíš." Otřepal se, aby ze sebe setřásl ten hnusný pocit, který nabyl, když se na něj Deliven lepil. "Až na to budeš mít, klidně si mě najdi. Pak ti ukážu kouzla, jaká svět ještě neviděl." S tím se otočil a bez rozloučení zamířil pryč. Měl toho akorát tak dost.

//Narvinij

Celkem bodů: 49
Směnárna: 25 bodů za magii neviditelnosti, 14×1 bod za 210 oblázků, 2×5 bodů na 50 drahokamů
Celkem: magie neviditelnost bez hvězd, 210 oblázků, 50 drahokamů

"Jsem spokojený," stál si za svým Stín, kterému doporučení jako "smát se" a "nebýt upjatý" připadaly jako rychlozkratky k pěkně nudnému životu. "A bavím se s okolím. S tebou, kupříkladu. I když bych vůbec nemusel. Mám i lepší věci na práci." Třeba ležet a dívat se, jak ubíhá čas. Nebo si najít nějakou novou zdechlinu na rozmrvení. Ryba, kterou si na začátku přinesl od řeky, byla víceméně všude kolem a do jeho žaludku z ní doputovalo jen málo. Skoro upřímně se zasmál, když Deliven pronesl, že by mu mohl ukázat cestu radosti. Skoro upřímně - i když pořád zněl jako vlčice, jeho smích zazněl spíš jako sypající se štěrk. "Ty bys mi mohl ukázat? To bych s dovolením velice rád viděl." Deliven samozřejmě neměl šanci. Ke svedení Stína z jeho cesty do pekel, kterou si sám vybral, by bylo třeba mnohem víc, než jednoho veselého vlčka. Nejspíš by to chtělo boží zásah. Ale jaký bůh by si špinil ruce s takovými, jako je Stín?
Ani přímá urážka nebyla dost na to, aby pronikla Delivenovým brněním z optimismu. Nic, co by šedivák neočekával. Pouze s chladným zájmem pozoroval, jak se hnědému kejklá jazyk sem a tam. Ubohé stvoření, pomyslel si a škodolibě se usmál. Všechno mu funguje, v hlavě se mu svítí, ale nikdo není doma. Jako by snad potřeboval víc potvrzení o Delivenově inteligenci, vlk se hned ochotně dožaduje výuky - že by už stačil zapomenout, co se právě teď stalo? "Fajn," řekl suše a odpustil si pochybovačné vytažení obočí, když mu Deliven sdělil, že se umí prát. "Jasně, že neprovedl."
Šedý vlastně ani nevěděl, proč se s tím hnědoušem ještě zabývá. Byl tak nesnesitelně otravný a naivní. Jenže si s ním taky mohl dělat, co chtěl. A to se mu líbilo. Proto, když zmínil cosi o skákání, udělal Stín přesně to. Vrhl se po něm, tentokrát bez zubů a drápů, pouze s úmyslem ho povalit na zem. "Tak dělej," vyzval ho, žraločí škleb už zase roztažený ve tváři. "Nakopej mi zadek. Ukaž mi, že na to máš a já tě naučím kouzlo."

"Pesimista!" odfrkl si. "Nenapadlo tě někdy, že je to třeba naopak? Že to ty jsi jenom hrozný, nesnesitelný optimista?" Deliven samozřejmě nemusel ani odpovídat, byl to zcela jasné. Nenapadlo. Takových typů viděl Stín už dost na to, aby to věděl. Nikdy je nenapadlo, že je s nimi něco v nepořádku. Jako by snad s ním bylo všechno v naprosté pohodě. Pronesl ten dlouhý proslov, ani nevěděl, kde se to v něm vlastně vzalo. Občas se prostě protrhla hráz a všechno to svinstvo se valilo ven, do uší každého, kdo měl tu smůlu a poslouchal. Deliven se to ale rozhodl přetavit v lekci o životě a o tom, jak je třeba si v něm hledat světlé chvilky. Jen to Stín uslyšel, znechuceně ohrnul pysky, jako by právě šlápl do něčeho obzvláště nevábného. "Neprosil jsem se tě o přednášku. A navíc jsem takhle spokojený. To tě asi taky ani nenapadlo, co?" Stínova existence se asi těžko dala nazývat "šťastnou" a nejspíš ani slovo "spokojený" nebylo tak úplně správné, ale vlastně bylo nakonec asi nejvýstižnější. Stín přijímal všechno, co osud poslal jeho směrem převážně s netečností, takže moc šancí k nespokojenosti ani neměl. Své místo na světě přijal už dávno.
Občas ale ta prázdnota v něm vpustila dovnitř i něco dalšího. Třeba vztek, který pak na sobě okusil Deliven, který jeho následkem málem přišel o ucho. Možná ani netušil, jak blízko k tomu bylo. Nakonec ale šedivák dokázal získat kontrolu zpátky, pustil vlka, který už kvílel hláskem snad ještě vyšším, než jaký měl Stín vypůjčen (snad dočasně) a couvl od něj. Doufal, že v očích hnědého uvidí hrůzu, ale to se přepočítal. Deliven se chvíli rovnal, protože byl zmuchlaný a celý jaksi zkřivený, ale jakmile s tím byl hotov, pohlédl do stříbrných očí s novým nadšením. Ono se mu to snad líbilo. "Ty jsi doopravdy idiot," pronesl Stín a mírně zavrtěl hlavou. "Naučit?" Zkřivil tvář. Tak úplně to nechápal. Chtěl snad Deliven naučit, jak trýznit druhé, dokud nezačnou kvílet? Pochyboval, že by ho to naučit mohl. "To nezvládneš. Neumíš se prát, ani když ti doslova šlapou na krk." Znovu zavrtěl hlavou a natočil se mírně směrem od vlka. Mrhal tady časem. Začínal pomýšlet na odchod... ale co kdyby se Deliven opravdu chtěl učit? Moh bych mu pak prohryznout i druhé ucho.

"Samozřejmě. Smrt je mnohem zajímavější." Vlkovi se krátce zamlžily zraky, jak se zasnil. "Každý zná život. Ví, co je to žít, jaké je to chodit po téhle prohnilé zemi pod nemilosrdným sluncem, jaké to je hladovět a žíznit a rvát maso kořisti a lízat si rány... o životě ví každý všechno, ale stejně v něm pořád hledají tajemství a nějaké složitosti. Něco ti povím. Žití není nic jiného, než hloupý vtip, kterému se nikdy nikdo nesměje upřímně, ale jen proto, aby nevyčníval z řady a náhodou na sebe neuvrhl hněv bohů." A jéje. Zdálo se, že Stína popadla ukecaná nálada. Jak se z normálně nemluvného vlka jednou začala slova valit, bylo těžké je zastavit. „Smrt, naproti tomu, to je něco zcela jiného. Smrt je záhadná. Přemýšlel jsi nad tím vůbec někdy? Asi ne, co? To vy, co máte... hah, slunce v duši, nebo jak se to říká, na to vy vůbec nemyslíte.
Ale já nad smrtí přemýšlel hodně. Viděl jsem hodně smrti, drahý Delivene. Pozoroval jsi někdy, jak se vytrácí světlo z očí zabitého zvířete? Jak ten jejich poslední výdech je ta nejvíc definitivní věc na světě? Pořád čekáš, až se jim znova zvedne hruď, ale ona už se nezvedne. Jenže... co všechno odejde s tím posledním výdechem? Ze zvířat pak už nejsou zvířata, jen zdechliny. Něco jim chybí. Něco jim je ve Smrti odebráno. Je to duše? Vědomí? A kam ta duše nebo vědomí jde? Přece jen tak nezmizí, ne? Přijdu na to. A přijdu i na to, jaké to místo je.
Ale neumírají jen zvířata. To je na tom to nejvíc fascinující. Umírá všechno. Stromy uschnou, listy zetlejí, nakonec se i skály rozdrobí a řeky vyschnou. Všechno zemře, všechno skončí a jediný, kdo tu zůstane, bude sama Smrt. I dlouho potom, až pro jejího bratra nezůstane nic, o co by se staral, Smrt tu stále bude. Proto mě zajímá víc, než on. Už tomu rozumíš?“ Konečně zaostřil zpátky na vlka před sebou. „Ne. Jak bys mohl. Ani já spoustě těch věcí nerozumím. Ale až nasbírám dostatečně velký dar pro onu vlčici, půjdu za ní a ona mi to poví.“ Byl o tom přesvědčen. Vůbec ho nenapadlo, že by to celé mohlo dopadnout jinak. „Možná mi i ukáže, jaké to je - zemřít.“ To Stína zajímalo na celém světě ze všeho nejvíc. Neměl rád život, nedokázal mít rád nic a smrt kolikrát vyhlížel za každým rohem. Jenže ho nikdy ani nenapadlo sáhnout na vlastní život. Chtěl ten pravý zážitek. Moment překvapení. Možná... že Smrt by mu tohle mohla poskytnout.
Na smrt myslel i tehdy, když drtil Delivenovu lebku pod svými tlapami. "Ubrat? Neprovedl? Jsi si jistý? Zkus přemýšlet... neprovedl jsi něco? Co třeba té své Ashe? Té jsi nic neprovedl? Jen přemýšlej, štěně. Přemýšlej..." Pak ho popadl za ucho. Jak na jazyku ucítil jeho krev, popadl ho náhle takový vztek, slepá touha rvát a trhat a zabíjet... ale nepoddal se jí. Nerad ztrácel nad sebou kontrolu. Silné emoce někdy z hlubin jeho nitra vyvolaly ten hlas, který měl být dávno pohřben – hlas bytosti, kterou býval, než se stal Stínem. A tu nesnášel snad ze všeho nejvíc. Takže Delivena nezakousl. Jen ho pro dobrou míru pořádně zatahal za ucho, když se vlk v jeho sevření začal zmítat a kvílet jako meluzína. Pak ho konečně pustil a odstoupil. Šklebil se jako maniak. „Líbilo se ti moje kouzlo? Umím jich mnohem víc, jestli chceš,“ pronesl a hned zase odhodlaně vykročil k Delivenovi, jako by hned chtěl začít s dalším druhem mučení. Vztek v jeho nitru jak narostl, zase rychle zmizel. Takový už byl Stínův život. Záblesk vzteku sem, troška škodolibé radosti tam, a jinak... nic.

"Hm," zabručel Stín zdánlivě nezaujatě, ale v očích se mu rozsvítila jiskra, když se vlk zmínil o Smrti. "A to mě by zrovna Smrt zajímala víc. Rozhodně mnohem víc, než její kašparský bratříček." Zatím ale stále měl jeden zásadní problém, totiž ten, že něml žádný dar, který by bohyni mohl darovat. A dokud toto nevyřeší, nebude ji moct navštívit. Chtěl být v její přízni, ne ji naštvat. A kdo je ta Marion? Nejspíš další nezdárný optimista. Jsou jako blechy, absolutně všude, absolutně neodbytní.
"Žádnou nemoc nemám. Zato tobě v hlavě pěkně straší," procedil Stín skrze zuby, ačkoliv by to mohlo být předmětem pochyb, vzhledem k tomu, jak byl neustále pohublý a otrhaný. Pravdou ale bylo, že pod tím nevábným zjevem se skrývalo tělo zdravé a stále ještě ne tak úplně na odpis, ačkoliv mládím už taky úplně nezářilo. Nikdo by si asi netipnul, že právě Deliven je z nich dvou opravdu ten straší, tím méně by něco takového odhadoval Stín.
Vlk se mu ale ohledně věku a zkušeností pokoušel cosi naznačovat. Šedému to nedošlo, ani se už nesnažil příliš chápat slova z Delivenovy tlamy a už vůbec ne nějaké skryté významy. "Přibývaly místa, jo? Zklamu tě, ale to, že najdeš nějakej novej kout, neznamená, že tam přibylo místo. To jen znamená, že jsi tam předtím nebyl," hovořil jako k zaostalému vlčeti. Sám by byl klidně ochoten uvěřit, že se někde může objevit nová hora či les, ale jen kdyby to viděl na vlastní oči. Takhle? Sice už viděl zářící krystal pouště, mluvící ještěrky a byl u jednoho boha na návštěvě, ale stejně tomu nevěřil. Už jen proto, že to tvrdil ten šašek.
Šprýmy hnědého přešly ve chvíli, kdy se Stín rozhodl ho naučit zpívat. Prozatím se ale zdálo, že Deliven je dost nedovtipný žák - a to šedého jen těšilo. Zubatý úsměv mu už vůbec nemizel z tváře, zatímco nebožákovi pod ním tlačil lebku proti zemi. Přišlápnutý vlk se snažil cosi říct, ale Stín jen zavrtěl hlavou. "Ucho? Ty se teď bojíš o svoje pitomé ucho?" Div, že se nerozesmál. "To je teda dobrý. Možná by ses měl bát o něco důežitějšího. Třeba... svůj bídný život?" Šedý byl zvědav, jestli z Delivena něco dostane. Cokoliv smysluplného. Začne se bránit? Rvát? Prozatím to spíš vypadalo, že by si raději klidně nechal hlavu rozšlapat na kaši. Z hrdla se mu ale už alespoň dral nějaký ten hlásek, který tak úplně nezněl jako ten původní. "Aha, vidíš, že to funguje," šklebil se Stín jako vzteklá liška. "Ale není to ono, ba ne. Možná... to s tím uchem nebyl tak zlý nápad." Sklonil se dopředu, čímž přenesl ještě víc váhy na svou nevinnou oběť a pevně chytil jeho ucho do zubů. Budeš se už konečně bránit? vyzval ho v duchu a pomalu začal tiskonout čelisti k sobě. Jasně, takhle to byla opravdu zábava, bohové, něco podobného se mu nepovedlo už měsíce, ale... no, když ten druhý nekladl odpor, nebylo to jaksi ono. Spoléhal, že Deliven si nebude přát mít v uchu díry - teď ještě pořád mohl vyváznout se slechem celým, snad jen trochu zhmožděným. Tak dělej, holoubku.

//Stín mu šlapal na tlapu, ne na hlavu, ale to nevadí :D

Deliven prý Života ještě nikdy nepotkal, avšak zcela pochopitelně věřil všemu, co se o bohu po Galiree povídalo. Stín se, naproti tomu, s vlkem už setkal a vytvořil si tak vlastní obrázek, který se od všeobecného názoru celkem odlišoval. "Jistě, že si jsem jistý. Jen se za ním někdy zastav a přesvědč se sám," zahučel otráveně. "Nenech se ale oblbnout tím jeho nevinným obličejíčkem a sladkým hláskem." Proč se vůbec snažil? Pokud měl narazit na někoho, kdo bude sdílet jeho názor na Života, pak to téměř jistě nebude tady tenhleten kašpar, který navíc právě nějakou dedukcí došel k závěru, že to Stín je tady ten narušený. "Nemocný?" přimhouřil oči. "To říkáš zrovna ty?" Už ale stačil jen naježeně uskočit, když si to k němu Deliven už zase štrádoval. Zavrčel. Hnědý vlk už dostal spoustu varování a pravděpodobně se blížil k těm posledním.
"Mysli si co chceš. Štěně." Přejel vlka pohledem. Těžko odhadovat jeho věk, když se chová takhle. "Jestli jseš štěně vůbec nezáleží na věku," poučil ho. A tenhle vlk se opravdu projevoval jako malé vlče, ačkoliv klidně mohl být i starší než Stín, jak sám poznamenal.
Nakonec šedý vlk neodolal tomu, jak si Deliven pomalu sám říkal o to, dostat lekci. Nemluvě už vůbec o tom vzteku, který v něm vlk vyvolával. A tak zkrátka jednal. Pocitíl škodolibé zadostiučinění, když jeho protějšu dopadla hlava na zem, až mu cvakly zuby a jazyk mu zůstal trčet ven na špinavou zem. V očekávání odporu Stín ještě přitlačil, ale hnědý se zrovna moc nebránil. Co víc, dokonce i v téhle pozici se snažil žvanit, ačkoliv mu Stín sotva rozuměl. Pochytil pár útržků: docela bolí, hraješ si ostře, ubrat... "Já si nehraju," ušklíbl se. "Nehraju si. Hraní je pro takové, jako jsi ty, co si myslí, že život je kdovíjaká zábava." Užíval si, že teď má navrch. Tlačil drápy kamsi k Delivenově uchu a zkoumal, za jak dlouho se mu podaří z toho jelita vyrazit nějakou pochopitelnou, logickou reakci. "Zdá se mi, že zatím ti ten zpěv nějak nejde," poznamenal a škleb se mu roztahoval od ucha k uchu. "Možná bude třeba ještě přitvrdit, co myslíš?"

Delivenova vysvětlení byla snad ještě horší, než kdyby mu žádná neposkytoval. Nejprve tvrdí, že pruhy má každý, poté zase, že on je nemá. Stín nad tím jen vrtěl hlavou a nevyjadřoval se ani k údajenému "světlému vlkoušovi", který běhal za Ashe, ani k pruhům. Neměl pochopení pro jedince, kteří svět vnímají způsobem, jakým ho zřejmě vnímal tenhle hnědý vlk - kteří nestojí pevně nohama na zemi. On byl přesvědčen, že na ní stojí tak pevně, až div nezapouští kořeny. Neuvědomoval si, že jeho pohled na svět je taky pokřivený.
Promluvil až tehdy, když se Deliven vytasil se Smrtí a Životem. "Život je bláznivý bůh," pronesl Stín a v očích se mu zračil zjevný odpor. "Falešný. Myslí si, kdoví jak není chytrý." Při posledním slově div že nezaskřípal zuby. Nesnášel Života, nesnášel. Setkání s ním ho rozházelo. A on nebyl rád rozházený, byl rád hezky vcelku a srovnaný.
"Stín je normální jméno," pronesl rozhodně. Zrníčko vzteku v jeho hrudi pomalu, pomalinku rozkvétalo. Zatím o něm téměř nevěděl. "Já vím, co jsou jména, ty štěně. Jen jsem podotýkal, že většina z nich je naprosto zcestná." V tomhle měl i ten blbec Život výhodu, to mu Stín musel nechat - bůh byl na nic, život byl taky na nic, perfektně sedící jméno. Jenže když viděl, jak Delivenovi nepřítomně visí jazyk z tlamy, přešla ho chuť mu cokoliv vykládat. Dostával chuť mu spíš nadělat z uší třásně. Ze vzteklého semínka vyrůstala ohnivá květina. Stín se kousl do jazyka.
Delivenova nechápavost, naivita a dětinskost šedého lákala. Byl tak snadným terčem. Tak zranitelný. Hloupoučký. Sladce se usmál, když se ho hnědý zeptal, zdali by ho opravdu dokázal přimět změnit hlas. "No jasně. Jen sleduj." Přikročil blíže, jako by hodlal něco začít vysvětlovat... místo toho ale zvedl tlapu a vší silou s ní dupl na tu Delivenovu, přičemž si dal velice záležet, aby do ní důkladně zabořil drápy.

Nakonec na to tak úplně neskočil. No nevadí. Každý den nebylo posvícení a Stínovi stačilo, že vlka aspoň rozhodil. To se mu třeba s lady Nezničitelnou alias Evelyn vůbec nepodařilo, což byl taky hlavní důvod, proč ho ona vlčice tolik dopalovala. A vypadalo to, že Delivena rozhodil důkladně - začal totiž mlít náhle úplně z cesty. "Neskočila za kým?" pozvedl Stín obočí. "Jsi si vědom, že já o nikom dalším nemluvil?" Možná ho dokázal vyděsit víc, než se prvotně domníval - třeba z toho vlčkovi úplně přeplo.
Tahle domněnka se ještě potvrzovala, když to Deliven celé uzavřel tím, že pruhy má přece každý. "Já ne," oponoval klidným hlasem Stín, který musel mít poslední slovo. "A tvoje pruhy jsou taky asi zrovna na dovolené, viď?" pronesl ironicky a nakrčil tázavě čelo. Nevěděl, jestli vůbec chce slyšet nějaké vysvětlení, s jakým hnědý přijde, nebo raději ne. Pokud se mu ho ale rozhodne podat, stejně se neubrání.
"Stín je jméno jako každé jiné," pronesl. "Možná lepší, než jiná, protože aspoň něco znamená, narozdíl od většiny jiných jmen." Významně na Delivena pohlédl: "Jako třeba Deliven. To neznamená nic. Je to jen shluk náhodných písmen." Hnědý se sice skoro trefil s tím, že Stín není tak úplně jeho opravdové jméno - rozhodně se s ním nenarodil. Jenže když mu tak nakonec říkali i vlastní rodiče, přijal jej za své a na to staré téměř zapomněl. Pokud to tedy nějaký pobuda jako Život nevytahoval na světlo paměti.
Záplava otázek ale neměla konce. "Moc se ptáš," řekl místo odpovědí. "A kdo se moc ptá, ten moc ví - a kdo moc ví, ten může ztrati mnohem víc, než jen hlas." Sotva dořekl, byl už nucen se naježit, vrčet a bránit se nechtěné pozornosti. "Něco si ujasníme. Ještě jednou uděláš nějakou podobnou pitomost a budeš taky kvílet různými hlasy," zasyčel Stín a blýskl po Delivenovi stříbřitými zraky. Nenáviděl doteky. Pomalu cítil, že se v jeho jinak dost klidném a prázdném nitru začíná tvořit vztek.

Hnědouš mu celou tu historku sežral i s navijákem. Stín se cítil více než potěšen, když koukal na to, jak vlk poulí zelené oči, div mu nevypadnou z důlků. V první chvíli, kdy ukázal k propasti, se domníval, že se tam vlk snad rozběhne - a kdoví, možná se tam i vrhne. To by tedy byla premiéra, navzdory tomu, že udělal v životě spoustu pochybných věcí, ničí smrt ještě nezpůsobil. Ale všechno je jednou poprvé, ne? Jenže vlk, ačkoliv byl dost mimo, asi nebyl mimo dostatečně na to, aby něco podobného vyvedl. Nojo, co se dá dělat. Aspoň se s ním pobaví o něco déle.
Jenže vlk naproti němu měl mocnou zbraň. Optimismus. Pravděpodobně nejlepší brnění proti Stínovi a jeho lžím. Hrůza z očí mu sice tak úplně nezmizela, ale na tváři brzy vlkovi kvetl úsměv a vesele ho přesvědčoval, že ten, koho viděl, jistě nebyla jeho Ashe. "Mhm, jak myslíš. Nevím sice, kolik vlčic jménem Ashe s..." Jak jen to ten blbeček říkal? "...s pruhama znáš, ale mě to přijde dost specifické. Nemyslím si, že takových běhá po světě zrovna přehršel. Ale jen si posluž. Nevěř mi!" To bylo pravděpodobně velice dobré doporučení. "Jen si na mně vzpomeň, až uvidíš svou drahou Ashe rozlámanou jako kus dřeva na dně propasti. A vzpomeň si taky, čí to je vlastně vina, že ta nebohá vlčice takhle dopadla." Propast byla samozřejmě příliš hluboká, než aby se dalo dohlédnout na dno - alespoň on to nedokázal. Proto mohl doufat, že alespoň zasel do vlkovy mysli zrnko pochybností, které ho tam bude pořádně dřít. S tím se spokojeně sklonil ke své rozmrvené svačině s úmyslem ji konečně dokončit.
"Jsem Stín," prohodil, už se na hnědáka ani nedíval. Jen stočil uši dozadu, když konečně přišlo na přetřes to obávané téma. "Někdo mi ukradl můj hlas," zavrčel tlumeně. Vlastně to byla pravda. Nejdřív mu ukradli tělo a pak mu ho zase vrátili, jenže bylo jaksi rozhašené a znělo... no, takhle. "Velká škoda, určitě by se ti líbil mnohem víc, než tenhle." Litoval, že už nemá svůj hlas. Jeho historka o chudince Ashe by jistě vyzněla ještě zlověstněji. Ale protože neměl ve zvyku vzpírat se osudu, věděl, že mu nezbývá, než držet tlamu a krok a nějak se s tím smířit.
S čím se ale smířit nehodlal byl fakt, že mu ten slabomyslnec - Deliven, tak se jmenoval - neustále narušoval soukromí. Jeho tlapa dopadla snad půl milimetru od jeho ryby a jeho čenich se nacpal někam, kam se Stínovi ničí čenich ještě nikdy nenacpal. A on by byl rád, kdyby to tak zůstalo. Šedý se okamžitě naježil, z hrdla se mu vydralo zavrčení a skočil předními tlapami Delivenovi za krk v naději, že se důkladně praští tou svou vlezlou palicí o zem. "Táhni ode mně!" zasyčel. "Já nejsem na hraní."

Stěží se ubránil úšklebku, který se mu toužil prodrat na tvář, když uviděl, jak se Hnědoušův výraz změnil z nadšeného na upřímně vyděšený. Na chvíli si myslel, že to s ním snad dočista sekne, ale nakonec se tak nestalo. I tak ale bylo zřejmé, že tomu chudákovi Stín úplně vzal vítr z plachet a pokazil mu tu jeho bezstarostnou veselost, což bylo pro našeho plíživého lháře přesně to, co viděl nejraději. Optimisti. Všechno si malujou tak krásně a vesele, až jim to nakonec podrazí nohy, když zjistí, že život není taková sranda. Kdyby to nenarušovalo jeho hru, snad by si odplivl, ale takhle jen dále seděl naproti vlkovi s nepohnutým výrazem.
To se ovšem změnilo, když na něj ten druhý skočil. Stín instinktivně vycenil zuby a rázně ucouvl. Nesnášel fyzický kontakt a tenhle, zrovna tak jako Evelyn, byl asi ohmatávací typ. "Pr, pr, pr," pokusil se ho setřást a usadit, jenže když zněl jako nějaká fena, asi nepůsobil příliš důvěryhodně. Alespoň teď měl Hnědouš plnou hlavu jiných věcí, takže si z něj kvůli tomu neutahoval. Možná si ani nevšiml. "Všechno ti povím, jen ze mě slez." Znechuceně se otřásl, když cizí tlapy konečně znova dopadly na zem a v hlavě začal spěšně splétat historku, kterou si vymýšlel za pochodu. "Hm... kdypak jsem ji jen naposledy viděl? Už to bude pár dní, možná i týdnů," podrbal se zadní tlapou zadumaně za uchem a spolkl další kus ryby, který ještě nestačil rozmatlat všude kolem. "Tuším že to bylo směrem..." Rychle zapátral v paměti po místech, která zde navštívil. Do hlavy mu okamžitě přišla představa té hluboké propasti, kterou míjel. "Tam!" ukázal tlapou. "U té propasti." To místo si zapamatoval a věděl i přibližně, kde leží. "No, co přesně se jí stalo, to netuším. Vypadala ale fakt strašlivě zanedbaně a hrozně brečela, že ji všichni dobří přátelé opustili. Říkáš, žes ji tu nechal? No, možná jsi s tím taky měl něco společného, kdo ví?" Hbitě skryl úsměšek za zdviženou tlapu, než pokračoval. "A když se někdo potuluje kolem takové díry do země a je tak strašně, strašně, strašně zničený, smutný a zdá se mu, že život už vůbec nemá smysl... no, kdoví, co mu může přeletět přes nos. Kdoví, co může udělat ve slabé chvíli..." pokrčil Stín rameny a nechal na Hnědoušovi, ať si to domyslí sám.