Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec na to tak úplně neskočil. No nevadí. Každý den nebylo posvícení a Stínovi stačilo, že vlka aspoň rozhodil. To se mu třeba s lady Nezničitelnou alias Evelyn vůbec nepodařilo, což byl taky hlavní důvod, proč ho ona vlčice tolik dopalovala. A vypadalo to, že Delivena rozhodil důkladně - začal totiž mlít náhle úplně z cesty. "Neskočila za kým?" pozvedl Stín obočí. "Jsi si vědom, že já o nikom dalším nemluvil?" Možná ho dokázal vyděsit víc, než se prvotně domníval - třeba z toho vlčkovi úplně přeplo.
Tahle domněnka se ještě potvrzovala, když to Deliven celé uzavřel tím, že pruhy má přece každý. "Já ne," oponoval klidným hlasem Stín, který musel mít poslední slovo. "A tvoje pruhy jsou taky asi zrovna na dovolené, viď?" pronesl ironicky a nakrčil tázavě čelo. Nevěděl, jestli vůbec chce slyšet nějaké vysvětlení, s jakým hnědý přijde, nebo raději ne. Pokud se mu ho ale rozhodne podat, stejně se neubrání.
"Stín je jméno jako každé jiné," pronesl. "Možná lepší, než jiná, protože aspoň něco znamená, narozdíl od většiny jiných jmen." Významně na Delivena pohlédl: "Jako třeba Deliven. To neznamená nic. Je to jen shluk náhodných písmen." Hnědý se sice skoro trefil s tím, že Stín není tak úplně jeho opravdové jméno - rozhodně se s ním nenarodil. Jenže když mu tak nakonec říkali i vlastní rodiče, přijal jej za své a na to staré téměř zapomněl. Pokud to tedy nějaký pobuda jako Život nevytahoval na světlo paměti.
Záplava otázek ale neměla konce. "Moc se ptáš," řekl místo odpovědí. "A kdo se moc ptá, ten moc ví - a kdo moc ví, ten může ztrati mnohem víc, než jen hlas." Sotva dořekl, byl už nucen se naježit, vrčet a bránit se nechtěné pozornosti. "Něco si ujasníme. Ještě jednou uděláš nějakou podobnou pitomost a budeš taky kvílet různými hlasy," zasyčel Stín a blýskl po Delivenovi stříbřitými zraky. Nenáviděl doteky. Pomalu cítil, že se v jeho jinak dost klidném a prázdném nitru začíná tvořit vztek.

Hnědouš mu celou tu historku sežral i s navijákem. Stín se cítil více než potěšen, když koukal na to, jak vlk poulí zelené oči, div mu nevypadnou z důlků. V první chvíli, kdy ukázal k propasti, se domníval, že se tam vlk snad rozběhne - a kdoví, možná se tam i vrhne. To by tedy byla premiéra, navzdory tomu, že udělal v životě spoustu pochybných věcí, ničí smrt ještě nezpůsobil. Ale všechno je jednou poprvé, ne? Jenže vlk, ačkoliv byl dost mimo, asi nebyl mimo dostatečně na to, aby něco podobného vyvedl. Nojo, co se dá dělat. Aspoň se s ním pobaví o něco déle.
Jenže vlk naproti němu měl mocnou zbraň. Optimismus. Pravděpodobně nejlepší brnění proti Stínovi a jeho lžím. Hrůza z očí mu sice tak úplně nezmizela, ale na tváři brzy vlkovi kvetl úsměv a vesele ho přesvědčoval, že ten, koho viděl, jistě nebyla jeho Ashe. "Mhm, jak myslíš. Nevím sice, kolik vlčic jménem Ashe s..." Jak jen to ten blbeček říkal? "...s pruhama znáš, ale mě to přijde dost specifické. Nemyslím si, že takových běhá po světě zrovna přehršel. Ale jen si posluž. Nevěř mi!" To bylo pravděpodobně velice dobré doporučení. "Jen si na mně vzpomeň, až uvidíš svou drahou Ashe rozlámanou jako kus dřeva na dně propasti. A vzpomeň si taky, čí to je vlastně vina, že ta nebohá vlčice takhle dopadla." Propast byla samozřejmě příliš hluboká, než aby se dalo dohlédnout na dno - alespoň on to nedokázal. Proto mohl doufat, že alespoň zasel do vlkovy mysli zrnko pochybností, které ho tam bude pořádně dřít. S tím se spokojeně sklonil ke své rozmrvené svačině s úmyslem ji konečně dokončit.
"Jsem Stín," prohodil, už se na hnědáka ani nedíval. Jen stočil uši dozadu, když konečně přišlo na přetřes to obávané téma. "Někdo mi ukradl můj hlas," zavrčel tlumeně. Vlastně to byla pravda. Nejdřív mu ukradli tělo a pak mu ho zase vrátili, jenže bylo jaksi rozhašené a znělo... no, takhle. "Velká škoda, určitě by se ti líbil mnohem víc, než tenhle." Litoval, že už nemá svůj hlas. Jeho historka o chudince Ashe by jistě vyzněla ještě zlověstněji. Ale protože neměl ve zvyku vzpírat se osudu, věděl, že mu nezbývá, než držet tlamu a krok a nějak se s tím smířit.
S čím se ale smířit nehodlal byl fakt, že mu ten slabomyslnec - Deliven, tak se jmenoval - neustále narušoval soukromí. Jeho tlapa dopadla snad půl milimetru od jeho ryby a jeho čenich se nacpal někam, kam se Stínovi ničí čenich ještě nikdy nenacpal. A on by byl rád, kdyby to tak zůstalo. Šedý se okamžitě naježil, z hrdla se mu vydralo zavrčení a skočil předními tlapami Delivenovi za krk v naději, že se důkladně praští tou svou vlezlou palicí o zem. "Táhni ode mně!" zasyčel. "Já nejsem na hraní."

Stěží se ubránil úšklebku, který se mu toužil prodrat na tvář, když uviděl, jak se Hnědoušův výraz změnil z nadšeného na upřímně vyděšený. Na chvíli si myslel, že to s ním snad dočista sekne, ale nakonec se tak nestalo. I tak ale bylo zřejmé, že tomu chudákovi Stín úplně vzal vítr z plachet a pokazil mu tu jeho bezstarostnou veselost, což bylo pro našeho plíživého lháře přesně to, co viděl nejraději. Optimisti. Všechno si malujou tak krásně a vesele, až jim to nakonec podrazí nohy, když zjistí, že život není taková sranda. Kdyby to nenarušovalo jeho hru, snad by si odplivl, ale takhle jen dále seděl naproti vlkovi s nepohnutým výrazem.
To se ovšem změnilo, když na něj ten druhý skočil. Stín instinktivně vycenil zuby a rázně ucouvl. Nesnášel fyzický kontakt a tenhle, zrovna tak jako Evelyn, byl asi ohmatávací typ. "Pr, pr, pr," pokusil se ho setřást a usadit, jenže když zněl jako nějaká fena, asi nepůsobil příliš důvěryhodně. Alespoň teď měl Hnědouš plnou hlavu jiných věcí, takže si z něj kvůli tomu neutahoval. Možná si ani nevšiml. "Všechno ti povím, jen ze mě slez." Znechuceně se otřásl, když cizí tlapy konečně znova dopadly na zem a v hlavě začal spěšně splétat historku, kterou si vymýšlel za pochodu. "Hm... kdypak jsem ji jen naposledy viděl? Už to bude pár dní, možná i týdnů," podrbal se zadní tlapou zadumaně za uchem a spolkl další kus ryby, který ještě nestačil rozmatlat všude kolem. "Tuším že to bylo směrem..." Rychle zapátral v paměti po místech, která zde navštívil. Do hlavy mu okamžitě přišla představa té hluboké propasti, kterou míjel. "Tam!" ukázal tlapou. "U té propasti." To místo si zapamatoval a věděl i přibližně, kde leží. "No, co přesně se jí stalo, to netuším. Vypadala ale fakt strašlivě zanedbaně a hrozně brečela, že ji všichni dobří přátelé opustili. Říkáš, žes ji tu nechal? No, možná jsi s tím taky měl něco společného, kdo ví?" Hbitě skryl úsměšek za zdviženou tlapu, než pokračoval. "A když se někdo potuluje kolem takové díry do země a je tak strašně, strašně, strašně zničený, smutný a zdá se mu, že život už vůbec nemá smysl... no, kdoví, co mu může přeletět přes nos. Kdoví, co může udělat ve slabé chvíli..." pokrčil Stín rameny a nechal na Hnědoušovi, ať si to domyslí sám.

Narazil na dalšího ukecaného energického typa. To zjistil velmi záhy. Prakticky od chvíle, co ho Hnědouš spatřil, se mu z tlamy hrnula nekonečná záplava slov. Na nabídku, ať si taky dá vodu, Stín jen zavrtěl hlavou. "Radši si počkám, co to bahno udělá s tebou," objasnil své rozhodnutí. Pochyboval, že by mu voda nějak ublížila, však ta, co pil z řeky, taky nebyla nejčistší, ale nechtěl se s Hnědoušem bratříčkovat.
Vlk ho přejel pohledem a Stínův otrhaný vzhled mu samozřejmě neušel. Poznámky typu ty se asi dost pereš slýchal často a projížděly mu pouze jedním uchem tam a druhým ven. "Mhm," přisvědčil pouze a znovu se nespokojeně zamračil nad zvukem svého hlasu. Působilo to tak... hloupě. Jako by v něm byl uvězněný ještě někdo jiný. To byl pocit, který bytostně nesnášel.
Hnědouš ze sebe naštěstí chrlil další a další věty, až Stín ani neměl čas příliš dumatt o ničem jiném. "Ashe?" zopakoval. Nehodlal sice vlku pomáhat nacházet jeho kamarádku, ale tvářil se, jakože o tom hluboce přemýšlí. Než ale stačil cokoliv odpovědět, vlk zmizel v křoví se soukromou záležitostí. Stín mírně zavrtěl hlavou a začal se rýpat ve své rybě. Kuchal ji, jako by mu vyvraždila rodinu a většina rybích vnitřností skončila spíš na zemi a na jeho tlapách, než v tlamě. Možná proto byl pořád tolik hubený...
A už tu byl jeho společník zpět. "Ashe, Ashe, Ashe," opakoval Stín tak hlubokým hlasem, jak dokázal, aniž by vzhlédl od ryby. "No jistě. Ashe. Moc milé stvoření, přesně jak říkáš," pokyvoval hlavou. Žádnou Ashe nikdy neviděl ani o ní neslyšel, ale protože prolhanost byla vlastní jeho černé duši, kanula mu nepravdivá slova ze rtů zcela snadno. "Bohužel tě ale asi moc nepotěším. Sice jsem ji potkal, ale kdoví, jestli teď ještě žije... Nevypadala dobře, když jsem ji naposled viděl." Vzhlédl k vlkovi s ošklivým zábleskem v očích a olízl si z tlapy rybí střevo. "Strašná tragédie," mlaskl a zahleděl se hluboko do zelených očí toho druhého. V duchu se zlomyslně chechtal, ve tváři se mu ale nepohnul ani sval.

//Kiërb
//po akci v poušti Stínovi dočasně zůstal samičí hlas


I s rybou, která už byla v mírném stadiu rozkladu, zašel tiše do skrytu lesa. Oproti spalujícímu slunci, které ho grilovalo na otevřeném prostoru venku, to byla poměrně příjemná změna. Neměl slunce rád. Vrhalo na všechno moc světla a bodalo ho do očí. Navíc všem ostatním dělalo radost, tudíž už z principu Stína štvalo. Když byli všichni promáčení deštěm, promrzlí a otrávení, pak teprve byl spokojen. I když... dnes by ho možná mohlo potěšit i to slunce. Vlci se pekli ve vlastních kožiších a z toho jistě byli taky dost otrávení, možná ještě víc, než z deště...
Zašel hlouběji mezi stromy a rozhlížel se kolem. Nerovný terén a pokřivené kmeny stromů, to vypadalo jako zcela ideální místo, kde by si mohl dát svou lehce nechutnou svačinku v klidu a soukromí. To si tedy alespoň myslel, než se zpoza terénní nerovnosti vynořil vlk. Stín přimhouřil oči. Nic zvláštního ale o hnědém na první pohled nezjistil, tedy až na to, že stejně jako Stín, ani tenhle adept asi příliš nehledí na čistotu toho, co dostává do těla. To, co vlk hltal, vypadalo jako čisté bahno. Šedivák se přes rybu v tlamě zazubil a přišel o pár kroků blíže. Svou "kořist" si položil k nohám a majetnicky ji přišlápl, aby snad Hnědouše nenapadlo mu ji brát. "Chutná ti?" otázal se bezvýrazně... ale cosi bylo špatně. Z hrdla mu nevyšel jeho obvyklý hrubý hlas, jako kdyby měl hrdlo plné štěrku. Zněl jako... Ta malá mrcha, které jsem ukradl tělo. Vzala mi můj hlas. A jéje. Image drsňáka tím poněkud utrpěla - teď vypadal spíš komicky, neboť jeho dívčí hlas nyní ostře kontrastoval s jeho zdevastovaným zevnějškem. Stočil podrážděně uši dozadu. Na tohle si asi nezvykne tak snadno.

//Říční eso (přes Zarostlý les)

A pak ještě ty ještěrky. Ach, ano. To ubohé městečko plné nevinných tvorů, do kterého vlci přinesli zkázu. Zlomyslně se usmál při vzpomínce na to, jak jim pár těch jejich chajdaloupek rozšlapal na kusy. Jeho prohnilé srdce se doslova tetelilo. Vypadal ohavně, když se takhle usmíval. Jako ježidědek z pohádky. Jenže kolem nebyly žádné děti, které by ho strčily do pece, takže si milý zlatý Stín dál spokojeně kráčel po světě a těšil se z každého neštěstí, které dokázal způsobit, i kdyby mělo postihnout jen kolonii mluvících ještěrek. To mu stačilo.
Brzy si uvědomil, že má žízeň. Aby taky ne. V poušti jeden pěkně vyprahne. Protože ale šel stále víceméně podél řek, nebyl to žádný velký problém. Stačilo sklonit hlavu a pár mohutnými hltanci zahnat žízeň. Voda nebyla zrovna z nejčistějších, ale ani to nebylo překážkou. A na břehu opodál ležela vyvržená ryba střední velikosti - příjemný bonus. Stín k leklé rybě přikráčel, čenich mu napověděl, že tu už asi nějakou chvíli leží. S tím si rovněž hlavu nelámal. Uchopil ji do tlamy a zamířil s ní někam, kde bude mít na jídlo větší soukromí a kde bude více skryt před sluncem.

//Východní hvozd

//Ararat (přes Kaňon řeky)

Plouživým krokem se táhl z horké pouště, jen okrajem mysli si uvědomoval, že ho už pod tlapami nepálí písek, ale že naopak šlape po chladivém, vlhkém břehu řeky. Myšlenkami byl totiž jinde - totiž u toho, co právě teď zažil. Neměl ve zvyku se ničemu divit, ačkoliv tohle byl zcela jistě ten nejpodivnější zážitek v jeho životě. A to už bylo co říct. Přesto nad tím teď rozvažoval, dlouze a pozvolna otáčel celou situaci v hlavě. Zejména jeden aspekt z hlavy nemohl vyhnat. Ten krystal. V očích se mu zablýsklo pokaždé, když si na tu krásu vzpomněl. Byl jako straka přitahován k blýskavým a vzácným věcem, zrovna tak, jako byl přitahován k věcem mrtvým a temným. Možná měl prostě rád extrémy. Kdo ví. Ale tenhle krystal, ó, to bylo něco na něj. Jaká škoda, že zapadal pod zem. Stín si ale pamatoval místo, kde vzácný kámen zmizel pod hromadou suti. Možná ho tam ještě někdy tlapy zanesou, až okolo nebude tolik moralizujících čumilů a až vymyslí způsob, jakým tak velkou věc přepravovat a uschovat. A pak bude jen jeho.

//Kiërb (přes Zarostlý les)

//Děkuji za akcičku a za odměny c: A jako tvůrce bych si tipla Morfa s Elisou? :D

Stín se táhnul úzkou chodbou s ostatními jako smrad, zatímco kolem zuřilo ještěrčí povstání. Vlk se několikrát pokusil celý ten plazí protest trochu okořenit a oháněl se zuby a tlapami po těch křehkých stvořeních - však co bylo pořádné povstání, když netekla krev? Neměl ale štěstí. Ti skrčci byli na něj příliš rychlí a obratní a on si ve svém novém těle přece jen nebyl ještě tak úplně jistý. Hádal, že to je něco, co přijde až časem. Předpokládal ale, že si jistě brzy zvykne. Tak jako na všechno.
Dovedli Szizovi tchýni, ale vypadalo to, že ještěrák není nikdy spokojen. Zatvářil se jako by nic takového celou dobu nechtěl a pak vyběhl po krystalu a byl v čudu. Stín se zašklebil. Takže to celé bylo na nic. To bylo bezva. On sám se zrovna dvakrát nepředřel a na úspěchu celé akce mu vůbec, ale vůbec nezáleželo. Ostatním ale možná ano. Rozhlédl se kolem, aby mu neunikl ani jediný zklamaný obličej... a dostal po hlavě pořádným kusem suti, jak se celý podzemní prostor začal otřásat a bourat. "Já mizím," pronesl, jakmile zahlédl východ a vyrazil k němu. Prosmýkl se ven skrze prach a kusy stropu... a někde uprostřed toho všeho se octl zase ve svém starém těle. To ale zjistil, až když stanul na pouštním písku a uvědomil si, že tlapy, na které shlíží, jsou zjizvené a všechno je mnohem více ztuhlé a opotřebované. Nebyl už obrazem mládí a o své tělo se moc nestaral, tak co čekat. Otřepal se, důkladně se protáhl a naznal, že všechno je v pořádku. Kdyby promluvil, asi by se divil, že zní jako mladá vlčice... ale on neměl zatím žádný důvod mluvit. Už se ani neohlédl. Nechal ostatní svým osudům a zamířil pryč. Krystal zmizel pod zemí a pro něj tu už nic nebylo. Jak smutné.

//Eso (přes Kaňon řeky)

//meh mobilovka, pardon:c

Situace se celkem vymykala z tlap. Zdálo se, že nikdo zcela netuší, co přesně má dělat. Pokud šlo o Stína, ten byl spokojen. Pouze se rozhlédl po kolem panujícím chaosu - jedno vlčecí tělo rozbíjelo další a další domy, zatímco na jeho tělo se vrhaly ještěrky útokem. Sledoval to pobaveně. Klidně by si ponechal tělo Nym, kdyby to jeho bylo sežráno ještěry. Bylo sice opačného pohlaví, ale Stínovi jakožto zcela asexuálnímu stvoření záleželo pouze na tom, že bylo funkční schránkou pro jeho vyprahlou duši.
"Jistě. Hned tu tlapu dám dolů," pronesl úlisně a nechal tlapu tvrdě dopadnout přímo na střechu jednoho domku. "Jejda," zazubil se zlomyslně. "Příště važ slova." Vypadalo to ale, že párty se přesouvá ke krystalu. Stín následoval proud a rovněž zamířil tím směrem. Neopomněl přitom nakopnout pár dalších domů. Nebohé ještěrky se budou sutí probírat asi ještě dlouho.

Tvrdý dopad na tvrdou zem – nic, po čem by toužil. Však on nebyl ten typ, který dlouho by se soužil. Na nohy vstal a rozhlédl se kolem, nedal už víc najevo, že ho ten pád bolel. Nora, bezpochyby, tak tam tedy skončil. Do jakého obydlí to ale vlastně skočil? Pach šelmy tu čpěl, bylo víc než jisté, že tvor s ostrými zoubky žije na tom místě. Snad byl to vlk, snad jezevec, kdo tuto díru vyhloubil? Ne – své domněnky Stín v hlavě rychle opravil. Ten pach už znal a nenáviděl každého, kdo ho nosil. Rezavá srst, drzé způsoby, ach, on by je rdousil... A už tu byla jedna z nich, zoubky v úsměvu cení: „Ó vítej, sličný cizinče, dnes máme posvícení!“ Stín zavrčí: „Jdi mi z cesty, špíno, než prokousnu ti hrdlo.“ „No toto, vlku, kroť své vášně, jsi mým hostem, trdlo.“ Nenávist křiví Stínovi tvář a má k ní i svůj důvod – ucho mu lišák kdysi natrh, tam měla svůj původ. „Nejsem tvůj host,“ sykne jak had a zuby cení znovu. „Však stejně brzy povečeříš se mnou u jednoho stolu.“ „Nikdy!“ skočí vlk vpřed a jen těsně mine lišku. Ta zajede do úzké chodby, strach zašimrá ji v bříšku. „Ta drzost – lézt do mého domu a pak mi smrtí hrozí!“ Však Stín si jí už nevšímá, už zas ven z nory mizí. „Jen běž, ty ďáble, běž a nevracej se více!“ Zlaté liščí oči žhnou do tmy jako svíce. A Stín? Ten dávno už je pryč, lesem běží tiše. Vztek v něm zvolna utichá, už klidněji dýše...

Pod rouškou tmy se procházel lesem, který byl ještě temnější, než jeho myšlenky. Pach plísně, tlejícího listí a hniloby se nenápadně vznášel vzduchem, šimral Stína v nose a nutil jeho koutky, aby se zvedaly do mírného úšklebku. Plížil se kolem téměř neslyšný a neviditelný, dělajíc čest svému jménu. Pár stříbřitých očí mezitím skenoval okolí, bystře a chladně prohlížel každý kout, už i jen čistě ze zvyku. Poslouchal, uši našpicované kupředu... a cosi zaslechl.
„Pomoc!“ ozvalo se kdesi z lesa. „Pomozte mi někdo!“ Pisklavý hlásek nějakého vlčete, tím si byl Stín jist. Poznal by hlas malého, ubuleného, ztraceného ufňukance snad na sto honů, protože stejně tak jako k temným vlhkým koutům byl Stín neodolatelně přitahován i ke slabým a bezmocným. Přitahovali ho ale ne proto, aby jim pomáhal a ochraňoval je, ale přesně z opačného důvodu – byli snadným cílem pro jeho krutost.
Připlížil se neslyšně až tak blízko, že toho ufňukánka i viděl. Plačící vlče se krčilo pod větvemi spadlého smrku, z očí se mu koulely slzy a Stín snad i čichal tu sladkou vůni jeho strachu. Pysky se mu stáhly z bílých tesáků v nechutném úsměvu. Přišlápl schválně suchou větvičku, která hlasitě praskla a přiměla vlče se polekaně rozhlédnout. „P-prosím, je tu někdo?“ zakňučelo a Stín vykročil ze svého úkrytu. Pořád ještě se šklebil jako maniak a i jinak jeho zjev nebyl nikterak uklidňující. Pohled ledových očí zabořil přímo do toho skrčka. „Pročpak se tu touláš tak sám?“ otázal se vlčete a nějak se mu podařilo, že ta zdánlivě nevinná otázka zněla spíš jako výhružka. „Pro takové skrčky jako ty je tohle moc nebezpečné místo. Padne noc, měsíc zajde za stromy a ty už nikdy nenajdeš cestu zpátky. Projdeš les křížem krážem, budeš volat, křičet, prosit... ale ven už nevyjdeš.“ Po tváři vlčete se mihl polekaný výraz, pak jiskřička naděje: „Pomůžeš mi ale, ne? Přece... přece mě tu nenecháš?“ „Přece mě tu nenecháš,“ pitvořil se Stín. „Právě naopak, mrně.“ Přiblížil svou tvář blíž k rozklepanému mláděti, až se jejich čenichy téměř dotýkaly. Prtě mohlo cítit jeho horký, zatuchlý dech na své tváři. „Pokudy bych byl tebou, začal bych utíkat.“ Pisklavé zakňučení uniklo z vlčecího hrdla ve stejné chvíli, kdy se hluboko ve Stínově hrudi zrodilo hrubé zavrčení. Pak se vlče dalo na útěk hlouběji do lesa a Stín se usmál. Půjde za ním klidně celou noc, tak blízko, aby o něm vědělo, tak daleko, aby ho úplně nespatřilo. Po dlouhé době se konečně dobře pobaví.

Snažil se, jak jen dokázal, lámal si svůj zpomalený mozek nad tím, jak ukořistit kus krystalu pro sebe, že ani nevnímal dění za sebou... tedy pouze do chvíle, než se ten ještěr usadil na samém vrcholku pokladu, který Stín tak zoufale chtěl pro sebe. Obnažil špičky tesáků v podrážděném zavrčení, ale ať se chystal říct cokoliv, byl utnut velice šišlavým a uprskaným projevem podivného tvora. Ten mlel cosi velmi zmateného, čemu Stín nerozuměl - nebo spíš odmítal rozumět. Ve svém rozrušení zachytil myšlenku od vlka, který se skrýval v jeho kůži, myšlenku, která dost dobře mohla patřit jemu samému. "He?" Ano, líp by to asi nevyjádřil - s tím rozdílem, že jeho he neznamenalo ani tak "cože" jako spíš "a co já s tím?"
Vypadalo to ale, že moc na výběr nemá. Otráveně vykročil vpřed do úzké chodby, když tak učinili i ostatní. Věnoval přitom toužebný pohled přes rameno zářivému krystalu, který nechával za sebou. Protože měl tělo odrostlého vlčete, neměl až takový problém procpat se úzkou chodbou, ačkoliv to nebyl také žádný med. Když se octl na konci, přejel to divné místo ledovým pohledem. Bylo to jako malé město plné těch divných stvoření - a ty drahokamy! Až mu oči přecházely... jenže aby mu k něčemu byly, bylo třeba si i zajistit cestu zpátky. A k tomu bylo nutno získat tchýni. Jedno z vlčat pár ještěřích obydlí rozsedlo, což ve Stínovi vzbudilo škodolibé pobavení - a také mu to vnuklo nápad. Jenže to už se mluvení ujal ten, kdo byl uvězněný v těle tmavé vlčice se stříbrnýma očima. "Uhni," doporučil jí a vrazil do ní, ačkoliv byl teď o něco menší. Vecpal se vedle ní a přední tlapu namířil nad střechu nejbližšího domu. "Tak pozor!" zvolal. On nehodlal prosit jako ta šišlavá tragédka. "Ať předstoupí Ksikim, tchýně Szize a ať s tím neotálí, jinak z tohoto města nezbyde nic, než chladné trosky. Věřte mi, že bych je z něj udělal s největší radostí, takže svou občanku vydejte, než si to rozmyslím." Už ho tahle šaráda nudila a chtěl s ní skoncovat. Doufal, že trocha starého dobrého zastrašování práci odvede.

Ta hnědá po mně skočila. Byla to zřejmě ona Nym, jejíž tělo jsem ukradl - aspoň se tak dalo usuzovat z její bouřlivé reakce. Přikovala mě k zemi a vypadala pološílená vztekem. Řvala mi přímo do tváře. Do své vlastní tváře. Sliny jí létaly na všechny strany z tlamy zkřivené hroznou zlobou. Těžko říct, co čekala, že udělám. Snad že jí podám nějaké racionální vysvětlení, ač bylo zřejmé, že tahle situace žádné nenabízí. Já nic takového dělat nehodlal. Místo toho jsem se rozchechtal. "Co ti mám na to říct, ty štěně?" otázal jsem se jí se širokým chladným úsměvem, když jsem se jí dostatečně vysmál. "Myslíš, že se tě bojím? Ach, prosím... Nic mi neuděláš. Nepoškodís přece své tělo, nemám pravdu?" blýskl jsem po ní očima. "Jak smutné by bylo, kdyby se ti naskytla šance vrátit všechno zpět, ale ouha, tvá nebohá, slabá, zbytečná schránka by byla roztrhána na kusy tvou vlastní vinou." Mlaskl jsem. Ano, to by byla vskutku hotová tragédie. "Mohla bys samozřejmě zkusit zničit moje tělo..." kývl jsem směrem ke své vlastní zbytečné schránce, která se poflakovala opodál. Kdoví, kdo v ní byl zaseknutý. Třeba to byl jeden z těch harantů, které Nym tak chránila. To by bylo jistě k popukání, kdyby ublížila jednomu z nich, ač v jiné podobě.
Více nabádat jsem ji ale nestihl, protože zem pod námi začala mizet. Krátký let a pak tvrdý pád přímo na záda. Aspoň jsem dostal šanci vymanit se zpod Nym, což jsem také využil. Vstal jsem a otřepal se, krátce pohledem zjistil, kam jsem se to dostal a pak své zraky, které už asi nebyly stříbrné, upřel opět na krystal, který tu s námi skončil také. Zatímco se ostatní začali zabývat jakýmsi mizerným tvorem, já zamířil k té blyštivé věci. Vážně je to moc velké. Možná, kdybych z něj získal aspoň kousek... Nechal jsem ostatní, ať debatují o možnostech úniku a ještěrčím tvoru a pokusil jsem se zabořit drápy do hladkého a pevného povrchu krystalu. Potřeboval jsem ho. Alespoň kousek, abych mohl Smrti dokázat, že jsem ho opravdu našel a vím, kde si ho může vyzvednout.

Stína moc nezajímal křik vlčat a jejich emoční výlevy. Zajímal ho fakt, že se nikdo jiný krystal zřejmě krást nechystá. Ledově se zazubil na hnědou, která upadla do písku poté, co do ní strčil nejprve on a pak ještě nějaká nedorostlá vlčice, která se sem přihnala - ani vlče, ani dospělý. Ta o krystal snad ani nezavadila okem, pouze rafla jedno z vlčat a odtáhla ho stranou. "No, no, no, takhle přijde o všechnu zábavu!" pronesl Stín s viditelně falešnou starostí a olízl si tesáky. Teď, když to vypadalo, že je jediným zájemcem o vzácný artefakt, se cítil mnohem klidněji. Doufal, že se všichni brzy seberou a odejdou a on bude moci v klidu vymyslet, jak se té věci zmocnit.
K tomu ovšem nedošlo. Vzduch se náhle ochladil a zavál Stínovi do nozder zvláštní pach, který nebyl schopen pojmenovat. Možná to byla vůně tajemství? Na chvíli zavřel oči... a když je otevřel, hleděl na svět ze zcela jiného úhlu. V první chvíli se trochu vylekal, ale jeho otupělá nátura mu neumožnila se příliš vyděsit. Krátce zanalyzoval situaci. Byl teď menší, slabší a stál jinde. A taky změnil pohlaví. Stále se však cítil stejně, takže co by se vzrušoval? Svoje tělo zahlédl opodál, jak se nejistě klátí jako vrba ve větru. Vida. Podle všeho se tu něco stalo. Něco, co je všechny prohodilo a teď navíc nikdo nemohl odejít, protože je tu držela jakási barikáda. Všechny je asi čekala divoká jízda. Stín se s tím vyrovnal rychle. Na jeho těle mu stejně nikdy dvakrát nezáleželo, muselo se akorát krmit, napájet a potřebovalo pořád odpočívat, takže co - tělo jako tělo. Tohle bylo aspoň mladé a nejlepší léta ho teprve čekala, narozdíl od jeho, které bylo hubené, otrhané a za pár let ho čekalo akorát tak stáří a úpadek.
Někdo se k němu rozběhl. Byla to ta vlčice se stříbrnýma očima - nebo ten, kdo v ní teď byl uvězněn (Rowena). Soudě dle plačtivého tónu to bylo jedno z těch vlčat. "Já nejsem Nym," zavrčel Stín a cvakl před vlčicí obnaženými tesáky, až se sliny rozstříkly do všech stran. "Pomoz si sama." Jak viděl, někteří ostatní už na tom pracovali, hrabali do země pod krystalem. Stínovi se tak úplně nechtělo zapadávat do země a tu vzácnost tu nechat, ale objektivně viděl, že v téhle chvíli stejně nemá jak se krystalu zmocnit. Správná chvíle snad ještě nastane. Beze spěchu se taky spustil do díry, jako by šel na vycházku a ne do situace života a smrti. Párkrát líně hrábl svými novými dámskými tlapkami, ale příliš se nepředřel. Ostatním na jejich životech určitě záleželo dost na to, aby se tam prohrabali i bez jeho pomoci. A on se sveze s nimi.

//Tmavé smrčiny

Čím dále šel, tím větší bylo teplo, avšak protože jeho pozornost byla upoutána něčím mnohem větším, Stín proměnu svého okolí téměř ani nezaznamenal. Ve chvíli, kdy se les zvolna změnil v poušť, padly vlkovy zraky na cosi zářícího přímo před ním. Šedý nezaváhal, nevěnoval tomu ani jedinou myšlenku, zkrátka stočil své kroky oním směrem. Zvědavost ho táhla, jako by byl na neviditelném vodítku.
Když došel blíže, spatřil, že není první, kdo si omamné záře povšiml. Postával tam už hluček čumilů - dvě dospělé vlčice a dvě vlčata. Dost divná sešlost. Stín se k ní přibližoval, aby onu společnost ještě obohatil, avšak druhých vlků si moc nevšímal. Oči měl přikované k zářivému kameni. Smrt má ráda drahokamy, připomněl si. Nedávno si zoufal, že žádný nemá, ale tohle? Tohle musel být ten největší drahý kámen na světě, leda by měl vlk opravdu zkreslené představy. Kdyby se ho dokázal zmocnit... Nakráčel přímo mezi vlky bez jediného slova a hrubě strčil do hnědé vlčice, která tu vzácnost olizovala. Pro dobrou míru pak ještě tlapou odstrčil malého vlčka, který tam taky očumoval. "Uhněte," zavrčel, až mu bylo sotva rozumět. "Tomuhle vůbec nerozumíte." Ne, že by tomu on rozuměl, ale aspoň věděl, co s tím chce dělat. Byl si jist, že ten drahokam chce mnohem více, než celá ta divná banda dohromady. Ledabyle o všechny přítomné zavadil chladným pohledem, aby viděl, proti komu stojí. Spratek, Spratek, Hnědka, Černá, vypočítal v duchu. Jedno vlče bylo opodál, skrývalo se pod kaktusem, takže se mu aspoň nepletlo pod nohy. Stín se ke krystalu přitočil bokem, aby měl dobrý výhled na ostatní vlky. "Potřebuju to," sdělil jim a obnažil špičky zubů v nepřátelském zamračení. Je to moje.