Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedé laby ticho dopadaly na lesnú půdu. Stín sa rozhlížel prenikavým pohladom striebrných očí po okolí a zkúmavo vetril. Bol hladný. Nechcelo sa mu však loviť. Tak ako sa mu nechcelo nikdy. Ktovie, odkial sa v nem vobec brala tá averzia k aktivnému lovu. Snad to bolo tým, že sa to nikdy poriadne nenaučil. Snad tým, že mal zkrátka radšej zvieratá, ktorá už bola mrtvá – alebo takmer mrtvá - keď je našiel.
Teraz však už mal skutočný hlad, taký, krotý zvierá žaludok v krči a ktorý oslabuje celú bytosť. Stín nenávidiel hlad, stejne tak ako sa mu príčily ostatné potreby jeho hlúpeho tela. Občas je preto ignoroval a tentoraz tak pravdepodobne činil až príliš dlho. A ako by sa proti nemu všetky vyššie síly spojily, v dohlede nebola jediná mršina. Šedý sa zamračil. Vyzeralo to, že bude muset robiť, čo robí tak nerad. Pokial ale nechcel zomrieť, nemal na výber. No dobre. Nebol si, pravda, tak úplne jistý, že doopravdy nechce zomrieť. Snad by i chcel. Ale navzdory všetkému hlboko v nem stále ještě zostávaly akési pudy a inštinkty, ktoré ho nutily prežívať, ať sa mu to líbilo alebo nie.
Šel tedy ďalej a začal vnímat i veci, ktoré predtým nevnímal – ty živé. Keď sa na ne zameril, svet mu náhle pripadal až prehnane hlasitý. Ptáci vo vetvích zpievali, v kroví šustil ježek alebo čo, daleko pred ným probehla skupinka jelenov. Tolko života, tolko radosti... a mezi tým vším on, mrtvý v tolika smeroch, neschopný čokolvek z toho oceniť. Znudene si odfrkol a nasál pachy do ňufáka. Zajac? Zajac. Prikrčil sa a začal sa plížiť tým smerom. Plíženie – v tom bol vždycky najlepší. Keď spatril dlhé uši a nazrzlý chrbát zajace, ktorý sa v ideálnom prípade stane jeho obedom, na chvílu strnul, než vyrazil. Zviera sa dalo na útek a Stín sa rozbehol za ním. Výnimočne sa pohyboval rychlejšie než pozvolným poklusom, nemal z toho ale žádnú radosť. Následoval proste stopu zajace a nepremýšlal. Len sa za ním hnal, automaticky, ako stroj. Tak ako vždycky.

Střet dvou Stínů byl rychlý, úderný a zcela zbytečný. Živý Stín pocítil bodavou, palčivou bolest na krku, ale k nějakému většímu zranění nedošlo. Vyhrabal se na nohy stejně tak jako masák, funěl a šklebil se, zatímco upíral stříbřitý pohled do prázdných očních jamek svého protějšku. Jejich rvačka byla možná krátká, avšak stačila k tomu, aby si zřejmě oba uvědomili, že tohle nikam nevede. Jeden druhého nemohli porazit, to by se taky mohli rvát věčně. Sice už oba prolili krev, ale ani jeden nebyl o nic blíže ke smrti. "Hah," pronesl Stín pobaveně. "Tak tohle je, jak se říká, prekérní situace." Dovolil si risknout rychlý pohled ke skupince opodál - z chaosu, který tam panoval, ale dokázal vyčíst leda to, že jedna z masaček padla.
Zdálo se, že tu chvilku nepozornosti chtěl nemrtvý Stín využít k tomu, aby tomu chlupatému znovu skočil po krku. Ne, že by to nečekal. "Počkej!" pronesl rozhodně. V hlavě se mu rodil jakýsi zárodek plánu. "Ty jsi tady v té vaší bandě něco jako hlavní kápo, ne?" Byl přeci mezi nimi jediný samec a Stínův černobílý a zjednodušený pohled na svět jasně říkal, že už jen kvůli tomu by měl stát nad těmi ostatními. A kdo jiný by měl vládnout takové bandě hnusáků, než jeho protějšek? "Mám pro tebe návrh. Pro vás. Jeden druhýho neporazíme, to je jasný, takže bych se možná... mohl přidat na vaši stranu. Pomoct vám získat ty kožichy. O jednu jste už přišli, teď jste v nevýhodě, takže tlapy navíc by se vám jistě hodily. A co se týče mého kožichu..." No, tak daleko se ve svém polovičatě promyšleném, narychlo splácaném plánu nedostal, ale věděl, že něco říct musí. "No, o tom bychom si promluvili pak. Jsem si jist, že bychom se nějak domluvili. Tak co? Bereš?" Navzdory tomu, že neustále tvrdil, jak ho život nezajímá, byl jistě ochoten zajít dost daleko, aby si zachránil vlastní kůži. V tuto chvíli už byl připraven se vrhnout klidně i na své osrstěné kolegyně. Ve finále mu vlastně bylo jedno, koho zrovna trhá - jestli se vlčice domnívaly, že je na jejich straně, byl to jejich problém. Zaměřil pohled na Lilith, čekal už jen na to, co vlastně celému tomu jeho podrazáckému plánu řekne nemrtvola Stín.

Pouze mírně svraštil čenich, když na něj Evelyn vyplázla jazyk. Postavil se přece na její stranu, ne? I když to bylo jen proto, aby mohl vidět, jak jí nadpřirozená entita nakope zadek. Taková nevděčnost. Když ale rezavouchá začala spřádat jakési plány útoku, zcela od ní svou pozornost oprostil. Jeho ty plány stejně nezahrnovaly. Zaslechl sice své jméno, pravda, ovšem pouze ve spojistosti se svou neochotou někomu pomáhat, což bylo také velice správně. Zaměřil své zraky do prázdných očních důlků, které patřily jeho prohnilému dvojníku. "Hmm," zabručel, jako by vážně zvažoval jeho nabídku, zatímco se mu hřbet zvolna ježil a tesáky se odhalovaly ve výhružném vrčení. "Obávám se, že to nepůjde." Ne, že by se mu nějak příčila myšlenka věčného zatracení. Stejně to bylo asi to jediné, co na něj na konci cesty životem čekalo. Nedá ale svůj kožich svému odrazu jen tak. Mohl být jeho dvojník, pravda, co víc, mohl to klidně být on z nějaké alternativní reality... ale Stín mu stejně nehodlal dělat laskavost. "Tak ukaž, co umíš," zašklebil se... a vzápětí už se na něj nemrtvola řítila.
Jestli je jako já, nebude hrát fér, pomyslel si Stín ve zlomku vteřiny, který mu zbýval před nevyhnutelnou srážkou. Věděl, že může očekávat jakýkoliv špinavý trik, který ho vůbec kdy napadl. To bylo vědomí, které se mohlo hodit. Když se dvojník odrazil ke skoku, Stín neučinil to samé, nevyrazil proti němu, místo toho prostě nechal své nohy podlomit natolik, až se mu břicho dotklo bažinného bláta. Dvojník o něj tak jen zavadil, než aby ho srazil na zem. Tím se trochu vyvedl z rovnováha - a to byla šance pro Stína, aby na něj zaútočil. Nemohl se v bahně pohybovat tak lehce, jako na pevné zemi, ale věděl, že si poradí. Jak jen mu to mazlavý hnus pod nohama dovolil, vyskočil mu na záda a zahryzl se mu do zátylku. Jenže bažiňákovi také nijak nevadilo se umazat. Začal se kácet k zemi a pod svými masitými zády na moment přimáčkl Stína, ze kterého se v tu chvíli stal pouhý pasažér. Teď leželi v bahně oba, naproti sobě. Krátce se setkali pohledy. "To ušlo," ušklíbl se Stín a vyrazil čelistmi vztekle přímo po hrdle masitého. V cestě mu ale překážely jeho tlapy i rozšklebená tlama. Byl to nejspíš příliš odvážný krok. Ale kdo nehraje, nevyhraje.

Jeho dvojník mu s úsměvem sdělil, že ho tady hledal. "Vidím, že mě znáš dobře," zabručel Stín - na jakém jiném místě, než na takovémhle sradlavém a špinavém ho lépe hledat? Jejich rozhovor byl ale záhy přerušen. Evelyn, věrna své bezstarostné a zřejmě také trochu sebevražedné povaze, vykročila radostně ke své ošklivější dvojnici a začala se s ní bavit, jako by snad byli na pikniku na květinové louce a ne ve smrduté bažině. Stín popravdě netušil, zda jí to má přičíst k dobru nebo nad tím otráveně zavrtět hlavou, přesto ale zvědavě sledoval, co se z toho vyklube. Podobnou zvědavost ale nejspíš nepociťovala Natrhouško, která to veselé vlčce hned chtěla zatrhnout. "Ale notak," obrátil se na ni Stín. "Nechceš ji snad připravit o všechnu zábavu, že ne?" Tedy... spíš ho trápilo, že by mohla o všechnu zábavu připravit jeho. Jestliže Evelyn se svým hovězím chováním bude první, čí kožich se přemění v módní doplněk, Stín by se moc rád díval.
Jenže ačkoliv ti ohnilci pořád vyhrožovali, k žádné větší akci se prozatím moc neměli. Ve vzduchu viselo napětí a s mrtvolou-Evelyn se už o pár kroků přiblížily, ale až do chvíle, než mrtvola-Modroočka zamířila ke své o poznání živější dvojnici, si Stín pořád nebyl jist, jestli nemluví jen tak do větru a nesnaží se je třeba dohnat k tomu, aby jim své kůže dali dobrovolně. Když ale spatřil, jak se k Modroočce blíží její kámoška, rozhodl se, že je čas, aby i na jejich straně někdo učinil tah. Ne, že by Stín byl na něčí straně. Byl na své vlastní, tak jako vždycky. Možná i proto ho zcela nezajímaly možné následky, když vykročil naproti štramákovi bez čenichu. "Jsi si jistý, že jsi já?" tázal se přitom s nezlomným klidem. "Protože chtít se vrátit mezi živé, chtít existovat v normálním světě... no, to nezní jako já. Víš, co mě teď napadlo?" přejel si zuby po tesácích vyceněných v úšklebku. "Že možná pěkně kecáš. Že jsi možná jen prachsprostý lhář." Cítil, jak se mu ježí srst a jak srdce, ve kterém běžně nebylo o moc víc života než v těch polomrtvých vlcích, začíná pumpovat krev rychleji. Kdyby ten druhý měl čenich, už by se dotýkal toho Stínova. Stín zavrčel. Pojď.

Ať už Evelyn tvrdila cokoliv, Stín se rozhodl, že jí nevěří ani slovo. Vůbec nebyl spokojen s vývojem situace, obzvlášť když konečně zaznamenal přítomnost poslední vlčice. Nezdálo se ale, že by s tím mohl něco dělat. Nemohl se jich zbavit všech. I kdyby nakrásně dokázal odehnat Modroočku a Natrhouško, Evelyn by tady zůstala. Byly chvíle, kdy opravdu nenáviděl život.
Naštěstí ho brzy rozptýlil příchod kamarádů z močálů. Vypadali nechutně, nebezpečně a mrtvě. Prostě bezva parta. "Víc, než spokojený," pronesl s úšklebkem k Modroočce, které hlas v hrdle chrastil ještě více, než jemu. Opravdu spokojený byl. Vypadalo to na pořádné dobrodružství přesně podle Stínova gusta. Krev mu už proudila v žilách rychleji. Trochu mu to kazila Evelyn, pravda, která se navzdory jeho přáním nesesypala do bažiny ani nezačala panikařit - vypadala vlastně docela natěšeně - ale když se nedíval jejím směrem, téměř na ni nemyslel. Vytěsnil její otravný hlásek ze své mysli. V téhle situaci to nebylo nic těžkého.
"Obávám se, že jsi je urazila, drahá," pronesl blahosklonně směrem k Modroočce a zamrkal, jako by ho nekonečně zklamala. "Jak velice neslušné." Pak se obrátil k té mrtvé - nebo, podle jejich slov, asi spíš nemrtvé - partě. Ten bez čenichu hleděl přímo na něj. Pokud mohl hledět, bez očí. A Stínovi něco došlo. Bylo to jako zírat do zrcadla, pořádně pokřiveného a nelichotícího, pravda, ale stejně. Možná mu to docvaklo kvůli tomu, že v podobných situacích se ocital ve svých snech - v nočních můrách, kdy bojoval se svým odrazem z vodní hladiny. Že by to celou dobu byly předtuchy? Přimhouřil oči. "Stíne?" protáhl tázavě k nemrtvole bez čenichu. "Vždycky jsem tě vídal jen na jezeře," sdělil mu. Hovořil k němu přesně tak, jako vždy hovořil ke svému odrazu - protože přesně za to teď začal nemrtvolu považovat - se stěží skrývaným znechucením. "Co děláš tady? Bažiny ti zjevně neprospívají."

Jeho poklidná procházka smrtonosnými bažinami bohužel poklidnou nezůstala dlouho. Obnažil tesáky a naštvaně se otočil po zvuku hlasu, který se ozval za ním. "Zase ty?" zavrčel. Začínal toho mít právě tak dost. "Sleduješ mě snad?" Ta vlčice byla horší než svízel přítula, lepila se na něj ještě víc, než se mu bažinné bahno lepilo na tlapy. "Já tu byl první. Ať už najdeme cokoliv, je to moje," řekl, aby mezi nimi bylo jasno. Cokoliv hnilo v bažině, jistě to stálo za prozkoumání a Stín chtěl být první, kdo se takového úkolu chopí. Navíc - co sem vůbec Evelyn lezla? Copak ji snad zajímaly hnijící zdechliny? Je tady jen proto, že jsem tady já.
A jak se ukázalo, nebyla to pouze Evelyn, koho sem pach mršiny přitáhl. Rez sice jeho pozornosti unikla, ale chraplavý hlas přeslechnout nedokázal. Přikrčil se a obrátil se směrem, ze kterého přišel a probodl jeho původkyni ledovým pohledem. Proč pokaždé, když našel něco zajímavého, následovala ho banda čumilů a příživníků? Nemohl nikdy mít nic pro sebe?
Už chtěl oběma vlčicím doporučit, ať se hezky chytí za tlapky a jdou si hrát někam jinam, když se zarazil. Cosi ucítil. Tentokrát ale ne čenichem, ale jakýmsi šestým smyslem. Srst na zátylku se mu zježila, jako by se mu tam zabodával čísi pohled. Přimhouřil oči a otočil se tím směrem, právě včas, aby spatřil, jak se z bažiny vynořuje... stvoření. Jestli se Stín považoval za největšího hnusáka v okolí a byl na to ještě hrdý, teď bylo asi na čase, aby svůj názor přehodnotil. Do tohohle štramáka měl ještě daleko. Nejen, že smrděl jako sedm neštěstí, navíc vypadal, jako že byl už pěknou řádku dní mrtvý a v rozkladu - rozhodně to ale byla nejčipernější mrtvola, jakou Stín kdy viděl.
Pochopitelnou reakcí by asi bylo zděšení, úlek, případně prudké zvracení, ale Stín pouze o půl kroku ustoupil a pak s neskrývaným fascinovaným zájmem pohledem zkoumal oživlou mrtvolu a jejích pár kamarádů, kteří se začala vynořovat za ní. Vlci z bažin se ale netvářili moc přívětivě. Naopak. Zdálo se, že se schyluje k nějakému průšvihu. I Stín to vycítil - a na tváři se mu vyrýsoval široký škleb. Průšvihy, ano, v těch si liboval. "Ale ale, kohopak nám to kočka přinesla?" mlaskl. Že by se snad konečně mohl i s někým porvat? No, svým trhlým způsobem to dávalo smysl - když jsou zdejší živí příliš přátelští, bude se asi muset prát s mrtvými. Stejně k nim měl vždycky blíž. Krátce pohledem těkl k Evelyn v naději, že v její tváři konečně spatří něco jiného, než ten idiotský úsměv.

//Zarostlý les

Jak se tak loudal a spřádal plány do budoucna, pod tlapami mu povážlivě začvachtalo a do čenichu ho udeřil smrad čehosi... značně nechutného. Na tváři šedého se usadil úšklebek. Vypadalo to, že narazil na další místo, které je v neustálém stadiu rozkladu. Pro jednou navíc nebyl nejhůře páchnoucím objektem v prostředí. Tady, v bažinách, smrdělo úplně všechno jako smrt a úpadek.
Stín udělal opatrně pár kroků a zjistil, že se mu půda pod nohama propadá a bahno že ho chytá za nohy, jako nějaké zlověstné pařáty. On se ale moc nebál. Navíc nedošel daleko. Zastavil se totiž, když se mu kolem čenichu ovinul další pach. Ale ale. Copak to tu máme? V bažinách sice, jak už jsme si objasnili, smrdělo úplně všechno, ovšem některé věci tu smrděly víc. Co bylo původcem právě tohoto odéru Stín prozatím netušil, ale rozhodl se to prošetřit. Byl to hutný, těžký a nanejvýš odporný pach mršiny. V každé slušné duši by nejspíš vyvolal touhu obrátit si žaludek naruby a co nejrychleji odsud zdrhnout, či o tom alespoň krátce zauvažovat, ale šedého takové myšlenky ani nepošimraly v koutku mysli. Rozhodl se právě opačně - zamířit právě k největšímu zdroji smradu. To ale nebylo tak snadné, jak se zdálo. Udělal tedy vždy pár mlaskavých kroků v bahně a pak se zastavil, aby mohl pořádně zavětřit a držet se toho správného smradu z celé té nepřeberné škály.

//Východní hvozd (přes Kierb)

Jak se vzdaloval od zříceniny, opadalo z něj i to vytržení, v jakém se octl. Do očí se mu vracel prázdný pohled a už se zase šoural, jako by už byl třema nohama v hrobě. Byl to, zkrátka a dobře, zase ten starý známý Stín, chodící mrtvola. Myšlenky mu od Smrti plynule přešly k otázce smeček. Konkrétně té jedné zcela specifické. Paktovat se smečkou? To není nic pro mě, došel nakonec k závěru. Bylo velice nepravděpodobné, že by dokázal s vlky ve společenství vycházet na přátelských poměrech. Měl ovšem ještě jednu možnost. Mohl se usadit někde poblíž. Však i hned vedle byl pěkně prohnilý, vlhký les, kde by si mohl v poklidu vegetit jen co by kamenem dohodil od temného hvozdu, který ho tolik zajímal. To by mu zároveň umožnilo narušovat jistě poklidný a nudný život smečkových vlků, což by jeho život vítaně okořenilo. To znělo jako výtečný plán. S jeho realizací ale nebylo třeba pospíchat. Lesy, pokud věděl, nikam neodcházejí. Přesto pokračoval v cestě na jih, aby si alespoň obhlídl terén.

//Bažiny

//VVJ (přes V. Galtavar)

Krátce se vytrhl ze zamyšlení, jen aby se rozhlédl kolem a uvědomil si, že se octl v lese, kde se bavil s Delivenem. Nejen to. Slabě k němu pořád ještě doléhal vlkův pach. Zapomeň. Zrychlil do klusu. Nejspíš by se už zbláznil, kdyby ho ten šašek ucítil a přilepil se mu na oháňku. Sotva setřásl Evelyn.
Mířil dále na jih. Nebyl si jist proč, zkrátka šel. Možná by mohl znovu navštívit ten vlhký, plesnivý hvozd, když už jde tím směrem. Je tam ta smečka. Dala by se ale jistě nějak obejít. Přemýšlel. Možná, kdyby to celé obešel a přišel tam z jihu? Tam to vypadalo nejvíce zarostle a nepřístupně. Přece tam nechodili. Nebo ano? Že by to byla smečka podivínů, jako byl on? Odfrkl si nad vlastní myšlenkou. Nikdy nepotkal nikoho takového, jako byl on. Pokud tedy pomine Kara, který byl zvláštní výjimkou. Jenže ani on se nevyžíval v rozkladu tolik, jako Stín. A navíc zmizel. Možná se už taky někde rozkládal. Ať to bylo jakkoliv, teď tu nebyl a Stín pochyboval, že někoho podobného potká právě v tamté smečce. Pokud ale nedokáže ke svému přijít lstí, možná, opravdu jen možná, by třeba mohl dojít k rozumné dohodě s tamním Alfou. Většina vlků by na to asi šla naopak a nejprve se zkoušela domluvit. Jenže Stín... byl Stín. Toho nezajímal nejlogičtější postup.

//Zarostlý les (přes Kierb)

//Jedlový pás (přes Z. Galtavar)

Vrhnul jediný pohled přes rameno, zda za ním neběží ta šedivá hlupačka, ale zdálo se, že vzduch je čistý. Oddechl si a nechal své myšlenky odplout. Tak tam tedy sídlí Smrt. Zřícenina byla bez nejmenších pochyb tím nejúžasnějším místem, jaké kdy viděl. Stále ještě se mu trochu třásly nohy, nejspíše z toho nenadálého přívalu emocí, na jaký rozhodně nebyl zvyklý. Musím se víc snažit. Toužil Smrt navštívit. To bylo snad jeho největší přání. Vlastně ne... nejvíce by toužil Zříceninu už nikdy neopustit. Věděl, že Smrt - a pouze Smrt - má tu moc rozhodovat o tom, kdy čí život skončí. On jí byl fascinován celý život, dávno předtím, než se dozvěděl, že je skutečnou entitou, se kterou je možno hovořit a setkat se. Často na ni čekal, když lehával pod stromy a nechával čas plynout a plynout, žaludek prázdný a hrdlo vyprahlé, ale ona nikdy nepřišla a on vždy nakonec vstal... a žil dál. Smrt o něj nestála, ačkoliv on o ni stál. Možná čekala, až za ní přijde osobně. A to on hodlal udělat, jakmile to jen bude možné.

//V. hvozd (přes V. Galtavar)

//Z. Galtavar

"To ale není můj problém." Upřímně nechápal, proč by měl nést následky toho, že se tahle praštěná vlčice náhodou rozhodla, že se s ním bude kámošit. Pravda, na jednu stranu to byla tak trochu i jeho chyba, že jí to toleroval. Víceméně. Jenže momentálně mu byla alespoň užitečná. Vedla ho přece ke Smrti a to bylo nepochybně pro Stína prospěšné. V hlavě už měl jasný plán, jak se spěšně vypaří, jakmile ho Evelyn spustí z očí, aby se pobavila s temnou bohyní - ať už se jí to bude líbit, nebo ne. Nechtěl s vlčicí trávit příliš mnoho času. Mohla mu sice být prospěšná, pravda, ale v jistém směru mohla pro něj být i nebezpečná. A kromě toho taky nebetyčně nesnesitelná.
Odmítal se nadále vyjadřovat k tématu své minulosti. O tom prostě jen tak nemluvil, ať už to Evelyn štvalo sebevíc. "Týrat?" zašklebil se. "To bych tedy moc rád viděl." Možná alespoň nebyla takový budižkničemu, jako Deliven, který se nebyl schopen ohnat zuby, ani když mu doslova stál plnou vahou na hlavě a ani když k tomu byl opakovaně vyzván. Už se chystal, že si podobným způsobem otestuje i vlčici - kdoví, třeba by ho překvapila - ale to už mu první kameny sídla Smrti převedly mysl úplně jiným směrem.
Pohled mu padl na monumentální stavbu a téměř ani neslyšel, co Evelyn říkala o krystalu, ani že se s ním loučila a mizela kamsi do útrob zříceniny. Hleděl na stavbu jako uhranutý. Tohle, ano, tohle bylo dokonalé místo. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Zdálo se mu, že cítí moc, která z hlubin zříceniny vychází a zalitoval, skutečně hořce zalitoval, že nemá dostatečný majetek, který by mohl nabídnout její lstivé, podlé obyvatelce, aby s ním ztratila alespoň pár slov.
Od té doby, co se stal Stínem, v jeho životě nebylo mnoho okamžiků, kdy by pocítil opravdové, nefalšované nadšení. Tohle byl jeden z nich. Jako by zcela ožil, oči se mu rozzářily téměř maniakálním svitem a on se procházel mezi popadanými kameny. Perfektní místo. Dokonalé místo. Vstup do něj ho lákal, vzýval, skoro slyšel hlasy, které ho zvaly dál, ale věděl, že musí odmítnout. Alespoň prozatím. Přesto ho stálo téměř fyzickou námahu, aby se od zříceniny odtrhl, otočil se a stihl se vypařit, než se Evelyn vrátí a najde jej tady. Nakonec to ale dokázal.

//VVJ (přes Z. Galtavar)

//Stín by taky chtěl místečko, prosím prosím

Počítám s tebou

//VVJ

"Nechodím po světě pro ničí potěchu," kabonil se Stín jako nebe před bouřkou, když Evelyn tvrdohlavě odmítala pochopit - nebo to alespoň přestírala - jaký je význam úkrytů. Opět pomyslel na smečku, která si pro sebe zabrala celé to krásné území, kde by mohl být v klidu, samotě a hlavně kam by na něj Evelyn nemohla. Jenže co bylo větší zlo? Paktovat se se smečkou, nebo mít neustále v zádech tohle klubko otravnosti? Na to odpověď neznal. Takže se prozatím zkrátka táhl s vlčicí, protože se to zkrátka tak událo a on se nechával unášet proudem událostí, tak jako vždycky.
Vlčice nejspíš pochopila výhružku, když nějakou viděla, ale nedalo se říci, že by sklapla úplně. "Možná," zasyčel chladně, "kdybyste se vy dobrodinci přestali hrabat v záležitostech cizích a vytahovat je na světlo, bych vůbec v žádném takovém nebezpečí nebyl, protože bych mohl v klidu na všechno zapomenout. A co si nepamatuju, to mi nikdo nevezme." Paměť bohužel byla jedna z mála věcí, které se Stín zbavit nedokázal. Mohl sice vzpomínky utlačovat, nemyslet na minulost a všechno cpát do jednoho šuplíku, který byl věčně zavřený, ale zapomenout úplně? To nedokázal. Všechno to tam pořád někde bylo, těsně pod povrchem a občas to vykukovalo, aby ho to strašilo. A neustálé rýpání ze strany okolí celé záležitosti vůbec neprospívalo.
"O to se snažím," zabručel o něco klidněji, když se řeč přenesla na drahé kamení. "Našel jsem už sice obří krystal, ale nedal se odnést." Nezoufal ale, místo, kde zářivý kámen zapadl zpátky do země, si dobře pamatoval a pořád ještě tak trochu doufal, že Smrti bude stačit říct, kde ho najde. Vlastně by ji tam mohl klidně dovést. A jestli je opravdu bohyně, pak si s tím už nějak poradí, ne?
Tak úpal. Ani se nenamáhal na to něco odpovídat, jen se dál mračil a kousal se do tlamy. Přesto zvědavě zvedl oči k lesu před nimi, který měl údajně být sídlem Smrti. Vypadá docela normálně. Kdoví, co se ale skrývá uvnitř. Znatelně přidal do kroku. "Taky, že půjdu," ujistil Evelyn chladně a už se na ni ani nepodíval. Blízkost Smrti ho paradoxně probrala k životu a on už zkrátka potřeboval vidět alespoň místo, které obývá.

//Jedlový pás

//Kiërb

"Přece bych tam nebyl přikovaný, kdyby mě to omrzelo," poukázal na mezeru v úvaze rezavouché. "Jen bych ocenil soukromí, když o něj zrovna stojím." Věnoval jí významný pohled - narušování klidu a osobního prostoru byl jeden z prohřešků, kterých se vlčice dopouštěla opakovaně. Alespoň se na něj už nepokoušela sahat. Tedy prozatím. Neodvažoval se ale doufat, že by přicházela k rozumu. Na to už bylo nejspíš příliš pozdě, nebo by k tomu přinejmenším bylo třeba nějakých drastických metod. Měl jsem jí ten jazyk ukousnout, když jsem měl příležitost. Ach.
Jen stočil uši dozadu, když se ho Evelyn pro změnu rozhodla chválit, že zvládl návštěvu u zcela mírumilovného stvoření. Jako by snad byl nějaký slintající idiot, kterého je třeba povzbuzovat po sebemenším úspěchu. Zvládl to, jistě. Copak měl na výběr? Zůstat tam s tím úchylem bydlet doopravdy nechtěl. "Ne, to by teda nepomohlo," ohradil se a zaskřípal zuby. Hluboko v hrdle mu zaznělo tlumené zavrčení a srst na krku se mírně naježila. "Vůbec nevíš, o čem mluvíš, i když si myslíš, kdovíjak nejsi chytrá. Zničilo by mě to. Nezbylo by ze mě nic." Nechápal, proč najednou všem tak hrozně záleží na tom, aby ho opravili. K čemu by pak byla všechna jeho snaha a práce? Dlouhé roky v sobě všechny nežádnoucí emoce ubíjel a pohřbíval pod hromady netečnosti, hořkosti a chladné nenávisti ke světu. Rozhodně tak nečinil proto, aby se teď chopil pomyslné lopaty a šel všechno zase vyhrabávat na světlo boží. Co by z toho asi tak měl?
"Vítr, mrak, to je fuk," zabručel. Na tvaru nezáleželo, ale když už tedy musel existovat - víceméně proti své vůli - nemohl alespoň existovat v nějaké příjatelné formě, která se nemusí neustále krmit a není limitována hranicemi pevného světa? Nejspíš ne. Tak, jako se ho nikdo neptal, zda se vůbec chce narodit, nikdo se neptal ani na to, jak se chce narodit. Prostě tu jednoho dne byl a od té doby se s tím snažil nějak vyrovnat.
Bezvýrazně sledoval Evelyn, která se rozhodla svlažit ve vodě. Ani se neobtěžoval jí sdělovat, že se k její kratochvíli nepřidá, pouze se usadil na břehu a čekal, až s tím bude milostivě hotová. Ale ač ji provázel pohledem, stejně nestačil včas zpozorovat její úmysl a než si vůbec uvědomil, k čemu se schyluje, byl zmáčený od hlavy až k patě. Kapky na srsti se mu možná leskly jako malé drahokamy, v jeho tváři se ale nepohnul jediný sval, ani náznak úsměvu. Místo toho ohrnul pysky. "Jsi pitomá?" položil rétorickou otázku a znechuceně se otřepal. Už aby byli u Smrti a on mohl Evelyn zase nechat za zády. Takhle v něm už zase začínal klíčit vztek a on si pevně skousl spodní pysk, aby jej bolestí utlačil do pozadí. Ještě není vhodná chvíle.

//Západní Galtavar

//Narvinij

Zrovna si oklepával komára z čenichu, když Evelyn pronesla poznámku o hmyzu. Osobně by mu nevadilo, kdyby komáři sežrali ji, ale vsadil by se, že ona by se vydržela usmívat po celou dobu, i kdyby z ní už zbývala jen vycucaná seschlá slupka. "Radši si najdu svůj vlastní kout," zamručel. "Bez vlků a bez komárů." V hlavě už jedno místo, kde by si nějakou zapadlou plesnivou díru mohl najít, měl. Problémem bylo, že tam sídlila smečka, ke které neměl sebemenší zájem se připojovat. Pravděpodobně to ale nebylo nic, co by nedokázal vyřešit - kdyby se mu chtělo. V takovém zarostlém pralese plném mlhy a jedovatých tůní jistě mají nějaký kout, kde by ho nenašli. Stačilo, aby to místo našel on.
"Ano, chtěl. V tom je právě ten problém," řekl. Stejně jako Evelyn a Deliven, i Život patřil k ukecaným jedincům. Byl ale o to horší, že měl božské schopnosti a věděl mnohem víc, než by věděl obyčejný smrtelník. Alespoň se ale zdržoval jen v těch svých kopcích z písku a nepronásledoval ho po světě, narozdíl od vlčice s rezavýma ušima. "Na sídlo Smrti se podívám rád," přiznal a v očích se mu zablesklo. Vida, že Evelyn byla alespoň k něčemu užitečná. Dovede mě za Smrtí, ukáže mi její sídlo a pak už se jí nějak zbavím. Ano, šedivky bylo třeba se zbavit. Ne pouze kvůli její otravné nátuře, ale i kvůli tomu, že mu neustále něco, někoho, připomínala. Nechtěl přemýšlet koho a nechtěl přemýšlet, co by to mohlo způsobit. Proto bude nejlepší zmizet při první příležitosti jako mlha nad blaty. "Rýpal se v mém jméně," prozradil Evelyn a zaskřípal zuby při vzpomínce na to, jak ho ten zatracený podrazák oslovil. "A v minulosti, která má být správně už dávno mrtvá a rozpadlá v prach." Mírně narkčil čelo při zmínce o tetičce. "Vskutku doufám, že ne." Aby se geny Evelyniny rodiny rozlézaly po světě, to bylo asi tak poslední, co by si přál.
"Netřeba. Důvody si najdu sám." Důvodů pro ublížení někomu druhému měl vždy plný rukáv. Momentálně se s tím ale nenamáhal. Vlčice byla příliš praštěná, než aby jí dokázal ublížit způsobem, který něco znamená. Alespoň ne teď. Do budoucna jistě na něco přijde. Nejprve ale bude muset učinit nejspíš pár paktů s bohy, aby mu splnili pár tajných přání. Bylo skoro až děsivé, že jedno z těch přání vlčice hned vzápětí vyslovila nahlas. Zkoumavě na ni přimhouřil oči - že by kromě ušmudlaných a zbytečných iluzí ovládala i mocné umění čtení myšlenek? To asi sotva. "Nic by mi neudělalo větší radost, než se zbavit téhle zbytečné schránky," odpověděl po natahující se odmlce a odvrátil zrak zase před sebe. Čert ví, jestli je něco takového vůbec možné.

//VVJ