Gallirea - Příspěvky uživatele

//VVJ

"Nechodím po světě pro ničí potěchu," kabonil se Stín jako nebe před bouřkou, když Evelyn tvrdohlavě odmítala pochopit - nebo to alespoň přestírala - jaký je význam úkrytů. Opět pomyslel na smečku, která si pro sebe zabrala celé to krásné území, kde by mohl být v klidu, samotě a hlavně kam by na něj Evelyn nemohla. Jenže co bylo větší zlo? Paktovat se se smečkou, nebo mít neustále v zádech tohle klubko otravnosti? Na to odpověď neznal. Takže se prozatím zkrátka táhl s vlčicí, protože se to zkrátka tak událo a on se nechával unášet proudem událostí, tak jako vždycky.
Vlčice nejspíš pochopila výhružku, když nějakou viděla, ale nedalo se říci, že by sklapla úplně. "Možná," zasyčel chladně, "kdybyste se vy dobrodinci přestali hrabat v záležitostech cizích a vytahovat je na světlo, bych vůbec v žádném takovém nebezpečí nebyl, protože bych mohl v klidu na všechno zapomenout. A co si nepamatuju, to mi nikdo nevezme." Paměť bohužel byla jedna z mála věcí, které se Stín zbavit nedokázal. Mohl sice vzpomínky utlačovat, nemyslet na minulost a všechno cpát do jednoho šuplíku, který byl věčně zavřený, ale zapomenout úplně? To nedokázal. Všechno to tam pořád někde bylo, těsně pod povrchem a občas to vykukovalo, aby ho to strašilo. A neustálé rýpání ze strany okolí celé záležitosti vůbec neprospívalo.
"O to se snažím," zabručel o něco klidněji, když se řeč přenesla na drahé kamení. "Našel jsem už sice obří krystal, ale nedal se odnést." Nezoufal ale, místo, kde zářivý kámen zapadl zpátky do země, si dobře pamatoval a pořád ještě tak trochu doufal, že Smrti bude stačit říct, kde ho najde. Vlastně by ji tam mohl klidně dovést. A jestli je opravdu bohyně, pak si s tím už nějak poradí, ne?
Tak úpal. Ani se nenamáhal na to něco odpovídat, jen se dál mračil a kousal se do tlamy. Přesto zvědavě zvedl oči k lesu před nimi, který měl údajně být sídlem Smrti. Vypadá docela normálně. Kdoví, co se ale skrývá uvnitř. Znatelně přidal do kroku. "Taky, že půjdu," ujistil Evelyn chladně a už se na ni ani nepodíval. Blízkost Smrti ho paradoxně probrala k životu a on už zkrátka potřeboval vidět alespoň místo, které obývá.

//Jedlový pás

//Kiërb

"Přece bych tam nebyl přikovaný, kdyby mě to omrzelo," poukázal na mezeru v úvaze rezavouché. "Jen bych ocenil soukromí, když o něj zrovna stojím." Věnoval jí významný pohled - narušování klidu a osobního prostoru byl jeden z prohřešků, kterých se vlčice dopouštěla opakovaně. Alespoň se na něj už nepokoušela sahat. Tedy prozatím. Neodvažoval se ale doufat, že by přicházela k rozumu. Na to už bylo nejspíš příliš pozdě, nebo by k tomu přinejmenším bylo třeba nějakých drastických metod. Měl jsem jí ten jazyk ukousnout, když jsem měl příležitost. Ach.
Jen stočil uši dozadu, když se ho Evelyn pro změnu rozhodla chválit, že zvládl návštěvu u zcela mírumilovného stvoření. Jako by snad byl nějaký slintající idiot, kterého je třeba povzbuzovat po sebemenším úspěchu. Zvládl to, jistě. Copak měl na výběr? Zůstat tam s tím úchylem bydlet doopravdy nechtěl. "Ne, to by teda nepomohlo," ohradil se a zaskřípal zuby. Hluboko v hrdle mu zaznělo tlumené zavrčení a srst na krku se mírně naježila. "Vůbec nevíš, o čem mluvíš, i když si myslíš, kdovíjak nejsi chytrá. Zničilo by mě to. Nezbylo by ze mě nic." Nechápal, proč najednou všem tak hrozně záleží na tom, aby ho opravili. K čemu by pak byla všechna jeho snaha a práce? Dlouhé roky v sobě všechny nežádnoucí emoce ubíjel a pohřbíval pod hromady netečnosti, hořkosti a chladné nenávisti ke světu. Rozhodně tak nečinil proto, aby se teď chopil pomyslné lopaty a šel všechno zase vyhrabávat na světlo boží. Co by z toho asi tak měl?
"Vítr, mrak, to je fuk," zabručel. Na tvaru nezáleželo, ale když už tedy musel existovat - víceméně proti své vůli - nemohl alespoň existovat v nějaké příjatelné formě, která se nemusí neustále krmit a není limitována hranicemi pevného světa? Nejspíš ne. Tak, jako se ho nikdo neptal, zda se vůbec chce narodit, nikdo se neptal ani na to, jak se chce narodit. Prostě tu jednoho dne byl a od té doby se s tím snažil nějak vyrovnat.
Bezvýrazně sledoval Evelyn, která se rozhodla svlažit ve vodě. Ani se neobtěžoval jí sdělovat, že se k její kratochvíli nepřidá, pouze se usadil na břehu a čekal, až s tím bude milostivě hotová. Ale ač ji provázel pohledem, stejně nestačil včas zpozorovat její úmysl a než si vůbec uvědomil, k čemu se schyluje, byl zmáčený od hlavy až k patě. Kapky na srsti se mu možná leskly jako malé drahokamy, v jeho tváři se ale nepohnul jediný sval, ani náznak úsměvu. Místo toho ohrnul pysky. "Jsi pitomá?" položil rétorickou otázku a znechuceně se otřepal. Už aby byli u Smrti a on mohl Evelyn zase nechat za zády. Takhle v něm už zase začínal klíčit vztek a on si pevně skousl spodní pysk, aby jej bolestí utlačil do pozadí. Ještě není vhodná chvíle.

//Západní Galtavar

//Narvinij

Zrovna si oklepával komára z čenichu, když Evelyn pronesla poznámku o hmyzu. Osobně by mu nevadilo, kdyby komáři sežrali ji, ale vsadil by se, že ona by se vydržela usmívat po celou dobu, i kdyby z ní už zbývala jen vycucaná seschlá slupka. "Radši si najdu svůj vlastní kout," zamručel. "Bez vlků a bez komárů." V hlavě už jedno místo, kde by si nějakou zapadlou plesnivou díru mohl najít, měl. Problémem bylo, že tam sídlila smečka, ke které neměl sebemenší zájem se připojovat. Pravděpodobně to ale nebylo nic, co by nedokázal vyřešit - kdyby se mu chtělo. V takovém zarostlém pralese plném mlhy a jedovatých tůní jistě mají nějaký kout, kde by ho nenašli. Stačilo, aby to místo našel on.
"Ano, chtěl. V tom je právě ten problém," řekl. Stejně jako Evelyn a Deliven, i Život patřil k ukecaným jedincům. Byl ale o to horší, že měl božské schopnosti a věděl mnohem víc, než by věděl obyčejný smrtelník. Alespoň se ale zdržoval jen v těch svých kopcích z písku a nepronásledoval ho po světě, narozdíl od vlčice s rezavýma ušima. "Na sídlo Smrti se podívám rád," přiznal a v očích se mu zablesklo. Vida, že Evelyn byla alespoň k něčemu užitečná. Dovede mě za Smrtí, ukáže mi její sídlo a pak už se jí nějak zbavím. Ano, šedivky bylo třeba se zbavit. Ne pouze kvůli její otravné nátuře, ale i kvůli tomu, že mu neustále něco, někoho, připomínala. Nechtěl přemýšlet koho a nechtěl přemýšlet, co by to mohlo způsobit. Proto bude nejlepší zmizet při první příležitosti jako mlha nad blaty. "Rýpal se v mém jméně," prozradil Evelyn a zaskřípal zuby při vzpomínce na to, jak ho ten zatracený podrazák oslovil. "A v minulosti, která má být správně už dávno mrtvá a rozpadlá v prach." Mírně narkčil čelo při zmínce o tetičce. "Vskutku doufám, že ne." Aby se geny Evelyniny rodiny rozlézaly po světě, to bylo asi tak poslední, co by si přál.
"Netřeba. Důvody si najdu sám." Důvodů pro ublížení někomu druhému měl vždy plný rukáv. Momentálně se s tím ale nenamáhal. Vlčice byla příliš praštěná, než aby jí dokázal ublížit způsobem, který něco znamená. Alespoň ne teď. Do budoucna jistě na něco přijde. Nejprve ale bude muset učinit nejspíš pár paktů s bohy, aby mu splnili pár tajných přání. Bylo skoro až děsivé, že jedno z těch přání vlčice hned vzápětí vyslovila nahlas. Zkoumavě na ni přimhouřil oči - že by kromě ušmudlaných a zbytečných iluzí ovládala i mocné umění čtení myšlenek? To asi sotva. "Nic by mi neudělalo větší radost, než se zbavit téhle zbytečné schránky," odpověděl po natahující se odmlce a odvrátil zrak zase před sebe. Čert ví, jestli je něco takového vůbec možné.

//VVJ

"Osamocený kout," opravil svou výpověď o snu, když viděl, že Evelyn to zřejmě napoprvé zcela nepochopila. "Osamocený znamená, že tam budu o samotě. Sám. Jeden. Jen já." Nebyl natolik optimistický, aby doufal, že narážku pochopí napodruhé. Rozhodně neměl v úmyslu hledat nějakou skrýš s Evelyn. Pak by to totiž nebyla žádná skrýš, ale spíš past bez možnosti úniku.
"Bylo to... nepříjemné," stočil uši dozadu. "Je to starý kašpar, ten Život, který strká svůj vlezlý čenich do záležitostí, po kterých mu vůbec nic není." Otřásl se odporem, jen si na to setkání vzpomněl. Životovo světlo a veselá energie se Stínem vůbec nebyly kompatibilní. Nehledě na to, že Život by nejraději vytáhl na světlo toho druhého. Jako by mu snad nebylo jasné, že by to Stína zničilo. "Chtěl jsem po něm jen vědět, kde najdu Smrt a co jí mám dát, aby se mnou mluvila." Při řeči o Smrti se mu do očí přece jen vkradla jiskra života. Dokonce ho to přimělo souhlasit s Evelyniným návrhem. "Hm... tak dobře." Pak ale nakrčil čelo. "Ale nejsem připravený. Nemám pro ni žádný poklad." Ucítil cosi, co by nejspíš označil jako zklamání, ale hned ho to zase přešlo. Podívat se, kde Smrt bydlí... to přece mohl, nebo ne? To nemohlo uškodit. Vsadil by se, že to bude naprosto dokonalé místo - dokonalé alespoň z jeho pohledu. Už jen to by pro něj mohlo být jako Vánoce pro malé děcko. A návštěvu si může nechat na jindy. Tu opravdu nechtěl pokazit, jako momentálně jedinou věc v životě, na které mu skutečně záleželo. Musel udělat dobrý dojem. Kdyby tam přišel s prázdnou, Smrt by mu asi moc nepoděkovala...
"Natrhávání částí jiných vlků je nejlepší kus dne," souhlasil Stín a s úlekem si uvědomil, že se začíná s Evelyn vybavovat nějak moc uvolněně. Rychle se zamračil. "Koukám, že tobě už se čumák zahojil. Příště se asi budu muset víc snažit." Odpověď na její další otázku vlastně ani sám neznal. "Nějaká magie. Asi. Nezkoumal jsem detaily toho, jak to funguje." Samozřejmě, že ne, příliš se soustředil na to, jak nejlépe ukrást obrovský krystal, který nejspíš všechno způsobil. "Nepotřebuju vykrmit," ohradil se ještě, už jen čistě z principu. "Svoje tělo si spravuju sám, nepotřebuju, aby se mi v něm někdo vrtal. Těla jsou stejně děsně nepraktická, ať jsou jakákoliv."

//Kiërb

Ani záchvěv překvapení se o něj neotřel, když se Evelyn vydala za ním. Ta vlčice byla jako pijavice a on se obával, že tentokrát by mu ani proměna v nehybný krajinný prvek nijak nepomohla. "Zdálo se mi, že jsem sám a zapomenutý v nějakém tmavém koutě. Škoda, že to byl jen sen," posteskl si a odkopl z cesty větvičku. Asi se bude muset naučit hledat si před usnutím pořádnou skrýš a ne se pohazovat po zemi jako kus hadru. Jinak se těch tlučhubů nikdy nezbaví, dokonce ani ve spánku ne.
Evelyn ale vytáhla téma, které v něm přece jen vzbuzovalo trochu zájmu. Takových moc nebylo. Magie mezi ně ale beze sporu patřila. Bohužel se ale od vlčice zas tak moc nového nedozvěděl. O přebarvování nikdy neslyšel, to ostatní mu ale bylo víceméně známé. Ač si to Evelyn možná nemyslela, nebyl po celou dobu její nepřítomnosti přirostlý k zemi. "Slyšel jsem," utrousil pouze. "Života jsem už i viděl," dodal a dal si záležet, aby to pronesl patřičně pohrdavým tónem. "K tomu mě vodit vážně nemusíš." Popravdě se divil, že Evelyn už neměla obarvený kožich. Neznal lepšího adepta na to chodit po světě zmalovaný jako kašpar.
Na žádného jejího bratra si nevzpomínal. Ne, že by se extra snažil. "Aha. Tak proč neotravuješ jeho?" chtěl vědět. Evelyn se pak ale začala vyptávat na něj. Pokrčil rameny. "Natrhl jsem ucho jednomu odhodlanému snílkovi." Zamyslel se. Z nějakého důvodu mu nejprve vůbec nepřišla na mysl záležitost v poušti - setkání s Delivenem na něj asi mělo větší dopad. "Taky mi v poušti ukradli tělo." Ani k jedné z historek nepodal žádné dodatečné vysvětlení, jako by se jednalo o hotové a zcela pochopitelné věci. Nebyl ve zrovna výřečné náladě.

Pokojný spánek zřejmě nebyl na seznamu věcí, které mu vyšší síly hodlaly dopřát. Zamhouřil oči sotva na pár vteřin, alespoň se mu to tak zdálo, a už mu u ucha ševelil veskrze otravný hlas, volající jeho jméno. Nemusel ani otvírat oči, aby mu bylo jasné, koho to sem čerti nesou. A ani to neměl v úmysl. Místo toho stiskl víčka k sobě ještě pevněji a nevydal ze sebe ani hlásku. Třeba je to jen noční můra. Pokud to byla noční můra, pak byla tedy opravdu vytrvalá. Lomcovala s ním na všechny strany. Nesnášel, když na něj sahala. Neříkal jí to snad už? Teď už tiskl víčka tak pevně, až jen čekal, kdy mu oči začnou vytékat na tváře, zadržoval dech a snažil se všemožně tvářit jako mrtvola, nebylo mu to ale nic platné. Ne před Evelyn. Ta by ho pravděpodobně vytáhla z hrobu, i kdyby skonal doopravdy. Jednoho se zbavím a nalepí se na mě druhý. Delivenova tvář mu v paměti ještě ani nestačila vyblednout a už se po něm sápal další takový. No neměl on to opravdové štěstí?
Teprve až pod pohrůžkou olizovaní - a taky proto, že ze zadržování dechu už se mu tak trochu přestávalo dostávat kyslíku - vyskočil na nohy a otevřel oči. "Opovaž se. Jsem vzhůru," zavrčel a vycenil zuby, aniž by očekával, že to bude mít jakýkoliv efekt. "Už jsi spokojená? Fajn, když jsi, tak už můžu jít," řekl, aniž by čekal na její odpověď, otočil se k ní zády a začal loudavě odcházet mezi stromy.

//Východní hvozd

Zhluboka se nadechl vzduchu, který se ochladil a pročistil, a pak zase zhluboka vydechl. "Deliven," zaskřípal zuby a zaryl si jméno vlka do paměti. Tak strašně ho naštval. Stín myslel na vztek, který v něm v jednu chvíli vzkypěl, téměř znepokojeně - téměř. Silné emoce mu nebyly příliš vlastní, dokonce ani ty negativní. Preferoval existenci ve stavu otupění a utlumení. Deliven asi ani netušil, že kdyby otěže Stínova hněvu jen o kousek proklouzly, vlk by mu pravděpodobně rozsápal hrdlo.
Jenže šedý taky věděl, co by následovalo potom. Ne snad výčitky, ne lítost. Něco horšího. Zase by se mohl probudit ten druhý. Ten, co nesl Stínovo rodné jméno. Ten, kterého se snažil zabít a který odmítal úplně zemřít - pořád ještě ho občas zahlédl, když spatřil svůj odraz na hladině vodní plochy. A mohl by se ho začít vyptávat. Proč jsi to jen udělal, Stíne? Proč jsi tak zlý a krutý? Proč, proč, proč? Proč? Bezmyšlenkovitě nakopl kámen. Byl mnohem raději, když tahle jeho část zůstávala hezky zašlapaná do země, jako tomu bylo právě teď.
Aniž by dvakrát přemýšlel o tom, kam si lehá, svalil se náhle na bok na zem a zavřel oči. Během pár chvil spal jako zabitý. Vlastně by nebylo těžké splést si ho se zdechlinou. Smrděl tak i tak vypadal. Jen hrudník se mu tvrdohlavě zvedal a klesal a narušoval iluzi. Stín byl stále živ, navzdory svým přáním.

Šedý naslouchal nekonečnému vodopádu slov z Delivenovy tlamy s nakrčeným čenichem. "Bavím se," zahučel tím nejbezvýraznějším hlasem, jaký vůbec dokázal vykouzlit. "A ne. Nikdo mě nemá rád. Nedávám jim k tomu žádné důvody a tak to taky zůstane." To nebyla tak docela pravda. Po světě se přece potulovala jedna potrhlá duše, která se Stínem chtěla projít světa kraj. Evelyn. Jenže on ji rád neměl a popravdě si na ni v tu chvíli ani nevzpomněl. Ostatní pro něj nebyli příliš důležití, pokud mu právě nesloužili jako hračky. "Ošklivý?" protáhl. Deliven měl zřejmě nízké standardy. Možná, že Stín neměl ošklivý kožich, byl ale otrhaný, umaštěný, vychrtlý a stále ještě na něm ulpívaly zbytky rybích vnitřností, takže smrděl jako chcíplina na sto honů. "Na vzhledu nezáleží. Důležitá je duše." Vycenil zuby v úšklebku. "Ta moje rozhodně krásná není."
Potřásl hlavou - Deliven se očividně dokázal nadchnout pro Stínův úsměv, i když se zrodil jen za účelem se mu vysmát. "No jasně. Naprostý mistr řemesla." Kamenný výraz se mu vrátil do tváře tak rychle, jak z něj původně zmizel a Stín se rozhodl, že bude lepší vyzkoušet, jestli v tom pometlu doopravdy něco nevězí. Skočil po něm a na chvíli si i myslel, že mu to vlk oplatí, když vycenil zuby a předvedl něco, co by - s trochou fantazie - mohlo být považováno za vrčení a výhružky. Pak to ale pokazil, když se mu tvář zase poskládala do úsměvu. Blbeček. "Proč bys to dělal? Protože jsem ti to snad řekl, ne? Neprosil jsem se tě o lásku," zavrčel šedý a strčil do něj tlapou, jako by z něj tak mohl vyrazit nějakou rozumnou reakci. K tomu ale dojít nemělo. Pro Delivena byla všechno jen sranda a taškařice. Když začal Stína ocucávat, měl toho šedivák právě tak dost. Znechuceně to přerostlé děcko odstrčil. "Tak to by stačilo. Ty si žádný kouzla nezasloužíš." Otřepal se, aby ze sebe setřásl ten hnusný pocit, který nabyl, když se na něj Deliven lepil. "Až na to budeš mít, klidně si mě najdi. Pak ti ukážu kouzla, jaká svět ještě neviděl." S tím se otočil a bez rozloučení zamířil pryč. Měl toho akorát tak dost.

//Narvinij

Celkem bodů: 49
Směnárna: 25 bodů za magii neviditelnosti, 14×1 bod za 210 oblázků, 2×5 bodů na 50 drahokamů
Celkem: magie neviditelnost bez hvězd, 210 oblázků, 50 drahokamů

"Jsem spokojený," stál si za svým Stín, kterému doporučení jako "smát se" a "nebýt upjatý" připadaly jako rychlozkratky k pěkně nudnému životu. "A bavím se s okolím. S tebou, kupříkladu. I když bych vůbec nemusel. Mám i lepší věci na práci." Třeba ležet a dívat se, jak ubíhá čas. Nebo si najít nějakou novou zdechlinu na rozmrvení. Ryba, kterou si na začátku přinesl od řeky, byla víceméně všude kolem a do jeho žaludku z ní doputovalo jen málo. Skoro upřímně se zasmál, když Deliven pronesl, že by mu mohl ukázat cestu radosti. Skoro upřímně - i když pořád zněl jako vlčice, jeho smích zazněl spíš jako sypající se štěrk. "Ty bys mi mohl ukázat? To bych s dovolením velice rád viděl." Deliven samozřejmě neměl šanci. Ke svedení Stína z jeho cesty do pekel, kterou si sám vybral, by bylo třeba mnohem víc, než jednoho veselého vlčka. Nejspíš by to chtělo boží zásah. Ale jaký bůh by si špinil ruce s takovými, jako je Stín?
Ani přímá urážka nebyla dost na to, aby pronikla Delivenovým brněním z optimismu. Nic, co by šedivák neočekával. Pouze s chladným zájmem pozoroval, jak se hnědému kejklá jazyk sem a tam. Ubohé stvoření, pomyslel si a škodolibě se usmál. Všechno mu funguje, v hlavě se mu svítí, ale nikdo není doma. Jako by snad potřeboval víc potvrzení o Delivenově inteligenci, vlk se hned ochotně dožaduje výuky - že by už stačil zapomenout, co se právě teď stalo? "Fajn," řekl suše a odpustil si pochybovačné vytažení obočí, když mu Deliven sdělil, že se umí prát. "Jasně, že neprovedl."
Šedý vlastně ani nevěděl, proč se s tím hnědoušem ještě zabývá. Byl tak nesnesitelně otravný a naivní. Jenže si s ním taky mohl dělat, co chtěl. A to se mu líbilo. Proto, když zmínil cosi o skákání, udělal Stín přesně to. Vrhl se po něm, tentokrát bez zubů a drápů, pouze s úmyslem ho povalit na zem. "Tak dělej," vyzval ho, žraločí škleb už zase roztažený ve tváři. "Nakopej mi zadek. Ukaž mi, že na to máš a já tě naučím kouzlo."

"Pesimista!" odfrkl si. "Nenapadlo tě někdy, že je to třeba naopak? Že to ty jsi jenom hrozný, nesnesitelný optimista?" Deliven samozřejmě nemusel ani odpovídat, byl to zcela jasné. Nenapadlo. Takových typů viděl Stín už dost na to, aby to věděl. Nikdy je nenapadlo, že je s nimi něco v nepořádku. Jako by snad s ním bylo všechno v naprosté pohodě. Pronesl ten dlouhý proslov, ani nevěděl, kde se to v něm vlastně vzalo. Občas se prostě protrhla hráz a všechno to svinstvo se valilo ven, do uší každého, kdo měl tu smůlu a poslouchal. Deliven se to ale rozhodl přetavit v lekci o životě a o tom, jak je třeba si v něm hledat světlé chvilky. Jen to Stín uslyšel, znechuceně ohrnul pysky, jako by právě šlápl do něčeho obzvláště nevábného. "Neprosil jsem se tě o přednášku. A navíc jsem takhle spokojený. To tě asi taky ani nenapadlo, co?" Stínova existence se asi těžko dala nazývat "šťastnou" a nejspíš ani slovo "spokojený" nebylo tak úplně správné, ale vlastně bylo nakonec asi nejvýstižnější. Stín přijímal všechno, co osud poslal jeho směrem převážně s netečností, takže moc šancí k nespokojenosti ani neměl. Své místo na světě přijal už dávno.
Občas ale ta prázdnota v něm vpustila dovnitř i něco dalšího. Třeba vztek, který pak na sobě okusil Deliven, který jeho následkem málem přišel o ucho. Možná ani netušil, jak blízko k tomu bylo. Nakonec ale šedivák dokázal získat kontrolu zpátky, pustil vlka, který už kvílel hláskem snad ještě vyšším, než jaký měl Stín vypůjčen (snad dočasně) a couvl od něj. Doufal, že v očích hnědého uvidí hrůzu, ale to se přepočítal. Deliven se chvíli rovnal, protože byl zmuchlaný a celý jaksi zkřivený, ale jakmile s tím byl hotov, pohlédl do stříbrných očí s novým nadšením. Ono se mu to snad líbilo. "Ty jsi doopravdy idiot," pronesl Stín a mírně zavrtěl hlavou. "Naučit?" Zkřivil tvář. Tak úplně to nechápal. Chtěl snad Deliven naučit, jak trýznit druhé, dokud nezačnou kvílet? Pochyboval, že by ho to naučit mohl. "To nezvládneš. Neumíš se prát, ani když ti doslova šlapou na krk." Znovu zavrtěl hlavou a natočil se mírně směrem od vlka. Mrhal tady časem. Začínal pomýšlet na odchod... ale co kdyby se Deliven opravdu chtěl učit? Moh bych mu pak prohryznout i druhé ucho.

"Samozřejmě. Smrt je mnohem zajímavější." Vlkovi se krátce zamlžily zraky, jak se zasnil. "Každý zná život. Ví, co je to žít, jaké je to chodit po téhle prohnilé zemi pod nemilosrdným sluncem, jaké to je hladovět a žíznit a rvát maso kořisti a lízat si rány... o životě ví každý všechno, ale stejně v něm pořád hledají tajemství a nějaké složitosti. Něco ti povím. Žití není nic jiného, než hloupý vtip, kterému se nikdy nikdo nesměje upřímně, ale jen proto, aby nevyčníval z řady a náhodou na sebe neuvrhl hněv bohů." A jéje. Zdálo se, že Stína popadla ukecaná nálada. Jak se z normálně nemluvného vlka jednou začala slova valit, bylo těžké je zastavit. „Smrt, naproti tomu, to je něco zcela jiného. Smrt je záhadná. Přemýšlel jsi nad tím vůbec někdy? Asi ne, co? To vy, co máte... hah, slunce v duši, nebo jak se to říká, na to vy vůbec nemyslíte.
Ale já nad smrtí přemýšlel hodně. Viděl jsem hodně smrti, drahý Delivene. Pozoroval jsi někdy, jak se vytrácí světlo z očí zabitého zvířete? Jak ten jejich poslední výdech je ta nejvíc definitivní věc na světě? Pořád čekáš, až se jim znova zvedne hruď, ale ona už se nezvedne. Jenže... co všechno odejde s tím posledním výdechem? Ze zvířat pak už nejsou zvířata, jen zdechliny. Něco jim chybí. Něco jim je ve Smrti odebráno. Je to duše? Vědomí? A kam ta duše nebo vědomí jde? Přece jen tak nezmizí, ne? Přijdu na to. A přijdu i na to, jaké to místo je.
Ale neumírají jen zvířata. To je na tom to nejvíc fascinující. Umírá všechno. Stromy uschnou, listy zetlejí, nakonec se i skály rozdrobí a řeky vyschnou. Všechno zemře, všechno skončí a jediný, kdo tu zůstane, bude sama Smrt. I dlouho potom, až pro jejího bratra nezůstane nic, o co by se staral, Smrt tu stále bude. Proto mě zajímá víc, než on. Už tomu rozumíš?“ Konečně zaostřil zpátky na vlka před sebou. „Ne. Jak bys mohl. Ani já spoustě těch věcí nerozumím. Ale až nasbírám dostatečně velký dar pro onu vlčici, půjdu za ní a ona mi to poví.“ Byl o tom přesvědčen. Vůbec ho nenapadlo, že by to celé mohlo dopadnout jinak. „Možná mi i ukáže, jaké to je - zemřít.“ To Stína zajímalo na celém světě ze všeho nejvíc. Neměl rád život, nedokázal mít rád nic a smrt kolikrát vyhlížel za každým rohem. Jenže ho nikdy ani nenapadlo sáhnout na vlastní život. Chtěl ten pravý zážitek. Moment překvapení. Možná... že Smrt by mu tohle mohla poskytnout.
Na smrt myslel i tehdy, když drtil Delivenovu lebku pod svými tlapami. "Ubrat? Neprovedl? Jsi si jistý? Zkus přemýšlet... neprovedl jsi něco? Co třeba té své Ashe? Té jsi nic neprovedl? Jen přemýšlej, štěně. Přemýšlej..." Pak ho popadl za ucho. Jak na jazyku ucítil jeho krev, popadl ho náhle takový vztek, slepá touha rvát a trhat a zabíjet... ale nepoddal se jí. Nerad ztrácel nad sebou kontrolu. Silné emoce někdy z hlubin jeho nitra vyvolaly ten hlas, který měl být dávno pohřben – hlas bytosti, kterou býval, než se stal Stínem. A tu nesnášel snad ze všeho nejvíc. Takže Delivena nezakousl. Jen ho pro dobrou míru pořádně zatahal za ucho, když se vlk v jeho sevření začal zmítat a kvílet jako meluzína. Pak ho konečně pustil a odstoupil. Šklebil se jako maniak. „Líbilo se ti moje kouzlo? Umím jich mnohem víc, jestli chceš,“ pronesl a hned zase odhodlaně vykročil k Delivenovi, jako by hned chtěl začít s dalším druhem mučení. Vztek v jeho nitru jak narostl, zase rychle zmizel. Takový už byl Stínův život. Záblesk vzteku sem, troška škodolibé radosti tam, a jinak... nic.

"Hm," zabručel Stín zdánlivě nezaujatě, ale v očích se mu rozsvítila jiskra, když se vlk zmínil o Smrti. "A to mě by zrovna Smrt zajímala víc. Rozhodně mnohem víc, než její kašparský bratříček." Zatím ale stále měl jeden zásadní problém, totiž ten, že něml žádný dar, který by bohyni mohl darovat. A dokud toto nevyřeší, nebude ji moct navštívit. Chtěl být v její přízni, ne ji naštvat. A kdo je ta Marion? Nejspíš další nezdárný optimista. Jsou jako blechy, absolutně všude, absolutně neodbytní.
"Žádnou nemoc nemám. Zato tobě v hlavě pěkně straší," procedil Stín skrze zuby, ačkoliv by to mohlo být předmětem pochyb, vzhledem k tomu, jak byl neustále pohublý a otrhaný. Pravdou ale bylo, že pod tím nevábným zjevem se skrývalo tělo zdravé a stále ještě ne tak úplně na odpis, ačkoliv mládím už taky úplně nezářilo. Nikdo by si asi netipnul, že právě Deliven je z nich dvou opravdu ten straší, tím méně by něco takového odhadoval Stín.
Vlk se mu ale ohledně věku a zkušeností pokoušel cosi naznačovat. Šedému to nedošlo, ani se už nesnažil příliš chápat slova z Delivenovy tlamy a už vůbec ne nějaké skryté významy. "Přibývaly místa, jo? Zklamu tě, ale to, že najdeš nějakej novej kout, neznamená, že tam přibylo místo. To jen znamená, že jsi tam předtím nebyl," hovořil jako k zaostalému vlčeti. Sám by byl klidně ochoten uvěřit, že se někde může objevit nová hora či les, ale jen kdyby to viděl na vlastní oči. Takhle? Sice už viděl zářící krystal pouště, mluvící ještěrky a byl u jednoho boha na návštěvě, ale stejně tomu nevěřil. Už jen proto, že to tvrdil ten šašek.
Šprýmy hnědého přešly ve chvíli, kdy se Stín rozhodl ho naučit zpívat. Prozatím se ale zdálo, že Deliven je dost nedovtipný žák - a to šedého jen těšilo. Zubatý úsměv mu už vůbec nemizel z tváře, zatímco nebožákovi pod ním tlačil lebku proti zemi. Přišlápnutý vlk se snažil cosi říct, ale Stín jen zavrtěl hlavou. "Ucho? Ty se teď bojíš o svoje pitomé ucho?" Div, že se nerozesmál. "To je teda dobrý. Možná by ses měl bát o něco důežitějšího. Třeba... svůj bídný život?" Šedý byl zvědav, jestli z Delivena něco dostane. Cokoliv smysluplného. Začne se bránit? Rvát? Prozatím to spíš vypadalo, že by si raději klidně nechal hlavu rozšlapat na kaši. Z hrdla se mu ale už alespoň dral nějaký ten hlásek, který tak úplně nezněl jako ten původní. "Aha, vidíš, že to funguje," šklebil se Stín jako vzteklá liška. "Ale není to ono, ba ne. Možná... to s tím uchem nebyl tak zlý nápad." Sklonil se dopředu, čímž přenesl ještě víc váhy na svou nevinnou oběť a pevně chytil jeho ucho do zubů. Budeš se už konečně bránit? vyzval ho v duchu a pomalu začal tiskonout čelisti k sobě. Jasně, takhle to byla opravdu zábava, bohové, něco podobného se mu nepovedlo už měsíce, ale... no, když ten druhý nekladl odpor, nebylo to jaksi ono. Spoléhal, že Deliven si nebude přát mít v uchu díry - teď ještě pořád mohl vyváznout se slechem celým, snad jen trochu zhmožděným. Tak dělej, holoubku.

//Stín mu šlapal na tlapu, ne na hlavu, ale to nevadí :D

Deliven prý Života ještě nikdy nepotkal, avšak zcela pochopitelně věřil všemu, co se o bohu po Galiree povídalo. Stín se, naproti tomu, s vlkem už setkal a vytvořil si tak vlastní obrázek, který se od všeobecného názoru celkem odlišoval. "Jistě, že si jsem jistý. Jen se za ním někdy zastav a přesvědč se sám," zahučel otráveně. "Nenech se ale oblbnout tím jeho nevinným obličejíčkem a sladkým hláskem." Proč se vůbec snažil? Pokud měl narazit na někoho, kdo bude sdílet jeho názor na Života, pak to téměř jistě nebude tady tenhleten kašpar, který navíc právě nějakou dedukcí došel k závěru, že to Stín je tady ten narušený. "Nemocný?" přimhouřil oči. "To říkáš zrovna ty?" Už ale stačil jen naježeně uskočit, když si to k němu Deliven už zase štrádoval. Zavrčel. Hnědý vlk už dostal spoustu varování a pravděpodobně se blížil k těm posledním.
"Mysli si co chceš. Štěně." Přejel vlka pohledem. Těžko odhadovat jeho věk, když se chová takhle. "Jestli jseš štěně vůbec nezáleží na věku," poučil ho. A tenhle vlk se opravdu projevoval jako malé vlče, ačkoliv klidně mohl být i starší než Stín, jak sám poznamenal.
Nakonec šedý vlk neodolal tomu, jak si Deliven pomalu sám říkal o to, dostat lekci. Nemluvě už vůbec o tom vzteku, který v něm vlk vyvolával. A tak zkrátka jednal. Pocitíl škodolibé zadostiučinění, když jeho protějšu dopadla hlava na zem, až mu cvakly zuby a jazyk mu zůstal trčet ven na špinavou zem. V očekávání odporu Stín ještě přitlačil, ale hnědý se zrovna moc nebránil. Co víc, dokonce i v téhle pozici se snažil žvanit, ačkoliv mu Stín sotva rozuměl. Pochytil pár útržků: docela bolí, hraješ si ostře, ubrat... "Já si nehraju," ušklíbl se. "Nehraju si. Hraní je pro takové, jako jsi ty, co si myslí, že život je kdovíjaká zábava." Užíval si, že teď má navrch. Tlačil drápy kamsi k Delivenově uchu a zkoumal, za jak dlouho se mu podaří z toho jelita vyrazit nějakou pochopitelnou, logickou reakci. "Zdá se mi, že zatím ti ten zpěv nějak nejde," poznamenal a škleb se mu roztahoval od ucha k uchu. "Možná bude třeba ještě přitvrdit, co myslíš?"

Delivenova vysvětlení byla snad ještě horší, než kdyby mu žádná neposkytoval. Nejprve tvrdí, že pruhy má každý, poté zase, že on je nemá. Stín nad tím jen vrtěl hlavou a nevyjadřoval se ani k údajenému "světlému vlkoušovi", který běhal za Ashe, ani k pruhům. Neměl pochopení pro jedince, kteří svět vnímají způsobem, jakým ho zřejmě vnímal tenhle hnědý vlk - kteří nestojí pevně nohama na zemi. On byl přesvědčen, že na ní stojí tak pevně, až div nezapouští kořeny. Neuvědomoval si, že jeho pohled na svět je taky pokřivený.
Promluvil až tehdy, když se Deliven vytasil se Smrtí a Životem. "Život je bláznivý bůh," pronesl Stín a v očích se mu zračil zjevný odpor. "Falešný. Myslí si, kdoví jak není chytrý." Při posledním slově div že nezaskřípal zuby. Nesnášel Života, nesnášel. Setkání s ním ho rozházelo. A on nebyl rád rozházený, byl rád hezky vcelku a srovnaný.
"Stín je normální jméno," pronesl rozhodně. Zrníčko vzteku v jeho hrudi pomalu, pomalinku rozkvétalo. Zatím o něm téměř nevěděl. "Já vím, co jsou jména, ty štěně. Jen jsem podotýkal, že většina z nich je naprosto zcestná." V tomhle měl i ten blbec Život výhodu, to mu Stín musel nechat - bůh byl na nic, život byl taky na nic, perfektně sedící jméno. Jenže když viděl, jak Delivenovi nepřítomně visí jazyk z tlamy, přešla ho chuť mu cokoliv vykládat. Dostával chuť mu spíš nadělat z uší třásně. Ze vzteklého semínka vyrůstala ohnivá květina. Stín se kousl do jazyka.
Delivenova nechápavost, naivita a dětinskost šedého lákala. Byl tak snadným terčem. Tak zranitelný. Hloupoučký. Sladce se usmál, když se ho hnědý zeptal, zdali by ho opravdu dokázal přimět změnit hlas. "No jasně. Jen sleduj." Přikročil blíže, jako by hodlal něco začít vysvětlovat... místo toho ale zvedl tlapu a vší silou s ní dupl na tu Delivenovu, přičemž si dal velice záležet, aby do ní důkladně zabořil drápy.