Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tmavé smrčiny

Nechal Akiho i tu druhou za sebou. Utíkal pryč, rychle, až ho v plicích spaloval řezavý oheň a bolel ho každý centimetr zmučeného těla. Přesto utíkal. Chtěl být teď sám. Své stopy opět smyl v řece, společně se zbytky bažinného bahna a zaschlé krve. Nikdy se moc rád nekoupal, ale teď to stejně bylo jedno. Bouře dopadající na jeho hřbet stejně většinu práce už odvedla. Byl dočista zmáčený a uřícený. Nakonec musel zastavit, protože se mu před očima roztančily mžitky a nohy se začínaly vzdávat. Trápil své tělo už příliš a ono toho mělo už po krk. S tupým zaduněním dopadl na bok do bahna a obrátil oči k obloze. Okamžitě je měl plné deště.
Kde se to vůbec octnul? Ostrov byl mrtvý. Jako by ho sežehla zlá kletba. S výjimkou Stína se tu nepohnulo vůbec nic. Žádný brouk, hlodavec, dokonce ani tráva se neohýbala v poryvech větru. Ani Stín sám se moc nehýbal. Ležel na zemi, prudce oddechoval a byl celkem rád, že má prázdný žaludek, jinak by se jisto jistě pozvracel. I tak se dvakrát třikrát napnul v bezmocné křeči. Prokletý Aki. Popravdě ten prokletý tu ale byl spíš on. Nastokrát proklet a zatracen, na místě, které na tom nebylo jinak. Zavřel oči. Víčka mu doslova spadla a v mžiku spal. Bezohledný déšť do něj třískal, jako by ho trestal za všechny jeho hříchy.

//Tenebrae

Na chvíli se zdálo, že Akiho cosi zdrželo. Možná dokonce zastavilo. Dovolil si rychlý, letmý pohled přes rameno a zjistil, že se přepočítal. Nezbavil se Akiho. Bylo to ještě horší. K hnědému se přilepila nějaká Strakoška a cosi na něj chrlila. Do pekel s vámi. Se všemi. Kráčel pryč tak rychle, jak mu jen bolavé tělo dovolovalo, ale stejně slyšel útržky hovoru vlků, kteří se za ním táhli jako smrad. Ulovit šest zajíců, zraněná, pomoc. Samozřejmě, pomůžu, bručoun, v pohodě. Ve Stínově mysli se pomalu otáčela zlomyslná kolečka. Za patami dva blbečky a před sebou strašidelný, zlověstný les. Spojení, ve kterém se kdesi ukrývalo cosi krásného a lákavého... cosi, co Stín hodlal vydolovat ven. Jestlipak má Aki pro strach uděláno? ušklíbl se pro sebe a se syknutím bolesti zrychlil do klusu, načež zmizel v křoví.
"Jak to myslíš, kam to jdeme?" pronášel významně hlasitým šepotem, zatímco kličkoval mezi stromy a doufal, že Akiho i s jeho kámoškou dost zmate, aby ho nemohli jen tak následovat. Bylo tu šero, pach plísně štípal v nose a zlověstnou atmosféru ještě dotvářely zvuky bouřky, která se vařila kdesi nad jejich hlavami. Bylo to odporné, vlhké místo, které se proto Stínovi obzvláště líbilo. A věděl, že právě proto se nebude líbit těm dvěma. Bylo to, jako by v podrostu zářily tisíce očí, naslouchaly tisíce očí, šustily tisíce nohou. Jako by na vás každou chvíli měl někdo vyskočit. Stín se svou šedou srstí mezi stromy dost zapadl. A nepřestával mluvit, šeptal svým hrubým hlasem, jako by měl hrdlo plné štěrku, významně, vtíravě promlouval k Akimu: "Chtěl jsi za rodinou, ne? A tvá rodina je ztracená, drahý Aki... dočista a nenávratně ztracená." Motal se v kruzích, pořád dost blízko na to, aby ho Aki slyšel, ale ne v úplném dosahu. Doufal, že se mu podaří Akiho v temném lese zamotat natolik, aby už nenašel cestu ven. Nebo aby mu to aspoň chvíli trvalo. "Možná, kdyby ses taky ztratil, aspoň by ses jim cítil být blíž." Otočka. Další smyčka. Další hlasité zaburácení hromu. "Napadlo tě někdy... já nevím, že se možná neztratili?" prohodil konverzačním tónem. "Že tě možná jenom už prostě nechtěli? Ubožáčku," mlaskl, ale škleb na jeho tváři se jen rozšiřoval. "Jaká strašlivá tragédie." Blesk pročísl oblohu a kapky deště zabubnovaly na Stínův čenich. "A teď budeš zase ztracený. Vy oba budete ztracení," dodal a ohlédl se na ně, v očích zlověstný záblesk. "Hodně štěstí, drahoušci. Moc ošklivé místo, tenhle les. Nechtěl bych tady být sám, za bouřky... něco mi říká, že tady straší. Kdoví? Že by to byli duchové tvojí rodiny, kdo tady tak kvílí?" mrkl rozšafně na Akiho a pak vystřelil pryč, ačkoliv celé jeho tělo se tomu vzpíralo. Přesto neběžel nejkratší cestou, nadále svou stopu zatáčel a mátl, vybíral úplně ty nejhorší cesty, ale doufal, že ty dva setřese. Nadobro. Nechtěl s nimi nic mít. Jeho tělo bylo rozbité a vyčerpané. Potřeboval odpočívat, ne se starat o chodící cirkus.

//Starý ostrov

Jistě, že nejsem. A taky nikdy nebudu. Přátelství... dost divoký koncept, obzvlášť pro někoho, jako je Stín. Optimisté by se mohli domnívat, že kdysi dávno, když byl ještě malý a nezkažený zármutkem, osaměním a postupnou ztrátou sebe sama, si Stín kamarády udělat dokázal. Popravdě to ale nezvládal nikdy. V životě měl jakýsi bližší vztah jen ke dvěma vlkům, ke Karovi a ke své sestře, jenže vzhledem k tomu, že oba byli kdoví kde, nemělo to vůbec žádný význam. A hledat si přátele tady? Tak na to raději zapomeňte. Pravda. Už se mu podařilo nalepit na sebe Evelyn, jako neodbytnou kuličku pcháče zapletenou do oháňky, jenže to nebyl záměr. Jeho záměrem byl pravý opak. Škoda, že se mu svou kamarádku nepodařilo eliminovat v bažinách... Ale co. Bude spousta dalších šancí.
Navíc nemělo cenu se zabývat minulostí a budoucností, když ty největší průšvihy vždy dlely v přítomném okamžiku. Jako například teď se na něj jeden takový průšvih navázal. "Běž si hrát na píseček se sobě rovnýma," doporučil mu šedý, který chtěl pouze být sám a vzpamatovat se ze zranění a celkové újmy, které se mu dostalo v bažinách. Jenže Aki ne a ne odprejsknout. Alespoň se zdálo, že ho rozesmutnil, když mu povídal o ztracených duších - to ho trochu povzbudilo. Jen kdyby to Aki hned nepokazil rozšafným poskakováním kolem řeky. V duchu se Stín praštil tlapou do čela, ale navrch nedal nic znát. Jen se zvedl a tiše se začal plížit pryč, směrem k temnému lesu, kde by třeba mohl uniknout. Všiml si ovšem hned vzápětí, že Aki nabral zase špatný směr... směr k němu. Tak fajn, mrňousku, jak chceš. Pojď se mnou do lesa duchů. Uvidíme, jak dobře si povedeš.

//Tmavé smrčiny

Stín se ošklivě zamračil. Akiho pohled na svět byl přesnou ukázkou všeho, čím pohrdal a co ho znechucovalo. "Ne," opravil ho. "To dělají pitomci, kteří si myslí, že takhle nějaké přátele získají. Já, pro tvou informaci, tvůj přítel nejsem. Nejsem ničí přítel." Jenže to vypadalo, že Akiho, stejně jako otravného hmyzu, nebude jen tak snadné se zbavit. "Ach tak," protáhl Stín. "A proč se ti nechce? To by mě moc zajímalo." Byla to pravda. Nikdy to nechápal. Proč někteří vlci tak moc chtěli být ve společnosti druhých, i když bylo očividné, že to vůbec nebude příjemné setkání? Tedy, Stínovi to ve finále vlastně bylo jedno. Aki vypadal jako snadno zmanipulovatelný jedinec, který zoufale touží po přátelstvi, což ho činí zranitelným. Možná by s ním mohla být sranda... srandovní spíš pro jednu stranu, pravda.
"Ha. Ztratils je, co?" roztáhl Stín tlamu do šklebu. "No, to je moc ošklivé. Moc ošklivé, když se jednomu rodina jen tak ztratí... " Zakroutil hlavou, jako by toho skutečně litoval, jenže škleb na jeho tváři se vůbec neměnil a prozrazoval jeho skutečné pocity. Bylo mu to totiž doopravdy zcela fuk. Naklonil se k Akimu blíž, zatímco ten se zabýval zajícem, kterého k němu Stín ledabyle přikopl. Osud kořisti mu byl ukradený. Možná měl hlad, ale nehodlal žrát dary z milosti. Ztracená rodina. Jak tragické. A on by mu ji měl pomáhat hledat? "Ale teď mi pověz, drahý milý Aki. Vypadám jako někdo, kdo hledá ztracené věci?" Škleb už byl tak široký, že odhaloval všechny jeho tesáky. "Řeknu ti tajemství. Kdo se jednou ztratil, je ztracen napořád. To je holý fakt." Stín byl rozhodně ztracený napořád. Nemělo cenu se ho snažit zachránit. Aki, naproti tomu, měl vlastně slušnou naději se se svou rodinou znovu shledat... Stín ovšem nad světem takhle neuvažoval. Neuměl to. Kdyby to uměl, nebyl by Stínem.

"A ty jsi idiot," opáčil Stín s ledovým klidem. No jasně. Nebylo sebemenších pochyb. Samozřejmě, že narazil na dalšího, který měl v hlavě místo rozumu jen poházené smetí... tenhle ale měl náběh na rekord. Asi by trumfl i Delivena. Nebo to snad byl jen nějaký stupidní vtip? Jestli ano, Stínovi rozhodně vtipný nepřišel. Naštěstí se mentálně zaostalý mrňous vzdálil dřív, než mu šedivák stačil skočit po krku a nadělat mu z něj cucky. Vzápětí byl ale zpátky. Se zajícem a nadějí, že tím Stínovi zlepší náladu. To se ovšem přepočítal. "A já se tě, pokud si dobře vzpomínám, vůbec o nic neprosil," zavrčel. "Takže jestli se cítíš dotčeně, je to jenom tvoje chyba." Vstal a vylezl z křoví, přímo před Akiho. Byl oproti němu vychrtlý, zato ho ale celkem převyšoval, takže se nad ním v měsíčním světle trochu zlověstně tyčil jako přízrak obalený bahnem a krví. "Nestojím o společnost. Zjevně jsi to nepochopil."
Jenže Aki se statečně vyptával dál. "Neříkej mi šedý. Jsem Stín." Otázka o sourozencích ho podráždila. "Nemám. A jestli ty ano, běž otravovat je. Tohle je moje místo." Sourozence měl. Jen na ně nemyslel. Nevzpomínal na minulost - klidně to teď už mohli být sourozenci někoho jiného... prakticky to tak i bylo. Stín dávno nechal za sebou to, čím býval, byl dnes někým jiným. Nepotřeboval, aby nějaký skrček vytahoval staré věci na světlo.

Stín blýskal očima do tmy. Slyšel blížící se kroky a přimhouřil oči. Někdo sem šel. Někdo cizí. Někdo očividně úplně pitomý, protože vzápětí narval celou hlavu do křoví, ve kterém šedý odpočíval. Hned ho přátelsky a nadšeně pozdravil, což rozhodně bylo něčím, co Stín nehodlal opětovat. Místo toho vycenil tesáky a naprázdno jimi cvakl před tváří hnědého - Akiho. "Vypadni!" zavrčel, a zdálo se, že to hnědý i udělá, protože vzápětí kamsi zmizel. Šedý měl ale po klidu. Ležel v křoví jako na trní. Jak to sakra myslí, počkej tady? Počkej tady na co?
Aki byl ale pryč nějakou chvíli a šedý se začal uklidňovat. Asi se lekl a utekl. Dobře. Už se chystal si zase složit hlavu na přední tlapy, když se hlava vrátila a zase se nacpala zpátky do Stínova úkrytu. Tentokrát ta vytlemená tlama držela zajíce, kterého následně pohodila k jeho nohám. Šedý na něj nevěřícně zíral, pak zkřivil zjizvenou tvář v tichém zavrčení a vyštrachal se z křoví k místu, kde se ta miloučká dušička povalovala. "Nepotřebuju tvou charitu, mladej," vycenil na něj zuby. Vlk byl mrňavý, nějaké nedomrlé skoro vlče. Dobrými skutky na něj rozhodně dojem neudělá. "Doporučuju ti hledět si svýho a nestrkat rypák, kam nepatří, nebo bys přes něj mohl dostat."

//Ježčí mýtina

Doběhl až k řece. Výborně. Škoda jen, že proud byl natolik silný, že do vody nemohl vkročit a zamaskovat svou stopu líp. Zamaskoval by s ní nejspíš i sebe a utéct před smrtí roztrháním na kusy tím, že se utopí... no, to nebyla zrovna lákavá nabídka. Klusal alespoň chvíli mělčinou u břehu, než narazil na vzrostlý strom, po kterém mohl přeběhnout na druhou stranu Tehdy si teprve vydechnul. Pak zalezl do nízkého křoví na břehu a tam si konečně lehl. Hrudník se mu zdvihal a klesal, ale všechny jeho tělesné funkce se pomalu zklidňovaly. Smrděl jako bažina a směs bahna a krve jeho i cizí mu na kožichu formovaly velice nevábnou krustu, ale to byl nejmenší z jeho problémů. Škrábance od Rzi začínaly zasychat a tvořil se na nich strup, stejně jako na ránách v zátylku. Tam mu asi zbydou jizvy, ale pod srstí je nikdo neuvidí. A na něm se nějaká ta další jizva beztak ztratí. Měl jich už pěknou sbírku.
Teď, když se zdálo, že je v relativním bezpečí, dovolil si na chvíli zavřít oči. Nejspíš i zadříml, ale ne na moc dlouho. Když ho totiž probral jakýsi zvuk a cizí pach, byla stále ještě noc. Stříbrné zraky z křoví zablýskly ven. Kdo? Nebyla to ani jedna z vlčic a tak Stín zůstával nehybný. Doufal, že ať už je poblíž kdokoliv, nebude si ho všímat.

//Bažiny

Běžel. Běžel a neohlížel se. Krev mu už na kožichu zasychala, ale čerstvé škrábance od Rzi ho pálily jako čert. I ostatní rány bolely, ale... jemu to zrovna moc nevadilo. Když se teď dostal ze smrtelného nebezpečí, srdce se mu zklidňovalo a jeho pocity začínaly zase otupovat do svého výchozího stavu, který se tak málokdy měnil. Opustil ho strach o život a jeho místo zaujala stará dobrá apatie. Přesto se ještě nezastavoval, i když jeho tělo bylo vyčerpané a rozlámané. Věděl, že jeho stopa je jasná jako křišťál, mnohem víc než obvykle, byl pokrytý bahnem a krví a stopovat ho muselo být tak snadné jako stopovat stádo slonů v kukuřičném poli. Obzvlášť tady, na otevřené pláni. Potřeboval ji nějak smýt, zamaskovat nebo zmást. Tak úplně sice nevěřil, že by ta banda polochcíplin běžela za ním, ale touha po pomstě mohla být silná. Nebylo by to poprvé, kdy by se ze Stína stala lovná zvěř. Fakt, že byl stále naživu, ale svědčil o tom, že si asi nevede na útěku zas tak špatně.

//Tenebrae

//Pardon za přeskočení Lilith a za zdrhnutí, ale jsem domluvená na hru jinde a chci pak dělat říjnovou akci... Díky za hru

Ležel sice jako mrtvola, ale poslouchal. Poslouchal velice pozorně. Bylo mu jasné, že vlčice na něj mají pořádnou pifku, a že jestli to šikovně neuhraje, pravděpodobně z něj nadělají třásně. Rez s tím dokonce už začala, drápla ho silně do boku, ale on vydržel. Bolest pro něj moc neznamenala. Rozhodně ne dost na to, aby vystoupil ze své role. Přesto byl mezi nimi v nebezpečí. Na druhou stranu byly všechny dost zraněné a vyčerpané, a i když ani on nevyvázl bez poskvrnky, nepovažoval svůj stav za až tak tragický. Zvládl by utéct. Jen kdyby nebyl přikovaný k zemi Rzí a celou její vahou. Vlčice by neměly být stavěny tak strašně mohutně. Stín to považoval za pomalu zločin proti přírodě.
Sotva se ovládl, aby nerafnul po Evelynině tlapě, která ho začala fackovat. Sebral v sobě veškerou vůli a nadále předstíral bezvědomí. A cítil, že se mu brzy otevře malinké okýnko příležitosti. Rez se začala pohybovat a zdálo se, že ho nakonec opravdu pustí. Srdce se mu rozběhlo rychleji. Bude mít jen pár vteřin. Pak by ho mohla zase zalehnout Modroočka nebo si ho nedejbože vzít do parády Evelyn. A tak, jakmile ta váha z něj zmizela, na nic nečekal. Velice bděle vyskočil a bez dalšího slova vystřelil pryč, jak jen mu bažinná půda dovolila. Zraněními se bude zabývat později. Teď potřeboval přežít. Proč se vůbec obtěžoval se záchranou svého mizerného života? Nejspíš instinkt. Až se situace uklidní, zase si bude přát zemřít. Byl to nekonečný cyklus jeho života. Utíkat z nebezpečí a zase ho vyhledávat, nemoct se rozhodnout, co vlastně chce. Bezútěšná, mizerná existence... která, jak to vypadalo, bude pokračovat. Běžel a klouzal mazlavým bahnem navzdory bolesti a únavě a nakonec mu tlapy dopadly na pevnou zem. Neohlížel se, ani nepomyslel na slovo "zbabělec"... prostě mizel jinam.

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Visel si tam, jako moucha v pavučině, jako brouk na špendlíku, přemítal o nesmrtelnosti chrousta a nepřítomně hleděl před sebe. Vtom ale zaslechl jakési šustění někde poblíž a s mírnou zvědavostí, která ho zřejmě neopustí ani ve chvíli, kdy bude na smrtelné posteli, našpicoval uši. V zorném poli se mu zjevil vlk. Vlk vskutku prazvláštního zjevu – napůl a napůl, k tomu navíc značně očesaný o jisté části těla. Vyvalil se právě z toho trní, které Stína ulovilo a ačkoliv mu v kožichu ulpívaly liány a bodláky, neskončil v podobné krkolomné situaci, jako on. Velice pozoruhodné, zašklebil se Stín. „Vida, máme tu myslitele,“ pronesl, když mu Rozpůleňák položil otázku, na níž měl odpověď přímo před čumákem. „Vskutku – zaseknutej.“ Vracel mu široký škleb, jako by tahle situace a tohle setkání bylo vůbec to nezábavnější, co se mu kdy přihodilo. V hlavě se mu ale pomalu otáčela zrezlá kolečka. Vlk, co byl napůl, zamotaný v trní nebyl, i když by podle veškeré logiky měl být – nebo snad byl takový tank, že překonal i zákeřné křoví? „Vidím ale, že ty zaseknutej nejsi – jakto?“ položil nakonec otázku. Vyštěkl ji, přesněji řečeno. V oblasti taktu nijak zběhlý nebyl a ani si to nepřál, zajímaly ho jen odpovědi. Všiml si také černého zbarvení v jediném oku, které tomu rozpůlenému ještě zbývalo. Vada zraku... nebo něco jiného? V zápalu úvah skoro zapomínal na to, že je zde zřejmě doživotně uvězněn, cizinec byl prostě příliš zajímavý.

Spoléhat se na čest a dobro druhých zafungovalo. Stín to poznal hlavně podle toho, že jakmile "omdlel", přestal být rván na kusy. Těmi mrňavými škvírkami mezi víčky toho moc neviděl, ale slyšel, jak Rez posílá Lilith pryč, nejspíš aby zachránila krk Evelyn. Teď už mě třeba začne nenávidět a dá mi pokoj. Asi odvážné, něco takového očekávat.
Jenže váha Natrhouška z jeho těla nezmizela. Naopak, tlačila ho k zemi a znemožňovala mu pohybovat se. Nemohl utéct. Ne, pokud nechtěl riskovat, že mu její zuby prorvou tepnu. Slyšel její vrčení, cítil, jak mu její dech šimrá chloupky v uších. Co to mělo znamenat? pitvořil se v duchu, avšak nahlas nic neříkal. Na povrchu byl stále zcela zvadlý jako list v horkém letím dni, nehýbal se, nereagoval, jen se pomalu nadechoval a vydechoval. Co to mělo znamenat? Cožpak ty ses nesnažila to přežít, má drahá přítelkyně? Není moje vina, že vás vážou zábrany. Že si musíte hrát na hrdiny, abyste se sebou dokázali žít. Stín byl tvorem beze cti a bez svědomí. Nebylo pro něj těžké měnit strany uprostřed boje. Až se odtud dostane, nebude přemýšlet o tom, co se tu stalo a co vyvedl. Byl se sebou vlastně celkem spokojen. Nenapáchal takové škody, jaké by si přál, zdejší vlci byli silnější, než byl zvyklý, ale to nevadilo. Jeho chování minimálně Rez pořádně nakrklo a to mu stačilo k tomu, aby se později spokojeně zašklebil, až si vzpomene na její vzteklý hlas, který mu klade otázky, na které nikdy nedostane odpovědi. Později. Ne teď. Teď zůstával stále nehybný a neříkal nic.

//Děkuji za super akci a procenta prosím do síly c:

Prodíral se křovím. Příliš se mu nedařilo nedělat velký hluk, ačkoliv se velice snažil. Praskání větviček muselo být slyšet po celém lese, stejně tak jeho tluemné nadávky, které se stávaly hlasitějšími, čím déle v tom pokračoval. Proč by se taky měl obtěžovat tlumit hlas, když o něm stejně všichni musí vědět? Pokud tedy nejsou hluší, slepí nebo opravdu hodně odtržení od reality. Pár takových jedinců by se jistě našlo...
Pitomá příroda, zavrčel a trhnul ramenem, aby se osvobodil z trnitého keře. Příliš tomu ale nepomohl. Pohnul se sice o pár centimetrů dopředu, ale bodlinatý šlahoun se mu zakousl pro změnu do druhého ramena. Pichlavá bolest ho rozčilovala, už cítil drobné kapičky krve, jak mu slepují kožich. Proč že tam vůbec lezl? Protože... no, vida, vypadá to, že už si to ani sám nepamatuje - běžná součást života. Prostě občas činil rozhodnutí, která zprvu vypadala doopravdy skvěle, v praxi se ale často ukázalo, že to byla absolutní a monumentální kravina.
Prokousal se dalšími pár centimetry kousavého křoví a zdálo se mu, že už začíná vidět východ. Přidal. Přitlačil, šlahouny se trhaly, zatímco jiné se do něj ještě pevněji zakusovali. Poškrábaný teď měl už skoro celý povrch těla, ale nedbal na to - jednak byl natolik zafixovaný na cestu ven, že si toho skoro ani nevšiml, jednak mu zkrátka bylo fuk, co se stane s jeho pitomým tělem. Přesně proto nesnášel svou hmotnou podobu - kdyby byl jen nějakým duchem či obláčkem páry, nic podobného by se nikdy nestalo. Posledních pár metrů měl před sebou, rozhodl se to risknout a skočil. Příliš brzy. Pomalu se zdálo, jako by to křoví naštvalo, protože ho teď omotalo tak důkladně, že ani neměl šanci se z něj dostat. Packy se mu zamotaly do lián a bodláků a on tam zůstal viset jako moucha chycená v pavučině - tak blízko svobodě, a přece tak daleko. Povzdechl si - tak tohle teď byl jeho život. Pomine-li ale skutečnost, že tu nejspíš umře žízní a hladem, bylo to vlastně až tak špatné? Poněkud nedůstojné, pravda, rozhodně by to bylo ponižující, kdyby tady takhle umřel, ale jinak... no, neměl ve zvyku si stěžovat.

Zaryl své tesáky hluboko do zátylku Lilith a svalil ji na zem. Tělem mu projel pocit triumfu, jak tak na ni tlačil a doufal, že se pořádně naloká bahna z bažiny. Jenže oslepený zápalem z boje a z toho, jak mu náhle krev rychle proudí, zapomněl se rozhlížet kolem sebe. A tak to náhle byl pro změnu on, komu kdosi seděl na zádech a trhal mu zátylek. Vztekle zavrčel, v tlamě stále svíral Lilith, ale ta se mu náhlým prudkým pohybem vyrvala ze sevření - i s kusem kůže, který Stín odhodil kamsi do bahna. Pod vahou Rzi nemohl udělat nic jiného, než se svalit na zem. Tím se ale octl ve značně nevýhodné pozici, protože Rez nebyla jediná, kdo ho teď chtěl mrtvého - už i Lilith se vzpamatovala a chytla ho tesáky pevně za rameno. Teď byl tedy v pasti, dokonale přišpendlený k zemi dvěma vlčicemi, které byly obě silnější než on. Ne, že by byl vybaven zrovna břitkým intelektem, ale dokázal poznat, kdy je poražen. Nechtěl ale svůj kožich darovat ani jedněm, ani druhým. A teď to vypadalo, že se mu podaří naštvat obě strany. Nic, co by nezažil už dříve. On měl svou vlastní stranu a byl zvyklý na to, že ho nenávidí všichni, ti dobří i ti zlí.
Nepropadal panice. Ještě dýchal, a dokud dýchal, neměl prohráno. Věděl, jaká možnost mu zbývá - útěk. K tomu by se ale nejdřív potřeboval dostat ze smrtícího sevření, ve kterém se octl. Silou to nepůjde, to ale neznamenalo, že to nemohl zkusit jinak. Místo toho, aby sebou začal divoce zmítat, náhle zcela ochabl, jako by omdlel či snad zemřel - ačkoliv tuto možnost vylučoval hrudník, který se mu stále lehce zvedal. I víčka nechal spadnout, jen nenápadnými škvírkami sledoval dění kolem. Přinutil svůj dech, aby se zklidnil, jak jen to půjde. Byl zadýchaný, takže to nešlo zrovna snadno a když už se mu to povedlo, nedostával tolik kyslíku, kolik by si představoval. Doufal ale, že to nebude muset dělat dlouho. Spoléhal se totiž na dobro ve vlčicích, tu hroznou slabinu tolika jinak silných a mocných vlků. Snad i ony touto slabinou trpí, slabinou, která jim zabrání roztrhat hajzla na kusy, protože je v bezvědomí.

Sice zcela improvizoval a vařil z vody, ale zdálo se, že mu to celkem vychází. Nemrtvý dvojník totiž souhlasil. Ještě aby ne. Však byl, konec konců, taky Stín - a jistě věděl, že aby šedý vynechal takovou krásnou příležitost někomu uškodit... no, to se prostě moc nestávalo. "Já věděl, že se dohodnem," zazubil se potěšeně a stočil stříbřité zraky k vlčicím. Skoro to vypadalo, že je na tom nejlíp, se svým nenápadným rafancem na krku. Rzi se řinula krev ze zadku - jaká politováníhodná situace, Stín se nad tím musel ušklíbnout, Lilith se zase před chvílí přidušeně vyhrabala z bahna a tak vypadala... jak vypadala. A z Evelyn, jak se zdálo, bude za chvíli sekaná tak jako tak. Nabídku mě vskutku širokou. Ale kterou? Nejradši by se pustil do Evelyn, ukázal jí, proč by ho měla nechat na pokoji jednou pro vždy, ale ta měla na krku svou vlastní dvojnici a mířil ji zmlátit i ten druhý Stín. Ta šedá s takovouhle za chvíli stejně vykrvácí. Takže Lilith.
Jakmile se rozhodl, pohnul se rychle. Bahno se rozstříklo do všech stran, když pár skoky překonal vzdálenost mezi ním a vlčicí, která se nedávno z bahna vyhrabala a teď, pokud se pevně nezapře tlapami, do něj asi poletí znova. Stín do ní totiž vrazil vší silou a zuby se jí hned sápal po kůži na zátylku, aby ho jen tak snadno nesetřásla. Jen doufal, že se do něj nepustí i Natrhouško. Doufal, že má dost svých starostí. Pevně se zahryzl. Snad v Modroočce ještě zbývalo dost života na to, aby se konečně dočkal té rvačky, na kterou se tolik těšil.