Gallirea - Příspěvky uživatele

Stín blýskal očima do tmy. Slyšel blížící se kroky a přimhouřil oči. Někdo sem šel. Někdo cizí. Někdo očividně úplně pitomý, protože vzápětí narval celou hlavu do křoví, ve kterém šedý odpočíval. Hned ho přátelsky a nadšeně pozdravil, což rozhodně bylo něčím, co Stín nehodlal opětovat. Místo toho vycenil tesáky a naprázdno jimi cvakl před tváří hnědého - Akiho. "Vypadni!" zavrčel, a zdálo se, že to hnědý i udělá, protože vzápětí kamsi zmizel. Šedý měl ale po klidu. Ležel v křoví jako na trní. Jak to sakra myslí, počkej tady? Počkej tady na co?
Aki byl ale pryč nějakou chvíli a šedý se začal uklidňovat. Asi se lekl a utekl. Dobře. Už se chystal si zase složit hlavu na přední tlapy, když se hlava vrátila a zase se nacpala zpátky do Stínova úkrytu. Tentokrát ta vytlemená tlama držela zajíce, kterého následně pohodila k jeho nohám. Šedý na něj nevěřícně zíral, pak zkřivil zjizvenou tvář v tichém zavrčení a vyštrachal se z křoví k místu, kde se ta miloučká dušička povalovala. "Nepotřebuju tvou charitu, mladej," vycenil na něj zuby. Vlk byl mrňavý, nějaké nedomrlé skoro vlče. Dobrými skutky na něj rozhodně dojem neudělá. "Doporučuju ti hledět si svýho a nestrkat rypák, kam nepatří, nebo bys přes něj mohl dostat."

//Ježčí mýtina

Doběhl až k řece. Výborně. Škoda jen, že proud byl natolik silný, že do vody nemohl vkročit a zamaskovat svou stopu líp. Zamaskoval by s ní nejspíš i sebe a utéct před smrtí roztrháním na kusy tím, že se utopí... no, to nebyla zrovna lákavá nabídka. Klusal alespoň chvíli mělčinou u břehu, než narazil na vzrostlý strom, po kterém mohl přeběhnout na druhou stranu Tehdy si teprve vydechnul. Pak zalezl do nízkého křoví na břehu a tam si konečně lehl. Hrudník se mu zdvihal a klesal, ale všechny jeho tělesné funkce se pomalu zklidňovaly. Smrděl jako bažina a směs bahna a krve jeho i cizí mu na kožichu formovaly velice nevábnou krustu, ale to byl nejmenší z jeho problémů. Škrábance od Rzi začínaly zasychat a tvořil se na nich strup, stejně jako na ránách v zátylku. Tam mu asi zbydou jizvy, ale pod srstí je nikdo neuvidí. A na něm se nějaká ta další jizva beztak ztratí. Měl jich už pěknou sbírku.
Teď, když se zdálo, že je v relativním bezpečí, dovolil si na chvíli zavřít oči. Nejspíš i zadříml, ale ne na moc dlouho. Když ho totiž probral jakýsi zvuk a cizí pach, byla stále ještě noc. Stříbrné zraky z křoví zablýskly ven. Kdo? Nebyla to ani jedna z vlčic a tak Stín zůstával nehybný. Doufal, že ať už je poblíž kdokoliv, nebude si ho všímat.

//Bažiny

Běžel. Běžel a neohlížel se. Krev mu už na kožichu zasychala, ale čerstvé škrábance od Rzi ho pálily jako čert. I ostatní rány bolely, ale... jemu to zrovna moc nevadilo. Když se teď dostal ze smrtelného nebezpečí, srdce se mu zklidňovalo a jeho pocity začínaly zase otupovat do svého výchozího stavu, který se tak málokdy měnil. Opustil ho strach o život a jeho místo zaujala stará dobrá apatie. Přesto se ještě nezastavoval, i když jeho tělo bylo vyčerpané a rozlámané. Věděl, že jeho stopa je jasná jako křišťál, mnohem víc než obvykle, byl pokrytý bahnem a krví a stopovat ho muselo být tak snadné jako stopovat stádo slonů v kukuřičném poli. Obzvlášť tady, na otevřené pláni. Potřeboval ji nějak smýt, zamaskovat nebo zmást. Tak úplně sice nevěřil, že by ta banda polochcíplin běžela za ním, ale touha po pomstě mohla být silná. Nebylo by to poprvé, kdy by se ze Stína stala lovná zvěř. Fakt, že byl stále naživu, ale svědčil o tom, že si asi nevede na útěku zas tak špatně.

//Tenebrae

//Pardon za přeskočení Lilith a za zdrhnutí, ale jsem domluvená na hru jinde a chci pak dělat říjnovou akci... Díky za hru

Ležel sice jako mrtvola, ale poslouchal. Poslouchal velice pozorně. Bylo mu jasné, že vlčice na něj mají pořádnou pifku, a že jestli to šikovně neuhraje, pravděpodobně z něj nadělají třásně. Rez s tím dokonce už začala, drápla ho silně do boku, ale on vydržel. Bolest pro něj moc neznamenala. Rozhodně ne dost na to, aby vystoupil ze své role. Přesto byl mezi nimi v nebezpečí. Na druhou stranu byly všechny dost zraněné a vyčerpané, a i když ani on nevyvázl bez poskvrnky, nepovažoval svůj stav za až tak tragický. Zvládl by utéct. Jen kdyby nebyl přikovaný k zemi Rzí a celou její vahou. Vlčice by neměly být stavěny tak strašně mohutně. Stín to považoval za pomalu zločin proti přírodě.
Sotva se ovládl, aby nerafnul po Evelynině tlapě, která ho začala fackovat. Sebral v sobě veškerou vůli a nadále předstíral bezvědomí. A cítil, že se mu brzy otevře malinké okýnko příležitosti. Rez se začala pohybovat a zdálo se, že ho nakonec opravdu pustí. Srdce se mu rozběhlo rychleji. Bude mít jen pár vteřin. Pak by ho mohla zase zalehnout Modroočka nebo si ho nedejbože vzít do parády Evelyn. A tak, jakmile ta váha z něj zmizela, na nic nečekal. Velice bděle vyskočil a bez dalšího slova vystřelil pryč, jak jen mu bažinná půda dovolila. Zraněními se bude zabývat později. Teď potřeboval přežít. Proč se vůbec obtěžoval se záchranou svého mizerného života? Nejspíš instinkt. Až se situace uklidní, zase si bude přát zemřít. Byl to nekonečný cyklus jeho života. Utíkat z nebezpečí a zase ho vyhledávat, nemoct se rozhodnout, co vlastně chce. Bezútěšná, mizerná existence... která, jak to vypadalo, bude pokračovat. Běžel a klouzal mazlavým bahnem navzdory bolesti a únavě a nakonec mu tlapy dopadly na pevnou zem. Neohlížel se, ani nepomyslel na slovo "zbabělec"... prostě mizel jinam.

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Visel si tam, jako moucha v pavučině, jako brouk na špendlíku, přemítal o nesmrtelnosti chrousta a nepřítomně hleděl před sebe. Vtom ale zaslechl jakési šustění někde poblíž a s mírnou zvědavostí, která ho zřejmě neopustí ani ve chvíli, kdy bude na smrtelné posteli, našpicoval uši. V zorném poli se mu zjevil vlk. Vlk vskutku prazvláštního zjevu – napůl a napůl, k tomu navíc značně očesaný o jisté části těla. Vyvalil se právě z toho trní, které Stína ulovilo a ačkoliv mu v kožichu ulpívaly liány a bodláky, neskončil v podobné krkolomné situaci, jako on. Velice pozoruhodné, zašklebil se Stín. „Vida, máme tu myslitele,“ pronesl, když mu Rozpůleňák položil otázku, na níž měl odpověď přímo před čumákem. „Vskutku – zaseknutej.“ Vracel mu široký škleb, jako by tahle situace a tohle setkání bylo vůbec to nezábavnější, co se mu kdy přihodilo. V hlavě se mu ale pomalu otáčela zrezlá kolečka. Vlk, co byl napůl, zamotaný v trní nebyl, i když by podle veškeré logiky měl být – nebo snad byl takový tank, že překonal i zákeřné křoví? „Vidím ale, že ty zaseknutej nejsi – jakto?“ položil nakonec otázku. Vyštěkl ji, přesněji řečeno. V oblasti taktu nijak zběhlý nebyl a ani si to nepřál, zajímaly ho jen odpovědi. Všiml si také černého zbarvení v jediném oku, které tomu rozpůlenému ještě zbývalo. Vada zraku... nebo něco jiného? V zápalu úvah skoro zapomínal na to, že je zde zřejmě doživotně uvězněn, cizinec byl prostě příliš zajímavý.

Spoléhat se na čest a dobro druhých zafungovalo. Stín to poznal hlavně podle toho, že jakmile "omdlel", přestal být rván na kusy. Těmi mrňavými škvírkami mezi víčky toho moc neviděl, ale slyšel, jak Rez posílá Lilith pryč, nejspíš aby zachránila krk Evelyn. Teď už mě třeba začne nenávidět a dá mi pokoj. Asi odvážné, něco takového očekávat.
Jenže váha Natrhouška z jeho těla nezmizela. Naopak, tlačila ho k zemi a znemožňovala mu pohybovat se. Nemohl utéct. Ne, pokud nechtěl riskovat, že mu její zuby prorvou tepnu. Slyšel její vrčení, cítil, jak mu její dech šimrá chloupky v uších. Co to mělo znamenat? pitvořil se v duchu, avšak nahlas nic neříkal. Na povrchu byl stále zcela zvadlý jako list v horkém letím dni, nehýbal se, nereagoval, jen se pomalu nadechoval a vydechoval. Co to mělo znamenat? Cožpak ty ses nesnažila to přežít, má drahá přítelkyně? Není moje vina, že vás vážou zábrany. Že si musíte hrát na hrdiny, abyste se sebou dokázali žít. Stín byl tvorem beze cti a bez svědomí. Nebylo pro něj těžké měnit strany uprostřed boje. Až se odtud dostane, nebude přemýšlet o tom, co se tu stalo a co vyvedl. Byl se sebou vlastně celkem spokojen. Nenapáchal takové škody, jaké by si přál, zdejší vlci byli silnější, než byl zvyklý, ale to nevadilo. Jeho chování minimálně Rez pořádně nakrklo a to mu stačilo k tomu, aby se později spokojeně zašklebil, až si vzpomene na její vzteklý hlas, který mu klade otázky, na které nikdy nedostane odpovědi. Později. Ne teď. Teď zůstával stále nehybný a neříkal nic.

//Děkuji za super akci a procenta prosím do síly c:

Prodíral se křovím. Příliš se mu nedařilo nedělat velký hluk, ačkoliv se velice snažil. Praskání větviček muselo být slyšet po celém lese, stejně tak jeho tluemné nadávky, které se stávaly hlasitějšími, čím déle v tom pokračoval. Proč by se taky měl obtěžovat tlumit hlas, když o něm stejně všichni musí vědět? Pokud tedy nejsou hluší, slepí nebo opravdu hodně odtržení od reality. Pár takových jedinců by se jistě našlo...
Pitomá příroda, zavrčel a trhnul ramenem, aby se osvobodil z trnitého keře. Příliš tomu ale nepomohl. Pohnul se sice o pár centimetrů dopředu, ale bodlinatý šlahoun se mu zakousl pro změnu do druhého ramena. Pichlavá bolest ho rozčilovala, už cítil drobné kapičky krve, jak mu slepují kožich. Proč že tam vůbec lezl? Protože... no, vida, vypadá to, že už si to ani sám nepamatuje - běžná součást života. Prostě občas činil rozhodnutí, která zprvu vypadala doopravdy skvěle, v praxi se ale často ukázalo, že to byla absolutní a monumentální kravina.
Prokousal se dalšími pár centimetry kousavého křoví a zdálo se mu, že už začíná vidět východ. Přidal. Přitlačil, šlahouny se trhaly, zatímco jiné se do něj ještě pevněji zakusovali. Poškrábaný teď měl už skoro celý povrch těla, ale nedbal na to - jednak byl natolik zafixovaný na cestu ven, že si toho skoro ani nevšiml, jednak mu zkrátka bylo fuk, co se stane s jeho pitomým tělem. Přesně proto nesnášel svou hmotnou podobu - kdyby byl jen nějakým duchem či obláčkem páry, nic podobného by se nikdy nestalo. Posledních pár metrů měl před sebou, rozhodl se to risknout a skočil. Příliš brzy. Pomalu se zdálo, jako by to křoví naštvalo, protože ho teď omotalo tak důkladně, že ani neměl šanci se z něj dostat. Packy se mu zamotaly do lián a bodláků a on tam zůstal viset jako moucha chycená v pavučině - tak blízko svobodě, a přece tak daleko. Povzdechl si - tak tohle teď byl jeho život. Pomine-li ale skutečnost, že tu nejspíš umře žízní a hladem, bylo to vlastně až tak špatné? Poněkud nedůstojné, pravda, rozhodně by to bylo ponižující, kdyby tady takhle umřel, ale jinak... no, neměl ve zvyku si stěžovat.

Zaryl své tesáky hluboko do zátylku Lilith a svalil ji na zem. Tělem mu projel pocit triumfu, jak tak na ni tlačil a doufal, že se pořádně naloká bahna z bažiny. Jenže oslepený zápalem z boje a z toho, jak mu náhle krev rychle proudí, zapomněl se rozhlížet kolem sebe. A tak to náhle byl pro změnu on, komu kdosi seděl na zádech a trhal mu zátylek. Vztekle zavrčel, v tlamě stále svíral Lilith, ale ta se mu náhlým prudkým pohybem vyrvala ze sevření - i s kusem kůže, který Stín odhodil kamsi do bahna. Pod vahou Rzi nemohl udělat nic jiného, než se svalit na zem. Tím se ale octl ve značně nevýhodné pozici, protože Rez nebyla jediná, kdo ho teď chtěl mrtvého - už i Lilith se vzpamatovala a chytla ho tesáky pevně za rameno. Teď byl tedy v pasti, dokonale přišpendlený k zemi dvěma vlčicemi, které byly obě silnější než on. Ne, že by byl vybaven zrovna břitkým intelektem, ale dokázal poznat, kdy je poražen. Nechtěl ale svůj kožich darovat ani jedněm, ani druhým. A teď to vypadalo, že se mu podaří naštvat obě strany. Nic, co by nezažil už dříve. On měl svou vlastní stranu a byl zvyklý na to, že ho nenávidí všichni, ti dobří i ti zlí.
Nepropadal panice. Ještě dýchal, a dokud dýchal, neměl prohráno. Věděl, jaká možnost mu zbývá - útěk. K tomu by se ale nejdřív potřeboval dostat ze smrtícího sevření, ve kterém se octl. Silou to nepůjde, to ale neznamenalo, že to nemohl zkusit jinak. Místo toho, aby sebou začal divoce zmítat, náhle zcela ochabl, jako by omdlel či snad zemřel - ačkoliv tuto možnost vylučoval hrudník, který se mu stále lehce zvedal. I víčka nechal spadnout, jen nenápadnými škvírkami sledoval dění kolem. Přinutil svůj dech, aby se zklidnil, jak jen to půjde. Byl zadýchaný, takže to nešlo zrovna snadno a když už se mu to povedlo, nedostával tolik kyslíku, kolik by si představoval. Doufal ale, že to nebude muset dělat dlouho. Spoléhal se totiž na dobro ve vlčicích, tu hroznou slabinu tolika jinak silných a mocných vlků. Snad i ony touto slabinou trpí, slabinou, která jim zabrání roztrhat hajzla na kusy, protože je v bezvědomí.

Sice zcela improvizoval a vařil z vody, ale zdálo se, že mu to celkem vychází. Nemrtvý dvojník totiž souhlasil. Ještě aby ne. Však byl, konec konců, taky Stín - a jistě věděl, že aby šedý vynechal takovou krásnou příležitost někomu uškodit... no, to se prostě moc nestávalo. "Já věděl, že se dohodnem," zazubil se potěšeně a stočil stříbřité zraky k vlčicím. Skoro to vypadalo, že je na tom nejlíp, se svým nenápadným rafancem na krku. Rzi se řinula krev ze zadku - jaká politováníhodná situace, Stín se nad tím musel ušklíbnout, Lilith se zase před chvílí přidušeně vyhrabala z bahna a tak vypadala... jak vypadala. A z Evelyn, jak se zdálo, bude za chvíli sekaná tak jako tak. Nabídku mě vskutku širokou. Ale kterou? Nejradši by se pustil do Evelyn, ukázal jí, proč by ho měla nechat na pokoji jednou pro vždy, ale ta měla na krku svou vlastní dvojnici a mířil ji zmlátit i ten druhý Stín. Ta šedá s takovouhle za chvíli stejně vykrvácí. Takže Lilith.
Jakmile se rozhodl, pohnul se rychle. Bahno se rozstříklo do všech stran, když pár skoky překonal vzdálenost mezi ním a vlčicí, která se nedávno z bahna vyhrabala a teď, pokud se pevně nezapře tlapami, do něj asi poletí znova. Stín do ní totiž vrazil vší silou a zuby se jí hned sápal po kůži na zátylku, aby ho jen tak snadno nesetřásla. Jen doufal, že se do něj nepustí i Natrhouško. Doufal, že má dost svých starostí. Pevně se zahryzl. Snad v Modroočce ještě zbývalo dost života na to, aby se konečně dočkal té rvačky, na kterou se tolik těšil.

Šedé laby ticho dopadaly na lesnú půdu. Stín sa rozhlížel prenikavým pohladom striebrných očí po okolí a zkúmavo vetril. Bol hladný. Nechcelo sa mu však loviť. Tak ako sa mu nechcelo nikdy. Ktovie, odkial sa v nem vobec brala tá averzia k aktivnému lovu. Snad to bolo tým, že sa to nikdy poriadne nenaučil. Snad tým, že mal zkrátka radšej zvieratá, ktorá už bola mrtvá – alebo takmer mrtvá - keď je našiel.
Teraz však už mal skutočný hlad, taký, krotý zvierá žaludok v krči a ktorý oslabuje celú bytosť. Stín nenávidiel hlad, stejne tak ako sa mu príčily ostatné potreby jeho hlúpeho tela. Občas je preto ignoroval a tentoraz tak pravdepodobne činil až príliš dlho. A ako by sa proti nemu všetky vyššie síly spojily, v dohlede nebola jediná mršina. Šedý sa zamračil. Vyzeralo to, že bude muset robiť, čo robí tak nerad. Pokial ale nechcel zomrieť, nemal na výber. No dobre. Nebol si, pravda, tak úplne jistý, že doopravdy nechce zomrieť. Snad by i chcel. Ale navzdory všetkému hlboko v nem stále ještě zostávaly akési pudy a inštinkty, ktoré ho nutily prežívať, ať sa mu to líbilo alebo nie.
Šel tedy ďalej a začal vnímat i veci, ktoré predtým nevnímal – ty živé. Keď sa na ne zameril, svet mu náhle pripadal až prehnane hlasitý. Ptáci vo vetvích zpievali, v kroví šustil ježek alebo čo, daleko pred ným probehla skupinka jelenov. Tolko života, tolko radosti... a mezi tým vším on, mrtvý v tolika smeroch, neschopný čokolvek z toho oceniť. Znudene si odfrkol a nasál pachy do ňufáka. Zajac? Zajac. Prikrčil sa a začal sa plížiť tým smerom. Plíženie – v tom bol vždycky najlepší. Keď spatril dlhé uši a nazrzlý chrbát zajace, ktorý sa v ideálnom prípade stane jeho obedom, na chvílu strnul, než vyrazil. Zviera sa dalo na útek a Stín sa rozbehol za ním. Výnimočne sa pohyboval rychlejšie než pozvolným poklusom, nemal z toho ale žádnú radosť. Následoval proste stopu zajace a nepremýšlal. Len sa za ním hnal, automaticky, ako stroj. Tak ako vždycky.

Střet dvou Stínů byl rychlý, úderný a zcela zbytečný. Živý Stín pocítil bodavou, palčivou bolest na krku, ale k nějakému většímu zranění nedošlo. Vyhrabal se na nohy stejně tak jako masák, funěl a šklebil se, zatímco upíral stříbřitý pohled do prázdných očních jamek svého protějšku. Jejich rvačka byla možná krátká, avšak stačila k tomu, aby si zřejmě oba uvědomili, že tohle nikam nevede. Jeden druhého nemohli porazit, to by se taky mohli rvát věčně. Sice už oba prolili krev, ale ani jeden nebyl o nic blíže ke smrti. "Hah," pronesl Stín pobaveně. "Tak tohle je, jak se říká, prekérní situace." Dovolil si risknout rychlý pohled ke skupince opodál - z chaosu, který tam panoval, ale dokázal vyčíst leda to, že jedna z masaček padla.
Zdálo se, že tu chvilku nepozornosti chtěl nemrtvý Stín využít k tomu, aby tomu chlupatému znovu skočil po krku. Ne, že by to nečekal. "Počkej!" pronesl rozhodně. V hlavě se mu rodil jakýsi zárodek plánu. "Ty jsi tady v té vaší bandě něco jako hlavní kápo, ne?" Byl přeci mezi nimi jediný samec a Stínův černobílý a zjednodušený pohled na svět jasně říkal, že už jen kvůli tomu by měl stát nad těmi ostatními. A kdo jiný by měl vládnout takové bandě hnusáků, než jeho protějšek? "Mám pro tebe návrh. Pro vás. Jeden druhýho neporazíme, to je jasný, takže bych se možná... mohl přidat na vaši stranu. Pomoct vám získat ty kožichy. O jednu jste už přišli, teď jste v nevýhodě, takže tlapy navíc by se vám jistě hodily. A co se týče mého kožichu..." No, tak daleko se ve svém polovičatě promyšleném, narychlo splácaném plánu nedostal, ale věděl, že něco říct musí. "No, o tom bychom si promluvili pak. Jsem si jist, že bychom se nějak domluvili. Tak co? Bereš?" Navzdory tomu, že neustále tvrdil, jak ho život nezajímá, byl jistě ochoten zajít dost daleko, aby si zachránil vlastní kůži. V tuto chvíli už byl připraven se vrhnout klidně i na své osrstěné kolegyně. Ve finále mu vlastně bylo jedno, koho zrovna trhá - jestli se vlčice domnívaly, že je na jejich straně, byl to jejich problém. Zaměřil pohled na Lilith, čekal už jen na to, co vlastně celému tomu jeho podrazáckému plánu řekne nemrtvola Stín.

Pouze mírně svraštil čenich, když na něj Evelyn vyplázla jazyk. Postavil se přece na její stranu, ne? I když to bylo jen proto, aby mohl vidět, jak jí nadpřirozená entita nakope zadek. Taková nevděčnost. Když ale rezavouchá začala spřádat jakési plány útoku, zcela od ní svou pozornost oprostil. Jeho ty plány stejně nezahrnovaly. Zaslechl sice své jméno, pravda, ovšem pouze ve spojistosti se svou neochotou někomu pomáhat, což bylo také velice správně. Zaměřil své zraky do prázdných očních důlků, které patřily jeho prohnilému dvojníku. "Hmm," zabručel, jako by vážně zvažoval jeho nabídku, zatímco se mu hřbet zvolna ježil a tesáky se odhalovaly ve výhružném vrčení. "Obávám se, že to nepůjde." Ne, že by se mu nějak příčila myšlenka věčného zatracení. Stejně to bylo asi to jediné, co na něj na konci cesty životem čekalo. Nedá ale svůj kožich svému odrazu jen tak. Mohl být jeho dvojník, pravda, co víc, mohl to klidně být on z nějaké alternativní reality... ale Stín mu stejně nehodlal dělat laskavost. "Tak ukaž, co umíš," zašklebil se... a vzápětí už se na něj nemrtvola řítila.
Jestli je jako já, nebude hrát fér, pomyslel si Stín ve zlomku vteřiny, který mu zbýval před nevyhnutelnou srážkou. Věděl, že může očekávat jakýkoliv špinavý trik, který ho vůbec kdy napadl. To bylo vědomí, které se mohlo hodit. Když se dvojník odrazil ke skoku, Stín neučinil to samé, nevyrazil proti němu, místo toho prostě nechal své nohy podlomit natolik, až se mu břicho dotklo bažinného bláta. Dvojník o něj tak jen zavadil, než aby ho srazil na zem. Tím se trochu vyvedl z rovnováha - a to byla šance pro Stína, aby na něj zaútočil. Nemohl se v bahně pohybovat tak lehce, jako na pevné zemi, ale věděl, že si poradí. Jak jen mu to mazlavý hnus pod nohama dovolil, vyskočil mu na záda a zahryzl se mu do zátylku. Jenže bažiňákovi také nijak nevadilo se umazat. Začal se kácet k zemi a pod svými masitými zády na moment přimáčkl Stína, ze kterého se v tu chvíli stal pouhý pasažér. Teď leželi v bahně oba, naproti sobě. Krátce se setkali pohledy. "To ušlo," ušklíbl se Stín a vyrazil čelistmi vztekle přímo po hrdle masitého. V cestě mu ale překážely jeho tlapy i rozšklebená tlama. Byl to nejspíš příliš odvážný krok. Ale kdo nehraje, nevyhraje.

Jeho dvojník mu s úsměvem sdělil, že ho tady hledal. "Vidím, že mě znáš dobře," zabručel Stín - na jakém jiném místě, než na takovémhle sradlavém a špinavém ho lépe hledat? Jejich rozhovor byl ale záhy přerušen. Evelyn, věrna své bezstarostné a zřejmě také trochu sebevražedné povaze, vykročila radostně ke své ošklivější dvojnici a začala se s ní bavit, jako by snad byli na pikniku na květinové louce a ne ve smrduté bažině. Stín popravdě netušil, zda jí to má přičíst k dobru nebo nad tím otráveně zavrtět hlavou, přesto ale zvědavě sledoval, co se z toho vyklube. Podobnou zvědavost ale nejspíš nepociťovala Natrhouško, která to veselé vlčce hned chtěla zatrhnout. "Ale notak," obrátil se na ni Stín. "Nechceš ji snad připravit o všechnu zábavu, že ne?" Tedy... spíš ho trápilo, že by mohla o všechnu zábavu připravit jeho. Jestliže Evelyn se svým hovězím chováním bude první, čí kožich se přemění v módní doplněk, Stín by se moc rád díval.
Jenže ačkoliv ti ohnilci pořád vyhrožovali, k žádné větší akci se prozatím moc neměli. Ve vzduchu viselo napětí a s mrtvolou-Evelyn se už o pár kroků přiblížily, ale až do chvíle, než mrtvola-Modroočka zamířila ke své o poznání živější dvojnici, si Stín pořád nebyl jist, jestli nemluví jen tak do větru a nesnaží se je třeba dohnat k tomu, aby jim své kůže dali dobrovolně. Když ale spatřil, jak se k Modroočce blíží její kámoška, rozhodl se, že je čas, aby i na jejich straně někdo učinil tah. Ne, že by Stín byl na něčí straně. Byl na své vlastní, tak jako vždycky. Možná i proto ho zcela nezajímaly možné následky, když vykročil naproti štramákovi bez čenichu. "Jsi si jistý, že jsi já?" tázal se přitom s nezlomným klidem. "Protože chtít se vrátit mezi živé, chtít existovat v normálním světě... no, to nezní jako já. Víš, co mě teď napadlo?" přejel si zuby po tesácích vyceněných v úšklebku. "Že možná pěkně kecáš. Že jsi možná jen prachsprostý lhář." Cítil, jak se mu ježí srst a jak srdce, ve kterém běžně nebylo o moc víc života než v těch polomrtvých vlcích, začíná pumpovat krev rychleji. Kdyby ten druhý měl čenich, už by se dotýkal toho Stínova. Stín zavrčel. Pojď.

Ať už Evelyn tvrdila cokoliv, Stín se rozhodl, že jí nevěří ani slovo. Vůbec nebyl spokojen s vývojem situace, obzvlášť když konečně zaznamenal přítomnost poslední vlčice. Nezdálo se ale, že by s tím mohl něco dělat. Nemohl se jich zbavit všech. I kdyby nakrásně dokázal odehnat Modroočku a Natrhouško, Evelyn by tady zůstala. Byly chvíle, kdy opravdu nenáviděl život.
Naštěstí ho brzy rozptýlil příchod kamarádů z močálů. Vypadali nechutně, nebezpečně a mrtvě. Prostě bezva parta. "Víc, než spokojený," pronesl s úšklebkem k Modroočce, které hlas v hrdle chrastil ještě více, než jemu. Opravdu spokojený byl. Vypadalo to na pořádné dobrodružství přesně podle Stínova gusta. Krev mu už proudila v žilách rychleji. Trochu mu to kazila Evelyn, pravda, která se navzdory jeho přáním nesesypala do bažiny ani nezačala panikařit - vypadala vlastně docela natěšeně - ale když se nedíval jejím směrem, téměř na ni nemyslel. Vytěsnil její otravný hlásek ze své mysli. V téhle situaci to nebylo nic těžkého.
"Obávám se, že jsi je urazila, drahá," pronesl blahosklonně směrem k Modroočce a zamrkal, jako by ho nekonečně zklamala. "Jak velice neslušné." Pak se obrátil k té mrtvé - nebo, podle jejich slov, asi spíš nemrtvé - partě. Ten bez čenichu hleděl přímo na něj. Pokud mohl hledět, bez očí. A Stínovi něco došlo. Bylo to jako zírat do zrcadla, pořádně pokřiveného a nelichotícího, pravda, ale stejně. Možná mu to docvaklo kvůli tomu, že v podobných situacích se ocital ve svých snech - v nočních můrách, kdy bojoval se svým odrazem z vodní hladiny. Že by to celou dobu byly předtuchy? Přimhouřil oči. "Stíne?" protáhl tázavě k nemrtvole bez čenichu. "Vždycky jsem tě vídal jen na jezeře," sdělil mu. Hovořil k němu přesně tak, jako vždy hovořil ke svému odrazu - protože přesně za to teď začal nemrtvolu považovat - se stěží skrývaným znechucením. "Co děláš tady? Bažiny ti zjevně neprospívají."